Kolem roku 1885 byl v Praze na Vyšehradě založen pražskou obcí první oficiální útulek pro děti školou povinné, o které se rodiče nemohli během dne starat pro nemoc nebo pracovní zaneprázdnění.
"Chovanci shromažďují se v útulku hned po škole, v prázdných půldnech o druhé
hodině odpolední, a vracejí se večer o sedmé nebo osmé hodině k domovu. Kdo by
bez omluvy po třikráte se nedostavil, neposlušný byl nebo jinak nehodně se
choval, vyloučí se načas nebo navždy a vícekrát se nepřijme. Nejsouť útulky k
tomu, aby napravovaly děti zkažené, nýbrž aby mravní nákazy ochraňovaly hodné.
Jakmile se chovanci sejdou, pracují za dozoru, ale jinak zcela samostatně úlohy
školní a dávají se z nich vyslýchati. Protože však útulek není pokračováním
školy, věnuje se ostatní čas zaměstnání jinému, zejména hrám, kterými vývoj
rozumu i citu se povzbuzuje, ušlechtilému zpěvu, čtení zábavnému i poučnému,
říkání průpovědí i básní, hlavně však pracem. Hoši spravují si oděv, lepí
kornouty, pletou sedadla, vyřezávají lupenkou i nožem, robí věci ze
silného drátu aj.; dívky látají, zhotovují ruční práce ženské, strojené květiny
atd. Kde k tomu příležitost, obě pohlaví zaměstnávají se pracemi zahradními. Za
příznivé pohody letní provozují chovanci hry a tělocvik na cvičišti pod širým
nebem, podnikají výlety do okolí a vycházky na místa pamětihodná, navštěvují
muzea, řemeslníky, závody průmyslové, v zimě se na kluzišti klouzají atd. Místy
poskytují útulky chovancům svačinu, někde i oběd a večeři.
Má-li však být útulek náhradou za dům otcovský, musí z něho vyloučen býti
veškerý pedantismus, všechna dresura, by se dětem neprotivil, aby jich neoloupil
o jediné snad bezstarostné období života, o veselé blahé mládí. Nejlépe jest,
panuje-li v útulku taková kázeň jako ve spořádané, skromné rodině. Dobré účinky
blahodárných ústavů takových jeví se zdravým vzezřením chovanců, snášenlivějším
chováním doma i lepším prospěchem ve škole." (Rukověť školství obecného,
Praha 1892)