Claimy

Mezi zlatokopy platilo nepsané pravidlo, že pokud někdo najde zlato, tak si může nové naleziště v rozumné velikosti zabrat, a nikdo mu do něj nebude vstupovat. Brzy ovšem začaly vznikat velké společnosti, které nakupovaly od státu za pakatel doslova celé kusy Aljašky. Pokud někdo našel zlato, mohl to oznámit, a za podstatně větší peníze si určítý vymezený kus země od pozemkářské společnosti odkoupit. V tu chvíli se claim stal jeho státem chráněným majetkem a nikdo mu do něho nesměl vstupovat, jinak by to bylo označeno automaticky za krádež. V případě, že zlatokop nález neoznámil a claim si nezabral, tak se vystavoval nenezpečí, že mu ho může někdo sebrat, a nebo že ho dokonce pozemková společnost vyžene a začne tam sama s těžbou.

Výkup zlata

Existovalo jen několik druhů obživy na Aljašce. Buď se člověk mořil jako zlatokop, lovil, patřila mu hospoda s hernou a nebo byl majitelem banky. Jmenovaná povolání zhruba odpovídají společenskému žebříčku na Clodiku od spoda nahoru. Společenský život a finance ale většinou ovládal jediný rodinný klan s jedním mužem v čele.Skoro stejný princip fungoval později ve 30. letech v Chicagu u italské mafie. Tyto rodinné podniky většinou uplácely státní úředníky a ovládaly celou oblast. Určovaly si výkupní ceny zlata, které měly se skutečnými jen velmi málo společného. Mohly si to dovolit, protože obvykle široko daleko jiná výkupna nebyla. Zlatokopům nezbývalo než cenu akceptovat a nebo se vláčet o hodně dál. Tato drobná šikana zlatokopů dokonce zacházela tak daleko, že bankéř občas odmítl zlato vůbec vykoupit.

Dalším obchodním artiklem místní mafie byl pronájem lovců. Ti za poplatek cestovali se zlatokopy, chránili je před divokou zvěří a podstatně snižovali nebezpečí, že výprava zabloudí a umrzne. Nikdo ale nemohl zaručit, že se nakonec nevytratí i s celou kořistí do tmy a zlatokopy nezanechají zimě a hladu...