Roku 1896 dokázal tenhle docela hezký kov
nejen proslavit pustinu na severu Ameriky, ale také dokonale zblbnout doslova miliony
lidí. Davy nadšenců se hrnuly do úplně neznámé země, kde si nemohl být nikdo
jistý svým majetkem ani životem.Roku 1896 dokázal tenhle docela hezký kov
nejen proslavit pustinu na severu Ameriky, ale také dokonale zblbnout doslova miliony
lidí. Davy nadšenců se hrnuly do úplně neznámé země, kde si nemohl být nikdo
jistý svým majetkem ani životem.
Do
oblasti okolo řeky Yukon se vydávaly davy, které ovládla vidina zlata a byly ochotny
pro naději na bohatství obětovat úplně všechno. Je potřeba si ovšem uvědomit, že
zde neexistovala absolutně žádná doprava
Naleziště
ležela vysoko v kopcích, daleko od náznaků civilizace. Vládla tu jedině krutá
zima a divoká zvířata. Jedinými dopravními prostředky zůstávali koně a lidé
samotní. Dobové prameny se zmiňují, že při těchto neuvážených akcích často
zahynula velká část zlatokopů a skoro všechna zvířata. Ta zůstavala ležet volně
v přírodě, dokud je něco nesežralo nebo neshnila.
Zlatokopové
se shromažďovali do pochybných spolků, které čekal pokaždé špatný konec. Pokud
našli dobrodruzi nějaké zlato, začaly se u nich projevovat zvláštní stihomamy.
Nikdo nebral ohledy na nikoho a na nic. Největším nepřítelem rázem nebyla příroda,
ale člověk, se kterým třeba půl roku bydleli. Zavládla nedůvěra. Protože nad
těmito končinami nefungovala úřední kontrola, nevěděl ani nikdo, co se zde děje.
Existují dohady, že se často celé zlatokopecké výpravy navzájem povraždili, ale to
se pravděpodobně nikdy neprokáže.
Kupodivu
daleko úspěšnější byli lidé, kteří rýžovali tzv."na vlastní
pěst". Ti, kteří zmizeli
neznámo kam, upadli do zapomnění, a ti, co se vrátili, obvykle nechutně
zbohatli a poté ještě nechutněji zchudli. Kdo si totiž na život na hraně
zvyknul, ten se už prakticky nemohl a ani nechtěl vrátit do civilizace, a na Aljašce
stejně zůstal. Tady se ale daly cpát peníze jen do alkoholu a více či méně
pochybných žen. Výsledkem pro každého, kdo neměl dost rozumu a včas neodjel, byly
jen tři typy smrti: kulka v hlavě, otrava akoholem a nebo syfilis.
Většina zlatokopů ovšem přišla na Aljašku jako ztroskotanci, a také tam tak
skončila. Spousta z nich prchala před zákonem, 
což se jim díky
nefungujíci evidenci obyvatel neobyčejně dařilo. Další čast byli naivkové
očekávající okamžitý a snadný zisk a zbytek sebevrazi, kteří museli jednoduše
"dát životu grády". Pokud zlatokop nenašel zlato během prvních tří
měsíců, pak ho už většinou nenašel nikdy. Začaly docházet peníze a potom i
poslední zásoby. Naděje, že konečně najdou zlato, ale byla u většiny
silnější než pud sebezáchovy, a tak se nakonec uchýlili i k tomu, že prodali
zpáteční lodní lístek, a zasekli se na Aljašce definitivně.
Potom už je¨jen otázkou hladu, co všechno je člověk v nouzi ochoten sníst...
Aktualizováno: 02.08.1998
Stránku vytvořil: Martin Kubeček
email: martin.kubecek@stv.cz