The Casualties The Casualties je streetpunková kapela z Jersey City, založená v roce 1990. Michaela Dolinová Michaela Dolinová je česká herečka, moderátorka a známá rosnička vystupující na televizi Nova. Je absolventkou Pražské konzervatoře. František Branislav František Branislav přispíval do mnohých periodik. Je také autorem několika básnických sbírek pro děti. V 50. a 60. letech se prosadil zejména politicky angažovanou poezií. Kardiotonikum Kardiotonikum je povzbuzující léčivo zvyšující sílu stahů srdeční svaloviny, jinými slovy tonikum posilující kontrakce myokardu. Kardiotonika se užívají při léčbě chronických i akutních srdečních selhání a při některých typech arytmií. Účinek tkví v pozitivním ionotropním působení, tedy ve zvýšení koncentrace vápníkových iontů v buňkách srdečního svalu aktivací ionotropních kanálů v membránách buněk. Některé takto působící látky, pokud zároveň srdce nežádoucím způsobem zatěžují, nejsou částí farmaceutů považovány za kardiotonika, takže pojem je nezřídka redukován jen na steroidní kardiotonika, tj. srdeční glykosidy, z nichž se nejčastěji terapeudicky využívá digoxin. Kardiotonika se užívají zejména k léčení chronického srdečního selhání. Vzhledem k tomu, že tento syndrom je zvláště u starších lidí velmi frekventovaný a dlouhodobý, jsou požadavky na ideální kardiotonikum poměrně rozsáhlé: Lékaři dosud nemají k dispozici žádné ideální kardiotonikum, nejvíce se mu však blíží srdeční glykosid digoxin, který dokáže podstatně zlepšit kvalitu života, přičemž ani při dlouhodobém užívání nebyl prokázán negativní vliv na úmrtnost. Mezi kardiotonika patří zejména srdeční glykosidy, látky rostlinného původu zvané též digitalis, podle rostliny, v níž byly poprvé nalezeny, náprstníku. Kromě srdečních glykosidů mají pozitivně ionotropní účinek i jiné látky, vyznačující se však zároveň i srdce zatěžujícími účinky, jako např. zvýšením srdeční frekvence nebo spotřeby kyslíku. Někteří farmaceuti je mezi kardiotonika řadí, jiní nikoliv. Palenque Palenque je mayská archeologická lokalita, nalézající se v blízkosti řeky Usumacinta v mexickém státě Chiapas. Nachází se zhruba 130 km jižně od Ciudad del Carmen. Palác je komplex několika propojených budov, prostranství a teras, postavených během několika generací. Palácové budovy jsou ozdobeny množstvím plastik a basreliefů. Chrám nápisů sloužil zhruba od roku 675 jako pohřební pomátník mayského vládce K'inich Janaab' Pakala. V objektu chrámu se nachází druhý nejdelší vytesaný text, který zaznamenal 180 let historie města v období od 4. do 12. K'atunu. V chrámu nápisů je ukryt rovněž sarkofág s víkem , pokrytý velmi významným tzv. reliéfem z Palenque .V sarkofágu se nachází ostatky vládce Palenque , knížete Pacala , pod podlahou chrámu v zasypané chodbě se schodištěm na nejspodnější úrovni pyramidy, kde jej objevil mexický archeolog Alberto Ruz v roce 1952 . Bohužel mexická vláda nekriticky brání návštěvníkům v přístupu jak k originálu v chrámu nápisů,který sám o sobě je přístupný prohlídce ,tak i k jeho replice v muzeu Ciudad de Mexico, Capital. Není jej možné fyzicky spatřit, pouze jeho starší fotografie na internetu a repliky dříve pořízené vědci .Význam znaků a vyobrazení není vzhledem k rozporným výkladům dodnes objasněn . Jde o skupinu tří chrámů Chrámu Kříže, Chrámu slunce, and Chrámu Tepaného kříže. Tyto chrámy jsou také postaveny na vrcholcích menších pyramid a jsou ozdobeny tesanými reliéfy. Chrámy byly pojmenovny prvními objeviteli, kteří nalezli obrazy ve tvaru křížů, které však ve skutečnosti vyjadřují v mayské mytologii strom stvoření. Klášter Wilhering Klášter Wilhering je hornorakouský cisterciácký klášter postavený 8 km od Lince. Byl založen jako fundace pánů z Wilheringu v roce 1146, postupem času se stal rodovým klášterem pánů ze Schaunberga a také mateřským klášterem pro novou rožmberskou fundaci ve Vyšším Brodě. Čečelovice Obec Čečelovice leží v okrese Strakonice. Má 161 obyvatel a katastrální území obce má rozlohu 653 ha. Ve vzdálenosti 9 km severovýchodně leží město Blatná, 14 km jižně město Strakonice, 25 km jihozápadně město Sušice a 26 km východně město Písek. Lineární forma Lineární forma je triviální právě když je to nulová funkce. Mějme vektorový prostor konečné dimenze Vn s jeho bází M. Potom. Příklad: Lineární forma na R3 je f=x1 + 2x2 - 5x3. Rivaldo Vitor Borba Ferreira Rivaldo je brazilský fotbalista, působící v současné době v uzbeckém klubu PFC Bunyodkor. Jeho přesná levačka a jedinečný pohyb na hřišti mu v životě přinesly velkou slávu. Roku 1999 získal Rivaldo ocenění Zlatý míč pro nejlepší fotbalistu Evropy. Dalším velkým úspěchem byl nepochybně zisk titulu mistra světa na MS 2002. Ve své kariéře hájil barvy mnoha významných klubů, např. Barcelony a AC Milán. Před sezoónou 2007/08 přestoupil z Olympiakosu Pireus do AEK Athény a o rok později do PFC Bunyodkor. Jaroslav Goll Prof. Ph.Dr. Jaroslav Goll byl významný český historik a medievista, vlivný pedagog, diplomat, básník a překladatel. Je považován za zakladatele pozitivistické historické školy v Česku. Zabýval se především česko-polskými vztahy. Na univerzitě utvořil instituci seminářů, kde se pouze nepřednáší, ale kde se badatel učí rozboru pramenů jako základní historické metodě. Založil Český časopis historický. Z jeho žáků se vytvořila tzv. Gollova škola, jež pokračovala ve stylu jeho práce do 20. století. Pocházel z české rodiny německého původu. Otec Adolf Goll, působil lékař u hraběte Kinského. Matka se jmenovala Marie Daňková. Díky strýci Josefu Daňkovi získal přístup k české obrozenecké inteligenci. Vystudoval mladoboleslavské gymnázium, maturitu složil v Praze v Klementinu. Poté se chtěl věnovat umění a literatuře, ale nebylo mu to umožněno a přihlásil se na historii. Doktorát složil ve 24 letech. Vrací se na mladoboleslavské gymnázium a rok zde vyučuje. Poté odjíždí na roční pobyt na universitu v německém Göttingenu, kde se pod vlivem učitele Georga Waitze naučil pozitivistickému rozboru pramenů a jejich kritice. V letech 1872–73 zastává místo tajemníka vyslance USA v Berlíně a historika George Bancrofta, začíná se zajímat o evropskou historii, především anglicko-francouzské vztahy za třicetileté války. V roce 1875 získává docenturu v oboru všeobecných dějin a v roce 1880 se stává profesorem. V roce 1882 byla univerzita rozdělena na českou a německou část Karlo-Ferdinandovy univerzity. Jaroslav Goll zahájil přednášky v české části. V únoru 1886 vyšla práce Jana Gebauera Potřeba dalších zkoušek RKZ, kde byly Rukopisy rozebrány po jazykové a slohové stránce. V této práci se pravdivost Rukopisů znevážila. V té době byl boj proti RKZ brán jako vlastizrada. Na popud vystoupení přítele Hostinského vystoupil i Goll. Sepsal v polovině roku 1886 Historický rozbor básní rukopisu Královédvorského: Oldřicha, Beneše Heřmanova a Jaroslava. Na universitě se objevila kvůli sporu o RKZ nevraživost mezi starou a novou generací historiků. Jeho práce byly většinou tištěny v Masarykově Athenaeu. Karta Slovo karta obvykle označuje rozličné malé objekty, povětšinou vyrobené z tvrdého papíru nebo plastu. Například: Nakáda II. Nakáda II byla eneolitická archeologická kultura v Horním Egyptě od 3600/3500 do 3300/3200 před Kr. Pojem Nagáda II/Nakáda II častěji v širším smyslu zahrnuje také Nagádu III, tento článek je však jen o gerzienu. Okolo 3600/3500 před Kr. došlo k prudkému rozvoji nagádské kultury. Původně se předpokládalo, že šlo o důsledek cizího vpádu, ale chybějí jakékoliv důkazy násilného průniku jiné kultury. Naopak, Nagáda II navazuje na Nagádu I a lze v ní bez problémů rozeznat staroegyptskou kulturu. Dvěma hlavními centry jsou Nagáda a Nechen, kde se možná nacházelo sídlo preddynastických králů. Pravoúhlé domy se základy ze sušených cihel, vysoko rozvinutá řemesla, zpracovávání mědi, zlata a elektronu, luxusní předměty z obsidiánu a lapis lazuli. Styky s Mezopotámií, které z části podnítili další rozvoj včetně vzniku písma – hieroglyfů. Tento časový úsek se též nazývá gerzská kultura nebo zkráceně gerzean podle naleziště Girza. Tato kultura se rozšířila ze svého centra v okolí lokality Nakáda na sever do Nilské delty a na jih do Núbie. V Dolním Egyptě však převládala kultura Maadí. V Horním Egyptě se s touto kulturou nacházela tři velká střediska – Nakáda, Hierakonpolis a Abydos. Kolem Nilu však existovalo množství menších osad. Pokračovalo pohřbívání význačných jedinců do větších a stavebně složitějších hrobů, které započalo během období Nakáda I. Tyto hroby byly rozčleněny přepážkami ze sušených cihel s odděleními pro obětiny. Objevují se náznaky balení zemřelého do pruhů plátna a skupinové pohřby. Chudší vrstvy však byly i nadále pohřbívány do malých oválných jam spoře vybavených obětními dary. Vyráběla se keramika s hrubým povrchem, používaná jako užitková, a slínová keramika z vápenité hlíny, pocházející pravděpodobně z pouštních wádí. Tato keramika byla používána jako obětní dar a byla zdobena okrově hnědou nebo rudou výzdobou na smetanově bílém podkladu. Převládajícím motivem výzdoby byla loď s kajutami a standartami. Objevují se zvlněná ucha. V tomto období došlo k rozvoji technologií těžby a opracování kamene, z něhož byly vyráběny kamenné nádoby. Kosmetické palety nabývají jednoduchých pravoúhlých a kosodélníkových tvarů, ale začínají být zdobeny reliéfy. Zlepšilo se zpracování mědi, z níž začaly být vyráběny též sekery, čepele, náramky a prsteny. V této době se stává symbolem moci kamenná nebo hliněná palice, která je později typickou zbraní, kterou drží vítězný faraon Kromě produktů pěstovaných v předchozím období se pěstoval navíc len, vodní melouny a datle. Domestikován byl pes. Chlordecon Chlordecon je chlorovaná organická látka, která byla používána jako insekticid zejména na plantážích banánů, citrusů nebo tabáku. Jde o látku karcinogenní, která může poškozovat nervový systém, kůži, játra nebo mužský reprodukční systém. Podle testy na zvířatech může vyvolávat rakovinu jater, ledvin a nadledvinek. Patří mezi endokrinní disruptory. V České republiky není vyráběn ani používán. Jeho nebezpečnost spočívá hlavně v jeho perzistenci a schopnosti hromadit se v potravních řetězcích. V květnu 2009 bylo v Ženevě na 4. konferenci smluvních stran Stockholmské úmluvy rozhodnuto o zařazení chlordeconu na černou listinu úmluvy o perzistentních organických látkách. Cantorův paradox Cantorův paradox je poznatek publikovaný Georgem Cantorem roku 1899, který spolu s dalšími výsledky podobného typu vedl ke krizi klasické naivní teorie množin a jejímu následnému nahrazení axiomatickým systémem. V době publikování nebyla Cantorovu paradoxu přikládána příliš velká váha s tím, že se odehrává na příliš velkých množinách. Proto se také vžilo označení paradox, ačkoliv ve skutečnosti se jednalo o spor v klasické definici množiny jako „souboru objektů vymezených pomocí operace náležení“. Reostat Reostat je regulovatelný rezistor, realizovaný nejčastěji jako sada rezistorů s mnohapolohovým přepínačem. Jiným provedením reostatu je drátový odporník, navinutý na izolačním tělese s posuvným jezdcem. Je obvykle určen k regulaci větších výkonů. Dnes se s ním setkáme jen u historických strojů, protože byl z praktického nasazení téměř všude vytlačen polovodičovými prvky. Základní nevýhodou reostatů je velký mařený výkon. Typickým místem nasazení reostatu byla regulace budících i napájecích proudů elektromotorů. Reostat byl ovládán například klikou u starých tramvají. Alexander McDonnell Alexander McDonnell, někdy uváděno MacDonnell či Mac Donnell, byl irský šachový mistr, jeden z nejsilnějších šachistů své doby. Alexander McDonnell byl žákem Williama Lewise a zvláště po vítězství nad Williamem Fraserem' v Londýně v roce 1831 v poměru 3:1 byl považován za nejsilnějšího hráče v Anglii. Je připomínám především v souvislosti se sérií šesti zápasů,hraných roku 1834 proti nejsilnějšímu francouzskému šachistovi své doby, La Bourdonnaisovi. V této sérii, ve které šlo v podstatě o neoficální titul nejlepšího hráče Evropy McDonnell celkově prohrál, ale podobně jako jeho soupeř vytvořil během zápasu řadu teoretických novinek a zajímavých partií. Zápas se odehrál roku 1834 v Londýně ve Westmisterském šachovém klubu a trval přes čtyři měsíce Začal v červnu a skončil po odehrání osmdesáti pěti partií až v říjnu. Hrálo se denně kromě nedělí, každá partie začala přesně v poledne a pokud neskončila do šesti hodin, byla přerušena a pokračovalo se v ní příští den. Pro jednotlivé partie nebyl určen žádný časový limit a McDonnell pravidelně nad některými tahy přemýšlel i přes hodinu. Proto La Bourdonnais mezi tahy odcházel do vedlejší místnosti, kde hrál se zájemci rychlé šachové partie o finanční sázky a vydělal si tak peníze navíc. Zápas mezi Labourdonnaisem a McDonnellem byl také první šachovou událostí v historii, kterou mohla veřejnost sledovat prostřednictvím tisku. Po skončení série byla pak dokonce vydána i kniha, obsahující vybrané partie zápasu, které obětavě zapsal letitý sekretář Westmisterského klubu William Greenwood Walker. Celkového skóre 45:27 ve prospěch La Bourdonnaise bylo dosaženo v šesti kratších, bezprostředně po sobě následujících zápasech o nestejném počtu partií, nichž La Bourdonnais vyhrál první 16:5, třetí 6:5, čtvrtý 8:3 a pátý 7:4 a McDonell druhý 5:4 a šestý rovněž 5:4. V partiích druhého zápasu, který La Bourdonnais prohrál, hrál McDonnell tzv. Evansův gambit, který jeho soupeř vůbec neznal. Výsledek šestého zápasu vyzněl sice také v McDonnellův prospěch, ale ve skutečnosti musela být celá série přerušena, protože obchodní záležitosti vyžadovali La Bourdonnaisovu přítomnost v Paříži. La Bourdonnais chtěl v zápase pokračovat v roce 1835, ale McDonnell, který se prý maratónem partií velmi vyčerpal a oslabil, těžce onemocněl a zemřel. Trakhios Trakhios je jeden ze čtyř mladších kyklópů, kteří se objevují hlavně u řeckého básníka Nonna v jeho epické legendě zvané Dionysiaca. V řečtině je jeho název T????o?, ve významu divoký. Podle pověstí se Kyklópové podíleli na výstavbě některých starořeckých měst. Město Tíryns obehnali hradbami z obrovských balvanů. Byli k tomu povoláni jeho zakladatelem Proitem z Malé Asie. Stavbu provádělo sedm Kyklópů, kteří byli nazýváni Gasterokheirai, protože své jídlo získávali pomocí práce rukou. A zřejmě i jeskyně poblíž města Nauplia a práce v nich byly pojmenovány po nich. Dalšími údajnými pracemi kyklópů byly městské zdi v Mykénách včetně brány se lvy a také hlava Medúzy ve svatyni Kephisos. Kyklópové se podle Nonna účastnili Dionýsiovy vojenské výpravy proti indickému národu. Spolu s Trakhiem jsou jako účastníci války ze strany kyklópů jmenováni Brontés, Steropés, Euryalos, Argés, Elatreus a Halimedes. Házením skal se jim dařilo drtit indické vojsko a málem se jim podařilo i zabít indického krále, kterého v poslední chvíli zachránil říční bůh Hydaspes, jeho otec. Krabička poslední záchrany Krabička poslední záchrany je malá obvykle nepromokavá plechová nebo plastová krabička obsahující drobnosti, které mohou pomoci ve svízelných či životu nebezpečných situacích. O rozšíření KPZ se v českých zemích zasloužil především spisovatel Jaroslav Foglar. Základní obsah většiny KPZ je v podstatě stejný, ale můžou se v ní nacházet další drobnosti podle vlastníkových potřeb. Vzhledem k tomu, že používání KPZ je spíše zastaralou záležitostí, uvádím zde příklady toho, co by v ní ještě mohlo být, aby z krabičky poslední záchrany nebyla jen přítěž, ale možná i krabička první záchrany. V dnešní době si málo kdo z nás dokáže představit, nač by s sebou měl při cestě do práce či školy vláčet březovou kůru. Ano, může to být potřebné, pokud chceme někde něco podpálit nebo se ohřát a nemáme suché dřevo, ale kolik z nás to už udělalo? Proto je rozhodně lepší mít KPZtek několik podle naší potřeby - na výlety do přírody se určitě hodí jiné věci než na cestování do školy. A tady je pár návrhů na to, jak udělat KPZ tak, aby byla i trochu užitečná. Samozřejmě zde nejsou všechny nápady vyčerpány. Záleží jen na vás, co si od své krabičky slibujete. Neztužená vzducholoď Neztužená vzducholoď je vzducholoď, jejíž trup není zpevněn kostrou ani pevným kýlem. Svůj tvar udržuje díky přetlaku nosného plynu v obalu. Neztužené vzducholodi tvořily početně nejvíce zastoupenou skupinu vzducholodí. Neztužené byly první zkonstruované typy vzducholodí, ve velkém měřítku byly používány během obou světových válek, a jsou to jediné typy, používané i v současné době. Před 2. světovou válkou měla neztužené vzducholodě i Československá armáda. Jednalo se o původně pozorovací upoutané balóny, které byly vybaveny malou gondolou s leteckým motorem. Ma'arach Ma'arach bylo v 60. a 90. letech seskupení hlavních izraelských levicových stran. Bylo založeno roku 1965 jako aliance stran Mapaj a Achdud ha-Avoda, ale rozpustilo se o tři roky později, když se tyto dvě strany a strana Rafi sloučily ve Stranu práce. Nová strana známá jako Ma'arach vznikla roku 1969 jako aliance Strany práce a strany Mapam. V té době měla strana v Knesetu 63 křesel a v historii Izraele byla jedinou stranou, která měla absolutní většinu mandátů. Křenice Obec Křenice se nachází v okrese Praha-východ, kraj Středočeský. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 312 obyvatel. Název obce vznikl z původního názvu chřenná – křenná ves. Archeologické nálezy v obci a jejím blízkém okolí prokázaly lidská sídliště již v období kolem 6. století př. n. l. Též v následujících stoletích zde je osídlení prokazatelné, neboť některé nálezy pocházejí až z 1. století př. n. l. Prvním známým majitelem vsi byl pražský měšťan Henslin, syn Seibotha z Benešova. Z tohoto roku je zároveň první zmínka o obci. Další majitelé se velmi často střídali, pro zajímavost uveďme snad jen Vchynské ze Vchynic, Smiřické ze Smiřic, Skalské z Dubu a Zajíčky z Křenic. Roku 1590 Albrecht Jan Smiřický koupil od Jana a Hertvíka Skalských z Dubu tvrz a ves Křenice s poplužním dvorem. Roku 1613 na Chřenicích zemřel rytíř Daniel Skalský z Dubu. Po bělohorské konfiskaci přešlo roku 1623 panství Smiřických na rod Lichtensteinů, Křenice patřila k Uhříněveskému panství. Berní rula k roku 1654 uvádí ves jako „celou pustou, v kterýžto bejvali gruntové - sedlští Koptovský, Kryzovský, Gruntovský, Kotlíkovský, Chocholovský – chalupnický: Packovský, Kovárnovský.“ Rozvoj vsi v 19. století zachycuje Mapa Stabilního katastru z roku 1842, kde je patrná uzavírající se zástavba statků kolem dnešní návsi. Rozvoj drobné domkářské zástavby proběhl hlavně v období mezi dvěma světovými válkami. Během první světové války zahynula řada občanů na evropských bojištích, druhá světová válka se vojenskými akcemi dotkla obce jen okrajově. V roce 1936 byla v obci založena tělovýchovná jednota Sokol, která funguje až do současnosti. Obec je typickým příkladem vesnice, kde proběhly stavební zásahy v souladu s požadavky lidí na komfort bydlení podobný městskému, bez uvědomění si hodnot venkovské zástavby. Došlo k zásahům především do vnějšího vzhledu obce - odstranění zdí s hranicemi, zdobných prvků na fasádě, výměnou oken, dveří, vrat. Velmi rušivě působí řešení dopravy v obci, především velké zatížení nákladní dopravou. Nejstarší dochovanou památkou obce je zvon z roku 1747 od Jana Horálka, původně byl asi umístěný na dřevěné zvonici, ta současná, kamenná pochází z přelomu 19. a 20. století. Vedle ní stojí poutní kříž na soklu z roku 1841. Pomník padlým z dvacátých let dvacátého století připomíná jedenáct křenických rodáků padlých v první světové válce. V horní části byla dodatečně připevněna deska na památku dalšího rodáka Dr. Josefa Kratochvíla, který byl popraven nacisty. Tvrz stávala do roku 1650 v prostoru bývalého panského hospodářského dvora a jiné stopy po ní nejsou. Je možné, že zbytky jejích konstrukcí se nachází v některé z dochovaných hospodářských nebo obytných staveb. Ze staveb panského dvora se dochovalo již jen torzo. Z barokního špýcharu z roku 1780 stojí už jen obvodové zdivo. V poměrně dobrém stavu je už jen budova bývalého kravína z roku 1875 vyzděná z kyklopského žulového zdiva. Další zajímavosti se dozvíte i na neoficiálních stránkách obce http://www.krenice.eu, poř na stránkách http://www.volny.cz/ou.krenice Mi-le-fo Mi-le-fo je čínská podoba jména budoucího buddhy Maitréji. Od 11. století je v lidové tradici ztotožňován se známým čínským bohem štěstí - Putajem, který je zobrazován jako tlustý buddhistický mnich, který má přes rameno přehozený velký pytel. Tato tradice vychází ze skutečnosti, že zenový mnich Putaj, který byl předobrazem onoho čínského boha štěstí, měl o sobě před smrtí údajně prohlásit, že je vtělením budoucího buddhy Maitréji. Jako Mi-le-fo byl také nazýván indický buddhistický mnich Pa-tchuo působící v Číně a pro nějž byl údajně postaven v roce 495 původní chrám Šao-lin. The state of GEN The state of GEN je teoretický a praktický duševní stav, při kterém jsou potlačeny negativní vlastnosti a naopak vyzdviženy pozitivní vlastnosti každého individuálního jednotlivce ve společnosti. Tento stav je uváděn ve dvou rovinách: teoretický a praktický. Proč se vůbec rozlišují dvě roviny? Je to z důvodu, že zatím nikomu se nepodařilo docílit absolutního stavu GEN a myšlenkou celé této psychologické metody je co nejvíce se přiblížit tomuto stavu. Je to stav, při kterém byly potlačeny veškeré negativní vlastnosti a zároveň vyzdviženy veškeré pozitivní vlastnosti. Tohoto absolutního stavu zatím nikdo nedocílil. Teoretický stav GEN je proto absolutní stav, kterého se tato metoda snaží docílit. Je to stav, při kterém byly potlačeny určité negativní vlastnosti a zároveň vyzdviženy určité pozitivní vlastnosti. Cílem praktického stavu je co nejvíce se přiblížit teoretickému stavu. Čím více negativních vlastností je potlačeno a zároveň pozitivních vlastností vyzdviženo, tím více se praktický stav přibližuje k teoretickému. 2) GEN jako primární stavební článek při vývoji člověka, součást genetické informace Svratouch Obec Svratouch se nachází v okrese Chrudim, kraj Pardubický. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 889 obyvatel. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1392, a to v listině, kterou prodával rychmburské panství Smil z Rychmburka Otovi Berkovi. V roce 1485 je Svratouch uváděn jako ves, patřící pod rychtu ve Svratce. Na konci 16. století byla ve Svratouchu sklárna. Koncem 17. století měl Svratouch samostatnou rychtu. V té době byla obec pány na Rychmburku považována za "kacířské hnízdo", neboť zde žilo velké množství tajných nekatolíků. Po vydání tolerančního patentu v roce 1781 se ve Svratouchu přihlásilo k evangelické víře 48 rodin, hned v prosinci 1781 zde byla založena evangelická matrika a v roce 1783 postavena i modlitebna a založena evangelická škola. Katolická škola vznikla v roce 1835, obě školy byly sloučeny v roce 1877. Obyvatelé obce se vedle rolnictví živili především hrnčířstvím, tkalcovstvím a od konce 19. století také klempířstvím, které se v brzké době stalo nejrozšířenějším zaměstnáním obyvatel. Svratouch byl v té době největší obcí okresu Hlinsko po samotném okresním městě-žilo zde více než 1700 lidí. Dne 9.5.1945 byl Svratouch, spolu se sousední Svratkou bombardován sovětským letectvem, terčem útoku byla prchající německá vojska. Bylo poškozeno několik domů a dvě osoby těžce raněny. Největším podnikem v obci je výrobní družstvo Dílo Svratouch, zabývající se výrobou z plechu. Kostel byl zbudován v roce 1783 jako první evangelická modlitebna v celém okolí. V roce 1911 byl přestavěn a přidána byla i věž s cibulovou bání. Kaple ve střední částí obce byla vybudována v roce 1933. Bitva u Mortimers Cross Bitva u Mortimers Cross se odehrála 2. února 1461 nedaleko Wigmore v hrabství Herefordshire. Byla jednou ze série bitev Války růží mezi znepřátelenými rody Lancasterů a Yorků. Po smrti Richarda, vévody z Yorku v bitvě u Wakefieldu v prosinci předešlého roku se vůdčí postavou Yorků stal osmnáctiletý Eduard, hrabě z Marchu. Snažil se zabránit tomu, aby se vojsko Lancasterů vedené Owenem Tudorem a jeho synem Jasperem, nacházející se ve Walesu, spojilo s jádrem Lancasterské armády. Eduard sestavil s podporou svých spojenců na pomezí Anglie a Walesu vojsko aby Lancasterům zabránil v postupu. Yorkové v této bitvě zvítězili, Jasper Tudor unikl, ale Owen Tudor byl zajat a popraven. Podle některých odhadů v bitvě padlo asi 4000 mužů. Vítězství v této bitvě připravilo Eduardovi cestu ke korunovaci anglickým králem. Bitva je také známá tím, že se před ní objevil na nebi zrcadlový obraz tří sluncí, což později vyústilo v použití Slunce jako symbolu Yorků. Dialektická logika Dialektická logika je gnoseologická teorie o vyplývání a usuzování založeném na koncepcích vycházející z Hegelova pojetí dialektiky. Klasická Aristotelova logika se zabývá pouze vztahem náležení do kategorií chápaných podle Platona; velmi hrubou formalizací trivializuje vlastní strukturu idee kategorie a i vlastnosti jednotlivých kategorií. Počátkem novověku vznikla společenská poptávka po neteologické teorii a metodě poznávání, která by byla schopna pojmout jevy v jejich přeměně v dějinách, intencionální a deontické otázky a filosoficky zdůvodnit vědeckou metodologii. Na tuto potřebu mimo jiné reagoval Kant vytvořením své transcedentální logiky. V devatenáctém století nabyla značného významu Hegelova dialektika, která vysvětlovala svět v jeho vývoji a dějinách. Dialektická logika byla rozvíjena především levicovými intelektuály, kteří přebrali od Hegela představy: Zjednodušeně řečeno: V rámci dialektické logiky chápali teleologický nexus jako kauzální princip. Metoda usuzování je založena na rozboru zkoumaného jevu pomocí pojmů dialektiky. V případě interpretace historických jevů je dále ukazováno naplňování zákonů dialektiky a v případě prognózy je zkonstruována třída možných světů a vybrán jako předpověď ten, který nejvíce splňuje zákony dialektiky. Rozvoj dialektiky kopíroval i rozvoj dialektické logiky, která se stala "oficiální" teorií komunistických států. Badatelé v těchto státech se pomocí dialektické logiky pokoušeli dodat své ideologii vztah k idee dobra a celkově kladný hodnotový náboj. Toto úsilí však bylo neúspěšné, protože hodnotově neutrální dialektická logika umožňuje historické předpovědi, ale již neumožňuje hodnotit tento proces ve vztahu k mětí. Ostatně i mnozí pravicový intelektuálové předpovídali pád kapitalismu, ale vnímali jej jako krajně nežádoucí. Zkostnatělé komunistické systémy nebyly schopny plodně využít nové koncepce a spolu s oficiální ideologií výrazně upadla i kvalita dialektické logiky. V dnešní době dialektická logika jako významná teorie neexistuje. Názory na dialektickou logiku, její postavení v dějinách a použití jsou velmi rozporupné. Například komunistická tradice uváděla dialektickou logiku jako svou nepostradalenou prominentní teorii. Naproti tomu například Józef Maria Bocheński ve Slovníku filosofických pověr dialektickou logiku označuje za pověru a tvrdil, že ji Karel Marx ve své badatelské práci nikdy nijak nepoužil a pouze prý věřil, že jeho závěry budou nakonec v souladu s dialektickou logikou. Nicolas Ager Nicolas Ager studoval v Basileji, promoval ve Štrasburgu, kde od roku 1618 působil jako profesor medicíny a botaniky. Mimo jiné se zabýval zoofyty, otázkami výživy a psychickými chorobami. Je po něm pojmenována Paederota ageria. Cenwalh Cenwalh byl anglosaský král Wessexu. Po úmrtí Cenwalha ho nahradil Seaxburh. Vládl mezi lety 591-597 a 648-674. Léčiva ovlivňující kašel Kašel je obranný reflex sloužící k odstranění cizorodého materiálu nebo nadbytku hlenu z dýchacích cest. Pod každou skupinou skupinou léčiv je uvedena Používají se při dávivém suchém kašli. Potlačují kašlací reflex, odstraňují však pouze symptomy kašle, ne jeho příčinu. Jsou výhodná v tom, že netlumí dechové centrum a nevzniká na ně tolerance ani závislost. Používají při vlhkém kašli k usnadnění vykašlávaní hlenu a zlepšení jeho odstraňování z dýchacích cest. Při terapii expektorancii je nutné zvýšit příjem tekutin. Zvyšují aktivitu řasinkového epitelu v průduškách, čímž zlepšují pohyblivost hlenu. Astma je reverzibilní stažení průdušek, jejichž příčinou je chronický zánět. Moderní antiastmatika dokážou trvale mírnit příčinu astmatu - zánět, zejména eozinofilní a nazývají kontrolory nebo preventivní, a patří mezi ně inhalační steroidy a antileukotrieny. Naproti tomu antiastmatika typu beta mimetik salbutamol, clenbuterol mírní pouze jeho projevy - tzn. roztahují průdušky bez mírnění zánětu a jsou naprosto nevhodná a nedostačující pro trvalou léčbu astmatu. Prevalence astmatu v ČR je 8% z celé populace - 800.000 lidí, správně a trvale léčeno je pouze 150-300 tisíc pacientů. Nejčastějším a často jediným projevem astmatu je KAŠEL, který se bohužel u méně edukovaných lékařů léči právě levně a nevhodně. Základem pro diagnózu astmatu je test tzv. spirometrie pro zjištěná plicních funkcí. Ještě lépe je provést tzv. bronchodilatační test: Podezřelý pacient nadýchá do "spirometru" , poté dostane 4 vdechy "Ventolinu", který roztahuje průdušky. Po 30 min se spirometrie opakuje. Pokud dojde k výraznému zlepšení plicních funkcí, je toto jasný a jednoduchý důkaz, že dotyčná má astma. A nezbývá než jej moderně a bezpečně léčit. Některá z nich lze je použít při akutním záchvatu i preventivně. Způsobují relaxaci hladké svaloviny průdušek a tím je roztahují. Jejich výhodou je možnost injekční aplikace – jsou vhodná pro bezvědomé nebo nespolupracující postižené. Pomáhají snižovat bronchiální sekreci. V moderní léčbě astmatu se již nepoužívají. Používají se při akutních záchvatech v infuzích. Pro trvalou moderní léčbu astmatu se již nepoužívají. Steroidní látky odvozené od tělu vlastního hormonu hydrokortizonu, mohou být aplikovány inhalačně, perorálně i injekčně. Snižují tvorbu mediátoru zánětu, avšak zejména u těch podávaných perorálně hrozí, že u dětí mohou způsobovat poruchy růstu, imunitního sytému nebo osteoporózu, inhalačně aplikované zase mohou způsobit chrapot a kvasinkovou infekci v ústech. Těchto nežádoucích účinků se však můžeme obávat až u denních inhalačních dávek nad 400 mikrogramů. Zásadní je, že účinná léčba astmatu výrazně převažuje nad jeho neléčením. Používají se při alergickém astmatu a to zejména u dětí, protože nejsou založeny na hormonální bázi a nemají proto nežádoucí vedlejší účinky jako látky kortikoidní. Působí jako stabilizátory žírných buněk, které pak neuvolňují zánětlivé působky. Nicméně v současnosti se již používají málo, neboť jsou málo účinné. V posledních 7 letech jsou v ČR na předpis takzvané antileukotrieny, které nejsou steroidní, podávají se jako tablety a jsou velmi bezpečné. Mají velmi dobrou účinnost především u dětí a taky dospělých, zejména pokud trpí také alergickou rýmou. Tyto preparáty může předepsat alergolog nebo pneumolog, od 1.8.2006 také pediatr. Věra Nosková Brzy po narození se s rodiči přestěhovala do Strakonic v jižních Čechách, kde vyrůstala až do dvaceti let. Vystudovala zde gymnázium a později studovala při zaměstnání v mateřské škole Střední pedagogickou školu v Praze. Do roku 1990 vystřídala asi 16 profesí. Nejdéle byla učitelkou v mateřské škole. Po roce 1989 se dalších 16 let věnovala novinářské práci. Pracovala např. v Českém deníku, v Hospodářských novinách, ale spolupracovala i s rozhlasem. Vedle článků popularizujících vědu, psala zejména reportáže, rozhovory a fejetony. Vyšlo jí 6 knih, z nichž dosáhla úspěchu u čtenářů a kritiky až čtvrtá – román Bereme co je, který si vydala sama. Tento autobiografický román je o dospívání na malém městě – ve Strakonicích. Jejím zájmem je i boj proti módnímu léčitelství, esoterismu a podobně. Za román Bereme,co je byla autorka nominována na cenu Magnesia Litera, za román Obsazeno na Cenu Josefa Škvoreckého a za knížku povídek Ať si holky popláčou na Cenu Boženy Němcové. Spolu s Jiřím Grygarem stála u zrodu klubu skeptiků Sysifos, což je spolek lidí s kritickým rozumem, který pak i několik let vedla. Od roku 2003 se trvale věnuje psaní beletrie a ve stejném roce si zaregistrovala nakladatelskou živnost. Žije v Praze-Bubenči, je vdaná a má dva dospělé syny. Již v roce 1995 vyšla v nakladatelství Český spisovatel novela Ten muž zemře. Je to sarkastické vylíčení novinářského prostředí v době krátce po sametové revoluci, které Věra Nosková dobře znala. Vydala několik knih Českému klubu skeptiků Sysifos, mezitím napsala svůj první velký román s názvem Bereme, co je. Když rukopis odmítla dvě nakladatelství, vydala si jej vlastním nákladem. Brzy po vydání se tato knížka stala bestsellerem a z Věry Noskové se doslova přes noc stala vycházející hvězda české beletrie. Její román vydalo o něco později – na podzim roku 2005 – znova nakladatelství Abonent ND, tentokrát už v pevné vazbě. Její úspěch potvrdila nominace na cenu Magnesia Litera v roce 2005. Věra Nosková se pak rozhodla všechny své další knihy vydávat ve svém vlastním nákladu a již na jaře 2008 vychází sbírka povídek Ve stínu mastodonta a na podzim 2008 dokončení trilogie knihou s názvem Víme svý. Věra Nosková v současnosti pracuje na svém dalším románu s pracovním názvem Stačí se domluvit. Ziguinchor Ziguinchor je region v Senegalu. Historicky a s oblibou se regionu také říká Basse Casamance. Puchýřka Puchýřka je rod trav, tedy z čeledi lipnicovitých. Je to monotypický rod, jediným známým druhem je puchýřka útlá. Jedná se o drobnou jednoletou bylinu. Je trsnatá, poléhavá. Stébla dorůstají výšek zpravidla 2-10 cm. Čepele listů jsou většinou ploché nebo skládané, asi 1 mm široké, na vnější straně listu se při bázi čepele nachází jazýček, 1-1,5 mm dlouhý. Pochvy listů jsou silně nafouklé, horní pochva kryje v době květu i část květenství. Květy jsou v kláscích, které tvoří latu, která je složená z oddálených svazečků klásků. Klásky nejsou zboku smáčklé, jednokvěté. Plevy jsou velmi zakrnělé. Pluchy jsou osinaté, osina není kolénkatá. Plušky jsou dvoukýlné. Plodem je obilka, která je svraskalá. Jediný druh puchýřka útlá roste mírném pásu severní polokole. Puchýřka útlá roste především na obnažených dnech rybníků. Nejčastěji ji můžeme vidět na Třeboňsku, vzácně i ve středních nebo jihovýchodních či jihozápadních Čechách, jinde chybí nebo může být jen velmi vzácně zavlečena. Celkově je to vzácný, silně ohrožený druh. Je to také druh chráněný v celé Evropské unii v rámci projektu Natura 2000. Modrý mauricius Modrý mauricius je mezi nefilatelisty patrně nejznámější poštovní známkou. Zároveň je jednou z nejcennějších známek světa. Známka modré barvy s nominální hodnotou 2 pence byla vydána spolu se známkou červené barvy s nominální hodnotou 1 penny 20. září 1847 na ostrově Mauricius jako vůbec první známky britské koloniální říše mimo vlastní Velkou Británii, kde byly první známky vydány o několik let dříve, v roce 1840. Každá z nich byla vydána v počtu pouhých 500 kusů. Mnoho z nich bylo použito na pozvánkách k plesu, které posílal tehdejší mauricijský guvernér Sir William Maynard Gomm krátce po jejich vydání. Vzácnost známek spočívá především v poměrně malém množství známek tohoto vydání, které byly původně vydány s nápisem POST OFFICE. O rok později, v roce 1848, byly totiž vydány obdobné známky, ale již se změněným nápisem POST PAID, který lépe vystihoval poštovní funkci známek. Ty byly vydány již ve větším množství, takže jejich cena je relativně nižší. V současné době existuje na světě pouhých 14 exemplářů známek s nápisem POST OFFICE v červené barvě a 12 exemplářů v modré barvě, které se nacházejí v soukromých sbírkách. Dva z nich jsou i ve sbírce britské královny Alžběty II. Jeden z několika exemplářů těchto známek s hodnotou 2 pence byl v poslední době vydražen na aukci za 1,6 milionu švýcarských franků. Nejvzácnější exempláře jsou však na obálce s nalepenou jak modrou, tak červenou známkou. Za tento dopis bylo na aukci zaplaceno 40 milionů amerických dolarů. V Česku byl modrý mauricius k vidění naposledy na Světové výstavě poštovních známek Praga 2008. Předtím se tyto známky objevily v roce 2005 na Evropské výstavě poštovních známek v Brně a na pražské Světové výstavě poštovních známek v roce 1978. Známka se stala velmi populární zejména pro velké množství legend, které se k ní vztahují. Podle nejznámější z nich si známky nechala k příležitosti velkého plesu vytisknout manželka mauricijského guvernéra Lady Gommová, protože chtěla jít s dobou. Protože však vzhledem k blízkému termínu plesu neměla čas objednat tisk známek do Velké Británie, pověřila tím jednoho místního starého poloslepého hodináře Josepha Osmonda Barnarda. Ten údajně v roztržitosti zaměnil nápis POST PAID za POST OFFICE. Pravdou však je, že rytec známek Barnard nebyl ani starý, ani poloslepý, ani hodinář. Známky nebyly ani vydány v přímé souvislosti s plesem. Nápis POST OFFICE byl snad také pro toto první vydání původně skutečně zamýšlen. Motiv této známky vystupuje také v komiksových příbězích Rychlých šípů od Jaroslava Foglara. Filatelista Maxmilián Dráp zemřel poté, co omylem spálil obálku s modrým mauriciem. Střední Brdy Střední Brdy, někdy též zvané Centrální Brdy, je prozatím neoficiální, ale již vžité označení pro nejvyšší část Brdské vrchoviny. Ta je jediným skutečným pohořím na území Středočeského kraje. Zatímco jejich západní, severní i východní ohraničení je přirozené a v terénu i na mapě snadno rozeznatelné, pak jižní hranice je vlastně umělá. Tvoří ji de facto silnice I/19, protínající hlavní brdský hřeben v sedle nedaleko obce Teslíny. Tato silnice spojuje město Rožmitál pod Třemšínem s Plzní. Po severním okraji silnice, tam, kde prochází pohořím, vede také hranice Vojenského újezdu Brdy. Na jih pak brdský hřeben pokračuje tzv. Jižními Brdy. Severní hranici, která Střední Brdy odděluje od další části pohoří, Hřebenů , představuje výrazné průlomové údolí řeky Litavky přibližně mezi obcemi Dominikální Paseky a Jince v okrese Příbram a Lochovicemi v okrese Beroun. Od poslední části Brdské vrchoviny, Příbramské pahorkatiny, odděluje Střední Brdy mělké sedlo nedaleko obce Láz, kterým prochází silnice I/18 z Příbrami do Rožmitálu pod Třemšínem. Největší část zabírá Vojenský újezd Brdy, jen vedlejší západní hřeben mezi vrchy Ostrý vrch, Bílá skála a Žďár, který od severu a západu obklopuje kotlinu v okolí Strašic a Dobříva, leží vně vojenského újezdu. Tento hřeben už také, neleží ve Středočeském, ale v Plzeňském kraji. Z hlediska geomorfologického to, co je lidově nazýváno Středními Brdy, představuje území Třemošenské vrchoviny, případně též i Strašické vrchoviny, která leží západně a jihovýchodně Strašic, oblast Padrtě pak již náleží Třemšínské vrchovině. Oblast západně od Strašic však již často nebývá chápána jako Střední Brdy, ale naopak je mnohdy přiřazována k pásmu Radče, který však je geomorfologicky již součástí Křivoklátské vrchoviny. Nejvyšší část Středních Brd je prozatím až na několik výjimek oficiálně nepřístupná, AČR zde, byť i v minimální míře, provádí výcvikovou činnost – střelby. Najdeme zde většinu nejvyšších vrchů Brd: Nejvyšší Tok nad Obecnicí, Prahu s meteoradarem nad Nepomukem u Rožmitálu p.T., vrch Carvánku cca 7 km západně od Příbrami, Malý Tok 1,7 km severně od již zmíněného Nepomuku, Hradiště 4,5 km západně od obce Láz, Brdce necelé 4 km severozápadně od Lázu, Koruna 6 km jihovýchodně od Strašic, Jordán 6 km východně od Strašic a Paterák 7 km východně od Skořic. Kromě těchto vrchů lze jmenovat ještě další významné hory, které představují výrazné dominanty svého okolí. Především je to Třemošná, která se zvedá na západním okraji Příbrami , Brda 4 km severně od Obecnice, Kamenná, ležící 2,5 km jihovýchodně od Strašic, Hřebeny, zvané také Jinecké hřebeny, zubatý hřbet, který vyplňuje jihozápadní obzor těsně za obcí Jince, Beranec, v jehož jihozápadním svahu se nachází zřícenina hradu Valdek, anebo Plešec, který je nejvyšším oficiálně volně přístupným vrcholem na území VVP Brdy. Střední Brdy,, jsou z hlediska fytogeografického jedinou oblastí oreofytika ve středních Čechách. Jsou považovány dokonce za jediné území v Evropě, kde se lze v této zeměpisné šířce a nadmořské výšce ještě setkat s přechodem mezi tajgou a severskou tundrou. Jsou tu zdokumentovány geomorfologické jevy, s nimiž se na našem území můžeme setkat pouze v Krkonoších nebo Jeseníkách. Jedná se tu po této stránce o skutečně mimořádně hodnotné území nejen v rámci ČR, ale dokonce i v evropském měřítku. Vzhledem k extrémní neúživnosti podloží, zde nemůžeme očekávat častý výskyt vysloveně raritních exemplářů jak fauny, tak flóry, na druhou stranu však Střední Brdy představují velmi zachovalý příklad relativně nedotčeného přírodního prostředí se specifickými atributy, které je řadí k nejméně civilizací ovlivněným územím v naší republice. Je to o to významnější, že se jedná o území, ležící v centru civilizací extrémně ovlivněné oblasti Středočeského a východní části Plzeňského kraje. V minulých obdobích k tomu přispěla existence vojenského újezdu, která zabránila devastaci této krajiny – ať už se jedná o její urbanizaci nebo zemědělské využívání. Ve Středních Brdech se můžeme setkat např. s rysem, vydrou, orlem, čápem černým, i s obojživelníky, které jinde nenalezneme. Z ryb zde žije nejen pstruh, ale také vranka obecná, střevle potoční a mihule potoční. Brdy patří také k nejbohatším lokalitám výskytu raka kamenáče u nás. Právě ve Středních Brdech byla teprve nedávno objevena skutečná rarita – listonoh letní. Velkým bohatstsvím tohoto území jsou četná rašeliniště a mokřady. Zřejmě i proto byly Brdy vyhlášeny Chráněnou oblastí přirozené akumulace vod. Bohužel, zřejmě vlivem klimatických změn a zejména v důsledku necitlivého přístupu s. p. VLS, divize Hořovice, dochází v posledních letech k postupnému rozpadu rašelinišť a hrozí jejich zánik. Brdy jako celek, ale zejména právě oblast Středních Brd, však dodneška patří z přírodovědného hlediska k nejméně prozkoumaným územím v Čechách a řada osob, včetně mnoha odborníků, se domnívá, že by si zasloužily zvláštní zákonnou ochranu nad rámec toho, co může poskytnout pouhý zákaz vstupu veřejnosti, který je schopen nabídnout režim vojenského újezdu. Velšská Wikipedie Velšská Wikipedie je jazyková verze Wikipedie ve velštině. Založena byla v červenci 2003. Dne 13. října 2007 byla 66. největší Wikipedií podle počtu článků s 11 825 články. Do velšské Wikipedie bylo zaregistrováno 776 uživatelů, z toho 14 správců. Železný kříž Železný kříž je německé válečné vyznamenání. Zřízeno bylo pruským králem Fridrichem Vilémem III. a poprvé uděleno 10. března 1813. Po květnu roku 1945 se neuděloval, avšak jeho stylizované symboly jsou používány jako logo a výsostné znaky bojové techniky Bundeswehru. Železný kříž byl udělován pouze v době válečného stavu. Kromě Napoleonských válek to bylo v prusko-francouzské válce, během první a druhé světové války. Ačkoliv byl vojenským vyznamenáním, několik jich bylo uděleno i civilním osobám za výkony ve vojenských funkcích. Příkladem může být pilotka Hanna Reitsch. Železný kříž I. třídy obdržela od Hitlera za statečnost projevenou při testování letadel. Kříž podobný maltskému byl původně symbolem Řádu německých rytířů. Od roku 1870 se jeho stylizovaná podoba používala jako symbol německých ozbrojených sil. Železný kříž má tvar černého kříže s bílou obrubou a s rameny rozšiřujícími se na koncích. Navržen byl s podobou maltézského kříže neoklasicistním architektem K. F. Schinkelem a odrážel znaky kříže používaného německými rytíři ve 14. století, který byl také znakem Fridricha II. Velikého. V protikladu k jiným vyznamenáním měl kříž jednoduchý design bez příkras, a byl vyráběn z relativně laciných materiálů. Původní verze byly odlévány ze železa, později z hliníku a zinku. Stužka ke kříži z let 1813, 1870, a 1914 byla černá, s dvěma bílými proužky. Kříž udělovaný civilistům měl barvy obrácené. Na každém kříži – jeho spodním rameni, je vyznačen rok prvního udělení verze, existují tedy verze 1813, 1870, 1914 a 1939. Bylo také možné, že držitel kříže z roku 1914 byl za druhé světové války oceněn vyšším stupňem z roku 1939. V těchto případech se stuha 1939 připínala k původnímu kříži z roku 1914. Podobná situace s držiteli kříže 1870 vyznamenanými v první světové válce byla velmi vzácná. Kříž byl založen 10. března 1813 ve Wrocławi a udělován vojákům během osvobozovací války proti Napoleonovi. Pruský král a německý císař Vilém I. potvrdil jeho udělování 19. července 1870, během Prusko-francouzské války. Jeho držitelé, kteří byli v činné službě i v roce 1895 byli oprávněni nosit i stužku s číslicí „25“ na třech dubových ratolestech. Císař Vilém II. Pruský znovu zavedl vyznamenání 5. srpna 1914, krátce po začátku první světové války. Během těchto tří válek byl kříž udělován pruským králem, ale díky jeho vedoucí úloze v Německém císařství, které vzniklo roku 1871 je všeobecně považováno za německé vyznamenání. Kříž z let 1813, 1870 a 1914 měl tři stupně: Velký kříž byl určen pro vyšší generálské hodnosti německé armády. Ještě vyšší vyznamenání Hvězda Velkého kříže bylo uděleno pouze dvakrát. Nositeli byli polní maršál von Blücher v roce 1813 a Hindenburg v roce 1918. Udělení třetího bylo zvažováno za druhé světové války pro „nejúspěšnějšího generála“, ale nakonec se tak nikdy nestalo. Yeong-wook Jo Složil hudbu např. pro filmy Old Boy nebo Sympathy For Lady Vengeance. Ondřej Hejma Ondřej Hejma je zpěvák a hudební skladatel, frontman skupiny Žlutý pes, současně působí jako dopisovatel agentury AP v České republice. Příležitostně se věnuje také překládání nebo moderování televizních pořadů. Ondřej Hejma po gymnáziu vystudoval filologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Po univerzitě pracoval jako copywriter v reklamní agentuře. V roce 1987 se stal zpravodajem agentury AP. Je ženatý, jeho manželka Vladimíra je lékařka. Mají dvě děti, staršího syna Jana a mladší dceru Terezu. Bydlí v Řevnicích u Prahy. Mezi jeho koníčky patří cestování a golf, v mládí hrál fotbal. Je známým sympatizantem politické strany ODS a fotbalového klubu Sparta Praha. Ondřej Hejma byl evidován jako agent StB s krycím jménem Rony. V 60. letech po ukončení studia založil společně s Janem Follem bluesovou skupinu Žízeň, poté prošel Yo-Yo Bandem a skupinou Combo FH Dana Fikejze. V roce 1978 založil kapelu Žlutý pes. Souběžně se žlutým psem založil alternativní skupinu L. L. Jetel. Pro Žlutého psa napsal většinu hudebních textů, píše texty také pro další české zpěváky. Je spoluautorem libreta české verze muzikálu Pomáda a Hamlet. Byl, nebo je činný v TV3, v rádiu Frekvence 1, v časopisu Reflex. V TV Nova uváděl pořad Chcete být milionářem?, jako porotce účinkoval v první a třetí řadě soutěže Česko hledá Superstar. Účinkování ve druhé řadě této soutěže odmítl s tím, že podmínky se pro porotce zhoršily. PalmOS PalmOS™ je operační systém s grafickým rozhraním a intuitivním ovládáním určený pro PDA a komunikátory. Nabízí dotykový displej, podporu multimédií, práci s paměťovou kartou a konektivitu pro IrDA, Bluetooth™ a Wifi. Jeho výhodou jsou nízké nároky na výkon, paměť a rychlost, jelikož v jednom okamžiku může běžet pouze jedna aplikace, Při přepínaní mezi aplikacemi si aplikace uloží poslední stav, takže uživatel nepozná, že se aplikace spouští znovu. Od verze 5 umožňuje PalmOS spustit jednu až dvě aplikace jako rezidentní, což umožňuje například přehrávání mp3 na pozadí. První PALMy byly vystavěny na procesorech Motorola Dragonball, uživatelům nabízely černobílý dotykový display a plošku Grafitti™ na vkládání znaků. Měly na dnešní dobu velmi malou paměť bez možnosti rozšíření přes externí flash paměť. Vzhledem k tomu, že tato zařízení nepodporovala multimédia a programový kód aplikací pro procesory Dragonball byl velmi úsporný, tato paměť plně dostačovala pro většinu uživatelů. Současné modely těchto PDA mají výkonný mikroprocesor firmy Intel XScale s minimální frekvencí 200 MHz. Standardem se stal barevný display s rozlišením. Velikost paměti RAM začíná u low-end modelů na 32MB a končí použitím pevného disku o kapacitě 4GB u modelu LiveDrive. Většině modelů umožňuje se světem komunikovat vestavěná IrDA, Bluetooth™ rozhraní, u vyšších modelů pak ještě Wifi. Existují i zařízení kombinující PDA s mobilním telefonem jinak nazývané Smartphone, které mají velmi intuitivní ovládání. Také vkládání znaků přes Grafitti™ plošku je intuitivní a je funkční i pro české akcentované znaky. Na podzim roku 2006 uvedl Palm Inc. na trh zatím poslední GSM smartphone s Palm OS a to konkrétně Palm Treo 680, který je stále v prodeji a těší se patřičné popularitě. Palm Inc. vyrábí také Trea s OS Windows Mobile. V roce 2007 uvedl Palm Inc. na trh nové Treo 755p s Palm OS 5.4.9, podporou pro sítě CDMA2000 a datové přenosy 3G EV-DO Rev.0 s rychlostí až 2,4 MBit/s. Na podzim 2007 Palm Inc. představil novou řadu smartphonů s názvem Centro, novým designem a menšími rozměry než dosavdní Trea. Centro je zaměřeno spíše na mladší uživatele a svou výbavou je jim také přizpůsobeno. Od října 2007 je Palm Centro v prodeji u amerického CDMA operátora Sprint. Palm Centro používá Palm OS 5.4.9, je určeno zatím jen pro sítě CDMA2000 a podporuje stejně jako Treo 755p datové přenosy EV-DO. V průběhu září 2007 se na internetu objevily neoficiální fotky GSM verze nového Palm Centro s Palm OS, jeho uvedení do prodeje ale není zatím oficiálně potvrzeno. Palm Inc. v roce 2007 oficiálně ohlásil vývoj vlastního linuxového nástupce Palm OS 5.4 Garnet. První zařízení s novým „Palm Nova OS“ se očekává v polovině roku 2009. V každém zařízení s PalmOS jsou některé z vestavěných aplikací: Na přiloženém CD je program PalmDesktop pro správu databází v Palmu a několik dalších programů. Hlavní silou PalmOS je množství freewarových aplikací volně dostupných na Internetu: Vývoj aplikací pro Palm je v podstatě jednoduchý a zvládne jej i začínající programátor rozumějící základům jazyka C. Při vytváření aplikací se používají tato vývojová prostředí: Karel Kuttelwascher Brigádní generál i. m. Karel Miroslav Kuttelwascher, zvaný „Kut“ byl český stíhač – letecké eso britského královského letectva v době druhé světové války. Byl nejúspěšnějším českým pilotem RAF. Karel Kuttelwascher se narodil ve vesnici Svatý Kříž. V roce 1934 vstoupil do československého letectva. Po absolvování pilotní školy byl přiřazen k 32. stíhací letce v Hradci Králové. Po německé okupaci Československa uprchl do Polska, odkud ještě před začátkem války pokračoval s dalšími piloty do Francie, kde se mělo formovat české letectvo v emigraci. Po příchodu do Francie byli piloti přijati jen do Cizinecké legie. To se změnilo až po vypuknutí druhé světové války. Kuttelwascher byl s dalšími letci přeškolen na létání na letadlech francouzského letectva. Po německém vpádu do Francie byl 17. května 1940 přidělen k francouzské squadroně GC III/3, používající letouny Morane Saulnier MS.406 a později Dewoitine D.520. Není jasné, kolika vítězství v bojích s piloty Luftwaffe dosáhl. Nekompletní francouzské archivní materiály neuvádí ani jeden úspěch, ale Kuttelwascher hovořil o několika, zpravidla o šesti sestřelech. Nejpravděpodobnější variantou je jeden individuální sestřel a dva společné. Po porážce Francie opustil její služby 1. července a na lodi se dostal do Velké Británie. 3. října 1940 byl přidělen k 1. stíhací peruti s hodností Sergeant. Peruť se v té době přemístila z jižní Anglie, a tak Kuttelwascher do bojů Bitvy o Británii výrazněji nezasáhl. V prosinci se peruť přesunula do Northoltu a létala na bojové mise nad severní Francií. Prvního oficiálně uznaného sestřelu dosáhl 8. dubna 1941. Jednalo se o Messerschmitt Bf 109. Během příštích dvou měsíců sestřelil další dva letouny. V roce 1942 se v Anglii oženil. Byl také povýšen do hodnosti Flight Lieutenant. 12. února 1942 se 1. peruť podílela na útoku na německé torpédoborce v kanálu La Manche v rámci operace Channel Dash. Poté přešla na nový typ leteckých operací – noční útoky nad Francií. Tyto lety prováděla jednotlivá letadla s cílem zničit německé bombardéry nad jejich územím. Díky tomu, že letouny nebyly vybaveny radarem a mohlo se tedy létat jen za jasných měsíčních nocí, šlo o velmi nebezpečné mise, vyžadující dobrou navigaci i zrak pilotů. Kuttelwascher létal s letounem Hawker Hurricane Mk IIc s označením JX-E, vybaveným přídavnými nádržemi, dovolujícími až třiapůlhodinový let. Rychle se předvedl jako nejlepší noční stíhač perutě. První letoun Junkers Ju 88 sestřelil 1. dubna 1942. V noci z 4. na 5. května během jediného letu zničil tři bombardéry Heinkel He 111. V průběhu tří měsíců 15 letadel sestřelil a 5 poškodil. 8. července 1942 byl Kut přidělen k 23. stíhací peruti létající se stroji de Havilland Mosquito noční mise. Zde se však už v boji s nepřítelem nesetkal. V říjnu byl odvolán a přidělen na štábní práci v Inspektorátu československého letectva v Londýně. V červnu 1943 byl poslán na půlroční misi do USA. Po návratu byl převelen k nebojové 32. jednotce mechaniků, kde sloužil až do konce války. Karel Kuttelwascher má během války potvrzených 18 sestřelů – největší počet mezi československými piloty, ačkoliv nejčastěji bývá uváděno rovných dvacet. Je také považován za nejlepšího nočního přepadového pilota RAF a šestého nejúspěšnějšího nočního stíhače. Pětkrát byl vyznamenán Československým válečným křížem, také obdržel vyznamenání Distinguished Flying Cross se stuhou a francouzský válečný kříž – Croix de guerre. Po skončení války se Kuttelwascher vrátil v srpnu 1945 do Československa, ale po únorovém převratu emigroval zpět do Velké Británie. Zde létal jako civilní pilot pro British European Airways. Zemřel 17. srpna 1959 na selhání srdce během dovolené v Cornwallu. Jeho hrob se nachází v Uxbridge u Londýna. Dne 8. května 2000 byl in memoriam povýšen do hodnosti brigádní generál. Dne 16. srpna 2009, v předvečer 50. výročí jeho úmrtí, mu byla odhalena pamětní deska na jeho rodném domě ve Svatém Kříži. Malé Antily Malé Antily je pás ostrovů ve východní části Karibiku; součást souostroví Antily. Josef Řezníček Josef Řezníček je bývalý český hokejový obránce. Je rekordmanem v počtu odehraných zápasů v československé a české nejvyšší hokejové soutěži - jako jediný v historii překonal hranici 1000 zápasů. Je mistrem české extraligy 1993/94 a 2008/2009. Po zisku titulu v roce 2009 ukončil aktivní kariéru. Byl v sestavě ČSFR , která skončila na celkovém 6 místě na mistrovství světa v hokeji v roce 1991. Vláda Edvarda Beneše Vláda Edvarda Beneše existovala od 26. září 1921 až do 7. října 1922. Byla jednou z vlád Všenárodní koalice. Škoda 860 Škoda 860 byl luxusní automobil vyráběný automobilkou Škoda. Vyráběl se od roku 1929. Byly to většinou šestimístné až osmimísté limuzíny ale vyráběly se např. i kabriolety. Motor byl vodou chlazený řadový osmiálec SV o objemu 3380 cm3, měl výkon 44 kW. Maximální rychlost byla 110 km/h. Vůz vážil 1265 – 1850 kg. Výroba byla ukončena v roce 1932. Vyrobilo se celkem 49 kusů, z toho 3 přežily dodnes. Seznam planetek 54001-54250 Poznámky: Prov. ozn. - první provizorní označení planetky; Abs. mag. - absolutní hvězdná velikost; a - velká poloosa dráhy v astronomických jednotkách; e - excentricita dráhy; i - sklon dráhy ve stupních; P - doba oběhu v rocích; - Typ obj. - klasifikace objektu do rodiny, kódy pro označení tříd: AMR - Amorova skupina, MBA - planetka v hlavním pásu. Data použita se svolením / Data used with permission © IAU: Minor Planet Center. Johannes Geffert Studoval Hochschule für Musik v Kolíně nad Rýnem, kde nyní sám vyučuje varhany a varhanní improvizaci. V roce 2008 zasedal v porotě Mezinárodní varhanní soutěže Petra Ebena v Opavě. Ivano-Frankivská oblast Michaëlle Jean je kanadská politička a novinářka, která je od 27. září 2005 Generální guvernérkou Kanady. Byla jmenována do funkce královnou Alžbětou II. a to na doporučení tehdejšího Premiéra Kanady Paula Martina. Předtím pracovala jako novinářka pro Radio-Canada a CBC. Je první Kanaďankou tmavé pleti, třetí ženou a druhým imigrantem, který se stal Generálním guvernérem. Narodila se na Haiti, nicméně kvůli režimu diktátora Françoisa Duvaliera, byla její rodina nucena Haiti opustit a to v roce 1968. Její otec byl tamním režimem vězněn dlouhé roky a neviděl svoji rodinu více jak 30 let. Jean a rodina se mezitím usídlili v Quebecu. Vystudovala University of Montreal, kde získala bakalářský titul v italštině a hispánských jazycích. V letech 1984 až 1986, vyučovala italštinu, zatímco dostudovávala magisterský titul v literární komparatistice. Jean mluví španělsky, italsky, francouzsky a anglicky. Její manžel, Jean-Daniel Lafond, je dokumentarista a mají jednu dceru, Marie-Éden, kterou adoptovali z Haiti. Ani jeden z nich se nenarodil v Kanadě, ale všichni se narodili v zemích, které jsou členem La Francophonie. Motor s vnějším spalováním Motor s vnějším spalováním je tepelný stroj, který využívá chemickou energii získanou spálením paliva, na ohřev pracovní látky, která v motoru následně vykonává práci. Spalovaní probíha vždy mimo motor, pričemž pracovní látkou může být plyn nebo samotné spaliny. Při stejném výkonu jsou tyto motory často těžší a méně kompaktní než motory s vnitřním spalováním. Příčinou je to, že obsahují výměnník tepla, prostředníctvím kterého se ohřívá pracovní látka. Můžou však být účinnější a jsou méně závislé na typu a kvalitě použitého paliva. Též můžou dosahovat nižších emisí oxidů dusíku, protože spalování probíha při nižších tlacích a teplotách. Dobrým příkladem je parní turbína. Teplo ze spáleného paliva se v ohřívači předá vodě, která se přeměňuje na páru. Ta je vedena potrubím do turbíny, tvořené skupinou lopatek na rotoru. Přehřátá pára expanduje a proudí skrz turbínu, přičemž tlačí na lopatky, které roztáčejí rotor. Z rotoru se odebírá užitečná práce. Na výstupu z turbíny má pára o mnoho nižší teplotu, protože odevzdala část své tepelné energie rotoru. Letecký rychloměr Rychloměr je přístroj, který se používá na palubách letadel pro indikaci rychlosti letadla. K měření celkového a statického tlaku používáme Pitot-statickou trubici, která je většinou umístěna v přední části letadla nebo na křídle, aby byla pokud možno v neovlivněném proudu vzduchu. Pro lety v podmínkách námrazy bývá elektricky vyhřívána. Měřícím elementem je membrána barokrabice uvnitř vlastního rychloměru. Na jednu její stranu pouštíme celkový tlak a na druhou statický tlak. Její průhyb přenášíme na ručku rychloměru. Rychloměr je cejchován podle MSA. Rychlost lze měřit také pomocí venturiho trubice, kdy porovnáváme statický tlak v jejím zůženém místě a vně trubice. Jejich rozdíl je úměrný rychlosti letu. Tento způsob je přesnější, ale hodí se pouze pro malé rychlosti Pro pilotáž je nejvýznamnější EAS, protože popisuje nejlépe tlakové poměry na křídle. Připomeňme, že vztlak je úměrný kinetickému tlaku. Vypočteme ho buď tak, že dosadíme EAS a hustotu vzduchu na hladině moře podle MSA - 1,225 kg/m3, nebo dosazením TAS a reálné hustoty vzduchu. Např. minimální rychlost EAS je ve všech výškách stejná. Pokud by chtěl pilot řídit letadlo podle TAS, musel by si pro každou výšku pamatovat jinou minimální rychlost TAS. Rozdíl přístrojové rychlosti a EAS je nevýznamný, proto je základní rychlostí pro pilotáž přístrojová rychlost. Pro pilotáž při velkých rychlostech, kdy se projevuje stlačitelnost vzduchu a mění se aerodynamické charakteristiky letadla je významné machovo číslo. Rychlost vůči zemi je nutné znát pro účely navigace. Pokud nemáme prostředek pro její přímé měření, vypočítáme jí z TAS a větru. Pro letadla, která létají malými rychlostmi a v malých výškách naprosto postačuje jednoduchý rychloměr, protože EAS a TAS je téměř shodná. U rychlých, vysoko létajících letadel, je již rozdíl mezi přístrojovou rychlostí a TAS velký a je vhodné znát i machovo číslo. Proto se používá kombinovaný rychloměr, který má tlustou ručičku, tenkou ručičku a někdy i okénko se třetí ručičkou pro machovo číslo. Machmetr může být instalován zvlášť. Stupnice bývá cejchována v km/h, uzlech nebo v mph. Většinou je doplněná barevnými oblouky. Řád svaté Ampule Řád svaté Ampule je legendární rytířský řád, který údajně založil francký král Chlodvík I. roku 496. Řád byl založen po Chlodvíkově zázračném křtu, kdy dle pověsti sestoupila z nebes lahvička naplněná posvátným olejem. Tímto olejem pak byli v Remeši pomazáni všichni francouzští králové až po Karla X.. Členy řádu byli pouze čtyři baroni z Terrier, Ballastro, Sonaster a Laurensu, kteří měli za úkol bránit a opatrovat svatou Ampuli a Opatství sv. Remigia, kde byla uschována. Také při korunovaci drželi baldachýn nad králem a ampulí. V knize Du Sacre des Rois z roku 1643 uvádí převor Marlot ještě další čtyři členy řádu při korunovaci Ludvíka XIII., ale ostatní historici, jako třeba Mencrai je neuvádějí. Symbolem řádu byl kříž na němž je holubice s lahvičkou. O řádě toho není známo mnoho a je považován zalegendární. Prasinky Prasinky jsou fiktivní vesnicí, vyskytující se v románu J.K. Rowlingové o čarodějnickém učni Harrym Potterovi. Jedná se o poslední čistě kouzelnickou vesnici ve Velké Británii. Od 3. ročníku ji studenti Školy čar a kouzel v Bradavicích mohou pravidelně navštěvovat. Návštěva se koná několikrát do školního roku. Prasinky jsou od Bradavic vzdáleny asi jednu míli. Je v nich také nádraží, jednoúčelové vlakové dráhy z Londýna, z King Cross, Nástupiště 9 a 3/4, kterým přijíždí studenti do školy. Hostinec známý máslovým ležákem. Je nejoblíbenějším místem Prasinek. Výčepní je přitažlivá madame Rosmerta žijící nad hospodou. Harry se tam dozví že Sirius Black je jeho kmotr. Obchod s kouzelnickým potřebami, zároveň i jejich opravna. Velmi oblíbený obchod studentů Bradavic. V šestém díle se zmiňují Fred a George Weasleyovi, že by chtěli podnik koupit a zřídit tak pobočku svého rychle rozvinutého obchodu stejného rázu: Kratochvílné kouzelnické kejkle. Různé žertovné předměty. Často zde nakupují Fred a Georg Weasleyovi se svým kamarádem Leem Jordanem. Špinavá hospoda, ve kterém je výčepní Brumbálův bratr Aberforth. Ten takto poskytuje dočasný azyl společensky neuznávaným osobám: schází se tam různé ježibaby... Nikdy ale nevíte, kdo vás poslouchá... Je tam tak špinavo, že se doporučuje vzít si tam vlastní sklenice. Konala se tam první schůzka Brumbálovy armády.Z Prasečí hlavy vede i cesta do Bradavic přes Arianin portrét a v sedmém díle přes portrét přišel do Prasečí hlavy i Neville Longbottom. Medový ráj je kouzelnická cukrárna. Prodávají zde kouzelnické cukroví všech druhů. Ve sklepě podniku začíná tajná chodba, která vede do Bradavic. Chroptící chýše je budova, kam vede tajná chodba začínající u Vrby mlátičky. Byla používána vlkodlakem a profesorem v Bradavicích Remusem Lupinem. Tento obchod leží na hlavní ulici. Prodávají zde brky a pergameny všech druhů. Harry sem šel s Cho Changovou, která tam předtím chodila s Cedrikem Diggorim. Ergonomie Ergonomie je věda zabývající se optimalizací lidské činnosti, a to zejména vhodnými rozměry a tvary nástrojů, nábytku a jiných předmětů. Podle definice je ergonomie mezioborová disciplina, jejímž cílem je dosáhnout přizpůsobení pracovních podmínek výkonnostním možnostem člověka; tento vědní obor integruje a využívá poznatky humanitních věd a věd technických. Cílem je, aby používané předměty a nástroje svým tvarem co nejlépe odpovídaly pohybovým možnostem případně rozměrům lidského těla. Například vhodně navržená židli má tvarem sedáku sedícímu napomoci, aby seděl vzpřímeně, a předcházet tak křivení páteře. Podobný význammůže mít i výška židle atd. Ergonomie se například zabývá velikostí pracovního stolu či šířkou eskalátorů, umístěním a tvarem ovládacích prvků strojů a zařízení. Pro optimalizaci práce s počítačem stanovuje například vhodný maximální počet pohybů prstů při ovládání klávesnice a zabývá se i uspořádáním prvků na obrazovce. Oblast ergonomie je ovšem ještě širší, než je zde naznačeno, a zahrnuje i návrh pomůcek pro postižené a podobně. Mykola Leontovyč Leontovyč Mykola Dmytrovyč byl ukrajinský skladatel, sborový dirigent, společenský činitel, pedagog. Autor četných sborových adaptací ukrajinských lidových písní, mj. ukrajinské koledy „Ščedryk“, jejíž anglický překlad s názvem „Carol of the Bells“ je celosvětově známý. Narodil se 1. prosince 1877 ve vesnici Selevynci, Braclavského povitu Podolské gubernie v rodině vesnického kněze. V roce 1887 Leontovyč zahajuje studium na Nemirovském gymnáziu. O rok později kvůli nedostatku financí je převeden do Šarhorodského základního teologického učiliště. V roce 1892 Leontovyč byl zapsán do Podolské teologické akademie v Kamenci – Podolském, kde studoval hudební teorii a sborový zpěv, hru na housle,klavír, základy hry na některé hudební nástroje a teorii skladatelství. Podle vzoru Mykoly Lysenka začal zpracovávat některé folklorní melodie. Po skončení akademie pracoval jako učitel na podolském venkově; roku 1901 vydal první sborník lidových písní z Podolí. V roce 1903 vyšel druhý sborník, věnovaný Lysenkovi. Na podzim 1904 se Leontovyč odstěhoval na Donbas, kde rovněž pracoval učitelem zpěvu; založil sbor dělníků. Po revolučních událostech 1905. roku vrací se zpět na Podolí. Od 1909 roku soukromě studuje teorii zpěvu u Boleslava Javorského. V roce 1916 se Leontovyč seznámil se skladatelem Kyrylem Stecenkem, v tomtéž roce spolu se sborem Kyjevské univerzity poprvé uvedl svůj remake písně „Ščedryk“. Po zosnovaní Ukrajinské lidové republiky nastalo přijíždí do Kyjeva, kde zahajuje aktivní skladatelskou a dirigentskou činnost. Skládá operu podle pohádky Borise Hrinčenka „O rusalčiných Velikonocích“. V noci z 22. na 23. ledna 1921 se Leontovyč stal obětí loupežného přepadení, na jehož následky zemřel. Spekuluje se o tom, že útočník, kterého se nepovedlo vypátrat, byl agentem Čeka. Dílo Mykoly Leontovyče zahrnuje stovky lidových písní v autorské úpravě a autorské písně, inspirované folklorem. Za jeho největší profesionální úspěch jsou považovány písně „Ščedryk“ a „Dudaryk“, v nichž Leontovyč dosáhl maximální rytmické organizace. Organicky zde pojednal postupy klasické a lidové polyfonie. Liboc Liboc je část Prahy 6 nedaleko od krajinné oblasti Divoká Šárka a obory Hvězda. Má tak příjemnou polohu v blízkosti přírody a současně dobré spojení s centerm města. Nevýhodou jsou malé možnosti k nákupu i služeb. Do jejího katastru patří stará část obce Dolní a Horní Liboc, dále obora Hvězda, bývalé polní tratě V zahradách a U křížku a západní část Divoké Šárky. První písemná zmínka o Liboci se nachází ve falzu zakládací listiny břevnovského kláštera z roku 993. Klášteru patřila ves až do husitských válek. Její obyvatelé nebyli povinni vykonávat žádné roboty. Po husitských válkách byla v majetku různých měšťanů ze Starého Města pražského posléze Nejvyššímu pražskému purkrabství. Po roce 1848 patří Liboc k oresu Smíchov Od 19. století se zřetelně projevuje vliv Prahy, Liboc je oblíbeným výletním místem, vznikají zde i reprezentativní vily pražské honorace, obyvatelé nacházejí práci v malovýrobě. Obcí procházela koňská dráha do Lán, přestavěná v 70. letech 19. století na parostrojní železnici. Žel. zastávka byla zrušena roku 1984, v současnoosti se uvažuje o její obnově v souvislosti s plány na modernizaci tratě. Na začátku 20. století se začíná rozšiřovat zástavba za železniční trať podél ulic Libocká a Špotzova. Roku 1922 obec připojila k Velké praze a ztratila samosprávu. Nejprve patřila pod Prahu XVIII, roku 1949 byla dokonce rozdělena mezi tehdejší Prahu 5 a Prahu 6. Od roku 1960 patří celá k Praze 6. Ve všech těchto administrativních celcích představovala nepatrný kousek. Ve 20. až 50. letech je zastavěno území mezi tratí a nynější Evropskou ulicí. Od semdesátých let 20. století dochází k demolici něketrých statků a na jejich místě vznikají panelové domy. Po roce 1980 je budováno sídliště Dědina, jehož menší část se nachází na libockém katastrálním území. Nová výstavba probíhá i na počátku 21. století, na dosud volných plochách i na úkor starší zástavby. Izák Komnenos Izák Komnenos byl řecký vládce byzantské provincie Kypru v letech 1184 - 1196 a byl svržen anglickým králem Richardem I. během třetí křížové výpravy. Izák byl mladším členem rodiny Komnenů, byl synem neznámého Doukase Kamaterose a Ireny Komnenovny. Jeho dědeček byl aristokrat na dvoře byzantského císaře Izák Komnenos. Jeho jmenovec Izák byl třetím synem Jana II. Komnena a Pirosky Maďarské. Byl nejstarší Janův syn, který svého otce přežil, navzdory tomuto faktu se však jeho mladší bratr Manuel I. Komnenos prohlásil císařem. Oba Izákové však nesmějí být zaměňováni s Izákem I. Komnenem, císařem Byzance v letech 1057 - 1059, který byl strýcem Alexia I. Komnena, jenž byl císařem v době první křížové výpravy. Následující část Izákova života je známa především z podání byzantského historika Niketase Choniatese. Císař Manuel I. Komnenos svěřil Izákovi místodržitelství v Isaurii ve městě Tarsos v dnešním východním Turecku, kde začal válčit s králem Malé Arménie a krátce na to byl zajat nepřítelem. Mezitím roku 1180 císař Manuel zemřel a nikdo se už Izákovým dalším osudem příliš nezabýval. Zůstal ve vězení po dlouhou dobu, podmínky jeho věznění nemohly však být přiliš tvrdé když se na Kypru oženil s arménskou princeznou. Nakonec Izákova teta, Theodora Komnenovna, která měla pletky s novým císařem Andronikem I. Komnenem, přesvědčila císaře, aby se podílel na Izákově záchraně stejně jako jeho nevlastní otec Konstantin Makrodukas s Andronikem Dukasem a dalšími příbuznými a přáteli z dětství, homosexuály a hříšníky, jak nám je líčí Niketas Choniates. Celkem divné je, že na Izákově záchraně měli svůj podíl také templáři. Když byl Izák roku 1185 osvobozen, byl zřejmě unavený službou vlasti. Použil zbytek svého jmění k zaplacení žoldnéřské armády a přeplavil se na Kypr. Tady zdejším císařským úředníkům předložil falešné císařské výnosy, podle kterých byl ustanoven guvernérem ostrova. Vojsko mu zajistilo polušnost všech potencionálních odpůrců, čímž se Izák Komnenos stal de facto nezávislým vládcem Kypru. Konstantin Makrodukas a Andronikos Dukas zatím měli přesvědčit o jeho věrnosti císaře města na Bosporu. Císař se pokusil dát Izáka zatknout pro velezradu, ačkoliv Konstantin zůstal stále Izákovým spojencem. Andronikos se totiž obával toho, že by se Izák mohl zmocnit trůnu, stejně jako se obával dvořana Stefana Hagiokristoforita, který byl ortodoxními křesťany a svými odpůrci považován za věštce a Antikrista a který se měl prohlašovat za císařova nástupce. Proto byli Stefanos a Konstantin zatčeni. Když byli vězni vyvedeni z vězení, aby čelili následkům, Hagiokristoforites začal zastrašovat potenciální odpůrce, které buď odstraňoval, nebo jim nabídl spojenectví. Ani to je však nespasilo a oba odsouzení byli před císařovým palácem nabodnuti. V té době již ovšem císařova moc u dvora začala upadat a na Izáka, který držel Kypr, císařovy síly nestačily. Izák vzal Kypr pevně do svých rukou. Vytvořil na Konstaninopoli nezávislý kyperský patriarchát a nechal se patriarchou v roku 1185 korunovat císařem. Podle Niketase Choniatese začal Izák krátce po převzetí moci ostrov plenit, ničit majetek rolníků a znásilňovat ženy, velmi tvrdě však sám trestal zločiny a krádeže majetku. Navíc nechal useknout nohu svému starému učiteli Basilu Pentakenosovi a nechal jej žít v nepředstavitelné bídě. V roce 1185 uzurpoval moc v Konstantinopoli Izák II. Angelos a jedním z jeho prvních kroků bylo zvětšení byzantské flotily o sedmdesát lodí. Jedním z důvodů tohoto kroku bylo získání Kypru zpět pod kontrolu konstantinopolského dvora. Flotile veleli Jan Kontostefanos a Alexios Komnenos, synovec odstraněného císaře. Ani jeden z nich se pro takto důležitou funkci vůbec nehodil; Jan byl už velmi starý a Alexios byl slepě oddán Andronikovi I. Alexios a Jan se vylodili na ostrově, ale Margaritonu z Brindis, pirátovi ve službách sicilského krále Viléma II. se podařilo poloprázdné lodě flotily zajmout. Izák, či spíše Margaritone vybojoval vítězství nad byzantským loďstvem a zajal kapitány, které odvedl na Sicílii, zatímco císařští vojáci odpočívali na břehu a starali se o sebe, jak jen dovedli nejlépe. „O mnoho později se vrátili domů, ta hrstka, co docela nezahynula.“ V roce 1192 u břehů Kypru ztroskotala loď, která na palubě vezla sestru a snoubenku Richarda Lví srdce. Obě padly do Izákova zajetí. Richard Lví srdce ostrov dobyl při při své cestě do Tyru. Izák uvězněn poblíž mysu St. Andreas, v nejsevernějším cípu ostrova. Podle legendy Izák Richarda prosil, aby mu nedával železné okovy. Král se nad Izákem slitoval a nechal mu vyrobit okovy ze stříbra. Vězeň byl předán johanitům, kteří jej uvěznili v pevnosti Margat poblíž Tripolisu až do roku 1194, kdy byl propuštěn. Izák poté odjel do Ikonyjského sultanátu, kde se zdejšího vládce pokusil získat na svou stranu v boji proti byzantskému císaři Alexiovi III.. Nicméně Izákovy ambice vyšly vniveč, protože byl otráven roku 1195 nebo 1196. Izák Komnenos je dnes obecně chápán jako vypočítavý a zlý člověk, ale Niketas vůči němu není tak vyhraněný. Jeho krutost poněkud bledne ve stínu hrůz, jaké praktikoval císař Andronikos I. Komnenos. Zdál se být ve spojeneckém vztahu s Vilémem II. Sicilským, který byl trnem v patě byzantskému císaři, který měl svůj podíl na tom, že Izák svůj ostrov držel takovou dobu, stejně, jako měl uzavřené spojenectví se Saladinem. Izákova dcera, jejíž jméno historie nezachovala, se poté, co byl její otec sesazen, připojila ke dvoru anglického krále Richarda I. Cestovala po moři do Svaté země a pak do Anglie ve společnosti Richardovy sestry Johany, bývalé královny Sicílie a jeho ženy Berengarie Navarrské. Po zajetí Richarda v prosinci 1192 lidmi rakouského vévody Leopolda se "Damsela" stala součástí dohody mezi císařem a anglickým králem. Richard totiž přislíbil propuštění svých kyperských zajatců, kteří byli příbuznými rakouského vévody. V únoru 1194 anglický král konečně propuštěn a v prosinci 1194 se jeho neteř Eleonora v doprovodu dcery svrženého Izáka vydala na dlouhou cestu do Rakous. Vévoda Leopold však 26. prosince spadl z koně a po neúspěšné amputaci zanícené nohy exkomunikovaný zemřel. Eleonořin průvodce Balduin de Béthune po obdržení této zprávy vydal příkaz k návratu do Francie a Leopoldův syn se tak slíbené nevěsty ani své příbuzné nedočkal. Později žila "Damsela" v Provence, kde se v roce 1199 setkala s hrabětem Raimondem VI. z Toulouse a opět také s Johanou Anglickou, která byla nynější Raimondovou manželkou a čekala s ním druhé dítě. Izákova dcera však Raimonda okouzlila natolik, že se manželství s Johanou nakonec rozpadlo. Někdy okolo roku 1202 se Damsela vdala za Thierryho, nelegitimního syna Balduina, hraběte flanderského. Roku 1204 se manželé plavili z Marseille spolu s bojovníky čtvrté křížové výpravy, ale ne až do hlavního města Východního císařství, ale na Kypr. Zde se pokusili prohlásit ostrov svým dědictvím, jejich pokus však nevyšel a byli nuceni uprchnout do Malé Arménie. Kobyla Kobyla je znělcový vrch v Lužických horách o nadmořské výšce 627 metrů, na severu České republiky,v Libereckém kraji asi 2 km jihovýchodně od Nové Huti. Vrch leží mimo značené cesty. Na jihovýchodním úpatí je menší, z balvanů nakupená jeskyně Vinný sklep. Vrchol je porostlý statnými listnatými stromy. Eurobeat Eurobeat, jak už název sám napovídá, pochází z Evropy. Je to podžánr Italo Disca a Hi-NRG. V USA se někdy Eurobeat hudba škatulkovala jako "Hi-NRG". Eurobeat je také mimojiné spojen s japonskou para para dance kulturou. == Původ slova == Termín "eurobeat" byl poprvé použit ve Velké Británii, aby popsal písně produkované britskou Motown verzí Stock, Aitken & Waterman, kteří psali hity kapelám a hudebníkům jako například Dead or Alive, Bananarama, Jason Donovan, Sonia, či Kylie Minogue. Tento britishebeat byl méně Hi-NRG orientován, než japonsko-italská verze. Termín "Eurobeat" se v Británii také používal pro konkrétní Italo Disco typu Sabrina Salerno a další. V Japonsku se slovo "eurobeat" používalo na italo-disco produkované v Německu či Itálii. Italo-disco importy se brzy spojovaly s noční Para Para kulturou, která vznikla v brzkých osmdesátých letech. Tento nový styl se jevil jako velice populární v Japonsku, ale ve zbytku světa o eurobeatu nikdo nic nevěděl. V Japonsku tato hudba byla nazývána jako "Eurobeat", "Super Eurobeat" nebo "Eurobeat Flash". Jelikož trh s eurobeat hudbou velice v Japonsku vycházel, italští producenti se tedy soustředlii především na něj a pro něj také vytvářelo hudbu. Přestože většina již možná slyšela o Eurodance, Euro disco či Euro house - o Eurobeatu málo lidí slyšelo, není divu, že v evropě není Eurobeat vůbec známý. V anime seriálu Intial D, jež je založen na manze od Schichiho Shigena, se rozezní Eurobeat hudba, především během závodních scén, což upoutalo pozornost ne-japonských anime fanoušků. Eurobeat připomíná původy italo disca, se kterými se syntheticky experimentovalo. Typické znaky: stalá, přímočará, měnící se bass oktáva, synthezátory , perkuse v pozadí. Tyto zvuky jsou prokládané vokály a "přírodními" akustickými nástroji typu piáno, či kytara. Celý mix přináší střídavý melodický energický komplex. V roce 1998, BEMANI, sesterská větev KONAMI vytvořila video taneční hru Dance Dance Revolution. Tato hra nabízí Eurobeat hudbu z labelu Dancemania. KONAMI ještě vytvořila Para Para Paradise, video taneční hru plnou Eurobeat písní. Arkáda/Akční hra Sonic the Fighters od firmy SEGA obsahuje soundtrack ovlivněný eurobeatem. == Eurobeat z japonského úhlu pohledu == Eurobeat se vyvinul z různých stylů od Hi-NRG, Space Disca, Italo-Disca, kanadského Disca a elektronické hudby, stylů které vznikly na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. V té době kdy Disco hudba přestávala být populární v USA vlivem velkého odporu. Zatímco moderní hudba se většinou rozlišuje podle jejich textů, Eurobeat se nerozlišuje jenom podle textů, ale podle synthetizovaných refrenů známých též jako Sabi. Podle tzv. sabi se Eurobeat dá rozložit na další podžánry, které mají typické znaky od rytmu po harmonii. Někdy může připomínat staré disco, někdy může být velmi "rychlé a veselé" jako Happy Hardcore nebo Speed Music, nebo používat více el. kytar. Další typická věc na Eurobeatu je ta, že hudebníci obvykle používají více pseudonymů, závisejících na "náladě" konkrétní písně, atd. Například Ennio Zanini, jehož písně jsou obvykle úderné a rychlejší, si obvykle zvolí jméno jako "Fastway", u těch vážnějších písní vybírá jména jako například "Dusty". Některé písně Eurobeat mohou připomínat známé "klasiky": "Like a Virgin", "Goodbye Yellow Brick Road", "What is Love", či "Station to Station". Tyto písně mají stejné jména, ale nejsou to cover verze. Jako většina hudebních stylů, i Eurobeat má svůj typický "vzorec", podle kterého je složena píseň: Intro je úvodní část písně, riff je hudební část bez vokálů. Melo je první sloka písně, to samé melo2 . Zvláštní je, že ten "typický vzorec" má každá nahrávací společnost jiná: A-Beat C je zřejmě nejznámější label vůbec. A-Beat C byla v Japonsku uvedena kompilací VA - Super Eurobeat 9 v roce 1994. Producenti a hudebníci z tohoto labelu pracovali s Eurobeatem a Italo-Discem ještě předtím, než tento label vznikl, takže je možné tu "narazit" na některé "známé tváře". Nejznámější autoři A-Beat C: Dave Rodgers, Powerful T, Norma Sheffield and Futura. Po roce 2007 spousta producentů a hudebníků tento Eurobeat label opustila, mezi nimi jsou Domino, Sandro Oliva, Matt Land, Mega NRG Man, Lolita, the Go Go Girls, Neo, Nuage, Annerley Gordon, Kiko Loureiro, Mickey B., atd. V současnosti je A-Beat C kritizován ze strany fanoušků, jelikož se domnívají, že nejnovější nahrávky jsou "špatně produkovány, chabé, opakující se a bez inspirace". Delta patří mezi starší eurobeat labely. Byla vytvořena v roce 1995, kdy producent A. Leonardi z A-Beat C, L. Newfield & C. Moroni z Time spojili své síly, aby vytvořili nový Eurobeat label. První Super Eurobeat album, které mělo i Delta skladby, bylo Vol, 64. Delta také měla jeden velký hit, tím byl Marko Polo - "Money Go! So", postupně Delta měla víc a víc hitů. Do Delty spadají Marko Polo, Niko, Vicky Vale, Cherry, Pizza Girl, Suzy Lazy, Max Coveri, Dr. Love. Významné Delta písně: "Doctor Love" - Dr. Love "Killing My Love" - Leslie Parrish "Running In the 90's" / "Golden Age" - Max Coveri "Crazy For You" - Pizza Girl Současné významné písně: "Full Metal Cars" - Daniel "Burning Up The Night" - 2 Fast "Set Me Free" - Cherry Existuje spousta Eurobeat kompilací, tou nejznámější je Super Eurobeat a různé "Super Eurobeat presents..." kompilace, publikované společností Avex Trax. General Dynamics F-111 General Dynamics F-111 byl první sériově vyráběný letuschopný stroj s měnitelnou geometrií křídel a zároveň první bitevní letoun schopný přesného bombardování z malé výšky ve dne i v noci a za jakéhokoliv počasí. Díky své siluetě získal v americkém letectvu bojové jméno Aardvark. I přes určité problémy s konstrukcí, uložením motorů a přístoji se F-111 stal mimořádně účinným letounem. V roce 1968 byl poprvé bojově nasazen ve Vietnamu, kde nízkými průlety dokázal úspěšně zaútočit na Hanoj, z celkem šesti nasazených strojů však byly tři ztraceny díky technickým závadám a chybě pilota. Do roku 1972 byly stroje modernizovány a staly se tak vysoce efektivními útočnými letouny. Vzniklo celkem šest verzí, včetně strategické FB-111 určené k náhradě B-58 ve službách amerického strategického letectva, která měla zvětšené rozpětí křídel a náklad paliva. V roce 1974 bylo firmou Grumman několik strojů upraveno pro elektronický boj a označeno jako EF-111A Raven – letounům byla do pumovnice uložena kompexní výbava, jako vysílač mylných signálů a detektor radarových signálů, na kýlovku byl umístěn přijímač, ze kterého jsou radarové signály přenášeny do palubního počítače a odtud do rušičky. V roce 1981 bylo prvních 42 EF-111A zařazeno do služby a roku 1991 se osvědčily během války v Zálivu. Tyto stroje jsou nyní nahrazeny F-16CJ. Jediným zahraničním uživatelem strojů F-111 je Austrálie – do služby u RAAF byly přijaty v roce 1973 a jejich vyřazení se plánuje na rok 2010, kdy mají být nahrazeny F-35 JSF. Emže Emže je řeka na severozápadě Německa. Délka jejího toku je 371 km, z toho 238 km je splavných. Protéká spolkovými zeměmi Severní Porýní-Vestfálsko a Dolní Sasko. Plocha jejího povodí měří 17934 km2. Pramení u města Schloß Holte-Stukenbrock v nadmořské výšce 134 m. Ústí do Severního moře nedaleko města Emden.´ Rheda-Wiedenbrück, Gütersloh, Warendorf, Rheine, Lingen, Meppen, Papenburg, Leer a Emden. Bifurkace řeky Hase, kdy 1/3 jejích vod odtéká řekou Else do řeky Werra. Zbývající 2/3 odtékají řekou Hase do Emže. Vyvrženci Vyvrženci představují v sérii Kantos Hyperionu velmi rozmanité společenství lidí a mutantů, žijících na asteroidech či koloniích v mezihvězdném či meziplanetárním prostoru. Jedná se o potomky kolonizátorů vesmíru, kteří se podmínkám tohoto prostoru naplno přizpůsobili. Zásadně nežijí na planetách. Jsou protikladem tradicionalistické Hegemonii Člověka a jejímu nástupci, Paxu, vůči nimž zastávají také nepřátelský postoj. Vyvrženci jsou pro Hegemonii její největší nepřítel, a představitelé celého společenství jimi často argumentují v případě, kdy potřebují zpřísnit bezpečnostní opatření. Hegemonie proti Vyvržencům bojuje, a přesto, že její obyvatelé s nimi častokrát sympatizují, postup VA je vůči nim nekompromisní. V Hyperionu, první části série, je zmíněno u planety se stejným názvem očekávání velké bitvy mezi Hegemonií a Vyvrženci; k bitvě však nakonec nedojde, protože Hegemonie nechá zničit všechny Brány, a tím de facto ukončí svojí existenci. Fichtelbergbahn Fichtelbergbahn je označení úzkorozchodné trati o rozchodu 750 milimetrů vedoucí z Cranzahlu do Oberwiesenthalu. Trať vede střední částí Krušných hor v německém Sasku, v blízkosti hranic s Českou republikou. Stavba trati z Cranzahlu do Oberwiesenthalu byla plánována k zpřístupnění oblasti Fichtelbergu a Oberwiesenthalu i v souvislosti s otevřením trati Chemnitz – Chomutov v roce 1872. Výnosem saského Ministerstva financí v Drážďanech ze dne 22. srpna 1884 byly dány předpoklady pro přípravy stavby. Stavba samotná začala až 6. dubna 1896 a stavební práce skončily o rok a čtyři měsíce později. 20. července 1897 byla trať slavnostně otevřena. Do konce roku 1897 přepravila 67 756 osob a 57 psů. V následujících letech počty pasažérů vzrůstaly, také díky vzrůstajícímu zájmu turistů o tuto oblast Saska i jeho nejvyšší horu Fichtelberg. Prudce se rozvíjela i nákladní doprava na trati. Do roku 1906 se náklad musel z nákladních vozů v Cranzahlu překládat. Poté však byly používány podvalníky a byly na ně nakládány celé vagóny. Ještě v roce 1990 se z vápenky a štěrkovny v Hammerunterwiesenthalu denně přepravovalo okolo 30 vagónů. Trať sloužila i k přepravě dřeva z lesů v oblasti. Po roce 1990 ztratila trať svou pozici nejdůležitějšího turistického dopravce do oblasti nejvýše položeného města Německa. V roce 1992 byla zastavena nákladní doprava. Po roce 1994 tehdejší vlastník Deutsche Bahn AG postupně utlumoval dopravu a snažil se o privatizaci tratě. V roce 1997 po 100 letech existence se konaly týdenní oslavy. Součástí oslav byly i pravidelné jízdy vlaků. Žádná jiná úzkorozchodná dráha v Německu takto dlouhou dobu nepřežila a tak odpovědní činitelé dohodli o záměru převzetí trati do vlastnictví zemského okresu Annaberg. K 1. červnu 1998 převzala trať od Deutsche Bahn AG nově založená společnost BVO Bahn GmbH, později přejmenovaná na Sächsische Dampfeisenbahngesellschaft. Ta provozuje v Sasku několik úzkorozchodných tratí a jejími zakladateli jsou zemské okresy Annaberg, Mittlerer Erzgebirgkreis a Aue-Schwarzenberg. V rámci změn se dráha přejmenovala na současný, ale už déle neoficiálně používaný a známý název Fichtelbergbahn. Tento název nesly na bocích krátce před změnou vlastníka i nákladní a osobní vagóny. Nový provozovatel dokázal z trati během krátké doby udělat trať „nadregionálního“ významu, orientovanou pouze na turistický ruch. Především v zimním období tak železnice slouží svému původnímu účelu – přepravě lázeňských hostů, turistů i lyžařů z oblasti Neudorfu do Oberwiesenthalu – střediska zimních sportů na úbočích Fichtelbergu. Výchozím bodem cesty je nádraží v Cranzahlu v nadmořské výšce 653 metrů. Nádražím prochází i trať normálního rozchodu Chemnitz – Vejprty a nástupiště je pro obě dráhy společné. Úzkokolejka opouští nádraží zatáčkou vlevo a sleduje údolí Sehmatal po pravé straně. Následuje průjezd „dlouhou“ obcí Neudorf. První zastávkou zde je Unterneudorf, poté nádraží Neudorf a Vierenstraße. Vierenstraße je oblíbeným výchozím bodem místem pěších túr po této oblasti Krušných hor. Za zastávkou následuje nejvyšší stoupání trati se sklonem 1:27. Odtud dráha prochází hustým lesem až do následující stanice Kretscham-Rothensehma. Následují další dvě mírnější stoupání k rozvodí Polavy a zastávka Niederschlag. V dalším úseku se po mírnějším klesání trať dostává do údolí Polavy. Překračuje silnici Bundesstraße 95 a pokračuje podél státní hranice a říčky Polavy mírným stoupáním až do stanice Hammerunterwiesenthal a Unterwiesenthal. Za nimi je z trati pěkný výhled na Fichtelberg vpravo a Klínovec po levé straně dále nad údolím. Po průjezdu křížením a přejezdem na silnici B 95 a následujícím mírným stoupáním se vlaky dostávají na velký ocelový viadukt s pilířovou konstrukcí a vjíždějí do konečné stanice Oberwiesenthal v nadmořské výšce 893,962 metrů. V současnosti provozuje společnost BVO-Bahn pouze osobní dopravu s vlaky taženými pouze parními lokomotivami. Ve vlaku je i jídelní a zavazadlový vůz. Denně je v provozu na trati šest souprav. Pro potřeby turistických jízd převzala společnost od Deutsche Bahn AG parní lokomotivy řady 99. Herb Elliott Herb James Elliott je bývalý australský atlet, olympijský vítěz v běhu na 1500 metrů na olympijských hrách v Římě. Držel světové rekordy v bězích na 1500 metrů a na jednu míli. Ve své seniorské kariéře nebyl na těchto tratích poražen. V roce 1959 se oženil a málem zanechal sportovní činnosti, ale zlákala ho vidina olympijské medaile. Na olympiádě v Římě jeho trenér Percy Cerutty zvolil taktiku nástupu v polovině trati, která dovedla Elliotta k vítězství o 20 metrů v novém světovém rekordu 3:35,6 minuty. Gagát Gagát je tmavý mineraloid používaný jako polodrahokam. V dřívějších dobách býval zaměňován s jantarem. Je voskově matný, černý či tmavě hnědý a neprůhledný. Vznikl milióny let trvajícím rozkladem dřeva, obvykle stromů z čeledi blahočetovitých, za vysokého tlaku. Složením je podobný hnědému uhlí a hoří. Někdy obsahuje pyritové inkluze. Jeho název je odvozen od řeky Gagátes v Malé Asii, kde byl těžen Římany. Dnešní ložiska gagátu jsou především v Utahu, Rusku, Asturii, Francii a Německu. Mimo antický Řím ho používali k výrobě předmětů také Vikingové, jež ho těžili ve Velké Británii v okolí Whitby. Množství nálezů bylo nalezeno hlavně v Grónsku. Ozdoby z něj se nalezli v neolitických hrobech na území Čech. Výrobky z gagátu prospěli k prosperitě whitebského opatství v době jeho první abatyše, sv. Hildy. Vyráběli se z něj růžence, kříže i figurky. Oblíbený byl také ve viktoriánské době, a to i u královny jež je ho nosila hlavně po svém ovdovění. I v té době bylo centrem výroby gagátových šperků a sošek Whitby. Je používán hlavně na výrobu smutečních šperků. Jako ostatním drahým kamenů byla gagátu připisována magická moc. Římané věřili že plaší hady a vařený s vínem měl léčit bolesti zubů. Gerolamo Cardano ho doporučuje jako ochrana před nočnímu můrami, přízraky, inkuby a sukuby. Sněhulák Sněhulák je figura vytvořená ze sněhu, která obvykle zobrazuje stylizovanou lidskou postavu. Obvykle tvoří sněhuláka tři sněhové koule různé velikosti, které jsou poskládány na sebe. Největší sněhová koule je na zemi a tvoří nohy sněhuláka, nejmenší koule je na vrcholu a představuje hlavu. Obličej sněhuláka většinou tvoří tmavé kamínky nebo kousky uhlí, mrkev představuje nos. Někdy se připojují z boku dvě menší koule jako ruce. Na hlavu sněhuláka se pokládá starý hrnec jako klobouk, do stylizované ruky se vkládá pometlo nebo koště. Někdy se kolem krku sněhuláka uvazuje šála. Sněhulák může být velmi malý nebo může dosahovat velikosti i několika metrů. Závisí to na velikosti a počtu sněhových koulí. Základní kostra se zpravidla skládá ze tří uválených či uhnětených koulí, z nichž spodní – největší – představuje nohy, prostřední trup a vrchní – nejmenší – pak hlavu. Někdy bývají spodní dvě koule ještě dodatečně oblepovány dalším sněhem, aby byl vytvořen dojem jednolitého těla. Sněhulák může mít i ruce, vytvořené z menších sněhových koulí, resp. válců – ty se přilepují po stranách v horní třetině střední koule. Někdy se pro vyztužení spoje používají klacky nebo násada protažená skrz celé tělo. Taktéž se někdy přilepují uši nebo rohy. Druhým možným postupem stavby sněhuláka je jeho postupné modelování z hromady sněhu, podobně jako sochař postupně opracovává materiál. Tohoto postupu se většinou využívá při stavbách sněhuláků větších rozměrů, nebo když je již daná hromada k dispozici a není proto nutné válet koule. Vlastní holou stavbu je posléze možné dekorovat různými doplňky, mezi základní patří: V posledních letech se rozmohlo i netradiční dekorování láhví v ruce, cigaretou v ústech, či dotváření základní stavby intimními doplňky. Stavění sněhuláků patří mezi poměrně staré tradice, nicméně kdy přesně lidé začali stavět skulptury ze sněhu, je však zcela neznámo. První písemné zmínky o sněhulácích lze nalézt už v 16. století, a to přímo u Shakespeara. Sněhulák byl zpopularizován v průběhu 18. století. V roce 1770 se v jedné knížce pro děti vydané v Lipsku poprvé objevuje jeho název. Pravděpodobně nejstarší vyobrazení sněhuláka je na mědirytině Daniela Chodowieckého, kde je znázorněn jako personifikace zimy a třeskutého mrazu, maje přitom hrozivý výraz ve tváři a koště v ruce. V 19. století se pozvolna začal měnit přístup lidí k zimě, která již neznamenala jen čas strádání, a sněhulák se tak ve vyobrazeních tohoto ročního období objevuje výrazně častěji. V této době také získal vizáž „normálního člověka“, svůj charakteristický tvar a přívětivý výraz. Stal se oblíbenou dětskou zábavou a motivem ilustrací pro děti. Zdá se, že obraz přátelského symbolu zimy ovlivnila koncem 19. století i rostoucí popularita vánočních pohlednic a novoročenek, na nichž byl často umístěn. Po roce 1900 se začal objevovat také jako figurka na vánočním stromečku a později začal být také využíván k reklamním a propagačním účelům. Dnes se sněhulák zcela běžně vyskytuje ve všemožných oblastech kultury a komerce. Sněhulák, či jiné postavy z něj odvozené, se vyskytuje v různých oblastech kultury: Největší sněhulák v Česku byl postaven ve dnech 2. – 5. března 2005 v Dlouhé Třebové. Měřil na výšku 8,52 m, měl 1,8 m dlouhý nos a 16 m dlouhou šálu. Na jeho stavbě se podílelo 30 lidí za pomoci lehké a těžké mechanizace, lešení, bednění a nástrojů jako sekera či motyka. Tento sněhulák pokořil jinou rekordní stavbu, která vznikla krátce předtím: 1. – 3. února 2005 vybudovali odsouzení z protidrogové zóny ve věznici Kynšperk nad Ohří. Byl vysoký 4 m s rozpětím rukou 4,4 m. Pravděpodobně největší sněhulák na světě – – byl postaven v únoru 1999 z téměř 5700 m3 sněhu v americkém Bethelu, měřil přes 34,5 m, vážil přes 4000 tun a byl zapsán do Guinnessovy knihy světových rekordů. V Litvě říkají sněhulákům „bytost bez mozku“. Tohoto faktu bylo využito v zimě 2005, kdy Litevci na znamení protestu proti tehdejší vládě postavili 141 sněhuláků poblíž parlamentu. V ruštině se sněhulák řekne [Sněžnaja baba] – sněhová bába, ve francouzštině – sněhový dobrák, v japonštině — Daruma ze sněhu, v polštině pak , což je zároveň výraz pro „troubu“. Nafplio Nafplio, též Navplio je řecké město na Peloponésu ležící 12 km jihovýchodně od Argu v Argolském zálivu. Je sídlem prefektury Argolis. Je nejdůležitějším přístavem na východě Peloponésu. Dle sčítání v roce 2001 mělo 13822 obyvatel. V letech 1829 až 1834 bylo hlavním městem Řecka. Je považováno za jedno z nejmalebnějších měst v kraji. Ve městě se nacházejí tři pevnosti: Palamidi, Akronafplia a pevnůstka na ostrůvku Burdzi. Sovětská liga ledního hokeje 1960/1961 Sezóna 1960/1961 byla 15. sezonou Sovětské ligy ledního hokeje. Mistrem se stal tým CSKA Moskva. Jôf Fuart Jôf Fuart je hora nacházející se ve skupině Montasio v italské, západní části Julských Alp. Má dvě zcela odlišné tváře. Zatímco na sever spadá více jak 1000 metrů vysokou stěnou, od jihu je podstatně pozvolnější a mírnější. Od severu má tvar pravidelné pyramidy, od jihu vrchol zaniká v hřebeni ostatních vrchů. Vrchol je se sousedním Montasiem propojen exponovanou hřebenovkou Anita Goitan. Nejjednodušší je výstup od jihu. Startovním místem je sedlo Sella Nevea, které se nachází kousek od Slovinsko - Italské hranice a rozděluje od sebe masivy Montasio a Canin. Ze sedla vede velmi dlouhý přístup po cestě č. 625 na chatu Rifugio Corsi. Od chaty stoupá značená stezka nejprve přes skalní práh k patě stěny. Zde začíná lehká zajištěná cesta, která pomocí několika ocelových lan a kramlí překonává nejtěžší spodní pasáže jižní části stěny. Dále po terasách a přes skalní stupně až k vrcholu. Vrchol je poměrně malé místo, které pojme jen pár lidí. Pro tuto cestu je startovní bod konec sjízdné silnice vedoucí z obce Valbruna. Opěrným bodem může sloužit chata Rifugio Pallarini ležící pod severní stěnou masivu. Výstup ze severu klade na turistu vysoké nároky. Jedná se spíše o horolezecký výstup. Cesta nekompromisně podél zajištění stoupá do velkého žlebu. Zde leží celoročně sněhová pole. Stezka pokračuje podél pilíře směrem k sedlu. Přechází dva žleby a stoupá sérií několika komínů. Náročnost těchto úseků dosahuje II.UIAA. V závěru lehce doprava po skalách k vrcholu. Nejbližší město je Tarvisio na severovýchodě, v Itálii. Skrz město vede hlavní silnice Villach - Udine. Pro jižní přístup se hodí jet z Tarvisia kolem jezera Lago del Predil až do sedla Sella Nevea. Obec Valbruna se nachází asi 10 km západně od Tarvisia a leží na začátku stejnojmenné doliny . Divadlo Vaňkovka Divadlo Vaňkovka je divadlem pro nejmenší děti. Repertoár je složen převážně z pohádkových vystoupení, které se nesoustředí pouze na herecké výkony, ale také na psychiku dětského diváka. Sál divadla se nachází v budově Slévárny Vaňkovka v Brně. Sárí Sárí je svrchní ženský oděv, nošený na celém indickém subkontinetu; pozůstává z pruhu látky, obtočeného kolem těla. Materiály - hedvábí, bavlna, viskoza, polyester a různé směsi, např. cottonsilk. Samotné slovo pochází zřejmě ze sánskrtského výrazu sati, což znamená pruh látky. Sárí samo je pruh látky obvykle dlouhý kolem 4 až 7 metrů a široký přibližně 100 až 130 cm. Po celé délce je po obou stranách zdoben pruhem výraznějšího tkaní - portou, lemem - a na jednom konci délky je též zdobený kus tohoto pruhu látky - pallu, vlečka - ten se nosí vyvěšený dopředu či dozadu přes rameno, nebo jiným z mnoha způsobů. Existuje nepřeberné množství uvázání sárí závislých na oblasti původu ženy, jejím statusu ve společnosti, příležitosti, ke které se odívá, náladě, atd. Pod sárí se obvykla nosí dlouhá spodní sukně na šnůrku, nahoře krátké tričko (čoli, hindsky. Poslední trenty mění čoli, takže má mnohdy i dlouhé rukávy nebo je naopak redukováno na co nejmenší plochu. Existuje více regionálních zvyků, jak se sárí nosí, mimo jiné: Existuje však mnoho dalších možností a typických zvyků, jak sárí nosit, a také mnoho způsobů dekorace, mimo Indii je sárí populární na Šrí Lance, v Bangladéši, v Pakistánu. Sárí se v poslední době těší velké oblibě nejen v Indii. Za to můžou hlavně představitelky v Bollywoodských filmech, které se většinou prezentují v nákladných sárí. Mnohé z těchto kousků váží několik kilo a jsou vytvořeny speciálně pro danou scénu filmu. K nejznámějším herečkám patří Aishwarya Rai Bachan, hlavně díky spolupráci s Hollywodskými studii. Jiří Kabele Prof. PhDr. Jiří Kabele, Ph.D. je český sociolog. Mimo jiné se zabýval sociálními transformačními procesy, zejména procesem postkomunistické transformace, a biografickou sociologií. Do českého prostředí uváděl a nově promýšlel sociální konstruktivismus. Byl spoluzakladatelem Občanské demokratické aliance, brzy však dal vědecké dráze přednost před politikou. Koro Koro, Korské moře je moře v Tichém oceánu. Leží mezi Viti Levu na západě a ostrovy Lau na východě. Je obklopené ostrovy fidžijského souostroví. Prána Prána je sanskrtské slovo a znamená dech. Je odvozené od kořenu prá, plnit nebo proudit. Podle hinduistické mytologie představuje prána všechny proudy vitálních životních energií dohromady a staví se na stejnou úroveň s Váju, hinduistického božstva větru. Ostatní čtyři jsou: apána, udána, samána a vjána. Podle ajurvédy proudí tyto energie tělem člověka, ovládají všechny vitální psychologické a fyziologické procesy, jsou odpovědné za neustálý oběh krve a mízy v organismu a dostávají se do těla kontrakcemi srdce a dýchací soustavou a jsou dopravovány do všech buněk, kde vzniká tzv. buněčné dýchání. Prána tedy představuje životní energii, kterou potřebuje každý živý organismus, aby byl schopen fungovat na fyzické úrovni. Tyto životní proudy se setkávají v sedmi čakrách, které jsou mezi sebou propojeny soustavou energetických kanálů, tzv. nádi. Jógínské techniky, které podporují tyto tělesné a duchovní proudy životních energií se nazývají pránajáma. V Ájurvédu, je prána rozdělena do pěti vitálních životních proudů. Arboretum Borotín Toto arboretum se nachází v obci Borotín, která leží na Boskovicku v oblasti Malé Hané. Bylo založeno v roce 1918 rodinou Riedlů, v 80. letech minulého století bylo znovu vybudováno. Na místě po přestárlém znárodněném sadu postupně vznikala v 80. letech 20. století matečnice rostlin v parkové úpravě. Zahradníci JZD zde vysázeli vzorkovnici rostlin, vybudovali ukázky zahrad, alpina s jezírky, pavilon se střešní zahradou, japonskou, čínskou zahradu apod., sloužící jako názorná ukázka okrasného materiálu a různých způsobů výsadby. Arboretum se stalo známým a hojně navštěvovaným areálem. Po revoluci došlo k restituci. Nový majitel situaci nezvládl a arboretum opustil. To zůstalo delší dobu bez ošetření, bylo téměř zničeno. V současné době je téměř hotová rekonstrukce arboreta. K vidění jsou zde ukázky rodinných zahrádek, bonsaje, různé zajímavé dřeviny, rozsáhlé alpinum, bylinková expozice, japonská, čínská, anglická a holandská zahrada. Během výstavních akcí je otevřen pavilon. Letní olympijské hry 1972 XVII. letní olympijské hry se konaly v roce 1972 v Mnichově. Mimo jiné jsou známy únosem a vraždou 11 izraelských olympioniků, které spáchala palestinská organizace Černé září v areálu olympijské vesnice a na mnichovském letišti. Olympijský areál, 4 km na sever od centra Mnichova, architektů Freie Otta a Güntera Behnische je světovým architektonickým unikátem. Střechy ze 7 mm silného plexiskla pokrývají téměř 75 000 m2. Nesou je až 80 m vysoké stožáry a ocelová lana o celkové délce 410 km. Celkový náklad dosáhl téměř 200 milionů marek, tedy třináctinásobek původního předpokladu. Poblíž stojí 291 metrů vysoká olympijská věž s televizní anténou a vyhlídkovým ochozem, která je nejvyšší budovou města. Míkovice Míkovice jsou část města Uherské Hradiště v okrese Uherské Hradiště, kraj Zlínský. Ke dni 5. 6. 2007 zde žilo 981 obyvatel. Dle nejstarších listinných dokladů byly Míkovice založeny ve XII. století. Do roku 1980 samostatná obec, od tohoto data součást Uherského Hradiště jako jeho místní část. První zmínky jsou z roku 1258. Původně existovaly dvoje Míkovice, Horní a Dolní, v 15. století už se prameny zmiňují pouze o jedné obci. V 17. století patřily do ostrožského panství. Obec byla značně poškozena při průjezdu bočkajovských vojsk v roce 1603, stejně tak při tazích vojsk během třicetileté války. Z údajů tzv. tereziánského katastru zjišťujeme na území obce poměrně velké množství vinohradů a sadů. Při parcelaci v roce 1923 bylo z majetku kunovického velkostatku vyděleno 6 ha půdy a rozděleno deseti rolníkům z Míkovic. Ve třicátých letech proběhla elektrifikace obce a byla zrekonstruována část silnice z Brna do Trenčína vedoucí přes Míkovice. V roce 1946 byl dostaven filiální kostel svaté Anežky České. V prosinci roku 1944 byla do lesa na Hlubočku převedena skupina partyzánů, kterou však po prozrazení Němci vyvraždili. Míkovice byly osvobozeny 27. dubna 1945 Rumuny postupujícími od Hradčovic a Vlčnova. Přírodní památka Olšava rozkládající se na území mezi Míkovicemi a Podolím s posledním zbytkem neregulovaného koryta řeky Olšavy. SK Míkovice - Sportovní klub Míkovice je řádně sdružen v Českém svazu tělesné výchovy od 16.6.2003. Jarošov | Mařatice | Míkovice | Rybárny | Sady | Uherské Hradiště | Tengwar Tengwar je písmo vytvořené J. R. R. Tolkienem jako obohacení jeho literárních děl. Budeme-li se držet příběhů, jsou Tengwar starobylé znaky, které vynalezl moudrý noldorský elf jménem Fëanor. Předchůdcem tohoto písma byly Rúmilovy Sarati. Tengwar nejsou uspořádány jen tak, ale existuje mezi nimi řada vztahů, podobně jako mezi prvky v Mendělejevově tabulce chemických prvků. Vše se podrobněji píše v dodatku v Návratu krále. Rozdělujeme jej na Tengwar jež zastupují souhlásky a Tehtar zastupující samohlásky, přídech, sykavky a podobně. Tehtar jsou znaky, které se píší nad nebo pod Tengwar. Nejčastěji znázorňují samohlásky, ale některé mají i jiný význam. V jazycích jako quenijština, v nichž většina slov končí samohláskou, se tehta kladla nad předcházející souhlásku, v jazycích jako sindarština, v nichž většina slov končila souhláskou, se kladla nad následující souhlásku. Chceme-li, nebo není-li to jinak možné, můžeme psát samohlásky jednotlivě. V tom případě píšeme krátké samohlásky nad krátké nosiče. Dlouhé samohlásky byly obvykle znázorněny položením tehty nad dlouhý nosič. Stejnému účelu však sloužila i zdvojená tehta. To však bylo časté jen u kudrlinek a někdy u akutu. Grand Prix Španělska 2006 Velká cena Španělska XLVIII Gran Premio de Espana vozů Formule 1 se v roce 2006 konala 14. května na okruhu v Barceloně. Jelo se 66 kol, jedno kolo měřilo 4,627 km, celkem tedy závodníci ujeli 305,256 kilometrů. Tato velká cena byla v celkovém pořadí 756. Grand Prix. Skončila 11. vítězstvím Fernanda Alonsa a 29. vítězstvím pro tým Renault. Fernando Alonso, vítěz domácí Velké ceny Španělska převzal cenu od samotného španělského krále Juana Carlose I. Flavio Briatore si došel pro trofej, která náleží vítěznému týmu, předal mu jí Césare Alierta, zástupce hlavního sponzora, společnosti Telefonica. Druhému pilotovi v cíly, kterým byl Michael Schumacher, předal cenu Pasqual Maragall, prezident Katalánska. Giancarlo Fisichella přijal cenu z rukou prezidenta R.F.E.A. Carlose Gracii. Chevrolet Camaro Chevrolet Camaro je sportovním vozem automobilky Chevrolet ze Spojených států První Camaro mělo konkurovat hlavně vozu Ford Mustang, jehož úspěchu ale nikdy nedosáhlo. Bylo vyrobeno 230 799 kusů. Nebyl to ale ryze sportovní vůz jako Chevrolet Corvette, byl dodáván jako 4-místné coupé nebo kabriolet. Vůz měl samonosnou karoserii a velký výběr motorů. Na výběr byly 2 šestiválce a 6 vidlicových osmiválců. Na výběr byly 3 převodovky - třístupňová s pákou pod volantem, čtyřstupňová s pákou na podlaze nebo automatická. Jen málo vozů mělo sportovní SS-package se zesíleným předním odpružením, dvojitým výfukem, koly 15x7 a motorem o výkonu 257,4 kW.Maximální výkon motoru se pohyboval okolo 6,500 otáček za minutu,325 koní s maximální rychlostí 195 km/h . Stejnou karoserii používal i Pontiac Firebird. Vozidlo je typickým představitelem Muscle Cars. Automobil byl použit v několika amerických filmech Druhá generace byla větší a změnil se i její styl. Z počátku byl dále zvyšován výkon u nejostřejších verzí, od roku 1973 se ovšem začala projevovat ropná krize a spolu s ní přišla i nutnost snižování spotřeby a emisí. Přestaly se vyrábět automobily s velkoobjemovými motory a u menších osmiválců byl postupně snižován výkon. Přesto se automobil stal vzezřením více sportovním hlavně díky tvarům karoserie, které byly více aerodynamické. Camaro druhé generace bylo i prvním vozem hlavního hrdiny ve filmu Transformers. Od roku 1982 byl opět výrazně změněn vzhled automobilu - oblé tvary ustoupily tehdy modernějším hranatým. Vůbec poprvé se objevil v nabídce motorů řadový čtyřválec 2500 ccm, dále pak vidlicový šestiválec 2800 ccm a 2 osmiválce. Vidlicový osmiválec měl objem 4998 ccm, rozvod OHV a výkon 142 kW. Převodovka pětistupňová. Vpředu nezávislé zavěšení kol Mc Pherson, vzadu tuhá náptrava s vinutými pružinami. Maximální rychlost 205 km/h, průměrná spotřeba 17 litrů na 100 km Čtvrtá generace se snažila navázat na odkaz první generace. K dispozici byla jako kupé nebo kabriolet. Z pohoných jednotek byly na výběr vidlicové šestiválce a osmiválce. V roce 1997 prošel model faceliftem a k motorům přibyl další typ pocházející z modelu Corvette C5. V roce 2002 byla výtroba ukončena bez přímého nástupce. Koncept Camaro páte generace z roku 2006 se svým vzhledem vrací k odkazu původních Muscle Cars. Výroba by měla být zahájena v průběhu roku 2009. Alotropie Alotropie je vlastnost chemického prvku označující jeho schopnost vyskytovat se v několika různých strukturních formách, které mají odlišné fyzikální vlastnosti. Výsledkem vlastnosti jsou jednotlivé alotropické modifikace lišící se typem krystalové soustavy, fyzikálními a mechanickými vlastnostmi. Příkladem alotropního prvku je uhlík, vyskytující se ve formě grafitu, diamantu, grafenu a fullerenů nebo síra, která existuje ve formě kosočtverečných nebo jednoklonných krystalů. Ďáblík bahenní Ďáblík bahenní je druh jednoděložných rostlin z čeledi árónovité. Rod ďáblík osahuje podle pojetí většiny současných autorů pouze 1 druh: ďáblík bahenní. Jiné rostliny kdysi popsané v rodě Calla nebo nakombinované do rodu Calla dnešní autoři zpravidla řadí k jiným rodům nebo je řadí pod Calla palustris jako vnitrodruhové ranky. Stejně tak pokojové rostliny lidově nazývané kala patří k jiným rodům z čeledi árónovité. Jedná se o mokřadní rostlinu s oddenky. Je vytrvalá, jednodomá s oboupohlavnými i jednopohlavnými květy. Listy jsou řapíkaté, střídavé, s listovými pochvami. Čepele listů jsou široce vejčité až okrouhlé 5-14 cm dlouhé a podobně i široké. Květy jsou v květenstvích, ve ztlustlých klasech, někdy se tento typ květenství nazývá palice. Květenství podepřeno nápadným listenem, který tvoří toulec, nějčastěji 3-8 cm dlouhý, uvnitř bílý, vně zelenavý. Květenství se skládá z mnoha květů, které jsou uspořádány do spirály a pokrývají palici až k vrcholu. Na spodu palice jsou oboupohlavné květy, na vrcholu přecházejí do samčích květů. V ČR kvete nejčastěji od května do července. Okvětí chybí. Tyčinek je 6-12, vnější tyčinky mají širší nitky než vnitřní. Gyneceum je složeno z 1 plodolistu, je monomerické, semeník je svrchní. Plody jsou dužnaté, jedná se o bobule uspořádané do plodenství, bobule jsou za zralosti červené barvy. Ďáblík bahenní patří mezi cirkumpolární druhy, je rozšířen v chladnější části mírného pásma a v boreálním pásu Evropy, Asie a Severní Ameriky. Roste roztroušeně v územích s vhodnými biotopy od nížin do podhůří. Nejčastěji ho najdeme v mokřadních olšinách sv. Alnion glutinosae, ale přechází i na břehy vod a okraje rašelinišť. V ČR se udává 2n=72, ale např. v Severní Americe bylo zjištěno výhradně 2n=36. Květena ČR: 8 nebo 9 díl, vyjde snad v příštích letech. Colosseum II Colosseum II je britská hudební skupina, která je pokračovatelem původní skupiny Colosseum. Skupina byla založena bubeníkem skupiny Colosseum Jonem Hisemanem v roce 1975, v nové sestavě hráli Don Airey, John Mole, Gary Moore a Mike Starrs. Stylově byla skupina orientována na jazz fusion. Světlana Školinová Světlana Školinová je ruská atletka, jenž se věnuje disciplíně skok do výšky. Na svém kontě má zlatou medaili z juniorského mistrovství Evropy a také mistrovství Evropy do 22 let. Tato ruská výškařka se může rovněž pochlubit i stříbrnou medailí z MS v atletice do 17 let z kanadského Sherbrooke za rok 2003 a stříbrem z juniorského mistrovství světa 2004. Jen těsně ji unikla bronzová medaile na HME 2009 v Turíně, kde skončila čtvrtá. Bronz získala její krajanka, Ruska Viktoria Kljuginová. Její trenérkou je bývalá sovětská atletka, výškařka Galina Filatovová. V roce 2008 se zúčastnila ostravského atletického mítinku Zlatá tretra, kde skončila druhá za 192 cm. Stejné umístění zopakovala i 17.června 2009, tentokráte zdolala napoprvé laťku ve výšce 195 cm. Jejím osobním rekordem v hale i pod otevřeným nebem je 198 cm. Stanislav Přibyl P. Stanislav Přibyl, CSsR je římskokatolický kněz a řeholník. Je provinciálem redemptoristů, prezidentem Arcidiecézní charity Praha a generálním vikářem litoměřické diecéze. Po základní škole studoval Střední průmyslovou školu zeměměřickou v Praze - Hrdlořezích. V roce 1990 vstoupil do kongregace redemptoristů, v letech 1990-1991 absolvoval noviciát v Lubaszowé v Polsku. V roce 1995 složil věčné sliby v kongregaci redemptoristů. 22. června 1996 byl vysvěcen na kněze v katedrále sv. Víta v Praze pražským arcibiskupem kardinálem Miloslavem Vlkem. Od 1. srpna 1999 je farářem na Svaté Hoře v Příbrami. Od roku 2002 provinciálem pražské provincie redemptoristů. 25. února 2004 byl jmenován prezidentem Arcidiecézní charity Praha. Od 1. ledna 2009 je generálním vikářem litoměřické diecéze. Faktura Faktura je účet za provedenou práci nebo dodané zboží. Obvykle obsahuje popis toho, za co se má zaplatit, způsob platby a datum splatnosti. Pojem faktura jako takový není definován v žádném právním předpisu. Přesto je pojem faktura vžitý a používá se běžně v obchodním styku. Také náležitosti faktury jsou ustálené tak, aby vyhovovaly podmínkám různých zákonů. V ustanovení § 13a se stanoví, že každý podnikatel je povinen na všech fakturách uvádět údaj o své firmě, jménu nebo názvu, sídle nebo místu podnikání a identifikačním čísle. Podnikatelé zapsaní v obchodním rejstříku jsou povinni uvádět také údaj o tomto zápisu včetně spisové značky, podnikatelé nezapsaní v obchodním rejstříku jsou povinni uvádět údaj o zápisu do jiné evidence, v níž jsou zapsáni. Z pohledu zákona o účetnictví je faktura účetní doklad a vztahuje se na ní ustanovení § 11, který stanoví náležitosti účetních dokladů. Musí obsahovat: Ačkoli bývají tradiční součástí českých faktur razítko a podpis dodavatele, nejsou tyto položky zákonem o účetnictví vyžadovány. Vyžadovány jsou pouze podpisové záznamy odpovědných osob odběratele - viz výše uvedené. Lucemburština Lucemburština je západogermánský jazyk, kterým se hovoří v Lucembursku a přilehlých oblastech Belgie. Je příbuzná některým středoněmeckým dialektům. Lucemburština je od roku 1984 třetím úředním jazykem Lucemburska, vedle francouzštiny a němčiny. Pro většinu obyvatel je mateřským jazykem, francouzsky a německy se učí ve škole a 99 % ovládá aspoň jeden z těchto jazyků; většina vzdělaných mladých lidí zvládá také angličtinu. Od 2. poloviny 20. století je snaha prosazovat lucemburštinu místo němčiny. Většina úředních textů je ovšem francouzsky, popř. německy. Francouzština zůstává hlavním úředním jazykem, je to také vysokoškolský jazyk a jazyk pro komunikaci s cizinci na pracovišti. Němčina je méně oficiální, používá se ve škole pro technické pojmy, v komunikaci s turisty a pracovníky dojíždějícími z Německa. V každodenním životě má však lucemburština navrch. Spisovná němčina se považuje více méně za cizí jazyk a pokud spolu hovoří dva Lucemburčané, kteří oba umí lucembursky, nikdy nesáhnou místo ní k němčině. Používá se v parlamentu i u soudů, učí se ve školách, pro mnoho lidí je jazykem, ve kterém přemýšlejí. Píší se v ní dopisy, dochází i k mírnému rozvoji literatury. Vycházejí francouzské, německé i lucemburské noviny, ve všech třech jazycích vysílá rádio i televizní kanály. Lucemburština se vyvinula ze středofranských nářečí. Se spisovnou němčinou je vzájemně srozumitelná jen částečně, liší se od ní skoro tak jako nizozemština. Je nejmladším spisovným germánským jazykem, mluvnice vyšla až roku 1955. Roku 1982 byla uzákoněna jako třetí úřední jazyk Lucemburska, vedle francouzštiny a němčiny. Lucemburština se píše latinkou. Lucemburská abeceda obsahuje písmena v následujícím pořadí: Jako jiné germánské jazyky má členy. Pády omezené, ale existuje genitiv. Genitiv se ale používá jen v několika frázích. Jinak se místo genitivu použije dativ s přivlastňovacím zájmenem, např. Dem Mann säi Buch 'mužova kniha'. Předložky. Lucemburština má poměrně pevný slovosled, sloveso patří na druhou pozici ve větě, kromě otázek bez tázacího slova nebo rozkazovacích vět, kdy je sloveso na první pozici. V podřadné větě je sloveso na konci. Infinitiv a participium jsou také na konci. Tázací slova se v otázkách kladou na začátek. Medzibrodie nad Oravou Medzibrodie nad Oravou je slovenská obec v okrese Dolný Kubín v Žilinském kraji. V roce 2004 zde žilo 457 obyvatel. Vladimír Vladimírovič Vasjutin Pro odkaz na tento portál v článcích či kategoriích používejte šablonu . James Wolfensohn Život Jamese Wolfensohna je charakteristický určitou formou hyperaktivity. Narodil se v australském Sydney. Austrálii reprezentoval v šermu na letní olympiádě v roce 1956. Po studiích na Harvard Business School se věnoval investičnímu bankovnictví v Londýně a New Yorku. V roce 1979 pomáhal zachraňovat finanční situaci výrobce automobilů Chrysler. Vedle svých podnikatelských aktivit zároveň předsedal newyorské Carnegie Hall a washingtonskému Kennedyho centru hereckých umění. Sám vystoupil s některými věhlasnými hudebníky. Prezidentem Skupiny Světové banky se stal na návrh amerického prezidenta Billa Clintona 1. července 1995. Na výročním zasedání Banky v říjnu 1996 mluvil Wolfensohn o rakovině korupce, což bylo doposud v rámci Banky naprosté tabu. Wolfensohn tak předznamenal větší zaměření banky na reformy soudnictví, veřejné správy atp. Brzy začal více zdůrazňovat i témata náboženství či kultury, což doposud bylo zcela mimo dosah instituce. První obětí jeho boje proti rakovině korupce měl být Suharto. Byla to totiž návštěva v Indonésii v květnu 1996, která Wolfensohna upozornila na rozměry problému korupce. Díky své oblibě hudby se Wolfensohn seznámil například s Vladimirem Ashkenazym či Danielem Barenboimem. Ve svém londýnském bytě měl piano, na kterém Ashkenazy hrál při svých návštěvách. Strávili spolu i dovolenou v Řecku. Když byl pro své mimořádné schopnosti jmenován ředitelem pobočky v New Yorku, napadlo Wolfensohna uspořádat inaugurační koncert – zavolal Ashkenazyho a zeptal se jej, zda by se nechtěl stát prvním sovětským hudebníkem, který by otevřel komerční banku na Wall Streetu. Pšenice špalda Špalda, neboli latinsky Triticum spelta, je druh rozpadavé pšenice. Byla pěstována v Evropě již před 8 000 lety, pěstovali ji Egypťané, Keltové i Germáni. Později ustoupila šlechtěné pšenici, která vykazovala vyšší výnosy. V současnosti je špalda považována za zdravější alternativu šlechtěné pšenice, s vyšším podílem minerálních látek a bílkovin. Vzhledem ke své minimální reakci na hnojení umělými hnojivy, značné odolnosti proti škůdcům, chorobám a nepřízni počasí je vhodnou a často využívanou plodinou v ekologickém zemědělství. Známé je např. jídlo tzv. špaldoto, připravené podobně jako rizoto. Ze špaldy se také vyrábí kávovina jako zdravá náhražka kávy. Ve Švýcarsku se používá jako sladová přísada. Vé Vé je severský bůh, syn Bestly a Bora, bratr Ódina a Viliho. Tito bratři zabili obra Ymiho a z jeho těla stvořili svět. Spolu také stvořili člověka. Jeho darem lidstvu byly smysly a podoba lidského těla. Někdy je zmiňován jako jedno z jmen samotného Ódina či jako jiné jméno pro Lodura. Kobeřický synod Kobeřický synod je používaný název pro tajný pastorální synod pořádaný v roce 1970 skrytou církví. Od roku 1965 v Kobeřicích u Brna tajný biskup Felix Maria Davídek pořádal semináře Katolické univerzity. V roce 1970 se zde konal pastorální synod skryté církve o účasti přibližně 60 osob, který se zabýval možnostmi řešení situace místní církve po vpádu sovětských vojsk. Jednou z otázek byla možnost kněžského svěcení žen. Závěry synodu vedly k definitivnímu rozpadu této části podzemní církve na dvě části. Fiala, Petr a Hanuš, Jiří: Skrytá církev, Felix M. Davídek a společenství Koinótés, CDK Brno 1999 Východní Makedonie a Thrákie Východní Makedonie a Thrákie je kraj Řecka. Má 5 prefektur: Drama, Kavala, Xanthi, Rhodope a Evros. Kraj sousedí na severu s Bulharskem a na východě s Tureckem. Jeho rozloha je 14 157 km2 a hlavním městem je Komotiní. Cryolophosaurus Cryolophosaurus byl druh masožravého dinosaura objeveného na Antarktidě v roce 1991. Žil v období spodní jury. Délka tohoto teropoda se na základě fosilního materiálu odhaduje na 6–8 metrů. Cryolophosaurus je charakteristický zejména kostěným hřebenem, který je formován kostmi nosními a slzními. K čemu hřeben sloužil je nicméně otázkou diskuzí. Systematická pozice kryolofosaura je vzhledem k přítomnosti primitivních i pokročilých znaků dosud nejasná. Na základě posledních studií se zdá, že společně se třemi dalšími druhy, původně řazenými k nadčeledi bazálních teropodních dinosaurů – Coelophysoidea, tvoří monofyletický klad, který dosud postrádá název i fylogenetickou definici. Cryolophosaurus byl rok před oficiálním popisem nazván „Elvisaurus“, a to díky jeho hřebenu, který poněkud připomínal účes populárního zpěváka Elvise Presleyho. Bard Bard je postava lidového umělce, který tvoří, nebo který interpretuje především epické, historické a jiné, básně a zpěvy. V hudbě se tento výraz používá především ve spojení s folkem a jeho národními nebo entickými variantami. Text písně je obvykle nadřazen hudbě a celkový projev je výrazně dotvářen umělcem a jeho způsobem interpretace. .me .me je internetová národní doména nejvyššího řádu pro Černou Horu. Další dálniční atrakce Další dálniční atrakce je román, který napsal americký spisovatel Tom Robbins. Hlavními hrdiny Robbinsova prvního románu jsou manželé Amanda a Jan Pavel Zillerovi, jejich syn Thor, Zillerův blízký kamarád L. Westminster „Plucky“ Purcell, pavián Mon Cul a vědec Marx Úžasný. Zillerovi si otevřou bistro s párky v rohlíku a s malou zoo. Tam brzy jako jediná pracovní síla nastoupí zběhlý vědec Marx. Plucky Purcell zvláštní shodou okolností infiltruje utajený řád katolických mnichů, kteří pracují jako zabijáci ve službách Vatikánu, a přitom ve vatikánských katakombách objeví mrtvé balzamované tělo Krista, které propašuje z Evropy do Ameriky, do Zillerovic bistra. Tam všichni společně dlouho přemítají nad tím, jaký dopad by na společnost mělo oznámení, že Kristus nevstal z mrtvých a nebyl vzkříšen, ale stejně jako každý jiný prostě umřel. Robbins zde poprvé velmi obratně útočí na konzervativní americkou společnost a na církev. Poměrně hodně se věnuje střetu mezi abstraktním duchovnem a zemitým, praktickým pohledem na život. Přes notnou dávku humoru a nadsázky ale přistupuje k věci v podstatě velmi vážně. Enron Enron Corporation byla americká energetická společnost se sídlem v městě Houston, Texas, USA. Před vyhlášením bankrotu v lednu 2002 zaměstnávala přes 22 tisíc zaměstnanců a byla jedna z vedoucích světových společností podnikajících v oblasti dodávek elektřiny, zemního plynu a komunikací. Od 90. let její akcie zaznamenávaly stabilní, neustálý růst a Enron byl vzorem moderní silné společnosti. Z původních cca 10 mld dolarů aktiv dosáhla v roce 2000 hodnotu 111 miliard dolarů. Časopis Fortune ji šestkrát za sebou jmenoval „nejinovativnější společností Ameriky“. Ke konci roku 2001 se ale v účetnictví společnosti našly zásadní pochybení. 25. ledna 2002 společnost oznámila bankrot, zaměstnanci byli propuštěni. Hodnota akcií společnosti, do kterých investovaly tisíce lidí, spadla z 90 dolarů na 50 centů. Enron se stal symbolem podvodného podnikání a předmětem soudních žalob ze strany desítek třetích stran. V následném vyšetřování skandálu se navíc proti některým energetikům Enronu objevily důkazy o jejich účasti na prohlubování tzv. kalifornské energetické krize. Od roku 2007 se společnost jmenuje Enron Creditors Recovery Corporation. Hlavní představitelé společnosti byli v soudních procesech, které po jejím bankrotu následovaly, vesměs pravomocně odsouzeni a většina z nich dnes vykonává rozsudek odnětí svobody. Jeden z účetních, Cliff Baxter, spáchal sebevraždu. Velká část dokumentace případu, která byla toho času v Newyorské pobočce IRS, v budově č. 7 Světového obchodního centra, byla zničena 11. září 2001 v 17:20. Původ společnosti lze vysledovat od společnosti Northern Natural Gas Company, založené v roce 1932, která se v roce 1979 stala hlavní dceřinnou společností holdingu InterNorth. Když ten v roce 1985 koupil texaský podnik Houston Natural Gas, změnil si jméno Enron. Do jejího vedení se postavil CEO Houston Natural Gas, Kenneth Lay. Enron měl v této době aktiva ve výši 10 mld dolarů, a předmětem jejího podnikání byla především distribuce energie na území Spojených států. Svou hodnotu ale systematicky zvyšoval tím, že budoval vlastní elektrárny, produktovody, kupovat své obchodní partnery a začal pronikat do souvisejících oblastí. V pozdějších 90. letech se podnikání Enronu podstatně rozšířilo i do oblasti služeb, která zahrnovala nově se vynořující on-line komunikace a ve stále větší míře službám spojeným s burzami a trhy. Chirostenotes Chirostenotes byl rod teropodního oviraptorosaurního dinosaura, žijícího na území Severní Ameriky v období svrchní křídy. Charakteristikou rodu byla bezzubá lebka, výrazný hřeben, mohutné drápy a dlouhé končetiny. Chirostenotes byl zřejmě všežravec nebo méně pravděpodobně býložravec, živící se rozmanitou živočišnou a rostlinnou potravou nebo vejci. Typovým druhem je C. pergracilis, popsaný v roce 1924 Gilmorem. V roce 1933 byl popsan další druh C. elegans, který je dnes obvykle řazen do samostatného rodu Elmisaurus. Taxonomická historie chirostenota je značně zmatečná, neboť v průběhu minulého století k němu bylo přiřazeno značné množství fosílií jiných druhů. Jen dodnes tak bylo vytvořeno asi 6 neplatných synonym. Zaživa byl tento dinosaurus dlouhý asi 3 metry, mohl však být také podstatně větší. V bodě pánve dosahoval výšky asi 1 metru a hmotnost se pohybovala nejspíš kolem 50 kilogramů, tedy zhruba jako u statného psa. Přesto šlo o potencálně nebezpečného dinosaura, schopného rychle útočit nebo unikat predátorům. Seznam ministrů pro místní rozvoj České republiky Ministerstvo hospodářství a následně Ministerstvo pro místní rozvoj České republiky, jež je nahradilo, postupně řídili: Ministerstvo pro místní rozvoj České republiky zřízeno od 1. listopadu 1996 .cn .cn je nejoblíbenější národní doména, po .com je druhá v počtu registrovaných domén. Je možné registrovat přímo domény druhé úrovně, kromě toho byly vytvořeny domény pro registraci jmen třetí úrovně pro různé obory a geografické lokace. Registrace na třetí úrovni byla k dispozici ještě předtím, než bylo v roce 2004 umožněno registrovat domény na úrovni druhé. Vlastníci doménových jmen třetí úrovně pak měli přednostní práva na získání odpovídající domény druhé úrovně. Kromě toho zavedl CNNIC možnost registrací na doménách .??, .?? a .??. Tyto domény však nejsou podporované společností ICANN a jsou k dispozici pouze u lokálních registrátorů. Ruský ostrov Ruský ostrov je ostrov v zálivu Petra Velikého v Japonském moři, několik kilometrů jižně od města Vladivostok, v Přímořském kraji Ruska. Ruský ostrov zaujímá plochu 97,6 km2, je přibližně 18 km dlouhý a 13 km široký. Má přes pět tisíc obyvatel. Ze správního hlediska je součástí Frunzenského rajónu Vladivostoku. Ostrov je někdy nazýván „dálněvýchodním Kronštadtem“. Ruský ostrov je hornatý, s celkem 47 vrcholy. Nejvyšší z nich dosahuje 291,2 m n. m. Pobřeží je skalisté. Součástí Ruské říše se ostrov stal ve druhé polovině 19. století. Název ostrovu dal generální gubernátor východní Sibiře N. N. Muravjov-Amurskij. Politický systém Politický systém, též politický režim je sociální systém politiky a vlády. Má obyčejně vztah k právnímu systému, ekonomickému systému, kulturnímu systému a ostatním sociálním systémům. Politický systém, souhrnný pojem pro mechanismy organizace a řízení celospolečenských procesů, v obecnosti zahrnuje: Příkladem Think tanku, který se zabývá analýzami politického systému v České republice, je Institut pro sociální a ekonomické analýzy. ATC kód D02 ATC kód D02 Emoliencia a protektiva je hlavní terapeutická skupina anatomické skupiny D. Dermatologika. Bahamský dolar Bahamský dolar je zákonným platidlem karibského státu Bahamy. Jeho ISO 4217 kód je BSD, do oběhu se dostal v květnu 1966, kdy nahradil tehdy používanou bahamskou libru. Pojmenování dolar má bahamská měna společný s několika měnami států po celém světě. Jedna setina dolaru se nazývá cent. Dnes je bahamský dolar pevně fixován na americký dolar v paritním poměru 1:1. Současné mince v oběhu mají nominální hodnoty 1, 5, 10, 15 a 20 centů. Na lícové straně všech mincí je vyobrazen bahamský státní znak. Bankovky v oběhu mají hodnoty 1, 1, 3, 5, 10, 20, 50, 100 dolarů. Bankovky o hodnotách 1 a 3 dolary se vyskytují už jen ojediněle. Edward S. Curtis Edward Sheriff Curtis byl americký antropolog a fotograf Divokého západu a původních obyvatel Severní Ameriky. V roce 1874 se spolu s rodiči, sestrou a dvěma bratry přestěhoval do státu Minnesota. Svůj první fotoaparát si ještě jako malý chlapec sestrojil podle tehdy populárního manuálu Wilson‘s Photographics sám. Když jeho otec onemocněl a starší bratr se oženil a odstěhoval se se svou rodinou do státu Oregon, cítil Edward větší zodpovědnost za to, aby zaopatřil rodinu. Na nějakou dobu vzal práci dozorčího pro železnice St. Paul and Sault St. Marie v Minneapolis. Na podzim roku 1887 Curtisův otec zemřel a on na sebe vzal veškerou zodpovědnost za zaopatření rodiny. Přestože byl jeho příjem malý, koupil si fotoaparát. V roce 1892 se oženil s Clarou Philips a s Thomasem Guptillem otevřel ateliér, kde se soustředil převážně na fotografování portrétů. Ateliér se stal velmi úspěšným, a tak se Curtis brzy stal samostatným majitelem a ateliér dostal jméno S. Curtis, Photographer and Photoengraver. V polovině 90. let 19. století se Curtis zaměřil na fotografování indiánů. V roce 1899 získal Curtis ocenění za tři z jeho fotografií indiánů: Evening on the Puget Sound, The Clam Digger a The Mussel Gatherer. Curtis miloval pobyty v přírodě a strávil spoustu času chozením po horách. Během jedné ze svých expedic se setkal s významnými lidmi, kteří v budoucnu ovlivnili jeho život. Dr. C. Hart Merriam, přírodovědec a fyzik, Dr. George Bird Grinnell, editor časopisu Field & Stream a dobře známý přírodovědec a spisovatel zaměřený na psaní o indiánech Plání. Setkání s těmito lidmi mělo velký vliv na Curtisovu další tvorbu. V roce 1899 byl vybrán jako hlavní fotograf pro Harrimanovu expedici na Aljašku. V roce 1900 se Curtis zúčastnil černonožského obřadu Slunečního tance, což pro něj byl obrovský zážitek, který ještě více zvýšil jeho zájem o indiány a touhu pokračovat ve fotografické dokumentaci severoamerických indiánů. Pozdější výlet a pobyt u indiánů Hopi v Arizoně ještě zvýšil jeho nadšení a chuť do práce. Trávil více a více času na Pláních a s vědomím, že kultura těchto přírodních národů se časem úplně vytratí, se rozhodl vytvořit naučnou uměleckou sbírku fotografií, kde bude zachycen všední život, zvyky, tradice, slavnosti, obřady a prostředí, ve kterém indiánské kmeny žily. V létě roku 1903 uspořádal první výstavu indiánských fotografií. Curtis byl zapojen do mnoha projektů spojených s indiány, vyhrával různá ocenění a stával se více a více známějším. Jeho popularita stoupla až do té míry, že byl požádán Theodorem Rooseveltem o vyfotografování jeho rodiny. Díky této nabídce měl možnost ukázat Rooseveltovi některé fotografie indiánů, které na něj udělaly veliký dojem. Mezi prezidentem a Curtisem vzniklo přátelství, které přineslo Curtisovi velkou podporu při další práci. V roce 1905 Curtis poprvé vystavoval v New Yorku. Poté se Curtis definitivně rozhodl publikovat kompletní sbírku ze života indiánů a začal shánět sponzory pro tento projekt. Již v roce 1906 získal grant od Johna Pierpont Morgana ve výši 15 000 dolarů ročně po dobu 5 let. Tedy 75 000 dolarů. Na oplátku chtěl Morgan získat 25 kompletních svazků, které později daroval různým institucím. V roce 1906 se jako jediný bílý muž vůbec směl účastnit obřadního Hadího tance kmene Hopi. V roce 1907 strávil Curtis měsíc v Crow Reservation ve státě Montana. V roce 1908 cestoval do New Yorku, aby předal první dva svazky The North American Indian Johnu Pierpont Morganovi. V roce 1909 získal od Morgana, který byl prvními pěti publikacemi uchvácen, dalších 60 000 dolarů. Na podzim roku 1911 uspořádal Curtis velký obrazový muzikál. K této projekci použil ručně malované světelné obrazy, fotografie a živou hudbu. V prosinci roku 1914 proběhla v New Yorku premiéra Curtisova filmu In the Land of the Head-Hunters. Tento film byl finančním propadákem. V roce 1915 vyšel desátý svazek The North American Indian. V létě roku 1919 se Curtis vrátil do rezervace kmene Hopi. V roce 1922 vyšel po šestileté pauze dvanáctý svazek The North American Indian, který byl věnován právě kmeni Hopi. Do roku 1928 vydal dalších 6 svazků. V roce 1930 vydal poslední dva svazky. Začal mít velké zdravotní potíže. Byl hospitalizován v nemocnici v Denveru. V roce 1932 se jeho stav stabilizoval a začal se zajímat o dění kolem zlaté horečky. V dalších letech se za podpory svých dětí věnoval sepisování svých vzpomínek. Tyto vzpomínky nebyly nikdy vydány. V dalších letech se věnoval psaní různých projektů. Jeho zdravotní stav se nadále zhoršoval. V říjnu roku 1952 Edward Curtis zemřel na srdeční infarkt ve věku 84 let. Image:Canyon de Chelly, Navajo.jpg|Canyon de Chelly – Navajo. Sedm jezdců na koních 1904 Image:A smoky day at the Sugar Bowl--Hupa.jpg|A smoky day at the Sugar Bowl Hupa, cca 1923. Image:Navajo medicine man.jpg|Indián kmene Navajo pojmenovaného podle Nesjaja Hatali, cca 1907. Image:Whitemanrunshim.jpg|White Man Runs Him cca 1908 Image:Nez Perce warrior on horse.jpg|The old-time warrior--Nez Percé cca 1910. Image:Crow s heart, Mandan.JPG|Crow's Heart, Mandan, c.1908 Image:Mandan lodge.jpg|Mandan lodge, Severní Dakota cca 1908. Image:Fishing with gaff hook.png|Fishing with a Gaff-hook--Paviotso nebo Paiute, cca 1924 Image:Mandan girls gathering berries.JPG|Dívky kmene Mandan trhají bobule cca 1908 Image:Zuni-girl-with-jar.png|Zuni Girl with Jar, cca 1903. Poloviční portrét dívky kmene Zuni. Image:Navajo sandpainting.jpg| Lidé z kmene Navajo, cca 1907. Image:Edward S. Curtis Geronimo Apache cp01002v.jpg|Geronimo - Apache Image:NavahoMedicineManCurtis.jpg|Navaho medicine-man, cca 1904, Image:Edward S. Curtis Collection People 035.jpg|Chlapci v kajaku'', Nunivak, 1930 České stavovské povstání České stavovské povstání v letech 1618–1620 bylo povstáním českých stavů proti panování Habsburků. Spojily se v něm náboženské spory s mocenskými rozpory mezi stavy a králem. Povstání nakonec vyvrcholilo po několika bitvách střetnutím na Bílé hoře, ve kterém byly stavy poraženy. Ačkoli se pak pozice Habsburků v českém státě upevňovala, spustila rebelie českých stavů mnohem vážnější konflikt, třicetiletou válku. Stavovské povstání vypuklo téměř sto let po nástupu Habsburků na český trůn. Celé toto období se vyznačovalo napětím mezi dvěma koncepcemi formy vlády. České Stavy se snažily přiblížit ideji stavovské konfederace, tj. stavu, kdy by faktickou vládu v Koruně české vykonávaly stavy jednotlivých zemí. Již několik desetiletí mohly stavům posloužit za vzor Spojené nizozemské provincie. Teoreticky mohlo být povstání zaštítěno také učení o právu na „odpor proti tyranovi“, které rozvíjeli zejména Hubert Languet a Johannes Althusius. Představa, že by se v českých zemích mohl uplatnit nizozemský koncept vlády, samozřejmě Habsburky děsila. Navíc byla zcela v rozporu s jejich snahou o potlačení stavů a posílení absolutní královské moci. I tato koncepce měla své teoretiky, kterými byli především Jean Bodin a Justus Lipsius. Ke střetům mezi králem a stavy docházelo i v posledním desetiletí před vypuknutím stavovského povstání za vlády krále Matyáše. Matyáš sice roku 1611, když zaujal místo Rudolfa II., který byl donucen k abdikaci, na požadavek stavů potvrdil Rudolfův Majestát a povolil česko-slezskou stavovskou konfederaci, avšak jiné korunovační požadavky stavů odmítl. České stavy navíc znepokojovalo, že se král obklopuje radikálními katolíky. Také české stavy se radikalizovaly: na jedné straně stáli rázní luteráni, na straně druhé nekompromisní katolíci. Přesto však ještě roku 1617 bylo radikálů mezi českými stavy poměrně málo, a navíc opozice vůči králi byla konfesně, generačně i majetkově různorodá. 21. května 1618 se v Karolinu konal i přes králův zákaz zemský sněm kvůli soustavnému porušování Majestátu, ke kterému naposledy došlo uzavřením protestantských kostelů v Hrobu a Broumově, ačkoli katolická církev tvrdila, že se Majestát na církevní pozemky, na nichž oba kostely stály, nevztahuje. Stavy byly také pobouřeny opatřeními královského místodržitelství, která posílila moc českého kancléře a zaváděla cenzuru. Následujícího dne se v paláci Smiřických konala tajná schůzka radikální opozice, kde byl dohodnut plán třetí pražské defenestrace. Ta se odehrála 23. května 1618, kdy stavové vedeni Jindřichem Matyášem Thurnem vyhodili z oken královského místodržitelství na Pražském hradě Viléma Slavatu, Jaroslava Bořitu a písaře Filipa Fabricia. K povstání se přidala i pražská města a byl zvolen třicetičlenný sbor direktorů, sestávající ze zástupců panského, rytířského i městského stavu. Žádost o pomoc vyslaná do dalších zemí Koruny české i do zahraničí byla jen málo vyslyšena. Moravský zemský sněm však povstání podpořit odmítl a Karel starší ze Žerotína prosazoval neutralitu Moravy. Pomoc poskytlo pouze Savojsko, které vyslalo dva tisíce žoldnéřů pod vedením Arnošta z Mansfeldu, a Slezsko. Navíc povstání ani nemělo podporu všech, mnozí stavové se spíše přikláněli k smírnému řešení konfliktu. Přesto Thurn se stavovským vojskem vytáhl k Českým Budějovicím, kde však dosáhl jen střídavých úspěchů. Mezitím Mansfeld plenil v Čechách katolické statky a dobyl Plzeň. Povstání samozřejmě nezůstalo bez odezvy císaře, jehož dva vojenské sbory vedené Jindřichem Duvalem Dampierrem a Karlem Bonaventurou Buquoyem překročily české hranice. 9. listopadu 1618 došlo k prvnímu střetu mezi Thurnem a Buquoyem v bitvě u Lomnice, ze kterého vyšel vítězně Thurn, Buquoy však zdaleka nebyl poražen definitivně. Stavovské vojsko se navíc potýkalo s nedostatkem peněz, zatímco členové direktoria se horlivě obohacovali ze zabaveného pokladu Rudolfa II. Direktorium navíc postrádalo jakoukoli politickou koncepci. Nebylo ani jasné, zda se bude hledat nový český panovník, nebo zda stavy budou vládnout samy. 20. března 1619 zemřel císař Matyáš a místo něj usedl na trůn Ferdinand II. Štýrský, kterého české stavy za Matyášova nástupce přijaly již roku 1617. Nyní však stavové Ferdinanda ostře odmítli, stejně jako jeho pokus o smír, a naopak ještě zintenzivnili válečné přípravy. Když Habsburkové viděli, že se válečnému řešení konfliktu nevyhnou, začali hledat spojence. Španělsko Vídni poskytlo finanční pomoc a český šlechtic Albrecht z Valdštejna naverboval pro císaře armádu. Koncem dubna vpadlo Thurnovo vojsko na Moravu a vyvolalo převrat v Brně, kde stejně jako v Čechách ovládla politickou situaci hrstka radikálů, kteří vytvořili moravské direktorium. Thurn pokračoval na jih, jeho obléhání Vídně však již bylo neúspěšné. Neúspěch zakusil také Mansfeld, který byl poražen Buquoyem 10. června 1619 v bitvě u Záblatí. Po těchto neúspěších se stavovské vojsko začalo rozkládat a moravští radikálové začali ztrácet půdu pod nohama, zachránilo je však vítězství Ladislava Velena ze Žerotína nad Dampierrem v bitvě u Dolních Věstonic. 31. července 1619 stavovský generální sněm v Praze konečně schválil novou ústavu podle nizozemského vzoru, kdy byla Koruna česká přeměněna na konfederaci pěti republik, čímž byly vedlejší země Koruny zrovnoprávněny s Českým královstvím. Konfederace měl sice reprezentovat král, který však měl být volen a měl zůstat bez možnosti založit dynastii. Ústava také obsahovala články na ochranu protestantství, které byly zároveň intolerantní vůči katolické církvi. Na základě tohoto uspořádání byl Ferdinand II. generálním sněmem sesazen, čeští protestantští stavové však nebyli jednotní v názoru na volbu nového krále. Stavové inklinující k luteránství podporovali saského kurfiřta Jana Jiřího, zatímco stavové inklinující ke kalvínství Fridricha Falckého. Nakonec byl zvolen Fridrich, čímž skončila i vláda stavovského direktoria. Mezitím se ke konfederaci připojily Dolní a Horní Rakousko a k Thurnovu vojsku se přidal i sedmihradský kníže Gabriel Bethlen, kteří společně vytlačili císařské jednotky z Horních Uher. Polský král však podnítil kozáky ke vpádu do Horních Uher, takže se Bethlen musel stáhnout. Pozice českých stavů se začaly hroutit. Spojené nizozemské provincie odmítly stavům poskytnout pomoc, ikonoklastické „očišťování“ pražské katedrály od uměleckých předmětů Fridrichem Falckým přineslo rozčarování z nového krále a povstalci navíc začali ztrácet podporu městského stavu. Naopak stále více se dařilo habsburské straně. Ferdinand II. uzavřel spojenectví s vůdcem katolické Ligy, Maxmiliánem Bavorským, a dokonce se mu podařilo uzavřít příměří s Bethlenem. V červnu a červenci 1620 se císaři podařilo zlomit odpor Dolních a Horních Rakous, což nezvrátil ani další neúspěšný Thurnův vpád do Rakous ani opětovné připojení Uher ke konfederaci. Když se spojené Buquyovo a bavorské vojsko vedené Janem Tserclaem Tillym spojilo v Dolních Rakousích a vydalo se na Prahu, byla stavovská armáda ještě nějakou dobu bojeschopná a dokázala postup císařské armády zbrzdit. Přesto se však Buquoyovo a Tillyho vojsko, také díky podplacení Mansfelda, nakonec dostaly před Prahu, kde si mezitím stavovské vojsko vybudovalo na Bílé hoře zákopy. Ještě v noci před rozhodující bitvou vyslal Buquoy jízdu proti uherským vojákům, kteří bezstarostně spali, a nezmohli se tak na obranu, což výrazně pozvedlo bojovou morálku císařsko-ligistického vojska a naopak demoralizovalo vojsko stavů. Stavovské vojsko se nacházelo ve strategicky výhodné pozici na kopci, avšak v povstalecké armádě panovaly neshody a kompetence ve velení byly vymezeny nejasně. První útok císařských 8. listopadu 1620 byl tudíž sice odražen, při druhé ofenzívě se však stavovské šiky rozpadly a Buquoy dovedl bitvu k vítěznému konci. Následujícího dne vjel Buquoy do Prahy, která se vzdala, zatímco Fridrich Falcký prchl do Slezska. Stavy musely přijmout Ferdinanda II. za svého krále, kapitulovat museli i moravští stavové, čímž povstání skončilo. Královským místodržícím byl ustanoven Karel z Lichtenštejna, Majestát byl zrušen a začalo období opětovného upevňování královské moci. Císařovo vítězství bylo také stvrzeno popravou 27 českých pánů 21. června 1621. Poslední odbojnou oblastí nakonec zůstalo dlouhou dobu Valašsko, kde bylo povstání potlačeno až roku 1644. Důsledky povstání českých stavů však byly velké nejen pro české země, ale také pro značnou část Evropy, neboť česká rebelie spustila mnohem vážnější konflikt – třicetiletou válku. Mahájána Mahájána je jedním ze tří hlavních v současnosti existujích směrů buddhismu. Mahájána je směr buddhismu, o jehož původu panují stále dohady. Podle některých badatelů lze vystopovat jeho původ až do druhého buddhistického koncilu ve Vaišálí, který se konal kolem roku 386 př.n.l. přibližně asi 100 let po parinirváně Buddhy. První zmínky o mahájáně se však objevují až od 1. století n. l. Mahájána vyčítala starším školám, že se sobecky zaměřují na vlastní osvobození a sama začala klást důraz na nesobecké pojetí osvobození. Na rozdíl od starších škol, které zdůrazňovaly ideál arahanta, mahájána zdůrazňovala ideál bódhisattvy, člověka který se zřekl dočasně nirvány, aby jí pomohl dosáhnout i ostatním bytostem. Bódhisattva pak během nesčetných životů pročišťuje své ušlechtilé vlastnosti až do chvíle, kdy se bude moci sám stát buddhou a dovést ostatní bytosti k probuzení. Země, ve kterých je v současnosti praktikována mahájána jako hlavní směr buddhismu, jsou Tibet, Čína, Taiwan, Japonsko, Korea a Vietnam. František Tomáš Bratránek František Tomáš Bratránek byl člen augustiniánského řádu, literární vědec, německy píšící spisovatel a profesor německé literatury na Jagellonské universitě v Krakově. Narodil se v rodině panského úředníka. Jeho otec byl Čech, matka rakouská Němka. Základní školu a gymnázium vystudoval v Brně. V roce 1834 vstoupil do augustiniánského řádu v klášteře na Starém Brně. Jeho spolubratřími byli například: František Matouš Klácel, Gregor Mendel nebo Pavel Křížkovský. Vysokoškolská studia zahájil v Olomouci, opat Cyril Napp jej poslal na další studia do Vídně. Na Vídeňské univerzitě studoval filosofii a toto studium zakončil v roce 1839 doktorátem. Poté pracoval nejprve jako sekretář opata. V letech 1841-1843 působil jako asistent Ignáce Jana Hanuše na filosofické fakultě university ve Lvově. V roce 1844 byl povolán zpět do Brna, aby převzal přednášky filosofie místo sesazeného Františeka Matouše Klácela. Názorově se hlásil k hegelianismu, což bylo ale v té době v Rakousku zakázané učení. Bratránek tedy musel řešit osobní rozpor mezi postavením učitele na státní škole a vlastním přesvědčením. Prázdninové cesty do okolních zemí využíval jednak k setkávání s předními osobnostmi vědy a kultury a též si nakupoval odbornou literaturu, která byla v té době v Rakousku zakázána. V tomto období se sblížil s utopickým Českomoravským bratrstvem. Německé nacionalisty nejvíce popudil, když v červnu 1848 jako očitý svědek popsal vídeňskému revolučnímu Výboru bezpečnosti skutečný průběh zásahu generála Alfreda Windischgrätze v Praze. František Tomáš Bratránek považoval otázku, zda je Čech nebo Němec za nesmyslnou, protože byl odpočátku ovlivněn oběma komunitami. Do svých devíti let mluvil pouze česky a od prarodičů z otcovy strany znal české dějiny i pověsti a mýty. Během studií se seznámil s německou literaturou, které se pak celý život věnoval. Nebyl "Čechem" v duchu národních buditelů, své vztahy s českým prostředím ale udržoval a po roce 1848 se ocitl na seznamu podezřelých pročeských osob. Když v roce 1850 vydal svou Příručku dějin německé literatury, bylo to naopak českými nacionalisty považováno za pokus vlichotit se protičeské reakci. V roce 1851 byl jmenován mimořádným a v roce 1853 řádným profesorem německé literatury na Jagellonské universitě v Krakově. Zde musel řešit další rozpor. V období reakce po roce 1848 byl na poněmčené Jagellonské universitě chápán jako dosazený proněmecký učitel. Získal si ale důvěru krakovských polských kulturních kruhů, překládal polské autory do němčiny, zabýval se polsko-německými kulturními vztahy. Později se stal děkanem filosofické fakulty a nakonec rektorem university. Když byla Jagellonská universita v roce 1870 opět popolštěna, chtěl odejít. Akademická obec jej ale přesvědčila, aby zůstal, a dále mu udělila jazykovou výjimku, takže mohl nadále přednášet německy. V roce 1881 ukončil své působení na universitě a vrátil se do starobrněnského kláštera, kde v roce 1884 zemřel. Během svých vídeňských studií se seznámil s Ottilií von Goethe, švagrovou Johanna Wolfganga von Goethe a s jejími syny Waltherem Wolfgangem a Wolfgangem Maximilianem. Tato známost jej zásadně ovlivnila. Zabýval se pak filosofickým a estetickým výkladem Goethova díla a pořádáním Goethovy korespondence. V roce 1865 napsal velkou stať Moravská lidová píseň, kterou mj. František Sušil označil jako velké povzbuzení v jeho práci. Versailleská smlouva Versailleská mírová smlouva je jedna z pařížských mírových smluv uzavřených roku 1919 jako výsledek šestiměsíčního jednání na Pařížské mírové konferenci, která oficiálně ukončila první světovou válku mezi Centrálními mocnostmi a Státy Dohody. Jednání na Versailleské smlouvě jsou pokračováním příměří, které bylo uzavřeno v Compiegnském lese. Smlouva požadovala, aby Německo přijalo plnou odpovědnost za vypuknutí první světové války a aby zaplatilo značné válečné reparace Státům Dohody. Dále Německo ztratilo část svého území a všechny své kolonie v Africe a Oceánii. Německá armáda byla omezena na 100 000 mužů. Smlouva dále definovala poválečné hranice evropských států. Smlouva byla podepsána 28. června 1919 a ratifikována Společností národů 10. ledna 1920. V Německu smlouva způsobila šok, který následně přispěl ke kolapsu Výmarské republiky a v důsledku k převzetí moci Adolfem Hitlerem. Smlouva ustanovila vznik Společnosti národů, hlavní cíl amerického prezidenta Woodrowa Wilsona. Společnost národů měla sloužit jako arbitrážní soudce mezi národy a předejít tak vzniku válek. Podmínky smlouvy zahrnovaly ztrátu německých kolonií a ztrátu německého území: Článek 156 smlouvy převedl německé koncese v čínské provincii Šan-tung na Japonsko, než aby navrátil suverenitu Číně. Znechucení Číňanů nad tímto ustanovením vedlo k demonstracím a ke Hnutí 4. května. To nakonec vedlo k tomu, že Čína nepodepsala Versailleskou smlouvu. Místo toho deklarovala konec války s Německem až v září 1919 a podepsala separátní smlouvu s Německem v roce 1921. Vojenské podmínky Versailleské smlouvy byly tvrdé a ze strany Francie byly motivovány nejenom strachem, ale také touhou po odplatě. Během francouzsko-pruské války byla Francie poražena a ztráta Alsaska-Lotrinska velmi přispěla k této touze po odplatě. Navíc obrovský počet mrtvých a značné ekonomické škody způsobené první světovou válkou způsobily strach z budoucí německé agrese a tím tedy touhu po ještě větší odplatě, což určovalo značnou část jednání s Německem. Německá armáda byla omezena na 100 000 mužů. Nesměla mít brannou povinnost, žádné tanky, žádné težké dělostřelectvo a žádný generální štáb. Německé loďstvo bylo omezeno na 15 000 mužů a mohlo mít pouze šest bitevních lodí, šest křižníků a dvanáct torpédoborců. Ponorky nebyly povoleny, stejně tak jako letectvo. Dále bylo výslovně řečeno, že vojáci nesmí sloužit po dobu kratší než 12 let a důstojníci po dobu kratší než 25 let, a tedy aby pouze omezené množství mužů mohlo procházet vojenským výcvikem. Článek 231 smlouvy připisuje Německu a pouze Německu zodpovědnost za „ztráty a utrpení“ Států Dohody v průběhu války. Tento článek pak poskytl základ pro válečné reparace, jejichž celková suma byla určena komisí zastupující Státy Dohody. V lednu 1921 byly reparace vyčísleny na 269 miliard marek, což většina ekonomů považovala za přehnané. Později toho roku byla částka zredukována na 132 miliard marek, což stále většině německých vyjednavačů přišlo jako astronomická suma. Ekonomické problémy způsobené placením reparací spolu s odporem Německa je platit jsou uváděny jako jedna z příčin konce Výmarské republiky, a tedy následně k převzetí moci Adolfem Hitlerem a vypuknutí druhé světové války. Spojené státy americké nikdy nepodepsaly Versailleskou smlouvu. Volby roku 1918 vyhrála Republikánská strana a tím získala převahu v americkém senátě. Následně dvakrát zablokovala ratifikaci smlouvy, částečně z důvodů upřednostňování izolacionismu, částečně kvůli vysokým reparacím. Spojené státy americké se také nikdy nepřipojily ke Společnosti národů. Později roku 1921 podepsaly zvláštní smlouvu s Německem, která sice potvrdila placení reparací a další ustanovení Versailleské smlouvy, ale vynechala všechny pasáže pojednávající o Společnosti národů. „Velká Trojka“ sestávala z premiéra Francie Georgese Clemenceaua, premiéra Velké Británie Davida Lloyda Georgea a prezidenta Spojených států amerických Woodrowa Wilsona. Italský premiér Vittorio Orlando byl přítomen jako poradce z Itálie a hrabě Makino byl vyslán Japonskem. Během jednání bylo obtížné dosáhnout shody. Výsledkem tedy byl kompromis, který neuspokojil nikoho. Francie měla během války velké ztráty na životech. Velká část války byla bojována na francouzském území, a Francie tedy byla v ruinách. Proto francouzský premiér Georges Clemenceau chtěl po Německu válečné reparace na obnovu válkou zničené země. Celkem 750 000 domů a 23 000 továren bylo zničeno a bylo tedy potřeba značné množství peněz na rekonstrukci Francie. Clemenceau se také chtěl pojistit proti dalšímu možnému útoku Německa a požadoval demilitarizaci Porýní. Navíc požadoval, aby vojska Dohody kontrolovala moře, a tedy aby Francie mohla kontrolovat zámořský obchod Německa. Dále chtěl značné omezení německé armády. Jako součást válečných reparací požadoval kontrolu nad mnoha německými továrnami. Francie chtěla nejenom vážně zdecimovat Německo, ale také chtěla zachovat své velké impérium a své kolonie. Zatímco Spojené státy americké prosazovaly v Evropě právo národů na sebeurčení, Francie a Velká Británie si chtěly zachovat svá impéria. Ve výsledku chtěl Clemenceau takové podmínky, které zlomí Německo vojensky, politicky a ekonomicky. Clemenceau byl nejradikálnější z Velké trojky, což mu vyneslo přezdívku Tygr. Požadavky Velké Británie byly o něco menší než požadavky Francie,neboť Velká Británie nebyla napadena a neválčilo se na jejím území. Na druhou stranu mnoho britských vojáků zemřelo během bojů ve Francii, a tak se Britové chtěli pomstít Německu stejně tak jako Francouzi. Britský premiér David Lloyd George také požadoval vysoké válečné reparace, ale menší než Francie. Obával se, že pokud francouzské podmínky budou splněny, Francie se stane nesmírně mocnou ve střední Evropě, což by vedlo k nerovnováze sil. David Lloyd George se také obával návrhu Woodrowa Wilsona na právo národů na sebeurčení, neboť, spolu s Francií, si chtěli zachovat svá impéria. Stejně jako Francie, David Lloyd George také podporoval námořní blokádu Německa a možnost uzavírat tajné smlouvy. Nakonec možnost uzavírat tajné smlouvy nebyla povolena a omezení množství výzbroje bylo uvaleno na všechny státy. Předpokládalo se, že to nepřímo omezí schopnost loďstva vytvářet námořní blokády. Americký prezident Woodrow Wilson měl velice rozdílný pohled v otázce jak potrestat Německo. Už před koncem války vypracoval Čtrnáct bodů, které nebyly tak tvrdé jako požadavky Francie a Velké Británie. Aby se podobná válka nemohla již opakovat, Woodrow Wilson chtěl vytvořit Společnost národů. Základní myšlenka byla, že pokud slabší národ je napaden, ostatní by mu zajistili ochranu před útočníkem. Dále Wilson prosazoval právo národů na sebeurčení. To se nelíbilo Francii a Velké Británii, neboť to ohrožovalo existenci jejich impérií. Wilson pochopitelně neměl zájem na tom, aby se zvětšovala velikost Francie, Británie či Itálie. Na druhou stranu, požadavek práva národů na sebeurčení byl vítanou podporou pro národy toužící po samostatnosti. Ve výsledku to přispělo k pádu Rakouska-Uherska a Osmanské říše spolu s vyhlášením samostatnosti nových států ve střední a východní Evropě jako např. Československo a Polsko. Velká trojka od začátku chtěla potrestat Německo. Francie chtěla odplatu. Velká Británie chtěla relativně ekonomicky silné Německo jako protiváhu francouzské dominanci v Evropě. Spojené státy americké chtěly rozbít stará impéria. Výsledkem byla smlouva vycházející z francouzských požadavků, s minimálním ohledem k ostatním účastníkům. Německo nebylo ani zničeno, ani usmířeno. Versailleská smlouva ochromila německou ekonomiku ve dvacátých letech a nechala ji zranitelnou během zničující Velké hospodářské krize ve třicátých letech. Ve výsledku to umožnilo nástup nacismu a následné převzetí moci Adolfem Hitlerem. Francie si prosadila smlouvu ponižující Německo, ale nedokázala na její plnění dohlížet. Například v roce 1936, když Hitler vojensky obsadil demilitarizované Porýní, se Francie nevzmohla ani na diplomatický odpor. Výsledkem této nečinosti byla druhá světová válka. Mohsen Rezáí Mohsen Rezáí je íránský politik, ekonom a bývalý vojenský velitel revolučních gard. V současné době je členem nejvyššího arbitrážního sboru pro právní a náboženské otázky. V roce 2009 byl jedním ze čtyř kandidátů na úřad prezidenta Íránu. Třebonice Třebonice jsou katastrálním územím hlavního města Prahy v nejzápadnější části obvodu Praha 5. Ves Třebonice je doložená od 13. století, k Praze byla připojena v roce 1974. Do katastrálního území Třebonic patří i významné obchodní, průmyslové a dopravní centrum kolem stanice metra Zličín, obecně vnímané jako součást Zličína. Jádro Třebonic, původní vesnice, patří k městské části Praha 13. K ní patří také dnes již osamělý kostelík zaniklé vsi s názvem Krteň a nedaleká osada Chaby s přilehlými obchodními centry IKEA, TESCO a Avion Shopping Park. Tato obchodní oblast je obvykle veřejností a v marketingových materiálech vnímaná jako součást Zličína, ačkoliv nepatří ani do katastrálního území Zličín, ani do území městské čási Praha-Zličín. Od roku 2008 je budována na území Stodůlek i Třebonic západně od Jeremiášovy ulice, tedy západně od stanice metra Stodůlky, směrem k Chabům, Krtni a obchodnímu centru Zličín v Třebonicích, nová čtvrť Západní Město. Oblast betonárky SSŽ v jížní části Třebonic patří do městské části Praha-Řeporyje. Část Třebonic severně od Rozvadovské spojky patří do městské části Praha-Zličín a Praha 13. V této části Třebonic se nachází stanice metra Zličín, Depo metra Zličín, obchodní centra Metropole Zličín a Globus Zličín, Zličín Bussines Park, západní polovina objektu Siemens Kolejová vozidla a několik uliček s domky. Patrně původ místního jména obdobný jako u názvu města Třeboň: „Třebonice“ = "ves lidí Třebonových" od osobního jména „Třebon“. Etymologové předpokládají širokou rodinu osobních jmen začínající na Třeb- : „Třeboch“, „Třebek“ či „Třebec“ pro Třebíč, „Třebid“ pro Třebíz, a „Třebon“ pro Třeboň. Existují však i výklady vycházející ze slovesa „tříbit“ - „kácet, mýtit, čistit les“. Třebonice se rozkládají 2 km severozápadně od Řeporyjí podél Dalejského potoka. První písemná památka je z roku 1279. Byly zde vykopány předměty kultury únětické z doby bronzové. V roce 1900 měly Třebonice 394 obyvatel a patřily do smíchovského okresu. V roce 1974, při připojení k Praze, měly Třebonice 109 domů a 58 dalších evidovaných staveb. Na návsi v Třebonicích je gotická kaple z roku 1886. Kaple je osmiboká stavba se slepými okny, zakončená čtyřbokou věžičkou pro zvon. Ve vsi je také památník padlým v 1. světové válce, postavený v letech 1924–1925. Druhým kostelem na katastrálním území je kostel sv. Jana a Pavla v zaniklé vsi Krteň. Boletus polymorphus Boletus polymorphus je systematický synonymický název pro několik druhů hub: Přírodní amfiteátr na Resslu Přírodní amfiteátr na Resslu je bývalá letní divadelní scéna a letní kino na vrchu Ressl, který se nachází na severozápadním okraji města Mostu. V současnosti již svému účelu neslouží. Plán na vybudování přírodního amfiteátru nedaleko restaurace na Resslu vznikl v polovině padesátých let 20. století. Úvodní projekt byl schválen na konci roku 1956 a na jeho základě byl vypracován technický projekt. Původní návrh Místního národního výboru v Mostě počítal s postupným vybudováním celého Parku kultury a oddechu a přírodní amfiteátr měl být jen jednou z jeho součástí. V červnu roku 1957 v rámci akce Z brigádníci začali s výstavbou letní scény. Vzniklý přírodní amfiteátr, který navazoval na plánovanou výstavbu parku, se stal největším přírodním divadlem v tehdejším Ústeckém kraji. Jeho kapacita byla deset, v mimořádných případech až dvanáct tisíc sedících diváků. Tyto počty vycházely z předpokladu, že Most včetně přilehlých obcí časem dosáhne sta tisíc obyvatel. Hlediště bylo vybudováno v přírodním svahu a proti přívalům povrchové vody jej chránil příkop obíhající po vnějším ochozu. Proti terénu bylo zajištěno opěrnými betonovými zídkami, obloženými kamenem a ukončenými betonovou okapnicí a zábradlím. Na hlavní vchod byl napojen horní ochoz o kapacitě 3360 diváků, který byl oddělen od dolního ochozu opěrnou zdí nutnou k dosažení potřebného převýšení nad promítací kabinou a samostatným schodištěm pro přístup k dolnímu ochozu. Dolní ochoz s kapacitou 6750 diváků byl rozdělen na pět stejných dílů. Tím bylo dosaženo shodného umístění betonových sloupků pro lavičky i shodné úpravy laťových sedátek. Přístupy se v horní části rozšiřovaly kvůli plynulému a rychlému průchodu diváků. Dolní ochoz byl zakončen chodníkem ústícím po obou stranách na původní přístupové pěšiny. Přírodní jeviště bylo dokončeno v září roku 1958, ale jeho provoz byl slavnostně zahájen již 1. května 1958 v rámci oslav 1. máje. Promítací kabina pro kino byla zabudována později. Práce na samotném Parku kultury a oddechu se sice protáhly na několik dalších let, ovšem jiné stavby a zařízení nakonec nebyly realizovány a amfiteátr zůstal jedinou dokončenou stavbou. Pro dobrou slyšitelnost a sledování byl amfiteátr rozevřen v úhlu 72 stupňů. Elipsovité jeviště mohlo pojmout až 250 účinkujících a 80–100členný orchestr. Scéna měla sloužit také jako letní kino. Kvůli promítání širokoúhlých filmů mělo plátno rozměry 25 x 8,5 m. Vzorem se stalo karlovarské festivalové kino a projekt kinozařízení našel inspiraci v letním divadle a kině v Plzni na Lochotíně. Kapacita letního kina představovala 3730 diváků. Už v polovině šedesátých let 20. století nebyl areál přírodní scény v dobrém technickém stavu. MěNV Most proto zadal v roce 1966 Projektovému ústavu Praha zpracovat studii využitelnosti objektu. Studie počítala s tím, že amfiteátr na Resslu zůstane jako součást příměstské rekreační oblasti a bude zrekonstruován na letní kino. Ovšem po zhodnocení všech aspektů bylo konstatováno, že amfiteátr není pro letní kino vhodný. Především z důvodů své odtrženosti od centra města, nadměrné docházkové vzdálenosti a nedostatečné kapacity přístupových cest. Přestavba zchátralého amfiteátru by byla navíc příliš nákladná. Útvar hlavního architekta, jemuž bylo uloženo najít pro tento prostor novou funkci, doporučil ponechat ho účelům krátkodobé rekreace obyvatel Mostu bez dalších stavebních úprav. V následujících desetiletích areál opět zarostl dřevinami a zcela zpustl. V současnosti jsou v lesnatém terénu viditelné jen terasy bývalého hlediště. Prostor bývalého amfiteátru je od roku 2007 součástí načné stezky Ressl. Válka za nezávislost Namibie Válka za nezávislost Namibie probíhala v letech 1966 až 1988. Vytoužené nezávislosti se Namibie dočkala o dva roky později. Po první světové válce získala Jižní Afrika od Společnosti národů mandát ke správě Jihozápadní Afriky. Po rozpuštění Společnosti národů roku 1946 a jejím nahrazením Organizací spojených národů Jižní Afrika odmítla vzdát se mandátu a nahradit ho mezinárodní správou OSN. Jihoafrická vláda Jihozápadní Afriku nikdy oficiálně nepřipojila ke svému území, přestože ji spravovala jako pátou provincii s bělošskou menšinou, která měla své zastoupení v parlamentu Jihoafrické republiky. Během šedesátých let, kdy evropské mocnosti povolily svým koloniím a svěřeneckým územím vyhlásit nezávislost, se vytvářel tlak na Jihoafrickou republiku, aby umožnila vyhlášení nezávislosti pro Jihozápadní Afriku. Na základě stížnosti proti pokračující přítomnosti Jihoafrické republiky v Jihozápadní Africe, přednesené v roce 1966 Etiopií a Libérií a zamítnuté Mezinárodním soudním dvorem, pak OSN zrušilo Jihoafrické republice mandát nad územím Jihozápadní Afriky. Roku 1966 začala Lidová organizace Jihozápadní Afriky SWAPO vedená Samem Nujomou a Hermanem Toivo Ja Toivou partyzánskou válku proti Jihoafrické republice. Její militantní křídlo zvané Lidová osvobozenecká vojska Namibie provádělo nepřátelské útoky ze základny v Zambii. Po vyhlášení nezávislosti v Angole v roce 1975 založila organizace SWAPO základny v jižní části této země. Válka během let zesílila, zvláště na severu Namibie, při hranicích s Angolou. Jihoafrická vojska začala s útoky na základny v Angole, zatímco ozbrojené síly SWAPO útočily z Namibie. V roce 1971 Mezinárodní soudní dvůr podpořil mandát Spojených národů nad Namibií a rozhodl, že Jihoafrické republiky je v Namibii přítomna nelegálněnení a je proto je povinna s okamžitou platností z ní co nejrychleji odvolat svou administrativu. Soudní dvůr také doporučil členským státům Spojených Národů neuznávat a nepodporovat přítomnost Jihoafrické republiky v Namibii. V roce 1976 Spojené národy odsoudily Jihoafrickou republiku za nelegální okupaci území a o rok později uznala Rada bezpečnosti OSN SWAPO za jediného legitimního reprezentanta Namibie. Roku 1977 se zformovala Západní kontaktní skupina ve složení Kanada, Francie, USA, Velká Británie a Západní Německo. Zahájili spojené diplomatické úsilí k předložení mezinárodně přijatelné přeměně k namibijské nezávislosti. Úsilí kontaktní skupiny vedlo k představení rezoluce Rady bezpečnosti č. 435 pro vyřešení namibijské otázky. Návrh na vyrovnání, který se stal známým jako Plán Spojených národů, byl vypracován po zdlouhavých jednáních mezi Jihoafrickou republikou, státy, kterých se otázka týkala, organizací SWAPO, úředníky Spojených národů a Západní kontaktní skupinou. Návrh požadoval uspořádání voleb v Namibii pod dohledem a kontrolou Spojených národů, zastavení všech nepřátelských výpadů a omezení činnosti namibijské a jihoafrické armády, polovojenských oddílů a policie. Jihoafrická republika souhlasila se spoluprací za účelem splnění zmíněné rezoluce. Navzdory tomuto návrhu se v Namibii v prosinci 1978 konaly volby, které ovšem SWAPO a některé politické strany bojkotovaly. Jihoafrická republika pokračovala ve správě Namibie v průběhu jejího zavádění multirasových koalicí a jmenování hlavního správce. Vyjednávání se po roce 1978 zaměřilo na problémy jako například dohled nad volbami spojený s realizací návrhu na vyrovnávní. V období 1973–1988 byli komisaři Spojených národů zklamáni. Jihoafrická republika odmítla uznat některého ze spojeneckých komisařů. Nicméně jednání postupovala s finským komisařem Marttiim Ahtisaarim, který hrál klíčovou roli v získání souhlasu ústavních principů od tzv.front-line state, SWAPO a Západní kontaktní skupiny v roce 1982. Tento souhlas vytvořil rámec pro namibijské demokratické zřízení. Jihoafrická Republika uznala rezoluci OSN až v roce 1985 kdy prezident P.Botha podstoupil administrativní kontrolu nad územím Namibie prozatímní vládě. Nová, přechodná vláda národní jednoty složená z jmenovavých členů šesti jihoafrických stran byla dosazena roku 1985. Hlavní jihoafrický správce si ponechal právo vetovat zákony a Jihoafrická republika pokračovala ve výkonu pravomoci zahraničních záležitostí a obrany. Ozbrojené složka SWAPO však nadále pokračovala v boji. Role vlády Spojených Států jako zprostředkovatele byla během období 1973 – 1988 kritická a také sporná. Příkladem je intenzivní úsilí docílit stažení jihoafrických obranných sil z jižní Angoly. Nakonec, když se v roce 1987 vyhlídka na namibijskou nezávislost zdála být dobrá byl jmenován další komisař pro Namibii Bernt Carlsson. Jeho role byla spravovat zemi, formulovat rámec ústavy a organizovat spravedlivé a svobodné volby založené na nerasovém univerzálním právu. V květnu 1988 americká zprostředkující skupina vedená Chesterem A. Crockerem přivedla vyjednavače z Angoly, Kuby, Jihoafrické Republiky a sovětské pozorovatele do Londýna. Po dalších 7 měsíců vykazovali intenzivní diplomatickou aktivitu. Zúčastněné strany chtěly vypracovat dohodu, která by do regionu přinesla mír a umožnila by realizaci rezoluci Rady Bezpečnosti č. 435. Na moskevském summitu, konaném na přelomu května a června 1988 mezi Ronaldem Reaganem a Michailem Gorbačovem bylo dohodnuto, že kubánští vojáci budou stáhnuti z Angoly a zastaví se sovětská vojenská pomoc jakmile se Jihoafrická Republika stáhne z Namibie. Návrh byl vypracován a v prosinci 1988 souhlasila Jihoafrická Republika s předáním kontroly nad Namibií Spojeným Národům. Tato dohoda, známá jako Brazzavillský protokol, kromě toho ustanovila Spojenou pozorovací komisi se Spojenými Státy a Sovětským Svazem jako pozorovateli. Protokol obsahoval ještě bilaterální smlouvu mezi Kubou a Angolou, ve které souhlasily s úplným stažením kubánských vojenských jednotek z Angoly. Smlouvy byly podepsány 22.prosince 1988 v New Yorku. Během měsíce, kdy byly podepsány New Yorské smlouvy utrpěl jihoafrický prezident Pieter Willem Botha mrtvičku, která mu zabránila účasti na setkání s namibijskými představiteli, konaná 20.ledna 1989. Nahradil jej zastupující J. Christian Heunis. Prezident Botha se plně zotavil tak, že 1. dubna 1989 když byla realizace rezoluce OSN č.435 oficiálně zahájeno a jihoafrický hlavní správce Louis Pienaar začal s administrativní přeměnou Namibie k nezávislosti. Bývalý komisař a pozdější zvláštní zástupce Spojených Národů Martti Ahtisaari přijel do hlavního města Windhoeku v dubnu 1989, aby vedl misi Spojených Národů mise UNTAG. Přeměna k nezávislosti odstartovala nejistě v rozporu s písemným ujištěním prezidenta SWAPO Samem Nujomou generálnímu tajemníkovi OSN, že dodržuje příměří a že zpět do země se vrací pouze odzbrojení namibijci, bylo uvedeno, že přibližně 2 000 ozbrojených příslušníků militantního křídla SWAPO překročilo angolské hranice se zjevným pokusem ustanovit vojenskou přítomnost v severní části Namibie. Maarti Ahtisaari se poradil s britskou ministerskou předsedkyní vlády Margaret Thatcherovou, která byla toho času na návštěvě Jihoafrické Republiky a následně schválil limitovaný kontingent jihoafrických vojáků na pomoc jihozápadní africké policii v obnovení pořádku v Namibii. Následovalo období intenzivních bojů při kterých bylo zabito 375 namibijských vojáků. V narychlo uspořádaném setkání Spojené monitorovací komise na Mount Etjo poblíž Windhoeku, bylo dohodnuto omezení jihoafrických sil. V říjnu 1989 pod dohledem Rady bezpečnosti OSN byla nucena Pretoria demobilizovat 1600 členů rozpuštěné povstalecké skupiny Koevoet, kteří byli začleněni do jihozápadní africké policie. Otázka Koevoetu byla jedna z nejsložitějších, kterým mise UNTAG musela čelit. Tahle povstalecká skupina byla Jihoafrickou Republikou zformována po přijetí rezoluce Spojených Národů č.435 a proto nebyla zmíněna v návrhu na vyrovnání nebo v souvisejících dokumentech. Spojené Národy pokládaly Koevoet za polovojenskou skupinu, která má být rozpuštěna, avšak jednotka pokračovala v rozestavování obrněných a těžce vyzbrojených konvojů na severu země. V červnu 1989 se komisař Martti Ahtisaari a hlavní správce Namibie shodli, že takovéto chování je naprosto rozporuplné s Návrhem na vyrovnání, které požadovalo, aby byla policie jen lehce vyzbrojena.Kromě toho velká většina členů Koevoetu byla naprosto nezpůsobilých pro pokračování v práci u jihozápadní africké policie. V rezoluci č.640 Rada bezpečnosti proto požadovala rozpuštění jednotek Koevoet a jejich velitelských struktur. Jihoafrický ministr zahraničí Pik Botha 28.září 1989 oznámil, že 1200 bývalých členů Koevoet bude následující den demobilizováno. Dalších 400 bývalých členů bylo demobilizováno na konci října. Na tyto demobilizace dohlížela vojenští kontroloři mise UNTAG. Jedenáctiměsíční období přeměny skončilo poměrně hladce. Političtí vězni byli propuštěni na amnestii, diskriminující legislativa zrušena, Jihoafrická Republika stáhla všechny své ozbrojené síly z Namibie. Více než 40 000 uprchlíků se vrátilo bezpečně a dobrovolně pod záštitou úřadu Vysokého komisaře pro uprchlíky při OSN. Vrátili se i politici a bojovníci SWAPO. Následné volby se konaly v listopadu 1989. Byly speciálním zástupcem uznány svobodnými a spravedlivými. Organizace SWAPO v nich získala 57% hlasů. Unikla jí dvoutřetinová většina, aby mohla sama navrhnout a prosadit konstrukci a znění ústavy. Opoziční strana Democratic Turnhalle Alliance získala 29% hlasů. Ústavodárné shromáždění pořádalo své první zasedání 21. listopadu 1989 a jednomyslně rozhodlo o použití ústavních principů z roku 1982 v nové namibijské ústavě. 9. února 1990 ústavodárné shromáždění navrhlo a přijalo ústavu. Dne nezávislosti Namibie 21.března 1990 se zúčastnilo mnoho mezinárodních představitelů, nechyběli ani generální tajemník OSN Javiér Peréz de Cuéllar nebo jihoafrický prezident Frederik Willem de Klerk, kteří společně udělili Namibii nezávislost. Prvním namibijským prezidentem se stal Sam Nujoma, dlouholetý šéf organizace SWAPO. Cerignola Cerignola je italská obec v oblasti Apulie, je to po Římu a Ravenně třetí největší italská obec podle rozlohy. ImageSize = width:455 height:373 PlotArea = left:50 bottom:50 top:30 right:30 DateFormat = x.y Period = from:0 till:60000 TimeAxis = orientation:vertical AlignBars = justify ScaleMajor = gridcolor:darkgrey increment:5000 start:0 ScaleMinor = gridcolor:lightgrey increment:1000 start:0 BackgroundColors = canvas:sfondo Latgalština A/a A/a B/b C/c Č/č D/d E/e G/g I/i Y/y I/i J/j K/k L/l L/l M/m N/n N/n O/o O/o P/p R/r S/s Š/š T/t U/u U/u V/v Z/z Ž/ž Spisovná latgalština se vyvíjela od 18. století na základě lidové mluvy obyvatel východního Lotyšska. První dochovaná kniha v latgalštině je Evangelia toto anno z roku 1753. První pravopisné systémy vycházely z polštiny a používaly skriptu Antiqua. Značně se odlišovaly od pravopisu německého ve skriptech Blackletter nebo Gothic, které používala spisovná lotyština ve zbytku země. Mnoho latgalských knih z konce 18. a začátku 19. století pocházelo od jezuitských kněží, kteří přicházeli z různých evropských zemí do Latgalska, které tehdy představovalo severovýchodní hranici římskokatolického náboženství; jejich díly byla zejména náboženská literatura, kalendáře a poesie. Vydávání knih v latgalštině bylo spolu s litevštinou zakázáno v letech 1865–1904. Zákaz používání latinky v této části tehdejšího Ruského impéria následoval okamžitě po Lednovém povstání, kdy se polští a litevští povstalci vzbouřili proti carské vládě. Během tohoto zákazu bylo k dispozici jen omezené množství katolických náboženských textů a některé rukopisy, např. kalendáře Andryvse Jurdžyse, rolníka vzdělaného vlastním úsilím. Po zrušení zákazu v roce 1904 následovala rychlá obnova latgalské literární tradice, objevily se první noviny, učebnice a mluvnice. Roku 1918 bylo Latgalsko začleněno do nově vzniknuvšího lotyšského státu. Mezi lety 1920 a 1934 se tedy v Lotyšsku nezávisle vyvíjely dvě literární tradice. Značným úspěchem tohoto období byl původní překlad Nového zákona do latgalštiny knězem a učencem Aloizijsem Broksem, vydaný ve vesnici Aglona roku 1933. Po převratu uspořádaném Karlisem Ulmanisem roku 1934 byla latgalština odstraněna ze školních osnov i z úřední sféry ve snaze standardizovat používání lotyšského jazyka. Latgalština přežila během sovětského období v mluvené podobě, zatímco latgalská literatura v tištěné podobě se v letech 1959–1989 prakticky nevydávala. Několik latgalských intelektuálů pokračovalo v emigraci v publikaci knih a studií zabývajících se latgalštinou, především Mikels Bukšs. Po obnovení nezávislosti Lotyšska následoval znatelný nárůst zájmu o latgalský jazyk a kulturní dědictví. Na některých univerzitách je zavedena nepovinná výuka tohoto předmětu; v Rezekne existuje dokonce nakladatelství Latgales kulturas centra izdevnieciba v čele s Janisem Elksnisem, které tiskne staré i nové knihy v latgalštině. Latgalština je členem východobaltské větve baltské jazykové skupiny indoevropské jazykové rodiny. Do této větve náleží v dnešní době také lotyština, žemaitština a litevština. Latgalština je flektivní jazyk, počet jmenných a slovesných tvarů srovnatelný s češtinou je typický pro mnoho dalších pobaltských a slovanských jazyků. Latgalštinu dnes používá okolo 150 000 lidí převážně na území Lotyšska; existují také menší latgalsky mluvící komunity v Rusku na Sibiři. V letech 1920–1934 latgalštinu používala jak vláda, tak i vzdělávací instituce na latgalském území. V dnešní době není latgalština nikde v Lotyšku uznávána jako úřední jazyk. Formálně je chráněna Lotyšským jazykovým zákonem garantujícím, že "Lotyšský stát zajišťuje uchování, ochranu a rozvoj spisovného latgalského jazyka jakožto historické varianty jazyka lotyšského". Existuje i státem podporovaná komise pro pravopis latgalského jazyka. Otázka, zda je latgalština samostatným jazykem, nebo jen nářečím lotyštiny, byla předmětem vášnivých debat v průběhu celého 20. století. Zastánci latgalského jazyka, např. lingvisti Antons Breidaks a Lidija Leikuma upozorňují na některé charakteristiky latgalštiny nasvědčující statutu samostatného jazyka; je nicméně skutečností, že v lotyštině se při zmínkách o latgalštině používá výrazu izloksne namísto valoda. Mluvčí latgalštiny lze rozdělit do tří základních skupin – severní, střední a jižní. Tyto tři skupiny jsou vzájemně plně srozumitelné a liší se jen malými změnami v samohláskách;, dvojhláskách a některých pádových koncovkách. Fonetický základ moderní spisovné latgalštiny tvoří regionální akcent středního Latgalska používaný například ve městech a obcích Juosmuiža, Vuorkova, Vydsmuiža, Vilani, Sakstygols, Uzulaine, Makašani, Drycani, Gaigalova, Bierži, Tilža a Nautrani. Literatura 18. století byla naopak ovlivněna spíše jižním akcentem latgalštiny. Counting Crows Counting Crows jsou americká rocková kapela, která se stala velice populární v roce 1994 po vydání debutového alba August and Everything After na kterém představili svůj první hit „Mr. Jones“. Zpěvák Adam Duritz a kytarista Dave Bryson se dali dohromady v San Franciscu v roce 1991 a vytvořili tak Counting Crows. Ze začátku vystupovali jako akustické duo vystupující ve městech Berkeley a San Francisco a jejich okolí. Counting Crows si svým přátelským a tak trochu melancholickým přístupem rychle našli své fanoušky mezi fandy alternativního rocku, kteří hledali něco jiného než zuřící kytaristy seattlské hudební scény. V této době se také z místních hudebníků zformovala celá kapela a rozhodli se podepsat kontrakt s Geffen Records. První album August and Everything After vyšlo v roce 1993. Největším hitem se stala píseň „Mr. Jones“, která je o otci Adamova kamaráda z dětství a Martym Jonesovi, členovi The Himalayans. V roce 1996 vyšlo druhé album kapely, Recovering the Satellites. Zvukově bylo tvrdší a bylo na něm víc písní, které byly založené na rifech než na August and Everything After. Nicméně obsahovalo i některé klidnější, melancholické stopy, jako třeba „Recovering the Satellites” a také „A Long December" a „Miller's Angels". Skladba „Recovering the Satellites" se často považuje za odpověď Adam Duritze na náhlou a tak trochu nechtěnou slávu. V roce 1999, Counting Crows vydali album This Desert Life, které se prodávalo hlavně díky písni „Hanginaround" a obsahovalo také hit „Colorblind" Na podporu alba uspořádali turné společně s alternativně-rockovou kapelou Live. V roce 2002 vydali album Hard Candy, které mimo jiné obsahovalo i předělávku písně „Big Yellow Taxi“ od Joni Mitchell z roku 1970. V této písni zpívala na soundtracku k romantické komedii Láska s výstrahou Vanessa Carlton vokály a píseň se stala obrovským hitem, která kapele přitáhla mnoho nových fanoušků. Zdá se, že Counting Crows jsou zvláště od konce 70. let zamilovaní do klasického rocku a hráli písně od takových mistrů, jakými jsou Bruce Springsteen, Rod Stewart, Pure Prairie League, Rolling Stones, Grateful Dead, Van Morrison, U2 a Oasis. V listopadu 2003 Counting Crows vydali výběrové album Films About Ghosts. V témže roce také uspořádali turné s Johnem Mayerem, Maroon 5, a Graham Colton Band. V létě 2004 nahráli Counting Crows pro film Shrek 2 píseň „Accidentally in Love". Píseň byla nominována na Oscara. Na všech dalších vydáních alba Films About Ghosts tato píseň je. V červnu 2006 vydali Counting Crows New Amsterdam: Live at Heineken Music Hall, živé album složené z vystoupení z roku 2003, z turné na podporu Hard Candy. I když se skládá hlavné z živých vystoupení, z nichž většina už byla někdy vydaná, tak obsahuje i některé nové stopy jako třeba "Hazy", "Blues Run the Game" a "Black and Blue". Frontman kapely Adam Duritz naznačil, že jejich další studiová nahrávka by mohla vyjít už na začátku roku 2007. Duritz i kytarista Dan Vickrey uvedli, že strávili tři týdny v Hell’s Kitchen nahrávacím studiu spolu s Gilem Nortonem, producentem Recovering The Satellites z roku 1996. Vickrey dodal, že nové album bude zvukově nejblíže právě Recovering The Satellites. Infarkt myokardu Infarkt myokardu je odumření části srdečního svalu, které je způsobeno nedostatečným krevním zásobení kyslíkem. Příčinou nedokrvení je uzávěr koronální tepny nebo její prasknutí. Ucpání je nejčastěji způsobeno aterosklerózou neboli kornatěním tepen. Toto onemocnění vzniká usazováním cholesterolu, cukrů, vápníku a jiných tuků na stěně cévy, kde se postupně vytváří cholesterolový plát. Ten časem praská a poškozuje cévu. Do prasklin se dostává krev, která se srazí a vytvoří krevní sraženinu, která cévu ucpe. Část svalu není prokrvována a odumírá. Při delším trvání může dojít i k zástavě srdce. Infarkt myokardu se vyskytuje více u mužů než u žen. Nejvíce ohroženi jsou muži nad 50 let a ženy nad 60 let. Toto onemocnění se však nevyhýbá také mladším lidem, kteří mají nadměrnou srážlivost krve, genetické dispozice či velmi špatnou životosprávu. Infarkt myokardu spolu s anginou pectoris jsou ischemickou chorobou srdeční, na kterou ročně umírají statisíce lidí. Někdy se také mohou vyskytovat kombinace těchto lokalizací, jako je například: Předozadní infarkt myokardu Při podezření na infarkt se nesmí nemocný jakkoli fyzicky ani psychicky namáhat. Postiženému uvolníme těsný oděv a uložíme ho do polosedu,otevřeme okno. Zavoláme zdravotnickou záchrannou službu a můžeme ho nechat rozžvýkat půl tablety acylpyrinu. V případě bezvědomí provádíme ošetření jako u klasického bezvědomí a pečlivě kontrolujeme zda postižený stále dýchá,pokud ne,neodkladně zahajujeme resuscitaci. Je také možno podat léky obsahující nitroglycerin a ještě účinnější isosorbid dinitrát, které uvolňují oxid dusnatý.. Pacientovi je provedeno vyšetření EKG a odebrána krev. Zároveň jsou pacientovi podávány léky proti bolesti. Podle technických možností nemocnice je pacient poslán na koronarografii, kde mu je podle potřeby provedena angioplastika, zaveden stent, nebo mu jsou podávány léky na ředění krve a zahájena trombolýza, která spočívá v podání trombolytik. Dále mohou být podávány beta-blokátory, které snižují krevní tlak nebo léky, které snižují množství cholesterolu v krvi. Podání těchto i jiných léků závisí na stavu pacienta a výsledcích prováděných testů. Mezi další léčbu také patří vytvoření aortokoronárního bypassu. V postižené části srdečního svalu se po čase vytvoří vazivová jizva, která však není stejně výkonná jako sval. Hroch z Kunštátu a Louček Hroch z Kunštátu a Louček byl moravský šlechtic, který pocházel z rodu pánů z Kunštátu. Jeho otcem byl Gerhard z Kunštátu. První písemná zmínka o Hrochovi pochází z roku 1350. Roku 1353 byl Hroch ženatý s Markétou, dcerou Matouše ze Šternberka. V roce 1360 se Hroch uvádí s predikátem "z Louček," což znamená, že sídlil na hradě Loučky. Hroch se dále uváděl v majetkových listinách, kdy kupoval různé vsi či jejich části. Poslední písemná zmínka o Hrochovi v souvislosti s koupí vesnice se uvádí roku 1361. Poté o něm prameny mlčí, až roku 1367 se uvádí již jako zemřelý. Vdova po Hrochovi Markéta ze Šternberka se znovu později provdala za Ctibora z Cimburka. Jediný Hrochův syn Kuník, o němž je roku 1368 jedna jediná zmínka jako o nezletilém, zakrátko zemřel a Hrochův majetek tak připadl Kuníkovu poručníkovi Vilému z Boleradic. Pršut Prosciutto nazývaný také jako Pršut nebo Prošuto je druh sušené, vepřové šunky původem z Itálie, která je však v mnoha obměnách vyráběna ve většině přímořských států s vlastním výrobním postupem. Vyrábí se z vepřového masa, které je nejprve několik týdnů až měsíců naloženo v soli a pak se po několik měsíců až let suší na dobře větraném místě. Slovo prosciutto pochází z latinského slova perexsuctum, které přeformovalo do současného Italského slova prosciugare, znamenajícího "zbaven vody". Šunka se vyrábí z vepřové kýty. Ta se očistí a zbaví kůže, šlach a přebytečného tuku. Pak se nakládá do soli na několik týdnů až měsíců. Po naložení se očistí a suší se za různých podmínek. Při výrobě chorvatského Pršutu se místo soli používá popel z dřevěného uhlí. Nakládat se mohou celé kýty nebo jen části masa. Každý výrobce vyrábí Prosciutto podle vlastní receptury, jednotlivé druhy mohou být chuťově výrazně odlišné. Šunka Prosciutto se vyrábí podle vlastní tradice v dalších přímořských státech, některé země mají vlastní název ale spojuje je podobný výrobní postup - sušení. Podobná šunka se také vyrábí v Číně a v USA. Chris Thompson Chris Thompson je britský zpěvák a kytarista, známý jako člen skupiny Manfred Mann's Earth Band. Thompson se narodil ve Velké Británii, vyrůstal ale na Novém Zélandě. Do Anglie se vrátil v roce 1973 a následujícího roku se stal členem kapely Manfred Mann's Earth Band, se kterou vystupoval do roku 1986. Na některých albech vydaných po tomto roce se ale podílel jako hostující zpěvák. V roce 1981 vydal Thompson první sólové album s názvem Out of the Night. Chris Thompson spolupracoval rovněž s dalšími hudebníky. Viola Zinková Česká herečka, která je typickou představitelkou malých a epizodních filmových rolí, které ztvárňuje už od 40. let 20. století. Jedná se také o výraznou rozhlasovou herečku. Po více jak 30 let byla v angažmá v pražském Divadle E. F. Buriana . Mezi její neznámější divadelní a rozhlasové role patří Princezna Pampeliška. Erich von Falkenhayn Erich von Falkenhayn byl německý generál a náčelník generálního štábu během první světové války. Na začátek roku 1916 naplánoval bitvu u Verdunu s cílem zničit francouzskou armádu. Po jejím neúspěchu byl nahrazen na pozici náčelníka generálního štábu hrdinou východní fronty generálem Hindenburgem. V lednu 1917 v čele deváté armády porazil za necelé čtyři měsíce Rumunsko a dobyl hlavní město Bukurešť. Méně úspěšně si vedl v Palestině, kde se turecké armádě pod jeho vedením nepodařilo zabránit britskému generálovi Allenbymu v dobytí Jeruzaléma. Po válce napsal svou autobiografii. Alija Izetbegović Alija Izetbegović byl první prezident Bosny a Hercegoviny, zakladatel a první předseda Strany demokratické akce. Když jeho rodina přišla do Sarajeva v roce 1940, Alija dokončil studium na gymnáziu. Během druhé světové války, která se v Bosně a Hercegovině rozhořela naplno v roce 1941, byl aktivní v muslimských organizacích. Po skončení konfliktu se stal členem islamistické organizace Mladi muslimani, kvůli účasti na jejích akcích byl posléze odsouzen na tři roky vězení. Po skončení trestu studoval práva a diplom získal roku 1956. Poté pracoval jako podnikový právník. V továrně "Bosna" zůstal následujících 30 let, v letech osmedsátých se pak jako autor Islámské deklarace dostává do problémů a je odsouzen za šíření islámského nacionalismu na 14 let. Celý proces, který je označen za dosti politický, přispěl k rozšíření povědomí o Izetbegovićovi, což po roce 1990 a opuštění mocenského monopolu SKJ vedlo k růstu jeho popularity. V období liberálních proměn v SFRJ byl v roce 1988 omilostněn a mohl tak opustit zenické vězení. Jako zakladatel a kandidát za Stranu demokratické akce zmobilizoval Muslimské voliče a strana získala v novém parlamentu 33 % mandátů. Izetbegović se stal členem multinárodního předsednictva za Bosňáky, v oblibě mu mohl konkurovat poze západobosenský Fikret Abdić. Izetbegović se pokoušel prosadit myšlenku neutrality Bosny a Hercegoviny se snahou vyhnout se konfliktu, který se rozhořel v červnu 1991 v sousedním Chorvatsku, v tomto úsilí však úspěšný nebyl; po referendu o nezávislosti republiky na SFRJ, které skončilo jasným "pro nezávislost", se rozhořely etnické boje právě i v Bosně. Izetbegović vyjednával o budoucích podobách Bosny a Hercegoviny, mluvil spolu s Miloševićem a Tuđmanem během války o různých dohodách. Rozdělení Bosny a Hercegoviny podle národnostního klíče důsledně odmítal, prosazoval stát založený na správě centralizované. Přestože byl mezi Bosňáky velmi populární, pro Chorvaty a Srby představoval symbol války. Pravomoce Izetbegoviće byly omezeny novým uspořádáním Bosny a Hercegoviny - vytvořením tříčlenného Předsednictva a ustanovením úřadu Vysokého představitele Bosny a Hercegoviny, který získal klíčové pravomoci. Izetbegović z funkce odstoupil v roce 2000 kvůli svému špatnému zdraví. Zemřel o tři roky později. Jeho ohlas však mezi Bosňáckým obyvatelstvem nebyl malý, mnozí jej přezdívali Dedo. Izetbegović se politicky profiloval během 60. let, kdy napsal politicko-náboženský program Islámská deklarace, v němž viděl budoucnost ve státu založeném na principu sunnitského islámu. Jednalo se o teokratický projekt, který se zakládal na revitalizaci islámských způsobu a tradic založených na šarijatském právním systému. Chybná interpretace Izetbegovićevé „Islámské deklarace a islamu mezi východem a západem“ a určité postoje vytrhnuté z kontextu posloužili srbským propagandistům v šíření tendenčních dezinformací o Izetbegovićevi, obviňujicí ho z „fundamentalizmu“ a pokusů vytvořit islámský stát. Tato tvrzení byla již dříve diskreditována ze strany mnohých expertů, jako je Noel Malcolm – britský historik a autor díla: Bosnia – A short history. Izetbegović a jeho strana SDA od roku 1990 nikdy neměli v programu transformaci Bosny do fundamentálního státu. V Islámské deklaraci se sice mluví o panislámských ideích, nicméně Bosna a Hercegovina není vzpomenuta. Přesto v atmosféře 80. let, kdy se Jugoslávie rozpadala a jednotlivé antagonizmy se posilovaly, se jednalo o dílo velmi provokativní. Španělská západní Indie Španělská západní Indie bylo souhrnné pojmenování pro bývalé španělské državy v Karibiku. Patří sem celé souostroví Velké Antily, dále potom ostrov Trinidad, Kajmanské ostrovy a honduraské souostroví Islas de la Bahía. Tyto ostrovy byly první pevninou, kterou objevil Kryštof Kolumbus při své objevitelské cestě v roce 1492. Zároveň na těchto ostrovech byly zakládány první trvale obydlené evropské osady v „Novém světě“. Během koloniálního období začlenilo Španělsko tyto ostrovy do svého místokrálovství Nové Španělsko. V Karibiku se ale prosazovaly i jiné evropské koloniální mocnosti, atak Španělsko ztratilo do konce 18. století kontrolu nad všemi ostrovy kromě Kuby a Portorika. Tyto dva ostrovy patřily Španělsku až do roku 1898, kdy skončila španělsko-americká válka. Marna Marna je řeka v severní Francii. Její celková délka je 525 km. Plocha povodí měří 12 700 km2. Pramení na planině Langres a protéká přes Pařížskou pánev. Ústí zprava do Seiny poblíž Paříže. Zdrojem vody jsou převážně dešťové srážky. V zimě dochází k povodním, zatímco v létě je stav vody nízký. Kolísání úrovně hladiny dosahuje 4 až 5 m. Průměrný průtok vody v ústí činí přibližně 100 m3/s. Vodní doprava je možná do města Epernay. Kanály ji spojují s Másou, Rýnem, Saônou. Na řece leží města Chaumont, Châlons-sur-Marne, Epernay. Na začátku 1. světové války došlo na řece k velké bitvě, která je známá jako první bitva na Marně. Jean-Pierre Jeunet Jean-Pierre Jeunet je francouzský režisér. Je perfekcionistický člověk, mezi jehož idoly patřil Jacques Prévert, Tex Avery a Marcel Carné. Už v devíti letech si vytvořil svoje první oblečky a vyzbrojen baterkou a loutkami sehrál první představení pod svou taktovkou. V mládí zcela propadl kresleným groteskám a komiksům, které ovlivnily jeho tvorbu a dovedly ho až k práci u filmu. Recenze na animované filmy začal psát do časopisů, jako je „Charlie menusel", „Fantasmagorie", „A suivre" nebo do slavného komiksového magazínu „Fluide Glacia". Po seznámení s kreslířem Marcem Carem na Annecy's Animation Festival natočil svůj první krátký animovaný film „L'Évasion", na němž se Caro hluboce podepsal. Jejich spolupráce vydržela dlouho, ale okolnosti je donutily se rozejít. Do té doby se ovšem ještě stihli vrhnout na reklamy a hudební klipy, kde nasbírali dostatek zkušeností, aby natočili další animovaný film „Le Manége". Rok nato vznikl první krátký černobílý hraný snímek Jeuneta a Cara. Opravdu si s ním vyhráli, vždyť trvalo rok a půl, než vytvořili zbraně a kostýmy do této fantaskní 26 minutové válečné záležitosti. Nakonec se však píle vyplatila a za „Le Bunker de la derniére rafale" dostali několik festivalových cen. Ty umožnily Jeunetovi přijít s celovečerním snímkem, na který byli nuceni diváci čekat deset let,delikatesy „Delicatessen / Delikatesy", stylizovanou morbidní komedií o řezníkovi, který žije ve světě, kde je nedostatek masa. A tak zabíjí cizince a jejich maso prodává. Až přijede mladík, který se zamiluje do řezníkovy dcery. Není divu, že tento velice osobitý příběh se setkal s nečekaným úspěchem jak u diváků, tak u kritiků a Jean-Pierre Jeunet začal mít volné ruce. Před Delikatesami však stihl natočit ještě dva krátké filmy. „Pas de repos pour Billy Brakko", který byl založen na Carových komiksech a který byl oceněn Césarem za nejlepší krátký film v roce 1985. A „Foutaises", kde se poprvé setkal s hercem Dominiquem Pinonem , který Jeuneta provází prakticky celým zbytkem jeho filmové kariéry. Herec zde díky obrazové montáži vypráví, co má a co nemá rád. Tento motiv se později vyskytuje i v jeho předposledním filmu amelie„Le Fabuleux destin d'Amélie Poulain / Amélie z Montmartru", kde objevil výbornou, v té době ještě poměrně neznámou herečku Audrey Tautou . Původně Amélii měla hrát Emily Watsonová , která od projektu z osobních důvodů odstoupila. Audrey do filmu vnesla své osobní kouzlo a jakousi „rarachovitost", a tak můžeme být nakonec rádi, že roli ztvárnila ona. Možná i díky tomu film vyhrál například hlavní cenu filmového festivalu v Karlových Varech. Děj se odehrává v jednoznačně idealizované Paříži, za což sklidil drtivou kritiku hlavně mezi francouzskými recenzenty, kteří se ve špinavých pařížských metrech pohybují dennodenně. Krásná Amélie pracuje jako servírka v jedné kavárně na Montmartru. Žije ve vlastním světě snů a realitě se nehodlá podívat do tváře. Místo toho se snaží pomáhat všem okolo sebe, ale dlouho nedokáže pomoct sama sobě. Až do chvíle, než přijde podivný mladík jménem Nino Quincapompoix. Láska na sebe nenechá dlouho čekat, a jelikož je Amélie stydlivá, zaplétá ho do svého bludiště představ. Každý záběr v tomto kouzelném, snílkovském filmu je proveden s typickou jeunetovskou citlivostí pro barvu, evokující melancholickou náladu. Sám Jeunet o něm říká, že to byl jeho vysněný osobní film, ve kterém mu bránila jen spolupráce s Carem. Otázkou také je, do jaké míry Amélii ovlivnilo to, že se v té době Jeunet po několika letech opět zamiloval. Ještě předtím však Amélii předcházely dva úplně odlišné snímky. Ve filmu „La Cité d es enfants perdus / Město ztracených dětí" zachází v experimentování oproti Delikatesám ještě dále. Hlavní není příběh, kde bláznivý vědec krade dětem jejich sny. Jeunet staví do popředí vizuální stránku filmu, což je pochopitelné v době, kdy se francouzskou kinematografií šíří tzv. „cinéma du look", která se vyznačovala absencí dialogů, osobním vizuálním stylem a novými fantaskními světy. Za zmínku stojí i to, že kostýmy navrhoval Jean-Paul Gaultier, módní návrhář, známý svými výtvory například z filmu „Pátý element". Po tomto snímku se Jeunet a Caro rozešli a my si můžeme dokola klást otázku, zda bohudík, či bohužel. Doteď mi není jasné, jak mohla vzniknout spolupráce Jeuneta – režiséra, který nebyl nikdy zvyklý na přílišnou gradaci příběhu – a Hollywoodu, který na takto vystavěném příběhu prakticky stojí. A tak se ještě před Amélií pustil do projektu „Alien: Resurrection / Vetřelec: Vzkříšení„, který je mu kritiky nejvíce vytýkán. Nejvtipnější je ale skutečnost, že už o filmu Vetřelec z roku 1980 napsal Jeunet tehdy toto: „Vetřelec je velice příjemná komedie, v níž se astronauté vracející se z Měsíce snaží chytit svého kocoura, který se schovává v raketě. Aby se jim to povedlo, použijí řadu chytrých triků, a jeden z nich dokonce najde kostým příšery s dlouhými drápy, která vystraší jejich mazlíčka. Po několika nehezkých nehodách získá hlavní hrdinka kocoura nazpět a nechá planetu Crypton explodovat.“ Je nutno však říci, že celá sága Vetřelce se vyznačuje tím, že jednotlivé díly se od sebe liší jak příběhem, tak vizuálním pojetím, a tak v této věci Jeunetův osobitý Vetřelec určitě nezklamal. Navíc se mu do něj povedlo obsadit své dva oblíbené herce: opět Dominiqua Pinona a Rona Perlmana . Posledním snímkem, který ještě nyní můžeme zhlédnout v kinech, je „Un long dimanche de fiançailles / Příliš dlouhé zásnuby". Mluví se o něm jako o „Amélii v zákopech a bez humoru". Je tedy jasné, že pokud divák čeká Audrey Tautou v další „améliovské" pohádce, nejspíš bude filmem přinejmenším zaskočen. Po Amélii se dá ale podle mého názoru hovořit o jakési recyklaci tvůrčích námětů. Jean-Pierre Jeunet se nedá popsat několika slovy. Je to muž plný rozporů, což se odráží i v jeho filmové tvorbě. A tak není divu, že na jedné straně je podepsán například pod filmy jako „Amélie z Montmartru" nebo „Město ztracených dětí", jež se sobě nápadně podobají. A to nejen například Dominiquem Pinonem, podle kterého už se tak trochu dá rozpoznat Jeunetův film, ale poetické barvy a puntičkářská scénografie jsou v těchto filmech prakticky totožné, i když u Města ztracených dětí zachází Jeunet až do jakéhosi experimentu. Do experimentu, kde se záběry mění z roztomilé „hračičkovitosti" do pokřivených vypouklých záběrů, které nahánějí strach. Podobnost je navíc autorem potvrzena i úplnou shodností titulků na začátku obou snímků. Co ale především oceňuji je, že režisér do svých děl hodil malé, jen tak lehce nakousnuté nápady, nad kterými jeden nepřestane žasnout. A často by se dala z těchto malých zpestření jinak úchvatné vizuální podívané vytvořit klidně i zápletka pro další film. Na druhé straně jsou to hollywoodské filmy typu Vetřelec: Vzkříšení nebo Příliš dlouhé zásnuby, v nichž si svoji osobitost naštěstí pořád udržuje, leč je v nich Hollywood jaksi cítit. Jean-Pierre Jeunet se v nich už orgasticky nerozplývá nad obrazem, ale snaží se najít silný, stupňovaný příběh. Nedokáže se jím však řídit úplně, a tak se i tyto filmy odlišují od typické americké komerční produkce. Jeho snímky však zaručeně poznáme podle typizovaných, možná až karikovaných postav, na něž má určitě vliv Jeunetova vášeň pro komiks a grotesky. Jeho figury trpí obrovským klubkem zlozvyků, jež balancují na hranici úsměvnosti a nesouhlasu. Díky své originalitě, smyslu pro barvu, karikatuře, rozmanitosti příběhů a poetickému citu pro scénografii Jeunetovy filmy stojí určitě za zhlédnutí. Kazi Kazi byla podle pověsti dcera českého knížete Kroka a sestra kněžny Libuše a Tety. Zaobírala se prý bylinkářstvím a měla léčitelské schopnosti. Žila a studovala na Budči a jejím manželem se stal Bivoj. Původ jejího jména je možné dát do souvislosti s keltským jazykovým kmenem cassi, což přeloženo znamená láska nebo úcta. Existují teorie, že otec Kazi, Krok, a tedy i jeho dcery byli keltského původu. Legendy umístily sídlo Kazi na skalní ostroh Kazín na pravém břehu Berounky nedaleko Černošic, výzkumy však tuto hypotézu nepotvrdily. Umi ga kikoeru Umi ga kikoeru je japonský televizní animovaný film režiséra Tomomi Močizukiho produkovaný studiem Ghibli. Film vychází ze stejnojmenného románu od Saeko Himuro a byl uveden 25. prosince 1993. Příběh vypráví o milostném trojúhelníku, který se postupně vytvoří mezi dvěma dobrými přáteli a dívkou, která nově přišla na jejich školu a nyní se snaží vyrovnat se s přechodem z Tokia do maloměsta. Film byl pokusem studia Ghibli umožnit mladším členům týmu vytvořit film za rozumnou cenu. Nakonec film ale přesáhl jak rozpočet, tak původní datum dokončení. Patří spíše k méně známým a ceněným filmům studia. Film ještě nebyl v Česku distribuován a nemá ani žádný zavedený český název. V anglicky mluvícím světě je rozšířený doslovný překlad japonského názvu I Can Hear the Sea, ovšem oficiální anglický název je Ocean Waves. Tim LaHaye Dr. Tim LaHaye je uznávaný křesťanský autor a řečník, je zakladatelem Tim LaHaye Ministries, Pre-Trib Research Center a spoluautorem série knih Left Behind, podle kterých byly natočeny také 3 filmy. Pre-Trib Research Center je zaměřené na výklad biblických proroctvích, týkající se především událostí „Poslední doby“, tedy eschatologie. Na článcích uveřejněných na stránkách centra se významní křesťanští učitelé vyjadřují zejména k tématům "Vytržení církve" a k událostem, které by měly následovat v sedmi letech před návratem Krista na zem. Na základě těchto biblických proroctvích napsal Tim LaHaye spolu s Jerry Jenkinsem sérii Left Behind. Dle série byly natočeny 3 filmy: Left Behind, Left Behind - Tribulation Force a Left Behind - World at War a také existuje dětská varianta této série. Tyto knihy se dají v ČR zapůjčit v křesťanské knihovně v Praze. Série začínají vzpomínkou na bitvu prorokovanou v Ezechielovi 38. a 39. kapitole, při které jsou zcela zničeny armády národů, které se pokusí vyhladit Izrael. Nějakou dobu poté dojde k "vytržení" církve — v jediném okamžiku zmizí na celém světě všichni opravdoví křesťané, z čehož vznikne obrovský chaos. V této chvíli vstupuje na scénu Antikrist, který slibuje situaci řešit. Po podespání sedmileté mírové smlouvy se začnou naplňovat proroctví sepsaná v knize Zjevení - dohromady 21 událostí - v knize Zjevení jsou uvedeny pod pečeťmi, trubkami, na které troubí andělé a nádobami. Hrdinové knihy, kteří byli po vytržení ponecháni na zemi, se postupně obracejí k Bohu a společně čelí přírodním a dalším katastrofám — válce, obrovskému zemětřesení, částečnému zatmění slunce, měsíce a hvězd a dalším. Uprostřed sedmi let Antikrist zabije dva proroky, kteří káží v Jeruzalémě — ti následně vstanou z mrtvých a vstoupí na nebe, Antikrist znesvětí znovu postavený židovský chrám, je smrtelně zraněn a zázračně ožije a pak nastane období opravdového "velkého soužení", kdy jsou křesťané pronásledováni, zemi postihnou další katastrofy, každý, kdo chce kupovat a prodávat musí mít na čele nebo na ruce znamení šelmy — svět se rozdělí na ty, kdo uctívají Antikrista a ty, kdo očekávají na návrat Krista. Vrcholem je bitva u Armagedonu na samém závěru sedmi let - Kristus se pak triumfálně vrátí na Zemi, aby tisíc let panoval v tzv. tisíciletém království - na jeho samém závěru dojde ještě k poslednímu střetu, kdy je Satan na chvíli vypuštěn a zosnovuje útok proti Kristu a jeho věrným a je jednou provždy poražen. Trolejbusová doprava v Hradci Králové V roce 1947 tehdejší Jednotný národní výbor zadal projekty pro výstavbu trolejbusové sítě. V Hradci nikdy nejezdily tramvaje, jako v řadě jiných měst, kde dnes trolejbusy jezdí; v první polovině minulého století se totiž město věnovalo spíše výstavbě nových čtvrtí než dopravě. První trolejbusová trať, která byla otevřena 2. května 1949, se stavěla pouhý jeden rok a vedla od nádraží přes Ulrichovo náměstí a Pražský most do Nového Hradce Králové. Ještě téhož roku byla zprovozněna další trať, odbočující u známého Pražského mostu a vedoucí na Slezské Předměstí. Postupně byly zprovozňovány i další tratě, takže v roce 1952 už byl dokončen okruh kolem centra města. Ke konci roku 1958 byl zahájen provoz i na nové trati do Malšovic, další rok byla zobousměrněna jednostopá trať ve Slezském předměstí, kde vznikla nová konečná Cihelna. V této době dosáhly trolejbusy ve městě svého největšího rozsahu, v provozu jezdily trolejbusy typů Škoda 7Tr, 8Tr a 9Tr. V roce 1965 byla postavena ještě trať na sídliště Sever a pak nastal útlum – MNV Hradce Králové se rozhodl síť zrušit. První zrušenou tratí se stal úsek na Gočárově třídě, nedlouho poté následovaly další. V 70. letech se díky dobrému stavu trolejbusové sítě a částečně i díky ropné krizi útlum zastavil a začala postupně modernizace všech tratí. V souvislosti se změnou společenských poměrů a také díky rekonstrukci jednotlivých hradeckých mostů se začala trolejbusová síť opět rozšiřovat. Nově byl zatrolejován jihozápadní úsek II. silničního okruhu pro linku na Nový Hradec Králové. Obnovena byla nejen trať na Gočárově třídě, ale i ostatní tratě, které byly v 60. letech zrušeny. Od roku 1994 byl v královéhradecké trolejbusové síti unikát – trolejbus s přívěsným vozíkem s přídavným dieselovým agregátem, který obsluhoval trať do Kluků, kam nevede trolejové vedení. V roce 2001 získalo město nízkopodlažní trolejbus Škoda 21TrACI s vestavěným agregátem, který nezatrolejovaný úsek v současnosti obsluhuje. Do budoucna se uvažuje s výstavbou trati na Moravské Předměstí, to však naráží na jednak nedostatek financí a jednak na technické komplikace. Pro zahájení trolejbusového provozu bylo do Hradce Králové dodáno pět kooperačních, francouzsko–českých trolejbusů Vetra-ČKD. Od 50. let již byly zakupovány výhradně vozy československé. V roce 1989 se v Hradci poprvé objevily kloubové trolejbusy. V letech 1997 až 2003 byl vozový park obnovován nízkopodlažními vozy Škoda 21Tr. V současné době jsou v Hradci Králové v provozu tyto typy trolejbusů: Keltská hudba Keltská hudba je pojem využívaný hudebními vydavatelstvími, obchody a časopisy k popisu rozsáhlé skupiny hudebních žánrů, které se vyvinuly z lidových hudebních tradic keltského etnika, žijícího v západní Evropě. Neexistuje tedy něco jako „pravá keltská hudba“, termín se může vztahovat jak k ústně šířené tradiční tvorbě, tak k nahrávané populární hudbě. Ta často obsahuje jen nepatrné známky původní lidové hudby, její význam tkví ovšem v přizpůsobování keltských tradic moderní, globální kultuře. James Oliver James Oliver více známý spíše jako Jamie Oliver je kuchař, autor kuchařských knih, moderátor, podnikatel v oblasti gastronomie pocházející z Anglie, je známý též jako šéfkuchař bez čepice. Oliver úváděl několik televizních show s tématikou vaření jako např. The Naked Chef atd. Též vydal několik kuchařských knih. Tento mladý muž dostal od anglické královny titul Sir a dostal ho za prapagování anglické kuchyně. Hejtmánkovice Obec Hejtmánkovice se nachází v okrese Náchod, kraj Královéhradecký. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 665 obyvatel. Christopher Marlowe Přestože byl jeho otec obuvníkem, dostalo se mu univerzitního vzdělání v Cambridgi. Měl pověst ateisty, homosexuála, pijáka a rváče. Byl po Shakespearovi největší anglický dramatik tohoto období. Jeho hry zobrazují titánské hrdiny, které hubí jejich vlastní ctižádost a vášnivost. Psal blankversem, jenž v anglické literatuře upevnil. Jako první dramaticky zpracoval faustovskou legendu v díle Tragická historie o doktoru Faustovi. Byl to člověk bouřlivé povahy, jehož život byl ukončen cizí rukou. Byl mistrem zápletky, dialogu a psychologie postav. Gorkovská přehrada Gorkovská přehrada je přehradní nádrž na území Nižněnovgorodské oblasti, Ivanovské oblasti, Kostromské oblasti a Jaroslavské oblasti v Rusku. Přehradní jezero má rozlohu 1590 km2. Je 440 km dlouhé a maximálně 14 km široké. Má objem 8,71 km3. Přehradní jezero na řece Volze za hrází Gorkovské hydroelektrárny bylo naplněno v letech 1955-57. Dělí se na dva úseky: Po naplnění vodní nádrže na úseku Gorodec – Rybinsk se zkrátila délka vodní cesty ze 434 km na 416 km při hloubce 365 cm. Na břehu leží města Gorodec, Pučež, Jurjevec, Kiněšma, Navoloki, Pljos, Kostroma, Jaroslavl, Tutajev, Rybinsk. La Feve La Feve byla malá templářská pevnost ležící v Jizre'elském údolí v dnešním Izraeli, na cestě mezi Jeruzalémem a Tiberadou u Galilejského jezera. Hrad byl vybudován na planině ve tvaru obdélníka o rozměrech 120 x 90 metrů. Opevnění hradu rovněž disponovalo vodním příkopem. Roku 1183 se nedaleko hradu strhla nerozhodná bitva mezi křižáckým Jeruzalémským královstvím a sultánem Saladinem. O čtyři roky později, v květnu roku 1187 na hradě pobývali velmistři řádu templářů a johanitů, kterým se doneslo, že v okolí mají Saladinovi jezdci provést taktický průzkum. Velmistr templářů Gérard de Ridefort přesvědčil velmistra johanitů Rogera des Moulins, aby jim vyjeli vstříc a svedli bitvu. U Cressonkých pramenů křižáci mamlúcké jezdce napadli, muslimové však měli velkou přesilu a křižáky takřka do jednoho pobili. O dva měsíce později Saladin porazil hlavní jeruzalémskou armádu v bitvě u Hattínu. Hrad La Feve byl jedním z prvních, který se Saladinovi podařilo po bitvě dobýt. Marie I. Portugalská Marie I. Portugalská, celým jménem v Portugalštině: Maria Francisca Isabel Josefa Antónia Gertrudes Rita Joana, byla první ženou na portugalském trůně a vládla v letech 1777 až 1816. V roce 1777 se provdala za svého strýce Petra III., který se stal jejím spoluvládcem. Portugalský král Josef I. měl se svou manželkou Marií Viktorií pouze čtyři dcery: Marii Isabelu, Marii Annu, Marii Dorotu a Marii Benediktu. Mariin otec Josef I. se narodil z manželství portugalského krále z dynastie Braganzů, Jana V. s arcivévodkyní Marií Annou a byl tak vnukem císaře Svaté říše římské Leopolda I. Její matka Mariana Viktorie, dcera španělského, sardinského, neapolského a sicilského krále Filipa V. a jeho druhé manželky Alžběty Farnese, pocházela z rodu Bourbonů. Mariiným životním partnerem se stal otcův mladší bratr Petr, sňatek se konal 6. června 1760. Nevěstě bylo 26 let a jejímu strýci 43. V roce 1777, se po otcově smrti, stala první vládnoucí královnou Portugalska a Algarve. Formálně vládla společně se svým manželem Petrem, nyní králem Petrem III., který se však o vládnutí příliš nezajímal. Zanzibar Zanzibar je souhrnný název pro 2 ostrovy při východoafrickém pobřeží – jižní ostrov Zanzibar a severní ostrov Pemba. Název se případně může vztahovat pouze k ostrovu Unguja. Ostrov Unguja je velký 1 658 km2, ostrov Pemba 984km 2. V roce 2002 žilo na ostrovech 981 754 lidí. Hlavní město a zároveň kulturní a ekonomické centrum je Zanzibar. Stát Zanzibar má vlastního prezidenta a sněmovnu reprezentantů, kterou tvoří 50 poslanců. Administrativně je rozdělen do pěti krajů: Dnes je Zanzibar autonomní stát tvořící spolu s Tanganikou jednotný stát Tanzanie. Dnešní oficiální název Tanzanie je Jamhuri ya Muungano wa Tanzania- Sjednocená republika Tanzanie, ale dříve byl Sjednocená republika Tanganiky a Zanzibaru. Název Tanzanie je složeninou slov Tanganika a Zanzibar. Hlavní ekonomická aktivita státu je pěstování palmy Raffia a koření, v poslední době se velmi rychle rozvíjí turismus. Už od 8. století prozkoumávali ostrov arabští obchodníci. Ti pojmenovali pobřeží bar a zajdn. S nimi přišel na ostrovy islám, který je převažujícím náboženstvím dodnes. Potřeba domluvy mezi arabskými obchodníky a domorodým obyvatelstvem vedla k samovolnému vzniku nového jazyka, který má prvky arabštiny, ale zároveň má strukturu afrických jazyků – svahilštiny. V 10. století založili Arabové svoji „kolonii“ v africkém regionu, která se vyvinula časem ve vzkvétající republiku. Když v roce 1499 přistál na ostrově Vasco da Gama, nalezl zde krásná města, ve kterých pulsoval obchod s Indií. V roce 1503 založili Portugalci na pobřeží obchodní stanici. Muslimové poznali portugalské zájmy o ostrovy a nedokázali tomuto nátlaku vzdorovat, a tak jejich obchodování zaniklo, leč muslimské obyvatelstvo bylo stále majoritou. Koncem 17. století ztratilo Portugalsko svoje državy severně od Mosambiku. Od roku 1698 až do konce 19. století patřil Zanzibar nominálně pod vládu ománského sultána. Během této doby se stal centem obchodu s otroky pro celé východoafrické pobřeží. Spolu s Madagaskarem byl významnou obchodní metropolí Indického oceánu. Obchodovalo se s otroky, slonovinou a kořením, především hřebíčkem. Právě koření stálo za světovou proslulost ostrova. Britové, kteří měli v oblasti východní Afriky velký vliv, přinutili roku 1873 sultána, aby zakázal a přestal provozovat obchod s otroky na svém území. Sultán formálně souhlasil, ale prakticky se nic nezměnilo a obchod pokračoval, skutečně byl ukončen až v roce 1897. Zanzibarský sultanát měl svoje državy i na africkém kontinentě. Z toho plynuly mocenské konflikty s Německou východoafrickou společností, která vznikla 1884. V roce 1886 vytyčila německo-britská komise hranice zanzibarského území. To tvořilo pobřežní pás široký 10 námořních mil od města Kap Delgado po Kipiny. Od roku 1887 byla severní část pobřeží pronajata Zanzibarem britské Východoafrické imperiální společnosti, která toto území spravovala až do vyhlášení nezávislosti Keni. Jižní část pobřeží si pronajala Německá východoafrická společnost roku 1888 a roku 1890 přímo koupila. V roce 1890 se stal zanzibarský sultanát, který tvořily už jen ostrovy Zanzibar a Pemba, britským protektorátem a zařazen do britské koloniální říše. Báječný hřebíčkový ostrov, jak se Zanzibaru říkalo, se stal totiž předmětem obchodu mezi Británií a Německem. Sultanát byl do té doby sice stále nezávislý, ale Němci zde měli silný vliv a dalo se očekávat, že se ostrovy stanou jednou z německých afrických držav. Britové vlastnili naopak ostrov Helgoland, který leží u pobřeží Německa, kde si budovali vojenskou základnu. Němci byli znepokojeni tak blízkou přítomností britské armády nedaleko od pevninského Německa, a tak s výměnou za Zanzibar souhlasili. Po dobu britského protektorátu měl Zanzibar svého sultána z dědičné vládnoucí rodiny, ale zároveň mocenského zmocněnce Británie. Mezi roky 1890 a 1913 se tomuto britskému správci říkalo vizír, od 1913 až do vyhlášení nezávislosti místodržící. 10. prosince 1963 žilo na ostrově Zanzibar 444 000 lidí, na Pembě 314 000. V tento den získal Zanzibar nezávislost na Velké Británii. Vlády se ujal opět sultán jako jediný vládce ostrovů. Ten vládl jen krátce- 12. ledna 1964 byl svržen a Zanzibar se stal lidovou republiku. Ta se 24. dubna 1964 spojila s Tanganikou v nový stát Tanzanie, jejíž součástí je dodnes. New romantic New romantic bylo módní hnutí, soustředěné především ve Velké Británii, přibližně během počátku 80. let. Termín vymyslel Richard James Burgess, člen skupiny Landscape a producent Spandau Ballet. Hlavními hudebními a stylistickými zastánci tohoto hnutí byli: Spandau Ballet, Visage, Japan, Ultravox, Landscape, Adam & The Ants, Culture Club, Human League and Duran Duran, především v období od poloviny roku 1979 do poloviny roku 1982. Jiní uvádějí také kapely: Simple minds, A flock of seagulls, Kajagoogoo, Thompson twins, Classic Nouveaux, Naked eyes, ABC, OMD, atd. Žánr vznikl v takových klubech jako by například Billy´s club na Dean Street v Londýně. Posléze vznikl velice úspěšný a elitářský Blitz club na Great Queen street a později Hell, který hostil Steve Strange. Který byl také dveřníkem a Rusty Egan, který zde byl Dj a po mnoha stránkách definoval zvuk tohoto stylu. Boy George zde dělal šatnáře a byl Stevem Strangem posléze vyhozen pro krádeže peněženek zákázníků. Klub byl příčinou vzniku dalších asi sto klubů v Londýně a kolem něj, například Klub Croc v Rayleighu v Essenu a The Regenty v Chadwell heath, kde Depeche mode a Culture club měli svá první vystoupení jako začínající kapely. Hnutí se rychle šířilo, až do Barbarrella klubu v Birminghamu, kde začali vznikat Duran Duran. Fenomén novoromantismu byl podobný Glam rocku, který existoval na počátku 70. let. Novoromantici byli často oblečeni v karikaturním oblečení, ať už ženském či hermafroditním. Nosili kosmetiku nové vlny, rozšiřující punkovou módu, ozdobné košile podle stylu klasického anglického romantismu, apod. Zřejmým vlivem je bezpochyby David Bowie a jeho singl z roku 1980 „Fashion“, který se současně stal i jakousi hymnou Novoromantiků, jako byli Brian Eno a Roxy music. Nicméně, jako to dopadlo s mnoha uměleckými školami založenými mládežnickými hnutími, ačkoliv úspěšně vyčnívali mnohými stylově futuristickými nápady a vizemi byli násilně zkomercionalizováni a mírnější verze byly reprodukovány pro vyšší třídu. Byly velké rozdíly mezi glam rockem a novoromantismem. Rockovou elektrickou kytaru nahradila silná převaha synthetizátorů, navrstvených náladovými melodiemi. Psaní a skládání hudby inklinovalo k citové romantice, bylo náladové a místy evokovalo odlesky klasického anglického romantického stylu. Kulturní rozdíl Novoromantismu od původního Romantismu byla moderní technologie. Němečtí elektroničtí novátoři, jako Kraftwerk nebo Can, prošli mnohými hudebními vlivy, jako Americká urban dance music, rap, funk, R&B a další. Hlavní britské vlivy zahrnovaly futuristické zvuky, počitačové synthetizátory. Experimentátoři jako Landscape a Ultravox inteligentně předváděli inovační a experimentální zvuky. Strojovité rytmy uvedli v široké užívání tohoto hnutí, díky svým experimentům Richard James Burgess, Warren Cann a Rusty Egan. Jim Fourat Danceteria v New Yorku si všiml narůstajícího hnutí v Londýně a byl první, kdo započal „druhou britskou invazi“. Spandau Ballet navštívili New York v roce 1981. V polovině 80. let měl novoromantismus v Americe pevnou půdu pod nohama. Na západním pobřeží, v Kalifornii jste se mohli setkat s ořezaným označením „New Ro“, vyslovovaného „Newro“. Zde se stal novým trendem dospívající mládeže, kteří hledali alternativu surfování, „Mod“ stylu a na tvrdších zvucích kytar založené punkové scény. Do Los Angeles se novoromantismus dostal a počátku 80. let, když zde Henry Peck a Joseph Brooks otevřeli The Veil klub, který provozovali od dubna 1981 až do srpna 1983. Vznikaly další kluby, včetně: the first Goth club in Los Angeles, the Fetish Club, atd. V polovině 90. let byl Novoromantismus v Anglii oživen. Na počátku 21. století krátkotrvající Electroclash scéna znovuoživila mnoho stylistických prvků novoromantistického období a Fischerspooner a ostatní skupiny byly i chvíli populární. Říká se, že tato scéna otevřela cestu ke slávě třeba i kapele Scissor sisters. Díky podmínkám v naší zemi k nám novoromantismus pronikl se značným zpožděním až koncem 80. let. Řadí se k němu třeba skupina Precedens a svými kořeny se k němu hlásí i skupina Lucie. Nejvýznamnějšími zastánci jsou ale slovenská skupina Monte Rosa a naše nejvýraznější novoromantická skupina Oceán. Dále se také k tomuto stylu hlásí kapely jako Phonetix , Datwerk, Atlanta, The Passengers, The Forgotten Souls, apod. Fort George Fort George je vojenská pevnost, která se nalézá ve Skotsku, severovýchodně od města Inverness, na pobřeží Severního moře, konkrétně v zálivu Moray Firth. Geografická poloha města Inverness ve středu severního Highlandu, byla důležitou součástí obrany tohoto území. Spolu s dalšími pevnostmi ve Fort William, Ruthven, Fort Augustus, Inversnaid, nebo Bernera, tvořila dostatečnou síť pevností pro ochranu území Highlandu. Postupně se mezi těmito místy vystavělo 1808 km vojenských silnic. Komunikace mezi útvary byla zajišťována právě po nich, nebo po moři, bylo-li to možné. Již od dvanáctého století byla v Inverness natrvalo usídlena vojenská posádka, která chránila jak samo město, tak i jeho okolí. Tato pevnůstka se však jmenovala Fort George až od roku 1725, kdy generál George Wade zrekonstruoval místní středověký hrad spolu s budovou staré pevnosti. Tu ale zničili Jakobité v únoru roku 1746, poté co úspěšně dobili Inverness, při ústupu z Derby. Jakobity poté vyhnala armáda knížete z Cumberlandu po bitvě u Cullodenu. Vládce pak nařídil obnovu pevnosti. Protože však centrum města plně nevyhovovalo vojenským představám o poloze pevnosti, kvůli malé rozloze aj., rozhodlo se, že nová pevnost bude umístěna tam, kde stojí dodnes. Poloha mimo město s velkou rozlohou a přístupem k moři, plně vyhovovala podmínkám tehdejší armády. Pevnost se začala stavět roku 1748 a byla dle plánů určena pro 2500 mužů ve 2 pěších regimentech a dělostřelectvu, podporovaného od moře. Celou budovu má na svědomí architekt plukovník William Skinner, který vytvořil dílo, podle tehdy nejnovějších poznatků v oblasti vojenského stavitelství. Hlavními staviteli byli čtyři synové architekta Williama Adama, kteří zajišťovali chod celé stavby, včetně dodávek a transportu surovin. Plukovník Skinner přijížděl na stavbu každý rok na kontrolu. Dokončení stavby přišlo v roce 1769, tj. po 21 letech. Shora připomíná komplex vojenskou raketu s opravdu originálním a nadčasovým rozmístěním všeho potřebného. Kasárna jsou obklopena mohutnými hradbami, za kterými je ještě vodní pŕíkop spolu s čelní hradbou. Po obvodu nechybí děla a strážní budky s úzkou průrvou. Je zde i dostatek prostoru k cvičení i jiné činnosti a to jak venku, tak uvnitř pevnosti. V komplexu lze nalést věznice pro zajatce i vojáky z jednotky, kostel, kuchyně, ubytovny a kanceláře, palisády, padací most aj. Dnes je pevnost častým cílem turistů z celého světa a to nejen proto, že zde lze shlédnout živé cvičení zdejší vojenské jednotky, ale hlavně kvůli historii, která je spolu s mnoha předměty podrobně popsána v místním muzeu. Originální sbírka obsahuje věci nashromážděné za posledních 200 let a spojené s Fort George. Děkov Obec Děkov se nachází v okrese Rakovník, kraj Středočeský. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 211 obyvatel. Kanadský pohár 1987 Kanadský pohár 1987 byla mezinárodní soutěž v ledním hokeji hraná od 28. srpna do 15. září 1987 v různých městech Severní Ameriky. Šlo o čtvrtý ročník Kanadského poháru. All Stars: Grant Fuhr – Ray Bourque, Vjačeslav Fetisov – Mario Lemieux, Wayne Gretzky , Vladimír Krutov Harold Kroto Sir Harold Walter Kroto, FRS je anglický chemik a jeden z laureátů Nobelovy ceny za chemii za rok 1996. Od roku 2004 pracuje na Florida State University a dlouhou dobu pracoval a profesuru získal na University of Sussex. Zůstaň hladový Schwarzenegger vyhrál Golden Globe za „Best Acting Debut in a Motion Picture“ za jeho roli Joe Santo v tomto filmu. Ve skutečnosti to nebyla první role, v roce 1970 hrál Herkula ve filmu Hercules in New York. Ikariam Ikariam je multiplayerová realtime strategie od německé společnosti Gameforge AG, uvedená v roce 2008. Jedná se o tzv. webovou hru, která je naprogramovaná v jazyce PHP. Je inspirována částečně počítačovou hrou Civilization a částečně další webovou hrou Travian. Hráči staví a vylepšují budovy, bojují proti sobě, obchodují atd. Hráč po bezplatném zaregistrování dostane vesnici na malém ostrově a musí ji rozvíjet taky, aby udržel v rovnováze populační a ekonomickou stránku. Ze začátku hráč může stavět pouze některé budovy a mimo jiné také Akademii, ve které lze provádět výzkumy nezbytné ke stavbě dalších budov, vojáků a lodí. Hlavní suroviny na stavbu většiny budov jsou dřevo a mramor. Suroviny se těží v dole, který je společný pro všechny hráče daného ostrova, je potřeba přispívat dřevem na jeho rozšíření, každým rozšířením vzrůstá kapacita dolu. Finance slouží pro údržbu měst, stavbu lodí, u kterých není potřeba dřevo, ale právě jen zlato. Dále jistý obnos stojí bojové jednotky a pokud hráč obchoduje na trhu se surovinami, tak i zde je zlato nezbytné. Obchodovat lze také výměnou jisté suroviny za jinou, záleží na dohodě mezi hráči. Hru lze u české verze v současné době hrát na devíti světech, každý z nich má pojmenování dle písmena řecké abecedy. Endosperm Endosperm neboli vnitřní živné pletivo je vnitřní část semene většiny krytosemenných rostlin, která se rozvíjí po oplození vajíčka. Obklopuje embryo a vyživuje ho především sacharidem škrobem, méně už rostlinným olejem a proteiny. Kromě endospermu se na výživě podílí i perisperm, který leží ve vnější části semene. Endosperm vzniká při tzv. dvojitém oplození, které je pro krytosemenné rostliny typické. Jedna ze spermatických buněk splývá s diploidním centrálním jádrem zralého zárodečného vaku, čímž vzniká živné pletivo. Zpočátku bývá endosperm tekutý a sladký, ale jak semeno zraje, endosperm tuhne a jednodušší cukry se mění na škrob. Někdy však se zráním endosperm zaniká nebo zakrňuje a vyživovací funkci přejímají zdužnatělé děložní lístky. Endosperm je důležitou součástí potravy ve výživě člověka a mnoha dalších organismů. Je například základem obilky pšenice, která se mele na mouku a z ječmene se zase vyrábí pivo. Dalšími příklady může být kokosová dužina, popcorn či banán. Státní znak Panamy Panama jako nezávislý stát existuje od roku 1904, kdy se odtrhla od Kolumbie. Ve stejném roce přijala své státní symboly - vlajku a znak. Panamský státní znak je rozdělen na tři horizontální pruhy, přičemž vrchní a spodní jsou dále vertikálně rozpůleny. Vpravo nahoře jsou v bílém poli vyobrazeny meč a puška, které symbolizují panamský boj za nezávislost. V červeném poli vlevo nahoře jsou lopata a rýč jako symboly práce. Střední pruh znaku je věnován vyobrazení Panamského průplavu. Na obloze nad levým břehem je Měsíc, nad pravým břehem Slunce. V modrém poli vpravo dole je roh hojnosti, v bílém poli pak okřídlené kolo. Nad celým znakem je orel, který v zobáku nese stužku s nápisem "PRO MUNDI BENEFICIO". Nad orlem je 9 hvězd, které symbolizují současných 9 provincií Panamy. Zelená barva v pozadí má představovat vegetaci, okolo znaku jsou vyobrazeny dvě panamské vlajky. Flat-Coated retrívr Jiní lidé ho znají jako hladkosrstého retrívra a někdo si ho plete se zlatým retrívrem. Plemeno bylo vyšlechtěno ve Velké Británii z dovezených novofundlandských psů menšího typu a na počátku 20. století se stalo nejoblíbenějším retrívrem. Vytlačili ho teprve labradoři a zlatí retrívři. Udržel se díky své veselé přátelské povaze a vynikajícím vlastnostem. Je to dokonalý přinášeč na souši i ve vodě. Díky jeho všestrannosti a pracovitosti zájem o něj vzrůstá, ovšem trpí nadprůměrně častým výskytem rakoviny kostí. Nyní hraje roli spíše jako společník a na výstavy se dostal až 19. století. Mají poměrně velké prosebné oči a hladkou srst o kterou se musí pečovat. Má rád pohyb. Šlapanická švestka Šlapanická švestka je odrůda švestky. Byla vyšlechtěna pravděpodobně kolem roku 1930 panem Barešem ve Šlapanicích u Brna v jeho vlastní školce, kterou ve městě měl. V pomologii „Stručné dějiny ovocnictví moravského“ z roku 1900 je popisováno okolí Brna, ovšem zdejší švestka není ještě zmiňována, zřejmě v tomto období nebyla ještě známa. Nezmiňuje ji ani publikace „České ovoce“ z roku 1924, uvádí ji až Vaňkova pomologie z roku 1937. Jde o ekotyp Domácí švestky, která právě v okolí Šlapanicka vykazovala a stále vykazuje vynikající výsledky. Švestka je velmi odolná vůči mrazu, přestála i velkou mrazovou kalamitu bez problému. Je velice chutná a vykazuje velmi vysoký vzrůst, čímž je charakteristická. Je samosprašná. Patří k vynikajícícm odrůdám, je však postižena značnou citlivostí k viróznímu onemocnění šarce. Bohužel se krajovým odrůdám už nevěnuje dostatečná pozornost, a proto přežívá v počtu pár jedinců pouze ve Šlapanicích. Je známo mnoho dalších krajových odrůd Domácí švestky, které mají těžiště svého výskytu právě tam, kde byly vyšlechtěny. Šlapanická švestka je zařazena Ministerstvem zemědělství mezi odrůdy pěstované v prostorovém izolátu oprávněné čerpat dotaci. To znamená, že pokud by se firma či zahradnictví rozhodly začít očkovat a prodávat Šlapanickou švestku, dostaly by dotaci. Na samostatně rostoucí stromy v zahradách se dotace nevztahuje. Kruhy mé touhy Kruhy mé touhy je sedmé řadové album zpěvačky Ilony Csákové. Vyšlo v únoru 2002. I když je toto album nejspíš to nejlepší, co zmíněná zpěvačka kdy vydala, nedá se říct, že tento počin je pro vývoj české populární hudby zásadní. Při tvorbě tohoto projektu se Csáková nesoustředila výhradně na svoje síly, elektronický háv jejím skladbám zaranžovala slovenská skupina B3 ve složení Peter Graus, Tomáš Zubák, Marián Kachút. Na dvou písních se autorsky podílel frontman skupiny Laura a její tygři Karel Šůcha. Metropolitan Opera Metropolitan opera je budova opery na Manhattanu ve čtvrti Upper West Side v New Yorku. Byla založena v dubnu 1880. Jsou zde uváděny všechny typy oper. Peter Gelb působí jako její generální manažer a James Levine je její hudební režisér. Metropolitní opera představuje pro USA největší organizaci klasické hudby a každoročně uvádí přibližně 220 operních představení. Je považována za jednu z nejdůležitějších světových operních scén. Tento operní dům patří mezi největší na světě. Mary Pierceová Mary Pierceová je francouzská profesionální tenistka. Na profesionálním okruhu žen WTA začala hrát v březnu 1989 a ve věku 14 let se tak stala jednou z nejmladších tenistek v historii. V roce 1994 se poprvé dostala do finále dvouhry na Australian Open, ale prohrála se Španělkou Arantxou Sanchezovou. V následujícím roce už na Australian Open vyhrála svůj první grandslamový turnaj. V roce 1997 Mary opět hrála finále Australian Open. V tomto roce byla členkou týmu Francie, který vzhrál soutěž družstev Fed Cup. To se podařilo zopakovat ještě v roce 2003. Mary Pierceová se zúčastnila 22 zápasů Poháru fererace za tým Francie s bilancí 16-10 ve dvouhře a 2-4 ve čtyřhře. Ježův hrad Ježův hrad je zřícenina hradu, která se v historických dokumentech nazývá Vícov. Podle něj byla pojmenována i nedaleká obec. Prvně se hrad Vícov uvádí roku 1355. V roce 1358 byl majitelem hradu Henzlín z Vícova, v roce 1379 zastavil hrad markrabě Jošt Oldřichovi z Boskovic. Roku 1389 byl hrad vojskem markraběte dobyt. Držel ho nejprve Petr z Kravař, od roku 1408 Heralt Puška z Kunštátu. V roce 1512 se uvádí jako hradisko, což znamená, že byl již pustý. Nizozemské kolonie Nizozemské kolonie na mapě světaPo vyhraných válkách za nezávislost nad španělskými Habsburky se Nizozemsko stalo v průběhu 17. století jednou z nejvýznamnějších koloniálních mocností světa. V 17. století zde došlo k velikému ekonomickému růstu, rozvíjela se věda a umění, v této době také Nizozemci zabezpečovali přibližně polovinu světového obchodu; celé 17. století se proto označuje jako Nizozemský zlatý věk. Na rozdíl od Španělska a Portugalska získávalo Nizozemsko stejně jako Velká Británie nová území prostřednictvím specializovaných společností, přičemž stát se přímo v koloniálních záležitostech angažoval až v pozdějších letech, kdy společnosti začínaly mít ekonomické problémy. S místními vládci nejdříve Nizozemci zavírali obchodní dohody a dohody o nájmu území, což jim později umožnilo odkup větších území a vytvoření monopolu na obchod s exotickými komoditami. Velká Británie obsadila mnohá území na úkor Nizozemska poté, co ho na konci 18. století obsadila napoleonská vojska. Samostatné Nizozemsko obnovené v roce 1814 svoje postavení světové mocnosti již ztratilo, na úkor Velké Británie a Francie. Nizozemští námořníci se také podíleli na evropském „objevitelském boomu“ 16. a 17. století, nově objevená rozsáhlá území se ale často součástí nizozemské koloniální říše nestávala. Nizozemsko nevlastnilo v Africe žádné souvislé území, pouze množství opěrných bodů, zakládaných od 17. století a roztroušených po celém africkém pobřeží od Senegalu po Mosambik. Nejdůležitější a nejpočetnější byly stanice v Ghaně, prodané Velké Británii v roce 1871. Nizozemci měli velký počet opěrných bodů a obchodních stanic v Indii, celý subkontinent poté postupně přešel pod britskou nadvládu. Nizozemsko vlastnilo také několik opěrných bodů na Blízkém východě: v Basře, v přístavu Mocha a také několik v Persii, z nichž nejvýznamnější byl opěrný bod v Isfahánu a Bandar Abbasu. Malé nizozemské kolonie existovaly též na území dnešního Myanmaru, Tchaj-wanu, Thajska a Vietnamu. Josef Hrabák Prof. PhDr. Josef Hrabák, DrSc., byl český literární historik, teoretik a kritik, komparatista a univerzitní profesor české literatury. Protoceratops Protoceratops byl malý rohatý dinosaurus, který žil ve svrchní křídě, asi před 80 miliony let. Protoceratops patří spolu s malým teropodem druhu Velociraptor mongoliensis mezi slavné objevy americké expedice do Mongolska, vedené ve 20. letech paleontologem Royem Chapmanem Andrewsem.Dospělí jedinec mohl vážit až 180 kg. Žil na území dnešního Mongolska. Jeho velmi četné fosílie se nacházejí především na území dnešní pouště Gobi, včetně téměř všech růstových stádií. Byla objevena také celá hnízda se zachovanými zkamenělými vajíčky, některá ještě obsahovala kostřičky embryí. Velmi zajímavým objevem z roku 1971 byly dvě zaklesnuté kostry bojujících dinosaurů - velociraptora a protoceratopse, objevené v mongolské formaci Djadochta Protoceratops byl poměrně malý a běžný dinosaurus své doby, proto se mu také někdy přezdívá „ovce doby křídové“. Jeden z nejlepších objevů pochází ze 70. let 20. století, jde o zaklesnuté kostry protoceratopse a velociraptora, kteří byli zastiženi zřejmě písečnou bouří, když spolu bojovali. Papírnictví Papírníctví je běžné označení pro maloobchodní prodejní jednotku, která se zabývá prodejem v sortimentu kancelářských potřeb, školních pomůcek, papírových potřeb pro domácnost, drobných tiskovin apod. Papírnictví někdy bývá často spojeno i s prodejem dalšího drobného průmyslového zboží, kupříkladu s prodejem drobné elektroniky, trafikou, prodejnou suvenýrů či dětských hraček nebo i s klasickou drogerií. V současné době většina papírnictví prodává i tiskopisy a formuláře, které jsou předepsány pro vedení administativy při podnikatelské činnosti fyzických i právnických osob. Refrain '"Refrain" je vítězná píseň Eurovision Song Contest 1956, která byla přednesena zpěvačkou Lys Assia, reprezentující Švýcarsko. Složili ji Émile Gardaz a Géo Voumard. Byla to také historicky první vítězná píseň soutěže, avšak ne první švýcarskou písní na soutěži. V roce 1956 totiž každou ze sedmi účastnících se zemí reprezentovaly dvě písně, spolu s "Refrain" bylo Švýcarsko reprezentováno skladbou "Das alte Karussell". Vítězná píseň byla přednesena jako devátá v pořadí, následující belgickou "Le plus beau jour de ma vie" a předcházející nizozemské "Voorgoed voorbij". Píseň byla zazpívána ve francouzštině, byla nahrána i anglická a německá verze. Píseň byla jako vítěz soutěže nahrazena v roce 1957 nizozemskou písní "Net also toen", přednesenou zpěvačkou Corry Brokken. Píseň byla jako reprezentant Švýcarska nahrazena v roce 1957 písní L'enfant que j'étais, přednesenou taktéž Assiou.'' Svátek Nanebevstoupení Páně Nanebevstoupení Páně je jedním z velkých svátků křesťanského kalendáře a připomíná výstup Ježíše Krista na nebesa čtyřicet dní po jeho vzkříšení. Událost zaznamenávají Skutky apoštolů v 1. kapitole. V pravoslaví je svátek součástí cyklu dvanácti velkých svátků. Nanebevstoupení Páně připadá vždy na čtvrtek, avšak v některých oblastech se slaví až následující neděli. Svátkem jako takovým začíná devítidenní období před Letnicemi, tedy slavností Seslání Ducha svatého. Víra křesťanů v Ježíšovo nanebevstoupení je dosvědčena již raně křesťanskými texty, např. u Polykarpa ze Smyrny, Justina a Ireneje z Lyonu. Tuto nauku obsahují též dvě nejvýznamnější vyznání víry, totiž Apoštolské vyznání a Nicejsko-konstantinopolské vyznání. Liturgie tohoto dne se zaměřuje především na skutečnost, že Ježíšovi je podle křesťanské víry jeho návratem k Otci dána veškerá moc na nebi i na zemi. V mnoha zemích s křesťanskou tradicí je Nanebevstoupení Páně státním svátkem a dnem pracovního klidu. Frecce Tricolori Frecce Tricolori je letecká akrobatická skupina italských armádních vzdušných sil. Skupina vznikla v roce 1961 jako náhrada za neoficiální skupiny, které v Itálii existovaly od dvacátých let. Letecká skupina sídlí na základně Rivolto na severovýchodě Itálie v provincii Udine. Skupina používá deset dvoumístných cvičných letounů typu Aermacchi MB-339-A/PAN dosahující rychlosti až 898 km/h. V sestavě létá devět letadel ve formaci a jeden sólista. Frecce Tricolori se několik let po sobě objevují na české přehlídce CIAF V roce 1988 se při manévru probodnuté srdce na letecké přehlídce na německé základně Ramstein srazila dvě letadla Aermacchi MB-339. Letadla spadla do hlediště a při následném požáru kerosinu zemřelo přímo na místě přes 70 osob. Klepadlo Klepadlo je palička kruhového tvaru dopadající na kovovou kovadlinku nebo desku na dveřích. Klepadlo je nejčastěji kované ze železa nebo lité z bronzu. Nejčastějším motivem je lví hlava. Přemyšlení Přemyšlení je ves ležící ve Středočeském kraji, v okrese Praha-východ a spadá pod obec Zdiby. Leží západně u obce Zdiby, na východě těsně sousedí s osadou Veltěž. První písemná zmínka o Přemyšlení pochází z roku 1351, ale souvislé osídlení je archeologicky doloženo již od 10. století. Ve vsi stála tvrz, která však přestala být udržována a koncem 18. století z ní zbyla pouhá zřícenina. V první polovině 19. století byl na jejích základech vybudován zámek. Volavka bílá Volavka bílá je nejrozšířenější zástupce čeledi volavkovitých. Nalezneme jej v mokřadech nebo na březích řek a jezer v Severní, Střední i Jižní Americe, subsaharské Africe, ve východní až jihozápadní Asii, jihovýchodní a střední Evropě a na velkém území Austrálie. Volavka bílá je o něco menší než naše hojnější volavka popelavá. Štíhlé tělo má porostlé čistě bílým peřím. Nápadným znakem je i velmi dlouhý hubený krk, silný žlutý nebo černý zobák a dlouhé černé končetiny. V hnízdním období ji vyrůstají na zádech dlouhá pera, která volně visí nad jejím poměrně krátkým ocasem. Pohlaví se zbarvením neliší. V České republice si ji lze splést z podobnou volavkou stříbřitou, která je však výrazně menší než a má na rozdíl od ní žluté prsty. V letu ji od čápů a jeřábů rozeznáme pomocí esovitě stočeného krku. Volavka bílá se živí především vodními živočichy nebo obojživelníky, ačkoli vyhledává i drobné savce nebo plazy. Na kořist přitom číhá v nehybném stavu nebo ji pomalu následuje, a nakonec rychlým trhnutím hlavy uchopí do zobáku. Nejde o příliš hlučný druh. Na hnízdě se však ozývá chraptivými skřeky „cuk cuk cuk“. Volavka bílá je částečně tažný druh, ale většinou nelétá příliš daleko. V současné době již můžeme spatřit i zimující jedince ve střední Evropě. Hnízdí v malých koloniích a objemné hnízdo, které je umístěno na stromech poblíž rozlehlých jezer nebo mokřadů, si staví ze stébel rákosu. Ročně má samice jeden vrh, obsahující 2 až 7 bleděmodrých vajec. Hnízdící období se liší podle jednotlivých kontinentů, v Evropě trvá od dubna do června. Na vejcích sedí střídavě oba dva rodiče po dobu 25-28 dní. Mláďata bývají často mimořádně útočná, což často vede k úmrtí slabších mláďat. Hnízdo opouštějí zhruba po 6 týdnech života. Někteří autoři ji také uvádí pod latinským názvem Casmerodius albus, který se používá jen zřídka a není příliš podporován. U volavky bílé rozeznáváme 4 poddruhy z různých částí světa. Největší z nich je volavka jihoasijská. Na území České republiky se objevuje ve větších skupinách vzácně, nejčastěji koncem léta a na podzim. Dle vyhlášky 395/1992 Sb. jde v současné době v Česku o kriticky ohrožený a přísně chráněný druh. Kirchenlamitz Kirchenlamitz je německé město v bavorském zemském okrese Wunsiedel im Fichtelgebirge. Leží na řece Lamitz. Kirchenlamitz je v historických pramenech zmiňováno společně s nedalekým hradem Epprechstein poprvé v roce 1352, kdy jej jako léno získali purkrabí z Norimberku. Purkrabí Bedřich V. z Norimberku propůjčil Kirchenlamitz roku 1374 městská práva, o které město později ale přišlo. Kirchenlamitz později spadalo pod knížectví Bayreuthské, které se v roce 1791 stalo součástí Pruska. Po čtyřletém obsazení napoleonskými vojsky získalo Kirchenlamitz v roce 1810 Bavorské království. Od roku 1901 užívá Kirchenlamitz znovu městských práv. Izraelská vězeňská služba Izraelská vězeňská služba, v Izraeli běžně známá pod hebrejským akronymem Šabas, je ozbrojený bezpečnostní sbor, který zajišťuje výkon vazby a výkon trestu odnětí svobody. Je podřízena Ministerstvu pro vnitřní bezpečnost. Pracovníci vězeňské služby jsou trénováni v bojovém umění Krav Maga. Automatische TreinBeinvloeding Automatische TreinBeinvloeding, krátce ATB, v překladu automatické ovlivňování vlaku je holandský vlakový zabezpečovač. O zavedení systému ATB v Holandsku bylo rozhodnuto po neštěstí 8. ledna 1962 u Harmelenu, kde v husté mlze přehlédl strojvedoucí výstrahu a došlo k čelní srážce s protijedoucím vlakem. Při této nehodě bylo 91 lidí usmrceno a 54 zraněno. ATB patří k liniovým vlakovým zabezpečovačům. Slouží k přenosu návěstí na stanoviště strojvedoucího. K tomu používá pulsy střídavého proudu o frekvenci 75 Hz přenášené kolejnicemi a snímané anténou na spodku vozidla. Dekodér na vozidle převede kód na příslušnou návěst, která se zobrazí strojvedoucímu. Kódování jednotlivých návěstí je uvedeno v následující tabulce: K překonání omezení daných konstrukcí tohoto zařízení byla vyvinuta verze ATB Nieuwe Generatie, které umožňuje návěstění rychlosti v intervalu 10 km/h od 0 do 200 km/h a zároveň zohledňuje hmotnost vlaku. Jelikož oba systémy ATB jsou zcela odlišné, mohou být vozidla vybavena oběma systémy a traťová část může být provozována s oběma systémy zároveň. Také původní systém ATB-EG je zdokonalován. Verze ATB+ umožňuje zvýšit maximální rychlost a ATB++ má omezit možnost projetí návěstidla zakazujícího jízdu. Jiným problémem je vlastnictví patentu firmou ACEC-Alstom, což neumožňuje ostatním výrobcům dodávat tento systém a zároveň omezuje interoperabilitu. Proto je také Betuweroute osazena standardním evropským zabezpečovačem ETCS. Westernová kytara Westernová kytara je dnešní podoba kytary, pocházející z klasické kytary, ale oproti ní má silnější konstrukci, objemnější tělo, kovové struny pro čistší a hlasitější zvuk a užší hmatník, který bývá opatřen orientačními značkami. Westernové kytaře se často špatně říká jumbo, ale jumbo má ještě objemnější tělo a oblé klenuté luby. Nástroj bývá nejčastěji laděn E-A-D-G-H-E, ale objevuje se i ladění D-G-D-G-B-D, D-A-D-F#-A-D nebo D-A-D-G-B-E. Aby bylo možné se dostat k vyšším polohám pražců, tak bývají některé nástroje vybaveny výřezem. Nákladnější nástroje mají masivní vrchní desku, luby a spodní desku, levnější nástroje jsou vyrobeny z vrstveného dřeva. Westernová kytara své místo našla ve stylech jako blues, country, bluegrass, folk a v mnoha rockových stylech. Rifampicin Rifampicin Rifampicin nebo také rifampin je baktericidní antibiotikum ze skupiny rifamycinů. Jedná se semisyntetický produkt izolovaný z plísně Amycolatopsis rifamycinica. Rifampicin je dominantním lékem při léčbě tuberkulózy a lepry. Je účinný rovněž proti infekcím způsobených bakteriemi rodů Listeria, Legionella, Haemophillus, Neisseria. Mechanismus účinku spočívá v inhibici RNA-polymerázy v bakterialních buňkách, tím je znemožněna transkripce do mRNA a nedochází k syntéze proteinů. Acanthocnemidae Acanthocnemidae jsou čeleď brouků z nadčeledi Cleroidea. V čeledi je jediný rod, zastoupený jediným druhem - Acanthocnemus nigricans Auxerre Auxerre je město při středním toku řeky Yonne ve Francii, proslavené auxerrskou školou. Auxerre sousedí s Perrigny, Monéteau, Villeneuve-Saint-Salves, Saint-Georges-sur-Baulche, Venoy, Chevannes, Vallan a Champs-sur-Yonne. ImageSize = width:455 height:373 PlotArea = left:50 bottom:50 top:30 right:30 DateFormat = x.y Period = from:0 till:50000 TimeAxis = orientation:vertical AlignBars = justify ScaleMajor = gridcolor:darkgrey increment:5000 start:0 ScaleMinor = gridcolor:lightgrey increment:1000 start:0 BackgroundColors = canvas:sfondo József Baló Medicínu začal studovat v roce 1913 v Budapešti, ale kvůli první světové válce musel svá studia přerušit. Ta dokončil v roce 1919 a v letech 1922 až 1924 pracoval díky Rockefellerově stipendiu na Baltimorské a John Hopkinsově univerzitě a také v hygienickém institutu v Bostonu. V roce 1926 byl jmenován profesorem lékařské fakulty na univerzitě Pázmány Péter. O dvě roky později byl jmenován do čela katedry patologie na univerzitě Ferencz József v Szegedu. Na této univerzitě byl v letech 1932 až 1933 děkanem lékařské fakulty a v letech 1939 až 1940 dokonce rektorem. Poté až do konce druhé světové války byl opět v čele katedry patologie. Po válce stál v čele Forenzního lékařského institutu a experimentálního výzkumu rakoviny na budapešťské univerzitě Semmelweis. Od roku 1947 byl prezidentem Maďarské patologické společnosti. Bylo mu uděleno mnoho čestných cen. Během pitev, které prováděl koncem 20. let pozoroval a popsal dříve neznámé onemocnění mozku, koncentrickou sklerózu mozku, známou dnes jako Balóova nemoc. Jako první v Maďarsku potvrdil roli virů na patogenezi rakoviny. V roce 1957 publikoval mezinárodně uznávanou práci týkající se rakoviny plic. Za svůj život publikoval asi 300 vědeckých článků, 6 monografií a 300 publikací. Byl členem mnoha národních a mezinárodních vědeckých společností. Velká kunratická Velká kunratická je každoročně pořádaný běžecký přespolní závod. Běhá se vždy druhou listopadovou neděli v Kunratickém lese v Praze. Pro závod jsou charakteristická 3 prudká stoupání a 3 přeběhy Kunratického potoka. Zvláště „výběh k Hrádku“ je velmi náročný. Trasa pro muže je dlouhá 3100 m, pro ženy 1330 m. Celkem se běhá 21 kategorií na 5 různých tratích. Ve Velké kunratické se vede mnoho rekordů především podle věkových kategorií. Nejcennější jsou rekordy v kategoriích žen a mužů bez rozdílu věku. Závod vznikl v roce 1934 jako klubový závod Vysokoškolského sportu Praha. V současné době jej pořádá Atletický klub Spartak Praha 4. Padesátý ročník Velké kunratické v roce 1984 byl v mnoha směrech výjimečný. Konal se pod záštitou předsedy Mezinárodního olympijského výboru J. A. Samaranche, který tehdy osobně předával pamětní medaile. Zúčastnilo se ho rekordních 9128 běžců. V současnosti je závod méně masový, i když mezi atlety je stále velice vyhledávaný. S ohledem především na ochranu přírody je stanoven celkový limit 3400 účastníků. 74. ročník Velké kunratické se konal 11. listopadu 2007. Běželo se za deště a sněžení a výsledky tomu odpovídaly. Vítězi se v hlavních kategoriích stali: Eusocialita Eusocialita u živočichů je takové společenské uspořádání, kdy v jednom hnízdě žije ve vzájemné pospolitosti a spolupráci více jedinců téhož druhu. Eusocialita je vymezena následujícími rysy: V současné době je vědcům známo asi 15 000 druhů živočichů, žijících v eusociálních společenstvích – asi 10 000 druhů mravenců, 2000 druhů termitů, zbytek tvoří včely, čmeláci, vosy a několik druhů savců – nejznámějšími jsou rypoš lysý a rypoš damarský. Zatímco všechny dosud známé druhy mravenců a termitů žijí v eusociálních společenstvích, u včel, vos a čmeláků je eusociální pouze menší část všech druhů. Termiti jsou nejstarším eusociálním hmyzem, vyvinuli se asi před 200 miliony let. Eusociální druhy jsou obecně úspěšnější než ostatní druhy, ale fungování kolonie je náročnější na přírodní zdroje a pomalejší v rozmnožování a expanzi. To je důvodem, proč eusociální druhy zcela nevytlačily jiné živočichy. Otradov Obec Otradov se nachází v okrese Chrudim, kraj Pardubický. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 288 obyvatel. Propiska Propiska či propisovačka je moderní psací potřeba, která se dočkala širokého uplatnění po celém světě. Skládá se z obalu, náplně a kuličkového mechanismu na bázi ložiska. V dnešní době existuje mnoho barevných náplní do propisek. Slovo propiska pravděpodobně souvisí s faktem, že při psaní přes kopírovací papír se na propisku dá tlačit, a ta tak zanechává čitelnou kopii – propisuje – na rozdíl od inkoustového pera, které bylo v době nástupu propisek rozšířeno jako hlavní psací potřeba zanechávající trvalý záznam. K tvorbě více kopií kopírákem se před nástupem propisek musela používat tužka nebo inkoustová tužka. Poprvé byla sestavena novinářem maďarského původu jménem László Bíró, který pracoval jako editor v malé redakci. V práci byl často nucen využívat tužky, které často špinily papír a lámaly se. Rozhodl se tudíž, že vytvoří novou psací potřebu, která by vycházela z použité tuše u tiskařských strojů. Během své práce se spojil se svým bratrem Georgem, který pracoval jako chemik. Společně došli k závěru, že nový druh psací potřeby by měl vycházet z kuličkového ložiska, které umožňuje plynulou rotaci. Kulička se při doteku s papírem začne otáčet, čímž umožňuje odebírání náplně ze zásobníku a přenášení na plochu. Bíró na svůj nový vynález obdržel 15. června 1938 britský patent. Václav Junek Ing. Václav Junek, CSc. je český podnikatel, bývalý agent STB a bývalý předseda představenstva zkrachovalého chemického konglomerátu Chemapol. Dceřiná společnost Chemapolu – C.H.R. – koupila v roce 1997 od Václava Havla za 200 milionů korun 50% podíl paláce Lucerna. Palác později od C.H.R. koupila švagrová Václava Havla Dagmar Havlová za pouhých 145 milionů korun. V roce 1999 Junek veřejně přiznal, že tajně dával členům ČSSD karty na benzin zdarma. Na konci roku 2007 zabodovala jiná Junkova firma — LST Trhanov — v tendru Lesů České republiky na těžbu více jak 2,5 milionu krychlových metrů dřeva. Seagram Building Seagram Building je mrakodrap v New York City na Manhattanu v Midtownu. Nachází se na Park Avenue mezi 52. a 53. ulicí. Byla navržena německým architektem Ludwigem Miesem van der Rohem, ve spolupráci s Philipem Johnsonem. Byla postavena v roce 1958. Je 157 metrů vysoká se 38 podlažími. Tahle stavba, a Mezinárodní styl, ve kterém byla postavena, měla velký vliv na americkou architekturu. Jedním z charakteristických rysů stylu bylo vyjádřit či formulovat konstrukce budov externě. Seagram Building, stejně jako prakticky všechny velké stavby z doby, byla postavena z ocelového rámu. Bylo použito 1500 tun bronzu v jeho konstrukci. Po dokončení budovy byla Seagram Building jedním z nejdražších mrakodrapů té doby, zejména díky použití kvalitních materiálů a drahému vnitřímu vybavení včetně bronzu, taverninu a mramoru. Interiér byl navržen tak, aby byla zajištěna soudružnost s externími prvky. Hotel California Hotel California je studiové album, které koncem roku 1976 vydala americká rocková skupina Eagles. Toto album je prvním, které bylo nahráno bez jednoho ze zakladatelů skupiny, hráče na strunné nástroje Bernie Leadona a prvním, na jehož nahrávaní se podílel Joe Walsh. Zároveň je to poslední album, které nahrával jejich původní baskytarista a zpěvák Randy Meisner. Hotel California byl pátým albem skupiny, na kterém skupina Eagles nahrála originální materiál. Toto album se stalo z komerční stránky a i vzhledem na reakce kritiky jedním nejúspěšnějších v historii skupiny. Od jeho vydání se jen v USA prodalo víc než 16 miliónů nosičů, v žebříčku nejprodávanějších alb se začátkem roku 1977 osmkrát dostalo na první pozici a je v žebříčku patnácti nejprodávanějších alb všech dob. Zároveň jsou na tomto albu dvě skladby, které se jako singly umístily v žebříčku Billboard Hot 100 na prvním místě. Jsou to písně "New Kid in Town" a "Hotel California". V roce 2001 televize VH1 umístila album Hotel California na 38. místo seznamu 100 nejlepších alb všech dob. Ve stejném hodnocení dal britský televizní kanál Channel 4 toto album na 13. místo. Časopis Rolling Stone umístil album Hotel California na 37. pozici v seznamu 500 nejlepších alb všech dob. Odra Motorová osobní loď Odra je loď sériové výroby typu SPJD, zkráceně označovaného též SJD 190. Postavena byla roku 1968, jak už napovídá označení typu, v Polsku, konkrétně v Gdaňsku, ještě konkrétněji loděnicí Stocznia Wisła. Loď typu SPJD je takzvaný příbřežní člun, t. j. je určena k plavbě nejen po řekách, ale i po moři ve vzdálenosti do +-1 míle od břehu. Loď koupil Dopravní podnik hlavního města Prahy, závod osobní lodní doprava, dnes je jejím vlastníkem nástupce tohoto závodu, Pražská paroplavební společnost. Zajímavostí je, že na výrobním štítku je na výrobním štítku uveden typ PS 2/nějaké číslo. Doposud se nepodařilo zjistit, co je to za označení. V rámci modernizace a rozšiřování flotily zakoupil Dopravní podnik hl. m. Prahy v šedesátých letech také dvě motorové lodě typu SPJD, nejprve Vislu, vyrobenou roku 1965, a poté roku 1968 Odru. Jsou jedinými dvěma loděmi tohoto typu v České republice, dříve v Československu. Obě lodě, byť na tehdejší poměry nebyly tak rychlé, jako staré parníky, slavily úspěchy, pročež se DP-OLD začal rozhodovat, zda přijme nabídku na dalších šest lodí SPJD. Měl však také stejně výhodnou nabídku na osm menších zadokolesových motorových lodí s menší kapacitou, pro které se nakonec rozhodl a Polsko odvolal. Přišel však srpen 1968 a události s ním spojené, což vedlo k tomu, že nákup zadokolesových lodí se neuskutečnil. Slavnostní křest lodi Odra proběhl za asistence parolodi Praha v centrálním přístavišti DP-OLD v Praze na Rašínově nábřeží dne 28. června 1968. Za kmotru šla Odře paní Lacková, manželka tehdejšího generálního ředitele Dopravního podniku hlavního města Prahy ing. Mikuláše Lacka, který byl rovněž přítomen. Dále byl přítomen ředitel závodu DP-OLD, představenstvo Dopravního podniku, delegace krakovské loděnice a kapitán Odry Jaroslav Brynda s českou posádkou, která polskou delegaci na lodi přivezla do Prahy, spolek Vltavan se svou kapelou a diváci z řad veřejnosti. Od září 2004 do 18. května 2006 prošla ODRA kompletní rekonstrukcí, při které dostala např. hydraulické kormidlo nebo nový motor, výrazně se změnil i její interiér. Loď Odra je Pražskou paroplavební společností pravidelně nasazována na linky do Troje k zoo a na Slapy, občas jezdí i hodinové okružní plavby z Rašínova nábřeží pod Vyšehrad a k Národnímu divadlu okolo Střeleckého ostrova. Od května do poloviny září v pátek a v sobotu vyplouvá na večerní diskotékové plavby. V období od 3. do 26.11.2008 byla rovněž denně od 6:00 do 22:00 nasazována jako náhradní lodní doprava X21 v trase Podolská vodárna - Výtoň v rámci rekonstrukce Vyšehradského tunelu a tramvajové trati v něm a jeho blízkosti. Automobil Pojem automobil znamená dvoustopé osobní nebo nákladní silniční motorové vozidlo. Oproti této definici mezi automobily obvykle neřadíme autobusy. Jedná se o jeden z mnoha dopravních prostředků. Rozdělují se dle druhu pohonu, např. dieselové, zážehové, elektro aj. V roce 2002 bylo na světě 590 000 000 registrovaných automobilů. Slovo automobil pochází z řeckého , samostatně a latinského ve významu pohyblivý. Často se používá zkrácený tvar auto, ve starší češtině byl rovněž užíván doslovný překlad slova automobil – samohyb. Automobil je tedy etymologicky definován jako samostatně se pohybující pozemní dopravní prostředek, který je nezávislý na kolejích nebo trolejích a k jehož pohybu není třeba tažných zvířat či lidské síly a je schopen se po zemi pohybovat díky svému vlastnímu pohonu. Této definici, která zahrnuje i motorová jednostopá vozidla, autobusy a pojízdné pracovní stroje, však odpovídá v právních předpisech termín motorové vozidlo. Slovo automobil se používá v užším významu. Nejvýznamnější část historie automobilů se začala psát koncem 18. století, kdy byly realizovány první úspěšné pokusy s vozidly poháněnými parním strojem. K jejich prvním konstruktérům patřili Skot James Watt a nebo Francouz Nicolas Joseph Cugnot. Jeho parní stroj uvezl v roce 1769 čtyři pasažéry a dokázal vyvinout rychlost až 9 km za hodinu. Počátek 19. století byl stále doménou parních strojů, které se postupně zlepšovaly a zrychlovaly. Nic to ovšem neměnilo na jejich provozní náročnosti a těžkopádnosti. Zvrat nastal ve druhé polovině 19. století, kdy se konstruktérům podařilo zprovoznit první spalovací motory. V letech 1862 až 1866 vyvinul Nicolaus Otto první čtyřdobý spalovací motor. Vlastní vývoj dnešních automobilů začal v roce 1885 německém Mannheimu u Karla Benze, který si nechal patentovat svoji motorovou tříkolku. První dálkovou jízdu s automobilem podnikla Bertha Benzová 5. srpna 1888, a to cestu z Mannheimu do Pforzheimu. V roce 1887 zcela nezávisle na Karlu Benzovi začal automobily stavět také Gottlieb Daimler, který při výrobě motorů spolupracoval s Wilhelmem Maybachem. V roce 1897 pak Rakušan Rudolf Diesel sestrojil první provozuschopný vznětový motor. Prvním automobilem zkonstruovaným na území dnešní České republiky byl v roce 1897 Präsident postavený v Kopřivnické továrně pro výrobu a prodej kolejových vozidel. V roce 1898 následoval první nákladní automobil. Koncem 19. století se rovněž objevily první elektromobily. Soutěž mezi automobily s parním, elektrickým a spalovacím motorem trvala téměř až do konce prvního desetiletí 20. století. Poté začaly dominovat automobily se spalovacím motorem i když z hlediska efektivity přenosu energie je i po století vývoje dvakrát výhodnější elektromobil. Ve dvacátém století se benzínem či naftou poháněné automobily staly nejvýznamnějším dopravním prostředkem. Revoluci ve výrobě a masové rozšíření automobilů odstartoval v USA Henry Ford tím, že vymyslel a vyrobil lidově dostupný automobil. Slavný Ford model T byl uveden na trh v roce 1908 a byl vyráběn až do roku 1927. Podle charakteristických rozměrů jsou osobní automobily rozděleny do tříd. V současnosti je možné pozorovat tendenci neustálého nárůstu jak velikosti automobilů, tak výkonu jejich motorů. Hranice jednotlivých tříd se proto stále posunují. Základními technickými částmi současných osobních automobilů jsou karoserie, podvozek, hnací soustava, příslušenství, výstroj a výbava. Karoserie představuje u většiny současných automobilů jeho nosnou část. Poskytuje prostor pro posádku a náklad a umožňuje montáž všech ostatních částí vozidla. Karoserie historicky starších vozidel byla pojata jako podvozková. Byla tvořena nosným rámem z nosníků, na které byly přivařeny kapotovací plechy, které tvořily uzavřený prostor vozidla. Karoserie dnešních vozidel je koncipována jako samonosná, to znamená, že neobsahuje nosný rám. Nosnou funkci přebírají samotné kapotovací plechy. Mezistupněm je karoserie polonosná. Různé části karoserie jsou vyrobeny z různých materiálů. Používány jsou běžné konstrukční oceli, nízko a vysokolegované oceli, oceli s transformačně indukovanou pevností, nerezové oceli, tvárná litina, hliníkové slitiny, plasty aj. Karoserie hraje velmi důležitou roli při zajišťování aktivní i pasivní bezpečnosti vozidla. Proto obsahuje deformační zóny, jejichž účelem je pohltit při nehodě co největší množství energie. Podle způsobu, jakým jsou v karoserii odděleny prostory pro motor, posádku a náklad rozdělujeme osobní vozy na: Soubor:03-06 Mercedes-Benz E-Class.jpg|Sedan. Tříprostorová čtyřdveřová karoserie pro 4–6 osob. Zadní stěna zavazadlového prostoru je svislá s výraznou hranou. Příklad: Mercedes E. Soubor:Fiat Grande Punto rot.JPG|Hatchback. Dvouprostorová tří nebo pětidveřová karoserie pro 4–6 osob. Zavazadlový prostor je přístupný dveřmi, které jsou ukotveny ve střeše vozu. Příklad: Fiat Grande Punto. Soubor: Skodaoctavia99.jpg|Liftback. Dvouprostorová pětidveřová karoserie pro 4–6 osob podobná hatchbacku. Záď vozu je delší a plošší. Příklad: Škoda Octavia. Soubor: Renault Laguna Kombi front 20080108.jpg|Kombi. Dvouprostorová pětidveřová karoserie pro 4–6 osob. Prostor pro zavazadla je zvětšen, přístupný dveřmi ukotvenými ve střeše vozu. Příklad: Renault Laguna. Soubor:Porsche 997 GT3 RS.JPG|Kupé. Dvoudveřová tříprostorová karoserie určená pro 2-3 osoby. Záď vozu se směrem dozadu silně svažuje. Příklad: Porsche 997. Soubor: Bmw 3 2004 cabrio.jpg|Kabriolet. Tříprostorová otevřená dvou nebo čtyřdveřová karoserie pro 4–6 osob. Střecha je plátěná nebo kovová, skládací. Příklad: BMW 3 Cabrio. Soubor: Skoda felicia 1962 front.jpg|Kupé kabriolet. Dvoudveřová tříprostorová karoserie určená převážně pro 2-3 osoby. Některé vozy mají ještě druhou řadu sedadel, na které je ale prostor pro cestující velmi stísněný. Střecha je rovněž plátěná nebo kovová, skládací. Příklad: Škoda Felicia. Soubor: Jaguar E-type.jpg|Roadster. Dvoudveřová tříprostorová karoserie pro 2 – 3 osoby. Jen jedna řada sedadel, střecha plátěná skládací nebo pevná odnímatelná. Příklad: Jaguar E Type. Soubor:Hummer H2 black.JPG|Off-road. Dvouprostorová karoserie pro 4–9 osob. Stavba karoserie je podřízena dobré průchodnosti terénem. Má větší světlou výšku a velké nájezdové úhly. Příklad: Hummer H2. Soubor: 2007-Audi-Q7.jpg|SUV Dvouprostorová pětidveřová karoserie pro 4–7 osob. Konstrukce je zaměřena hlavně na jízdu po silnici, ale je upravena pro zvládnutí nenáročného terénu. Příklad: Audi Q7. Soubor: Opel Zafira front 20071002.jpg|MPV Dvouprostorová karoserie pro 5–7 osob. Pětidveřová, případně s posuvnými zadními dveřmi. Velký vnitřní prostor s variabilním uspořádáním. Příklad: Opel Zafira. Soubor: Nissan Murano.jpg|Cross-over. Automobil, obsahující prvky více kategorií karoserie. Příklad: Nissan Murano. Podvozek vozidla se skládá z přední a zadní nápravy, odpružení, vozidlových kol, brzdové soustavy a řízení. Podvozek zásadním způsobem ovlivňuje jízdní vlastnosti vozidla. Přední náprava osobních automobilů je řídící. Podle toho, jaká náprava je hnací a kde je uložen motor, rozlišujeme koncepci vozidla: Nápravy přenášejí tíhovou sílu karoserie, hnací, brzdné a setrvačné síly. Svým pohybem umožňují řízení vozidla a odpružení. Hnací soustavu tvoří motor, spojka, převodovka, rozvodovka a hnací hřídele. Většinou tyto součásti tvoří kompaktní celek pohánějící blízkou nápravu. U vozidel s náhonem na vzdálenou nápravu rozvodovka není součástí převodovky a točivý moment z převodovky se do rozvodovky přenáší torzní tyčí, tzv. Kardanovou hřídelí. Motor je zdrojem točivého momentu. V současnosti se automobily opatřují převážně spalovacím motorem. Spalovací motor je uváděn do chodu startérem, zabírajícím ozubením svého pastorku do ozubeného věnce setrvačníku motoru. Mezi motor a převodovku je vložena spojka zabezpečující bezrázové připojení motoru ke zbytku hnací soustavy. V současnosti se automobily opatřují převážně kotoučovou spojkou s talířovou pružinou. Kotouč takové spojky je unášen čelní plochou setrvačníku motoru a pohání vstupní drážkovaný hřídel převodovky. Převodovka ať již manuální, nebo automatická, slouží k volbě převodu otáček motoru na otáčky kol automobilu. V současnosti se automobily opatřují převážně manuální synchronizovanou převodovkou. Automatické převodovky se prosazují pomalu a největší tradici mají v USA. Pro použití v automobilech musí být převodovky minimálně hlučné, maximálně účinné a nepříliš výrobně náročné. Ozubená kola převodů jsou většinou čelní s šikmým evolventním ozubením. Přímá ozubení se pro svou hlučnost používají pouze u zpátečky a na věnci setrvačníku, tedy u ozubení, která jsou v činnosti jen po omezenou dobu. Vyrábějí se obrážením, zatímco šikmá ozubení se vyrábějí metodou odvalovacího frézování. Pro další omezení hlučnosti převodů se na ozubení aplikuje tzv. "chewing", díky němuž předtím kosodélníkový průřez zubu získá mírně soudkovitý tvar. Rozvodovka zabezpečuje přenos hnacího momentu od převodovky na hnací hřídele nápravy. Zabezpečuje základní převodový poměr, který se násobením skládá s převodovým poměrem převodovky a tvoří tak celkový převodový poměr. Důležitou součástí rozvodovky je diferenciál zabezpečující rozdělení hnacího momentu mezi levé a pravé kolo. U pohonů obou náprav se používá též mezinápravový diferenciál se spojkou, která umožňuje vypnout pohon druhé nápravy. Při prokluzu kola je znemožněn přenos hnací síly na kola. K zamezení tomuto jevu slouží uzávěrka diferenciálu. Používá se u terénních automobilů. Diferenciál může být i samosvorný, jsou-li v něm použita výrobně náročná šneková ozubená kola. Hnací hřídele přenášejí točivý moment od rozvodovky na kola. Je-li poháněna řiditelná náprava, musí být hřídele opatřeny stejnoběžnými klouby. Na vnitřní klouby se používají stejnoběžné klouby typu tripode a jako takové nepřenášejí axiální sílu na ložiska převodovky. Homokinetické klouby jsou výrobně náročné a ve světě je produkuje jen několik specializovaných firem. Od známé značky Löbro pochází slangový název pro hnací hřídel se stejnoběžným kloubem 'lebro'. Za zmínku stojí ještě CIFAM se sídlem v Cologne v Itálii a značka KAMOKA® zastupující produkci z USA, Japonska, Hong Kongu a zemí Dálného Východu. U běžných osobních automobilů poloosa pohání přímo kolo. U některých konstrukcí nákladních a terénních vozidel poloosa pohání jednoduchý ozubený převod umístěný v prostoru kola. Díky tomu se daří umístit poloosu výš než je samotná osa kola a vozidlo má lepší průchodnost terénem. V důsledku ekonomické krize 2008 celkově prudce klesla poptávka po nových automobilech, ovšem poptávka po nejmenších vozech vzrostla o 20-25%. Doslov aneb Abdikace Umělecký manifest Doslov aneb Abdikace je kolektivním provoláním neformálního skupiny libeňských autorů přečtený pravděpodobně v roce 1950. Tento manifest má opoziční charakter a do začátku devatesátých let byl veřejnosti prakticky neznámý. S libeňskou skupinou bylo zpřízněno mnoho mladých umělců a teoretiků, kteří se později proslavili; jedná se o Bohumila Hrabala, Egona Bondyho, Vladimíra Boudníka, Mikuláše Medeka a další. Studium Abdikace může zvýšit pochopení jejich raného vývoje. Autoři - v dobovém kontextu - provokativním způsobem odmítají sdílet oficiální revoluční étos. Mimo jiné se přihlašují k bývalé maloburžoazii a píší: "Víme jen toto: Náš vztah k výrobním prostředkům není žádný, protože nepracujeme a nemáme v úmyslu kdy pracovat". Proklamují usilí o seberealizaci a štěstím svým vlastním nezávislým způsobem odlišným od mas, odmítají všechny ideologie a chtějí tvořit bez uměleckého programu, jen "mimoděky". Tyto postoje nepovažují za obecně závazné mravní imperativy, ale za výhradně individuální nepragmatické rozhodnutí. Nečekají, že tyto postoje budou zajímavé pro okolí, a odmítají je propagovat. Zároveň zdůrazňují výhody socialismu a komunismu a považují za nadřazený kapitalismu. Prohlašují: "Ať nikoho ani ve snu nenapadne zakládat novou církev. To se podařilo jenom komunistům, a ti měli předpoklady tkvící v podstatě jejich věci". Pisoár Pisoár je hygienické zařízení, určené k močení pro muže ve stoje. Oproti běžnému záchodu má několik výhod, mezi něž patří zejména to, že je menší a má mnohonásobně nižší spotřebu vody. Často do něj bývají vkládány tablety pro potlačení zápachu s desinfekčními účinky. Pisoár bývá umístěn zejména na veřejných toaletách, občas se vyskytuje i v privátních obydlích. Slovo pisoár sice pochází z francouzského pisser = močit, které je však chápáno jako neslušné, možná i sprosté. Slušně se to řekne uriner a proto je lepší v cizích zemích používat slova jako urinoir, Urinal, nebo orinatoio. Obrácený pisoár také použil Marcel Duchamp jako umělecké dílo nazvané Fontána. Většina pisoárů má svůj splachovací systém, který odvádí moč z mísy a zabraňuje zápachu. Splachování probíhá zpravidla jedním z těchto způsobů: Tento typ splachování je poněkud zastaralý, ale stále ještě je poměrně dost rozšířený. K jeho aktivaci je potřeba stisknout tlačítko, případně zatáhnout za splachovadlo po použití pisoáru. Od používání tohoto způsobu se v poslední době upouští zejména proto, že kontakt s tlačítkem/splachovadlem bezprostředně po použití pisoáru je nehygienický. Oproti Velké Británii se v Česku tento systém prakticky nepoužívá, funguje na principu splachování v pravidelných časových intervalech a nebere v potaz, zda byl pisoár během intervalu použit, či nikoliv. Funguje zpravidla na principu infračerveného senzoru, který registruje osobu stojící u pisoáru zpravidla déle než 5 sekund, po jejím odchodu je spuštěn splachovací systém a pisoár je spláchnut. Tento typ splachování je funguje na principu teplotního čidla umístěného v těle pisoáru a splachuje při zvýšení teploty. Často bývá doplněn i časovým splachováním, že se pisoár spláchne i např. po 3 hodinách bez použití. Pisoáry bez splachovacího systému bývají zpravidla využívány v mobilních toaletách, ve kterých by bylo umístění zásobníku vody problematické. Pisoáry bývají používány zejména ve veřejných budovách, jako jsou např. továrny, nákupní centra, restaurační zařízení, letiště, nebo třeba kina. Zpravidla společně s obyčejnými záchody, a tak přispívají ke zvýšení kapacity. Někdy bývá jeden, nebo dva pisoáry, zpravidla na okraji řady, umístěn níže než ostatní - pro děti, nebo osoby na invalidních vozících. Pravděpodobně nejslavnější pisoár najdeme v románu Gabriela Chevalliera Zvonokosy, jehož zápletku tvoří stavba obecního pisoáru. V hovorové řeči se můžeme teké setkat s termínem zvonokosy jako synonymem pro veřejný záchod. Jaroslav Čermák Byl žákem Ch. Rubena na pražské akademii. V roce 1849 odjel přes Mnichov, Drážďany, Berlín a Düsseldorf do Antverp, kde se zapsal na malířskou akademii. Po cestě do Holandska vstoupil 1850 do Gallaitova ateliéru v Bruselu. V první polovině šedesátých let podnikl cesty do slovanských zemí, zvláště Černé Hory a Dalmácie, v druhé polovině šedesátých let cestoval po Francii, Riviéře a Pyrenejích. 1865-1867 pobýval v Itálii. 1869 se usídlil v Roscoffu v Bretani. Mšl nabídku k převzetí místa ředitele pražské Akademie, odmítl ji však a zůstal v cizině. Byl autorem heroických a romantických historických obrazů s náměty k slovanským tradicím. Mimo to namaloval mnoho zítiší a podobizen.. File:Jaroslav Čermák - Husité průsmyk bránící.jpg|Husité průsmyk bránící File:Cermak, Jaroslav - Protireformace.jpg|Protireformace File:Jaroslav Cermak Montenegrinerin.jpg|Černohorka File:Jaroslav Čermák - Indian.jpg|Černonožec Zygmunt Krasiński Zygmunt Krasiński byl polský romantický básník, je považován za jednoho ze tří největších polských romantických básníků – „věštců“. Začal psát už ve 14 letech; do jeho literárních začátků spadají historické povídky a romány hrůzy, později se věnoval i dramatu a poezii. Podstatnou část Krasińského díla tvoří jeho dopisy, adresované rodině a nejbližším přátelům, které podávají zajímavé svědectví o autorovi i době, ve které žil. Nejvýznamnější a nejlepší díla Krasińského jsou dramata - Komedie ne božská, která poukazuje na vnitřní rozpory člověka a třídní konflikt aristokracie a lidu, a Irydion. Hlavní myšlenka obou dramat je společná: hledání smyslu lidského života. Ranger 7 Ranger 7 byla bezpilotní sonda organizace NASA z USA určená k průzkumu Měsíce. Celý projekt programu Ranger připravila Jet Propulsion Laboratory v Pasadeně u Los Angeles. S pomocí dvoustupňové rakety Atlas-Agena B odstartovala sonda z rampy na kosmodromu Eastern Test Range na Floridě dne 28. července 1964. V katalogu COSPAR dostala přidělené označení 1964-041A. Váha byla 362 kg . Byla stejná, jako Ranger 6. Mimo motoru na hydrazin měla palubní počítač, vysílače, silnější chemické baterie a sluneční panely baterií. Dále televizní aparatura s řadou kamer a třemi vysílači , parabolickou anténou. Byl zde stabilizační a orientační systém, jehož součástí bylo 12 trysek na stlačený dusík. Celá sonda dosahovala výšky 3,1 metru. Hlavním cílem této mise bylo pořídit několik tisícovek snímků během přiblížení k Měsíci. Měla napravit neúspěch jak misí Pioneer z let 1958-1959, tak zejména všech šesti předchozích sond Ranger , vypuštěných v letech 1961 - 1964. Raketa se sondou odstartovala bez problémů. Odchýlení od projektované dráhy bylo vyřešeno jejím přibržděním o 30 metrů/sec. Sonda dopadla po třídenním letu 31. července 1964 do Mare Nubium rychlostí 2,3 km/ sec. Stala se první sondou USA, která pořídila a na Zemi dodala snímky z blízkosti Měsíce. První z série 4316 snímků začaly být pořizovány z výšky 3200 km, tedy asi 16 minut před dopadem. Oblast dopadu , odkud byly pořízeny podrobnosti až metrové, byla později pojmenována na Mare Cognitum, tedy Moře poznané. Wupper Wupper je řeka v Německu. Je to pravý přítok Rýna. Je 105 km dlouhá. Povodí má rozlohu 827 km2. Pramení v Börlinghausenu. Protéká převážně severní částí pohoří Rheinisches Schiefergebirge přes hustě osídlenou průmyslovou oblast. V povodí bylo vybudováno několik přehrad. Vodou z řeky je zásobováno mnoho průmyslových závodů. Na řece leží města Wuppertal, Wipperfürth, Hückeswagen, Leichlingen. Soubor:Wupperquelle.jpg|Pramen řeky v Börlinghausenu soubor:Wupper unter Schwebebahn.jpg|Řeka Wupper protékající pod visutou dráhou ve Wuppertalu Císařská pečeť Japonska Císařská pečeť Japonska je užívána členy japonské císařské rodiny. Za dob ústavy Meidži nikdo jiný nemohl používat císařskou pečeť kromě japonského císaře, takže každý člen císařovy rodiny musel používat trochu pozměněnou verzi pečeti. Šintoistické svatyně zobrazovaly na svých vlastních emblémech buď císařskou pečeť jako takovou, nebo do nich alespoň zakomponovaly její prvky. Symbol je žlutooranžová chryzantéma s černými nebo červenými obrysy a pozadím. Centrální disk je obklopen přední sadou 16 okvětních lístků. Zadní sada 16 lístků je lehce posunutá oproti přední sadě, takže je vidět na samotných okrajích květiny. Příkladem užití chryzantémy může být např. odznak Řádu chryzantémy. Chryzantéma na odznaku běžného občana pak obsahuje 17 lístečků. Ostatní členové císařské rodiny používají verzi se 14 lístky, zatímco forma s 16 lístky se užívá pro odznaky, řády a průkazky členů parlamentu. Císařská pečeť je také zobrazena na standartě císařské rodiny. Ho Či Minova stezka Ho Či Minova stezka byl logistický systém, který sahal z Vietnamské demokratické republiky, do Vietnamské republiky přes sousední Laos a Kambodžu. Stezka sloužila k zásobování podzemního hnutí Vietkongu i pravidelných jednotek Vietnamské lidové armády během války ve Vietnamu. Systém netvořila jediná komunikace, ale komplex rozvětvených cest vyježděných nákladními automobily, chodníků pro pěší a na bicyklech se pohybující jednotky. Zahrnovala i transport po řekách a v pozdějších fázích války ji tvořil i provizorní ropovod. Pojmenována byla americkými jednotkami podle severovietnamského komunistického vůdce Ho Či Mina. Část procházející Laosem byla označována i jako stezka Truong Son podle stejnojmenného pohoří. Podle některých názorů byla jedním z největších vojensko-inženýrských projektů 20. století. Denně se po ní přepravoval materiál o hmotnosti stovek tun a vojenské jednotky. Stezka byla intenzivně bombardována americkým letectvem, tyto snahy o její přerušení však nebyly dostatečně účinné a neměly proto dlouhodobý úspěch. Při operaci Commando Hunt, kterou začala americká armáda 11. listopadu 1968, byla stezka i část území neutrálního Laosu opět cílem bombardérů amerického letectva. Během operace bylo v oblasti svrženo tři miliony tun bomb. Mnohé oblasti Kambodže, Laosu i Vietnamu jsou tak dodnes jedněmi z nejrozbombardovanějších oblastí na Zemi. Stezka byla dvakrát přerušena pozemními útoky amerických a jihovietnamských vojsk, poprvé v dubnu 1970, když tyto jednotky vpadly do Kambodže, o rok později když jihovietnamská armáda vstoupila do Laosu. Neschopnost Američanů a jejich spojenců přerušit zásobování po Ho Či Minově stezce bylo jedním z důvodů jejich neúspěchu v celé válce. Busted BUSTED je debutová deska Sámera Issy, kterou natočil po skončení prvního ročníku Česko hledá Superstar. Tato deska se stala jednou z nejprodávanějších alb roku 2004 a odnesl si díky albu také dvě platinové desky za velikou prodejnost, která činila více než 50 000 kusů. Na tomto albu spolupracoval Sámera Issa se skvělými textaři, ale také měl skvělé producenty. Gábina Osvaldová, Ondřej Brzobohatý, Ondřej Soukup, Radoslav Banga známý pod pseudonymem Gipsy.cz, Daniel Hádl, a americký producent Jorge Corante známý spoluprácí s Janet Jackson. K albu byly natočeny také dva klipy k pilotnímu singlu "Busted", ale také písni "Shake It". Tento klip se zapsal do historii tím, že je do dnes jako jeden z nejdražších klipů z České republiky a Slovenska. Deska Busted se také umístila v prestižním udílení cen Anděl jako druhá nejprodávanější deska za deskou Daniela Landy. Tato deska se zapsala do historie jako první opravdový posun k pravému západnímu R'n'B. Americké Panenské ostrovy Americké Panenské ostrovy jsou skupinka ostrovů v Karibském moři, které jsou izolovaným územím Spojených států amerických. Tyto ostrovy jsou geograficky součástí Panenských ostrovů. Americké Panenské ostrovy se sestávají ze čtyř hlavních ostrovů: Sv. Tomáše, Sv. Jana, St. Croix a Vodního ostrovu. Je to jediné místo ve Spojených státech, kde se jezdí vlevo. Panenské ostrovy byly původně osídleny Ciboneji, Cariby a Arawaky. Ostrovy byly pojmenovány Kryštofem Kolumbem na jeho druhé cestě v roce na Sv. Uršulu. Více než 300 let byly ostrovy v područí evropských mocností, Španělska, Británie, Nizozemska, Francie, Maltských rytířů a Dánska. Dánská Západoindická společnost se usadila na Sv. Tomáši v roce 1672, na Sv. Janu v roce 1694 a odkoupila St. Croix od Francie v roce 1733. Ostrovy se staly dánskou královskou kolonií v roce 1754, jejich název v dánském překladu je: Jomfruoerne. Cukrová třtina sklízená otroky poháněla ekonomiku ostrovů během 18. století a začátku 19. století, až do zakázání otroctví guvernérem Peterem von Scholtenem 3. července 1848. Během námořní války v 1. světové válce se Spojené státy obávaly, že by ostrovy mohly být obsazeny Němci jako námořní základna. Znovu tedy nabídly Dánsku odkup ostrovů. Po několika měsících jednání byla odsouhlasena kupní částka 25 milionů dolarů. Následné referendum, uspořádané v roce 1916, potvrdilo s velkým rozdílem prodej ostrovů. Jednání bylo tedy nakonec ratifikováno 17. ledna 1917, kdy USA a Dánsko podepsaly dohodu. USA převzaly ostrovy 31. března, kdy teritorium přejmenovaly na Americké Panenské ostrovy. Na Amerických Panenských ostrovech hraje hlavní roli turismus. Ostrovy navštíví zhruba 2 miliony návštěvníků ročně, z nichž mnoho navštíví ostrovy při okružních plavbách. Výrobní sektor se sestává z rafinérství, textilního průmyslu, výroby rumu, elektroniky a farmaceutiky. Zemědělský sektor je malý. Většina potravin je dovážena. Míra mezinárodního obchodu je nízká, ale rostoucí součást ekonomiky. Hovensa, jedna z největších rafinerií, je na ostrově St. Croix. Ostrovy jsou vystaveny tropickým bouřím a hurikánům. V minulosti způsobily značné škody hurikán Hugo 1989 a hurikán Marilyn 1995. Antonín Bečvář RNDr. Antonín Bečvář byl český astronom a klimatolog. Vydal světově proslulý astronomický atlas – Atlas Coeli Skalnaté pleso. Dlouhou dobu působil na Slovensku. Antonín Bečvář se narodil ve Staré Boleslavi, vystudoval na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde získal doktorát přírodních věd. Svá studia ukončil disertační prací z oboru meteorologie v roce 1934. Antonín Bečvář měl od dětství velmi podlomené zdraví, a proto na svoji vědeckou dráhu mohl nastoupit až ve více jak 30 letech, kdy se jeho zdravotní stav stabilizoval. V roce 1937 přijal místo státního klimatologa ve Vysokých Tatrách. Na Slovensku působil od roku 1937 jako klimatolog Státních lázní na Štrbském Plese. Po Mnichovské dohodě v roce 1938 musela být Československá astrofyzikální observatoř ve Staré Ďale na Slovensku zrušena. Tehdy Bečvář velmi úspěšně zapůsobil na slovenskou vládu a prosadil, aby výkonný reflektor o průměru 600 mm byl převezen na nové místo na Skalnaté Pleso, kde v letech 1941 1943 inicioval výstavbu nové observatoře na Skalnatém plese a byl jeho prvním ředitelem. Ta se stala jedinou vysokohorskou observatoří v tehdejším Československu a je jednou z nejvýše položených hvězdáren v Evropě. Hvězdárna na Skalnatém Plese se za dobu své existence stala uznávaným vědeckým ústavem a pod jejími kopulemi se vystřídalo mnoho věhlasných astronomů. Založil tu tradici výzkumu Slunce a meziplanetární hmoty. Už od vzniku Přírodovědecké fakulty Slovenské univerzity v Bratislavě přednášel astronomii. Roku 1944 se stal přednostou nově zřízeného astronomického ústavu PFSU a vedl ho až do roku 1952, když se stal ústav součástí Katedry astronomie, geofyziky a meteorologie, kterou vedl prof. Mikuláš Konček. V roce 1951 byl padesátiletý světově uznávaný vědec z observatoře na Skalnatém Plese propuštěn. Vrátil se zpět do Brandýsa nad Labem, opravil si hvězdárničku a započal práci na dalších hvězdných atlasech. Po celou dobu svého pobytu v Tatrách se zabýval fotografováním a studiem mraků. Jeho usilovná a systematická práce vyústila v roce 1953 ve vydání neobyčejného díla - Atlasu horských mraků. Bečvář byl člověk se širokým spektrem zájmů. Kromě astronomie se věnoval meteorologii, rád fotografoval, hrál velmi dobře na klavír a housle a v neposlední řadě byl náruživým turistou a oddaným obdivovatelem hor. V roce 1948 vydal barevnou publikaci Vysoké Tatry. Napsal i literární novelu Jediné léto, která vyšla ve válečném roce 1940. 10. ledna 1965 Dr. Antonín Bečvář v Brandýse nad Labem zemřel. Tehdy prof. Zdeněk Kopal, světově uznávaný astronom českého původu, v nekrologu pro magazín Nature napsal : „Smrtí Dr. Antonína Bečváře ztratili českoslovenští astronomové jednoho ze svých nejvýznamnějších kolegů a svět nejdůležitějšího přispěvatele astronomické kartografii všech dob.“ 100. výročí narození K uvedenému výročí připravila v roce 2001 Historická sekce České astronomické společnosti několik akcí připomínající tuto významnou osobu české astronomie. V rámci projektu jste mohli být přítomni vernisáží třech výstav, přednášky v prostorách Štefánikovi hvězdárny v Praze, semináře ve Staré Lesné, odhalení dvou pamětních desek a oslav v reprezentačních prostorách Zámku Brandýs n.L. Pro historii nejdůležitějším počinem však bylo vydání monografie „Antonín Bečvář - astronom který miloval mraky“, která snad natrvalo zůstane v našich knihovnách. Štěpán Ivan Kovář - Antonín Bečvář - astronom, který miloval mraky Exkluzivně vypravená kniha předkládá život jednoho z nejvýznamnějších českých astronomů 20. století, který se světově proslavil svými hvězdnými atlasy, jenž dalece přesáhly jak hranice našeho kontinentu, tak i dalece dobu, kdy je vytvořil. Antonín Bečvář v letech 1941 - 1943 realizoval stavbu observatoria na Skalnatém Plese ve Vysokých Tatrách, které se záhy stalo uznávaným vědeckým ústavem. Přesto byl světově proslulý vědec A. Bečvář v roce 1951 propuštěn, vrátil se zpět do Brandýsa nad Labem, kde stranou oficiálního vědeckého světa dokončil své velkolepé dílo hvězdných atlasů. Předloženým sborníkem tak splácíme velký dluh, který pociťujeme všichni, kdož jsme sami prožili větší část svých životů v pohnutém XX. století, vůči osobnosti, která se vskutku výjimečně zasloužila o dobré jméno naší astronomie doma i v cizině. Píše Jiří Grygar v úvodu monografie. Předmluva RNDr. Jiří Grygar, CSc. Nakladatelství Nakladatelství PhDr. Milana Nováka, Brandýs nad Labem Rozměry 325 x 235 mm Počet stran 70 Počet obrázků cca 50 + exklusivní barevná příloha Papír Křída Vazba Pevná vazba v plátně A. Bečvář vykonal dlouhodobé systematické pozorování sluneční fotosféry, komet a meteoritů. Objevil komety 1942 IV a 1947 III, vedl pozorování meteorického roje Ursid. Je autorem mnoha prací z meteorické astronomie a hydrologie, filmů o vývoji oblaků, obrázkových publikací Vysoké Tatry a Atlas horských mraků, tím je také Bečvář je považován za průkopníka československé meteorologické fotografie. Nejvýznamnějším dílem jsou čtyři velké astronomické atlasy vycházející z originální koncepce: Atlas Coeli Skalnaté pleso s katalogem, Atlas Eclipticalis, Atlas Borealis a Atlas Australis. Byla to nejmodernější díla svého druhu a vyšla i v zahraničí. Stala se základní pomůckou hvězdárnách na celém světě a používají se dodnes. Mezinárodní astronomická unie na jeho památku nazvala jeden z kráterů na odvrácené straně měsíce Bečvář. Patrocinium Patrocinium označuje v katolické církvi pojmenování určité budovy po určitém světci, pod jehož ochranou dané místo má stát. Kromě jmen světců může patrocinium znít i na některou z událostí dějin spásy, křesťanský symbol, či přímo některé z Božích jmen či označení. Patrocinium daného kostela, které připadá na den, který tomuto označení odpovídá v liturgickém kalendáři, bývá zvykem každoročně slavit. Raskolnikov Raskolnikov je divadelní hra, kterou napsal židovský dramatik a scenárista Leo Birinski podle románu Zločin a trest F. M. Dostojevského. Některé prameny hru označují jako Birinského dramatickou prvotinu, ale spolehlivě potvrdit to nelze. Jisté je, že hra pochází z autorova vídeňského období. První zmínky se o ní objevily v souvislosti s premiérou jiné Birinského hry Der Moloch v roce 1910. Tiskem byl Raskolnikov vydán v roce 1912, a to ve formě rozmnoženého strojopisu. Inscenován byl poprvé v Německu, a to v dubnu 1913 v Geře. Mimo autorovo domovské Rakousko-Uhersko byla hra patrně uvedena pouze v Německu, Chorvatsku a ve Slovinsku. Poslední doložená inscenace se uskutečnila roku 1922, poté hra i s autorem upadla v zapomnění. Její text byl znovu objeven roku 2003 v katalozích Kungliga Biblioteket ve Stockholmu a Library of Congress ve Washingtonu, existenci jiných výtisků se nepodařilo prokázat. V nově vytvořeném překladu by se hra měla roku 2009 poprvé dostat na české jeviště. Raskolnikov polosedí – pololeží, nereaguje na dění. Po odchodu sestry Duni matka tvrdí Raskolnikovovi, že Duňa něco tají. Právě prý opustila místo u Svidrigaljových. Služka Nastasja oznamuje, že bytná Praskovja už Raskolnikovovým na dluh nedá, mladý pán má jít pracovat. Matka posílá Nastasju k lichvářce Aleně něco zastavit. Vrací se Duňa, přichází Razumichin. Mluví s Duňou o doktoru Zosimovovi, nabízí Raskolnikovovi placenou práci na překladu. Mluví o Raskolnikovově článku a vypráví jeho obsah: lidstvo se prý dělí na menšinu „silných“, kteří mají právo a povinnost měnit svět všemi prostředky, a na většinu „obyčejných“, kteří jsou určeni pouze ke služebné úloze. Návštěva Svidrigaljové – Duňa u nich nepracuje již 14 dní a o místo přišla kvůli skandálu se Svidrigaljovem. Raskolnikov Duňu obviní, že se kvůli penězům na jeho studium prodala. Razumichin se ptá Raskolnikova, zda by byl schopen spáchat vraždu. Jistý Lenskij u Zosimova tvrdil, že na příklad lichvářku Alenu by bez výčitek zabil. Návštěva Zosimova, seznámení s Raskolnikovem a hovor nad jeho článkem o dvou druzích lidí. Nastasja se vrací od Aleny – Alenina sestra Lizaveta půjde na oslavu jakýchsi narozenin, kam se chystají i všichni ostatní. Alena zůstane sama doma, čehož se strašně bojí. Druhá návštěva Svidrigaljové – za skandál může její muž, Svidrigaljová se omlouvá a zve Duňu s matkou na návštěvu. Zmiňuje se o vdovci Lužinovi, kterému se Duňa líbí. Raskolnikov tedy další den bude sám doma. Raskolnikov leží nemocen, obklad na hlavě. Ošetřují jej bytná Praskovja a Nastasja. Ta říká Raskolnikovovi, že jej předevčírem našly ležet na zemi, když se vrátily z oslavy. Oznámí mu, že lichvářka Alena a její sestra, která z oslavy předčasně odešla, byly zavražděny. Přichází Razumichin. Rozverný rozhovor o Raskolnikovově nemoci, o novém vztahu Razumichina k bytné Praskovje, o jeho seznámení s vyšetřovatelem Porfirijem. Doktor Zosimov vyšetřuje Raskolnikova. Hovor o oslavě, kterou uspořádá Razumichin. Mezi pozvanými jsou i oba policisté. Řeč přijde i na vraždu Aleny a její sestry. Mluví se o tom, jak se to stalo a kdo je podezřelý – natěrač Mikolka se k vraždě přiznal. Raskolnikovovi se udělá špatně, dostane téměř záchvat. Návštěva komisaře Zametova. Raskolnikov se zmiňuje o vraždě lichvářky, říká, že o tom ví možná více než Zametov. Rozhovor Raskolnikova s Nastasjou o jeho nemoci, o smrti. Přichází vyšetřující soudce Porfirij. Raskolnikov mu říká, že u zavražděné zastavil v den vraždy nějaké věci. Přichází řeč na Raskolnikovův článek o dvou kategoriích lidí. Porfirij žádá vysvětlení, kteří lidé patří mezi ty vyvolené, kolik jich vlastně je. Raskolnikov mluví o návštěvě u lichvářky. Říká, že nikoho v domě neviděl, ani natěrače. Vrací se Raskolnikovova matka a Duňa, Porfirij odchází. Duňa oznamuje zasnoubení s Lužinem. Raskolnikov to jakožto sestřinu oběť tvrdě odmítá. Nastasja se dívá klíčovou dírkou do pokoje Raskolnikova. Přichází Razumichin a doktor Zosimov, Nastasja jim oznamuje, že Raskolnikov znovu upadl do mdlob. Nastasje prý říkal, že to přesahuje jeho síly a že k „nim“ nepatří. Přichází matka s Duňou, ptají se, co se vlastně stalo. Razumichin říká, že podle Zosimova Raskolnikov přišel o rozum. Vrací se Zosimov a říká, že jde o lehkou horečku, Razumichin prý přehání. Vejde Raskolnikov a tvrdí, že se cítí zcela zdráv, že se vrátí na univerzitu a vše půjde jako na drátkách. Omlouvá se za nepříjemnosti, které jim všem způsobil. Duně řekne, že pokud se vdá za Lužina, přestane ji považovat za sestru. Duňa mu vyčítá, jak s ní jedná – nikoho přece nezabila. Raskolnikovovi se udělá špatně. Oznamuje, že odejde pryč, že potřebuje být sám. Matka se hroutí, Duňa ho obviní z egoismu. Matka mluví Raskolnikovovi do duše. Raskolnikov naznačuje, že se o něm ještě něco dozví, a ptá se, zda ho bude mít i pak ráda. Ve dveřích se setká s Porfirijem. Raskolnikov říká, že mířil právě k němu, protože jej Porfirij podezřívá z vraždy Aleny a Lizavety – on to však neudělal. Porfirij mu odpoví: „Vrah jste vy.“ Před Raskolnikova předvedou Mikolku. Mikolka přiznává, že je vrah. Mikolku odvedou, pokračuje rozhovor Porfirije s Raskolnikovem. Porfirij mu oznámí, že ho zatím nechá na svobodě, aby si vše rozmyslel. Útěku se nebojí, protože sám před sebou samým utéci nemůže a své teorii už přece nevěří. Kdyby snad chtěl spáchat sebevraždu, má zanechat zprávu, kde jsou ukradené věci. Porfirij odejde. Raskolnikov se k oběma vraždám přizná Duně. Duňa ho vyzývá k útěku do ciziny, Raskolnikov odmítá. Svůj čin nepovažuje za zločin, ale uvědomuje si, že on k těm „vyvoleným“ nepatří, je prý také jen „havěť“, a neměl tedy právo použít tento výjimečný prostředek. Vyndá ze skrýše doličné předměty a odchází k soudu. Majetková práva k samotné hře budou trvat do 31. prosince 2021. Do dnešního dne se nepodařilo najít ani vlastníka, ani správce těchto práv, přestože pátrání proběhlo za pomoci agentury Dilia v Německu u agentury, která zastupovala práva ke hře v době jejího vzniku, i v USA, kde Leo Birinski publikoval další díla a kde také zemřel. Pátrání po Birinského dědicích, případně po jiných vlastnících či správcích majetkových autorských práv k jeho dílu pokračuje i nadále, situace se tedy v budoucnu může změnit. Jiří Melíšek Jiří Melíšek v Praze, je český spisovatel, humorista, scenárista a novinář. Pochází ze Žižkova z umělecké rodiny, jeho otec Karel Melíšek byl hudebník, písňový textař, libretista a filmový scenárista. Jiří po studiích na FAMU působil jako scenárista a redaktor v Československém rozhlasu a v Československé televizi. Viet Minh Viet Minh bylo osvobozenecké levicové hnutí na území Vietnamu vedené Ho Či Minem. Jeho cílem byla nezávislost vietnamského území na Francii a Japonsku a vytvoření levicové vlády. Roku 1941 se drobné vietnamské odbojové organizace spojily a vytvořily Viet Minh. Do té doby bojovaly proti kolonialismu, zejména francouzskému, samostatně. Koncem války dosadili Francouzi na vietnamský trůn císaře Bao Daie, který prakticky plnil francouzské nároky. Krátce po jeho dosazení byl obětí převratu organizovaného právě Viet Minhem. Viet Minh pod velením Ho Či Mina stál ve válce proti francouzské koalici. Po vítězství ve válce dosáhl Vietnam nezávislosti. Byl však rozdělen na komunistický sever a demokratický jih. Na severu se Viet minh transformoval na vládu VDR a na jihu na Vi?t C?ng, partyzánskou organizaci, která se snažila o sjednocení země pod komunistickou vládou. Nevybírala si zřejmě prostředky boje, to však americká armáda taky ne. Tajumulco Tajumulco je neaktivní stratovulkán, který se nachází na západě Guatemaly v pohoří Sierra Madre de Chiapas. Se 4 220 m je i nejvyšší horou této země a celé oblasti Střední Ameriky. Sopka má dva vrcholy, jeden s 50-70 m širokým kráterem, jehož masív je tvořený převážně andezity a dacity. Sopečná aktivita Tajumulca nebyla nikdy doložená, existují však záznamy o údajných erupcích v letech 1921, 1863 a 1993. Hmyz Hmyz je třída kmene členovců. Zahrnuje přes milión popsaných druhů - více, než celý zbytek živočišné říše. Odhaduje se, že dalších až 20 miliónů druhů hmyzu ještě čeká na své objevení, některé odhady uvádějí dokonce až 80 miliónů druhů. Nové druhy se objevují převážně v tropických oblastech, ve kterých hmyz dosáhl největší rozmanitosti. Hmyz můžeme nalézt téměř v každém prostředí naší planety, i když například jen ve velmi malém množství obývá oceány, kde mají převahu korýši. Tato třída zahrnuje ze v současnosti popsaných druhů přibližně 5 100 druhů vážek, 2 000 druhů kudlanek, 20 000 druhů rovnokřídlých, 170.000 druhů motýlů a molů, 120 000 druhů dvoukřídlých, 82 000 druhů ploštic, 350 000 brouků a 110 000 blanokřídlých. Současný odhad počtu všech druhů hmyzu, tedy i včetně těch, které dosud nejsou známé, se pohybuje v rozsahu od 2 do 30 milionů. Většina dosud neodhaleného hmyzu má sídlo v deštných pralesích, ale nové druhy se objevují např. i v Evropě. V současnosti je známo na území České republiky zhruba 30 000 druhů hmyzu a v celé Evropě přes 100 000 druhů. Velikost současných hmyzích dospělců se pohybuje od 567 mm po 0,139 mm. Studium hmyzu se nazývá entomologie z řeckého ????µ??, což opět znamená „vyřezaný do sekcí“. Název Insecta tedy vznikl na základě rozdělení těla na hlavu A, hruď B a zadeček C. Dříve byl pro hmyz používán také název Hexapoda, který se však v současnosti používá pro vyšší skupinu. Další suchozemští členovci jako stonožky, štíři a pavouci jsou někdy zaměňováni za hmyz, protože jejich tělo se zdá být podobné hmyzímu – mají také spojené články, jako všichni členovci. Při bližším pohledu se však zjistí, že se liší od hmyzu velmi, například tím že nemají šest nohou. Uvnitř podkmene Hexapoda se nachází několik skupin jako např. chvostoskoci, které jsou často pokládány za hmyz, i když někteří autoři je z hmyzu vyřazují díky jejich odlišnému evolučnímu původu. To může být také případ zbytku skupiny Entognatha – hmyzenek, chvostoskoků a vidličnatek. Pravý hmyz se liší od ostatních členovců především tím, že je částečně ectognatha, což znamená, že má úplně nebo částečně odkryté ústní ústrojí vyčnívající z hlavové schránky a také tím, že zadní část těla má jedenáct článků. Proto je také pravý hmyz někdy uváděn právě pod názvem Ectognatha. Mnoho hmyzích dospělců je okřídleno. Část exopterygote infratřídy Neoptera se někdy dělí na Orthopteroida a Hemipteroida, někdy také nazývané nižší a vyšší Exopterygota. Hmyz může dosahovat délky v rozsahu od méně než 1 mm až přes 18 cm. Má článkované tělo podporované exoskeletonem, tvrdým vnějším pláštěm tvořeným převážně chitinem. Tělo je rozděleno na hlavu, hruď a zadeček. Hlava nese pár smyslových tykadel, pár složených očí a ústní ústrojí. Hruď podpírá šest nohou a dále obsahuje křídla. Zadeček je složen z jedenácti částí, z nichž některé mohou být redukované nebo sloučené, a obsahuje dýchací, vylučovací a reprodukční struktury. Jejich nervová soustava může být rozdělená na mozek a břišní nervovou pásku. Hlavový oddíl má šest párů tzv. ganglií. První tři páry splynuly v mozek, zatímco tři následující páry vytvořily strukturu zvanou subesophageal ganglion. Hrudní segmenty mají jeden ganglion na každé straně, ty jsou spojené do páru, tudíž vychází jeden pár na segment. Toto uspořádání je možno nalézt také v zadečku, ale pouze v jeho prvních osmi segmentech. Mnoho druhů hmyzu má počet ganglionů redukovaný díky jejich sloučení nebo přeměně. Někteří švábi mají v zadečku právě šest ganglionů, kdežto sršeň obecná má pouze dva v hrudi a tři v zadečku. A u některých druhů, jako je např. moucha domácí splynuly všechny tělové gangliony do jednoho velkého hrudního ganglionu. Nervové uzliny nadjícnové a podjícnové inervují oči, tykadla a ústní ústrojí. Nervový prstenec je spojuje s dalšími uzlinami z nichž vychází břišní nervová páska. Hmyz má kompletní trávicí systém. To znamená, že základem jejich trávicí soustavy je trubice probíhající od úst až po konečník, což kontrastuje s neúplnými trávicími systémy, které můžeme nalézt u jednodušších bezobratlých. Vylučovací systém se skládá z malpighických trubic pro vylučování odpadních látek a zadních vnitřností pro osmoregulaci. V malpigických trubicích se z krve odnímají odpadní látky a jsou přeměňovány na moč, která se ukládá do zadního střeva. Koncovou částí střeva je hmyz schopen zpětně vstřebávat vodu spolu s draselnými a sodíkovými ionty. Proto hmyz většinou nevylučuje se svými výměšky i vodu, ale uskladňuje si ji v těle. Tento postup zpětného vstřebávání jim umožňuje odolávat horkému a suchému prostředí. Většina hmyzích druhů má dva páry křídel umístěných na druhém a třetím hrudním článku. Hmyz je jedinou skupinou bezobratlých u které se vyvinula schopnost letu, což mělo veliký vliv na úspěch při jeho rozšiřování. Hmyz se dělí na dvě základní podtřídy, na okřídlený hmyz a jejich bezkřídlé příbuzné. Let hmyzu není zatím úplně dokonale prozkoumán, spočívá na turbulentních aerodynamických efektech. Primitivní skupiny hmyzu využívají síly svalů působením přímo na strukturu křídla. Pokročilejší skupiny působí svaly na stěnu hrudi a poté na sklopná křídla nepřímo. Tyto svaly jsou schopny provádět kontrakci bez nervových popudů, což jim dovoluje rychleji tlouci. Jejich vnější kostra, pokožka, je tvořena dvěma vrstvami; epicuticle je tenká a vosková, vodě odolná vrchní vrstva neobsahující chitin, vrstva pod ní se nazývá procuticle. Ta je tvořená chitinem, je o hodně silnější než vrchní vrstva a je tvořena dvěma částmi. Vnější se nazývá exocuticle zatímco vnitřní je endocuticle. Tuhý a ohebný endocuticle je vystaven z početných vrstev vláknitého chitinu a proteinů, prokládaných křížem krážem jako v obložený chléb, zatímco exocuticle je sklerotizován. Exoskelet je tedy velmi lehký a přitom naprosto neproniknutelný. K dýchání hmyz používá systém vzdušnic otevřených na straně hrudi stigmaty a zadečku. Vzduch se dostává k vnitřním tkáním pomocí postupně se rozvětvující sítě tohoto tracheálního systému. Na každý tělový segment obvykle připadá jeden pár tracheánlích trubic. Tak mají některé druhy vzdušnice v osmi segmentech zadečku a dvou hrudních segmentech. Některé skupiny hmyzu mají redukovaný počet stigmat a některý létající hmyz nemá žádné průduchy v segmentech zadečku. Jedná se tu také o fyzikální limit týkající se tlaku na stěny vzdušnic, kterým jsou přes vyztužení chitinovými páskami schopny odolat bez zhroucení, a to je také jeden z důvodů proč je hmyz tak relativně malý. Vzdušnice mají svaly řízené záklopky, umožňující hmyzu vyhnout se potopení pod vodu nebo zabránění vysušení. Průduchy mají často chloupky, které pomáhají filtrovat vstupující vzduch. Dýchání je primárně pasivní postup. Výměna vzduchu je regulována a kontrolována svaly a může být zvýšena. U vodního hmyzu se pak vyvinula další modifikace, která mu umožňuje dýchání pod vodou. Tak nalezneme u některých vodních brouků a jiného vodního hmyzu schopnost udržet si na zvláštním povrchu vzduchovou bublinu. Další druhy využívají k dýchání objemově stálý plastron nebo dýchací trubičky. Především hmyzí larvy, které tráví svůj vývoj ve vodě, se zřekly dýchání pomocí vzdušnic a kyslík přijímají žábrami nebo celým tělem. Některé skupiny hmyzu jako např. Chironomidae mají během svého larválního stadia v krvi pravé krevní barvivo podobné hemoglobinu. Jejich průdušnice jsou často redukovány, protože jejich tělo může pohlcovat kyslík přímo z vody, což jim dovoluje žít např. v bahnu, kde je hladina kyslíků nízká. U jistého druhu ploštic jsou tři páry průduchů pokryty blánou citlivou na tlak, která jim pomáhá určit jejich polohu ve vodě. Poslední břišní průduch a přidružená průdušnice jisté motýlí housenky je upravena v průdušnicovou plíci adaptovanou na hemocytální výměnu plynů. Krátké tracheoly z této průdušnice končí v uzlech v buňkách bazální membrány. Madagaskarští syčící švábi používají při ohrožení průduchy na hlasité vypouštění vzduchu. V haemocoelu zadečku některých druhů hmyzu se nachází rozptýlená tkáň, nazývaná tělní tuk. Ten má smysl v akumulaci energii a metabolických procesech a funguje u hmyzu podobně jako játra. Oběhová soustava hmyzu je, stejně jako u jiných členovců otevřená: funkci srdce zastává velká hřbetní céva, která pumpuje krvomízu směrem dopředu k mozkovým gangliím, odkud se hemolymfa dostává dále do celého těla, kde volně omývá vnitřní orgány a je rozváděna i do křídel. Její zpětná cirkulace se zajišťuje pomocí otvorů po stranách hřbetní cévy. Ty se při uvolnění otevírají a nasávají hemolymfu zpět z tělní dutiny do hřbetní cévy. Hemolymfou jsou na rozdíl od krve rozváděny pouze živiny a nikoliv kyslík. Podobně jako někteří jiní bezobratlí nedokáže hmyz syntetizovat cholesterol a musí ho přijímat ve stravě. Nehledě k několika málo výjimkám, vyžadují také ve své stravě dlouhé řetězce mastných kyselin. Nedostatek těchto mastných kyselin vede u hmyzu k zpoždění jejich vývoje nebo k deformacím. Většina hmyzu se rodí z vajíček, ale některé druhy hmyzu jsou nepravými živorodými nebo živorodými. Všechny druhy podstupují během svého vývoje a růstu řadu svlékání. Vnější kostra tvořená pevnou kutikulou neumožňuje totiž plynulý růst jedince. Svlékání je proces, během kterého je příliš těsná a růst omezující kutikula nahrazována vždy větší, která se před svlékáním vytvoří pod dosavadní menší kutikulou. Tento proces se několikrát opakuje. Při svlékání chitinový obal na hřbetě praskne s larva v poněkud větším, ale dosud měkkém kutikulárním obalu dosavadní těsný krunýř opouští. Za nějakou chvíli se nová kutikula na vzduchu zpevní, ztuhne a stane se pevnou oporou těla. U některých druhů hmyzu jsou mladí jedinci nazýváni nymfami, kteří se kromě nerozvinutých křídel, která jim dorůstají až v dospělosti, velice podobají dospělým jedincům. V takovém případu jedinci ve vývoji neprochází stádiem kukly a tento postupný vývoj v dospělce se nazývá nedokonalá proměna. U vývojově pokročilejších skupin hmyzu larvy postrádají základy křídel a před vlastní proměnou prochází stádiem kukly. V tomto stádiu nepřijímají potravu a jsou v klidu s omezenými možnostmi pohybu. V kukle pak probíhá hluboká vnitřní přestavba orgánů larvy v orgány dospělého hmyzu. Takováto proměna se nazývá dokonalá proměna a vyznačuje se jí nadřád hmyzu označovaný Endopterygota. Druhům hmyzu, patřícím do tohoto podřádu, se z vajíček líhnou larvy v obecné podobě červa a tyto larvy mohou být rozděleny do pěti různých forem: eruciforma, scarbaeiforma, campodeiforma, elateriforma a vermiforma. Larva postupně roste a nakonec se zakuklí v zámotku nebo kukle, která může být různého druhu. Jsou rozeznávány tři základní typy kukel: kuklu mumiovou, na nichž je patrná hlava s tykadly i sosákem, kuklu volnou, které mají zřetelné základy nohou, více či méně odstávající od vlastní kukly a kukla uzavřená, která je uzavřena a vyvíjí se ve staré larvální kůži. Ke kuklení dochází na zemi, v půdě, mezi vegetací, v různých částech rostlin, v pouzdrech, v zámotcích, které vznikají z výměšků snovacích žláz ústících do ústní dutiny nebo přímo z výměšků slinných žláz. Ve stadiu kukly podstupuje hmyz značnou proměnu a poté se objevuje ve formě dospělce nebo imaga. Motýli jsou například příkladem hmyzu, který podstupuje kompletní metamorfózu. Některé druhy hmyzu se dokonce vyvíjí pomocí hypermetamorfózy. Jiné druhy hmyzu provádí polyembryonii, kdy jednotlivé oplodněné vajíčko může být rozděleno na mnoho samostatných embryií. Další vývojové a reprodukční variace zahrnují haplodiploidy, polymorfismus, paedomorfismus, sexuální dimorfismus, partenogenezi a velmi vzácný hermafroditismus. Mnoho druhů hmyzu má velmi citlivé orgány vnímání. Některý hmyz, jako např. včely, může vidět v ultrafialovém spektru záření, zatímco samci můr mohou detekovat samičí feromony na vzdálenost mnoha kilometrů. U některého hmyzu se také vyvinul smysl pro počet, zvláště je to zřetelné mezi soliterními vosami. Vosí matka pokládá vejce do jednotlivých buněk a každému z nich poskytuje přesně určený počet živých housenek, které slouží larvám po vylíhnutí jako potrava. Některé druhy vos připravují pro jednu buňku pět, jiné dvanáct a některé dokonce čtyřiadvacet housenek. Počet housenek se liší podle druhu vosy, ale také podle pohlaví larvy. Například samec vosy rodu Eumenes je menší než samice, a proto mu na rozdíl od ní dodává matka pouze pět housenek, zatímco budoucí samici připravuje do její buňky housenek deset. Matka vosa je tedy schopna rozlišovat mezi počtem housenek, které dodává do daných buněk, ale také mezi tím, zda buňka obsahuje samčí nebo samičí larvu. Sociální hmyz, jako mravenci a včely jsou nejdůvěrněji známí eusociální živočichové. Žijí společně ve velkých koloniích, jejichž organizace je na takové výši, že tato společenství jsou někdy považována za superorganismus. Hmyz je jedinou skupinou bezobratlých u které se vyvinula schopnost letu. Evoluce hmyzího křídla je předmětem odborné debaty. Někteří zastánci naznačují, že křídla jsou původem paradorzální, zatímco jiní navrhují, že se jedná o modifikované žábry. V době karbonu dosáhly některé vážky rodu Meganeura až 50 cm rozpětí křídel. Dnešní největší létající hmyz je o hodně menší a zahrnuje několik druhů můr a dalších motýlů jako jsou například martináčovití. Hmyzí let byl předmětem velkého zájmu z hlediska aerodynamiky, částečně vzhledem k nedostatečně propracované teorii, umožňující vysvětlení zdvihu generovanému malinkými hmyzími křídly. Mnoho hmyzích dospělců používá svých šest nohou pro běh a jsou adaptováni na tripedální chůzi. Tento způsob chůze umožňuje rychlý pohyb při maximálním zachování stability a byl studován především na švábech. Nohy při chůzi vytváří střídající se trojúhelníky, dotýkající se země. Při prvním kroku jsou střední pravá a přední a zadní levá noha opřeny o zem zatímco přední a zadní pravé nohy a s nimi střední levá noha jsou zvednuté a přesunují se do své nové pozice. Když se dotknou země, vytvoří nový stabilní trojhran, takže mohou být zvednuty další nohy a přesunuty a tak střídavě stále dál. Nejznámější forma tripedální chůze je vidět u rychle se přesunujícího hmyzu a je možno si prohlédnout na přiloženém animovaném obrázku chůze berušky. Přesto tento způsob pohybu není neměnný, hmyz ho může přizpůsobovat podle dané situace; například při pomalém postupu vpřed, otáčení se, vyhýbání se překážkám se může země dotýkat čtyři a více nohou. Hmyz také dokáže svou chůzi přizpůsobit ztrátě jedné nebo více končetin. Švábi jsou nejrychlejším běhavým hmyzem a v plné rychlosti vlastně přechází bipedální pohyb, čímž dosahují vysoké rychlosti vzhledem k jejich velikosti těla. Vzhledem k rychlosti švábů bylo zapotřebí k odhalení jejich způsobu chůze kameru s rychlostí natáčení několika set snímků za sekundu. Pomalejší pohyb vědci studovali na takových druzích jako jsou pakobylky z řádu Phasmatodea. Hmyzí chůze je předmětem zvýšeného zájmu také proto, že je možné ji použít jako alternativu k pohybu robotů pomocí kol. Znakoplavka obecná, jak již název naznačuje, plave pod vodou naznak a má své nohy přizpůsobeny k pádlování. Velké množství hmyzu žije částečně nebo po celý život pod vodou. V mnoha případech nedospělá stádia hmyzu tráví svůj život ve vodě, zatímco dospělí jedinci ve vzduchu nebo na zemi, jiné druhy tráví pod či nad vodou pouze část svého dospělého života. Mnoho z těchto druhů se adaptovalo na pohyb pod vodou. Potápníci a vodní ploštice mají nohy přizpůsobené k pádlování. Některé larvy řádu síťokřídlých se pohybují pomocí vody vytlačované z rektální komory. Hmyz můžeme s výjimkou oceánů nalézt ve všech biotopech a částech Země. Největší rozmanitost hmyzích druhů se nachází v tropech, zatímco v extrémních biotopech, jako jsou např. polární krajiny, velehory nebo mořská pobřeží žije pouze malé množství vysoce specializovaných druhů. Tak lze nalézt např. v Antarktidě pakomára Belgica antarctica nebo na mořské hladině k pohybu po ní přizpůsobené bruslařky patřících do řádu ploštic nebo komáry rodu Clunio. Některé druhy jsou vysoce specializovány a mohou žít pouze jen v pro ně zvlášť vhodných biotopech, jiné druhy naopak mohou žít v nejrůznějších biotopech s výjimkou těch nejextrémnějších a jsou často rozšiřovány samotnými lidmi, takže z některých z nich se staly kosmopolitní druhy. K poslední skupině hmyzu patří různé druhy švábů, mravenců a termitů, ale i hmyz užitečný jako např. medonosné včely. Většina hmyzu žije v půdě nebo na ní stejně jako na rostlinách nebo v nich. Při výpočtu počtu druhů hmyzu se vychází např. z toho, že každý tropický strom deštného pralesa tvoří sídlo pro přibližně 600 hmyzích druhů, přičemž při 50.000 druzích stromů tak vychází kolem 30 milionů druhů hmyzu. Také na mnohých druzích zvířat žije hmyz, zpravidla jako ektoparazité podobně jak vši a blechy. Člověk při tom nepředstavuje žádnou výjimku, nejznámějšími lidskými parazity z hmyzí říše jsou vši. Vzácnými jsou endoparazité, cizopasící uvnitř živočichů. Patří sem především k dvoukřídlým náležející střečkovití, jejichž larvy cizopasí a vyvíjí se v hltanu, v chřípí, pod kůží nebo dokonce v žaludku býložravců. Díky své rozmanitosti obsadil dnes hmyz každou, přiměřeně velkou, ekologickou niku. Velký počet druhů přitom hraje velkou roli při remineralizaci látek v půdě, na jejím povrchu či při rozkladu mrtvého dřeva a dalších organických struktur. K této skupině náleží také mrchožrouti, které lze nalézt na mrtvolách živočichů. Mnoho dalších druhů žije na různých částech rostlin, přičemž spektrum jejich výskytu sahá od kořínků dřevin až po listy a květy. Řada hmyzích druhů se živí sbíráním nektaru nebo pylu z květů rostlin a hraje tak velmi důležitou roli při opylování rostlin. Jiné druhy hmyzu žijí na houbách a živí se jimi. Velké skupiny hmyzu se živí přepadáváním jiných hmyzích druhů nebo malých zvířat. Nejzazší skupinu představuje hmyz, který se živí částmi větších zvířat jako jsou chlupy, šupiny apod. K této skupině také náleží četný parazitický hmyz, který například saje krev zvířat nebo se vyvíjí v jejich živé tkáni. Zvláštností v rámci hmyzu představují různé formy společenského hmyzu. Tato forma společného života se vyvinula u termitů a různých druhů blanokřídlých. U těchto zvířat dochází k vybudování hmyzího společenství, ve kterém má každý jedinec svou určitou roli. Často jsou při tom vytvářeny kasty, jejichž členové jsou svým chováním a morfologií shodní. U mnohých druhů mravenců tak například nalezneme dělníky, vojáky a ošetřovatelky. Rozmnožování v těchto společenstvech zajišťuje pouze malé množství jeho členů, někdy pouze jediná královna, která klade oplodněná a neoplodněná vajíčka. Vztahy hmyzu k ostatním skupinám živočichů zůstávají nejasné. Ačkoliv byl tradičně spojován do skupiny se stonožkami, objevily se důkazy, prokazující jejich bližší evoluční vazby ke korýšům. V teorii vzniku hmyzu tvoří skupina Pancrustacea, spolu se skupinami [fRemipedia]g a Malacostraca, jeho přirozenou vývojovou větvi. Nehledě na některé slibné devonské fragmenty, fosilní otisky hmyzu se poprvé objevují až na počátku karbonu, zhruba před 350 miliony lety. V té době se již jednalo o více než půltucet různých řádů vysoce specializovaného hmyzu. Z toho vyplývá, že s největší pravděpodobností se první hmyz na naší planetě objevil již v devonu. Výzkum výskytu zkamenělých otisků nejranějších forem hmyzu v současnosti stále pokračuje. Vznik hmyzích křídel zatím zůstává nejasný, od nejranějších forem okřídleného hmyzu je aktuálně známo, že to byli schopní letci. Některé zaniklé druhy hmyz měly další pár křidélek, připevněných k první části hrudníku, úhrnem měly tedy tří páry. Před tím, než se u hmyzu objevila křídla, nic nenasvědčovalo tomu, že by se mohl stát jednou z nejúspěšnějších skupin živočichů. V pozdním karbonu a raném permu hmyzí řády zahrnují několik nynějších velmi starých skupin a množství prvohorních forem. V této době žili také obří vážky, které měly rozpětí křídel od 50 až po 70 cm a byly tak největším hmyzím druhem v jeho historii. Také jejich nymfy musely dosahovat úctyhodných rozměrů. Tyto ohromné rozměry lze přičíst vyšší atmosférické hladině kyslíku oproti dnešku, která dovolovala zvýšenou účinnost dýchání. Dalším faktorem mohla být absence létajících obratlovců. Největší druhové množství hmyzu se vyvinulo během období permu, které začalo před 270 miliony let. Mnoho skupin raných forem hmyzu vyhynulo během velkého permského vymírání, největšího úbytku druhů v historii Země, asi před 252 miliony let. Pozoruhodně úspěšní blanokřídlí se objevují v křídě, největší rozmanitosti druhů pak dosahují nedávno, v třetihorách. Velké množství druhů této úspěšné skupiny souvisí s rozvojem kvetoucích rostlin, což je silný příklad koevoluce. Mnoho moderního hmyzu se vyvinulo během třetihor; hmyz z této doby často nacházíme zalitý v jantaru, mnohdy v dokonalém stavu. Studium fosilií hmyzu se nazývá paleoentomologie. Uvnitř kmene Hexapoda je několik skupin, jako např. chvostoskoci, často pokládáno za hmyz, přestože někteří autoři je považují vzhledem k jinému evolučnímu původu za odlišné od hmyzu. Podobný případ se může týkat i zbytku skupiny Entognatha; Protura a Diplura. Pravý hmyz, patřící do třídy Insecta, se odlišuje od ostatních členovců tím, že je jevnočelistný a má zadeček složený z maximálně jedenácti článků. Tento původní počet se však vyskytuje pouze v embryonálním stadiu, v dospělosti je celkový počet zadečkových článků značně variabilní. Pravý hmyz se proto také někdy označuje jako Ectognatha. Mnoho druhů hmyzu jsou jako dospělci okřídleni. Jak je vidět výše, hmyz je rozdělen do dvou podtříd; Apterygota a Pterygota, ale to se může poměrně brzy změnit. Apterygota je tvořena dvěma řády: Archaeognatha a Thysanura. V navrhovaném třídění Archaeognatha vytváří Monocondylia, zatímco Thysanura a Pterygota jsou seskupeny společně jak Dicondylia. Je dokonce možné, že Thysanura samotná není monofylní, vytváří příbuznou skupinu Lepidotrichidae, což je sesterská skupina ke skupině Dicondylia. Také v infratřídě Neoptera můžeme pravděpodobně v brzké době očekávat reorganizaci. V současnosti se Neoptera dělí do dvou nadřádů Exopterygota a Endopterygota. Ale i když Endopterygota bude monofylní, zdá se že Exopterygota může být parafylní a rozdělena mezi menší skupiny; Paraneoptera, Dictyoptera, Orthopteroidea a do dalších skupin. Phasmatodea a Embioptera byly navrhovány k vytvoření skupiny Eukinolabia, zatímco Strepsiptera a Diptera jsou někdy seskupeny společně ve skupině Halteria. Paraneoptera se ukazuje být více úzce spřízněna s nadřádem Endopterygota, než se zbytkem nadřádu Exopterygota. V současnosti ještě není docela jasné jak blízce si jsou zbývající skupiny Exopterygote příbuzné a jestli jsou sdruženy v nějaké větší jednotce. Pouze další výzkum může přinést na tyto otázky odpovědi. Mnoho druhů hmyzu je lidmi považováno za škodlivý. Do skupiny škodlivého hmyzu jsou zahrnováni parazité, přenašeči chorob, ničitelé staveb nebo škůdci na zemědělských plodinách. Mnoho entomologů se zapojuje do různých forem hubení hmyzích škůdců, ať již často používanými insekticidy nebo stále více se rozvíjejícími metodami biokontroly. I když obtížný hmyz přitahuje největší pozornost, jiné druhy působí naopak na lidi a životní prostředí blahodárně. Některé druhy opylují kvetoucí rostliny. Opylování je vzájemný obchod mezi rostlinami, které je potřebují ke své reprodukci a opylovači, který si za ně bere odměnu v podobě nektaru a pylu. V současnosti začíná být vážným problémem životního prostředí pokles populací opylovačů z řad hmyzu, který je využíván také k opylování polí, sadů a skleníkových rostlin v době květu. Hmyz také produkuje užitečné suroviny jako je např. med, vosk, lak a přírodní hedvábí. Včely medonosné byly chovány po tisíciletí hlavně kvůli medu, i když v současnosti stále více vstupuje do popředí jejich úloha při opylování zemědělských rostlin. Přírodní hedvábí, produkt housenek bource morušového, mělo v minulosti veliký vliv na rozvoj obchodu mezi Čínou a zbytkem světa. Larvy much byly dříve přikládány na rány, aby bylo zabráněno nebo zastaveno vytváření sněti, protože požírají pouze rozkládající se maso. Tento způsob ošetřování ran se znovu objevuje v některých nemocnicích. Dospělí hmyzí jednici jako např. cvrčci nebo různé druhy larev se také obvykle používají jako rybářská návnada. V některých částech světa je hmyz využíván jako výživná potrava, zatímco v jiných je jeho konzumace tabu. Existuje mnoho zastánců rozvoje tohoto druhu lidského stravování, které je především bohaté na bílkoviny. Přestože není je docela možné vyloučit otravu hmyzem v lidském potravním řetězci, je již hmyz přítomen v mnoha potravinách, hlavně v zrnech. Většina lidí si neuvědomuje, že ve většině zemí není oddíl hmyzu v potravinách zakázán, pouze je omezen různými množstevními limity. Podle antropologa Marvina Harrise je konzumace hmyzu tabu v kulturách, kde získávání bílkovin nevyžaduje velkou práci. Některé druhy hmyzu jsou také chovány v teráriích. Příkladem mohou být mravenci, kteří se chovají v tzv. formikáriích. Ti patří mezi blanokřídlí hmyz a jsou blízcí příbuzní včel, vos a sršní. Dalším oblíbeným terarijním hmyzem jsou strašilky, kobylky, různí brouci ,larvy a různý hmyz, sloužící jako potrava pro plazy chované doma. V posledních letech se také rozvíjí chov motýlů ve velkých sklenících, který slouží pro návštěvníky a přibližuje jim tvary a barvy motýlů z různých končin naší Země. Také v lékařském průmyslu jsou využívány různé druhy hmyzu, známým příkladem jsou španělské mušky nebo i některé majky, které produkují látku kantaridin. Jako vědecká pokusná zvířata se používají octomilky obecné, různé pakobylky a druhy brouků. Různé druhy červů, především larvy různých much nebo brouků hrají v současnosti důležitou roli při vyšetřování vražd v kriminalistice. Kromě toho jsou různé druhy hmyzu využívány k produkci barviv, laků nebo vosků, z nichž nejznámější je šelak. Některé druhy hmyzu, zvláště brouci, jsou mrchožrouty a živí se uhynulými živočichy nebo padlými stromy, čímž recyklují biologický materiál do podoby vhodné pro jiné organismy. Staří Egypťané dokonce brouka vrubouna posvátného uctívali jako symbol znovuzrození. Ačkoliv nejsou moc známí, nejužitečnějším hmyzem jsou hmyzožravci, tj. hmyz, který se živí jiným hmyzem. Některé druhy hmyzu, jako např. kobylky, se mohou tak rychle množit, že by v určitém ročním období mohly doslova pokrýt zemi. Přesto existuje mnoho druhů hmyzu, které se živí vajíčky kobylek a některé dokonce i samotnými dospělými jedinci. Tuto roli v přírodě přisuzujeme především ptactvu, ale méně atraktivní hmyz je v tomto ohledu o hodně důležitější. Za všechny škůdce hmyzu je možné jmenovat např. parazitické vosy, jejichž larvy se vyvíjí v tělech svých hmyzích hostitelů a hrají tak význačnou roli v regulaci populace některých hmyzích druhů. Lidské pokusy regulovat škodlivé druhy hmyzu pomocí insekticidů většinou selhávají, protože se škodlivým hmyzem jsou systematicky otravovány i užitečné druhy živočichů, kteří se jimi živí. V lidské kultuře nachází především uplatnění pro člověka užitečné druhy hmyzu jako jsou např. včely a jiné druhy žijící v jeho okolí nebo hmyz s kterým přicházel často do styku, např. blechy nebo vši. Ve výtvarném umění se pak uplatňují také tvarově a barevně zajímavé druhy hmyzu jako např. motýli, vážky či brouci. Nejstarší zobrazení hmyzu se nachází v jižní Francii v jeskyni s názvem Misař. Stáří maleb se zde odhaduje na 22 000 let. Známými malíři, kteří zobrazovali hmyz, byli například Hieronymus Bosch se svými personifikacemi hmyzu, Gerrit van Honthorst s malbami na téma „lov blech při světle svíce“ nebo Murillo se svým známým díle, znázorňujícím matku, která vybírá vešky z hlavy svého dítěte. V Čechách byli milovníky hmyzu, především motýlů, Hollar a Švabinský. V literatuře existuje mnoho děl, zvláště pro děti a mládež, jejichž hlavními hrdiny jsou příslušníci hmyzí říše. Z českých děl jsou známy především knihy pro děti s hmyzími hrdiny od Ondřeje Sekory, jako např. Ferda Mravenec nebo Čmelák Aninka. Velice populární jsou dodnes také světlušky z knihy Jana Karafiáta Broučci. Pohled na různé lidské vlastnosti pomocí hmyzího světa zobrazil ve svém dramatu Ze života hmyzu Karel Čapek. Hmyz je možné také často vidět ve filmu. Jedním z nejznámějších filmů, přibližující svět hmyzu z lidského hlediska, je francouzský snímek ''Mikrokosmos, oceněný čtyřmi Cézary. Dalším zajímavým filmem je britský film z roku 2003 Království hmyzu 3D. Častěji se však hmyz objevuje v hraných filmech jako přírodní síla, ohrožující člověka – viz např. filmy Roj, Moucha, Hvězdná pěchota, Marabunta – mravenci útočí, Mumie apod. Ještě známější jsou však kreslené snímky. Celovečerní filmy, ve kterých jsou hrdiny mravenci je např. film z roku 1998 Mravenec Z, ze stejného roku Život brouka anebo Mravenčí polepšovna z roku 2006. Z televizních seriálů je nepochybně jedním z nejznámější Včelka Mája, natočená na motivy knihy Waldemara Bonselse. Z českých animovaných krátkometrážních snímků jsou zřejmě nejznámější večerníčkovské série jako např. Jak Bzuk a Ťuk putovali za sluníčkem z roku 1978, O cvrčkovi z roku 1983, Příběhy včelích medvídků z roku 1984 a Jak Bzuk a Ťuk nechtěli, aby pršelo z roku 1994. Známý je také československý televizní film Jána Roháče Traja chrobáci, který získal roku 1978 hlavní cenu v kategorii pořadů pro děti na festivalu v Mnichově. Ve vážné hudbě má i v současné době nespornou popularitu skladba N. A. Rimského Korsakova Let čmeláka. Z moderní hudby je asi nejznámější název skupiny The Beatles. Brouk se také nazývá jeden z nejpopulárnějších automobilových vozů historie, německý Volkswagen Käfer. Ostřice stinná Jedná se o rostlinu dosahující výšky nejčastěji 20-50 cm. Je vytrvalá a tvoří trsy. Listy jsou střídavé, přisedlé, s listovými pochvami. Lodyha je tupě trojhranná, kratší než listy nebo stejně dlouhá jako listy. Čepele jsou asi 1,5-3 mm široké, ploše žlábkovité. Bazální pochvy jsou hnědé až černohnědé, vláknitě rozpadavé, vytvářejí čupřinu. Ostřice stinná patří mezi různoklasé ostřice, nahoře jsou klásky čistě samčí, dole čistě samičí. Samčí klásek bývá pouze jeden, vzácně 2, samičí jsou většinou 1-3. Listeny jsou bezčepelné nebo dolní s čepelí asi stejně dlouhou jak klásek a s výraznou pochvou. Okvětí chybí. V samčích květech jsou zpravidla 3 tyčinky. Čnělky jsou většinou 3. Plodem je mošnička, která je asi 2,5-4 mm dlouhá, bledě zelená, za zralosti až hnědá, roztroušeně srstnatá, zobánek je krátký, nezřetelně dvouzubý. Každá mošnička je podepřená plevou, která je rezevě až kaštanově hnědá, někdy osinkatá. Kvete nejčastěji v dubnu až v květnu. Počet chromozómů: 2n=66. Ostřice stinná roste v hlavně v Evropě, na východ zasahuje v Rusku až do západní Asie. V ČR roste roztroušeně od nížin do podhůří, zpravidla ve vlhkých lesích a na slatinných loukách. Na Moravě je vzácná. Květena ČR: 8 nebo 9 díl, vyjde snad v příštích letech. Niclas Hävelid Niclas Hävelid je švédský profesionální hokejista hrající severoamerickou NHL za tým Atlanta Thrashers Nastupuje na pozici obránce. Je vysoký 183 centimetrů, váží 91 kilogramů. Niclas Hävelid zahájil svou profesionální kariéru v roce 1992 v týmu švédské ligy AIK Solna, v roce 1998 přestoupil do Malmö IF. V roce 1999 byl draftován jako číslo 83 týmem Anaheim Mighty Ducks, kde odehrál následujících pět sezón. Ve svém současném působišti v Atlantě hraje od podzimu 2005. Se švédskou reprezentací získal Niclas Hävelid zlatou olympijskou medaili v roce 2006 v Turíně. Radostice Obec Radostice se nachází v okrese Brno-venkov, kraj Jihomoravský. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 682 obyvatel. Obec Radostice leží v bočním údolí říčky Bobravy, na okraji stejnojmenného přírodního parku, 20 km jihozápadně od Brna. Území má charakter lesnaté vrchoviny protnuté na severovýchodě průlomovým údolím zmíněné říčky. Leží v nadmořské výšce od 283 m do 360 m. Přístup do Radostic je po silnici Střelice–Prštice, případně po železnici Brno-Znojmo. Radostice patří mezi velmi dobře vybavené obce. Více jak 25 let slouží kanalizace s čistírnou odpadních vod, jejíž technologie byla v roce 2000 zmodernizována, dále vodovod, rozvod zemního plynu, posílený rozvod elektřiny, rozvod kabelové televize a telefonu. TJ Sokol Radostice vybudovala fotbalové hřiště, ZO ČSCH neustále zdokonaluje svou klubovnu a výstavní prostory. První písemná zmínka o Radosticích pochází z roku 1330. O starobylosti svědčí samo staroslovanské jméno obce. Někteří historici spojují název obce dokonce se staroslovanským králem Radhostem. Původní usedlosti vznikly kolem prostorné návsi severně od kostela. Pak byly obestavovány ulice vedoucí z návsi ke kostelu a Radostickému mlýnu. Radostice bývaly samostatným statkem a sídlem rytířským. V roce 1333 tu vladykové Mikuláš a Petr z Radostic založili kostel sv. Šimona a Judy. Tato událost je zaznamenána na pamětním kameni ve stěně kostela. Původní stavba v gotickém slohu byla pozměněna při přestavbách v roce 1772 a po roce 1850. V 17. století zanikla rytířská tvrz a panský dvůr a v polovině 18. století zde patřily vrchnosti jen lesy. Na počátku 17. století měla obec 18 domů, po třicetileté válce však zůstaly osídlené jen tři. Roku 1790 bylo osídlených domů 14. Roku 1790 bylo v obci 31 domů a 143 obyvatel. V roce 2000 bylo v Radosticích 219 trvale obydlených domů. Skandinávská obrana Skandinávská obrana 1.e4 d5 je šachové zahájení, patřící mezi polootevřené hry, které bylo dříve analyzováno dánskými a švédskými mistry. Zahájení bylo dlouho považována za špatné a objevovalo se na turnajích zřídka. V roce 1995 v zápase o titul mistra světa PCA použil Anand Skandinávskou v partii s Kasparovem a tím ho překvapil a získal dobrou hru. Kasparov tehdy přiznal, že této obraně nevěnoval ve své přípravě dostatečnou pozornost. Od té doby se Skandinávská obrana začala objevovat častěji a dnes je považována za jedno z plnohodnotných zahájení v šachové teorii. Blázen a dítě Blázen a dítě je album Jiřího Suchého, jedno z alb vydaných ke čtyřicetiletému výročí Semaforu. Obsahuje 25 písní nebo scének z různých dob. Album vydal B&M Music. Booklet alba obsahuje některé citáty Jiřího Suchého a sleeve-note Jaroslava Dolejšího. Wolbrom Wolbrom je město v jižním Polsku. Leží v Olkušském okrese Malopolského vojvodství, zhruba 40 km severně od Krakova. Městem prochází železniční trať Katowice – Olkusz – Kielce. V roce 2008 zde žilo 9 043 obyvatel . Dějiny městečka sahají do roku 1327. Název pochází od mužského jména Wolfram, kterému Vladislav I. Lokýtek udělil právo k vykácení lesa a založení obce Civitas Wolwrami. Do II. světové války mělo město významnou židovskou komunitu. V současné době je zde několik továren, škol a kulturní dům. Památkově chráněno je několik staveb v centrum města, převážně z 19. století. Elisabeth Abegg Elisabeth Abegg byla německá učitelka a členka německého protinacistického odboje. Elisabeth Abegg byla kvakerka, která učila historii na Luisenoberlyceum v Berlíně. V roce 1935 byla ze školy vyhozena pro nepřátelský postoj k nacionálnímu režimu. V roce 1942 začala za pomoci příbuzných, přátel, souvěrců a bývalých žáků skrývat Židy. Vytvořila rozsáhlou podzemní organizaci pokrývající Berlín a jeho okolí, Východní Prusko a Alsasko, která ukrývala Židy a zásobovala je. Řada Židů, zejména dětí, našla dočasné útočiště v jejím vlastním domě, na provoz své organizace obětovala veškeré své úspory i rodinné cennosti. V roce 1967 ji Jad Vašem prohlásil za spravedlivou mezi národy. Fontána di Trevi Voda do fontány přitéká z větší části podzemím akvaduktem Aqua Virgo, který nechal vybudovat na Kampus Martius, nedaleko Pantheonu. Je zvykem, že lidé do fontány hází mince, aby se jim splnilo jejich přání. Ve 12.století napájely 3 výstupy, kterými akvadukt končil, fontány v okolí Via del Corso. Název Trevi pro městskou část a pro fontánu se pravděpodobně odvíjí od vyústění akvaduktu nebo od křížení tří silnic, které jsou v blízkosti. Roku 1453 nechal papež Mikuláš V., po provedené rekonstrukci akvaduktu, vytvořit nové vyústění. Leon Battista Alberti vybudoval fasádu s nápisem a papežským erbem, kde byla tři vyústění ze kterých tryskala voda. Papež Pius IV. zorganizoval v letech 1561 až 1570 zásadní sanační práce na akvaduktu od pramene až po město. Pátek Pátek je obec ležící v okrese Nymburk. Má 527 obyvatel a její katastrální území má rozlohu 690 ha. Remote Control Productions Remote Control Productions je společnost se zaměření na filmovou hudbu, založená skladatelem Hansem Zimmerem. Původní název Media Ventures byl změněn po odchodu Zimmerova dlouhodobého obchodního partnera Jaye Rifkina roku 2003, v němž Rifkin podal na Zimmera žalobu o 10 milionů dolarů pro údajné Hansovy pokusy převzít společnost pouze na sebe. Z dílen Remote Control Productions vzešly soundtracky k úspěšným filmům jako například Šifra mistra Leonarda, Piráti z Karibiku, Temný rytíř, Poslední samuraj, Pearl Harbor, Madagaskar, Gladiátor či Transformers. Skladatelé, kteří v Remote Control Productions pracují či v minulostipracovali: At the Gates Hudební styl kapely je v většinou složen z deathmetalového jádra s různými příměsemi např. thrash metalu. Průlomový album z roku 1995 Slaughter Of The Soul bylo nominováno i na švédskou Grammy. Kapela vydala čtyři řadovky. Album Slaughter of the Soul a jeho charakteristický zvuk je hlavní ideologií a velkým vlivem pro americkou vlnu metalových skupin hrajicích swedecore či metalcore. Sem patří například skupiny The Black Dahlia Murder, As I Lay Dying, Darkest Hour, či All That Remains. V roce 1996 se skupina sice rozpadla, ale 18. října 2007 oznámili několik vystoupení na léto 2008, např pro Ruisrock, Wacken Open Air, Graspop, Sweden Rock Festival, Gods of Metal a Bloodstock Open Air. Anders a Jonas Björlerovi jsou dvojčata a po rozpadu At the Gates založili kapelu The Haunted. Adrian Erlandsson konce roku 2006 působil v britské skupině Cradle of Filth; momentálně hraje se skupinou Tenet. Přerubenice Obec Přerubenice se nachází v okrese Rakovník, kraj Středočeský. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 59 obyvatel. Kladná Žilín Kladná Žilín je místní část města Luhačovic, a pod názvem Kladná-Žilín také jeho katastrální území. Od Luhačovic se nachází cca 5 km východně od na rozhraní nádherné přírody Bílých Karpat a Vizovických vrchů. Vesnice má rozlohu 828,3 ha a počet obyvatel je asi 218. V současnosti nemá vodovod ani plynovod a místní hostinec je v provozu jen občas. Své jméno obec získala po dvou zakladatelích, Kládovi a Žílovi. Původně se jednalo o dvě menší vesnice se jmény Kladná a Žilín. Původní lokace Kladné je jiná než dnešní. V minulosti byla totiž Kladná napadena a vypálena Tatary. Obyvatelé Kladné se přestěhovali do blízkosti Žilína a tak vznikla Kladná-Žilín. Do nedávna se jméno obce psalo s pomlčkou, protože se historicky jedná o dvě samostatné obce, dnes se již na historii nebere ohled a jméno se píše i bez pomlčky. Hranice mezi oběma částmi je dodnes známá. Část Žilína je v současnosti větší a je v ní bývalé smíšené zboží s hostincem. Smíšené zboží je již delší dobu uzavřeno a hostinec neustále mění provozovatele. Je zde také vzácně dochovaný vodní mlýn s roubenými omítnutými stěnami a sedlovou střechou, s původním selským nábytkem a zařízením, zachovalá strojovna s vodním kolem, kuchyň s původními kamny, světnice s originální pecí. K mlýnu náleží kovárna, hospodářský objekt dříve využívaný ke skladování zemědělských plodin a chování domácích zvířat. Tento vodní mlýn byl postaven na konci 18. století. V části Kladné je nová kaplička a hasičská zbrojnice. Je tam také nové smíšené zboží. Holešovice Holešovice byly připojeny k Praze roku 1884 jako historicky první obec, která v době připojení nebyla městem. Hlavní část Holešovic leží v tzv. Pražském meandru Vltavy na jejím levém břehu, k Holešovicím patří Bubny a na návrší čtvrť Letná. Téměř celé území náleží k městské části Praha 7, ale nepatrná část na jihozápadě náleží k městské části Praha 1. První dochovaná zmínka o Holešovicích pochází z roku 1228 v osobě vladyky Bohumila z Holešovic. Původně byla součástí vsi Holešovice i osada Holešovičky neboli Malé Holešovice na opačném břehu Vltavy, avšak ta byla od 16. století přičleněna k libeňskému panství. Původně nevelká zemědělská osada Holešovice v místech dnešního nádraží Praha-Holešovice se v poslední třetině 19. století rozrostla na celé území do té doby neobydlené, polemi a loukami vyplněné záplavové oblasti vltavského meandru, a změnila se v jedno z nejvýznamnějších průmyslových předměstí Prahy. Byly vybudovány ústřední jatky, Bubenské nádraží, plynárna a v roce 1891 areál pro Zemskou výstavu, která si vynutila některé další změny. Na břehu, naproti Libni byl vybudován přístav. V roce 1850 byly Holešovice spojeny se sousední vsí Bubny a 8. listopadu 1884 byly Holešovice-Bubny jako VII. městská část připojeny k Praze. Roku 1930 byl otevřen Libeňský most, který dále zlepšil dopravní obsluhu čtvrti. Významnou událostí byla výstavba moderní budovy Elektrických podniků z roku 1927 a Veletržního paláce na konci 30. let. Teprve reformou pražských obvodů v dubnu 1960 byly Holešovice-Bubny oficiálně přejmenovány na Holešovice. Na přelomu 70. a 80. let rozdělila čtvrť severojižní magistrála vedená mezi Hlávkovým mostem a mostem Barikádníků, což kromě lepší dopravní obslužnosti přispělo ke zvýšení hluku a znečištění. V listopadu 1984 bylo do Holešovic dovedeno metro – byl uveden do provozu úsek III.C se stanicemi Vltavská a Nádraží Holešovice. V té době bylo také otevřeno stejnojmenné nádraží na tzv. holešovické přeložce odvádějící nákladní dopravu z centra města přes Holešovičky a Libeň. Povodeň v srpnu 2002 zaplavila větší část Holešovic. Knihovnu na Ortenově náměstí, která měla ve sklepě depozitář vzácných tisků Městské knihovny, zalila do výše cca 1 metru; v ulici Komunardů bylo nutné zbourat dva staticky poškozené domy. Výhodná poloha Holešovic v tzv. širším centru vedla zejména po roce 2000 k výstavbě administrativních budov i bytových komplexů: rekonstrukce výškové budovy bývalého PZO Kovo u Libeňského mostu a naproti ní výstavba komplexu Maják–Lighthouse jako první krok k zástavbě území přístavu; rekonstrukce areálu bývalého měšťanského pivovaru; výstavba bytů v areálu bývalé mlékárny. Veletržní palác slouží od rekonstrukce v 90. letech pro sbírky moderního umění Národní galerie. Na Strossmayerově náměstí stojí pseudogotický kostel svatého Antonína z Padovy. Nejvýznamnějším areálem se vztahem k Holešovicím je Výstaviště. Celý jeho areál sice patří do katastrálního území Bubenče, ale kvůli těsné vazbě k Holešovicím není součástí městské části Praha 6 jako většina Bubenče, ale městské části Praha 7, kterou lze považovat za živou administrativní formu Holešovic. Výstaviště bylo postaveno na kraji parku Stromovka pro Zemskou výstavu v roce 1891. Nachází se v něm mj. muzikálová divadla Goja Music Hall a Spirála a na okraji výstaviště multifunkční hala Tesla Arena. Další muzikálové divadlo Milénium vzniklo na východním okraji Pražské tržnice. Holešovice jsou obsluhovány dvěma již zmíněnými stanicemi metra a tramvajemi: nejdůležitější přestupní stanice jsou Vltavská a nad ní Strossmayerovo náměstí. Koleje tvoří okruh kolem většiny území Holešovic, dále se z něj oddělují tratě do Tróje po tramvajovém mostě a do Libně po Libeňském. Na okraji Stromovky u stanice Výstaviště leží tramvajová smyčka; od srpna 1978 byla využívána jen pro rezervní vozy, při výlukách atp., od října 2003 je zde konečná linky 5 a nostalgické linky 91. Návrh prodloužit koleje ke Šlechtově restauraci v březnu 2005 se setkal s negativní reakcí obyvatel. U stanice metra Nádraží Holešovice jsou stanoviště autobusů: jižnější bylo do prodloužení metra do Kobylis a silného utlumení provozu v červnu 2004 bylo nejdůležitější konečnou linek MHD ze severu města. Na území Holešovic je jediná další autobusová zastávka Jankovcova, kterou dříve část autobusů projížděla a nyní je ve večerních hodinách na znamení.. Odděleně, severněji za Jankovcovou ulicí leží i nádraží ragionálních autobusých linek do oblasti Kralup a Neratovic, respektive dálkových směrem na severozápad Čech. Je situováno tak, že odjíždějící autobusy musejí překonat magistrálu nadjezdem a najet na ni okruhem přes Ortenovo náměstí a křižovatku s Plynární. V železniční dopravě je nejvýznamnější nádraží Praha-Holešovice pro mezinárodní expresy z Německa přes Kralupy nad Vltavou a Děčín, které dále pokračují po přeložce buď na Hlavní nádraží, nebo přes nádraží Praha-Libeň dále na východ republiky. Lokální dopravě po Negrelliho viaduktu na Masarykovo nádraží slouží nádraží Praha-Bubny a zastávka Praha-Holešovice na původní kralupské trati. Bazaly Bazaly je oficiální název fotbalového stadionu, na kterém hraje svá domácí utkání ostravský Baník. Stadion stojí v městské části Slezská Ostrava a první zápas na něm byl odehrán 19. dubna 1959. V 50. letech 20. století přestal vyhovovat tehdejší stadion Stará střelnice, proto se vedení klubu rozhodlo vybudovat nový stadion. Z několika návrhů nakonec zvítězila výstavba nového stadionu umístěného opět ve Slezské Ostravě. Bazaly byly otevřeny na jaře roku 1959 a první zápas se zde odehrál 19. dubna 1959. Od té doby prošel stadion mnohými rekonstrukcemi, takže na něm mohla ještě v roce 2000 odehrát přípravný zápas česká reprezentace. Dispozice i samotné umístění však začaly bránit rozsáhlejším rekonstrukcím. Poslední rekonstrukce proběhla roku 2003, kdy byly na stadion přidány nové sedačky, VIP sektor, kryté tribuny a tiskové centrum. Přestavba stála 30 milionů Kč. Ani tato modernizace však nezajistila splnění požadavků FIFA a UEFA, proto se v Ostravě nemohou hrát mezinárodní utkání. V současnosti je stadion v tak špatném stavu, že nesplňuje požadavky ČMFS pro pořádání prvoligových zápasů. Klub sice od svazu obdržel výjimku, ta však platí jen do roku 2010. Po roce 2010 se bude muset klub přesunout jinam. Původně se uvažovalo o stadionu ve Vítkovicích, ze kterého měl přestavbou vzniknout komplexní areál pro fotbal i atletiku, avšak město se nakonec rozhodlo pro výstavbu nového čistě fotbalového stadiónu s kapacitou 30 000 diváků v městském obvodě Svinov. Na místě současného stadionu by měly vyrůst bytové domy. Původní kapacita stadiónu byla přes 30 000 diváků a ještě v 80. letech 20. století zde takové návštěvy nebyly výjimkou. Původní kapacita se však snížila v důsledku rekonstrukcí a přebudováním veškerých míst na sezení na celkovou kapacitu 17 372 míst. Přesto se však stadion řadí mezi největší domácí stánky a to i návštěvností, která je dlouhodobě jedna z nejvyšších v lize. Notorieta Notorieta je v právu skutečnost, kterou není třeba před soudem nebo správním úřadem dokazovat, neboť se pokládá za všeobecně známou. V trestním řízení pojem notorieta neexistuje, zde je v případě potřeby nutno i notoricky známou skutečnost dokazovat. Generál horských vojsk Generál horských vojsk či Generál horských jednotek byla německá generálská hodnost zavedená Wehrmachtem v roce 1940. Tato hodnost byla na stejné úrovni jako dlouho zavedené hodnosti jako byly: Generál jezdectva, Generál dělostřelectva a Generál pěchoty. Wehrmacht společně s ní zavedl hodnosti Generál zásobovacích vojsk, Generál spojovacích vojsk, Generál výsadkových vojsk a Generál tankových vojsk. La Bernardiere La Bernardiere je francouzská obec v departementu Vendée v Pays de la Loire. TJ Krupka, oddíl fotbalu TJ Krupka je fotbalový klub ze severočeského města Krupka. Klub v současné době hraje I.A třídu Ústeckého KFS. Mezi osobnosti týmu patří hráči, kteří dříve působili v první nebo druhé Gambrinus lize jako Luděk Altman, Roman Harvartovič, Vlastimil Pinďák, nebo Václav Štípek. A tým TJ Krupka v současné době hraje I.A třídu Ústeckého kraje. B tým hraje v II.třídě okresu Teplice, stejně jako dorost. Žáci hrají od sezóny 2009/2010 Krajský přebor. Letní přestupy Příchody Zeman, V.Štípek, V.Havlík,Ptáčník, Bikár, Thank, T.Kříž,Nasler, Harvartovič Ugra Ugra je řeka ve Smolenské a v Kalužské oblasti v Rusku. Je dlouhá 399 km. Plocha povodí měří 15 700 km2. Zdrojem vody jsou převážně sněhové srážky. Průměrný roční průtok vody ve vzdálenosti 35 km od ústí činí přibližně 90 m3/s. Zamrzá v listopadu až na začátku ledna a rozmrzá na konci března až v dubnu. Nejvyšších vodních stavů dosahuje od konce března do května. Na řece leží město Juchnov. Řeka je splavná pro vodáky a využívaná pro vodní turistiku. Beagle Beagle je průliv na jihu Jižní Ameriky. Leží mezi pobřežím Ohňové země a ostrovy Navarino a Hoste. Je pojmenován po anglickém výzkumném trojstěžníku HMS Beagle, který jako první proplul touto spojnicí mezi Atlantským a Tichým oceánem. Lodi tehdy velel známý mořeplavec a hydrograf Robert FitzRoy. Na palubě byl i britský přírodovědec Charles Darwin, který v letech 1831 až 1836 při své cestě kolem světa sbíral materiál pro svou evoluční teorii. Největšími přístavy v průlivu jsou Ushuaia patřící Argentině a Puerto Williams náležící Chile. Jižně leží největší průliv světa Drakeův průliv, severně pak Magalhaesův průliv. Kasárny Kasárny jsou obytná budova nebo budovy pro vojenský personál. Budovy kasáren mají většinou stejnou pravidelnou strukturu. Do kasáren se obvykle umisťuje personál k výkonu služby nebo pro výcvik. Kasárny často tvoří rozsáhlé oplocené a střežené komplexy obytných budov, skladišť a výcvikových prostor. Vojáci buď obývají společné prostory, případně mají k dispozici samostatné pokoje, ty jsou určeny zpravidla pouze pro vyšší hodnosti. V současnosti jsou mnohé bývalé kasárny v České republice přestavovány na obytné domy. Karlínský přístav Karlínský přístav byl zřízen v roce 1822 v Karlíně, na jižním vltavském ramenu, jako první obchodní přístav v Praze. Byl upravován v letech 1841, 1869, 1893 a 1911. Byl situován v místech dnešního Rohanského nábřeží. Lodě odsud vyplouvaly na vltavsko-labskou lodní cestu, vedoucí přes celé Německo až do Hamburku. Ročně zde bylo naloženo a vyloženo přibližně 280 lodí. V dnes již zaniklém domě čp. 192 měla sídlo Pražská paroplavební společnost. Zvláště před zavedením železnice měl přístav značný význam pro hospodářský rozvoj Karlína. Přístav ztratil význam po přeložení koryta Vltavy o několik set metrů na severozápad. Rameno s přístavem byla zaslepeno a postupně až do 50. let 20. století zasypáváno. Dodnes je ale v některých domech v Pobřežní ulici zachováno vybavení přístavu. Prográdní dráha Prográdní dráha je taková oběžná dráha přirozeného nebo umělého kosmického tělesa kolem planety, po níž se toto těleso pohybuje takovým způsobem, že průmět pohybujícího se tělesa do základní roviny planetocentrické souřadné soustavy vykonává pohyb ve směru otáčení planety. Pohybuje-li se těleso po oběžné dráze kolem Slunce, pak za prográdní dráhu se považuje taková dráha, kdy průmět tělesa do roviny ekliptiky se pohybuje ve stejném směru, jako se pohybují planety Sluneční soustavy. Sklon dráhy i k základní rovině je u prográdních drah 0° ? i < 90°. Pohyb po takovéto dráze se nazývá prográdní neboli přímý. Opakem prográdní dráhy je retrográdní dráha. Výjimečné postavení mají oběžné dráhy kolmé na základní rovinu souřadné soustavy, které se nazývají polární dráhy. Niels Aagaard Bratři Niels a Christen byli synové kazatele z Viborgu. Po ukončení studia na univerzitě v Kodaňi rozšiřoval Aagaard své znalosti cestováním po evropských státech. Po návratu do Dánska působil jako protestantský pastor a dočasně jako rektor jedné školy. Od roku 1647 byl profesorem řečnictví a od roku 1650 také knihovníkem na Akademii v Soro. Napsal mnoho latinských a řeckých básní stejně tak jako krátká filologická pojednání například na téma Tacitus, Ammianus Marcellinus a o stylu Nového zákona. Mimoto zpracoval politický spis De Optima regendae reipublicae forma. Chromatografie na tenké vrstvě Chromatografie na tenké vrstvě je rychlou analytickou metodou analytické chemie. V principu jde o rozdělování jednotlivých látek mezi postupující pohyblivou fázi rozpouštědla a pevnou fázi tenké vrstvy. Stacionární fáze je nejčastěji hliníková destička pokrytá sorbentem a mobilní fází jsou organická rozpouštědla - tzv. vyvíjecí soustava. Testovaná látka se nanese na jedno místo destičky nakapáním, mnohem častěji však "naočkováním" tenkou kapilárou s roztokem vzorku. Toto místo se nazývá startovní skvrna nebo prostě start. Podle potřeby lze také při zachování přímky nanést několik vzorků v rozumné vzdálenosti od sebe. Poté se destička vloží do vyvíjecí komory, ve které je rozpouštědlo, které okamžitě začne vzlínat silikagelem vzhůru. Při svém postupu silikagelem narazí na látky ve skvrně a začne je dělit, podobně, jako se dělí barvy fixy na papíře polité vodou. Na obrázcích je příklad chromatografie pro rozdělení barviv zelených listů v sedmi krocích. Karoteny se oddělily velmi rychle a jsou vidět pouze do kroku 2. Chlorofyl A a B jsou v posledním kroku uprostřed a xanthofyly zůstaly dole. image:Chromatography of chlorophyll - Step 1.jpg|Krok 1 image:Chromatography of chlorophyll - Step 2.jpg|Krok 2 image:Chromatography of chlorophyll - Step 3.jpg|Krok 3 image:Chromatography of chlorophyll - Step 4.jpg|Krok 4 image:Chromatography of chlorophyll - Step 5.jpg|Krok 5 image:Chromatography of chlorophyll - Step 6.jpg|Krok 6 image:Chromatography of chlorophyll - Step 7.jpg|Krok 7 V některých speciálních aplikacích se používá tzv. 2D TLC, kdy se destička vyvíjí standardně v jedné soustavě, poté se otočí o 90° a vyvíjí se v jiné vhodné soustavě. Samotné rozdělení by ani nebylo tolik zajímavé, kdyby se tak látky nedělily vždy stejně. V laboratoři tedy stačí mít připravené standardy a sledovat, jestli se chovají stejně jako analyzovaný vzorek. Každé chemické individuum se chová odlišně podle použité vyvíjecí soustavy. V různých soustavách tak můžeme pozorovat skvrnu jedné látky v různé vzdálenosti od startu k čelu. Tuto skutečnost vyjadřuje bezrozměrná veličina nazývaná retenční faktor Rf. Ten lze výpočítat : Kdy VM vzdálenost středu skvrny od staru a VR vzdálenost čela od startu. Retenční faktor závisí na konkrétní vyvíjecí soustavě, na povaze látky ale i na dalších faktorech. Dodržíme-li však laboratorní teplotu lze Rf faktor používat jako jednu z orientačních hodnot pro zkoušenou látku. Přesto se téměř vždy používá určitý standard např. pro porovnání Rf. Ne všechny látky jsou však barevné a tedy ne vždy provádíme přímé hodnocení chromatogramu. Ke zviditelnění skvrn můžeme použít chemické činidlo a chromatogram tzv. "vyvolat".. Chromatogramy se také často pozorují pod ÚV světlem, které řada látek specificky pohlcuje a proto jsou bezbravé skrvny mnoha látek na TLC pod ÚV světlem barevné. Tuto vlastnost mají např. všechny aromatické organické sloučeniny. Některé látky na TLC také světélkují. Tato vlastnost však závisí na vlnové délce ÚV lampy a povaze fluorescenčního indikátoru dané TLC desky (uvedené údaje jsou vztaženy k vlnové délce 254 nm. Podle povahy testovaných látek se samozřejmě používají různé vhodné soustavy popř. méně častěji čistá rozpouštědla. Vhodné je aby se látka v rozpouštědle nerozpouštěla dokonale, jinak by snadno vyvzlínala zároveň s mobilní fází až k čelu a Rf by bylo rovno téměř 1. Proto se také volí takové soustavy rozpouštědel, kdy se v jednom z nich látka rozpouští snadno a v druhém téměř ne. Běžné používané soustavy jsou např. : Takových soustav by samozřejmě bylo možno uvést nepřeberné množství. Vhodné je použít několik podobných soustav a zjistit retenční faktory pro konkrétní látku v konkrétních soustavách, čímž se zvýší přesnost TLC analýzy. Chromatografie na tenké vrstvě nalézá široké uplatnění v řadě laboratorních metod a v mnoha odvětvích chemie. V analytické chemii může pomoci na základě porovnání se standardem určit přítomnost konkrétní látky ve vzorku. Ačkoliv většina analytických stanovení je dnes založena na metodách instrumentální analýzy, existuje řada rychlých orientačních metod pro stanovení některých látek ve vzorku. V organické chemii je hojně používaná ke sledování průběhu reakce. Neméně významné je také úplatnění TLC při určování vhodnosti elučních systémů pro sloupcovou chromatografii a pro detekci látek v jednotlivých frakcích sloupcové chromatografie. BOPO BOPO byla firma v Třebíči vyrábějící obuv, ponožky a další oděvy. Borovinské závody, které se nacházely v Borovině, byly Tomášem Baťou zakoupeny od firmy Budischowski. BOPO, svého času největší výrobce bot ve střední Evropě, zaměstnávající až 5000 lidí , zastavilo výrobu v roce 2000. Důvodem byla sílící konkurence z východu. V areálu dnes působí společnost Selva Shoes, která zaměstnala část bývalých zaměstnanců. a v Česku prodává obuv pod značkou Olang. Firma podporovala různé kluby jako fotbalové TJ BOPO Třebíč, kuželkářské TJ BOPO Třebíč a gymnastický klub. Firma vlastnila areál v Borovině, vjezd do areálu se nachází naproti ulici Řípovská. V tzv. staré Borovině byly stavěny i tzv. Baťovy dvojdomky. Od roku 2006 se plánuje projekt SOHO Třebíč, který počítá s využitím areálu jako tzv. brownfields. V rámci tohot projektu by měl v areálu vzniknout park, oobchodní dům s parkovištěm a čerpací stanicí, obytný komplex a muzeum obuvnictví v Třebíči. Chlistov Obec Chlistov se nachází v okrese Klatovy, kraj Plzeňský. Ke dni 2. 10. 2006 zde žilo 103 obyvatel. Dešťový simulátor Dešťový simulátor slouží k výzkumu srážkoodtokových vztahů a eroze půdy. Tento výzkum se potýká s mnoha praktickými problémy: Jedná se o komplexní proces ovlivněný mnoha charakteristikami, ať už srážkovými nebo půdními, které je třeba v co největší míře sledovat. V podmínkách terénního výzkumu jsou mnohé veličiny obtížně měřitelné, nehledě na nemožnost ovlivnit přirozené srážkové události. Zejména deště s vyšší intenzitou, které hrají při rozvoji eroze půdy významnou úlohu, jsou v průběhu roku rozloženy nahodile a jejich podchycení si žádá velké úsilí. Z těchto důvodů nabývá na důležitosti laboratorní výzkum na dešťovém simulátoru. V laboratorních podmínkách je mnohem jednodušší docílit požadovaných vstupních půdních charakteristik a je možné je měřit i kontinuálně v průběhu dešťové srážky, jejíž intenzita a doba trvání je předem naprogramována. Při laboratorním výzkumu není hlavním cílem dosáhnout přesně přírodních podmínek a shody mezi naměřenými hodnotami a skutečností, důležitá je jednotná metodika přípravy a průběhu experimentů, díky které je možné jednotlivé výsledky mezi sebou kvalitativně porovnávat. Pro výzkum srážkoodtokových vztahů a eroze půdy je využíván laboratorní tryskový dešťový simulátor konstrukce "Norton Ladder Rainfall Simulator", pojmenovaný podle autora Dr. Darella Nortona z USDA, Agricultural Research Service, National Soil Erosion Research Laboratory, West Lafayette, USA. K tvorbě dešťových kapek se používají trysky VeeJet 80100. Vodní paprsek z trysek je plochý, rovnoběžný s podélnou osou simulátoru. Trysky jsou umístěny ve dvou paralelních sekcích o délce 5 metrů. Na každé sekci jsou čtyři trysky ve vzdálenosti 1,37 m, vzdálenost obou sekcí je 0,8 m. Každá sekce s tryskami vykonává samostatně kývavý pohyb podél své vodorovné osy a tím dochází k rovnoměrnému zadešťování plochy pod nimi. Tlak na tryskách 0,41 MPa a výška trysek 2,4 m nad povrchem půdního vzorku zaručují podobné charakteristiky simulovaného deště jako má přirozený déšť – střední velikost kapky 2,3 mm a srovnatelná kinetická energie dopadajících kapek. Intenzita deště se řídí frekvencí kyvů sekčního potrubí s tryskami, nastavuje se pomocí počítače. Při experimentech byly používány intenzity 30,40,50,60 mm/h. Celá konstrukce dešťového simulátoru je umístěna na sklopném hydraulickém žlabu s volitelným sklonem od 0° od 8°. Vzorek zeminy je umístěn v erozním kontejneru o rozměrech 4 x 0,9 m. Na dně jsou otvory pro odtok infiltrované vody, dále síťový filtr pro zamezení vyplavování půdních částic, a 5 cm vrstva písku. Navrch se plní zkoumaná zemina ve vrstvě 15 cm. V čele kontejneru je přelivná hrana a žlábek pro odvádění povrchového odtoku.Půda do erozního kontejneru dešťového simulátoru je pro experimenty vždy získávána jako porušený vzorek z povrchové vrstvy půdního profilu. Škoda 104 Škoda 104 byl užitkový automobil vyráběný v československé automobilce Škoda. Byl to klasický valník, autobus nebo hasičský vůz. Celkem bylo vyrobeno 2023 těchto aut. Vyráběly se dva typy: Škoda 104 a Škoda 104/II. Škoda 104 se vyráběla mezi lety 1929 a 1931. Motor o objemu 1661 cm3 měl výkon 22 kW, vůz vážící okolo 1300 kg s ním dovedl jet 60 km/h. Měl spotřebu 14 – 15 l/100 km. Celkem se vyrobilo 1498 kusů. Škoda 104/II se vyráběla od roku 1937 do roku 1940. Motor měl výkon 28 kW a objem 1802 ccm3, spotřeba se pohybovala okolo 15 l/100 km. Maximální rychlost byla 70 km/h. Vyrobilo se jich 525. Rotava Rotava je říčka v Karlovarském kraji. Je to levostranný přítok řeky Svatavy. Délka jejího toku činí 14,0 km. Plocha povodí měří 74,2 km2. Říčka pramení zhruba 2 km západně od města Přebuz, jež je městem s nejnižším počtem obyvatel v České republice. Kromě nejhornější části toku u Přebuzi, kde směřuje na východ až jihovýchod, teče převážně jihozápadním směrem. Protéká výše zmíněným městem, dále obcí Šindelová a městem Rotava. Vlévá se v Anenském údolí zleva do řeky Svatavy na jejím 18,5 říčním kilometru v nadmořské výšce 473 m. Kořenová zelenina Kořenová zelenina je zelenina pěstovaná pro své podzemní části, které jsou využívané jako potrava či krmivo. Jimmy Tupac Producent, příležitostný textař, kytarista a skladatel, který spolupracuje s mnoha, především undergoundovými, hudebními skupinami na celém světě. Byl pravděpodobně pojmenován po slavném frontmanovi kapely The Doors, jehož velkým fanouškem byl otec Dudley Tupac, matka neznámá. Shodou okolností se Jimmy Tupac narodil v den vystoupení kapely The Doors v Miami, kde údajně Jim Morrison v podnapilém stavu ukázal publiku svůj penis, později se s ním prý setkal. Jak se dozvěděl od otce, v roce 1971 ho s otcem, co by dvouletý, potkal při dovolené v Paříži při jedné z Morrisonových procházek městem, jak říká dodnes má doma podepsanou botu velikosti 25. Nyní má trvalé bydliště v Richmondu kde sousedí s textařem, skladatelem a kytaristou legendární skupiny The Who Petem Townshendem. Avšak většinu času tráví na ostrově Tarawa ležící v Tichém oceánu, který je součástí státu Kiribati, kde vytváří většinu svých děl. Rudolf Fabry Rudolf Fabry byl slovenský avantgardní básnik, spisovatel-prozaik, novinář, redaktor, scenárista, publicista, překladatel a surrealistický grafik. Narodil se v rodině strojníka a vzdělání získával v Trnavě a Praze. V roce 1938 se natrvalo usadil v Bratislavě. V letech 1939-1945 pracoval jako úředník, v letech 1945-1946 v Československém státním filmu, později v roce 1946 na Pověřenictví pro informace. V následujících letech střídal povolání téměř každý rok nebo dva. V letech 1947-1948 byl redaktorem deníku Práca, v letech 1948-1950 působil jako šéfredaktor časopisu Nedeľa, v letech 1950-1956 šéfredaktorem časopisu Život, v letech 1956-1957 týdeníku Svět socializmu, v letech 1957-1958 časopisu Film a divadlo a nakonec v letech 1958-1960 týdeníku Kultúrny život. V letech 1960-1965 se věnoval výhradně literatuře, nicméně v letech 1966-1968 pracoval ve slovenském Ústředí knižní kultury. V letech 1969-1971 se stal šéfredaktorem časopisu Expres, v letech 1973-1975 revue Výtvarný život. V roce 1975 se konečně rozhodl odejít do důchodu. Začátky jeho básnické tvorby sahají do období jeho středoškolských studií, kdy v roce 1933 uveřejnil první báseň ve studentském časopisu Svojeť, přispíval i do časopisu Postup. První básnická sbírka mu vyšla knižně jen o dva roky později v roce 1935 a nesla silné znaky nadrealizmu. Kromě poezie psal prózy s válečnou tematikou, reportáže a cestopisy. Kromě poézie a prózy psal také libreta, scénáře a komentáře k filmům a spolupracoval při sestavování výtvarných a reprezentačních obrazových publikací a příležitostně se věnoval i překladům. Mimo literatury sa věnoval také výtvarnému umění - vytvářel koláže a věnoval sa knižní grafice. Jako grafik ilustroval obálky ke knihám svých současníků, jako byli Valentín Beniak, Rudolf Dilong, Vladimír Reisel, Janko Silan a další. Šarganská osmička Šarganská osmička je úzkorozchodná železniční trať v Srbsku. Spojuje obce Mokra Gora a Šargan, prodlužuje se směrem do Višegradu v Bosně a Hercegovině. S její výstavbou se začalo již před první světovou válkou, pokračovalo se i v časech meziválečných. Vzhledem k tehdejší technice bylo budování železniční tratě v horských zářezech s mnohými mosty a složitými zářezy skutečně komplikované. Do roku 1974 se používala pro běžný provoz; mezi lety 1999 a 2003 byla přebudována jako historická železniční trať. Třída Edgar Třída Edgar čítá 9 chráněných křižníků vybudovaných v letech 1888 - 1892 pro Royal Navy. Royal Arthur a Crescent byly vybudovány v odlišném stylu a jsou někdy považovány za samostatnou třídu. Lodě třídy Edgar byly jako první vybaveny protitorpédovou obšívkou, která byla u 4 lodí v roce 1914 upravena Salgótarján Salgótarján je město v Maďarsku, centrum župy Nógrád. Leží v severovýchodní části země u hranic se Slovenskem a má 45 000 obyvatel. Město sice již ve středověku existovalo, ale pravděpodobně pouze jako malá osada či vesnice. Jeho název je složenina ze staromaďarských slov Salgó, což znamená svítit, a Tarján, to je zase jméno maďarského kmene, který tuto oblast v době raného středověku dobyl. Ve 13. století tu vznikl hrad a byl tu i kostel. V 17. století byl opuštěn, noví osadníci sice o deset let později přišli, město se ale přesto stále nerozvíjelo. To trvalo pouze ale do poloviny 19. století. Otevření nového uhelného dolu přilákalo spoustu lidí, stěhovali se sem za prací. Již v roce 1922 získalo statut města, v roce 1950 se pak stalo centrem župy. Jeho pokračující rozvoj si vynutil připojení sousedních vesnic. Doly však byly zavřeny, po roce 1990 se zde objevila velká nezaměstnanost. Od roku 1996 je město opět župním střediskem. Eva Vašková Eva Vašková je česká modelka a manažerka, která v současnosti žije v Brně. Od mládí spolupracuje s módní návrhářkou Gábinou Páralovou. V roce 2002 působila několik měsíců v Budapešti jako moderátorka. V roce 2006 na soutěži Global Beauty Queen, která se konala v Číně, obsadila 5. místo. Byla finalistkou soutěže Česká Miss 2007. Podle záznamů agentury Central European Models měří 177 cm a její míry jsou 87-60-91. Scott Anglosaské rodné jméno a příjmení Scott nese více různých osobností : Portableware Portableware je software, který se dá přenášet a spouštět na přenosných médiích typu flashdisk nebo CD/DVD. Tyto typy programů není nutné instalovat, postačí je nakopírovat do cílové složky a spustit. Aplikace se vyskytují jako samostatný spustitelný program nebo jako připravený zkomprimovaný soubor, který obsahuje aplikaci připravenou pro spuštění na přenosných médiích. Rurální funkcionalismus Rurální funkcionalismus vychází z funkcionalismu, resp. je považován za jeho odnož. Uplatnil se zejména v meziválečné době až do hospodářské krize. Stavby rurálního funkcionalismu se snaží povyšovat běžnou vesnickou architekturu na moderní a dávají tak vzniknout až pitoreskním obrazům, neboť málokdy splňují hlavní myšlenku funkcionalismu - „formu poplatnou účelu.“ Směr se ještě více rozvinul po válce, kdy se prolíná a spojuje se socialistickým realismem. Hlušice Hlušice jsou obec v Královéhradeckém kraji, sedm kilometrů západně od města Nový Bydžov v okrese Hradec Králové. Obec se skládá ze dvou srostlých částí - Hlušice a Hlušičky. Obec má 312 domů a 740 obyvatel. Katastrální výměra je 1 112 hektarů. Osídlení v této lokalitě bylo již ve 3. tisíciletí před naším letopočtem. Datum založení obce není známo, první zmínka pochází z roku 1322. Neznělá alveolární afrikáta Neznělá alveolární afrikáta je souhláska, která se vyskytuje v mnoha jazycích. V mezinárodní fonetické abecedě se označuje symbolem ts, pro zdůraznění současné artikulace lze zapsat s vázacím znakem t?s, číselné označení IPA je 103, ekvivalentním symbolem v SAMPA je ts. Jako t?s se vyslovuje i spojení psaného /t/ a /s/ uvnitř slov, ve kterých se již plně necítí jejich sklad, např. ve slově dě'ts'ký ['??t?s.ki:]. Karl Löwith Karl Löwith byl německý fenomenologický filosof, žák Edmunda Husserla a Martina Heideggera. Pro svůj židovský původ musel před nacisty emigrovat a teprve roku 1952 se mohl vrátit do Německa. Zabýval se především Nietzschem a Heideggerem a kritizoval moderní filosofii dějin. Löwithův otec byl malíř a profesor uměleckých škol ve Vídni a Mnichově. Po maturitě sloužil Karl Löwith v německé armádě, byl těžce zraněn a padl do italského zajetí. Po návratu studoval filosofii a biologii v Mnichově a v letech 1919-1922 ve Freiburgu u Husserla a Heideggera. Roku 1923 promoval v Mnichově knihou o Friedrichu Nietzschem a roku 1924 odešel za Heideggerem do Marburgu, kde se spřátelil s Leo Straussem a Hans-Georg Gadamerem a roku 1928 habilitoval. Roku 1934 odjel jako stipendista do Říma, kde napsal své knihy o Nietzscheho „věčném návratu“ a o J. Burckhardtovi; mezitím byl nacisty vyloučen z univerzity. V letech 1936-1941 přednášel na univerzitě v Sendai, 1941 vydal jednu ze svých nejzámějších knih „Od Hegela k Nietzschemu“ a od roku 1941 žil v USA. S pomocí Paul Tillicha a Reinholda Niebuhra mohl učit na protestantském teologickém semináři v Hartfordu, kde se ale necítil na svém místě. Roku 1949 vyšel jeho „Smysl v dějinách“ a od tohoto roku přednášel na New School for Social Research v New Yorku. Roku 1952 byl s pomocí Gadamerovou povolán do Heidelbergu, kde přednášel až do svého penzionování 1964. 1953 vydal své kritické vyrovnání s Heideggerem, „Heidegger – myslitel nuzné doby“ a 1966 knihu o křesťanské tradici. Jeho poslední dílo se věnuje Paulu Valérymu. Löwithovy „Sebrané spisy“ obnášejí devět svazků, včetně velmi zajímavé korespondence. Löwithovo myšlení je silně ovlivněno Nietzschem a Heideggerem, zároveň je však neobyčejně střízlivé až skeptické. Moderní forma historismu a víry v pokrok je podle Löwitha nepřijatelným a nebezpečným křížencem křesťanské teologie a moderního ateismu, která ovšem postrádá to nejdůležitější, totiž právě náboženskou víru v osobního Boha. Jeho klidná, ale zničující kritika Hegelovského pojetí dějin jako dějin ducha a zdroje smyslu, včetně jejího marxistického pokračování, ústí do stoické skepse a nostalgie po klasické době řeckého ducha, kdy se člověk - podle Löwitha - mohl cítit doma v nekonečném koloběhu světa a jeho krás. GeForce GeForce je značka grafických karet firmy NVIDIA. První karty nesoucí značku GeForce byly určené pro high-endové hráčské počítače, postupem času ale firma pokryla celé cenové spektrum. V roce 2006 byla v prodeji osmá generace tohoto čipu. Na podzim roku 2007 vyšla devátá řada GeForce. Čipy jsou určeny pro běžné uživatele. Nejnovější řada GTX podporuje DirectX 10, OpenGL 2.1, Shader model 4, PCI-E 2.0 slot a další. Jednočipová řešení jsou na jednom PCB, dvoučipová řešení mají 2 PCB, nová revize GTX 295 má vše už na 1 PCB. Níže uvedená tabulka zobrazuje vazbu mezi názvem grafického procesoru a obchodními názvy řady a kartami: GeForce 256 je první z řady zástupce řady GeForce, je proto také známá také pod jménem GeForce. Její uvedení na trh proběhlo v srpnu 1999. Od svého přímého předchůdce je obohacená o počet pixel pipeline, „offloading host“, geometrické výpočty, hardwarové přehrávání videa MPEG-2 a především implementací transformací a nasvícení. GeForce 2 je druhou generací série GeForce. Podporovala DirectX 7. GeForce 3 je grafická karta od společnosti nVidia. Jejím předchůdcem je GeForce 2 GTS a nástupcem GeForce4 Ti. Jeho upravený derivát pracuje v konzoli Xbox. Profesionální řada GeForce 3 je známá jako Quadro DCC. GeForce 3 se odlišovala od svých předchůdců GeForce 256 a GeForce 2 GTS hned v třech oblastech. Měla přidány programovatelné vertex a pixel shadery podle specifikace DirectX 8.0 - specializované malé jednotky navržené na práci s malými vlastními efekty T&L, což zvýšilo flexibilitu celé karty. Druhou oblastí byla technologie LMA, která byla navržena pro překreslování objektů, úzkou spolupráci se známým Z-bufferem a také efektivní management paměťové sběrnice. Třetí oblastí byla změna v anti-aliasingu způsobená přechodem z multisamplingu na supersampling s mnohem vyšší efektivitou. GeForce 4 je v čtvrtá generace grafického čipu GeForce společnosti nVidia. GeForce 4 se dělí na výkonnější řadu Ti a řadu MX. MX série je téměř identická s GeForce 4Go pro trh s notebooky. Obě linie byly uvedeny na trh na jaře roku 2002. GeForce 4Go měla krátký život, ještě koncem téhož roku ji nahradila varianta GeForce 4200Go. GeForce FX přinesla podporu DirectX 9.0b, i přesto nedostatek byla dost prodávaná. Architekturou vycházela z GeForce 4 a byla jemně vyladěna. Na svoji dobu povedená řada GeForce. Jako první přišla se SLI zapojením grafik. Přinesla podporu DirectX 9.0c. Jako poslední řada stavěla na pixel a vertex jednotkách zvlášt. A jako první řada od GeForce prišla se slepencem GeForce 7950 GX2, což byli 2 čipy na 2 PCB v provedení jedné karty. Řadě GeForce 8 nemohl nemůže vzít prvenství v použití unifikovaných shaderů a vhodnému načasování, za použití poměru cena/výkon, který nebyl špatný, to byla povedená řada. Podporuje DirectX 10, OpenGL 2,1 a PCI-Express 1.1. Začalo to vydání GF 8800GTX/ Ultra a GF 8800GTS obsadila plně HIGH-END a ani odpověd od ATi Radeon 2900XT to nezměnila, ikdyž GF 8800GTS museli o něco zlevnit. Po vydání GF 8800GT si nVidie zničila HIGH-END trh, ale získala obrovskou slávu a díky tomu zastínila hodně ATi v tu chvíli, ATi odpověděla Radeonem HD3870, která ji byla soupeřem, ale o trošku slabším. GeForce 9 staví na úspěšné řadě GeForce 8 a hlavně slávě GeForce 8 Ultra/GTX jako krále výkonu a 8800GT jako krále poměru cena/výkon. Podporuje DirectX 10, OpenGL 2,1 a PCI-E 2.0. NVIDIA vydala 2 verze GTS xxx a GTX xxx. GTS používá jádra G9x a GTX novější jádra GT200x. GTS 250 používá G92b jádro, které je vyráběné 55 nm procesem. Obsahuje 128 unifikovaných shaderů. GTx 200 podporuje DirectX 10, OpenGL 3.1 a PCI-E 2.0. Jádro GT300 bude nejspíš obsahovat 512 unifikovaných shaderů v 16x32 blocích a na každý blok bude 8TMU. Bude zpracovávat MIMD instrukce. Proces bude 40 nm. Podporuje DirectX 11 a PCI-E 2.0. Kevin Warwick Kevin Warwick je britský vědec a profesor kybernetiky University v Readingu a Anglii. Je pravděpodobně nejlépe znám pro své studie zaměřené na propojení lidské nervové soustavy s počítačem, ale věnuje se také robotice. Juraj Halenár Juraj Halenár je slovenský fotbalista, který momentálně působí ve slovenském týmu Slovan Bratislava . Je trnavským rodákem hrajícím na postu útočníka. Do Artmedie Petržalka přišel v sezóně 2005/06 z klubu Inter Bratislava. Jeho největším úspěchem je památný hetrick v Lize Mistrů do sítě Celtiku Glasgow. Ötztal Ötztal u LängenfelduÖtztal je 67 kilometrů dlouhé alpské údolí v rakouské spolkové zemi Tyrolsko. Údolí se nachází na rozhraní Stubaiských a Ötztalských Alp a je obklopeno téměř 250 třítisícovými vrcholy, včetně Wildspitze - druhé nejvyšší hory Rakouska. Údolím protéká Ötztaler Ache, na jejíchž přítocích jsou četné vodopády včetně Stuibenfallu, nejvyššího vodopádu Tyrolska. Ötztal se nachází v okrese Imst. Administrativně se člení na území šestiti obcí: Turisté mohou v Ötztalu navštívit mondénní sportovní střediska i odlehlé vesničky v tradičním tyrolském stylu. K největším lákadlům patří Aqua Dome v Längenfeldu, největší lázeňský komplex v Tyrolsku, četné lanovky k vrcholům a ledovcům Ötztalských Alp, muzeum ve věži Ötz, historický skanzen Ötzi-Dorf a Ötztalské vlastivědné muzeum. Je zde mnoho příležitostí pro jízdu na horském kole, horolezectví, rafting, jízdu na kajaku, canyoning v hlubokých roklích a na výlety po chatách vysoko v horách. A v neposlední řadě Ötztal představuje jeden z nejrozsáhlejších a také nejvýše položených lyžařských regionů v Rakousku. Jsou zde tři hlavní lyžařské areály: Ötz, Ötztal Arena v Söldenu a Obergurgl. Nejvýznamnější je Ötztal Arena se středisky Sölden, Hochsölden, Zwieselstein, s ledovci Rettenbach a Tiefenbach a poněkud stranou položeným střediskem Vent. Sölden patří mezi přepychová střediska s rušným společenským životem a vysokou úrovní služeb srovnatelná například s Lechem či Kitzbühelem. Mychajlo Hruševskyj Mychajlo Serhijovyč Hruševskyj byl ukrajinský historik, publicista a politik, první prezident Ukrajinské národní republiky. Hruševskyj vyrůstal ve Stavropolu a Vladikavkazu, studoval v Tbilisi a Kyjevě a v letech 1894—1914 byl profesorem Lvovské univerzity, kde v kruhu spolupracovníků pracoval na monumentálních desetidílných Dějinách Ukrajiny-Rusi. V březnu 1917 se stal prvním prezidentem Ukrajinské národní republiky. Jako umírněný socialista čelil jak ultranacionalistům, tak bolševikům. V dubnu 1918, kdy se moci ujal hejtmanát, Hruševskyj odjel z Kyjeva a pobýval nejprve v Kamenci Podolském, pak střídavě v několika středoevropských městech, roku 1920 mj. v Praze. Roku 1924 se vrátil na univerzitu do Kyjeva, ale v 30. letech byl sovětskými úřady pronásledován a přinucen k odchodu do Moskvy, což vedlo k jeho předčasné smrti. David Kopřiva David Kopřiva je český veslař, reprezentant České republiky, olympionik, který získal stříbrnou medaili z Olympijských her. V Athénách 2004 získal stříbro ve veslování, v párové čtyřce společně s Jakubem Hanákem, Tomášem Karasem a Davidem Jirkou. EURid EURid je nezisková organizace zvolená Evropskou komisí jako doménový registr pro doménu nejvyšší úrovně .eu. EURid je sdružení tří evropských národních registrátorů: DNS Belgium, IIT-CNR and NIC-SE, přidruženým členem je organizace CZ.NIC. Organizace byla zřízena v Belgii se sídlem v Bruselu, pobočky má v dalších státech EU. Řeholní kanovník Řeholní kanovník je člen řeholní společnosti kanovníků, zpravidla řádu - viz např. Řád premonstrátských řeholních kanovníků. Neobyčejně složitou otázkou, odpověď na niž se může u jednotlivých řeholních společností lišit, je zda lze za řeholního kanovníka považovat všechny členy těchto společností, nebo jen ty, kteří by naplňovali status kanovníka, nebo zda hranice existuje, ale leží někde jinde. Karolíny Karolíny je název pro souostroví v západní oblasti Tichého oceánu. Geograficky patří do Mikronésie. Ostrovy pro Evropu objevili Španělé, kteří je také jako první ovládali. V roce 1899 Karolíny odkoupilo Německé císařství, které ostrovy připojilo ke své kolonii Německá Nová Guinea. Za vlády Německa byly Karolíny rozděleny na západní a východní. Za 1. světové války ostrovy obsadilo Japonsko, jemuž byly od roku 1919 svěřeny jako mandátní území Společnosti národů. Po 2. světové válce se Karolíny staly poručenským územím OSN ve správě USA. Dnes je politicky rozděleno na na Palau a Mikronésii, protože se obyvatelé Palau rozhodly pro nepřipojení k Federativní Mikronésii. Oba státní útvary jsou federativní republiky volně přidružené k USA. Almaz Program Almaz byla série vojenských vesmírných stanic vyslaných do vesmíru Sovětským svazem pod názvem Saljut. Stanice Almaz vyvíjela od roku 1964 konstrukční kancelář Vladimira Čeloměje OKB-52. Úspěšně obydleny byly dva Almazy – Saljut 3 roku 1974 a Saljut 5 v letech 1976 – 1977. Součástí programu byl vývoj lodí TKS, majících za úkol dopravovat kosmonauty a zásoby na Almazy, nakonec ale kosmonauty na stanice vozily lodě Sojuz. Lodě TKS byly pouze vyzkoušeny v bezpilotním režimu, pilotované lety byly zrušeny. Vliv programu na sovětskou/ruskou pilotovanou kosmonautiku byl širší než vypuštěné stanice. Trupy Almazů byly převzaty pro civilní Saljuty. Z konstrukce lodí TKS vycházely moduly Miru Kvant 2, Kristall, Spektr, Priroda a také modul Zarja Mezinárodní vesmírné stanice. Kolem roku 1965 obě kosmické a vojenské mocnosti světa - SSSR a USA začaly připravovat projekty na vybudování vojenské kosmické stanice. U Američanů byl připravován Program MOL, v jehož rámci měla na orbitě Země existovat stanice obsluhovaná loděmi Gemini. Sovětský svaz zhruba ve stejné době připravoval tajný projekt stanic Almaz. Jeho přípravou byla pověřená konstrukční kancelář Vladimira Nikolajeviče Čeloměje. Vypracovaný plán určil první let na rok 1968. Z různých důvodů byl projekt pozdržen, nicméně v roce 1969 byla započata výroba deseti stanic typu Almaz. Diskuze nad projektem orbitální stanice začaly v Čelomějově konstrukční kanceláři OKB-52 v říjnu 1964. Oficiálně začala práce na programu roku 1965, kdy vojáci předali ministerstvu všeobecného strojírenství požadavky na kosmickou stanici. Úkolem stanice bylo sledování a zjišťování vojenských cílů malých rozměrů a/nebo částečně maskovaných. Získané informace měli vyhodnocovat kosmonauti na místě, nejdůležitější odvysílat na Zem, ostatní poslat v návratových kapslích. Projekt dostal jméno Almaz. V nejranější variantě měla být orbitální stanice vynášena raketou Proton i s kosmonauty a včetně přistávacího modulu. Krátká doba využitelnosti stanice – pouze jednou posádkou – vedla k přepracování projektu. Poté CKBM navrhla vesmírný komplex, který se měl skládat z orbitální pilotované stanice s posádkou 2–3 kosmonautů, trvanlivostí 2–3 let, vynášenou na oběžnou dráhu raketou UR-500K Proton tehdy vyvíjenou ve Filiálce č. 1 tehdejšího OKB-52. Zásobování stanice měla zajišťovat loď Sojuz VI vyvíjená ve Filiálce č. 3 OKB-1. V zájmu prodloužení životnosti stanice měla zásobovací loď dopravovat nejen posádku, ale i nezbytné potraviny, vodu, fotografické filmy a materiály pro přístroje stanice, návratové kapsle a rovněž aparaturu pro zajištění životních podmínek, zkrátka všechny systémy jejichž životnost nedosahovala několika let. V září 1966 při posuzování předběžného projektu vyšlo najevo, že Sojuz VI je chopen na stanici dopravit pouze posádku, nikoliv však nutný materiál. V OKB-52 proto začali projektovat vlastní dopravní loď, pro přetíženost konstruktérů byla koncem roku 1967 práce nad lodí předána Filiálce č. 1. Konstrukce návratového modul lodě TKS však zůstala CKBM. Roku 1967 byl schválen projekt a určeny termíny výroby. V Závodě Chruničeva začala produkce prvních exemplářů stanice. Roku 1969 už bylo vyrobeno několik testovacích i letových trupů. Výroba trupů a části vybavení šla dobře, ale přístrojové vybavení subdodavatelé dodávali jen pomalu. Další zdržení zapřičinila shora nařízená účast chruničevců na programu DOS. Roku 1970 byly totiž hotové trupy použity pro stanice DOS programu Saljut. DOSy byly vytvořeny konkurenty z CKBEM použitím motorů a systémů zabezpečení životních podmínek i řízení původem z jejich Sojuzů umístěných do trupů OPS. Projektování TKS se protahovalo, proto vláda v červnu 1970 rozhodla zásobovat stanice OPS zpočátku Sojuzy, s nutně zkrácenou dobou využití, a až v druhé etapě využít lodě TKS podle projektu. Pvní stanice Almaz byla vypuštěna 3. dubna 1973 pod názvem Saljut 2. Aby nebyl SSSR obviněn z militarizace vesmíru, rozhodl osobně V.I.Břežněv o přejmenování stanic na Saltuty. Čeloměj alespoň přikázal svým lidem umístit nápis Sojuz na panely oddělující se při startu. Už po dvou dnech letu se objevily problémy s řízením letu, záhy došlo k dehermetizaci stanice a 25. dubna k definitivní ztrátě kontroly nad stanicí. Almaz 1 zanikl v atmosféře 28. května 1973. Almaz 2 byl, pod názvem Saljut 3, vypuštěn 25. června 1974. Ve dnech 5. – 19. července byla osídlena dvoučlennou posádkou přiletivší v Sojuzu 14. Druhý pokus o obydlení selhal pro závadu připližovacího systému Igla. Stanice zanikla v atmosféře 24. ledna 1975. Další Almaz byl vypuštěn 22. června 1976 jako Saljut 5. Ke stanici vzlétly tři posádky v lodích Sojuz 21, 23 a 24. U prostředního letu selhal přibližovací systém, ostatní dvě obydlení stanice byly úspěšné. Čtvrtá stanice Almaz měla být připravena k letu roku 1978. Byla značně zdokonalená, měla dva stykovací uzly a nové vnitřní vybavení. Ale od začátku roku se práce začaly protahovat a koncem roku státní komise rozhodla o zrušení letů stanic OPS. Měly být nahrazeny bezpilotními špionážními stanicemi Almaz T, kosmonauty pouze navštěvovanými při opravách a údržbě přístrojů. Hotová OPS-4 byla zakonzervována a je vystavována ve firmě v Reutovu. V letech 1979-1980 Čeloměj přišel s návrhy na modernější a mohutnější stanici Almaz, vynášenou novou raketu. Přípravné práce však byly pro nedostatek financí ukončeny. Ještě roku 1978 byla zahájena výroba tří Almazů T. První z nich byl dopraven na Bajkonur koncem roku 1980, ale pod tlakem ministra obrany Ustinova v prosinci 1981 byl usnesením vlády a ÚV program Almaz T zrušen, připravená stanice měla být rozebrána. Navzdory vládnímu rozhodnutí bajkonurští inženýři stanici uschovali na kosmodromu a po smrti ministra mohl být program opět oživen. První Almaz T byl ztracen při neúspěšném startu rakety Proton 29. listopadu 1986. Druhý byl vypuštěn 25. července 1987 pod názvem Kosmos 1870. Proton s posledním exemplářem označeným Almaz 1 odstartoval 31. března 1991. Pořizoval radarové mapy, které byly následně prodávány zájemcům po světě. Začátkem devadesátých let GKNPC Chruničeva pracovalo na další verzi bezpilotního Almazu značené Almaz 1V a projektovalo Almaz 2. Starty předpokládalo roku 1996 a 1998. Pro nedostatek financí byl program zrušen. Projekt Almaz předpokládal vybudování pozemních výcvikových a řídících komplexů, nicméně jeho jádrem byla orbitální stanice složená ze dvou částí, vlastní stanice OPS a dopravní lodě TKS. Zvláštností programu byla role dopravní lodi. U ostatních stanic 70. let dopravní loď přivážela kosmonauty s relativně nízkým množstvím zásob. TKS naproti tomu tvořila celek s modulem OPS a teprve komplex OPS+TKS složil plnohodnotnou stanici. Loď TKS totiž dopravovala kosmonauty, ale i potraviny, vodu, fotografické filmy a materiály pro přístroje stanice, návratové kapsle a rovněž aparaturu pro zajištění životních podmínek, zkrátka všechny systémy jejichž životnost nedosahovala několika let. Po dobu osídlení měl být celý komplex řízen počítačem v TKS. Představu o vztahu stanice a lodi programů Saljut a původního Almazu dávají následující údaje: Druhou odlišností programu od Saljutů byla pečlivá pozemní příprava. Trenažéry byly vyrobeny ještě před vlastní stanicí, v kontrastu k dosavadním programům. Navíc po během letů pracovali kosmonauti firemního oddílu v analogu stanice na Zemi, a všechny důležitější činnosti kontrolovali a ověřovali. Stanice OPS 1 až 3 na startu vážily 18,9 tuny, byly dlouhé 14,55 metru, průměr v nejsilnější části měly 4,15 metru. Hermetický úsek sestával ze dvou propojených válců. Na zadmním z nich byl spojovací uzel pro lodě typu Sojuz. Uvnitř pak zásobníky potravin, vody, kyslíku, stanoviště pilota stanice a přístrojové vybavení stanice. Hlavním přístrojem byl velký optický teleskop určený pro snímkování letišť a raketových základen. Snímky měla zpracovávat obsluha stanice. Ta měla své stanoviště v předním, menším z válců, ve kterém se nalézala obytná část a řídícího pult systémů zabezpečení životních podmínek a byl opatřen spojovacím zařízením lodí Merkur. Kromě průzkumného zařízení měly stanice také 23mm letecký kanón Nudelman. Saljut 3 provedl úspěšný test střelby na družici. Stanice OPS-4 měla pozměněné přístrojové vybavení, především velký fotoaparát Agat 1 byl nahrazen jinými přístroji. Sojuzovský stykový uzel byl přemístěn na přední konec stanice, na původním místě byl instalován stykový uzel pro TKS. Místo kanónu nesla dvě střely kosmos-kosmos taktéž vyvinuté Nudelmanovou konstrukční kanceláří. Loď TKS se skládala odshora z systému SAS, úseku BSO, vlastní návratové kabiny a funkčně nákladního bloku určeného pro dopravu nákladu pro stanici. Loď byla velká, na délku 17,51 metrů, průměr až 4,15 metru. K jejímu vynesení byla používána raketa Proton. Kabina Merkuru byla konstruována jako kužel vnějškově podobnýSojuzu či americkému Apollu. Pro lety na stanice Almaz byla už v září 1966 v oddílu kosmonautů CPK vyčleněna samostatná skupina. Kosmonauti zahájili výcvik, seznamovali se se stanicí a roku 1970 byly určeny tři tříčlenné posádky. O rok později, po omezení početnosti posádek Sojuzů na dva členy byly posádky reorganizovány na pět dvojic. Do vesmíru se dostaly až roku 1974 dvě posádky a v letech 1976-1977 tři posádky. Od roku 1967 začalo vlastní skupinu kosmonautů sestavovat i Čelomějovo CKBM. První z nich získal kvalifikaci kosmonauta v březnu 1972, do prosince 1978 mělo CKBM, přes tuhý odpor představitelů NPO Eněrgija, už šest plně kvalifikovaných kosmonautů. Pro lety na Almaz 4 lodí TKS byly koncem roku 1978 sestaveny smíšené posádky z kosmonautů CPK a CKBM. Lety byly naplánované na léta 1981. Ale roku 1980 byly posádky rozpuštěny. Přesto NPO Mašinostrojenije udržovalo svůj oddíl kosmonautů až do dubna 1987. V letech 1983 – 1985 se ještě připravoval let kosmonautů CPK na obsluhu Kosmosu 1686, v červnu 1985 byl ale zrušen a kosmonauti převedeni do jiných skupin. Kij Kij byl legendární kníže Polanů, zakladatel Kyjeva a jeho první vládce. Zmínku o něm lze nalézt v díle kronikáře Něstora, který však sám zmiňuje i možnost, že Kij byl pouze převozníkem na řece Dněpr. Mydlice lékařská Mydlice lékařská je vytrvalá, 40 až 60 cm vysoká bylina. Mydlice lékařská tvoří oddenky, které jsou křehké a výrazně aromatické. Listy jsou eliptické, celokrajné a na stonek přisedlé. Květy rostou z trubkovitého kalichu bledě zelené barvy, na vrcholu zbarvené do lila. Koruna květu je bílá až narůžovělá. Plodem je tobolka. Rostlina roste v kyprých, bohatých půdách s vyšší hladinou spodní vody, hlavně na okrajích vodních toků, cest, křovin, mezí a rumišť, v okolí Prahy i na bývalých skládkách. Je to nitrofilní rostlina a je medonosná. Celá rostlina obsahuje saponiny a v minulosti se používala na výrobu čisticích prostředků. Nepatří mezi ohrožené druhy. Centimetr krychlový Centimetr krychlový je jednotka objemu, značená cm3, patřící do soustavy SI jako násobek odvozené jednotky. Jeden centimetr krychlový je objem krychle s délkou hrany 1 centimetr. Jméno je složeninou předpony soustavy SI centi a názvu základní jednotky metr, s přívlastkem krychlový jako označení objemové jednotky. Místo značky cm3 se někdy používá značka cc, popř. ccm. Pro porovnání s dalšími řádově stejnými objemy viz 1 E-6 m³. Toširó Mifune Toširó Mifune byl japonský herec, který hrál ve skoro 170 filmech a to nejen japonských, ale i v mezinárodních projektech jako byly např. Rudé slunce, Bitva o Midway nebo minisérie Šógun alias Zajatec japonských ostrovů. Byl dlouholetým spolupracovníkem slavného japonského režiséra Akiry Kurosawy – hrál např. v jeho filmech Sedm samurajů, Jódžinbó, Sandžúró, Rašómon, které velmi ovlivnily západní kinematografii. Hernán Cortés Hernán Cortés, 1. markýz del Valle de Oajaca, někdy také Hernando, Fernando Cortés nebo Fernán Cortés, ale i Cortez a Cortéz byl jedním z nejslavnějších španělských kolonizátorů Ameriky. Od roku 1504 žil na ostrově Hispaniola, kde se účastnil několika výprav proti indiánům. Roku 1511 doprovázel Diega Velasqueze při obsazování Kuby, který ho jmenoval tajemníkem místodržitele Kuby. Mezi Cortezem a místodržitelem docházelo k častým sporům, proto po objevení Yucatanu Cortez přemluvil D. Velasqueze, aby tam pod jeho vedením vyslal výpravu. Tato výprava byla na poslední chvíli zakázána a Cortez měl být zatčen. Cortezovi se však podařilo odplout s 11 loďmi. Výprava dorazila na Yucatán, dobyla město Tabasko a donutila domorodce uznat nadvládu španělského krále. Zde se dozvěděl o bohaté Aztécké říši. Dne 20. dubna se Cortez vylodil poblíž dnešního města Veracruz. Byl zde přijat velmi přátelsky, ale vstup do hlavního města mu císař Montezuma II. nepovolil. Cortéz založil osadu Villa Rica de la Vera Cruz a nechal se vojskem zvolit soudcem a generálním kapitánem, nařídil spálit lodě. Poté se vydal do vnitrozemí, kde se spojil s Tlaxcalany a Totonaky a bez boje došel do Tenochtitlanu, kde se usadil. Cortez zde zajal Montezumu II., po kterém chtěl, aby uznal nadvládu Španělska, čímž se stal vládcem Mexika. Roku 1520 proti němu Diego Velasquez poslal vojsko, které vedl Pamfil de Navaez, Cortez ho přepadl, zajal a větší část Navaezových mužů pak přešla na Cortezovu stranu. V průběhu jeho nepřítomnosti v Tenochtitlanu vypuklo povstání a ačkoli vyjel své posádce na pomoc, byl nucen utéci z Tenochtitlanu, kde ztratil značnou část mužstva, výzbroje a již získaných pokladů. Po vítězné bitvě v Outumbském údolí ustoupil do Tlaxcaly, kde znovu zformoval a doplnil armádu. Dne 13. srpna 1521 dobyl Tenochtitlán a zajal nového císaře Cuauthémoca. Roku 1522 byl Cortez Karlem V. jmenován místodržícím, nejvyšším soudcem a vrchním velitelem Nového Mexika. Pomocí mnichů se snažil rozšířit křesťanství a organizaci země. Jelikož byl ve Španělsku mezitím obviněn ze zneužívání pravomocí a přípravy odtržení Mexika, byla na něj poslána kontrola. Ta s ním nejednala podle Cortezových představ, proto roku 1528 odjel do Španělska. Zde se setkal s císařem Karlem V., který mu udělil titul markýz del Valle de Oajaca a obdaroval ho velkými pozemky v Mexiku. Roku 1529 byl jmenován pouze vrchním velitelem vojska s právem podnikat nové výboje. Cortéz podnikl několik výprav do Panamy a Severní Ameriky, objevil Kalifornský poloostrov. Tyto výpravy ho finančně vyčerpaly a Cortez za ně chtěl náhradu. Jelikož neuspěl, vydal se do Španělska, kde byl přijat císařem Karlem V., ale úspěchu nedosáhl. Roku 1541 se účastnil výpravy do Alžírska, pak se chtěl vrátit do Mexika. Zemřel ve Španělsku poblíž Sevilly. Byl pohřben v chrámu Ježíše Nazaretského v Mexiku, jeho kostra se v r. 1823 ztratila. VirtueMart VirtueMart je open source rozšíření pro redakční systém Joomla a Mambo. Může být provozován jako internetový obchod nebo jako katalog zboží. VirtueMart používá databázi MySQL a napsán je v jazyce PHP. VirtueMart šířen pod licencí GNU GPL. Prezident Irska Prezident Irska je hlavou státu Irska. Prezident je volen v přímých volbách občany na sedmileté období a může být zvolen na maximální dvě období. Prezident má spíše ceremoniální funkci, která byla s tímto postem, ustanovena roku 1937. Itys Itys je v řecké mytologii syn Térea, thráckého krále a Prokné, dcery athénského krále. Téreus byl spojencem krále Pandíóna, pomohl mu ochránit Athény. Stal se poté manželem královské dcery Prokné a ta mu dala jediného syna Itya. Když byl chlapec ještě malý, dopustil se otec zločinu na své švagrové Filoméle, kterou svedl a znásilnil. Chlapcova matka Prokné se mu pomstila tím, že syna Itya zabila a připravila z něj hostinu pro manžela. Když Téreus poznal, co právě snědl, chtěl mečem zabít Prokné i Filomélu. Bohové tomu zabránili a všechny tři proměnili v ptáky. Ityovi nic život nevrátilo. Jeho dědeček, král Pandíón, žalem zemřel. Qamea Qamea je jedním ze tří ostrůvků ležících východně od fidžijského ostrova Taveuni. Další dva jsou Matagi a Laucala. Nachází se na 16,77° jižní šířky a 179,77 západní délky. Qamea leží asi 2,5 kilometrů východně od Thurston Point na Taveuni. Ostrov je 10 kilometrů dlouhý s šířkou od několika set metrů až po 5 kilometrů. Má rozlohu 34 km2. Ostrov je charakteristický příkrými údolími a vysokými kopci, z nichž některé jsou až 300 metrů vysoké. Na ostrově se snadno zachovala původní fauna díky tomu že tam nebyla dovezena promyka mungo. Kocoma je největší z šesti ostrovních vesnic. Má okolo 550 obyvatel. Ostrované jsou známi výrobou místní fermentované delikatesy zvané paileve. Marcello Malpighi Marcello Malpighi byl italský lékař a přírodovědec. Položil základy histologie. Malpighi se narodil v Crevalcore v Itálii a v 17 letech vstoupil na Boloňskou univerzitu, kde studoval filozofii a lékařství. Po studiích pracoval na univerzitě a brzy začal odborně publikovat, a to zejména v periodiku Královské společnosti. Malpighi byl ve své době přívržencem nového vědeckého vidění světa a stavěl se proti některým lékařským paradigmatům své doby, které mnohdy přetrvávaly z antiky. Mnoho svých objevů učinil s pomocí mikroskopu, ukázal cestu oborům, jako je botanika, embryologie, anatomie člověka a patologie. Objevil například glomeruly v ledvinách, kožní papily, chuťové pohárky a žlázové složky jater. Z botaniky zkoumal například průduchy. Thiomargarita namibiensis Thiomargarita namibiensis neboli Sírová perla Namibie je gramnegativní proteobakterie, která se vyskytuje na sedimentech kontinentálního šelfu. Je zvláštní tím, že je největší bakterií, která kdy byla objevena. Může totiž dorůstat délky až 750 µm, takže je viditelná pouhým okem. Tato bakterie je chemolitotrofní, používá dusičnany jako konečné příjemce elektronů v elektronovém transportním řetězci při dýchání. Protože tato bakterie je nepohyblivá a množství dusičnanů je v prostředí proměnlivé, skladuje dusičnany v obrovské vakuole, která tvoří 80 % velikosti bakterie. V nepříznivých podmínkách Triomargarita podstupuje jakési redukční dělení, při němž se zvyšuje počet buněk, ale celkový objem se nezvyšuje. Jednotlivé buňky jsou díky tomu opět velmi malé. Tato adaptace umožňuje lepší šíření v nepříznivém období. Thiomargaritu objevila skupina kolem Heide N. Schulz v roce 1999 na pobřeží Namibie. V roce 2005 byl nalezen příbuzný kmen v Mexickém zálivu, což naznačuje, že je Thiomargarita mnohem rozšířenější, než se čekalo. Další velkou bakterií je Epulopiscium fishelsoni, která dosahuje velikosti až 0,5 mm. Vestfálský mír Vestfálský mír, uzavřený 24. října 1648, byl soubor dvou smluv, Münsterské a Osnabrücké, ukončující třicetiletou a Osmdesátiletou válku, které byly uzavřeny Svatou říší římskou, Španělskem, Francií, zástupci Republiky spojených nizozemských provincií a Švédskem. První jednání byla započata už na začátku 40. let 17. století a byla vedena v zimě, zatímco v létě se bojovalo. Byl to jeden z nejvýznamnějších mezinárodních traktátů v historii novověké Evropy a první politicko-geografický mezník. Všechna jednání o míru byla vedena ve dvou německých městech v Münsteru, který leží v dnešním Severním Porýní-Vestfálsku a Osnabrücku, který leží v Dolním Sasku. Tato města jsou od sebe vzdálená 50 kilometrů. Tato nejednotnost byla způsobena tím, že Švédsko upřednostňovalo protestantský Osnabrück, zatímco Francie katolický Münster. Vzhledem k neochotě katolických a protestantských vůdců se setkat, došlo k oddělení těchto táborů. Dolní Mušovský luh Dolní Mušovský luh je přírodní památka ev. č. 1626, která se nachází v okrese Břeclav. Správa AOPK Brno. Důvodem ochrany je lužní porost na soutoku řeky Jihlavy a Svratky s bohatou avifaunou. Caseidae Caseidae je vymřelá čeleď primitivních býložravých synapsidů ze skupiny Caseasauria. Ačkoliv byli velcí od jednoho do 5,5 metru byli překvapivě konzervativní v anatomii kostry i v proporcích těla. Všichni měli malou hlavu a sudovité tělo, největšími byly rody Angelosaurus a Cotylorhynchus. Debra Messing Debra Lynn Messingová je vítězkou Ceny Emmy, osmkrát byla nominována na Zlatý glóbus. Její práce zahrnuje ztvárnění Grace Adlerové v televizním seriálu NBC Will & Grace a Molly Kaganové v televizním seriálu The Starter Wife stanice USA Network. Perlín ostrobřichý Perlín je vedle plotice obecné, které se velmi podobá, dalším zástupcem skupiny tzv. bílých ryb. Jeho typickým znakem jsou sytě červené ploutve, díky čemuž si vysloužil přezdívky jako červenopeřice, červenka atd. Od plotice se liší zejména vyšším tělem, dále tmavší duhovkou oka a také postavením břišních ploutví vzhledem k ploutvi hřbetní - perlín má břišní ploutve poněkud předsunuté, zatímco u plotice začínají zhruba ve stejné úrovni jako hřbetní ploutev. Perlín dorůstá obvykle do délky 30 cm a hmotnosti 0,1–0,30 kg. Největší exempláře však mohou měřit až 40 cm a vážit kolem 1 kg. Perlín se vyskytuje zejména ve stojatých nebo jen mírně tekoucích vodách s bahnitým nebo písčitým dnem, které jsou hojně porostlé vodním rostlinstvem. Jde tedy zejména o tůně, odstavná ramena, pískovny, rybníky a úseky cejnového pásma, méně často také také parmového pásma řek. V české republice se nejhojněji vyskytuje na Jižní Moravě. Perlín stejně jako plotice žije v hejnech. Mladší exempláře se živí především planktonem a jinými drobnými bezobratlími, postupně se ale téměř výhradně orientují na rostlinnou potravu, například řasy. Korále Korále patří mezi oděvní doplňky odpradávna, jedná se vlastně o specifický typ bižuterie. Pravé korále jsou složeny ze skleněných, perlových, perleťových či jantarových prvků. Plastové korále jsou pouze náhražkové, jedná se o imitaci pravých korálů. Nejčastějším tvarem korálů jsou kuličky, válečky, soudečky apod. Jednotlivé prvky korálů se nazývají korálky, ty bývají opatřeny dírkou tak, aby je bylo možno navléci na šňůrku nebo aby jimi bylo možno provléci niť. Válečkové skleněné korálky lze také sestavovat do plochých ozdobných deček, je možno jimi obšívat celé oděvy jakož i jiné oděvní doplňky atd. apod. Janko Matúška Janko Vlastimil Matúška byl slovenský romantický básník, prozaik a dramatik. Janko Matúška se narodil v rolnické rodině a vzdělání získával v Dolním Kubíně, Gemeru a v Bratislavě, kde studoval na lyceu a stal se též členem Ústavu řeči a literatury československé. Ze školy odešel v roce 1844 na protest proti propuštění Ľudovíta Štúra a začal pracovat jako vychovatel v Oravském Podzámku. V něm v roce 1848 organizoval slovenské národněosvobozenecké hnutí. Po skončení povstání pracoval ještě krátce jako vychovatel v Oravském Podzámku, v roce 1851 začal pracovat ve státní službě a od roku 1870 byl správcem kanceláře soudu v rodném Dolním Kubíně. První básně a veršované pověsti začal psát již během studií na bratislavském lyceu. Psal především vlastenecké básně a veršované pověsti, ve kterých se často inspiroval lidovou slovesností. Nezajímal jej příliš příběh jako takový, ale snažil se o zobrazení citového života jeho hrdinů a vykreslení atmosféry, ve které se děj odehrával. Svoji literární kariéru ukončil v revolučních letech 1848 až 1849. Jeho báseň Nad Tatrou sa blýska napsaná v roce 1844 při příležitosti propuštění jeho učitele Ľudovíta Štúra se stala předlohou slovenské hymny. Prasatovití Prasatovití je čeleď nepřežvýkavých sudokopytníků zahrnující prase divoké a jeho nejbližší příbuzné. Čeleď se člení do tří podčeledí a čítá celkem 16 druhů. Nejvýznamnějšími zástupci čeledi je prase domácí a prase divoké. Prasatovití jsou všežraví a jejich potrava se skládá z listů, kořínků, plodů, hub, žížal, plžů, drobných savců a mršin. BA-11 BA-11 byl sovětský obrněný automobil postavený na podvozku nákladního automobilu ZIS 6. Počátky projektu sahají do roku 1937, kdy Rudá armáda dala požadavek na nový obrněný automobil. Roku 1938 byla dána nová specifika, práce na projektu dále pokračovaly v Moskevském závodě. Výrobu prototypu a sériovou výrobu již zajišťoval od roku 1939 leningradský Ižorský závod. V průběhu doby produkce docházelo k dalšímu vývoji, vznikl typ BA-11D. Automobily se vyráběly od roku 1939 do roku 1941, kdy byla výroba v důsledku válečných událostí ukončena. Eleanor Farjeonová Eleanor Farjeonová byla anglická autorka dětských příběhů, divadelních her, poezie, životopisu, historie a satiry. Většina jejích dopisů byla zveřejněna. Vyhrála mnoho literárních cen a prestižní cena Eleanor Farjeonové za dětskou literaturu je každoročně uváděna na její vzpomínku sdružením vydavatelů Children’s Book Circle. Dcera populárního romanopisce Benjamina Farjeona a Maggie Farjeonové, Eleanor pocházela z literární rodiny, její dva mladší bratři, Joseph a Herbert Farjeonové byli spisovateli zatímco nejstarší, Harry Farjeon se stal skladatelem. Eleanor, známá rodině jako „Nellie“ byla malé bázlivé dítě, které bylo často nemocné a mělo špatný zrak. Byla vzdělávána doma a trávila hodně času v podkroví, obklopena knihami. Její otec jí v psaní povzbuzoval už od pěti let. Přestože strávila většinu života mezi literárními a divadelními kruhy z Londýna, mnohdy se nechala inspirovat věcmi z jejího dětství a z jejích rodinných prázdnin. Prázdniny ve Francii v roce 1907 jí inspirovali k vytvoření příběhu o trubadúrovi, později upravila na toulavého minstrela, z její nejslavnější knihy Martin Pippin in the Apple Orchard. Během 1.světové války se rodina přestěhovala do Sussexu, kde krajina, vesnice a místní tradice měli pronikavý následek na její pozdější díla. Bylo to v Sussexu, kde mohli být případně umístěny příběhy o Martinovi Pippinovi. Osmnáctiletá Eleanor, jejíž dědeček z matčiny strany, Joseph Jefferson, byl americkým hercem, napsala libreto k operetě Floretta, k hudbě od jejího staršího bratra Harryho, jež se později stal skladatelem a učitelem hudby. Také spolupracovala se svým mladším bratrem, Herbertem, Shakespearovým žákem a divadelním kritikem. Jejich produkce zahrnovala Kings and Queens, The Two Bouquets, An Elephant in Arcady, The Glass Slipper. Eleanor měla široký rozsah přátel s významným literárním nadáním včetně D. H. Lawrence, Waltra de la Mare a Roberta Frosta. Po několik let měla důvěrné přátelství s básníkem Edwardem Thomasem a jeho ženou. Po Thomasově smrti, v dubnu 1917 při bitvě u Arrasu zůstala Eleanor nedaleko jeho ženy, Helen. Později vydala mnoho z jejich korespondence a konečné vysvětlení jejich vztahu vydala v knize Edward Thomas: The Last Four Years. Po 1.světové válce si Eleanor vydělávala na živobytí, jako básnířka, novinářka a jako reportérka. Často publikovala pod pseudonymem, Eleanořiny básně se objevili v The Herald, Punch, Time and Tide, The New Leader, Reynolds News, ale i v jiných číslech časopisů. Její místní práce pro The Herald, Reynolds News a New Leader byla snad nejdokonalejší z jakékoli básnické tvorby z dvacátých a třicátých let dvacátého století. Eleanor nebyla nikdy ženatá, ale měla třicetileté přátelství s Georgem Earlem, učitelem angličtiny. Po jeho smrti v roce 1949 měla dlouhý přátelský vztah s hercem Denysem Blakelockem, jež o jejich přátelství napsal v knize Portrait of a Farjeon. Během padesátých let dvacátého století jí byly uděleny tři hlavní literární ceny: Carnegie Medal of the Library Association, Cena Hanse Christiana Andersena a Regina Medal od American Catholic Library Association. Sdružení vydavatelů Children’s Book Circle uvádí cenu Eleanor Farjeonové ročně na její vzpomínku. Její práce měla a má vliv i na slavného japonského animátora Hayao Miyazakiho. Webinář Pojem webinář pochází ze spojení slov webový seminář a poprvé se začal používat začátkem 21. století společně s rozšířením technologií pro videokonference. Jedná se o živou formu online komunikace, která probíhá prostřednictvím Internetu pouze přes webový prohlížeč. Účastník webináře nepotřebuje extra hardware ani software a možnosti jeho využití jsou velice široké. V největší míře se webináře používají pro předání přínosných informací nebo představení a školení na určitý produkt či službu. Komunikace při webinářích probíhá oběma směry a umožňují plné zapojení účastníků. Toto je hlavní rozdíl oproti webcastu, který je realizován pouze od přednášejících k účastníkům. Při webinářích mají účastníci možnost přímé interakce s přednášejícím pomocí chatu, hlasem či video přenosem za použití webové kamery. Další nástroje pro zvyšování interaktivity a prohloubení zážitku z webináře jsou například ankety či sdílená tabule. Většina moderních systémů pro pořádání webinářů dovolují přednášejícímu i účastníkům sdílet prezentace, obrázky, videa, webové stránky či libovolnou aplikaci na jejich počítači. Velice užitečná funkce je možnost vytvoření nahrávky průběhu celého webináře. Nahrávka může být následně zaslána účastníkům nebo vystavena na některém serveru pro sdílení videa jako YouTube, Stream či Google Video. Webináře mohou sloužit i jako prostředek k prezentování názorů, pořádání rozhovorů nebo diskuzí. Příkladem může být využití webinářů v rámci předvolební kampaně podobně jako to udělal prezident Obama v USA nebo pro živý rozhovor se známou osobností. Webináře jsou ve srovnání s online školením výrazně kratší a ve většině případů jsou bezplatné. Počet účastníků webinářů není nijak omezen a může být od několika jednotlivců až po tisíce lidí. Online školení je placené vzdělávání pro malý počet účastníků. Hlavní důraz je kladen na co největší zapojení všech účastníků. Některé typy online školení se pořádají i pro jednoho účastníka, jako například online školení na Excel nebo výuka jazyků přes Skype. Délka online školení může být libovolná od 1 hodiny až po celodenní akci. Arcidiecéze bratislavská Arcidiecéze bratislavská je metropolitní arcidiecéze římskokatolické Západoslovenské církevní provincie, do níž patří spolu s arcidiecézí trnavskou a diecézemi banskobytrickou, nitranskou a žilinskou. Vznikla 14. února 2008 rozdělením arcidiecéze bratislavsko-trnavské. Jejím prvním arcibiskupem byl jmenován Stanislav Zvolenský. Joseph Campbell Joseph John Campbell byl americký komparativní religionista. Hlavním tématem, kterým se zabýval, byla otázka mýtu. Během studií cestoval do Evropy. V roce 1927 získal titul Master of Arts na Columbia University v oboru angličtina a komparativní literatura. Ve studiích pokračoval v Paříži a Mnichově, kde se zabýval artušovskými legendami. Během dalších pěti let, které strávil zpět ve Spojených státech zformuloval svou hlavní tezi, že mýtus je obrazový komunikační slovník z pramenů naší energie pronikající do racionálního vědomí. Od roku 1934 učil na Sarah Lawrence Colledge v Bronxville, kde setrval dalších 38 let. V roce 1938 se oženil s Jean Erdmanovou. V roce 1985 obdržel čestnou medaili National Arts Club za literaturu a v roce 1987 byl zvolen do American Academy of Arts and Letters. Cambellovým přítelem byl i George Lucas, jenž z Campbellových poznatků o mýtech a hrdinech čerpal pro svou trilogii Hvězdné války. Campbell zemřel v Honolulu 30. října 1987 po krátké nemoci. Grammateovo ladění Grammateovo ladění je nerovnoměrně temperované ladění, které ve své knize v roce 1518 popsal Heinrich Schreyber alias Henricius Grammateus z Erfurtu. Diatonické tóny stupnice C-dur ladí čistě pythagorejsky. Pro naladění půltónů pak volí geometrický střed mezi sousedními tóny. Tím pádem dělí pythagorejské koma na dvě poloviny. Výsledkem je ladění: John Sung Dr. John Sung Shang Chieh byl čínský metodistický kazatel a evangelista. Pocházel z národa Henghua. Narodil se jako syn metodistického kazatele. V USA studoval chemii a teologii. Pod vlivem liberálních teologů ztratil křesťanskou víru a obrátil se ke studiu východních náboženství a filozofií. Obrácení zpět ke křesťanství prožil v roce 1927 a stal se kazatelem. Byl klíčovou osobou duchovního probuzení v Číně a v jihovýchodní Asii ve 20. a 30. letech 20. století. V posledních letech života trpěl tuberkulózou, které nakonec podlehnul. 25. duben 25. duben je 115. den roku podle gregoriánského kalendáře. Do konce roku zbývá 250 dní. Zjizvená tvář Scarface je americký film z roku 1983 na motivy scénáře Olivera Stonea v hlavní roli s Al Pacinem. Režie Brian De Palma. Film je zasazen do Miami roku 1980. Al Pacino zde ztvárňuje svérázného drogového dealera Tonyho Montanu. Montana přijede z Kuby do Miami a chce se hned dostat na vrchol, ze kterého na konci filmu spadne - ztratí ženu,sestru a zabije svého nejlepšího přítele. Sám Montana pak umírá rozstřílen tisícem kulek na balkoně svého sídla. Manželku hlavníhohrdiny si zahrála Michelle Pfeifferová. Působivý soundtrack má na svědomí Giorgio Moroder a jeho textař Peter Bellote. Res iudicata Res iudicata označuje v právu věc pravomocně rozhodnutou soudem nebo jiným příslušným orgánem. Zpravidla se používá ve spojení překážka rei iudicatae. Jedná se o negativní podmínku řízení, spočívající v tom, že jakmile bylo o totožné věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být tatáž věc v rozsahu závaznosti výroku rozhodnutí projednávána znovu; totožnost věci je dána stejným předmětem řízení a stejnými účastníky. Věcí rozsouzenou nazýváme spor, který byl ukončen soudním výrokem; uskutečňuje se buď odsuzujícím nebo zprošťujícím rozsudkem. Res iudicata dicitur, quae finem controversiarum pronuntiatione iudicis accipit: quod vel condemnatione vel absolutione contingit.. Je nepochybné, že správní orgán může vydat rozhodnutí jen tehdy, jestliže dosud neexistuje. Neexistence rozhodnutí znamená, že buď dosud v určité formě nebylo vydáno, anebo vydáno bylo, ale trpí takovými těžkými vadami, které měly za následek jeho nicotnost. Pokud z uvedených důvodů nelze považovat rozhodnutí za neexistující, čili je prokázáno, že rozhodnutí správního orgánu vydáno bylo a netrpí takovými těžkými vadami, které by mohly způsobit jeho nicotnost, brání překážka rei iudicatae dalšímu rozhodnutí ve stejné věci. Zamítnutí návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nezakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté ve vztahu k novému návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí podle stejného exekučního titulu. Podle § 159a odst. 5 o. s. ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být projednávána znovu. Předpokladem je, že jde o totožnou pravomocně rozsouzenou věc. Totožnost věci je dána totožností účastníků řízení a totožností předmětu řízení. O totožnost předmětu řízení jde v případě, že v novém řízení se jedná o tentýž nárok, opírající se o tentýž právní důvod, a to za podmínky, že tento důvod plyne ze stejného skutkového stavu jako v předchozím řízení. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozsouzené, není však významné, jak byl skutek, který je předmětem řízení, posouzen soudem po právní stránce. Odpadne-li překážka věci rozsouzené, pokračuje se v dřívějším stíhání, aniž je třeba zrušit usnesení o zastavení pozdějšího, nepřípustného trestního stíhání pro týž skutek téhož obviněného tr. ř.). Toto usnesení netvoří překážku rei iudicatae ve vztahu k dřívějšímu stíhání , které se po zrušení pravomocného rozhodnutí, jímž bylo ukončeno, znovu vede. Právo Společenství brání použití zásady překážky věci pravomocně rozsouzené, pokud tato zásada brání vrácení státní podpory, která byla poskytnuta v rozporu s právem Společenství. Motorový vůz 830 Motorové vozy řady 830 vznikly po druhé světové válce jakožto první velké, čtyřnápravové poválečné motorové vozy pro ČSD. Byly vyráběny v letech 1949–1960 nejprve v Královopolské strojírně, později v podniku Vagónka Tatra Studénka. V současnosti již nejsou v pravidelném provozu, řada vozidel ale zůstala zachována pro nostalgické jízdy a muzejní účely. Vozová skříň motorového vozu řady 830, která je svařena z ocelových profilů, je usazena na dvou dvounápravových podvozcích, z nichž jeden je hnací. Vozidlo je poháněno naftovým motorem, jenž je usazen v jednom podvozku. Ten je pružně spojen s trakčním dynamem, které pohání dva tlapově uložené trakční motory umístěné ve druhém, hnacím podvozku. Interiér motorového vozu je rozdělen na přední stanoviště strojvedoucího, strojovnu, zavazadlový prostor, nástupní prostor s WC, dva velkoprostorové oddíly pro cestující a zadní stanoviště strojvedoucího. Vozy řady 830 byly vyrobeny ve třech sériích, které se navzájem od sebe mírně liší. 1. série se liší absencí vnějších dveří na přední stanoviště strojvedoucího. Vozidla z 3. série mají zvýšenou střechu, osazený střešní reflektor, v jiném místě umístěnou palivovou nádrž a další odlišnosti. Třetí série se také liší odlišnou délkou a hmotností. Vývoj vozů dnešní řady 830 byl ministerstvem železnic zadán v roce 1946. Hlavním účelem nově vznikajících vozů měla být vozba rychlíků a osobních vlaků na hlavních neelektrizovaných tratích. První série byla vyrobena mezi lety 1949 a 1952 a podílelo se na ní více subjektů: Královopolská, Tatra Smíchov, ČKD Sokolovo a ČKD Stalingrad. Vozy byly zkompletovány v ČKD Praha. Druhá série pochází z let 1952 a 1953. Vzhledem k přerozdělení výroby v socialistické zemi byly vozy vyrobeny ve Vagónce Tatra Studénka-Butovice, naftové motory a elektrickou výzbroj dodala ČKD. Ve třetí sérii bylo objednáno 148 vozidel. Výroba proběhla obdobně jako u druhé série v letech 1958–1960, posledních 12 nehotových vozů však bylo zničeno při požáru továrny ve Studénce. Zpočátku vozy řady M 262.0 zajišťovaly úkoly, ke kterým byly původně postaveny, tedy jezdily jako rychlíky a osobní vlaky na hlavních neelektrizovaných tratích. Po dodávkách novějších a modernějších dálkových motorových vozů byla řada M 262.0 postupně přeřazena na méně významné výkony a tratě. V 80. letech proběhla remotorizace části vozů na řadu M 262.1. K jejich definitivnímu vyřazení z provozu došlo v Česku v roce 2008. Poměrně velké množství vozů řady 830 je ale uchováno jako historická vozidla. Július Hudáček Odehrál několik sezón v mateřském klubu HK Spišská Nová Ves, později chytal v Popradu a poté opět v mateřskem klube. V sezóně 2006/07 přešel do HK VSR SR 20, ke mladíkům do 20 let. O rok později reprezentoval Slovensko na Mistrovství světa hráčů do 20 let, které se konalo v Pardubicích a v Liberci v České republice. Slovensko zde obsazilo 12. místo. Umístnil se zde na 2. místě v uspěsnošti zákroků. V úvodu sezóny 2008/09 přestoupil po MS do 20 let do HC Košice, kterému významnou měrou pomohl k pořadí čtvrtému titulu ve slovenské extralize, když ve finále s Skalicou vychytal slovenskou hokejovou hvězdu celé slovenské extraligy a Skalice Žigmunda Pálffyho, ve třech nájezdech a tak Košice vyhrály v sérii 4:2 na zápasy. V současnosti je hráčem HC Košice, kde hraje s číslem dresu 33. Ve slovenské reprezentaci odchytal zápasy za hráče do 20 let. Nobelova cena míru Nobelova cena míru je jednou z pěti Nobelových cen, udělovanou osobě nebo organizaci, která „vykonala nejvíce pro bratrství mezi národy, zrušení nebo zmenšení existujících armád či pořádání a propagaci mírových kongresů“. Nobelova cena míru je nepochybně nejkontroverznější z rodiny Nobelových cen a okolo jejího udílení se často rozpoutávají zuřivé debaty. Kromě sporů o zásluhách nominovaných a oceněných osobností, které jsou běžné u všech ostatních cen, se zde vyskytlo několik případů, kdy ocenění některých konkrétních osob nebo organizací vyvolalo morální pobouření v širší veřejnosti. Asi největší bouře propukly v roce 1994 po ocenění Jásira Arafata, palestinského politika, podezřelého ze spolupráce s teroristy, kdy na protest proti tomuto odstoupila celá třetina členů výboru, který ceny uděluje. BK Opava BK Opava je název českého basketbalového klubu hrajícího Národní basketbalovou ligu, v sezónách 2005/2006, 2006/2007 a 2007/2008 2. basketbalovou ligu. Od 15.12.1945 se v Opavě hraje organizovaná košíková v nižších soutěžích, zásadním obratem je rok 1993, kdy vstupuje do klubu silný sponzor, což umožňuje jeho posílení a rychlý vzestup - BK Opava postupuje v sezóně 1995/1996 do NBL, kterou hned při prvních působení vyhrává, stejně jako Český pohár. Celkem má klub v na svém kontě v NBL čtyři mistrovské tituly, dvě druhá a jedno třetí místo a 5 výher Českého poháru. V sezóně 2004/2005 se Opava umisťuje na posledním místě po základní části i nadstavbě a sestupuje do 2. ligy. V první seźoně se sice umístí na 3. místě po základní části, v playoff však hned vypadne. V sezóně 2006/2007 BK Opava nevyšel postup do nejvyšší soutěže až ve finále, sezónu 2007/2008 ale vyhrává ve finále nad Sokolem pražškým a opět se vrací do NBL. Marion Cotillard Narodila se v Paříži v herecké rodině - její matka je herečka Niseema Theillaud a otec režisér Jean-Claude Cotillard. Je zasnoubená s režisérem G. Canetem. Prvním filmem ve kterém vystupovala byl roku 1996 La Belle Verte režisérky Coline Serreau. Ve známost vešla rolí ve filmu Taxi L. Bessona. Slávu jí zajistila hlavní role Edith Piaf ve stejnojmenném filmu Olivier Dahana za který obdržela roku 2008 řadu ocenění, mj. Oscara a Českého lva za nejlepší ženskou roli. Outdoor training Outdoor training je metoda rozvoje a diagnostiky jednotlivce i týmu založená na propojení pedagogicko-psychologických metod s aktivitami v přírodě. V rámci této metodiky jsou velkou měrou využívány modelové situace s následnou zpětnou vazbou a sebereflexí. Ryan Gosling Ryan Thomas Gosling je kanadský herec, který dnes patří k velkým talentům nové hollywoodské generace a také k nejmladším hercům, kteří byli nominování na Oscara za nejlepší herecký výkon v hlavní roli. Narodil ve městě London v kanadské provincii Ontario. V brzké době se rodina přestěhovala do malého městečka Cornwall. Jeho otec Thomas, pracoval v papírnách, jeho matka Donna byla sekretářka. Ještě když byl Ryan malý, se jeho rodiče rozvedli a on zůstal i se svou starší sestrou u matky. Když se zjistilo, že jej ve škole spolužáci šikanují, vzala si ho matka domů. Později navštěvoval školu Cornwall Collegiate and Vocational School, kterou opustil když mu bylo 17 let. V roce 1997 se přestěhoval do Los Angeles, kde žije dodnes. Je svobodný, v roce 2007 se rozpadl jeho dlouholetý vztah s Rachel McAdams, kterou poznal při natáčení filmu Zápisník jedné lásky. Jeho nejoblíbenější film je Na východ od ráje z roku 1955 s Jamesem Deanem a Richardem Davalosem v hlavních rolích, jeho oblíbeným hercem je Gary Oldman. Má rád psy, sám vlastní psa jménem George. Patří k velkým milovníkům jazzu. Je znám jako vynikající kytarista a zpěvák, spolu se svým kamarádem, Zachem Shieldsem, založil kapelu Dead Man´s Bones. Je také spolumajitelem marocké restaurace, která sídlí v Hollywoodu. Už jako malý kluk věděl, čím se chce v životě živit. Jeho první hereckou zkušeností byl kabaret The Mickey Mouse Club, který odstartoval jeho kariéru. Vystupoval zde po boku Britney Spears, Christiny Aguilery a Justina Timberlaka, u kterého v době účinkování žil. Jako většina mladých herců poté začínal hostováním v seriálech, z nichž nejznámější byl Kung-Fu - Legenda pokračuje. V druhé polovině 90. let získal hlavní role v seriálech Zámořská střední a Mladý Hercules. Mezi první herecké příležitosti patři vedlejší role ve filmech Frankenstein a já a Vzpomínka na Titány, kde si poprvé zahrál vedle takových hereckých es jako je Denzel Washington a Will Patton. Do většího podvědomí se dostal ale až hlavní rolí v kontroverzním snímku Svatý boj, kde ztělesnil Dannyho Balinta, mladého Žida, který se stane neonacistou. Film se stal velkou událostí Redfordova festivalu Sundance, kde získal cenu poroty. Sám Ryan byl nominován na cenu Spirit Awards za nejlepší herecký výkon v hlavní roli. V roce 2002 si zahrál na jednu stranu v nezávislém filmu The Slaughter Rule, který získal ceny na festivalech v Santa Fe a Stockholmu, a na druhou stranu v komerčně úspěšném snímku Vzorec pro vraždu, kde si po boku Sandry Bullock zahrál postavu chladnokrevného Roye Chutneyho, který společně se svým kamarádem vytvoří plán dokonalé vraždy a zrealizují ho. V roce 2003 vytvořil další postavu vraha Lelanda Fitzgeralda ve filmu Svět podle Lelanda. Velkou příležitost dostal o další rok později, kdy získal roli v staromódní romanci Zápisník jedné lásky, která klasickým příběhem velké lásky mezi bohatou jižanskou dívkou Allie a chudým chlapcem Noahem. Díky tomuto filmu, který byl vřele přijat diváky i kritikou, se dostal do podvědomí široké veřejnosti a ihned byl časopisem People zařazen mezi "padesát nejžhavějších svobodných mládenců". Svou popularitu okamžitě zúročil a po snímku Hranice života, kde si zahrál s Ewan McGregorem a Naomi Watts, bezchybně ztvárnil postavu Dana Dunneho, učitele závislého na drogách, ve filmu Half Nelson. Za svou roli získal cenu Spirit Awards za nejlepší herecký výkon v hlavní roli a zároveň byl nominován na Oscara, kterého nakonec získal Forest Whitaker za snímek Poslední skotský král. I přesto se ale díky této nominaci dostal do tzv. "první ligy". Hned následující rok si zahrál v úspěšném thrilleru Okamžik zlomu, kde ztělesnil mladého a průbojného právnika Willyho Beachuma a zároveň kvalitního protihráče Anthonyho Hopkinse. V roce 2008 dorazí do kin jeho další snímek Lars and the Real Girl, kde Ryan uplaťnuje i své komediální vlohy a kde si zahrál postavu Larse Lindstroma, který si místo opravdové partnerky domů přivede nafukovací pannu. Za tento film byl v prosinci 2007 nominánován na Zlatý glóbus za nejlepší mužský herecký výkon v muzikálu nebo komedii. Kromě hereckých zkušeností získal v roce 2007 i svou první režijní a, jak sám říká, i velkou a nedocenitelnou životní zkušenost, když se společně s Johnem Prendergastem, americkým humanitárním aktivistou, vydali do Ugandy a natočili zde dokument o krutostech Boží armády odporu, povstalecké skupiny, která pro své účely využívá dětské vojáky. V polovině dubna 2008 natáčel v New Yorku drama All Good Things, kde ztvárnil hlavní roli detektiva. Ludvík V. Bavorský Ludvík Wittelsbašský, zvaný Branibořan, byl jako Ludvík V. hornobavorským vévodou a jako Ludvík I. braniborským markrabětem a rovněž tyrolským hrabětem. Ludvík se narodil jako syn jednoho z nejmocnějších mužů tehdejší Evropy. Jeho otcem byl pozdější císař Svaté říše římské Ludvík IV. Bavor a matkou slezská šlechtična Beatrix Hlohovská, kterou ztratil v sedmi letech. Měl dva sourozence, starší sestru Matyldu 1309-1346 a mladšího bratra Štěpána. Roku 1324 se jeho novou matkou stala jen o čtyři roky starší Markéta Holandská a během dvanácti let se rodina rozrostla o osm dalších dětí: Markétu, Annu, Ludvíka, Alžbětu, Viléma, Albrechta, Otu a Beatrix. Jak už bylo ve středověku i později obvyklé, stávaly se děti artiklem sňatkové politiky svých rodičů. Jako prostředek spojenectví s Dánským královstvím si římsko-německý král Ludvík IV. vybral nejstarší dceru krále Kryštofa II., Markétu. Svatba teprve devítiletého markraběte Ludvíka I. s devatenáctiletou princeznou Markétou se uskutečnila 30. listopadu 1324. Z manželství se narodila jediná dcera Alžběta. Po Markétině smrti uzavřel Ludvík 10. února 1342 druhý sňatek. Jeho manželka tyrolská hraběnka Markéta zvaná Pyskatá byla od roku 1330 provdaná za moravského markraběte Jana Jindřicha Lucemburského, kterého roku 1341 zapudila. Její nový sňatek vedl k exkomunikaci obou manželů papežem. K anulování původního manželství došlo až o osmnáct let později, roku 1359. Markéta porodila za devět let manželství čtyři děti, z nichž se dospělosti dožili pouze synové Heřman a Meinhard. MP3 MP3 je formát ztrátové komprese zvukových souborů, založený na kompresním algoritmu MPEG. Při zachování poměrně vysoké kvality umožňuje zmenšit velikost hudebních souborů v CD kvalitě přibližně na desetinu, u mluveného slova však dává výrazně horší výsledky. Formát MP3 se stal oblíbeným při uchovávání a přehrávání hudby na počítačích, vyrábí se stolní a přenosné přehrávače tohoto formátu. O vývoj formátu MP3 se zasloužil německý vědec Karlheinz Brandenburg, ředitel pobočky Frauenhoferova ústavu pro mediální komunikaci v Ilmenau, a jeho vědecký tým. MP3 se snaží odstranit redundanci zvukového signálu na základě psychoakustického modelu. Tedy ze vstupního signálu se odeberou informace, jež člověk neslyší, nebo si je neuvědomuje. Využívá se principů časového a frekvenčního maskování. Komprese zvuku podle standardu MPEG-1 obsahuje 3 vrstvy, jež se liší kvalitou a obtížností implementace. Při kompresi mluveného slova jsou výsledky výrazně horší. Popsané maskování a potlačování tónů způsobuje, že u mluveného slova může být ve slově potlačena počáteční nebo koncová slabika. Mohou být také zkracovány pauzy mezi jednotlivými slovy. To působí u mluveného slova značně rušivě. Pro kompresi hlasu jsou vhodné jiné metody např. AMR, G.729, OGG Vorbis, nebo Speex. Díky svým vlastnostem se formát MP3 stal velice populárním nástrojem k šíření hudby i mluveného slova na internetu. Mnoho umělců publikuje svoji tvorbu mimo využití klasických distribučních kanálů také pomocí svých www stránek. Toto platí zejména pro začínající autory, kteří si nemohou dovolit využít jiný druh distribuce. V souvislosti s tímto trendem vznikla řada specializovaných MP3 vyhledávačů, které indexují obsah internetových stránek přičemž se zaměřují pouze na formát MP3. Sněhurka a sedm trpaslíků Sněhurka a sedm trpaslíků je legendární animovaný film, snad nejznámější kreslená pohádka na světě vůbec. Postavičky namluvili: Adriana Caselotti, Lucille La Verne, Pinto Colvig, a Roy Atwell. Pohádka byla do češtiny předabovaná 2x. Zatímco jména trpaslíků z první verze vešla do širokého povědomí: Šmudla, Prófa, Kejchal, Rejpal, Stydlín, Štístko, Dřímal, jména z druhého „oficiálního“ dabingu mohou zmást: Šmudla, Doktor, Kejchal, Brumla, Stydlík, Hopla, Klimba. Film začíná záběrem, kdy kamera ukazuje pomalým nájezdem na obrovský zámek, kde zlá královna klade svému kouzelnému zrcadlu nesmrtelnou otázku: „Zrcadlo, zrcadlo, pověz, kdo je na světě nejkrásnější?“ Odpovědí je její panenská sokyně Sněhurka, která se již brzy má stát cílem její zlobné ješitnosti. Mogami Mogami je řeka na ostrově Honšú v Japonsku. Protéká prefekturou Jamagata. Je 216 km dlouhá. Povodí má rozlohu 7400 km2. Vzniká soutokem několika zdrojnic, které pramení v horách Iide a ve výběžcích jižního konce hřbetu Óu. Protéká dnem mezihorské kotliny Jamagata. Na dolním toku protíná výběžky hor Asahi a Dewa a protéká přímořskou nížinou. Ústí do Japonského moře u města Sakata. Průměrný průtok vody činí přibližně 250 m3/s. Nejvyšší je v zimě a na jaře, naopak nízký je v létě. Felix Steiner Felix Martin Julius Steiner byl německý důstojník Waffen-SS. Byl veteránem jak první, tak druhé světové války. Steiner je považován za jednoho z nejlepších velitelů Waffen-SS. Úspěšně vedl divizi SS-Deutschland invazemi do Polska a při bitvě o Francii. Na to byl vybrán Himmlerem, aby dohlížel na vznik a posléze velel dobrovolnické SS divizi "Viking". V r. 1943 byl povýšen na velitele III. SS-Panzer-Korps. 28. ledna 1945 velel Steiner 11. německé armádě, jež byla součástí Heeresgruppe Weichsel. Během bitvy o Berlín odmítl podniknout ofenzívu na postupující Rusy, což vedlo k jednomu z Hitlerových největších záchvatů vzteku. Rusové nakonec obklíčili Steinerovu vyhladovělou a zdecimovanou armádu v poměru více než 1:10 mužům. Felix Steiner byl do r. 1948 uvězněn, posléze zproštěn všech obžalob z páchání válečných zločinů a r. 1966, po napsání několika vzpomínkových knih, kde zpytuje svědomí, zemřel. Andy Hug Andy Hug byl karatista, šampion K-1. Byl prvním nejaponským bojovníkem, který se probojoval do finále mistrovství světa v kyokushinu. Díky své nezdolnosti a odhodlání si v Japonsku vysloužil přezdívku „Modrooký samuraj“. V dětství byl kvůli neutěšeným rodinným poměrům ve škole terčem šikany. Proto se v deseti letech začal věnovat karate. Brzy se tak vypracoval, že mu bylo švýcarskou federací karate dovoleno bojovat na národním šampionátu. Andy turnaj s přehledem vyhrál. V devatenácti letech poprvé bojoval v Japonsku na třetím mistrovství světa v kyokusinkai karate. O čtyři roky později se mu jako prvnímu cizinci podařilo probojovat až do finále. Velmi se zasloužil o rozvoj kyokushinu v Evropě. Do K-1 vstoupil roku 1993. Fanoušci si jej pro jeho charisma rychle zamilovali. Po dobu svého působení v K-1 bojoval se všemi nejznámějšími bojovníky K-1 a vysloužil si od nich přezdívku „železný muž“. V srpnu roku 2000 mu lékaři v Japonsku našli na levé straně krku nádor. Andy trpěl leukemií. Nemoc už však byla v pokročilém stádiu a Andy Hug zemřel téhož měsíce. Svaté přijímání Svaté přijímání je pojem, jímž katolická a pravoslavná církev označuje posvěcený chléb a víno, který křesťané přijímají při slavení eucharistie. Církve vzešlé z protestantské reformace však tohoto pojmu užívají v širším smyslu, který označuje celý obřad večeře Páně; tímto i naznačují, že přijímání tvoří celý obřad. S pojmem přijímání je příbuzný i pojem společenství, který označuje vzájemný vztah mezi křesťany a zvláště mezi jednotlivými církvemi. Tento pojem chce naznačit svazek, který mezi nimi existuje, a který se naplňuje i v možnosti slavit společně eucharistii a mít účast na svatém přijímání. Cestopis Cestopis je prozaický literární žánr, který můžeme podle jeho funkce zařadit jednak do literatury dokumentární, jednak do literatury umělecké. Obsahem cestopisu je popis autorovy cesty do cizích zemí a krajin se záznamem jejich geografických, národopisných, kulturních, sociálních a jiných zvláštností. Dokumentárně hodnotné cestopisy vznikaly již ve starověku a středověku. V české literatuře byla nejslavnější díla vytvořena v době humanismu a renesance, v 19. století a ve 20. století. Cestopis jako žánr umělecké literatury je rovněž možno najít již ve starověku a středověku. Tato vymyšlená, fantaskní a většinou i satirická díla tzv. podivuhodných cest, která navázala na klasickou cestopisnou literaturu, se rozvíjela zejména v období renesance a v 18. století. V období preromantismu vznikl intelektuální cestopis, který u nás později rozvíjel například Karel Čapek. Jakožto cestopis pak bývají někdy nesprávně označována i některá díla audiovizuální povahy, jenž mívají obvykle převážně dokumentární či publicistický obsah. Seznam politických skandálů v Česku Abecední přehled politických a politicko-ekonomických skandálů v Česku. Podrobnosti a případné hodnocení, zejména také jestli se jedná o skandál skutečný nebo uměle vykonstruovaný, najdete u jednotlivých článků. Jindřich II. Babenberský Jindřich se společně s mladým Fridrichem Barbarossou zúčastnil druhé křížové výpravy. Po cestě zpět do vlasti získal i svou druhou ženu Teodoru, neteř byzantského císaře Manuela I. 17. září 1156 obdržel Jindřich od císaře Fridricha Barbarossy důležité Privilegium minus, které mimo jiné zaručovalo Babenberkům dědičné právo k Rakousům v mužské i ženské linii. Předběžné projednání obžaloby Předběžné projednání obžaloby nařídí předseda senátu, když podaná obžaloba po skutkové a správní stránce trpí vadami Po tomto projednání lze rozhodnout o postoupení věci, vrácení věci k státnímu zástupci k došetření. Je-li obviněný ve vazbě, vždy se rozhodne o dalším trvání vazby. Tomáš Poláček Tomáš Poláček je profesionální český fotbalista, záložník, v současnosti působící v klubu FK Mladá Boleslav. Ve čtrnácti letech začal hrát za pražskou Slavii, kde se mu však příliš nedařilo. V roce 2000 přestoupil z B-týmu Slavie do Mostu. Zde patřil k hlavním oporám týmů a na podzim 2005 postoupili do první ligy. 1. září 2005 jej překvapivě koupila Sparta. V jejím dresu odehrál celkem 17 ligových utkání, v nichž vstřelil 4 góly. V červenci 2006 přestoupil do Mladé Boleslavi. Český rybářský svaz Český rybářský svaz je občanské sdružení, které sdružuje sportovní rybáře v Čechách a na severní Moravě. Toto sdružení obhospodařuje celkem 35 722 ha rybářských revírů a má přibližně 256 000 členů. Český rybářský svaz vznikl v roce 1968 rozdělením tehdejšího Československého svazu rybářů na Slovenský rybársky zväz a právě Český rybářský svaz. V roce 1990 došlo k odštěpení tehdejšího Jihomoravského územního svazu, z něhož vznikl Moravský rybářský svaz. Sdružení se kromě rybářství věnuje ochraně přírody, udržování přirozené biodiverzity, práci s mládeží a v neposlední řadě také zaštiťuje závodní lov, což zahrnuje plavanou, muškaření, přívlač a feeder, a také rybolovnou techniku. Čeští sportovci jsou v těchto disciplínách na mezinárodním poli poměrně úspěšní. Český rybářský svaz sestává z 478 místních organizací, které náleží do sedmi územních svazů: Retardace Retardace v obecném významu označuje zpomalení, zakrnění, zaostání nebo opoždění nějakého procesu. Případný podnět nebo předmět, který ji způsobuje, se nazývá retardér. Zubní můstek Zubní můstek je částečnou náhradou chrupu. Zubní můstek je upevněn pomocí kovových korunek, nebo jiným zařízením na okolních zdravých zubech. Zubní můstky se zhotovují v těch případech, kdy je nutné nahradit jeden nebo více chybějících zubů a nelze to udělat pomocí implantátu. Predátor Film tak dal vzniknout dnes známé fiktivní postavě predátora, která se následně začala objevovat v komiksech, knihách, ale hlavně filmech Predátor 2, Vetřelec vs. Predátor a Vetřelci vs. Predátor 2. Dílo bylo zfilmováno v Mexiku ve městě Puerto Vallarta. Záběry džungle byly natočeny poblíž archeologického naleziště Palenque taktéž v Mexiku. Tvůrci disponovali rozpočtem 18.000.000 $, avšak film celosvětově vydělal 98 267 558 $. Major Analn Schaefer, přezdívaný Dutch je povolán se svou jednotkou do Val Verde, kde se setkává se svým přítelem z Vietnamu. Společně mají za úkol zachránit členy prezidentského kabinetu Guatemaly, kteří byli zajati povstalci a jsou vězněni kdesi v džungli. Po objevení tábora povstalců Dutch a jeho lidé zjišťují, že nejde o členy prezidentova kabinetu, nýbrž o agenty CIA. K tomu všemu nachází v pralese těla stažená z kůže a zavěšená za nohy na stromy. Jednotka zajme z tábora mladou dívku, která se jmenuje Anna. Při návratu na místo vyzvednutí se celý tým setkává s neznámým tvorem, který není vidět a zabíjí bleskurychle. Postupně umírá jeden člen týmu za druhým, až zůstanou pouze Dutch a Anna. Protože jsou již blízko místa vyzvednutí, major pošle mladou dívku, ať utíká napřed, že se pokusí neznámého tvora zadržet. Při setkání s predátorem spadne do řeky a když vylézá na břeh, zjistí, že díky bahnu jej predátor nevidí. Rozhodne se maskovat a nastražit past. Následně vyláká mimozemského tvora na souboj. Dutchovi se podaří predátora silně zranit nastraženou pastí, avšak ten aktivuje své sebedestrukční zařízení. Dutch utíká na poslední chvíli a následně jej vyzvedává helikoptéra ve které je Anna. Pár měsíců po uvedení filmu Rocky IV. se Sylvestrem Stallonem kolovaly po Hollywoodu vtípky, že jestli vznikne i pátý díl série, bude v něm Rocky Balboa boxovat s mimozemšťanem. Jim a John Thomas vzali vtipy vážně a začali pracovat na příběhu založeném na vtipu. Jejich náčrt se původně jmenoval Hunter. Prvotní návrhy se dostaly až k 20th Century Fox a následně do rukou Joela Silvera, který se zkušenostmi z filmu Komando zdál být správnou volbou pro vysokorozpočtový snímek žánru sci-fi. Silver vybral za koprodukčního Lawrence Gordona a na post režiséra dosadil Johna McTiermana. Jako prvního povolali Silver a Gordon Arnolda Schwarzeneggera. Tomu se ale nelíbil původní scénář, protože šlo pouze o souboj jeho a mimozemského monstra. Film tak nabral nový směr, když byl doplněn také tým vojáků. Carl Weathers, který byl znám coby nejprve soupeř a posléze trenér z filmů o Rockym Balboa ztvárnil Dillona - dávného partnera majora Dutche. Pro roli Blaina, žoldáka s těžkou technikou, byl vybrán wrestlingový zápasník Jesse Ventura. Původní Američan Sony Landham, Richard Chaves a afro-američan Bill Duke, který hrál se Schwarzeneggerem ve filmu Komando, byli vybráni pro etnickou vyváženost rolí. Shane Black byl studiem najat nejen pro vedlejší roli, ale také aby dohlédl na McTiermana, protože sám měl již s režírováním zkušenosti. Původně měl ve filmu hrát také Jean-Claude Van Damme, který by ztvárnil mimozemského lovce. Mělo jít o agilního lovce v ninja-stylu. Když se ovšem porovnal z pohledu fyzických proporcí s herci jako Schwarzenegger, Weathers a Ventura, kteří byli známi pro jejich body-buildingové zájmy, působil podřazeně. Van Damme si navíc na kostým neustále stěžoval, že je v něm horko a nejde se moc dobře pohybovat. Především z prvního důvodu byl nahrazen Kevinem Hallem, který měřil více jak 220cm a oproti představitelům lidské rasy řádně vynikal. Začátek natáčení byl o pár měsíců opožděn kvůli Schwarzeneggerovi. Prodleva však dala vzniknout změně místa natáčení z Tabasca na Puerto Vallarta. Jak režisér McTierman, tak herec Arnold Schwarzenegger zhubli o cca 12 kg, ale u Schwarzeneggera to byla jeho profesionální volba kulturisty, zatímco McTierman odmítal jíst mexická jídla ze zdravotních důvodů. Sony Landham byl natolik labilní, že musel být najat bodyguard, ale nikoliv pro ochranu Landhama, ale pro ochranu ostatních členů štábu před Landhamem. Samotný vývoj prodělala postava Predátora. Původní návrh kostýmu pro Van Damma byl dosti odlišný a spoléhal především na rychlý pohyb a obratnost. Samotný kostým se od začátku natáčení tvůrcům moc nezamlouval a tak byl na doporučení Arnolda Schwarzeneggera povolán Stan Winston, který ihned začal pracovat na novém obleku. Svým způsobem k finální podobě přispěl i režisér James Cameron. Když cestoval s Winstonem letadlem a sledoval vznikající skici mimozemského tvora, navrhl že by rád viděl marťana s klepety a tak je Winston přimaloval. Do nového obleku rovnou nastoupil Kevin Peter Hall. Kostým byl přesto dost těžký a poměrně neobratný. Ve scéně, kdy Predátor jde z vody k Dutchovi Kevin Peter Hall nic nevidí a okolí si musel zapamatovat před nasazením masky. Stan Winston však na Halla vzpomínal s tím, že jej neslyšel nikdy si stěžovat. Ve filmu se dále objevovali efekty jako světélkující krev, neviditelnost Predátora nebo elektrické výboje po těle mimozemšťana. Krev byla vytvoře pomocí smíchání dvou chemikálií z klasické svítící trubičky, které se využívají v armádě nebo při kempingu. Maskovací systém predátora vznikl pomocí sytě červeného obleku, který byl následně z filmu vystřižen a místo nahrazeno druhým snímkem. Film byl v kategorii zvlášních efektů nominován na cenu Akademie. Soundtrack k filmu zkomponoval Alan Silvestri, který dříve skládal hudbu k filmu Zpátky do budoucnosti. Démodokos Démodokos je v řecké mytologii slepý pěvec, který žil na dvoře fajáckého krále Alkinoa. V bájích se vyskytuje pouze v příběhu Odysseova bloudění při návratu z trojské války. Když jeho loď ztroskotala u břehů ostrova Scherie, dostalo se mu přátelského pohostinství u krále Alkinoa, jeho manželky Arété a jejich přívětivé dcery Nausiky. Přijali ztroskotance, aniž by měli tušení, o jak vzácného hosta jde. Při hostinách bavil hosty slepý Démodokos, který byl oblíbencem Múz, od nichž byl obdarován velkým pěveckým talentem i představivostí. Společnost mu s obdivem naslouchala, málokdo si ale všiml, že jejich neznámý host často ukrývá svou tvář, aby nebylo vidět jeho dojetí. Poslouchal zpěv Démodokův o bojích před Trójou, který líčil události tak věrně a podrobně, jako by byl jejich účastníkem. Později pobavil posluchače písní o lásce boha války Area a bohyně krásy a lásky Afrodíty. Odysseus pěvci vyslovil svůj obdiv a jeho zpěv označil za vzácný dar bohů. Pak požádal Démodoka, aby ještě zazpíval o posledních událostech války, kdy Řekové postavili velkého dřevěného koně, do jehož útrob se nechalo zavřít pár význačných bojovníků, kteří se tak lstí dostali za trojské hradby a tím přivodil zkázu velkého města. Také při tomto zpěvu byl Odysseus dojat, jeho slzy zpozoroval i král Alkinoos a tak zatím neznámý host prozradil svou identitu. Fajákové potom Odysseovi vystrojili velkou pevnou loď, která ho přivezla zpět na jeho Ithaku. Příběh pěvce Démodoka je vylíčen v VIII. zpěvu Homérovy Odysseie. Odysseus mu zde vyjadřuje svůj obdiv slovy: ... "Tebe já, Démodoku, zvlášť velebím nad všechny lidi. Tebe buď Apollón učil, neb dcera Diova, Múza... ... ihned po celém světě chci rozhlásit veškerým lidem, tobě že božský zpěv byl vštípen milostí boží!" Smědava Smědava je název oblasti kolem stejnojmenné horské chaty v Jizerských horách ve výšce 847 m n. m. Toto sedlo pod Smědavskou horou je vrcholem jediné silnice protínající Jizerské hory a propojující Bílý Potok a Desnou. Smědava je místem soutoku Bílé, Černé a Hnědé Smědé a tedy vzniku říčky Smědé. Oblast byla osídlena patrně od roku 1814, kdy zde žili dřevaři, uhlíři a pastevci skotu. Turistickou oblastí se stala až v polovině 19. století, roku 1841 byla na soutoku Smědých postavena první turistická chata. Roku 1891 byla k chatě přivedena silnice od Bílého Potoka a následně byla chata rozšířena o dvě křídla a prosklenou verandu. Chata brzy přestala vyhovovat zámožnějším hostům, proto nechal majitel panství – hrabě Clam-Gallas roku 1910 na protější straně silnice postavit pro své přátele nevelký dřevěný lovecký zámeček. Roku 1895 byly na trati ze Smědavy do Bílého Potoka uspořádány první závody v jízdě na saních v Čechách. 16. června 1932 chata vyhořela, roku 1935 byla postavena chata nová, stavěná podle návrhu architekta Františka Zajdla. Lovecký zámeček shořel roku 1969. K chatě zajíždí autobus z Frýdlantu, přímo u ní je parkoviště. Je oblíbenou restaurací pro cykloturisty, běžkaře i pěší turisty. Ze Smědavy se lze vydat prakticky na libovolné místo Jizerských hor, například na: Smrk, Jizeru nebo Jizerku. Evropská banka pro obnovu a rozvoj Evropská banka pro obnovu a rozvoj byla založena v roce 1991. Pomáhá zemím střední a východní Evropy při budování tržního hospodářství a demokratického prostředí. Členy banky je 61 zemí, Evropské společenství a Evropská investiční banka, cílem finanční pomoci je 29 zemí od střední Evropy po střední Asii. Sídlí v Londýně. Investice, které banka poskytuje obvykle společně s dalšími soukromými investory, jdou ze zhruba 70 % do soukromého sektoru a 30 % jde do sektoru veřejného. Půjčky a investice jdou na rozvoj soukromého podnikání, privatizaci či restrukturalizaci státních firem či na podporu komunálních služeb. Banka byla založena v roce 1991 podepsáním zakládající listiny. Československo bylo bylo jednou ze zakládajících zemí. Banka se poprvé stala známější v roce 1993, když se objevily zprávy zprávy, že na vybavení sídla v Londýně banka utratila dvakrát více, než rozdělila na půjčkách do zemí střední a východní Evropy. Zvláště diskutovaná pak byla výměna běžného mramoru, kterým jsou obloženy stěny interiéru bank za kararský mramor, který je mnohem dražší. Tato výměna stála více než milion dolarů. Nejvyšším orgánem banky je Rada guvernérů, v níž má každá členská země jednoho guvernéra, obvykle je to ministr financí. Rada guvernérů se schází jednou ročně. Většinu svých pravomocí deleguje na Radu ředitelů, která je odpovědná za schvalování půjček a investic a také vnitřní politiky banky. Rada guvernérů také volí prezidenta EBRD který je jejím statutárním zástupcem a pod dohledem Rady ředitelů ji řídí. Hlediště Hlediště je obvykle ohraničený prostor, který je určen pro diváky. Diváci z hlediště pozorují představení. Hlediště je vybaveno tak, aby diváci mohli při sledování představení sedět nebo stát. Sweet 75 Skupina vydala jen jedno album se stejnojmenným názvem Sweet 75. Album zahrnovalo 14 písniček a zaznamenalo komerční neúspěch. V roce 2000 se kapela definitivně rozpadla. Loutkoherec Hlavně v počátcích loutkového divadla bývali loutkáři zároveň výrobci svých loutek - dnes se tato profese zpravidla označuje jako technolog. Loutkoherec může ovládat loutku mnoha způsoby: vedením provázků, drátků, lan nebo vodících tyčí. Může mít loutku také navlečenou na ruce nebo na prstu. Některé loutky jsou složitější a vyžadují, aby je ovládalo více vodičů zároveň. Loutkoherec může hrát skryt za nebo nad scénou či být divákům viditelný, případně být své loutce hereckým partnerem. Kartonáž Kartonáž je typ materiálu, z něhož se od prvního přechodného období vyráběly egyptské pohřební masky nebo se jimi pokrývaly mumie. Byla vyráběna z vrstev plátna nebo papyru pokrytých sádrou. Některé z fajjúmských mumiových portrétů jsou také malovány na panelech z kartonáže. Usť-chantajská přehrada Usť-chantajská přehrada je přehradní nádrž na území Tajmyrského autonomního okruhu v Krasnojarském kraji v Rusku. Přehradní jezero na řece Chantajka za hrází Usť-chantajské hydroelektrárny bylo naplněno v letech 1970-75. V zóně vzdutí se nachází jezera Chantajské a Malé Chantajské. Přehradní jezero má rozlohu 1 561 km2. Je 160 km dlouhé a maximálně 9 km široké. Průměrná hloubka je 15 m a maximální 56 m. Má objem 23,5 km3. Úroveň hladiny kolísá v rozsahu 13 m. Reguluje dlouhodobé kolísání průtoku. Robert Wyatt Wyatt se v roce 1963 seznámil s Daevidem Allenem a Hugh Hoppperem, se kterými založil Daevid Allen Trio. Allen ale brzy poté odjel do Franice, Wyatt s Hopperem založili skupinu The Wilde Flowers, jejímiž členy byli i Kevin Ayers, Richard Sinclair a Brian Hopper. Robert Wyatt hrál na bicí již od začátku a po Allenově odchodu převzal i roli hlavního zpěváka. V roce 1966 se The Wilde Flowers rozpadli a Wyatt s Mikem Ratledgem vytvořili kapelu Soft Machine, do níž vstoupili i Kevin Ayers a Daevid Allen. Wyatt zde opět bubnoval a zpíval, což není pro rockovou skupinu, která koncertuje, příliš obvyklé. Po konfliktech uvnitř skupiny vydal Robert Wyatt v roce 1970 své první sólové album, The End of an Ear. O rok později Soft Machine opustil a brzy nato založil svou vlastní kapelu Matching Mole. 1. června 1973 ale Wyatt na večírku vypadl z okna ve třetím poschodí a ochrnul od pasu dolů. 4. listopadu toho roku uspořádala skupina Pink Floyd dva benefiční koncerty ve prospěch Roberta Wyatta, které vynesly 10 000 liber. Po úraze, který mu znemožnil naplno využívat bicí soupravu, opustil skupinu Matching Mole a začal se věnovat sólové kariéře, jako zpěvák, klávesista a trumpetista. Spolupracoval se známými hudebníky, kteří jsou také jeho přátelé. Abel Antón Abel Rodrigo Antón je španělský běžec na dlouhé tratě, který se stal v letech 1997 a 1999 mistrem světa v maratonu. V roce 1994 se stal Anton mistrem Evropy na trati 10 000 metrů. Viacom Viacom je americká mediální společnost. Původní název byl CBS Films a od 1. ledna 2006 se společnost jmenuje CBS Corporation. Důvodem je rozdělení koncernu Viacom. Pitiglianoit Tvoří šestiboké prizmy, omezené a , protažené podle [0001], až 4 mm velké. Je bezbarvý, vryp bílý, lesk skelný. Opticky jednoosý, No=1.508, Ne=1.506. Casa Collina v metasomaticky přeměněných blocích vulkanických vyvrženin v asociaci s apatitem, diopsidem a grosularem; původní naleziště. Subsidiarita Bylo by pěkné, mít ke každé lokomotivě nějakou fotografii nebo obrázek. Na této stránce jsou uvedeny možnosti získání fotografií k jednotlivým lokomotivním řadám. K neexistujícím lokomotivám je možné se pokusit získat svolení ke zveřejnění existujících fotografií nebo nákresů. Domnívám se, že v rámci sebepropagace výrobce by mohlo být možné získat zejména svolení se zveřejněním továrních snímků. Kamil de Lellis Narodil se 25. května 1550 v obci Bucchinico u Chieti v Arbuzzách. Bojoval v armádě benátské republiky proti Turkům. Posléze chtěl zanechat vojenského života, který byl rozmařilý a vstoupit ke kapucínům. Pro vážné onemocnění ale nebyl přijat. Během svého léčení v Římské nemocnici pomáhal ošetřovat ty, co na tom byli ještě hůř než on. Rozhodl se, že pomoci nemocným zasvětí svůj život. V roce 1582 založil společenství, které si říkalo "služebníci nemocných" a které jako svůj znak začalo užívat červený kříž. Z tohoto společenství později vznikla řeholní společnost kamiliánů. Na Kamila de Lellis měl velký vliv sv. Filip Neri. Ve službě nemocným spatřoval službu trpícímu Kristu a této činnosti nezanechal ani poté, co byl v roce 1584 vysvěcen na kněze. Zemřel v Římě 14. července 1614, svatořečen byl v roce 1746 a roku 1886 prohlášen patronem nemocných a umírajících. Liturgická památka se slaví 14. července. Émile Benveniste Proslavil se zejména svou prací v oblasti indoevropeistiky a rozšířením lingvistického paradigmatu vytvořeného Ferdinandem de Saussurem. Studoval na Sorbonně a později se sám stal profesorem lingvistiky. Sociální nauka církve Sociální nauku křesťanských církví lze rozdělit zejména na římskokatolickou, evangelickou a ortodoxní. Nové sociální učení bylo průlomem, přišlo s encyklikou Rerum novarum papeže Lva XIII. roku 1891 pod vlivem nedozírných následků průmyslové revoluce a urbanizace pro sociální situaci dělníků. Hlavními pilíři nauky římskokatolická církve v této oblasti jsou Papežské "Okružní listy". Papež Pius XII. nevěnoval sice sociální nauce žádnou encykliku, zasáhl ale důležitými rozhodnutími a pronesl mnoho sociálních poselství. Papež Pavel VI. zveřejnil roku 1967 encykliku, kterou povznesl Sociální nauku do globální dimenze, roku 1971 vypracoval Apoštolský list Octogesima Adveniens a další kratší vyjádření k sociálním a politickým otázkám. Pavel VI. zevedl na Nový rok zároveň se slavností Panny Marie, Matky Boží oslavu světového dne modliteb za mír. Asi největší pozornost vzbudila tzv. "Mírová encyklika" Pacem in terris papeže Jana XXIII. z roku 1963. Mnoho dějepisců připisuje právě Janu XXIII. a jeho nástupci Pavlu VI. záchranu světa před 3. světovou válkou. Další významnou osobností je Jan Pavel II., v tomto ohledu byl jeho pontifikát bezpochyby nejeaktivnější v celé historii církve, nároky jeho rozsáhlé sociální nauky se stále znovu uplatňují v dnešní křesťanské sociální politice. Sociální etika je praktickou aplikací teologických poznatků vypracovaných učitelským úřadem církve. Zahrnuje princip osobnostní, dobra, solidarity a subsidiarity. Labouristická strana Labouristická strana je přední levicová strana ve Spojeném království navazující při svém vzniku na tradice marxismu, ale také fabiánského socialismu. Strana byla založena roku 1900 jako Výbor pro dělnické zastoupení spojením tří nezávislých organizací, kterými byly Odborový kongres ustavený roku 1886, Nezávislá labouristická strana založená roku 1893 a Fabiánská společnost vzniklá roku 1884. V doplňovacích volbách v roce 1900 byl Keir Hardie zvolen členem parlamentu za Merthyr Tudful a Aberdâr, jižní Wales, a tak se stal prvním členem Labouristické strany Velké Británie. Současný název nese strana od roku 1906. Roku 1918 byly přijaty stanovy platné s úpravami do současnosti. Prvního výrazného volebního úspěchu dosáhla Labour Party v roce 1929, když se přiblížila tehdy neporazitelným Konzervativcům na rozdíl jednoho procenta. V prvních poválečných volbách Strana práce zvítězila po silně pacifistické kampani. Pozici nejsilnější strany obhájila i v následujícíh volbách. V následujícíh letech obhajovala pozice druhé nejsilnější strany. Zvítězit se jí podařilo opět až ve volbách roku 1964 a 1966. Nová Labour party byla založena roku 1990. V roce 1994 byl představen projekt „Nová práce“, ukončující dlouholetou koalici strany a odborů. Následně se strana v letech 1997, 2004 a 2005 stala vítězkou voleb. Její současná orientace pod vedením Tonyho Blaira je oficiálně středolevá, v praxi však spíše středová, či dokonce středopravá. Za to je kritizovaná z řad tradiční evropské levice. Z řad konzervativní britské pravice je naopak kritizována kvůli bezkritické spolupráci s Georgem Bushem. Veněra 5 Veněra 5 byla sonda ze sovětského programu Veněra na výzkum Venuše. Odstartovala z kosmodromu Bajkonur 5. ledna 1969 v 06:28:00 UTC. Dodatečně získala označení dle katalogu COSPAR 1969-001A. Byla podobná své předchůdkyni Veněře 4, ale byla mohutnější. Její hmotnost byla 1130 kg. Přistávací pouzdro s řadou vědeckých přístrojů mělo hmotnost 405 kg. Sonda nesla také medailón se znakem SSSR a basreliéf s V.I. Leninem na noční straně Venuše. Raketa sondu vynesla na oběžnou dráhu Země. Asi hodinu a půl po startu, při letu nad Afrikou v 07:51 UTC, se Veněra 5 dostala na meziplanetární dráhu díky zapálení posledního stupně nosné rakety (někdy označovaný jako startovací plošina Ťaželyj Sputnik a směřovala k Venuši, aby získala atmosférická data. Během letu 14.3.1969 upravila svou dráhu malou korekcí, přidáním své rychlosti o 9,2 metrů/sec. Když dosáhla atmosféry Venuše na její noční straně, vypustila přistávací pouzdro. Během sestupu k povrchu Venuše byl otevřen padák, který snížil rychlost klesání. 16. května 1969 během snášení na padáku po 53 minut přenášela data o Venušině atmosféře. Naměřené hodnoty udávaly postupný růst teploty na 250 stupňů, tlak postupně stoupal až na 2,7 MPa. To byl také okamžik, kdy pevnost pouzdra další let nevydržela. Jean-Baptiste Mathey Kódy ISO 3166-2 pro Korejskou republiku identifikují 9 provincií, 6 měst a hlavní město. První část je mezinárodní kód pro Korejskou republiku, druhá část sestává ze dvou čísel identifikujících provincii nebo město. Grand Prix Monaka 1996 Grand Prix Monaka 1996 byla 6. závodem sezóny 1996, který se konal 19. května 1996 na městském okruhu v Monte Carlu. Grand Prix Monaka 1996 byl poněkud zvláštním závodem, který přinesl řadu nečekaných událostí a překvapení. Byl to závod ve kterém po 15 letech slavil vítězství Ligier, bylo to zároveň jejich vítězství poslední a jediné vítězství pro francouzský tým v 90 letech. Závod samotný byl vypsán na 78 kol, ale v 75 kole vypršel časový limit 2 hodin a závod tak byl odmáván. Favoritem byl tým Williams, který před monackou Grand Prix vyhrál všechny závody, nejvážnějším konkurentem bylo Ferrari a také Benetton. Vítězem kvalifikace se stal Michael Schumacher a zaznamenal tak první pole position na této trati pro Ferrari od roku 1979 . V první řadě doplnil Schumachera Damon Hill s Williamsem, druhá řada patřila vozům Benetton v pořadí Alesi – Berger. A právě mezi Gerhardem Bergerem a Michaelem Schumacherem vznikl menší spor, když Schumacher po odjetí měřeného kola značně zpomalil a při výjezdu z tunelu mírně zablokoval Rakušana, který byl ve svém rychlém kole, celé to vyustilo v hodiny a Berger přijel do následující šikany zadnimi koly napřed. . Třetí řada byla obsazena Davidem Coulthardem na McLarenu a Rubensem Barrichellem na Jordanu, čtvrtá pak Irvinem na druhém Ferrari a Hakkinenem na McLarenu, první desítku tak uzavíral Frentzen na Sauberu a Villeneuve na Williamsu. Olivier Panis startoval až ze 14. místa. Ráno se nad Monte Carlem přehnala bouře a tak trať byla mokrá a jen pomalu osychala. Většina týmu se rozhodla pro mokré pneumatiky, jen Jos Verstappen zvolil pneumatiky do sucha. V zahřívacím kole havaroval Andrea Montermini při výjezdu z tunelu a protože tým Forti nedisponoval náhradním vozem, jeho místo na startovním roštu zůstalo opuštěné. Hned po startu se před Sumachera dostal Williams Damona Hilla, Verstappen na suchých pneumatikách pozapomněl na zvolenou strategii a místo aby vyčkával až začne osychat trať, snažil se s ostatními závodit. Suché pneumatiky na mokré trati udělaly své a Verstappen se poroučel do bariéry z pneumatik v Ste Devote. V první zatáčce skončili svůj závod obě Minardi. Mezitím se na čele snažil Schumacher dotáhnout na Hilla, ale v Lower Mirabeau nezvládl na mokré tratí vůz a o svodidlo poškodil přední závěs. Hned za Hilla se tak vyhouply oba vozy Benetton Jeana Alesiho a Gerharda Bergera. V Rascasse pak skončil svou cestu Rubens Barrichello, když po hodinách odstoupil. Ve druhém kole se k Irvinemu přiblížil Frentzen a pomalu na něj začal vyvíjet tlak. Při průjezdu do třetího kola opustil svůj vůz i Katayama. Irvineho liknavost dovolila Davidu Coulthardovi, aby se oběma vozům přiblížil. Kuriozitou je, že David Coulthard jel v přilbě Michaela Schumachera, jak k tomu došlo? David měl neustále problém se zamlžováním hledí jeho přilby, což se nepodařilo odstranit a tak požádal Michaela Schumachera zda by mu nepůjčil jednu z jeho náhradních přileb a protože oba jezdci mají podobně tvarovanou hlavu a dokonce oba týmy používají stejného sponzora, nebylo žádných překážek. Mezitím se na trati Damon Hill všem vzdaloval a zdálo se že i monacká Grand Prix bude ve znamení dominance vozu Williams. Damon Hil měl na co navazovat, jeho otec Graham Hill na této trati zvítězil celkem pětkrát, zatímco Damon přišel o vítězství již v předchozím ročníku, když ho porazil Michael Schumacher. Třetí průjezd zatáčkou Rascasse se stal osudný brazilskému pilotovi Ricardo Rossetimu, který dostal smyk a skončil ve zdi, jen pro zajímavost Ricardo Rosset na to samé místo doplatil již při závodě před dvěma lety. Náskok Hilla na Alesiho vzrostl na 11,602s, nejtěsnější rozdíl byl mezi Irvinem, Frenzenem a Coulthardem, kteří mezi sebou bojovali o čtvrté místo. Další těsný souboj se odehrával na 11. a 12. místě mezi pomalu jedoucím Brundlem a Panisem. Pedro Diniz odstoupil ze závodu v průběhu 5. kola, když jeho vůz najednou zastavil, později se ukázalo že jej zradily rozvody. V průběhu 9. kola výrazně zpomalil na třetím místě jedoucí Benetton Gerharda Bergera a zamířil do boxů, nejprve vše vypadalo na běžný pit stop, ale později mechanici vůz napojili na počítač a snažili se diagnostikovat poruchu. Zatím Damon Hill zajížděl jedno nejrychlejší kolo za druhým, trať jen velmi pomalu osychala, příčinou mohlo být i to, že v závodě bylo už jen 12 vozů. V boxech ze svého vozu vystoupil Berger, když se ukázalo že porucha převodovky bude vážnějšího charakteru. Pomalu jedoucí Eddie Irvine, jehož ztráta na druhého Alesiho činila přes 30s, způsobil, že zezadu dotírající Frentzen udělal chybu při brzdění, poškodil si přední přítlačné křídlo a musel do boxu k jeho výměně, mezitím se propadl až na samý konec startovního pole. Jíž v 19 kole dojižděl Hill první závodníky o kolo, prvním byl Luca Badoer v křiklavě žlutém voze Forti, který se pohyboval na 12. místě, což by za normálních okolností bylo velmi dobré umístění pro tento tým. Časy nejrychlejších kol se úměrně překonávali s osycháním trati a jeho hodnota se pohybovala kolem 1:45s. Ve snaze snížit ztrátu získanou výměnou předního spoileru, zajel rekordní kolo právě Frenzen na Sauberu. Na trati se pomalu začala objevovat suchá stopa a Damon Hill zamířil do boxu s dostatečným náskokem na druhého Alesiho, přesto se v boxech zdržel o kousek déle a při návratu na trať se vrátil právě za francouzského jezdce, kterého zastávka ještě čekala. McLaren dal při zastávkách v boxech přednost Mikovi před Davidem, což ve zpětném pohledu, pravděpodovně stálo skotského pilota vítězství. Martin Brundle udělal chybu ve 30 kole, když svůj vůz poslal smykem přes Massenet a ze závodu odstoupil. Neuvěřitelně rychle se blížil Panis k rudému Ferrari Eddiho Irvineho, Panis zajížděl o pět sekund rychlejší kola než na vedoucím místě jedoucí Hill. Panis se přiblížil na těsno k Ferrari a ve 35 kole při sjezdu do vlásenky Loews využil šance a vnitřkem se prodral před Irvineho, kterého tak donutil zajet až ke svodidlům, kde zastavil a zhasl mu motor. Ale protože jeho vůz byl v nebezpečném místě, maršálové ho mohli znovu roztlačit bez penalizace. Eddie Irvine se jen velmi pomalu dostával do boxů, kde mu mechanici vyměnili přední část vozu, mezitím jim rukama naznačoval, že jeho pásy nejsou v pořádku a došlo k jejich přepínání, což ho stálo spoustu času. Delší čas strávený u svých mechaniků, nezvládl jeho motor a při snaze opustit stání, zhasl. Mezitím Panis znovu zajel nejrychlejší kolo, které mělo hodnotu 1:27,603, Irvine se vrátil na dráhu znovu před Panise ovšem se ztrátou 1 kola, ale nechal ho sportovně předjet. Ve 40 kole, při výjezdu z tunelu, vypověděl službu motor Renault ve voze Williams vedoucího jezdce Damona Hilla, který tak ze závodu odstoupil. Do čela se tak dostal Jean Alesi, druhý byl Panis a třetí Coulthard. Alesi měl náskok 28 s před Panisem a neustále se přetahovali o nejrychlejší kolo, až v 59 kole Alesi zajel čas 1:25,205, který již nikdo nepřekonal. Ale hned poté se Benetton Jena Alesiho objevil v boxech po výjezdu zpět na dráhu se zařadil až na 7. místo, kde vydržel celý jeden okruh až definitivně zajel do garáže a ze závodu odstoupil. V čele se tak zcela nečekaně objevil ze 14. místa startující, Olivier Panis. V 66. kole Luca Badoer pustil před sebe Herberta, ale už si nevšiml za ním jedoucího Villeneuva a zavřel mu cestu, došlo ke kontaktu obou vozů a oba odstoupili. Navíc asi 6 minut do vypršení časového limitu se na monackou trať spustil znovu déšť. Eddie Irvine na vlhké tratí ztratil koncentraci a pří sjezdu do přístavu udělal hodiny, než se stačil rozjet zezadu do nej narazil Mika Salo a do něj zase Mika Häkkinen. V závodě tak pokračovaly už jen čtyři vozy, Olivier Panis, David Coulthard, Johnny Herbert a okolo zpět jedoucí Heinz-Harald Frentzen, a takové bylo i pořadí po projetí cílem. Lobendava Lobendava je obec v nejsevernější části České republiky, která se nachází v okrese Děčín, v západní části Šluknovského výběžku. Leží v nadmořské výšce 344 m v údolí Sebnického potoka a má 344 obyvatel. Lobendava je nejsevernější obcí České republiky. Nad místní částí Severní leží Buková hora, táhlá zalesněná žulová výšina, přes jejíž severní vrchol prochází státní hranice s nejsevernějším místem České republiky - Původní jméno Lobendov má základ ve staroslovanském Lubyja = krásný potok. Štefan Hríb Vystudoval Elektrotechnickou fakult SVŠT v Bratislavě a poté pracoval 3 roky jako výzkumník Elektrotechnického ústavu SAV. Od roku 1991 byl dopisovatelem Lidových novin a v letech 1993 až 1998 byl moderátorem a komentátorem Rádio Svobodná Evropa. V letech 1999 až 2004 byl šéfredaktorem týdeníku Domino fórum. V letech 2004 až 2007 moderoval diskusní relaci Pod lampou Slovenské televize. Je zakladatelem a od roku 2005 šéfredaktorem časopisu .týždeň. Slávka Budínová Slávka Budínová byla česká divadelní a filmová herečka. V mládí začala studovat obchodní akademii, avšak druhá světová válka její studium v roce 1942 přerušila. Před nucenými pracemi v Německu ji zachránila herečka ostravského divadla Marie Rýdlová. Roku 1943 se tak stala divadelní elévkou. Vystupovala v činohře, opeře, operetě i baletu. Velmi často byla obsazována do rolí naivek, které jí však neseděly a proto se jak v Ostravě, tak v Olomouci, neprosadila. Významnějších úspěchů dosáhla až v roce 1960 v pražském Divadle E. F. Buriana, kde hrála temperamentní a silné ženy. Od tohoto roku byla také často nasazována do filmových a televizních rolí. Jako významná heřmanická rodačka má v Heřmanicích svou ulici. SVO Uděluje se za: 20 000 editací a 31 roku na Wikipedii Dějiny jedů První jedy se objevily kolem roku 4500 př. n. l. a objevují se dodnes. Nejčastěji jako zbraně a někdy i jako léky. Jedy byly objeveny ve starověku, byl používán primitivními kmeny a civilizacemi na lov k urychlení smrti kořisti nebo nepřátel. Jejich využití se stávalo stále dokonalejší a mnoho z těchto starověkých národů začalo kovat na jedy speciální zbraně a příslušenství. Později v historii, zvláště v době Římské říše patřil jed k běžnějším zbraním pro atentát. Již v roce 331 př. n. l. se staly běžným jevem otrávená jídla nebo nápoje. Používání jedů bylo pozorováno v každé společenské třídě, dokonce i šlechta je často používala k odstranění politických a ekonomických oponentů. V průběhu staletí, se zdokonalilo zjišťování jedů, a přebíjení jejich účinků protijedy, ale vznikaly stále nové a nové. V současnosti, je použití jedu za účelem vraždy stále nižší, zvýšilo se však riziko náhodné otravy, jedy se vyskytují např. v pesticidech, dezinfekčních prostředcích, roztocích na čištění, ale stále se používá k lovu v odlehlých a rozvojových zemí. Jedovatí jsou i někteří živočichové, např. měsíčník svítivý, většina štírů a v Jižní Americe existuje žába z čeledi kuňkovitých s tak prudkým jedem, že si do něj některé domorodé kmeny namáčejí hroty šípů a používají na lov. Archeologické nálezy dokazují, že zatímco primitivní lidé používali dosti brutální zbraně, jako např. sekery, oštěpy a později meče, zároveň hledaly méně krvavé zbraně a tak se na scénu dostávají jedy. byly nalezeny na zbraních jako jsou šípy, nebo oštěpy drážky, aby se na nich jed lépe udržel. Někteří lidé si myslí, že tento styl použití jedů znali jen důležitější členové kmene nebo klanu. Jakmile se z jedu stala reálná hrozba, bylo lidem jasné, že se něco musí dělat. Mithridatés VI, Král Pontský, který žil v letech 132 př. n. l. – 63 př. n. l. Od asi 114-63 př. nl žili měl panickou hrůzu z otravy. Stal se průkopníkem hledání protijedů. Jako vladař měl právo testovat protijedy na vězních. Jeho paranoia se dostala tak daleko, že každý den pojídal malé množství jedů, aby se proti nim stal imunní. Nakonec objevil kombinaci malých porcí desítek nejznámějších bylinných prostředků, který pojmenoval Mithridatium. Držel jej v tajnosti až do vpádu Pompeia do, který jeho zápisky vzal do Říma, poté, co byl Pompeius zabit Mithridatovy poznámky přijali Římané a přeložily je do latiny. Indický lékař Sushruta definoval fáze pomalé otravy a protijedy, proti ní, také zmíňuje protilátky a použití tradičních substancí proti účinkům otravy. Ve starověké Indii byly otrávené zbraně docela běžné. I v některých vojenských taktikách se na jed spoléhalo. Čánakja poradce prvního vládce Maurjovské říše Čandragupty navrhl možnosti použití zbraní a jedů k politickému prospěchu, on také navrhl opatření proti smrti ochutnavačů jídla. Kromě toho se jedy používaly k popravě lidí, kteří porušili královský zákon. V Egyptě se první záznamy o jedech objevily relativně pozdě. přibližně k roku 300 př. n. l. v době Ptolemaiovců je zapsal alchymista Agathodiamon. Finská hokejová reprezentace Finské národní hokejové mužstvo patří mezi nejlepší národní reprezentační mužstva v ledním hokeji v současnosti. Největším úspěchem mužstva je zlatá medaile z Mistrovství světa v ledním hokeji 1995. Na zimních olympijských hrách 2006 v Turíně získalo stříbrnou medaili. První mezistátní utkání sehrálo proti Švédsku 29. ledna 1928 v Helsinkách. Poprvé proti Československu hrálo Finsko 14. února 1949 na mistrovství světa a prohrálo 2:19. Historicky první medaili z mistrovské soutěže reprezentačních mužstev získalo Finsko na Mistrovství Evropy 1985, na kterém obsadilo 3. místo. Planet CCRMA Planet CCRMA je sbírkou rpm balíčků, které je možné přidat k systému RedHat nebo Fedora Core a upravit tak snadno svůj počítač na audio pracovní stanici s low-latency kernelem, ALSA audio ovladačem a řadou hudebních, midi audio a video aplikací. CCRMA se snadno instaluje a udržuje aktuální pomocí systému Yum. Stony Brook University State University of New York at Stony Brook, běžně známá jako Stony Brook University, je americká státní univerzita ve Stony Brooku na Long Islandu v americkém státě New York. Je jedním ze čtyř univerzitních center newyorských státních univerzit a studuje zde více než 22 tisíc studentů. V rámci univerzity funguje Institut teoretické fyziky a Mořské vědecké výzkumné centrum. Yvetta Simonová Yvetta Simonová, rozená Roubalová, je česká zpěvačka. Jedná se o stálici naší populární hudby, která začala nejprve zpívat jakožto operetní a muzikálová zpěvačka, zpívala v bratislavské operetě a posléze i v Hudebním divadle v Karlíně. Teprve později se z ní stala zpěvačka populárních písní. Po vystudování obchodní školy studovala soukromě hudbu a zpěv. Svoji uměleckou dráhu zahájila jako operetní a muzikálová zpěvačka. Později začala spolupracovat s tanečními orchestry Zdeňka Bartáka a J. Procházky. Od roku 1960 spolupracuje s Orchestrem Karla Vlacha coby jeho hlavní pěvecká hvězda. Za svůj život nazpívala přes 500 písní, celou řadu z nich pak se svým dlouholetým kolegou zpěvákem Milanem Chladilem. V 60. letech 20. století byla poměrně populární a umísťovala se na předních příčkách čtenářské ankety Zlatý slavík, v té době také natočila velké množství dodnes známých písní, vystupovala velmi často v rozhlase i v televizi. Nazpívala i dvě písně do vynikajícího českého filmu Limonádový Joe aneb Koňská opera. Je dodnes stále umělecky aktivní a doposud stále veřejně vystupuje. Bratislavská vysoká škola práva Bratislavská vysoká škola práva je první slovenskou soukromou vysokou školou právnického zaměření. Byla založena roku 2004 a působí na základě státního souhlasu, uděleného Usnesením vlády SR č. 725/2004 dne 14. června. Zřizovatelem je Bratislavská akademická společnost, n. o. Relativismus Relativismus může označovat velmi široké spektrum postojů a názorů, které obvykle netvoří žádný soudržný systém. Všem je patrně společný názor, že něco, co jiní pokládají za absolutní a na ničem nezávislé, ve skutečnosti závisí na něčem jiném a může se tedy i měnit. Moderní označení relativismus je problematické tím, že naznačuje, jako by se jednalo o ucelený myšlenkový systém, ačkoli ve skutečnosti jde spíš o rozmanité a často polemické nebo jen provokující tendence. Extrémní formy relativismu se sice vyskytují v běžné řeči, jsou však vnitřně sporné a nedají se filosoficky obhájit. Tak kategorické tvrzení, že „všechno je relativní“ nebo že „všechno jde“, by vyvracelo samo sebe, pokud by si činilo nárok na absolutní platnost. Takové postoje však nikdo vážně nezastává a jsou to obvykle jen karikatury oponentů, kteří chtějí relativitu odmítnout. Zajímavé formy relativismu jsou tedy nutně samy relativní. Relativní znamená poměrný, to znamená vztažený k něčemu jinému. Obecnou formu relativizujícího tvrzení lze tedy zapsat jako přičemž Y má povahu nezávislé a X závislé proměnné. X může být v typickém případě pojem, hodnocení, pravdivost a podobně, kdežto Y je něco jako referenční systém, pozadí, v konkrétním případě třeba vzdělání, kultura, jazyk, náboženské nebo politické přesvědčení.Tvrzení, že něco je relativní, má smysl jen tehdy, pokud se uvede vůči čemu je to relativní. Pak se ale často ukáže, že i sám referenční systém Y je závislý na něčem dalším, že se může změnit a podobně. Pokud relativismus říká, že poznání je relativní a tedy závislé na dalších okolnostech, neříká tím, že by nebylo možné. Poznání, soudy, hodnocení – pokud berou na tyto okolnosti ohled – jsou možné a platné. Relativismus – na rozdíl od agnosticismu nebo solipsismu – tedy připouští platnost, pravdivost, morální hodnotu, i když nějak závislou. To je důležité pro kulturní relativismus, přesvědčení, že lidské kultury podstatně ovlivňují naše vnímání, hodnocení i jednání. Různé kultury mohou tedy hodnotit různě, nicméně pokud se příslušníci téže kultury ve svých soudech shodují, platí pro ně společně nějaké kritérium správnosti atd. Smyslové vnímání jistě závisí na osvětlení, na poloze pozorovatele nebo na měřítku. Například napjatou ocelovou strunu vidíme jako téměř ideální přímku, při náležitém zvětšení jako válcovité těleso, při ještě větším zvětšení bychom mohli vidět krystalickou strukturu, molekuly a atomy železa a uhlíku a konečně jádra a jejich elektronové obaly v pohybu. Smyslové vnímání je tedy relativní a závisí – kromě jiného – na měřítku. Písmeno A, vytištěné na papíře, je kromě toho pro negramotného jen skvrnou a jeho vnímání závisí tedy na kultuře. Naopak při pohledu na nepravidelné skvrny na stropě „uvidí“ různí lidé různé tvary, čehož využívá například Rorschachův test. Výsledky poznání i hodnocení vyjadřujeme v jazyce, jehož slova a kategorie nás nutí vyjadřovat zkušenost určitým způsobem. Tak jeden jediný vjem, třeba letící vránu, musíme vyjádřit jako „letí černý pták“, tedy třemi slovy: sloveso, adjektivum a podstatné jméno. Toto rozdělení na jazykové kategorie a zejména významy jednotlivých slov jsou v každém jazyce trochu jiné, protože skutečnost není tak čistě roztříděna, jak to jazyk vyžaduje: mezi bílým a černým jsou různé stupně šedi, podobně mezi bylinou a stromem, mezi sladkým a kyselým a tak dále. Tuto nesnáz přirovnává Platón k porcování pečeného zvířete. Jazykový relativismus je teorie amerických antropologů 20. století o tom, že zkušenosti různých kultur nejsou navzájem vůbec souměřitelné ani převoditelné. Její původci byli pod dojmem překvapivé různosti indiánských jazyků v Kalifornii, proti nim však mluví obecná zkušenost překladů a tlumočení. Zatímco se jejich generace zajímala hlavně o rozdíly, následující generace se začaly více zajímat to, co je různým kulturám společné. Není toho málo. S prohlubováním historických znalostí a historického povědomí od 19. století se jasně ukázalo, že nejen jazyk a kultura, ale i velmi zásadní lidské názory, postoje a hodnocení se v průběhu dějin měnily a mění – v moderní době ještě rychleji. Z nepochopení této jednoduché skutečnosti vznikají směšné anachronismy, jak jich u nás literárně využíval třeba Svatopluk Čech. Průkopnické dílo amerického vědce a historika T. S. Kuhna „Struktura vědeckých revolucí“ ukazuje, jak takové zásadní proměny paradigmat probíhaly ve vědě, například během tak zvaného „koperníkovského obratu“ v 16. a 17. století. Francouzský filosof Michel Foucault mluví o různých epistémé, referenčních rámcích chápání, myšlení i hodnocení, jež charakterizují různá dějinná období. Také morální relativismus je spíše nálepka než soudržná pozice, již by někdo zastával. Může znamenat názor, že mravní hodnocení stejného jednání v různých dobách nebo společnostech se mezi sebou liší, což lze asi prokázat. Je ovšem otázka, jak můžeme v mravních otázkách zjistit, co je „stejné jednání“. V morálce a v etice se totiž „jednání“ nedá charakterizovat jen vnějším popisem. Mnohem víc záleží na tom, co tím jednající osoba zamýšlí, proč tak jedná. Například sebevražda se v evropských společnostech většinou chápala jako špatná, ale obětovat život za někoho jiného jako vrchol hrdinství. Pro vnějšího pozorovatele není snadné obojí od sebe odlišit. Lhát je špatné, ale říkat pravdu špiclovi totalitního režimu také. Jenže při hlubším pohledu se může ukázat, že obojí se řídí stejným pravidlem: neublížit, případně chránit druhého člověka. Také morální relativismus musí připustit, že je relativní. Pak může být užitečným varováním před přílišnou jistotou, že vždy a všude víme, jak máme jednat a jak ne. Litmus Litmus je open source webová aplikace na správu testů. Jedná se o QA nástroj Mozilla Corporation / Mozilla Foundation, který slouží primárně pro projekt Mozilla. Testeři provádějí evidované testy a jejich výsledky zadávají zpět do aplikace. Tímto způsobem jsou průběžně testovány produkty jako Mozilla Firefox, Mozilla Thunderbird či SeaMonkey. Aplikaci si můžete stáhnout přímo z Mozilla CVS. Kitakami Kitakami je řeka na ostrově Honšú v Japonsku. Je 243 km dlouhá. Protéká prefekturou Iwate. Pramení na západním svahu hřbetu Kitakami. Převážně teče jižním směrem v dlouhé tektonické dolině. Ústí do zálivu Isinomaki Tichého oceánu. Využívá se k plavení dřeva a k zisku vodní energie. Na dolním toku je možná vodní doprava pro lodě s malým ponorem. V údolí řeky se nacházejí rozsáhlá rýžová pole. Leží na ní města Morioka, Mizusawa a v ústí přístav Isinomaki. Pixie Lott Pixie Lott je anglická zpěvačka, textařka, herečka a tanečnice se smlouvou u Mercury Records ve Velké Británii a Interscope Records ve Spojených státech. Její debutový singl Mama Do byl vydán ke stažení 6. června 2009 a oficiálně 8. června. Tuto píseň též nazpívala v simštině pro hru The Sims 3 společnosti Electronic Arts. Debutové album Turn It Up je ohlášeno na 7. září 2009. PKP Linia Hutnicza Szerokotorowa PKP Linia Hutnicza Szerokotorowa Sp. z o.o. je polská železniční společnost, zabývající se provozováním dráhy a nákladní drážní dopravy na širokorozchodné železniční trati Linia Hutnicza Szerokotorowa. Sídlem společnosti, která patří do skupiny PKP, je Zamość. Od roku 1979, kdy byla dokončena stavba LHS, se jejím provozováním zabývaly státní železnice Polskie Koleje Państwowe. V rámci restrukturalizace tohoto podniku byla vyčleněna společnost PKP LHS, která byla založena 1. července 2001. Na rozdíl od normálněrozchodné sítě PKP, kde bylo provozování dráhy odděleno do společnosti PKP Polskie Linie Kolejowe, provoz na LHS zůstal integrován v unitární železnici PKP LHS. V posledních letech objem zobží přepravovaného společností PKP LHS trvale roste. Zatímco objem přepravované železné rudy, jako rozhodujícího substrátu v činnosti PKP LHS, se udržuje na přibližně stálé úrovni, roste objem přeprav ostatního zboží. Zatímco v roce 1993 projelo po LHS průměrně 3,5 vlaku za den, v roce 2004 to již bylo 6,5 vlaku za den. V roce 2006 společnost přepravila 7,3 mil. tun zboží, o rok později to bylo již 8,6 mil. tun zboží. Přepravní výkon pak vzrostl z 2544 mil. tkm v roce 2006 na 2902 tkm v roce 2007 meziroční nárůst 14,1 %). Pro provoz na LHS používá PKP LHS výhradně dieselové lokomotivy, protože uvedená trať není elektrizována. Pro vlakovou vozbu jsou používány především lokomotivy sovětské výroby řady ST44, které jsou provozovány většinou ve dvojicích. Pro posun pak PKP LHS používá stroje řady SM48, pocházející také ze Sovětského svazu. PKP LHS svoje lokomotivy postupně modernizuje, případně modernizované lokomotivy nakupuje. V roce 2005 byla provedena remotorizace dvou lokomotiv ST44 s využitím motoru Caterpillar 3516 BHD. Od podzimu 2007 pak probíhá remotorizace dalších 25 kusů lokomotiv stejného typu, přičemž původní dvoudobý spalovací motor je nahrazován čtyřdobým motorem Kolomna 2-2D45. Společnost NEWAG pak pro PKP LHS modernizovala dvě lokomotivy řady ST44 na řadu 311Da. První zkušební jízda těchto lokomotiv se soupravou o hrubé hmotnosti 5000 tun na trase Zamość – Sławków a zpět se uskutečnila ve dnech 20. až 21. března 2008. Plodnice Plodnice, je jen část houby, která organismu slouží k produkci spor a následnému rozmnožování. Nejznámější jsou plodnice jedlých hub, které většinou vyrůstají z mycelia nad zemský povrch. Plodnice stopkovýtrusých hub se nazývá bazidiokarp, plodnice vřeckovýtrusých hub je askokarp. Jedním z druhů askokarpu je apothecium, další jsou například perithecium a pyknida. U hub stopkovýtrusných se plodnice nejčastěji skládá z třeně a klobouku. Klobouk obsahuje výtrusorodé rouško a může mít rourky nebo plátky. Z anatomického pohledu je plodnice tvořena pletivem plektenchymem. Plektenchym je spletí houbových vláken a je to nepravé pletivo u hub. Pedro Pires Pedro Verona Rodrigues Pires je kapverdský politik. Působil jako premiér a je současným prezidentem ostrovního afrického státu Kapverdy. Rodák z malé vesnice ležící pod sopkou Pico do Cano na jednom z ostrovů jižní kapverdské skupiny získal inženýrský diplom v Portugalsku. Již během studií se připojil k protikoloniálnímu hnutí. Před povolávacím rozkazem do portugalské armády uprchl do Ghany, kde se sblížil s Amílcarem Cabralem a jeho Africkou stranou za nezávislost Guineje a Kapverd. Z Ghany odešel do Alžírska, kde prodělal vojenský výcvik, a následně na Kubu, kde se roku 1966 podílel na přípravě plánů invaze PAIGC na Kapverdy. Plán se nakonec nikdy neuskutečnil a Kapverdy dosáhly nezávislosti vyjednáváním. Byl to právě Pires, kdo byl hlavním vyjednavačem PAIGC. Po osamostatnění Kapverd v roce 1975 byl Pires Lidovým národním shromážděním jmenován prvním premiérem země. Spolu s prezidentem Pereirou zastával Pires politiku nezúčastněnosti ve studenoválečném konfliktu, byl ostrým odpůrcem jihoafrického apartheidu. Často vystupoval proti zahraničním intervencím v Africe a apeloval na to, aby sami Afričané prostřednictví Organizace africké jednoty nesli odpovědnost za africké záležitosti. Po převratu v Guineji-Bissau byla vládní strana přejmenována na Africkou stranu kapverdské nezávislosti a začala uplatňovat represe vůči opozici. Roku 1991, poté, co v prvních volbách, ve kterých mohlo své kandidáty postavit více stran, PAICV prohrála, stal se Pires po Pereirovi šéfem strany. V následujících letech vlády strany Hnutí za demokracii zastávala PAICV pod Piresovým vedením pozici konstruktivní a státotvorné opozice, což je v afrických podmínkách spíše ojedinělé chování opoziční strany. Tato politika se Piresovi vyplatila, PAICV se roku 2001 navrátila po vyhraných demokratických volbách k moci a Pires byl zvolen třetím prezidentem země. Výsledek voleb byl ve druhém kole velmi těsný. Volby se tak staly zkouškou demokracie na Kapverdách. Pedro Pires, porazil kandidáta MPD, premiéra předchozích vlád v letech 1991-2001 Carlose Alberta Wahnona de Carvalho Veigu o pouhých 17 hlasů. Výsledky voleb byly uznány i MPD a nedošlo tak k žádnému zpochybnění demokratických institucí. Ve volbách v únoru 2006 se opakoval souboj Pires-Veiga. Pires v těchto volbách obhájil svůj úřad, i když výsledek byl opět poměrně těsný a rozdíl v poměru hlasů představoval jen necelá dvě procenta. Pustina Pustina je malá obec v okrese Ústí nad Orlicí. K 3. červenci 2006 zde žilo 66 obyvatel. Obec leží na okraji Pardubického kraje, devět kilometrů jižně od Vysokého Mýta. Pustina je nejmladší vesnice v širém okolí a nejmenší samostatná obec v Pardubickém kraji. Obec se nachází v nadmořské výšce 450 metrů na katastrální výměře 283 ha. Dle posledního sčítání osob v obci trvale žije 67 obyvatel. Mercury-Atlas 3 Mercury-Atlas 3 byl testovací let programu Mercury. Raketa Atlas D, upravená po vzoru Atlasu z předešlého testu Mercury-Atlas 2, odstartovala v 16:15 UTC z Cape Canaveral a měla vynést kapsli Mercury na nízkou oběžnou dráhu. Naváděcí systém však selhal, raketa se výrazně odklonila z kurzu a bezpečnostní důstojník v čase 43,3 sekundy vydal příkaz k její autodestrukci. Raketa byla zničena, ale únikový systém zareagoval správně a zachránil kapsli před zničením. Let trval 7 minut a 19 sekund, přičemž většinu času se kapsle snášela na padáku z výšky 7,2 kilometru, kam ji vynesly rakety únikového systému. Použitá kapsle Mercury # 8 byla vyzvednuta a znovu použita při příštím letu Mercury-Atlas 4. Purkyňova vlákna Purkyňova vlákna se nacházejí v srdečním svalu, konkrétně v komorách, jakožto poslední výběžky převodního systému srdečního. Z celého převodního systému byla tato vlákna objevena jako první Janem E. Purkyně, protože je lze na srdcích větších savců vidět ve formě světlé linky pod endokardem. Vlákna jsou složená ze svalových buněk, která jsou typické pro Purkyňova vlákna. Často mají kontakt s pracovním myokardem. Purkyňova vlákna jsou součástí převodního systému srdečního, který určuje srdeční činnost, tj. systolu a diastolu. Díky danému směru Purkyňových vláken se kontrakce šíří od hrotu srdce k bázi srdeční, a to má za následek pumpování krve do aorty a do truncus pulmonalis, což způsobuje vyprázdnění levé i pravé komory srdeční. Mount Redoubt Sopka Mount Redoubt je s 3108 metry nejvyšším vrcholem Aleutského pohoří, které se nachází v jihozápadní části Aljašky asi 180 km jihozápadně od Anchorage. K poslední erupci tohoto stratovulkánu došlo 22.března 2009, kdy sloup vyvrženého popela dosáhl výšky 15 km. Další erupce byly zaznamenány v letech 1902, 1966 a 1989-1990. Jedna z dílčích erupcí v roce 1990 vážně ohrozila dopravní letoun Boeing 747 společnosti KLM, kterému sopečný popel ucpal motory. Stroji se ale podařilo přistát. Seismolog Bernard Chouet si na této sopce ověřoval své teorie o chování sopek a s jednodenním předstihem úspěšně předpověděl explozi sopky, k níž došlo 2. ledna 1990. Amadou Cissé Amadou Cissé je guinejský fotbalový záložník, momentálně působící v týmu českém prvoligovém klubu SK Slavia Praha. S větším fotbalem začal již v roce 2002, kdy nastoupil ve 4.francouzské lize za tým Pontivy Stade. V roce 2006 přestoupil do konkurenčního FC Aubervilliers. V létě 2008 odešel na testy do pražské Slavie, se kterou absolvoval přípravu a získal v ní smlouvu. V sezoně 2008-2009 získal se Slavií mistrovský titul. Po sezóně však Slavia oznámila, že s ním nadále nepočítá a může si hledat jiné angažmá. Jan Nohavica Vystudoval Evangelickou teologickou fakultu a 7. listopadu 1982 byl ordinován jako kazatel Českobratrské církve evangelické. V letech 1980 až 1982 působil jako seniorátní vikář Moravskoslezského seniorátu v Olomouci, poté jako vikář v Hodslavicích. V letech 1988 až 1997 působil jako farář v Olomouci. Volkswagen Transport Protocol Volkswagen Transport Protocol je protokol používaný na diagnostiku řídicích jednotek ve vozidlech skupiny VW po sběrnici CAN-BUS. Komunikační protokol VW TP 1.6 je použit pouze pro účely komunikace mezi řídícími jednotkami ve vozidle. Diagnostický tester s tímto protokolem nemusí vůbec pracovat, protože K-CAN gateway převádí všechny požadavky mezi K-Line a sběrnicí CAN-BUS. Protokol VW TP 1.6 je velmi podobný VW TP 2.0, který je popsán v následujícím oddílu, s několika odlišnostmi. Komunikace protokolu VW TP 2.0 probíhá po vysokorychlostní sběrnici CAN na rychlosti 0.5 Mbps s použitím 11 bitových identifikátorů. Protokol VW TP 2.0 přenáší požadavky shodné s protokolem KWP2000, jedná se tedy pouze o transportní vrstvu. Při zahájení komunikace diagnostický tester vyšle CAN frame „initconn“ s ID 0x200. Tester nevyplňuje položky TX ID, pouze RX ID. Do těchto položek je dosazena hodnota identifikátoru, na kterém bude v průběhu další komunikace tester odesílat data. Používají se pouze hodnoty 0x300 – 0x310. Je-li vyzvaná ECU v systému přítomna, odpoví s ID 0x200+ rámcem se stejným formátem, ale vyplněnými hodnotami identifikátoru TX ID. Po přijetí tohoto rámce probíhá veškerá komunikace s novými identifikátory, které si vyměnil tester s ECU. První požadavek testeru by měl být ConnSetup, při kterém se s ECU „dohodne“ na časování. V případě, že neprobíhá žádná aktivní komunikace, musí tester pravidelně posílat požadavek ConnTest. Výměna diagnostických požadavků je realizována rámcem Data. Odesílající strana může v kterémkoliv rámci nastavit požadavek na potvrzení příjemcem, v takovém případě je před odesláním dalšího rámce požadováno potvrzení rámcem Acknowledge. První datový rámec obsahuje ve druhém bajtu celkovou délku požadavku, následující datové rámce tuto informaci nenesou. Délka je následována daty diagnostického požadavku. Je-li požadavek delší než 6 bajtů, jsou odeslány další datové rámce vždy s vyšším sekvenčním číslem až do úplného odeslání dat. Karel Chochola Chochola vystudoval Vysokou školu architektury a pozemního stavitelství v Praze a posléze v Paříži a Římě. Patřil k významným představitelům funkcionalismu a konstruktivismu. Většina jeho architektonické činnosti je soustředěna do 20. a 30. let 20. století. Mezi jeho stavby patří obchodní dům firmy Brouk a Babka, administrativní budova jihočeských elektráren, kino Kotva, blok 5 obytných domů Tabáková režie v Havlíčkově kolonii a řada funkcionalistických vil, kromě toho pak hřbitovní kaple v Protivíně. Zpracoval architektonický koncept Jiráskova jezu a urbanistický návrh Sokolského stadiónu. Po vzniku Protektorátu se zapojil do protinacistického odboje, byl odhalen a v roce 1942 v Táboře popraven. V roce 1945 byl in memoriam vyznamenán Československým křížem 1939. Na českobudějovickém sídlišti Máj po něm byla pojmenována ulice. Gloria Kemasuode Gloria Kemasuode je nigerijská běžkyně specializující se především na běhy na krátkou vzdálenost. Velkých mezinárodních závodů se účastní od roku 2004. Byla součástí štafetového týmu na olympiádě v Aténách, kde družstvo Nigérie v běhu na 100 metrů skončilo sedmé. Stejnou pozici obsadilo i na atletickém světovém šampionátu o rok později. V samostatných závodech skončila v běhu na 100 metrů na Africkém šampionátu 2006 sedmá, o dva roky později pátá. Na stejném šampionátu ve štafetovém běhu v roce 2008 získala zlatou medaili. Je součástí týmu, který na olympiádě v Pekingu v běhu na 100 metrů získal bronzovou medaili. Alberobello Alberobello je malé město v italské Apulii s několika tisíci obyvateli. Je známé především díky své unikátní architektuře – zdejší domky jsou postavené v tzv. stylu trulli, který je typický svými úzkými uličkami a domy s kuželovitými střechami. Od roku 1996 je městečko součástí světového dědictví. Katalánština Katalánština je románský jazyk používaný zejména v Katalánsku, na Baleárských ostrovech, ve Valencii, v části Aragonu ve Španělsku, pak také v Andoře, kde je jediným oficiálním jazykem, a v menší míře rovněž v některých regionech Francie a na Sardinii. Ve Valencii je katalánština často pojmenovávána jako valencijština. Ač je Katalánsko součástí Španělského království, těší se značné autonomii a Katalánci se národnostně ostře vyhraňují vůči Španělům. Na prvním stupni základních škol v Katalánsku se vyučuje pouze katalánsky, nikoliv španělsky. Odhady počtu mluvčích se pohybují od 7 do 11 miliónů. Jazykem nejbližším katalánštině je okcitánština, potom italština a portugalština, španělština aj. Warrenova komise Warrenova komise byla první vyšetřovací komise ustanovená prezidentem Lyndonem B. Johnsonem 29. listopadu 1963, která měla prošetřit okolnosti atentátu na Johna Fitzgeralda Kennedyho. V čele této komise stanul Earl Warren, předseda Nejvyššího soudu USA. Z tohoto důvodu byla tato komise nazývána Warrenova komise. Na konci září 1964, po desetiměsíčním vyšetřování, byla zveřejněna závěrečná zpráva Warrenovy komise. Uvádělo se v ní, že nebyla zjištěna žádná spojitost atentátu s domácím či zahraničním spiknutím, ani zapojení žádných jiných osob či skupin do atentátu. Komise dospěla k závěru, že pachatel Lee Harvey Oswald jednal sám, a že Jack Ruby Oswalda zabil též „na vlastní pěst“. Komise potvrdila, že byly všechny tři střely vypáleny Lee Harvey Oswaldem z nejvyššího patra budovy skladu knih Texas School Book Depository, která se v okamžiku atentátu nacházela v zádech prezidentské kolony. Mike Fisher Před nástupem do NHL hrál za Sudbury Wolves, juniorský hokejový tým, odkud byl v roce 1998 draftován klubem Ottawa Senators jako 44. Ve své úvodní sezóně , 1999-2000, získal 9 bodů. V roce 2003 podstoupil operaci pravého loktu, který mu delší dobu způsoboval problémy a znemožňoval účast při zápasech. Během stávky v NHL hrál ve švýcarské hokejové lize za tým EV Zug. Za sezónu 2005-2006 byl navržen na Frank J. Selke Trophy jako nejlépe bránící útočník. Tu nakonec získal Rod Brind'Amour. Následující rok utrpěl při zápase s New York Islanders zranění levého kolena, což jej na delší dobu vyřadilo ze hry. Naneštěstí pro tým byl ve stejnou dobu zraněný i další útočník Jason Spezza. V sezóně 2007-2008 podepsal Fisher s Ottawa Senators pětiletou smlouvu na 21 milionů dolarů, zůstat by tedy měl až do roku 2013. Ve stejné sezóně si opět zranil levé koleno a nezúčastnil se play-off. Mike Fisher je označován za jednoho z klíčových hráčů Ottawa Senators, projevuje se aktivním stylem hry, střílí z každé pozice a tlačí se k brance. U fanoušků je velmi oblíbený. Fisher se narodil a vyrůstal v Peterboroughu, Ontario, Kanada. Jeho rodiči jsou Jim a Karen Fisherovi a jeho bratr Bud Fisher je hokejovým brankářem Quinnipiac University. Celá rodina se hlásí ke křesťanství. Ve škole ho nejvíce bavila matematika, nejméně pak angličtina. Jeho přezdívka je Fish, fanoušci si říkají Fish-heads. Jeho nejmíň oblíbeným jídlem jsou játra na cibulce. Když zrovna není sezóna NHL, věnuje se Fisher výuce na hokejových kempech pro mládež a navštěvuje dlouhodobě nemocné děti. Mimo to loví jeleny lukem nebo rybaří se svým bratrem a otcem. V roce 2008 se seznámil s country zpěvačkou a vítězkou čtvrté řady American Idol Carrie Underwood, zatím jsou stále spolu. Soudní řízení správní Soudní řízení správní je druh řízení před soudem, které probíhá ve správním soudnictví. Na rozdíl od řízení občanskoprávního, jemuž se v řadě rysů podobá, zde však není žalovaným subjekt soukromého práva, ale orgán veřejné moci, tedy nejčastěji státní nebo místní úřad, jenž není nadán hmotněprávní subjektivitou a nemohl by proto být jinak žalován. Žaloba, na jejímž základě se řízení zahajuje, se nazývá žalobou správní. Ta nejčastěji směřuje proti pravomocnému rozhodnutí správního orgánu, avšak možné jsou i zvláštní žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, proti faktickému zásahu do žalobcových práv, žaloby ve věcech volebních, asylových apod. Správní soud žalobu projedná a pokud žalobě vyhoví, napadené rozhodnutí zruší nebo správnímu orgánu zakáže pokračovat v jednání, jež je předmětem sporu, případně mu uloží obnovit předchozí stav. Správní soud nikdy sám nerozhoduje místo správního orgánu, ale napadené rozhodnutí smí pouze zrušit a vrátit věc tomuto orgánu k dalšímu řízení - v něm je však správní orgán vázán právním názorem soudu a musí tedy fakticky jeho pokynů uposlechnout. Řízení ve správním soudnictví je dvouinstanční: v prvém stupni rozhodují krajské soudy a jejich rozhodnutí jsou bezprostředně pravomocná a vykonatelná. Napadnout rozhodnutí krajského soudu lze pouze mimořádným opravným prostředkem, jenž se nazývá kasační stížnost a který je obdobou dovolání. Kasační stížnosti projednává Nejvyšší správní soud. Petr Macek Petr Macek na autogramiádě knihy Lesk a špína showbyznysu ve Vaňkovce 10. prosince 2008Petr Macek je český spisovatel a novinář. Začínal komerční science fiction zasazenou do populárních sérií Star Trek a Mark Stone, přepsal do knižní podoby scénář nízkorozpočtového komediálně-hororového filmu Marka Dobeše Choking Hazard, jehož byl produkčním a vystupoval v komparsu jako zombie; a jeho kniha Golemův stín je původním příspěvkem do edice překladových pastišů o Sherlocku Holmesovi. V posledních titulech se věnuje zpracování soukromého i profesního života populárních osobností českého showbyznysu. Pracuje v bulvárním deníku Aha! Na přelomu let 2006 a 2007 sehrál malou zápornou roli reportéra v televizním seriálu Rodinná pouta, respektive Velmi křehké vztahy. Svatý Jan pod Skalou Svatý Jan pod Skalou je obec ve Středočeském kraji, okrese Beroun, která společně s Karlštejnem a starodávným Tetínem patří mezi nejzajímavější turistické lokality okresu. Obec se nachází necelých 5 km východně od Berouna v srdci Chráněné krajinné oblasti Český kras. Kostel sv. Jana Křtitele a jeskyně sv. Ivana. Raně barokní stavba s bohatou vnitřní výzdobou. Uprostřed kostela stojí náhrobek sv. Ivana, kde je umístěna schránka se světcovými ostatky. Kostel je propojen se starým skalním kostelem – jeskyní sv. Ivana. V části skalního kostela je zachována přirozená travertinová jeskyně, zdobená původní krápníkovou výzdobou. Hned vedle kostela, pod oknem Ivanovy jeskyně vyvěrá silný pramen léčivé vody, Pramen svatého Ivana. V kostele se nacházejí jeskynní prostory, v nichž podle legendy žil a byl pochován v 9. století poustevník Ivan, syn polabského knížete Gostimysla. Místními lidmi byl od začátku považován za Svatého Ivana a prvního českého světce ještě před sv. Ludmilou a sv. Václavem. Nejkrásnější ve Svatém Janu je impozantní vápencová Svatojánská skalní stěna, která se vypíná do výšky 210 m nad okolní terén a dominuje tak celému okolí. V obci je hřbitov s kaplí postavenou v neogotickém slohu. V kryptě kaple se nachází rodinná hrobka Bergerů. Kapli s rodinnou hrobkou nechal postavit v letech 1847 - 1849 Judr. Maxmilián Berger, předeseda spolku pro postavení Národního divadla v Praze. Svatým Janem protéká potok Loděnice, místně nazývaný Kačák, který na svém zbývajícím toku k ústí do Berounky proráží pod kopcem Třesina u nedaleké vesnice Hostim ukloněné souvrství devonských vápeců a vytváří působivou skalní stěnu. V nedaleké trampské osadě Fort Adamsonu vznikla populární píseň „Kačák hučí jak Mississippi“. Trolejbusová doprava v Lehnici V Lehnici, městě na jihozápadě Polska, byla dvakrát v provozu malá síť trolejbusové dopravy. Poprvé se trolejbusy v Lehnici objevily 10. října 1943. Tehdy byla zprovozněna první linka v trase železniční stanice – městský park – Złotoryjska – Lasek Złotoryjski o délce 4 km. Na této trati jezdily čtyři trolejbusy MAN, které nocovaly v tramvajové vozovně. Později bylo zakoupeno ještě několik ojetých vozů Henschel. V lednu 1945, během bojů o město, byla trolejbusová trať zcela zničena. Druhý trolejbusový provoz v Lehnici začal svůj život 22. července 1949. Tehdy byla otevřena částečně jednostopá trať o délce 3 km od nádraží na jihovýchod k vojenskému letišti. Na stavbě se podílela i Polská lidová armáda. Zpočátku jezdil na této lince trolejbus Henschel, jediný, který přežil válečné události. V roce 1951 byly zakoupeny dva ojeté trolejbusy z Varšavy, jeden z nich ale byl záhy vyřazen. Trolejbusová trakce s jedinou linkou a dvěma vozy nepřežila rok 1956, kdy bylo rozhodnuto o jejím zrušení. 31. prosince toho roku vyjely trolejbusy do lehnických ulic naposledy. Seznam prezidentů Vietnamu Funkce prezidenta Vietnamu vznikla po vyhlášení nezávislé Vietnamské demokratické republiky v září 1945. V současnosti je prezident podle ústavy Socialistické republiky Vietnam z roku 1992 volen Národním shromážděním na 6 let. Discopříběh 2 Jirka si bere Jitku, táta na svatbu jde potajmu. Táta se ten večer potuluje u domu, kde Jirka a Jitka bydlí, uslyší jak o pomoc řve žena, žena zaběhne do domu, on srazí útočníka, který ho následně zmlátí. Žena ho pozve nahoru, vyspí se s ním a dá mu luxusní oblečení. On ji potom pár dní pere a dělá osobní služku. Mezitím se dostane opilý na záchytku, kde se po ránu seznámí s milou sestřičkou Lucií. Lucie se zná i s Álou, později Ála pomůže seznámení Lucie a Karla. Po hádce s Lucií se Karel opije, usne na záchodě a vyhoří. Ten samý večer se Jirkovi narodí syn, o kterém jde tátovi říct, najde ho holohlavého na stavbě, kde mu oznámí, že mu někdo prořezal gumy na auťáku, venku na něj čeká Lucie. Kvadratický průměr Umocnění hodnot před výpočtem aritmetického průměru má za následek větší váhu hodnot vzdálenějších od nuly. Vzdáleně to připomíná výpočet váženého průměru. Diskrétní verze kvadratického průměru je použita například při výpočtu směrodatné odchylky. Spojitý kvadratický průměr je použit při výpočtu efektivní hodnoty střídavého napětí nebo střídavého proudu. Kyanomanganitany Kyanomanganitany jsou známé pouze v podobě hexakyanomanganitanů, což jsou komplexní sloučeniny manganu v oxidačním stavu Mn3+, které tvoří anion [Mn6]3-. Kyanomanganitany se řadí k nejstálejším komplexům manganu. Snadno se připravují a jsou velmi stabilní na vzduchu. Hexakyanomanganitový komplex má v roztoku tmavě červenou barvu. Hexakyanomanganitanový komplex je sice velmi stabilní, ale přesto podléhá jediné reakci, a to s železnatým iontem, kdy dochází k podvojné záměně iontů manganitého za železnatý, protože hexakyanoželeznatý komplex je stabilnější. Komplexy s anionem [Mn6]3- krystalují v oktaedrické soustavě a uspořádání elektronů centrálního atomu - manganu - je díky kyanidový anionům nízkospinové. Kyanid manganitý, od kterého se komplexy odvozují, nebyl doposud připraven, ale velmi snadno se získávají jeho komplexní sloučeniny M3I[Mn6], které jsou izomorfní s hexakyanoželezitany. Tyto sloučeniny se připravují oxidací hexakyanomanganatanů s anionem [Mn6]4- nebo o něco jednodušší reakcí octanu manganitého s kyanidovými aniony. Hexakyanomanganitany jsou sice neobyčejně stálé, ale nemají téměř žádný praktický význam, proto se s nimi běžný člověk nesetká. Rozpustné sloučeniny hexakyanomanganitanů jsou ve vodě velmi dobře rozpustné a mají tmavočervenou barvu. Sloučeniny s těžkými kovy jsou nerozpustné. Jen při reakci roztoku hexakyanomanganičitanu s roztokem železné soli dochází k podvojné záměně železnatého za manganitý kation a vzniká komplex hexakyanoželeznatanový. Sopwith Triplane Sopwith Triplane byl britský jednomístný trojplošný stíhací letoun používaný během první světové války. Byl vyráběn společností Sopwith Aviation Company. Obvykle byl přezdíván Tripe nebo Tripehound. Navržen byl, stejně jako Sopwith Pup, Herbertem Smithem, jenž použil podobný trup i ocasní plochy jako u Sopwith Pupu. První exempláře byly poháněny devítiválcovým rotačním motorem Clerget 9Z o výkonu 110 hp, ale většina dostala motor Clerget 9B o výkonu 130 hp. Nejméně jeden Triplane byl testován s rotačním motorem Le Rhône 9J o výkonu 110 hp. Sopwith Triplane vstoupil do služby u Royal Naval Air Service a Francouzského námořnictva v listopadu 1916. Celkem bylo vyrobeno 152 strojů. Podle skoro všech svědectví se Triplane pilotoval velmi snadno a příjemně a jeho ovládání bylo účinné a dobře vyladěné. Na rozdíl od slavnějšího Sopwithu Camel šlo Triplane vytrimovat tak, aby letoun udržoval směr i bez zásahu pilota. Triplane byl obratnější a rychleji stoupal než většina jeho konkurentů, ale zárověň byl také pomalejší v střemhlavém letu. Navíc ve střemhlavém letu občas docházelo ke zhroucení křídel z důvodu nedostatečného vyztužení. Většina strojů byla vyzbrojena jedním synchronizovaným kulometem Vickers. Pouze v šesti letounech byly instalovány dva kulomety Vickers. Původně měla být část vyrobených letounů určena pro Royal Flying Corps, ale tam nakonec dostaly přednost francouzské SPAD S.VII, a tak „Tripe“ sloužil exkluzivně u RNAS. Pokud by Triplane sloužil u RFC na počátku roku 1917, mohl značně zmírnit obrovské ztráty, které RFC utrpěl během tzv. Krvavého dubna. Nejznámější jednotkou létající na Sopwithech Triplane byla „Černá letka“, které velelo kanadské letecké eso Raymond Collishaw. Jednotka si nárokovala 87 sestřelených německých letadel během tří měsíců, kdy byla vyzbrojena stíhačkami Sopwith Triplane. Sám Collishaw si připsal na své konto 33 sestřelů na Sopwithu Triplane, více než kterýkoliv jiný pilot. Po méně než roce byl „Tripe“ stažen ze služby a nahrazen výkonějším typem Sopwith Camel. Na Němce jeho výkony zapůsobily do té míry, že mezi německými konstruktéry na krátkou dobu zavládla „trojplošníková horečka“. Ale všechny německé trojplošníky byly nakonec neúspěšné s jednou jedinou výjimkou, kterou byl slavný Fokker Dr.I. Jarka Mottl Jarka Mottl byl tvůrce stovek písní, které se objevily např. v desítkách filmů. Podílel se také na filmových scénářích. Je chápán jako tvůrce prvního trampského písňového textu, je považován za klasika tohoto hudebního žánru. Jeho nejbližším spolupracovníkem a spoluautorem byl v 30. letech scenárista, textař a libretista Karel Melíšek. Mottl se od mládí pohyboval ve skautském prostředí a byl vyučený kuchař. Vystupoval také v tanečním a pěveckém sboru. V roce 1919 se uvedl textem písně V záři červánků na melodii Rudolfa Piskáčka, který je považován za začátek trampských písní v tehdejším Československu. Připojil se k osadé Ztracená naděje a brzy začal kromě textů také skládat vlastní hudbu. Jeho písně se rychle rozšířily. Vytvořil sbor Ztracenkáři, s nímž např. v roce 1929 nahrál desítky vlastních písní pro německou firmu Parlophon. Ve stejném roce s týmž sborem pojmenovaným ovšem Mottlova parta začal spolupracovat s Osvobozeným divadlem a orchestrem Jaroslava Ježka, který také jezdil jako host na osadu Ztracená naděje. Ztracenkáři dále nahrávali např. se Settlery. Trampská tematika se postupně dostala k širší veřejnosti a Mottl naopak čím dál více tvořil mimo tuto úzkou oblast. Jeho texty zpívali např. významní komici. Další velké pole působnosti mu otevřel nástup zvukového filmu. Každý rok působil minimálně u jednoho z nich jako scenárista a u dvojnásobného počtu jako textař písní. Opět se zde často potkával např. s Burianem. Na několika filmech spolupracoval jakou autor námětu a zvukař, v jednom si pak dokonce epizodně zahrál. Společně s Karlem Melíškem a skladatelem Josefem Stelibským se od roku 1936 také podílel na vzniku mnoha operet. Ve výsledku písně z této produkce co do množství mnohonásobně převýšily počet trampských předchůdkyň. Po roce 1948 byl zaměstnán ve Filmovém studiu Barrandov jako dramaturg. V roce 1969 vydala firma Supraphon dlouhohrající desku Ztracenka si zpívá s Mottlovými písněmi interpretovanými různými skupinami a zpěváky. Na osadu Mottl zajížděl i v pozdním věku. Chotěmice Obec Chotěmice se nachází v okrese Tábor, kraj Jihočeský. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 118 obyvatel. Okres Malësi e Madhe Malësi e Madhe je okres v Albánii v kraji Shkodër. Má 37 000 obyvatel a jeho rozloha je 897 km2. Nachází se v severní části země, hlavním městem okresu je Koplik. Artistická fakulta Artistická fakulta byla instituce, která poskytovala přípravné vzdělání pro studium na právnických, lékařských a teologických fakultách univerzit. Artistické fakulty existovaly od středověku do pol. 19. století. Jejich úlohou bylo doplnit všeobecné vzdělání latinských škol. Rozsah studia mezi artistickými fakultami a lépe organizovanými latinskými školami nebyl ostře ohraničen. Artistické fakulty měly výsady univerzitního studia a jejich posluchači mohli získat i akademická hodnost|akademické hodnosti. Původně se na artistických fakultách probíral úplný kurz tzv. sedmi svobodných umění, postupně se studium podle Aristotela vymezilo jen na logiku, fyziku, metafyziku a etiku. Studium na artistické fakultě mělo dva kurzy. V prvním kurzu se vyučovala logika a fyzika, studium trvalo 1,5 - 2 roky. Po složení zkoušek absolventi dostali titulu bakaláře. V druhém kurzu se přednášela metafyzika, matematika, astronomie, etika a politika. Po zkoušce licenciátu a mistra získal scholar titul magistra svobodných umění s povinností vyučovat a právem studovat na odborné fakultě univerzity. Koncem 17. a hlavně v 18. století začaly pronikat na artistické fakulty nové filozofické náhledy a širší prostor si vydobyly i novější poznatky z přírodních věd. Koncem 18. století se na ně začaly zavádět semináře, zpočátku zaměřené na metodickou přípravu učitelů, potom jako instituce na přípravu vědeckého bádání. V 2. polovině 19. století se přetvářely na odborné filozofické fakulty a přípravu na univerzitní studium převzala osmitřídní gymnázia s maturitou. Koncem 19. století se začaly zřizovat samostatné přírodovědecké fakulty ke studiu matematicko-přírodních věd, na filozofických fakultách se přednášely jen filologické a společenské vědy. Mráz Mráz je stav, kdy teplota v prostředí klesne pod 0 °C, neboli bod mrazu. Voda tak tuhne, a to vede k významným změnám. Dešťové srážky nahrazují sněhové. Voda při dotyku s pevným promrzlým povrchem se mění v led, rostou ledové krystaly. Mráz nastává na severní polokouli, v mírném pásu, v období zimy, na polokouli jižní pak v období letním. Mráz škodí většině živých organizmů, neboť vznikající ledové krystaly pronikají živými buňkami a zabíjejí je. Messier 34 Messier 34 je otevřená hvězdokupa s úhlovými rozměry 35,0' x 35,0', která má hvězdnou velikost o +5,20 mag a nachází se v souhvězdí Persea. Je vzdálena 1 400 světelných let od Země a poprvé ji pozoroval v roce 1654 Giovanni Batista Hodierna. Státní znak Kypru Současný státní znak Kypru, přijatý 16. srpna 1960, zobrazuje bílou letící holubici s olivovou ratolestí na žlutém štítu s letopočtem 1960 položeném doprostřed věnce olivových listů. Žlutá barva štítu symbolizuje velká ložiska měděné rudy. Tento znak používá pouze Kyperská republika. Severokyperská turecká republika používá odlišný státní znak. Etoumbi Etoumbi je město v provincii Cuvette-Ouest na severozápadě Konga. Většina obyvatel se živí lovem v místních lesích. V Etoumbi propukly dosud čtyři epidemie viru Ebola. To bylo pravděpodobně způsobeno konzumací masa mrtvých zvířat nalezených v lese. Při epidemii v roce 2003 zemřelo 120 osob. Z důvodu nového výskytu nemoci byla na město v květnu 2005 uvalena karanténa. Severus Snape Severus Snape je literární postava z románů o Harrym Potterovi spisovatelky Joanne Rowlingové. Narodil se 9. ledna 1958 nebo 1959 čarodějce Eileen Lloydové Princeové, provdané Snapeové a mudlovi Tobiasovi Snapeovi, je tedy čarodějem dvojí krve. Patnáct let byl profesorem lektvarů na bradavické Škole čar a kouzel, šestnáctý rok vyučoval obranu proti černé magii. Je nejméně oblíbeným profesorem Harryho Pottera, ke kterému se od začátku chová s despektem a záští. Severus Snape má zažloutlou sinalou pleť, studené prázdné černé oči, hákovitý nos a mastné černé vlasy po ramena a žluté zuby. Obléká se výhradně do dlouhého černého hábitu, ve kterém připomíná „přerostlého netopýra“. Právě v toto zvíře se sám Snape doopravdy dokáže přeměnit. Ve filmu ho hraje Alan Rickman. O Snapeově dětství před příchodem do Bradavic jsou známy jen útržkovité informace: z knih vyplývá, že manželství jeho rodičů pravděpodobně nebylo příliš šťastné a že malý Severus měl enormní zájem o magii ještě předtím, než nastoupil do Bradavic - podle slov svých spolužáků znal už při svém příjezdu „více kleteb než půlka studentů sedmého ročníku“. Tato informace svědčí také o jeho nadprůměrném nadání. Harry se v pátém díle Harry Potter a Fénixův řád učí od Snapea nitrobranu, aby se jeho mysl nespojovala s myslí lorda Voldemorta. Jednou se mu podaří spojit se s myslí Snapea a vidí, jak muž s hákovitým nosem křičí na ženu, za jejímiž zády se krčí malý černovlasý chlapec. Mladý Snape leží na posteli a očividně se nudí, tak sesřeluje hůlkou mouchy ze stropu. Chlapec se snaží nasednout na koště, ale nejde mu to a děvče vedle něj se mu směje. V pátém díle se také Harry ponoří do myslánky se Snapeovými vzpomínkami. Tam uvidí Snapea, asi patnáctiletého, jak píše NKU z obrany proti černé magii, ve třídě jsou také James Potter, Sirius Black, Peter Pettigrew a Remus Lupin, a také píší práci. Když hodina skončí, jdou tito čtyři k jezeru, kde si dívky máčí nohy ve vodě. Je mezi nimi i Harryho matka. K jezeru jde také Snape. Když ho James a Sirius spatří, začnou na sebe všichni tři navzájem vrhat různé kletby. Nebelvírští jsou v přesile a tak se za Snapea postaví Lily, ale v jednu chvíli se zasměje vtipu Jamese Pottera a uražený a rozzuřený Snape ji za to nazve mudlovskou šmejdkou. Lily se otočí a odchází pryč. V sedmém díle Harry Potter a Relikvie smrti se dozvídáme ze Snapeovy vzpomínky, že se s Lily znali od dětství. Obdivoval její magii a seznamoval ji se světem kouzelníků, který zná díky matce lépe než Lily, jejíž příbuzní jsou mudlové. Toto přátelství ale vadí Lilyině sestře Petunii, která žádné čarodějné schopnosti nemá, a které Snape vadí, protože je ze čtvrti, která nemá dobrou pověst a navíc jí bere sestřinu pozornost. Snape nemá Petunii rád, protože je jen mudla. On i Lily dostanou dopisy z Bradavic a Petunie natolik žárlí, že se s Lily přestane bavit. Tento vztah není nikdy napraven. Na škole je Snape zařazen do Zmijozelu, zatímco Lily je v Nebelvíru. Snape vyniká v předmětech lektvary a obrana proti černé magii. Mezi zmijozelskými se Snape mění, žárlí na Jamese Pottera a jeho přátele, protože si s Lily čím dál víc rozumějí. Navzdory tomu mu jednou James Potter zachrání život, když málem padne do léčky, kterou mu nastražili se Siriusem Blackem. Za to ho Snape nenávidí ještě víc. On si s Lily přestává rozumět, poslední kapkou je chvíle, kdy ji Snape nazve mudlovskou šmejdkou. I když se jí omlouvá, jejich názory jsou natolik různé, že se jejich cesty již nikdy nespojí. Snapeova láska k ní však stále přetrvává. Stane se sice stoupencem lorda Voldemorta, tzv. smrtijedem, ale když se dozví, že věštba, kterou vyslechl od profesorky Trellawneyové v hostinci U Prasečí hlavy a donesl lordu Voldemortovi, se týká jejího syna a že je lord Voldemort chce zabít všechny, žádá Voldemorta, aby ji ušetřil. Navštíví také tajně ředitele školy Albuse Brumbála a prosí ho, aby Lily zachránil. Brumbál mu řekne, že se mu hnusí, protože chce zachránit jen Lily, ale ona že nikdy nebude bez syna a muže šťastná. Tak ho Snape poprosí, aby je zachránil všechny, že pro Brumbála udělá protislužbou cokoli. Jenže Lily položí život za svého syna a Snape je zcela zdrcen. Brumbál ho požádá, zda by mu pomohl ochránit to, za co Lily položila život a co tu po ní zbylo a to je Harry. Snape mu to slíbí, ale nechce, aby se to kdokoli kdykoli dozvěděl. Zhruba v této době požádá lord Voldemort Snapea, aby dělal špeha v Bradavicích. Tehdy dostane místo profesora lektvarů a ředitele zmijozelské koleje. Ještě před Voldemortovým pádem roku 1981 vstoupuje Severus Snape do Fénixova řádu. Albus Brumbál, který jej přijímá, tvrdí, že Snape lituje svých činů a že on mu věří. Do Voldemortova pádu tedy fungoval jako dvojitý agent. Vystavoval se smrtelnému nebezpečí ze strany Voldemorta a smrtijedů jen proto,aby ochránil syna Lily Potterové- Harryho.Přestože je nepopiratelným odborníkem na lektvary a vynikajícím kouzelníkem, jeho pedagogické metody jsou značně rozporuplné. Svým studentům se často vysmívá a ponižuje je a viditelně nadržuje své vlastní koleji. Velice rád strhává body nebelvírským studentům, které nenávidí ještě více, než ostatní. V první knize Harry Potter a Kámen mudrců ho Harry se svými přáteli podezírají, že chce ukrást Kámen mudrců pro Voldemorta, na konci knihy se však dozvídáme, že jej chtěl ukrást profesor Quirrel a Snape kámen ochraňoval. Také rok po roce usiluje o místo profesora obrany proti černé magii, které mu patnáct let ředitel Albus Brumbál nepřidělil. Teprve poslední rok svého působení v Bradavicích toto místo získá. Nutno dodat, že velmi pozvedne úroveň tohoto předmětu. Na konci téhož školního roku, při napadení Bradavic smrtijedy zorganizovaném Dracem Malfoyem, zabije odzbrojeného Albuse Brumbála kletbou Avada Kedavra. Tento čin je však spáchán na přímou žádost samotného Albuse Brumbála. Po pokusu o zničení jednoho z viteálů, je Brumbál postižen kletbou, která ho pomalu zabíjí. Blízká smrt je pro něj tedy nevyhnutelná. Protože ale věří, že Draco Malfoy se ještě může změnit, nechce aby ho zabil. Proto si na Snapeovi vyžádá slib, aby ho zabil sám, namísto Malfoye. Snape pak uprchne společně se smrtijedy na neznámé místo. Krátce poté se Voldemort dostává k plné moci a Snape se stává bradavickým ředitelem. I když je na straně dobra, podaří se mu až do úplného konce klamat Pána zla. Ten ho zabije jen proto, že se domnívá, že Snape se zabitím Albuse Brumbála stal právoplatným majitelem Hůlky osudu, jenže hůlka sice patří kouzelníkovi, který předchozího majitele porazil nebo zabil, ale Brumbála před smrtí odzbrojil Malfoy a toho později odzbrojil Harry. Právoplatným majitelem hůlky je tedy Harry a Snape zemřel zbytečně. Harry se příliš podobá svému otci, na kterého má Snape jen ty nejhorší vzpomínky. Ti dva k sobě nikdy nenajdou cestu, ale přetrvávající láska k Lily způsobí, že Snape nikdy Harrymu doopravdy neublíží a když mu hrozí smrtelné nebezpečí, vždycky ho chrání. Byl to on, kdo mrazivého večera poslal k Harrymu svého patrona v podobě stříbrné laně, což byl mj. také patron Lily Potterové a předal mu pravý meč Godrika Nebelvíra, aby jím mohl zničit jeden z viteálů. Smrt Severuse Snapea je o to bolestnější, že nám byla ukázána pravá tvář tohoto muže až po jeho smrti, kdy si Harry prohlédne jeho vzpomínky, které mu Snape předá těsně před svou smrtí. Teprve tehdy Harry zjišťuje, že Snape ho celou tu dobu chránil. Se Severusem Snapem odchází také poslední spojka Harryho s minulostí rodičů a jejich přátel. Věra Linhartová Věra Linhartová je česká spisovatelka, zakladatelka české experimentální prózy a výtvarná teoretička žijící ve Francii Věra Linhartová se narodila roku 1938 v Brně. Zde také na FF UJEP vystudovala dějiny umění, školu absolvovala v roce 1960 - jako téma diplomové prací si zvolila barokní architekturu na Moravě. Externě také vystudovala estetiku na FF UK. V první polovině 60. letech pracovala nejprve na Krajském středisku památkové péče v Brně a v Pardubicích, poté v Alšově jihočeské galerii. Od roku 1966 se také začala soustavněji věnovat literární činnosti. Po 1968 emigrovala do Francie a od této doby také píše převážně francouzsky. Usadila se v Paříži, kde řadu let pracovala v knihovně Mezinárodní rady muzeí při UNESCO. Od roku 1990 pracovala v muzeu orientálního umění Guimet a zabývala se především japonským a čínským malířstvím. V letech 1978 až 1982 vystudovala japanistiku v Národním institutu orientálních jazyků a civilizací a během doktorandského studia absolvovala roční pobyt na univerzitě Waseda v Tokiu. Rigorózní zkoušku složila v roce 1993 a jako téma doktorské práce si zvolila japonské texty věnované malířství od 9. do 19. století. Debutovala v roce 1964 prózami Prostor k rozlišení a Meziprůzkum nejblíž uplynulého. Pro její prózy je charakteristické prolínání časových pásem, splývání dějů, osob, mísení fikce a reality a hra se slovy. Devítka V roce 2001 Devítka oslavila své deváté narozeniny. Složení kapely se dlouhou dobu jen nepatrně měnilo, donedávna působili v čtyřčlenné sestavě: Jan Brož, Jindřiška Brožová, David a Tomáš Hoffrichterovi. Bratři Hoffrichterovi na podzim 2005 z kapely odešli a nastoupil Petr Havrda. Domovským klubem Devítky byla Malostranská beseda v Praze, kde skupina pravidelně pořádala svůj dlouholetý pořad Folkové večery se svými hosty. Folkové večery se mimo letní sezónu konaly pravidelně vždy první středu v měsíci. Z důvodu rekonstrukce Besedy je teď Devítka pravidelnějším hostem klubu Rikatádo. Mj. můžete Devítku spatřit téměř na všech větších folkových festivalech, případně na koncertech pořádaných po celé republice. Skupina má na kontě pět řadových desek, z ocenění můžeme zmínit Krtečka ze Zahrady nebo Zlatý klíč v anketě Folk & Country. Devítka píše novodobou historii českého folku především jemnou konzervativní muzikou, za jejíž dobrý základ lze považovat tvorbu kapelníka Honzy Brože a právem patří mezi špičky na českém folkovém nebi. Damalasaurus Damalasaurus je neformálním rodovým názvem pro sauropodního dinosaura, žijícího v období střední jury na území dnešní Číny. Přesná klasifikace tohoto dinosaura však dosud není možná. Typovým druhem je D. laticostalis, jehož fosílie pocházejí z Tibetu. Jde o nomen nudum. Dalším druhem je pak D. magnus. Žádný z těchto dvou druhů nebyl řádně popsán a prozkoumán, přestože již v roce 1985 publikoval obě jména paleontolog Zhao. VIG Net Společnost VIG Net a.s. vznikla v roce 2008 oddělením od společnosti Unicorn a.s., která je největší ryze českou firmou poskytující služby v oblasti informačních systémů a informačních a komunikačních technologií. Unicorn byl založen v roce 1990 a v současné době působí jak v České republice, tak v dalších zemích evropského regionu. V roce 2008 dosáhl obratu 1,3 miliardy Kč. VIG Net je provozovatelem informačního systému Unicorn Universe, který je poskytován formou hostovaného řešení. Unicorn Universe je internetová služba nabízející svým klientům komplexní informační systém poskytující podporu zejména pro řízení společnosti, automatizaci procesů, správu dokumentů a sdílení informací. Posláním společnosti VIG Net je nabízet svým klientům řešení, která jim umožní rychleji růst, zaměřit se na vlastní cíle a minimalizovat náklady. Unicorn Universe je internetová služba, v rámci níž jsou poskytovány informační systémy pro řízení podniku a správu veškerých korporátních informací. Poskytování software jako služby zaručí systém dostupný kdykoliv a kdekoliv, vyšší úroveň zabezpečení informací a snížení nákladů na hardware a správu. Společnost VIG Net nabízí několik variant řešení jednotlivě zaměřených na typ cílového zákazníka: Unicorn Universe pro velké firmy, malé a střední firmy, pro školy, svazy a neziskové organizace. Pokročilá nadstavba datových schránek České pošty nabízí řadu funkcí a výhod umožňující rychlejší a efektivnější komunikaci nejen s orgány veřejné moci. Liepaja Liepaja je třetím největším městem v Lotyšsku a důležitý nezamrzající přístav Baltského moře. Liepaja leží v historické zemi Kuronsko 223 km západně od Rigy a žije v ní 86 264 obyvatel. Lloyd Spooner Lloyd Spooner byl americký sportovní střelec, druhý nejúspěšnější sportovec 7. letních olympijských her 1920 v Antverpách. Získal celkem 4 zlaté, 1 stříbrnou a dvě bronzové medaile, lepší byl pouze jeho týmový kolega ze střeleckého družstva USA Willis Lee. Soutěže se zúčastnilo 14 pětičlenných národních týmů, sedmdesát závodníků současně bojovalo i v soutěži jednotlivců, střílelo se vstoje, vkleče a vleže na 300 m vzdálenost. Československo obsadilo v soutěži družstev předposlední příčku. Vítězný tým USA v sestavě Morris Fisher, Carl Townsend Osburn, Dennis Fenton, Willis Lee a Lloyd Spooner vystřílelo 4876 b., druhé skončilo Norsko, třetí Švýcarsko. Není známo pořadí Spoonera v jednotlivcích. Soutěže se účastnilo 15 družstev po pěti závodnících a zvítězili v nich Dánové. I v této soutěži skončilo Československo předposlední, čtrnácté. Za Dány skončily USA, které soutěžily ve složení Carl Townsend Osburn, Lawrence Adam Nuesslein, Lloyd Spooner, Willis Lee a Thomas Brown se ziskem 255 b., třetí skončilo Švédsko. I této soutěže se účastnilo patnáct pětičlenných družstev, tj. 75 závodníků. Československu se v této disciplíně dařilo lépe a skončilo desáté. Zvítězily USA ve složení Carl Townsend Osburn, Lloyd Spooner, Morris Fisher, Willis Lee a Joseph Jackson se ziskem 289 b., v těsném závěsu byla Francie, třetí Finsko. V této disciplíně se prezentovalo 14 pětičlenných týmů. Československo skončilo na osmém místě. Zvítězily USA ve složení Joseph Jackson, Willis Lee, Gunnery Ollie Schriver, Carl Townsend Osburn a Lloyd Spooner, které vystřílely 573 b., druhé Norsko 565 b., třetí Švýcarsko 563 b. Startovalo 14 zemí po pěti střelcích, dohromady 70 závodníků. I v této disciplíně exceloval tým USA, druhá byla JAR, třetí Švédsko, všechny země měly 287 základních bodů. Československo bylo jedenácté. V soutěži jednotlivců startovalo 46 střelců z 11 zemí. Zvítězil Hugo Johansson ze Švédska s 58 b. před krajanem Mauritzem Erikssonem a Lloydem Spoonerem s 56 b. Startovala pouze čtyři družstva po pěti závodnících, tj. 20 střelců. Zvítězilo Norsko, 2. Finsko, 3. USA. Startovala rovněž čtyři družstva, mezi nimiž USA skončily poslední, jejich složení bylo shodné s předchozí soutěží, vyhrálo Norsko před Švédskem a Finskem. Aceh Aceh je autonomní oblastí Indonésie ležící v severním cípu ostrova Sumatra. Aceh byl prvním státem v jihovýchodní a Asi, které přijalo Islám. V 17. století s Sultanát Acech dominoval oblasti Malackého průlivu. Historie Acehu je plná odporu proti vnější správě ať nizozemské nebo indonéské. Acech má velké zásoby nerostných surovin včetně ropy a zemního plynu, velikost jeho zásoby v Acehu je možná největší na světě. Vzhledem ke zbytku Indonésie se jedná o nábožensky konzervativní oblast. Aceh byl nejbližší částí pevniny od epicentra silného zemětřesení v Indickém oceánu v roce 2004. Vlny tsunami zničily většinu západního pobřeží regionu včetně části hlavního města Banda Aceh. 226 000 Indonésanů zemřelo nebo bylo nezvěstných a dalších 500 000 muselo opustit své domovy. Tato událost pomohla sjednat mír mezi indonéskou vládou a místními separatisty. Bitva u Vella Lavella Po ztrátě základny Munda a porážce v bitvě v zálivu Vella se Japonské velení rozhodlo o stažení svých jednotek ze středních Šalamounů. Po opuštění Kolombangary zůstaly Japoncům ve středních Šalamounech pouze dvě posádky a to na ostrově Choiseul a Vella Lavella. Evakuací posádky na ostrově Vella Lavella byl pověřen Tokijský expres pod velením kontradmirála Macudži Idžúina složený z torpédoborců Akigumo, Isokaze, Kazagumo, Samidare, Šigure a Júgumo a dalších 24 malých plavidel, které eskortovaly torpédoborce Fumizuki, Macukaze, Júnagi. Proti tomuto tokijskému expresu byly vyslány dvě skupiny torpédoborců. První pod velením námořního kapitána Walkera ve složená z torpédoborců USS Selfridge, USS Chevalier a USS O'Bannon a druhá pod velením námořního kapitána H. O. Larsona složená z torpédoborců USS Ralph Talbot, USS Taylor a USS La Vallette. Walkerowa skupina narazila na Japonce ve 23:00. Po vzájemném torpédovém útoku byly zasaženy torpédoborce Júgumo a Chevalier. Do neovladatelného Chevalieru narazil O'Bannon. Druhá vlna japonských torpéd zasáhla torpédoborec Selfridge a vážně ho poškodila. Oba torpédoborce zasažené na začátku bitvy se potopily. Júgumo téměř okamžitě a Chevalier ve tři hodiny ráno. Japoncům se úspěšně povedlo dokončit evakuaci posledních 600 mužů ze středních Šalamounů. Tři měsíce trvající boje v této oblasti skončily. Japonci za tuto dobu ztratili 16 lodí a Američané 6 lodí. Malíkovice Obec Malíkovice se nachází v okrese Kladno, kraj Středočeský. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 359 obyvatel. Jean Saubertová Jean Marlene Saubertová, 1. května 1942 Roseburg, Oregon - 14. května 2007 Bigfork, Montana, byla americká sjezdová lyžařka, která získala na 9. zimních olympijských hrách 1964 v Innsbrucku dvě medaile, stříbrnou v obřím a bronzovou v klasickém slalomu. Saubertová se narodila v západooregonském městě Roseburg a vyrůstala uprostřed přírody v komunitě Cascadia. Její otec zde byl lesníkem. Zde se na struskovém kopci Hoodoo Butte učila také lyžovat a začala závodit na okolních horách. Roku 1960 maturovala na Lakeview High School. Tehdy s rodiči navštívila zimní olympiádu 1960 ve Squaw Valley a byla nadšena. V první polovině 60. let dosáhla vrcholných mezinárodních úspěchů ve sjezdovém lyžování. Roku 1966 dokončila Oregonskou státní univerzitu, krátce učila ve Vailu v Coloradu. Její další činnost byla spojena s mormonskou církví a získala magisterskou hodnost na Brigham Young University. Zde se pak věnovala tři roky výuce a trénování lyžování a po návratu do Oregonu začala vyučovat na základní škole v Hillsboro. V roce 1976 byla zapsána do Americké národní lyžařské Síně slávy a r. 1983 do Oregonské sportovní síně slávy. V roce 2002 byla členkou štafety, která donesla olympijský oheň při zahájení zimní olympiády 2002 v Salt Lake City. Roku 2000 odešla na odpočinek, týž rok byla hostem LOH v Sydney. V roce 2001 jí byla diagnostikována rakovina prsu. Od roku 2002 žila v Bigforku v Montaně, věnovala se pomoci místním základním školám, církvi a byla předsedkyní ženského golfového klubu v Eagle Bendu. Zemřela bez vlastní rodiny v Bigforku 14. května 2007. Byla pohřbena po boku svých rodičů ve Florence v Oregonu. V olympijském týmu USA byla Saubertová od roku 1962. První její vystoupení na vrcholné soutěži bylo Mistrovství světa ve sjezdovém lyžování 1962 v Chamonix. Zde skončila šestá v obřím slalomu. Ve své sjezdařské kariéře získala dohromady osm národních titulů ve všech tehdy provozovaných disciplínách. Po úspěšné innsbrucké olympiádě se v roce 1966 Saubertová účastnila mistrovství světa ve sjezdovém lyžování v chilském Portillu a byla čtvrtá ve slalomu. Po tomto MS ukončila sportovní kariéru. Saubertová byla na olympiádě v Innsbrucku jedinou reprezentantkou USA, která získala dvě medaile. Sváděla famózní boje s tehdy kralujícími francouzskými sestrami Christine a Marielle Goitschelovými. Na sjezdovce u Innsbrucku kralovala v obřím slalomu Marielle Goitschelová suverénně, vyhrála časem 1:52,24 min skoro o sekundu. Zato boj o druhé místo zůstal nerozhodnut a byly uděleny dvě stříbrné medaile. Rovným časem 1:53,11 s je získaly Christine Goitschelová a Jean Saubertová. V klasickém slalomu si francouzské sestry pořadí vyměnily, zvítězila Christina před Marielle, třetí za nimi byla Jean Saubertová časem 1:31,36 min. Karel Pech Karel Pech, rodným jménem Antonín Pech, byl český herec, televizní scenárista a režisér, jazykový poradce a pedagog, televizní i rozhlasový moderátor, spisovatel, autor řady osobitých publicistických televizních pořadů, které i sám uváděl. Od roku 1948 působil přibližně 20 let coby herec Národního divadla v Praze, ale již od počátku existence Československé televize s ní aktivně spolupracoval. Byl, mimo jiné, například režisérem cestopisných reportáží z cest Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda. Byl to muž velmi kultivovaného a neobyčejně noblesního vystupování a chování. V šedesátých letech jevil přirozený zájem o obrodný demokratizační proces a v tomto duchu natáčel i pořady pro Československou televizi. Bohužel, po okupaci Československa armádami Varšavské smlouvy, se z něl velmi rychle stal přisluhovač režimu. Točil reportáže o antisocialistickém chování, čímž si vysloužil možnosti, jak vycestovat ze země. Výsledkem toho bylo několik politicky více než indoktrinovaných cestopisů. V zájmu kariéry se stal vzorovým příkladem oportunismu. V roce 1997 byl v pořadu TýTý uveden do pomyslné dvorany české televizní slávy. Bazilika Nanebevzetí Panny Marie a svatého Mikuláše Bazilika Nanebevzetí Panny Marie a sv. Mikuláše ve Žďáru nad Sázavou je původně gotický, barokně za účasti Jana Santiniho přestavěný kostel, který je součástí bývalého cisterciáckého kláštera Studnice Blahoslavené Panny Marie. V roce 2009 byl kostel povýšen na baziliku minor. Výstavba klášterního kostela začala bezprostředně po založení kláštera roku 1252. Roku 1689 byl klášterní kostel poničen požárem, při němž se zřítila tři západní pole klenby hlavní lodi. Zřejmě vzápětí byl poškozený kostel opraven, snad Giovannim Battistou Spinettim di Angelo, který po roce 1701 stavěl nový, svaté Markétě zasvěcený kostelík pro poutníky při vstupu do areálu a do roku 1703 vybudoval také přilehlou novou bránu kláštera. Pravděpodobně po roce 1706 nechal opat Václav Vejmluva upravit interiér v „gotickém“ stylu Janem Santinim. Práce se týkaly především vybudování dvojice hudebních krucht s varhanami. Orientovaný klášterní kostel je situován v centru areálu. Jeho západní průčelí se nalézá přímo proti vstupní bráně. Na jih od kostela byly situovány budovy konventu, dnes z větší části zaniklé. Podoba kostela typově odpovídá jiným raněgotickým cisterciáckým klášterům. Je tvořen dlouhým, bazilikálně uspořádaným trojlodím, transeptem a polygonálně ukončeným kněžištěm. Poměrně strohá západní fasáda je upravena barokně, zde umístěný hlavní portál je gotický. Interiér kostela je zakleknut mohutnými, stroze působícími křížovými žebrovými klenbami. Architektonické detaily jsou modelovány barokním quasigotickým štukem, který částečně překrývá původní, gotické, z kamene tesané architektonické články. Mobiliář je vrcholně barokní. Zcela unikátně doplnil Jan Santini transept, který je „přemostěn“ dvojicí symetrických, velmi subtilně konvex-konkávně tvarovaných barokních krucht, nesoucích dvojici těžce působících barokních varhanních skříní. Unikátně je též řešena dvojice barokních portiků, vsazených do čel příčné lodi. Tyto portiky variují santiniho exteriérové portiky v klášterních kostelů Sedlci či v Kladrubech. Štukový ornament, uplatněný ve středu kleneb nesoucích kruchty, připomíná podobné quasigoticky pojaté ornamentální štukové vzorce Francesca Borrominiho. Gotismem je i v santiniho díle častěji použitý barokně-gotický vzorec dřevěných výplní parapetů krucht. Tyto Santiniho doplňky, především subtilní empory s těžce působící dvojicí varhanních skříní patří k individuálně nejvyhrocenějším výkonům architektovy fantasie. Působí velmi expresivně, překvapivě a paradoxně, takřka přeludně, neboť dojem velmi křehké podpory a přetíženého břemene vzbuzuje téměř dojem neplatnosti gravitace. Merce Cunningham Mercier Philip Cunningham byl americký tanečník a po více než půl století choreograf moderního tance. Spolupracoval například se skladatelem Johnem Cagem nebo s výtvarníkem Andym Warholem a skupinou Sigur Rós. V roce 1953 zažil vlastní soubor Merce Cunningham Dance Company, pro který vytvořil asi dvě stě různých děl. Obecná biologie Pojmem obecná biologie se jednak může myslet průřezový obor biologie pojednávající o společných základech živých soustav, druhak se jím může myslet biologie nezávislá na konkrétní historii života na planetě Zemi, tj. obecná nauka o možném vývoji živých systémů kdekoliv ve Vesmíru. V tomto druhém smyslu ji popsal Stuart Kauffman ve své knize Čtvrtý zákon. Římskokatolická farnost Veverská Bítýška Římskokatolická farnost Veverská Bítýška je jedno z územních společenství římských katolíků v obci Veverská Bítýška s farním kostelem sv. Jakuba Staršího. Uranius Tholus Uranius Tholus je kupovitá hora vzniklá sopečnou činností na povrchu Marsu, která se nachází na severní polokouli v severní části oblasti Tharsis západně od sopky Uranius Patera, severně od další sopky Ceraunius Tholus, východně od zlomového systému Tractus Fossae a Tractus Catena táhnoucího se v jiho-severním směru. Na severu se pak nachází rozmezí mezi oblastí Tempe Terra a lávových plání spojených se vznikem staré štítové sopky Alba Patera. Jedná se o nejmenší sopku sopečné skupiny Uranius. Kužel sopky ukazuje jasné dva impaktní krátery, které vznikly v minulosti. Při srovnání počtu kráterů se sopkou Olympus Mons vychází, že Uranius Tholus je starší sopka. Jeden impaktní kráter s částečně překrytým okrajem lávou v severní oblasti a další tři krátery se nacházejí západně od kužele sopky. Předpokládá se, že samotná sopka vznikla přibližně před 3 miliardami let. Sopka vznikla ve starší tektonicky aktivní oblasti, když následně došlo k překrytí okolních plání novým vulkanickým materiálem. Sopečný kužel v současnosti vystupuje přibližně 3 km nad okolní pláně. Podobně jako další sopky v oblasti je Uranius Tholus interpretována jako štítová sopka vznikla efuzivním vulkanismem lávy s nízkou viskozitou, která byla mobilní, což umožnilo značné rozprostření do okolí. Uranius Tholus současně také ukazuje doklady o pyroklastických erupcích, které byly následně překryty efuzivním materiálem. Vrchol sopky ukazuje struktury typické pro erozi způsobenou tekoucí vodou. Svahy sopky nepřesahují sklon 6 až 12°. Odhadované množství materiálu, které tvoří základnu sopky, je 3 × 10 3 km3 lávy. Sopečná činnost trvala nejspíše 27 000 let. Na vrcholku se nachází sopečná kaldera o rozměru 22 × 19 km. Pojmenována byla v roce 1973 po řeckém bohu nebes - Uranosovi. William Pailes William Arthur Pailes je americký voják, astronaut, 186. člověk ze Země ve vesmíru po letu v raketoplánu. Jeho život je zcela věnován službě v armádě. V roce 1974 ukončil úspěšně vzdělání na United States Air Force Academy v oboru informatika, kde získal titul bakaláře. V roce 1981 získal titul magistra v tomtéž oboru na Texas A&M University. Byl vojenským letcem na ředě základen v USA a Velké Británii. V roce 1982 byl zařazen do armádního výcvikového střediska budoucích astronautů, po třech letech absolvoval let raketoplánem a pak se vrátil k vojenské službě. Ze střediska kosmonautů USAF odešel v roce 1988. Používal přezdívku Bill. Zúčastnil se mise ryze vojenské, špionážní a také velice utajované, s označením NASA STS-51-J, podle evidence COSPAR 1985-092A. V posádce byli samí vojáci-důstojníci: plukovník Karol Bobko, podplukovník Ronald Grabe, major David Hilmers, plukovník Robert Stewart a major William Pailes od kosmické divize USAF. Během letu, který startoval na kosmodromu Canaveral na Floridě 3. října 1985 vypustili dvě vojenské družice typu DSCS-3 s desetiletou životností a po čtyřech dnech se vrátili v pořádku na kosmodrom základny Edwards v Kalifornii. Během letu raketoplán dosáhl výškového rekordu 515 km nad Zemí. Hromosvod Kapela byla založena roku 1994, tehdy jako dětské seskupení. Dnes je členům kapely kolem 25 let. Ondřej Fencl – sólový zpěv, kytary, harmonika, klávesy + hudba a texty Hoax Hoax je nevyžádaná e-mailová, Jabber nebo ICQ zpráva, která uživatele varuje před nějakým virem, prosí o pomoc, informuje o nebezpečí, snaží se ho pobavit apod. Hoax většinou obsahuje i výzvu žádající další rozeslání hoaxu mezi přátele, příp. na co největší množství dalších adres, proto se někdy označuje také jako řetězový e-mail. Běžní uživatelé hoaxům často věří a jednají podle nich, či je považují za pouhý neškodný vtip, odborníci a správci sítí často hoaxy chápou jako nebezpečný jev, kterému je nutno se bránit. Mezi důvody škodlivosti patří např.: Hoax zpravidla využívá neinformovanosti, naivity nebo jinak manipuluje s uživatelem. Hoaxy nabývají několika typických forem: Odborníci se shodují, že pokud dostaneme takovýto e-mail, je dobré kontaktovat odesílatele, a pokusit se ho poučit o zbytečnosti a nezřídka kdy také o škodlivosti jeho počínání. Do budoucna by se takto dalo ušetřit mnoho času i energie. Občas se však může stát, že jde o reálné varování před hrozbou, které je vhodné rozeslat dále. To se ovšem doporučuje pouze v tom případě, kdy si je uživatel jistý, že se o Hoax opravdu nejedná. Například, když znáte odesílatele a víte, že rozumí tomu co píše, že Hoax neposílá a důvěřujete mu. Známy server, HOAX.cz, zabývající se touto tématikou, uvádí jednoduché pravidlo, jak jednoduše rozeznat Hoax od důležité informace: „V praxi můžeme použít následující pravidlo: Jestliže zpráva obsahuje výzvu k hromadnému rozeslání na další adresy, je to s největší pravděpodobností HOAX.“ Samozřejmě, že neplatí na 100%, ale alespoň částečně se rozeznat dá. Existuje mnoho důvodů, které mohly vést původního autora Hoaxu k odeslání zprávy. Většinou se snaží se zabavit, někoho nebo něco poškodit, popřípadě udělat z lidí hlupáky. V mnohých případech se jedná o naprosté absurdnosti, to však nebrání mnoha uživatelům v dalším rozesílání této zprávy. Oficiálně z banky: Jakmile se ocitnete v kritické situaci a musíte pod nátlakem vybrat peníze z bankovního automatu na požádáni/přinuceni násilníkem, zadejte svůj PIN opačně: to je od konce - např. máte-li 1234, tak zadáte 4321, automat vám peníze přesto vydá, ale též současně přivolá policií, která vám přijde na pomoc. Tato zpráva byla před nedávnem vysílaná v TV, protože málo lidí využívalo tuto skutečnost, protože o tom nevěděli. Přepošlete toto co nejvíce lidem. Nepřidávejte si do kontakt listu na ICQ uživatele xxx-xxx-xxx. Je to vir a po udělení autorizace vám smaže všechna data na disku, včetně kontaktů na ICQ a automaticky se rozešle všem vašim přátelům. Od xx.xx.xx bude ICQ placené!! Ale ještě máte šanci s tím něco udělat, podepište petici na www.xxx.com!! Potom odešlete tuto zprávu x lidem a stiskněte F1. Vaše ikonka zmodrá a placení se vám vyhne. E gia V písni Mistero učinil Battisti jisté poznámky na adresu Mogola, což ještě zvýšilo tlak mezi oběma a vedlo to až k tomu, že Mogol roku 1990 prohlásil, že už nebude více poslouchat Battistiho disky. Ve Windsurf windsurf poukazuje Battisti na sport, který si tehdy oblíbil. Dürrhennersdorf Dürrhennersdorf je obec Německu, v Sasku, v Horní Lužici v zemském okrese Zhořelec, poblíž na hranic s Českou republikou. Obec leží asi 6 km jižně od Lobavy, na železniční trati Lobava — Habrachtice.Mezi známé rodáky patří Willi Hennig. Dominika Červenková Dominika Červenková je česká reprezentantka v moderní gymnastice, která startovala na olympijských hrách v Aténách. Červenková se začala věnovat moderní gymnastice ve čtyřech letech. Od juniorského věku si vydobyla přední postavení v české moderní gymnastice, v odvětví, které na olympijských hrách v Sydney v roce 2000 nemělo české zastoupení. Pod vedením trenérky Ivany Pokorné se Červenková v roce 2003 zařadila do reprezentačního družstva seniorek. Na mistrovství republiky obsadila druhé místo ve čtyřboji za Kateřinou Kopáčovou a vyhrála svůj první mistrovský titul s míčem. Na mistrovství světa v Budapešti, které bylo kvalifikační akcí pro olympijské hry v Aténách, ale českou jedničku porazila. Obsadila 18. místo v kvalifikaci a ani její propad na 25. místo ve finále nepřipravil Českou republiku o jedno olympijské účastnické místo. V roce 2004 Červenková vyhrála poprvé mistrovství titul ve čtyřboji a byla potvrzena jako česká reprezentantka pro olympijské hry. V pouhých šestnácti letech byla nejmladší členkou českého olympijského týmu v Aténách, kromě toho byla také nejmenší. V poslední sestavě s kuželi měla problémy a obsadila v kvalifikaci čtyřboje 20. místo, ale stala se jedním z miláčků řeckého publika. V roce 2005 se Červenková v Baku znovu zúčastnila mistrovství světa a obsadila 16. místo ve víceboji. Zúčastnila se také Světových her v roce 2005 v Duisburgu, které v moderní gymnastice nahrazují absenci finále s jednotlivými náčiními v olympijském programu. Nejlepšího výsledku dosáhla Červenková se stuhou, kde jí na devátém místě jen 0,05 bodu chybělo k postupu do finále. V následujícím roce Červenková plánovala plně využít svých minulých výsledků především na mistrovství Evropy, ale musela většinu sezóny vynechat a místo toho podstoupit dlouhou rehabilitaci, aby se zbavila problémů se zády spojených s rychlým růstem. Chyběla kvůli tomu na všech velkých soutěžích včetně evropského šampionátu. Výsledky opakovaných vyšetření nebyly jednoznačné, a tak nebyla pro rok 2007 zařazena do seniorské reprezentace. Po dlouhé pauze se vrátila krátce před mistrovstvím republiky 2008, na kterém obsadila čtvrté místo a plánuje se pokusit o návrat na mezinárodní scénu. Zahraniční publikum si Červenkovou oblíbilo pro její dynamické sestavy, čisté držení těla a přiměřenou flexibilitu, vytýká jí ale nedostatek odvahy riskovat a občasné hrubé chyby. Fanoušci ji mají rádi také díky její vřelé a přátelské povaze a milému úsměvu. Nejoblíbenější gymnastkou Červenkové je Anna Bessonovová z Ukrajiny, zatímco trojnásobného olympijského vítěze v hodu oštěpem Jana Železného uvádí jako nejoblíbenějšího sportovce mimo gymnastiku. Josef Smolík Profesor ThDr. Josef Smolík, Dr. h.c., D. D. h.c., STM byl český evangelický teolog. Jeho spis Současné pokusy o interpretaci evangelia byl přeložen do angličtiny, korejštiny, japonštiny a ruštiny. Arubská vlajka Arubská vlajka je modrá se dvěma úzkými žlutými vodorovnými pruhy v dolní části listu. V jeho levém horním rohu je červená, bíle lemovaná čtyřcípá hvězda. Modrá barva symbolizuje moře a oblohu, čtyřcípá hvězda ostrov Aruba a pozdrav jejích obyvatelů lidem na všechny čtyři světové strany. Červená barva hvězdy je připomínkou původního indiánského obyvatelstva z kmene Aravaků, bílý lem znamená slunečné pláže ostrova. Žlutá barva představuje polní hospodářství a někdejší těžbu zlata. RS09 RS09 byl německý traktor a nosič zemědělského nářadí. Jedná se o jednoduchý stroj, který byl dodáván z tehdejší Německé demokratické republiky do států východního bloku, byl užíván i v Československu, stále ho ještě díky své nenáročnosti můžeme ojediněle vidět u českých soukromých zemědělců. První stroje RS09, které se vyráběly od roku 1955, měly vzduchem chlazený dvouválcový benzínový motor, od roku 1962 byla dodávána verze s dvouválcovým vznětovým motorem. Konstrukce traktoru byla jednoduchá, v zadní části byl umístěn motor, převodovka, pohon kol brzdové ústrojí, a ovládací mechanismy. Stroj byl bez kabiny, některé verze však měly ochranný rám, který mohl být opatřen i plachtou proti nepříznivým povětrnostním vlivům. Střed stroje tvořil nosník, na který se daly zavěsit či umístit různé zemědělské mechanismy. Na přední části nosníku byla instalována přední náprava s řízenými koly. Po ukončení výroby a dodávek „er-e-sů“ a jejich náhradních dílů do Československa docházelo k úpravám těchto traktorů, byly do nich např. instalovány motory domácí výroby zn. Zetor nebo Slavia. Kniha Moudrosti Kniha Moudrosti je jednou z deuterokanonických knih Starého zákona, která byla sepsána v 1. století př. n. l. pod vlivem antického mudrosloví. Zásadní je především koncept Moudrosti, jakožto zprostředkující bytosti mezi Bohem a světem. Řecký název i verše 9,7nn knihu přímo připisují králi Šalomounovi, je však jisté, že ve skutečnosti byla sepsána až v 1. století př. n. l. v době helénismu, a to zřejmě v Egyptě. V Egyptě totiž žila významná židovská komunita, která přeložila Starý zákon z hebrejštiny do řečtiny. K překladům byly navíc připojeny i spisy psané v řečtině, čímž vznikla Septuaginta. Jednou ze zmíněných řeckých knih byla i Moudrost Šalomounova, která měla odpovědět výzvě antického mudrosloví a představit vlastní Knihu Moudrosti, ve které se snaží židovský autor pohanům dokázat, že Hospodinova moudrost předčí moudrost všech národů, a zároveň posílit sebevědomí Židů žijících mezi pohanskými národy. Později byla kniha přeložena do latiny a do své Vulgáty ji přejal i Hieronymus. Pro vývoj židovské filosofie je významná především myšlenka Moudrosti, jež vznikla na základě dobových spekulací o hypostasích, tj. zprostředkujících bytostech mezi Bohem a světem. Moudrost tak představuje Boží pomocnici, učitelku lidstva, dech Boží moci. Spis nese jasné stopy dualismu: Bůh je světu natolik vzdálený, že je potřeba zprostředkující bytosti. Zároveň však kniha zůstává pevně zakotvena v židovském monoteismu a staví se proti modloslužbě a mravní uvolněnosti. Vlk obecný Vlk obecný je psovitá šelma. Postupná domestikace tohoto druhu vedla k vydělení poddruhu Canis lupus familiaris – psa domácího. Původně byl rozšířen po celé severní polokouli, nyní je jeho výskyt značně omezen – jeho stavy radikálně poklesly a na mnoha místech byl vyhuben. V Česku, se vyskytují poměrně v malé míře, pravidelně pouze při hranicích se Slovenskem Vlk obecný je největší psovitá šelma. Samice bývají menší než samci, velikost vlka záleží také na poddruhu. Vlci žijící na severu jsou obecně větší než poddruhy z jižní části areálu. Vlk se na první pohled podobá německému ovčáckému psu, liší se však od něj v několika drobnostech. Má širší a zašpičatělejší hlavu, šikměji postavené oči a kratší, výrazně trojúhelníkovité uši. Vlci mají 42 zubů. Vlčí špičák může být dlouhý až 6,5 cm, silné trháky a mohutné žvýkací svaly umožňují vlkovi chytit a zabít kořist. Vlčí srst se skládá ze dvou vrstev: vrchní vrstva je tvořena hustými chlupy, které odpuzují vlhkost, podsada je měkká a slouží jako tepelná izolace. Izolační schopnost vlčí srsti je tak dobrá, že na vlkovi netaje sníh. Vlci mají huňatý ocas, který v zimě používají jako přikrývku. Severní poddruhy mají srst také podstatně delší a hustší než jižní. Vlci jsou po lidech nejrozmanitějším druhem na světě – jejich srst může být čistě bílá, úplně černá, vybarvená ve všech odstínech šedé, skořicová, krémová, hnědá, stříbrná i zlatá. Možné jsou samozřejmě všechny přechody. Zbarvení také závisí na sezóně. Zimní srst bývá světlejší a hustší. Většina vlků má tmavší hřbet a světlejší břicho, často mívají tmavší masku okolo očí. U vlka eurasijského, poddruhu vlka obecného, převládá podle sezóny rezavohnědý až šedočerný odstín, pouze spodní část těla a vnitřní strany končetin jsou nažloutlé až bělavé a vnější okraje ušních boltců černé. Pruh tmavší srsti se někdy táhne i středem hřbetu. Vlci obývající tundru a polární oblasti bývají i celoročně úplně bílí. Byly popsány případy, kdy vlk během několika let úplně změnil barvu. Štěňata polárních vlků mají krémovou barvu, až postupem času vyblednou. I úplně černí vlci mohou postupem let získávat stále světlejší barvu, někdy se z černého vlka stane i bílý vlk. Vlci jsou velmi přizpůsobivým živočišným druhem, dokážou žít v pouštích, suchých stepích, v lesích, bažinách i v tundře. Vlci bývali po člověku nejrozšířenějším živočišným druhem. V mnoha poddruzích obývali celou severní polokouli. Na mnoha místech byl ale vlk člověkem vyhuben. Vlivem pronásledování a lovu, které trvalo až do nedávných let, vlk zmizel z velké plochy svého původního areálu, a bohužel bylo nenávratně ztraceno i mnoho poddruhů vlka. Vlčí populace na Blízkém východě a v Asii nejsou chráněné místní legislativou a na většině míst jich ubývá. Křížení se zdivočelými psy snižuje genetickou kvalitu populace. V Severní Americe žije stabilní populace v Kanadě, na Aljašce a v severních amerických státech. V Anglii vlk vyhynul v roce 1486, ve Skotsku v roce 1743 a v Irsku v roce 1770. V západní Evropě prakticky nežije, ve Skandinávii je velmi vzácný. Větší populace pravděpodobně přežívají pouze ve Španělsku, Itálii, Polsku, Rusku, Řecku, Finsku a Turecku. Ve východní Evropě a na Balkáně nejsou chráněni a jejich stavy se snižují. Na mnoha dalších místech sice chráněni jsou, ale vlivem pytlačení a ztráty přirozeného prostředí jich také ubývá. Ve Skotsku a ve Francii běží programy na jejich reintrodukci. === Stavy na Slovensku === Vlci se na Slovensku vyskytovali zejména v jeho východní a střední části v lesnatých a hornatých oblastech, zejména okolo pramenů řek Ondava, Hron, Laborec a v Nízkých a Vysokých Tatrách. Jejich počet se v roce 1960 pohyboval okolo 174 jedinců stálých a cca 100 jedinců přebíhavých z Polska a SSSR . Až do roku 1975, kdy se jeho stavy snížily až na 40 kusů, byl vlk považován za škodnou a za jeho ulovení byly dokonce vypláceny státní odměny . Od roku 1975 byl vlk hájen vždy půl roku, od roku 1994 je hájen celoročně . Počet vlků na Slovensku se v současnosti odhaduje na 130 - 180 kusů . === Stavy v Česku === Vlk obecný je v Česku chráněným druhem. Vlci žili na území Česka v hojném počtu do konce 17. století, poté jejich stav klesal kvůli lovu, až byli na přelomu 19. a 20. století zcela vyhubeni. První potvrzené údaje o návratu vlků na území Česka pocházejí z roku 1994. Několik jedinců obývá Beskydy, kam přišli ze Slovenska. Jsou velmi ohroženi nelegálním odstřelem. Odhaduje se že k roku 2006 bylo v Beskydech přibližně 10 jedinců. Ojediněle se vlci vyskytují také v Rychlebských horách a Jeseníkách , pozorování osamělých jedinců bylo hlášeno i na Šumavě . Vlci jsou predátoři, kteří žijí ve smečkách, jejichž velikost závisí na tom, zda je dostatek potravy. Smečka se soustřeďuje kolem páru, který má mláďata, a může mít až 20 členů. Protože vlci loví ve skupině, mohou zabíjet zvířata větší, než jsou oni sami. Živí se hlavně jeleny, losy a severoamerickými soby karibu. Hladová smečka se odváží napadnout i osamoceného bizona. Vlk může najednou sníst asi 10 kg masa. Průměrná spotřeba jedince na den je 2 kg masa, přičemž dokáže vydržet i několik dní bez potravy. Lotyšská hokejová reprezentace na MS 2009 Sestava lotyšské hokejové reprezentace, která skončila na celkovém 7.místě na mistrovství světa v hokeji v roce 2009. Vachš Vachš je řeka v Tádžikistánu. Celková délka řeky je 786 km dlouhá, z čehož 133 km teče pod jménem Bartang. Na horním toku se nazývá Surchob. Povodí má rozlohu 39 100 km2 a jeho převážná část se nachází v Pamírsko-alajské horské soustavě. Vzniká soutokem řek Kyzylsu a Muksu a nejprve teče pod jménem Surchob na západ. Pod levým přítokem Obichingou se již nazývá Vachš a mění směr na jihozápad. Teče převážně v úzké dolině, která má tvar písmene V a místy má charakter soutěsky. Ve vzdálenosti 170 od ústí vtéká do Vachšské doliny, kde se rozděluje na ramena. Po soutoku s řekou Pjandž, vytváří Amudarju, jejíž je pravou zdrojnicí Zdrojem vody jsou sněhové srážky a horské ledovce a v menší míře také dešťové srážky. Nejvyšších vodních stavů dosahuje od května do září. Průměrný průtok vody činí 660 m3/s, maximální v červenci 3120 m3/s a minimální v únoru 130 m3/s. Voda v řece se vyznačuje vysokou kalností, jež dosahuje 4,16 kg/m3. Na řece byly vybudovány Golovná a Nurecká vodní elektrárna, za jejichž hrázemi vznikly přehrady. Voda se v široké míře využívá na zavlažování, k čemuž slouží také zavlažovací kanály. Na dolním toku je možná vodní doprava. Na řece leží města Nurek, Kurgan Tube, Kalininabad. Bitterness the Star Bitterness the Star je debutové studiové album aljašské post-hardcore/metalcore hudební skupiny 36 Crazyfists. Bylo vydáno 4. duben 2002 pod hlavičkou Roadrunner Records, v produkci Eddie Wohla. Předcházela mu demo nahrávka s názvem 99 Demo, která obsahoval čtyři skladby, které se poté objevily na tomto albu, a to „Circle The Drain“, „One More Word“, „Chalk White“ a „Disarray“. Iljušin Il-103 Iljušin Il-103 je ruský jednomotorový malý cestovní letoun. Let prvního prototypu se uskutečnil 17. května 1994, první sériový kus vzlétl roku 1997. Stroj slouží nejen pro přepravu osob, ale i jako sportovní letoun. Ila-kabkabi Ila-kabkabi byl králem horní Mezopotámie na konci 19. stol. př. n. l.. Jeho předky byli patrně semitští nomádi. Během své vlády uzavřel na nějaký čas spojenectví se sousedním králem Mari, Tagitlim. Tato koalice však neměla dlouhého trvání, rozpadla se a později jejich vztah přerostl do otevřeného konfliktu. Ila-kabkabi byl otcem známého krále Šamši-Adada I., kterému se podařilo ovládnout rozsáhlé oblasti Mezopotámie. Seznam představitelů Afghánistánu Seznam státních představitelů Afghánistánu zahrnuje hlavy afghánského státu od získání plné suverenity v roce 1919. Émile Zola Émile Zola byl francouzský spisovatel, představitel naturalismu. Narodil se v rodině italského inženýra, který byl kdysi důstojníkem Napoleonovy armády, a život jej nakonec zavedl do jižní Francie. Zolův otec zde začal pracovat na stavbě zavodňovacího kanálu, který měl svést říční vodu k městečku Aix-en-Provence. Otec však náhle zemřel, a tak na Zolovo vzdělání nezbylo mnoho peněz. V té době se na celý život spřátelil s pozdějším slavným malířem Paulem Cézannem. Po neúspěšném studiu odešel pracovat do nakladatelství Hachette, kde okolo sebe soustředil skupinu mladých romanopisců – tzv. medanská skupina. Svými pokrokovými názory měl velkou zásluhu na liberalizaci politického života ve Francii.Významně se angažoval zejména v Dreyfusově aféře, kdy otevřeným dopisem prezidentu republiky pod názvem J'accuse hájil nevinu kapitána Alfreda Dreyfuse, neprávem odsouzeného za špionáž. Zemřel údajně nešťastnou náhodou na otravu oxidem uhelnatým poté, co se mu ucpal komín kamen. Zpočátku psal Zola kratší prózy, ještě ovlivněné romantismem, a po šest měsíců řídil literární kroniku Evénement. Zde v ostrých kritikách napadal řadu významných postav tehdejšího literárního světa. Za první „naturalistický“ román označil Zola již Paní Bovaryovou a za román zásadního významu pak Germinii Lacerteuxovou bratří Goncourtů. Po třech neúspěšných pokusech se Zola prosadil až v roku 1867 románem Zola je také autorem sborníků kritických statí o divadle a literatuře: Podtitul "přírodopisná a sociální studie jedné rodiny za druhého císařství". Autor tímto cyklem vytvořil jakousi obdobu Balzacovy Lidské komedie druhé poloviny 19. století. Uvádí zde vůbec poprvé jako hlavní postavy obyčejné dělníky a lidi z periférie. Potomci rodiny se stávají dělníky, horníky, kněžími, vědci, zemědělci, vojáky, podnikateli, spekulanty, živnostníky, prostitutkami i politiky, jejich prostřednictvím autor bez příkras dokumentuje dobu a společnost. Určujícím znakem celého cyklu jsou přechody jednotlivých postav více díly, ve kterých se postupně vyvíjejí. Doriath Doriath byla říše Sindar v Tolkienově Středozemi. Vládl jí král Thingol. Byla nazývána opásaná země, protože královna Melian, jedna z Maiar, ji obklopila pásmem kouzel, přes něž nemohl proniknout nikdo bez Thingolova svolení. Doriath byla země lesů, které obklopovaly řeku Sirion. Nacházely se zde tři rozlehlé lesy: Neldoreth na sever od Sirionu, Nivrim na západě a Region, hlavní les v království a mimo Melianin pás lesy Brethil a Nan Elmoth. Král Thingol, jež byl i králem všech Sindar, považoval za svou zemi vše od Gelionu po moře Belegaer. Při Velké pouti elfů do Valinoru se Elu Thingol ztratil v lese Nan Elmoth. Část jeho lidu na něj čekala, ale část vedená jeho bratrem Olwëm se s pomocí Ulma doplavila do Valinoru. Když Thingol konečně vyšel z lesa, založil s Melian, svou novou manželkou, říši, která se tehdy jmenovala Eglador. Melianin pás vznikl později, až když říši začaly napadat Morgothovy stvůry, hlavně skřeti. Pod jeho ochranu se stáhlo mnoho z lidu Sindar a po první bitvě v Beleriandu také mnoho Laiquendi. Trpaslíci z Belegostu a Nogrodu vyhloubili síně Menegrothu, jež se stal hlavním centrem říše. Když na začátku prvního věku přišli Noldor do Beleriandu, zakázal jim Thingol vstoupit do Doriathu s výjimkou Finarfinova domu, jež byl spřízněn s jeho bratrem Olwëm. Lidem to později také nedovolil, jenom lid Haladin se mohl usídlit v lese Brethil, což se stalo na žádost Finroda. První, kdo bez dovolení prošel Melianiným pásem, byl Beren, syn Barahirův, z Beorova domu. Dostal se do Neldorethu, tam potkal Lúthien a navzájem se do sebe zamilovali. Později Melianin pás překročil vlk Carcharoth, ale Thingol, Beren, kapitáni Beleg a Mablung a pes Huan ho ulovili a zabili. Túrin zde žil, když byl mladý, po nějaké době však utekl, protože zabil jednoho z elfů, který ho urazil. Nevrátil se ani na prosby přítele Belega. Později zde žila jeho matka Morwen a sestra Nienor, dokud se ho nevydaly hledat do Nargothrondu. Húrin přinesl do království poklad z Nargothrondu včetně Nauglamíru, trpasličího náhrdelníku. Thingol dostal nápad spojit krásu silmarilu a Nauglamíru. Pozval si trpaslíky, aby mu vsadili siilmaril do Nauglamíru, těm se však klenot zalíbil. Zabili Thingola a ukradli náhrdelník. Melian po smrti svého manžela z Doriathu odešla a s ní i její ochranný pás. Daleko se ale trpasličtí řemeslníci nedostali, kromě dvou byli při útěku povražděni. K ostatním trpaslíků se donesla zpráva, že Thingol jim nechtěl vydat odměnu a zabil je. Trpaslíci z Nogrodu vyslali vojsko, jež ukradlo náhrdelník a vyplenilo Doriath. Při cestě zpátky však byli všichni postříleni Zelenými elfy z Ossiriandu. Lúthien a Beren dostali klenot. Po smrti Berena a Lúthien se silmaril a Nauglamír dostaly do rukou Diora, syna Thingola a dědice trůnu. O tom se však dozvěděli Fëanorovi synové a vyplenili Doriath. Dior a Fëanorovi synové Celegorm, Caranthir a Curufin byli zabiti, zbylý doriathský lid opustil zničenou říši a odešel do Sirionských přístavů. Když na konci prvního slunečního věku Válka hněvu rozervala Beleriand, Doriath poklesl spolu s dalšími zeměmi do moře. Seznam planetek 131501-131750 Poznámky: Prov. ozn. - první provizorní označení planetky; Abs. mag. - absolutní hvězdná velikost; a - velká poloosa dráhy v astronomických jednotkách; e - excentricita dráhy; i - sklon dráhy ve stupních; P - doba oběhu v rocích; - Typ obj. - klasifikace objektu do rodiny, kódy pro označení tříd: CNT - skupina kentaurů, HLD - Hildina skupina, JUT - Jupiterův troján, MBA - planetka v hlavním pásu, SDO - objekt z Kuiperova pásu. Data použita se svolením / Data used with permission © IAU: Minor Planet Center. Estetická hodnota Estetická hodnota je významový útvar/významový proces, na jehož vzniku nebo dění participuje estetické osvojování si světa člověkem. Estetická hodnota integruje hodnoty mimoestetické: noetické, politické, erotické, etické atd. Vzniká a vytváří se v estetickém zážitku z hlediska estetického postoje. Existuje jako potenciál příslušného objektu. K časovým objektům přistupuje jako dočasné, finální určení. Estetická hodnota stojí na hiearchicky budovaných estetických kvalitách. V procesu estetické recepce je vnímatel dvakrát dočasně vytržený z časového plynutí, poprvé na počátku tvorby estetického objektu a v závěru tvorby. Cílem je vybudovat hodnotový celek s konečnou estetickou hodnotou. Matej Krajčík Matej Krajčík je slovenský fotbalový záložník nebo obránce, momentálně působící v týmu SK Slavia Praha. Odchovanec slovenské Senice, působil na Slovensku také v Považské Bystrici a Malackách. V Česku hraje od dvaceti let. Od léta 2001 hrál za Horní Počernice, kde si ho vyhlédla Slavia. Do sestavy se však i kvůli zraněním neprosadil a proto odešel v létě 2004 na hostování na Žižkov. V zimě odešel na hostování do Českých Budějovic. V létě 2005 se vrátil do Slavie, kde hraje na pravé straně zálohy nebo i obrany. V sezoně 2007/2008 získal se Slavií mistrovský titul. Na konci roku 2008 mu ve Slavii skončila smlouva, čehož využila italská Reggina Calcio, v jejímž týmu od roku 2009 nastupoval. Danou sezonu však začal ve Slavii a ta v ní získala mistrovský titul. Stal se tak podruhé mistrem ČR. Po sestupu Regginy do druhé ligy se Matej vrátil do Slavie Praha. Jan Vidím V roce 1982 vystudoval gymnázium v Praze. Od roku 2003 studuje na Policejní akademii ČR v Praze. Byl členem Občanského fora a v roce 1991 jedním ze zakládajících členů ODS. V letech 1993 až 1996 byl tajemníkem Magistrátu hlavního města Prahy. Od roku 1996 je nepřetržitě členem Poslanecké sněmovny PČR za ODS. Ondřej Bárta Ondřej Bárta je český fotbalista, který hrál první českou fotbalovou ligu. Do svého týmu si ho vybralo vedení Bohemians a první sezonu za tento tým odehrál 15 utkání. Bohemians poté sestoupili a po návratu do první ligy se už Bárta do prvního týmu prakticky nedostal. Jílek Jílek je rod trav, tedy z čeledi lipnicovitých. Jedná se o jednoleté dvouleté až vytrvalé byliny. Jsou trsnaté, stébla vystoupavá až přímá. Listy jsou ploché, na vnější straně listu se při bázi nachází jazýček. Květy jsou v kláscích, které jsou přisedlé a tvoří dvouřadýlichoklas. Klásky jsou zploštělé, úzkou hranou k vřetenu přitisklé, zpravidla vícekvěté. Na bázi klásku je jen 1 pleva, dolní z plev chybí, jen vrcholový klásek má 2 plevy. Pluchy jsou blanité až pergamenové, bez osin nebo s osinami. Plušky jsou úzce kýlnaté a brvité. Plodem je obilka, která okoralá. Rod je rozšířen v Evropě, Asii i Severní Americe, ale zdomácnělý je i jinde. Rod jílek je příbuzný rodu kostřava. Proto se také vytvářejí mezirodoví kříženci, hybridní rod se jmenuje ×Festulolium. Nejznámější je kříženec mezi kostřavou luční a jílkem vytrvalým, který se jmenuje ×Festulolium loliaceum a kříženec mezi kostřavou luční a jílkem mnohokvětým, který se jmenuje ×Festulolium braunii. Kříženci zpravidla vypadají jako jílek, ale mají spodní klásek či klásky stopkaté. Jsou často uměle přisévány do kulturních luk. V České republice můžeme vidět v současnosti jen 2 druhy z rodu jílek. Velmi hojný je jílek vytrvalý, který obsazuje krátkostébelné louky, často sešlapované. Jílek mnohokvětý bývá robustnější a má osiny. Je to druh hojně přisévaný do kulturních produkčních luk. Další 2 druhy v České republice kdysi rotly, ale už je dlouho nikdo nenašel, proto jsou považovány za nezvěstné- A2. Jsou to jílek oddálený, což byl plevel ve lnu a jílek mámivý, což byl plevel v obilí. Pravoslavný kostel svatého Václava Pravoslavný kostel svatého Václava byl postaven na základě projektu ruského architekta Petra Levického v letech 1930-1931 jako první pravoslavná stavba v Brně vůbec. Základní kámen kostela byl posvěcen dne 6. července 1929, tohoto čestného úkolu se ujal sám Vladyka Gorazd, na jehož počest byla později u vstupu do kostela umístěna pamětní deska. Stavba kostela trvala necelé dva roky a dne 25. května 1931 byl kostel vysvěcen. V 90. letech 20. století byla ke kostelu přistavěna samostatná zvonice. V pravidelných termínech se zde konají Svaté liturgie a večerní bohoslužby. Velká Hleďsebe Obec Velká Hleďsebe se nachází v okrese Cheb, kraj Karlovarský. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 2212 obyvatel. Součástí obce je rozsáhlý areál bývalých kasáren Klimentov, vybudovaný v padesátých letech a vojáky opuštěný v roce 2004. Jeho kapacita byla 2500 vojáků,zařazených do pěších, tankových, raketových uskupení. Součástí byly i jednotky PtP a vně kasáren řada obytných domů pro vojáky z povolání. Ministerstvo obrany areál předává obci. Nezvěstice Nezvěstice jsou vesnice v okrese Plzeň-město, kraj Plzeňský. Ke dni 28. 8. 2006 v celé stejnojmenné obci žilo 1379 obyvatel. Přestože je obec od 1. ledna 2007 součástí okresu Plzeň-město, přímou součástí města Plzeň se zatím nestala. Do konce roku 2006 byla obec součástí okresu Plzeň-jih. Valentina Kameníková Valentina Kameníková, rozená Valentina Michajlovna Wax byla česká klavíristka a hudební pedagožka ukrajinského resp. židovského původu. Pocházela z rodiny hudebního skladatele. Během 2. světové války byla vzhledem k svému původu odsunuta na Sibiř, studiu hry na klavír se mohla plně věnovat až po válce, což nejprve probíhalo v Oděse na místní hudební škole i na oděské konzervatoři, posléze pak na konzervatoři v Moskvě. V roce 1954 se provdala a od roku 1957 s rodinou přesídlila do Československa, od té doby žila a pracovala zde. V letech 1959 až 1961 absolvovala postgraduální studium hry na klavír na pražské AMU u profesora Františka Raucha. Od roku 1963 učila na pražské konzervatoři, od roku 1970 pak působila jako docentka na pražské AMU. Jednalo se o výbornou interpretku klasické ruské hudby s vynikající klavírní technikou, jenž byla odbornou kritikou vysoce ceněna. Mnoho hudby bylo také nahráno na gramofonové desky, kterých bylo vydáno okolo padesáti. Antony Město leží na řece Bievre, 12 kilometrů od centra Paříže se kterým je spojuje linka příměstské železnice RER B. ImageSize = width:455 height:373 PlotArea = left:50 bottom:50 top:30 right:30 DateFormat = x.y Period = from:0 till:100000 TimeAxis = orientation:vertical AlignBars = justify ScaleMajor = gridcolor:darkgrey increment:50000 start:0 ScaleMinor = gridcolor:lightgrey increment:10000 start:0 BackgroundColors = canvas:sfondo Světová meteorologická organizace Světová meteorologická organizace je mezivládní organizace se 187 členskými státy a dalšími oblastmi. Vznikla z Mezinárodní meteorologické organizace, která byla založena roku 1873. Roku 1947 byla obnovena Světová meteorologická organizace pod záštitou Organizace spojených národů. Výkonný výbor a sekretariát organizace sídlí v Ženevě ve Švýcarsku. V roce 1950 se WMO stává zvláštním odborem OSN pro meteorologii, operativní hydrologii a související geofyzikální vědy. Nejvyšším orgánem WMO je Kongres. Ten zasedá jednou za 4 roky. Mezi zasedáním kongresu řídí činnost organizace Výkonná rada. Kongres WMO schvaluje dlouhodobé plány, schvaluje maximální výdaje na další období, schvaluje technické předpisy ve vztahu k mezinárodnímu meteorologickému a operativnímu hydrologickému pozorování. Volí předsedu a místopředsedy organizace a členy Výkonné rady a jmenuje Generálního sekretáře. Výkonná rada je tvořena předsedou a místopředsedy, 6 předsedy oblastních sdružení a 14 zvolenými řediteli meteorologických služeb. Výkonná rada se zodpovídá Kongresu. Výkonná rada koordinuje WMO mezi zasedáními Kongresu WMO. Oblastních sdružení je šest: Afrika, Asie, Jižní Amerika, Severní Amerika, Centrální Amerika a Karibik, Jihozápadní Pacific a Evropa), tvoří je Členové. Úkolem Oblastních sdružení je řídit meteorologickou činnost ve své oblasti. Osm technických zmocněnců sestává z expertů stanovených Členy, zabývají se věcmi v určitých oborech meteorologie. Sekretariát, v jehož čele je Generální sekretář, slouží jako administrativní, dokumentační a informační centrum organizace. Připravuje, sestavuje, produkuje a distribuuje publikace organizace, vykonává úkoly stanovené Konvencí WMO a jinými základními dokumenty. Poskytuje podporu výše uvedeným útvarům. Konvence WMO byla podepsána 11. října 1947 a sestává se z 32 článků. Jedním z prvních 22 signatářů konvence a zakladatelů bylo i Československo . Za Československo ji podepsal prof. dr. Alois Gregor. Konvence WMO nabyla platnost 23. března 1950, přičemž toto datum se bere jako den vzniku WMO. 23. březen se slaví jako Světový den meteorologie. Vlajka WMO je modrobílá jako u jiných organizací OSN, tvoří jí bílá mapa světa ověnčená ratolestmi a osmicípou hvězdou, respektive růžicí a nápisy WMO a OMM z francouzského a druhého oficiálního názvu Organisation Météorologique Mondiale. Symbolem WMO se také stala budova WMO v Ženevě ve Švýcarsku, kterou navrhli architekti Brodbeck & Roulet. Rododendron Pěnišník je rod rostlin náležící do čeledi vřesovcovité. Je to velký rod s více než 1000 druhy a nepočítatelným počtem odrůd. Většina z pěnišníků nápadně kvete. Rod obsahuje rostliny označované zahradníky jako azalky. Pěnišník je národní květina Nepálu. Pěnišníky jsou keře a nebo malé, stromy. Nejmenší druh dorůstá 10–100 cm výšky a největší, R. giganteum může být více než 30 m vysoký. sinogrande. Pěnišníky mohou být buď stálezelené, nebo opadavé. U některých druhů je spodní část listu pokryta chloupky. Některé z nejznámějších druhů jsou oblíbeny pro své velké květy. Existují skalkové druhy s malými květy a drobnými listy ale též tropické druhy, jako jsou druhy v sekci Vireya které se často pěstují jako epifyty. Blízce příbuzný pěnišníkům je Rhodothamnus chamaecistus, známý jako „trpasličí rododendron“, který se vyskytuje jen ve východní části Alp s podobným výskytem jako Rhododendron hirsutum. Český název pěnišník pochází pravděpodobně od Presla, pravděpodobně byl ovlivněn ruským názvem pjanišník, který uvádí Pallas ve Flora Rossica. Moderní ruština tento název ale už nezná. Místní názvy pro pěnišník jsou někdy poetické, například alpská růže . Latinské slovo Rhododendron pochází z řeckého slova Rhodos, růžový, červený, a dendron, strom. Název Rhododendron, byl až do 17. století výraz pro oleandr a Carl von Linné jej použil pro pěnišníky. Před tím byl pro pěnišník používán název Chamaerhododendros. Linné rozdělil pěnišníky na dvě skupiny – na rhododendrony a azalky. Název azalka odvodil od řeckého azaléos, což znamená suchý, vyprahlý. Rododendrony jsou většinou stálezelené keře nebo stromy s nerovnými kmeny, ale existují i opadavé a polopadavé druhy. Většina je terestrických, ale některé druhy patří mezi epifyty. Větévky a olistění některých druhů jsou vonné. Příkladem může být rojovník bahenní ,který je celý silně vonný. Kůra pěnišníků je červenohnědá, nebo zelená. Listy, většinou s krátkým řapíkem jsou uspořádány na větvičkách střídavě. Čepel je zpravidla celokrajná, jen zřídkakdy jemně zubatá. Velikost listu se liší od 1-2 cm po více než 50 cm, výjimečně dosahuje až po 100 cm dlouhé a 30 cm široké u Rhododendron sinogrande. Na rubu listů vyrůstají chloupky, nebo jsou listy na rubu plstnaté či šupinaté. Květenství jsou většinou vrcholičnatá, květenstvím je hrozen nebo chocholík, některé druhy ale kvetou jednotlivě. Oboupohlavné zvonkovité trubkovité, nebo miskovité květy jsou pětičetné. Kalich je vytrvalý, 5-8-lalokovitý. Tyčinek je pět až deset, ojediněle více. Semeník má 5–10 vzácně i více pouzder. Plodem je tobolka válcovitá, kuželovitá, nebo vejcovitá, někdy zakřivená, pukající odshora. Dozrává koncem léta. Semena až 3mm velké jsou velmi početné, křídlaté nebo obou koncích s přívěšky nebo vlákny. Křídlatá semena mají lesní druhy, epifytní je mají velmi velká. Plnokvětost je způsobena přeměnou tyčinek na květní plátky. Pěnišníky kvetou od ledna do srpna, většina z nich ale v dubnu až květnu, všechny květy současně. V tomto období jsou velmi krásné, kvetení je příčinou jejich popularity a velkého zahradnického zájmu. Květy jsou často vonné, některé i velice silně, vůně se liší od omamné po nesnesitelnou. Variabilita v rámci druhu může být velmi vysoká. Například barvy květu u Rhododendron ambiguum jsou velmi pestré: většinou žluté se zelenými skvrnami, ale existují i fialové. Některé americké azalky kvetou obvykle žlutě, oranžově, ale také zářivě červeně zbarvené. Informace o barvách v literatuře jsou často od bílé přes růžovou až purpurovou, bez skvrn. Rhododendron Schlippenbachii a Rhododndron vaseyi jsou známé pro jejich růžové květy, ale existují i čistě bílé kvetoucí. Tvary květu se mohou lišit. Mnoho druhů kvete fialově až modře: Rhododendron impeditum, Rhododendron scintillans, Rhododendron russatum, některé kvetou růžově a jsou velmi nízké: Rhododendron keleticum, Rhododendron radicans. Poměrně málo známé jsou, červeně kvetoucí druhy a existují i druhy kvetoucí tmavočerveně. Počet chromozómů x= 13. Nejvíce druhů je diploidních, ale velký počet je i tetraploidních a hexaploidních, zatímco oktaploidnía dodekaploidní druhy jsou vyjímkou. Kořeny jsou mělké, většina druhů koření v hloubce 15cm. Kořeny někdy přesahují obvod koruny. Rod je rozdělen na podrody, sekce, podsekce a oddělení. Základním znakem k dělení jsou znaky na listu, zvláště pak chlupy na spodní straně. Pěnišníky podle tohoto znaku dělíme na lupinaté -Lepidotae, huňaté -Vilosae a vločkaté –Floccaceae . V roce 1998, Handbook of Rhododendron Ramp Handlingpomocí revidované klasifikace rozděluje pěnišníky na sedm podrodů, ty pak jsou rozděleny na oddíly a pododdíly. V současné době je rozdělen do čtyř velkých a čtyř malých podrodů: Nedávné genetické výzkumy způsobily pokračující přeskupování jednotlivých druhů a skupin v rámci rodu a také způsobily že rod rojovník, který byl původně samostatný byl překlasifikován do drodu pěnišník. Další změny v podrodech jsou v současné době navrhované , včetně sloučení podrodu Hymenanthes do podrodu Pentanthera. Pěnišníky jsou rozsáhle křížené nejen mezi pěstovanými druhy. Mezi původními druhy pěnišníků lze najít přírodní hybridy (R. × intermedium. Přírodní kříženci se často vyskytují v oblastech, kde se výskyt původních druhů překrývá. Existuje více než 28.000 kultivarů pěnišníků zaznamenaných v v mezinárodním registru International Rhododendron Registry, v držení společnosti Royal Horticultural Society. Nejvíce byly vyšlechtěné pro jejich květy, ale některé ze zahradních kultivarů jsou zajímavé pro dekorativní listy a některé jsou okrasné kůrou nebo mají dekorativní větvičky., Pěnišníky jsou pozůstatkem flóry třetihor, třetihorním reliktem. V tomto období zasahoval i do Evropy areál teplomilných druhů. Rozšíření pěnišníků bylo mnohem širší a předpokládá se, že souvislé. Čtvrtohorní klimatické změny ale umožnilo přežití jednotlivým skupinkám ve specifických podmínkách. Od roku 552 př.n.l. až do 8. století, korejští, a čínští mniši a jeptišky navštěvovali Japonsko a při svých cestách převáželi oblíbené rostliny mezi Čínou, Koreou a Japonskem.Tito mniši introdukovali do Japonska řadu oblíbených stromů a keřů Víme však, že čínská Mniši pěstovali své oblíbené květiny v chrámech a na jiných posvátných místech. Kryptomérie, která je endemická v Japonsku a mnoho odrůd japonských kamélií a azalek se stalo oblíbenou součástí čínských zahrad. Jako první popsal všechny pěnišníky francouzský botanik Tournefort, který popsal všechny tehdy známé druhy rostlin. Bylo jich asi 800 a mezi nimi šest Chamaerhododendronů. V letech 1690-92 Engelbert Kaempfer, sloužil ve službách holandské Východoindické společnosti žil v Japonsku a jeho Amoenitates Exoticae, publikovaná v roce 1712, dává obdivuhodný přehled japonských rostlin. Získal údaje o mnoha z nich, včetně lidových jmen. Mezi nimi jedna azalka nyní známá jako Rhododendron obtusum var. Kaempferi Wils. Kaempfer zmiňuje jedenadvacet azalek. C. S. Thunberg v roce 1775 navštívil Japonsko ve funkci lékaře na nizozemské společnosti a v roce 1784 zveřejnil ve své Flora japonica,popis flóry Orientu také popis azalek. Prvními do Evropy dovezenými rostlina pěnišníku byl Rhododendron indicum pojmenovaný původně botanikem Breyre jako Chamaerhododendron exoticum amplissimum floribus lilaceis. Během poslední čtvrtiny 17. století Jakob Breyne,obchodník z Gdaňsku a význačný botanik, navštívil Holandsko a našel zde růst několik slavných pěstovaných zahradních rostlin z Orientu, které byly zaznamenány v jeho Prodromus Plantarum. Na straně 24, bod. I, publikované v roce 1680, čteme " Chamaerhododendron exoticum amplissimus floribus liliaceis. Frutex spectabilis elegans. In horto Beveringiano. To je rostlina, kterou Linné později pojmenoval Azalea indica. Breyne neříká, z jaké země tento keř byl do Evropy dovezen, ale S. Hermann, ve své Academici Horti lugduno-batavi, v katalogu, s. 152, popisuje stejnou rostlinu pod názvem "Cistus indicus Ledi alpini foliis, floribus amplis," a informuje, že ji nalezl v Jaccatra, což je Batavie, na Jávě. Významně se pěstování pěnišníků rozvíjí v 18.století ,kdy je šlechticové pěstují kolem svých sídel. Zde dochází i k samovolnému křížení. V Hortus Kewensis u Azalea indica je uvedeno, že je pěstován v Kew a že byl dovezen z Číny 1808 na palubě lodi Východindické společnosti "Cuffnels" kapitánem Wellbank. Tato rostlina byla Rhododendron simsii Planch. a zde začala záměna Linného druhů s čínskou azalea, která stále přežívá. Prostřednictvím aktivit příslušníků Východindické společnosti na konci 18.století a na počátku 19. století byly anglické zahrady obohaceny mnoha čínskými rostlinami. Nejvíce aktivní byl důstojník John Reeves, který jako Vrchní inspektor čaje ve Východindické společnosti, pobýval na Macao a Kanton 1812 - 1831. Záměrné pěstování začalo především v Angli v královských botanických zahradách v Kew v 19. století. Prvního záměrného křížence vyšlechtil v roce 1870 angličan Herbert ze Spofforthu a nazval jej „Hybridum“. Vznikla z něj skupina kultivarů pěnišníků, která je stále rozšiřována novými kultivary. V ČR byla na pozemcích Univerzitní botanické zahrady na Smíchově v roce 1844 pěstován tehdy bohatý sortiment 18 druhů, pěnišníky však zanikly se zrušením zahrady. Šlechtění pěnišníků je v ČSSR záležitostí převážně Výzkumného ústavu okrasného zahradnictví v Průhonicích, přestože už dlouho existuje i Ústav dendrobiologie v Mlyňanech. Průhonický ústav vyslal do Číny dendrologa Camillo Schneidera a podnikl i několik expedic na Kavkaz a ze získaného materiálu bylo vypěstováno množství rostlin, které dodnes rostou v parku v Průhonicích. Kromě mnoha kultivarů byly v ústavu vyšlechtěny i odolné podnože. Je známo asi 1000 druhů z Asie, Evropy, Severní Ameriky, Austrálie a Asie. Oblast rozšíření sahá od pobřeží až do vysokých hor, v oblastech od tropické džungle po tundru.. Pěnišník je velmi široce rozšířený rod na většině povrchu severní polokoule s výjimkou suchých oblastí, a rozšířený i na jižní polokouli v jihovýchodní Asii a severní Australasii. Poměrně menší druhy se vyskytují v Severní Americe a Evropě. Velmi málo rododendronů se vyskytuje v Jižní Americe a v Africe . V Číně se nachází 571 druhů z toho 409 endemických.Roste zde škála různých druhů s odlišnými požadavky. Největší druhová rozmanitost je Himálajích v Uttarakhand, Nepálu a Sikkim po Yunnan ,S'-čchuan a dalších významných oblastech v horách Indočíny, v Jižní Korei, Japonsku a na Tchaj-wanu. Navíc existuje značný počet tropických druhů pěnišníků od jihovýchodní Asie po severní Austrálie Austrálii. Zde rostou dva druhy. V nepřístupných horách roste Rhododendron lochae. Více než 55 druhů je známých na Borneu a 164 v Nové Guineji. V Severní Amerika Severní Americe roste stejně jako v Asii Rhododendron camtschaticum a podobně jako v Evropě Rhododendron lapponicum. Z Ameriky byl do Evropy introdukován Rhododendron catawbiense a roste zde i Rhododendron nudiflorum, Rhododendron canescens, Rhododendron viscosum a další druhy. Některé druhy jsou jedovaté pro herbivory - pro dobytek i volně žijící zvířata. Tyto rododendrony mají toxin nazvaný grayanotoxin z třídy diterpenů, je obsažen nejen v listech, ale také v nektaru a pylu. Staly se již případy otrav u člověka po nadměrném požívání medu z nektaru Rhododendron ferrugineum a Rhododendron ponticum. Lidem je dlouho známo, že lze onemocnět z pojídání medu včel opylujících rododendrony a azalky. Xenofón popsal podivné chování řeckých vojáků po konzumaci medu ve vesnici obklopené rododendrony. Později bylo známo, že nektar z těchto rostlin má mírně halucinogenní a projímavé účinky. Při těžké otravě může být zpomalená srdeční činnost, puls slábne až nastabne koma a smrt ze zástavy dýchacího systému. Podezřelé pěnišníky jsou Rhododendron ponticum a Rhododendron luteum, které najdeme v severní části Malé Asie. Jedenáct podobných případů bylo zdokumentováno v Istanbulu v Turecku v roce 1980. Známy jsou případy otrav pasoucí ch se zvířat, otrávených prostřednictvím konzumace listí, například ovcí. Rododendron je velmi toxický pro koně, některé ze zvířat hynou během několika hodin i když většina koní má tendenci se konzumaci pěnišníku vyhnout, pokud mají přístup k dobré píci. Většina druhů pěnišníků a jejich hybridů je široce používáno jako okrasné rostliny v parcích v mnoha částech světa. Mnoho druhů a kultivarů se pěstuje komerčně. Rododendrony jsou ceněny pro svůj habitus, velikost, květy, a skutečnost, že mnohé z nich jsou stálezelené. V některých oblastech, jsou větší rododendrony prořezávány na stromu podobné formy. Některé druhy, jako jsou R. arboreum a R. falconeri nakonec rostou do výšky 10–15 m. Pěnišníky jsou komerčně pěstovány v mnoha oblastech na prodej a někdy sbírány ve volné přírodě, což je praxe již vzácná ve většině oblastí. Velcí komerční pěstitelé ve Spojených státech se nachází na západním pobřeží. Velkopěstitelé vybírají k pěstování druhy pro různé vlastnosti, jako je odolnost vůči kořenové hnilobě, brzy rašící, snadné zakořenění nebo jiné rozmnožování a prodejnost. Z pěnišníku R. luteum se vyráběl v SSSR parfém. Druh pěnišníku dříve nazývaný rojovník byl používán k výrobě repelentů. Jsou zprávy že rostlina má účinky proti horečce, potopudné, močopudné, omamné a hepatoprotectivní účinky proti nemocem, pravděpodobně je to účinek antioxidantů. Pěnišníky obsahují flavonoidy, saponiny a fenolové sloučeniny. Xiong a další zjistili, že kořen rostliny schopen regulovat funkce ledvin, snižuje aktivitu NF-?B. Xiong et al. have found that the root of the plant is able to regulate kidney function by reducing the activity of NF-?B. Tinktura se používala k léčení revmatismu, výtažek z Rododendron caucasicum se užívá proti otravě rtutí. Některé druhy mají mírně povzbuzující účinek,V rumunských Karpatech z květů chráněného R. kotschyi se dělaly dva druhy osvěžujících nápojů. Rhododendron ponticum je státní květina indické oblasti Kašmíru a Pákistánu, který ovládá Kašmír. Pěbnišník Rhododendron arboreum je národní květina Nepálu. Rhododendron niveum je státní strom Sikkim v Indii. Rhododendron je také státní strom Uttarakhand, Indie. Rhododendron catawbiense, převládající pěnišník v Appalačských horách, je státní květina státu Západnií Virginie, a je na vlajce Západní Virginie. Rhododendron macrophyllum, převládající rododendron na tichomořském pobřeží a na Kaskádových horách je květ státu Washington. Stejně jako ostatní rostliny z čeledi vřesovcovité, většina rododendronů preferuje kyselé půdy s pH zhruba 4,5–5,5. Rostliny budou v případě, že půda není dostatečně kyselá trpět chlorózou. Vápník snáší a rostoucí ve vápencových Alpách.. Půdu můžeme okyselit přidáním rašeliny, nebo je dopoučována prášková síra. Jako zemina je vhodná jehličnatka, ale nejvhodnější je vláknitá rašelina. Výzkumníci tvrdí, že rostliny se vysázené do směsi obsahující rašeliník budou vzdorovat onemocnění lépe. Rašelina v půdě reguluje dostupnost vody, takže kořeny nejsou příliš vlhké a rašeliník poskytuje ochranu proti nemocem. Jako přísady jehličnatá hrabanka, listovka, borová kůra, rašeliník je vhodnou přísadou půdy. V USA se do půdy přidávají i hobliny a piliny, po úpravě pH 0,2% kyselinou fosforečnou. Vhodnou přísadou je i písek, nebo perlit s polystyrenem. Některé tropické druhy podrodu Vireyas a několik dalších druhů rododendronů roste jako epifyty a vyžadují lehkou zeminu podobnou jako epifytní orchideje. Rododendrony mají vláknité kořeny a raději propustné půdy s vysokým obsahem organických látek. V oblastech s málo propustnými půdami nebo v alkalických půdách, se rododendrony se často pěstují v příkopech naplněných rašelinou. Pečlivém zalévání je důležité u čerstvě vysázených rostlin. Vzhledem k tomu, že jemné kořeny pěnišníků často napadají houby, je propustnost půdy důležitým faktorem. Lze zjistit jak je půda propustná - vykopat díru 50 cm hluboko a naplnit ji vodou. Pokud není voda odvedena z díry do čtyř hodin,je vhodné instalovat drenážní dlaždice k odvádění přebytečné vody, nebo pěnišník pěstovat na vyvýšeném záhonu. Je třeba aby půda nikdy nevyschla úplně, ale nebyla příliš vlhká. Zalévání je nutné kromě během dlouhého suchého období. Upřednostňují stinná vlhká chráněná místa. Je ovšem pravda, že některé některé odrůdy snáší plné slunce dobře. Plné slunce více stimuluje kvetení. Přesto volíme raději severní stranu budov, tak, aby nebyly vystaveny prudkému slunci a nikdy nesázíme pěnišníky samostatně, ale ve skupině s nějakým stromem, který je už před výsadou dost vzrostlý, aby poskytl stín. Nejhůře působí slunce brzy zjara, kdy může popálit listy, nebo celkově oslabit rostlinu tak, že je náchylná k chorobám. Pěnišníkům prospívá také každoroční mulčování. Vhodné je také používat jako zimní kryt listí, kompost, atp. Nevhodná je výsadba pěnišníku u velkých betonových ploch,nebo ploch, které jsou v létě rozpálené sluncem. Pěstování v nádobách Při pěstování v květináčích je důležité použít květináče tvarované do šířky, protože kořeny pěnišníků tak rostou. Mělce a do šířky. Výškově postačí do 30 - 40 cm. Po přesazení je důležitá zálivka. Keře v přírodě obvykle dobře přežívají zimu pod sněhem, kdy studená pokrývka sněhu je chrání před mrazem a je zdrojem vody. Při pěstování v zahradě je dobře připravit pěnišníky na zimu nastýlkou listí, nebo kompostu a přes zimu zalévat. Velmi silně nedoporučujeme, přesazovat rododendrony z volné přírody, protože i když mají nejlepší péči v zahradách mají zde jen malou šanci na přežití. Rostliny zakoupené ve školkách porostou výrazně lépe. Začátečníci by měli vybírat spíše hybridní druhy. Velmi snadno se pěstují hybridy pěnišníku, ale i. Množí se semeny, řízkováním, odrůdy lze štěpovat, některé odrůdy můžeme množit oddělky a je používáno i meristémové množení. Při množení hřížením také nižší větve lze zasypat zemí. Zakořeňují už prvním rokem, ale je vhodné hřížence oddělit až po dvou letech . Pěstované kultivary pěnišníků se většinou snadno množí řízky. Kromě řízků lze k vydatnějším způsobům množení použít i nařízkovaná samotná očka s listem. Hnojí se tekutými, nebo organickými hnojivy. Lépe méně než více, ideálně do léta, na konci zimy a před květem. Pro dostatečné kvetení je doporučeno dát důraz na obsah fosforu. Z půd, v kterých jsou rhododendrony pěstovány se živiny rychle vyplavují, proto je vhodné je pravidelně v malých dávkách doplňovat. Většinou lze zakoupit hnojiva speciálně určená pro acidofilní rostliny – nezvyšují pH půdy, nebo ph půdy můžeme snížit i používáním zelené skalice. Od poloviny léta omezíme zcela přísun dusíkatých hnojiv. Smyslem opatření je zabránit zbytečném u namrzání. Z organických hnojiv je vhodná močůvka. Cholorózu může vyvolat nedostatek železa, nebo nadbytek vody, či vápník v půdě. Rostliny mají chlorotické listy, mladší listy a později i starší ,vybělují a opadávají. Pomáhá aplikace chelátů železa v případě nedostatku železa, v případě nadbytku vápníku pomůže výměna většího objemu zeminy. Nedostek dusíku může způsobit žloutnutí listů popstupně ke středovému nervu, vrcholy rostlin jsou načervenalé a načervenalé skvrny se objevují i na listech. Starší listy blednou rychleji a opadávají. Nejvhodnější je použít síran amonný. Nedostatek draslíku se projevuje podobně jako nedostatek dusíku. Rostlina od vrcholu žloutne. Listy žloutnou, ale žilnatina zpočátku zůstáváv zelená, později se listy svinují a opadávávají. Problém lze řešit přidáním síranu draselného do půdy. Nedostatek fosforu se projevuje matnými ale sytě zelenými listy, menší násadou květů, zastavením růstu a usycháním větví. U středního žebra listu se objevují červené skvrny, které se rozšiřují. Do půdy můžeme přidat superfosfát. Dostatek vody je nezbytný. Pěnišníky můžou trpět v zimě nedostatkem vody ,pokud byl podzim suchý. Nadbytek vody podporuje houbové choroby a chlorózu. K zálivce je nevhodná vápenitá voda, ideální je voda dešťová, nebo povrchová. Zamokření snáší R. canadense. V zakouřeném prostředí se vice daří druhům s lesklým listem, např. Rhododendron x laetevirens, Rhododendron fortunei, Rhododendron praecox, Rhododendron minus, Rhododendron williasianum a kultivarům. Pěnišníky obvykle neřežeme, ale v mládá snáší řez dobře. Přerostlé exempláře Rhododendron ponticum, nebo Rhododendron carawbiense lze zmladit i později, dobře regenerují. Při nákupu prostokořených rostlin na podzim, riskujeme, že nakoupíme rostliny, které byly v zahradním centru celé léto. Nejlepší je nakupovat rostliny, které jsou čerstvě vykopané. Nicméně, většina rostlin zakoupených na jaře, právě kvete. To je nejméně příznivá doba na vydobývání rostlin. Vhodnější je tedy nakoupit rostliny na podzim, kdy na stanovišti lépe zakoření během zimy a využije výhody zimních srážek. Rozhodně důležitější než stav nadzemní části je stav kořenového systému. Kořeny musí mít dostatek kořenového vlášení a nesmí být poškozené. Hrnkované rostliny mohou být výhodnější koupí, ale někdy prodejci jen nahrnkují neprodané prostokořené rostliny a prodávají je jako hrnkované. Pěnišníky mají mělké kořeny a kořeny mohou být vážně poškozeny herbicidy, nebo solemi z chodníků v zimním období. Půda u zdiva, jako jsou základy a chodníky je obvykle alkalická což může znamenat problém a způsobit chlorózu. Problémy také můžou údajně způsobit kořeny ořešáku. Ty uvolňují chemické látky, které jsou toxické pro rododendrony a mnoho dalších druhů rostlin. Vážně jej může ohrozit zaplevelení. Pěnišníky snadno přerostou jiné rostliny. Fyziologická choroba způsobují nepříznivé vlivy prostředí, například nedostatek vody se projevuje slabým růstem, vadnutím. Hnědé skvrny na listech může způsobit sluneční úpal. U základních prvků je nedostatek jednotlivých prvků vyživy popsán v oddíle hnojení. Nevhodná pH se projevuje žloutenkou, nebo načervenalým odstínem listů a způsobuje i nedostatečnou výživu rostlin. Celkové oslabení je příležitostí pro choroby a škůdce. Špatné podmínky mohou přispět k onemocnění pěnišníků. Časté jsou houbové choroby. K závažným onemocněním patří Phytophthorová kořenová hniloba, plísňové nemoci napadající stonek a větvičky rostlin, Ohio State University. Odumírání výhonů způsobuje houba Physalospora rhododenri, nebo Phytophtora cactorum. Pokud je rostlina napadena nebezpečnou houbou Phytophtora cinnamomi, rostlinu je třeba vykopat a spálit. Rez rhododendronová, Chrysomyxa rhododendri ,houbová choroba způsobuje hnědé a červené rozšiřující se skvrny na listech,na kterých se zespodu vytvářejí spory. Skvrnitost, Cercospora rhododendri, která způsobuje nepravidelné skvrny na listech a Phylostica maxima která vytváří šedohnědé skvrny jer třeba ošetřovat organickými fungicidy. Pěnišníky mohou trpět i Pestalozzia rhododendri a Pestalozzia macrotricha, jejich větve mohou být napadeny houbou Chondrostereum purpureum a nebo se na listech mohou objevit černé skvrny po napadení houbou Septoria azalae. Poškození způsobující ztloustnutí listů způsobuje i Exobasidium japonicum a nerovnosti na povrchu listů houba Exobasidium rhododenri. Hnilobu pupenů způsobuje houba Sporocybe azaleae, opad květů může mít na svědomí Ovulinia azaleae. Plíseň šedá, Botrytis cinerea, která napadá všechny druhy rostlin, může napadat i oslabené pěnišníky. Škůdci poškozují listy a otvírají tím často cestu k napadení rostliny houbovou chorobou Pycnostysanus. Padání listů způsobuje Drepanopeziza ribis.Puchýře způsobuje virová mozaiková choroba přenášená mšicemi. Takovou rostlinu je třeba vykopat a spálit. Na kořenech se může usídlit houba václavka Armillaria mellea a v takovém případě je dobře všechny napadené části rostliny pečlivě odstranit i s půdou, vyrýt celou rostlinu a spálit. Existuje mnoho druhů hmyzu, který je buď přímo parazitem pěnišníků, nebo se jimi příležitostně živí. Pěnišky napadají brouci nosatci kteří jsou hlavními škůdci rododendronů. Pěnišník vyhledávají jako potravu pro larvy někteří zástupci řádu Lepidoptera. Na listech se pase vzpřímenka azalková, zavíječ, okraje listů ožírají píďalky, nebo lakonosec rýhovaný. Pěnišníky napadá také roztoč, sviluška, vlnovník, třásněnka skleníková, molicí, červec, nebo roztočík. Vrcholky rostlin spřádá obaleč. Větvičky napadá housenka nesytka,.. Důležitým škůdcem je i ploštice. Pokud je to nutné, je je na jaře možné omezit porosty pěnišníků pomocí postřiku herbicidu na bázi triclopyru. V západní a střední Evropě jsou rododendrony kvůli svým velkým červeným, fialovým nebo bílým květům pěstovány jako okrasné keře. Některé druhy jsou vnímány jako invazní rostlina, která se rozšiřuje v zalesněných oblastech a nahrazuje přirozený podrost. Rhododendron ponticum je obtížné odstranit, neboť její kořeny vytvářejí nové výhonky. Pěnišník je zodpovědný za zničení mnoha přirozených stanovišť a půdy na Britských ostrovech. Tam, kde jsou vhodné podmínky, pěnišník konkuruje původním rostlinám. Pod nepropustnou pokrývkou jeho listů hynou druhy rostlin, které nejsou schopny růst v důsledku nedostatečného světla. To zase vede k následné hynutí původních zvířat. Rhododendron ponticum se na stanovišti množí vegetativně i semeny. Jediná rostlina nakonec vytváří koberec mnoha metrů neprostupných větví. Pokud se vodorovné větve dotýkají země, budou zakořeňovat a neustále se rozšiřuje oblast pokrytí. Semena pěnišníku jsou drobná, a ve větru se dobře rozptýlí. Každá květina může mít mezi třemi a sedmi tisíc semen, takže velkýkeř dokáže vyrobit několik milionů semen ročně. Nejlépe semu daří v narušených oblastech, kde původní vegetace byla nějakým způsobem narušena. Mykorrhiza hub s kořeny rostlin pěnišníku poskytuje konkurenční výhodu a umožňuje rostlině prosperovat v chudé půdě. Potenciálně toxické chemikálie, fenoly a diterpeny, známé jako grayanotoxiny, se vyskytují v listí, květech a nektaru rododendronů Rhododendron ponticum. Tyto toxiny činí Rh. ponticum nepřijatelný pro většinu býložravců. Fenoly jsou nejvíce koncentrují v mladých tkáních, jako jsou rašící listy a pupeny. Jde o ochranu před býložravci. Lepivý exudát fyzicky odrazuje i malé bezobratlé. Případy otravy dobytka může mít za následek smrt u zvířat jako ovce a skot, pokud jej pozřely v dostatečném množství. Je nutné pečlivě přemýšlet o umístění včelích úlů pokud je pěnišník významně rozšířen v oblasti. Existují důkazy pro alelopatické interakci mezi pěnišníky a jinými rostlinami. Tím je myšlena nejen inhibice klíčení, nebo růst sazenic konkurenčních druhů, ale i přímá otrava. Jak bylo uvedeno výše, tkáně rododendronů obsahují značné množství fenolů a dalších potenciálně toxických chemikálií, kterí vylučují i do okolí. Existuje také důkaz pro omezení mykorrhizy u kořenů sazenice konkurenčního druhu rostlin. Jakmile pěnišník obsadil nějaké území, jen několik původních druhů rostlin a živočichů přežilo. V zalesněných oblastech pouze velké stromy. Protože nedovolí vyrůst sazenicím, jakmile velké stromy uhynou zůstane krajina porostlá pěnišníkem. Poté, co původní rostliny zmizely, zvířata, která byla závislá na vymizelých druzích buď přímo, nebo nepřímo nemohou přežít. Oblasti zasažené pěnišníkem jsou v podstatě neplodné. Květy Rhododendronu jsou velmi atraktivní pro hmyz, zvláště čmeláky. V hlavním období kvetení květnu - červnu, upoutají pozornost opylujícího hmyzu a prakticky vyloučí opylení všech ostatních rostlin. V důsledku toho se nemohou jiné rostliny úspěšně množit. I pokud Rhododendron byl odstraněn toxický humus nasycený alelopatickými látkami zůstává. Jediné řešení je odstranit jej. Avšak i poté, snadno se může na stanoviště vrátit díky semenům uloženým v půdě.nejvhodnějším řešením je přijmout opatření v poměrně raném stádiu, aby se předešlo obsazení lokality pěnišníkem. Pěnišníky stejně jako většina dalších rostlin z čeledi vřesovcovité žijí v symbióze s kořenovými bakteriemi, mykorhize. Pokud je na místě pěnišník převládající, může chránit půdu před ohněm. Seznam kódů ISO 639-1 ISO 639 v současnosti definuje tři tabulky jazykových kódů. Tento seznam obsahuje seznam kódů standardu ISO 639-1 a k těmto kódům zahrnuje i informaci o příslušných kódech ISO 639-2 a ISO 639-3. Seřazen je podle kódů ISO 639-1. Pánev Slovo pánev není jednoznačné a může být označením pro : Slut Slut byla česká HC kapela. Vznikla v roce 1993 a v roce 2003 přerušila svoji činnost. Začinali jako čistě „tvrdá“ kapela, později se jejich koncerty proměňovaly na rytmické rituály s nádechy dubu a reggae za účasti 2 perkusionistů a DJe. V období devadesátých let Slut odehráli několik desítek koncertů jak „sólových“, tak společně s kapelami GNU, Point, Michael's Uncle, Mad House Chicago I.R.A., P.S., Plexis, OTK a mnoha dalšími. Vystupovali v mnoha pražských klubech 007, U zoufalců, Modrá Vopice, squat Ladronka V roce 1994 hráli na Crosstown Traffic festivalu v Praze, kde mimo jiné vystupovali Headcrash, Boo-Yaa T.R.I.B.E. či Spermbirds. V roce 1996 hráli i na Music Jam festivalu, v roce 1997 měli v pražském Rock Cafe vystoupení s kanadskými Voivod. V červenci a srpnu 1998 kapela Slut podnikla turné po klubech na americkém východním pobřeží (New York – Intel Music Fest, Washington, D.C., Atlanta, New Orleans, Pittsburgh a další. V roce 2001 se sešli v původní sestavě z let 1992–94 a zahráli na festivalu Rock for People v Českém Brodě. Na konci března 2007 koncert na Lyžařské boudě v Peci pod Sněžkou v sestavě z Luftganji, posíleni o kytaru Honzy Šmejkala. V dubnu 2007 vystoupili v pražském klubu XT3. Cukl a Rozsečské rašeliniště Cukl a Rozsečské rašeliniště je přírodní památka ev. č. 1011, lokalita Rozseč nad Kunštátem v okrese Blansko. Správa AOPK Brno. Mihule Mihule jsou kruhoústí rybovití obratlovci úhořovitého těla. Jsou dokonalejší než sliznatky, objevují se u nich vedle struny hřbetní náznaky chrupavčité kostry. Přesto patří spolu s nimi mezi nejprimitivnější zástupce dnes žijících obratlovců. Nenáleží mezi pravé ryby kvůli zásadně odlišné morfologii a fyziologii. Průměr jejich ústního otvoru přesahuje průměr zbytku těla. Je ozubený a přísavkovitý, má tvar nálevky. Většina druhů se zavrtává do těla jiných ryb a saje jejich krev. Aeneis Aeneis, též Aeneida je Vergiliův epos. Je psána latinsky v hexametrech, byla vytvořen v letech 29–19 př. n. l. jako poslední básníkovo dílo, některé metrické a dějové chyby svědčí o nedokončenosti). Skládá se ze dvanácti knih, obsahuje 9896 veršů. Aeneis je velmi ovlivněna homérskými eposy, Íliadou a Odysseiou, co do stylu i látky. Prvních šest knih eposu líčí příběh bájného hrdiny Aenea, který uprchl z hořící Tróje a odešel do Itálie; druhá polovina pak popisuje boje s ostatními kmeny. Příběh ale obsahuje množství epizod a odboček. Aeneas, pojímaný jako praotec římského národa, v básni funguje jako ztělesnění a vzor římských ctností. Cílem eposu bylo vytvořit národní epos Římanů, srovnatelný s Homérem, zároveň měl funkci didaktickou jako poučení o „římských ctnostech“ a spíše jinotajnou funkci politickou, podporující zájmy císaře Augusta, údajného potomka bájného Aenea. Aeneis hluboce ovlivnila celou římskou, ale i středověkou kulturu, spolu s homérskými eposy patřila k jejím nejzákladnějším dílům. Je jedním z děl klasického kánonu, který byl po staletí základem studia latiny a filologie. Aeneis se stala se vzorem i inspirací pro mnoho dalších literárních děl, např. pro Dantovu Božskou komedii, kde je Vergilius ztělesněním umění a lidské duševní síly. V novověku se objevují překlady do národních jazyků a také hudební zpracování: opera La Didone od Francesco Cavalliho, první anglická opera Dido and Aeneas Henry Purcella a opera Les Troyens Hectora Berlioze. Zajímavostí je parodie Aeneidy Ivana Kotljarevského, která stála u zrodu ukrajinské literatury. Do češtiny byla Aeneis přeložena několikrát, a to časoměrně Karlem Vinařickým v roce 1851 a Antonínem Škodou v roce 1877, v přízvučném hexametru pak Otmarem Vaňorným v roce 1933. Náměšť na Hané Náměšť na Hané je městys ležící v oblasti Hané asi 15 km západně od Olomouce. Má necelých 2000 obyvatel. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1141, kdy se uvádí na známé listině biskupa Zdíka. Obec byla až do 16. století převážně biskupským zbožím, ale její část se dostala do světských rukou. Po Náměšti se psal roku 1276 Všebor, syn Idíka ze Švábenic, který zde založil hrad. Ten roku 1371 získal Půta z Holštejna a na počátku 15. století vladykové z Obory. Hrad zanikl v česko-uherských válkách a nahradila ho tvrz na místě dnešního Dolního zámku. Ve dnech 10.–12. srpna 1973 se měl ve zdejším amfiteátru konat I. Hanácký Folk & Country Festival. Přestože již bylo prodáno či rezervováno přes 20 000 vstupenek, festival byl tři týdny před konáním v rámci postupující normalizace zakázán a několik tisíc dorazivších diváků bylo rozháněno Sborem národní bezpečnosti a bylo jim bráněno v příjezdu a příchodu. Na památku této události písničkář Jaroslav Hutka písničku Krásný je vzduch, kterou složil jako hymnu festivalu, dále uváděl, šířil a publikoval pod názvem Náměšť. V roce 1726 koupil náměšťské panství Alois Tomáš Raimund hrabě z Harrachu. Harrachové patřili ve své době k nejvýznamnějším rodům v říši a často působili ve vysokých diplomatických a vojenských funkcích Habsburků. Alois Tomáš Raimund hrabě Harrach dokonce v roce 1697 obdržel Řád zlatého rouna a o rok později hodnost císařského tajného rady. Ještě za svého života, v dubnu 1740, postoupil Alois Tomáš Raimund hrabě Harrach náměšťské panství jednomu ze svých 15 dětí, a to Ferdinandu Bonaventurovi hraběti Harrachovi. Také Ferdinand Bonaventura hrabě Harrach absolvoval politickou kariéru. Mimo jiné byl, stejně jako jeho otec, císařským tajným radou a rytířem Zlatého rouna. Jeho tehdejším sídlem byl tzv. Dolní zámek. Ten už však nevyhovoval dobovým nárokům na bydlení. A proto se hrabě rozhodl, že si nechá postavit nové sídlo. Po skončení sedmileté války začal tedy Ferdinand Bonaventura se stavbou nového zámku. Zámek nechal postavit tzv. na zeleném drnu a jako místo stavby vybral území na kopci nad městečkem, poblíž zříceniny středověkého hradu. Toto nové letní sídlo je postaveno v raně klasicistním slohu se zřetelnou inspirací francouzskými vzory. Současně vznikl také kruhový park kolem zámku. Kolem parku vede cesta, ze které se rozbíhají do čtyř světových stran lipové aleje. Pro nový zámek se vžilo označení Horní zámek a starý zámek se nazývá Dolní zámek. V roce 1778, po smrti hraběte z Harrachu, zdědila Náměšť jeho jediná žijící dcera Marie Růžena hraběnka Harrachová, od roku 1777 provdaná za Josefa hraběte Kinského. Tím zámek přešel do vlastnictví rodu Kinských. Kinští byli stejně jako Harrachové jednou z nejpřednějších rodin v říši. Josef hrabě Kinský se dokonce po smrti svého otce stal v roce 1792 knížetem a hlavou celé rozvětvené rodiny. Nikdy předtím, ale ani potom již Náměšť jako svou vrchnost neměla člověka s knížecím titulem, neboť jeho nástupce v Náměšti, druhorozený syn František Josef Kinský, byl jen hrabětem. Knížecí linie rodu totiž šla dál po prvorozeném synovi – Ferdinandovi Kinském. Po smrti Marie Růženy kněžny Kinské zdědil polovinu panství František Josef hrabě Kinský a druhou polovinu vykoupil od ostatních tří dědiců. František Josef hrabě Kinský zemřel v mladém věku v Uhrách. Jeho manželka Terezie hraběnka Kinská, rozená hraběnka z Vrbna, se musela postarat o pět potomků. Náměšťské panství zdědil po otci nezletilý Dominik hrabě Kinský, za něj však řídila chod panství jeho matka Terezie hraběnka Kinská. Tato mezi lidmi oblíbená hraběnka nechala v roce 1834 opravit zámeckou kapli. Dominik hrabě Kinský se stal svým netypickým chováním znám po celém okolí do té míry, že vešel do lidového vyprávění. Stal se podivínem údajně z důvodu nešťastné lásky k dceři krakovského sládka, s níž se nemohl oženit. A proto neustále bloudil po lesích a hledal klid pro svou bolavou duši. Při svých toulkách se seznámil s jiným pozoruhodným člověkem – malířem Josefem Mánesem, který byl častým hostem hrabat Silva-Tarouca z Čech pod Kosířem. Hrabata Kinští k Náměšti přilnuli, o čemž svědčí skutečnost, že si v roce 1871 nechali vystavět na místním hřbitově rodinnou hrobku. Dnes v ní odpočívá sedm členů hraběcí rodiny, včetně známého Dominika Kinského. Posledním šlechtickým majitelem náměšťského velkostatku byl Evžen II. hrabě Kinský. Ten v roce 1916 prodal velkostatek velkoobchodníkovi se železem Františku Ottahalovi z Olomouce za 2 600 000 korun. Hrabě Evžen II. zemřel bezdětný roku 1939 ve Vídni a ním vymřela i náměšťská větev hrabat Kinských. František Ottahal, který měl výsadní zastoupení u Vítkovických železáren pro prodej zboží na celé Moravě, se snažil koupí velkostatku a Horního zámku ukázat svůj majetkový vzestup. Manželé Ottahalovi si zámek nechali zmodernizovat – byla zde zavedena elektřina a voda a také instalováno ústřední vytápění. Z této doby pochází také úprava zámeckého parku – park byl obehnán zídkou, byla postavena kolonáda, jezírko a bazén. V roce 1943 František Ottahal zemřel a jeho rozsáhlý majetek byl rozdělen mezi jeho ženu a děti. Zámek a k němu náležející velkostatek vlastnila z 1/2 manželka Anna, 1/4 syn Otto a 1/4 dcera Helena. 17. června 1945 byl majetek rodině podle tzv. Benešových dekretů zkonfiskován a Ottahalovi byli prohlášeni za Němce. Byla to jedna z prvních konfiskací v Československu. Do konce roku 1999 zámek spravovalo Vlastivědné muzeum v Olomouci, od 1. ledna 2000 do 30. června 2000 se o zámek starala SSHZZSM. Od 1. července 2000 je zámek majetkem městyse Náměšť na Hané. Logický atomismus Logický atomismus je filosofický názor na povahu jazyka a světa formulovaný především Russellem a Wittgensteinem a převzatý a rozvíjený Vídeňským kruhem. Russell formuluje logický atomismus v opozici k „logickému holismu“, pod nímž rozumí idealistickou filosofii, a to především Hegelovo učení. Termín „logický atomismus“ byl poprvé použit Russellem v eseji v roce 1911, ale stal se rozšířeným až v roce 1918 po sérii přednášek „Filosofie logického atomismu“. Jazykové, ontologické a epistemologické východisko logického atomismu je dáno takto: svět se na základní úrovni skládá z dále nedělitelných atomických faktů. To lze obhájit tak, že ač při běžném pohledu se náš každodenní svět skládá z věcí, my poznáváme nikoli věci, nýbrž fakta, poznatelný svět se tedy pro nás skládá z faktů. Ke smyslu výroku se dostáváme analýzou, redukcí. Přímým pozorováním pak zjistíme, zda je výrok pravdivý či nepravdivý. V souvislosti s analýzou je třeba zmínit významný Russellův článek O označení, který podává metodu, jak analyzovat výroky zdánlivě přisuzující vlastnosti neexistujícím entitám. Nelze opominout ani Russellův úvod k Tractatu, naznačuje, jak tomuto nejednoznačnému dílu Russell rozuměl. Ve své době měl logický atomismus obrovský vliv zejména u Vídeňského kruhu, jehož členové jej převzali a rozvinuli jako novopozitivismus. Později ovšem Russell i Wittgenstein své názory zmírnili. Russell připouští, že absolutně jisté poznání nám není dostupné. Wittgenstein ve Filosofických zkoumáních píše, že se dříve dopustil „těžkých omylů“ a předkládá odlišnou koncepci. General General byla maďarská rocková skupina, působící v 70. letech. Její sláva sice nepřekročila hranice tehdejších lidově demokratických států, nicméně do výčtu východoevropských hudebních skupin té doby určitě patří. Skupina General vznikla v roce 1971 ze skupin The Ferm a The ZeGe. Hrála nenáročné rockové písně a na prvních třech albech tyto skladby oživovala hardrockovými motivy a tříčlenným dívčím pěveckým triem. V období 1973 až 1979 vydala 6 alb a poté ukončila činnost. Obnovení činnosti přišlo v roce 1999. Sestava 1973: Istvan Akos, Janos Karacsony, Gabor Novai, Lajos Reck, Sandor Revesz, Trio Mikrolied - Magda Bodi, Annamaria Herczku, Eva Varsegi Sestava 1975: Sandor Revesz, Pota Andras, Gabor Novai, Matyas Varkonyi, Karoly Paczari Trio Mikrolied - Annamaria Herczku, Eva Varsegi, Edit Szigeti Sestava 1977: Karoly Horvath, Tibor Tatrai, Matyas Varkonyi, Gabor Novai, Pota Andras Ponorka třídy K Třída K, nazvaná Krejserskaja byla třída sovětských oceánských ponorek série XIV, neoficiálně pojmenovaná jako Kaťuša. Byly to největší sovětské ponorky v době druhé světové války. Výroba začala roku 1936 ve třech leningradských loděnicích. Jednalo se o velkou a silně vyzbrojenou ponorku, která byla schopna nést 24 torpéd a 24 min, a která měla silnou výzbroj i k vedení boje na hladině. Původní plány na nesení vlastních hydroplánů nebyly realizovány. Celkem bylo vyrobeno 12 kusů označených K-1 až K-3, K-21 až K-23 a K-51 až K-56. Nejznámější akcí ponorek třídy K je údajné zasažení německé bitevní lodě Tirpitz dvěma torpédy vystřelenými K-21 dne 5. července 1942 v rámci akcí při ochraně konvoje PQ-17. Německé prameny však tento úspěch nepotvrzují. Za války jich bylo ztraceno pět ze 12 postavených ponorek. Koncem 50. let byly ostatní vyřazeny, přičemž dva kusy ještě mnoho let sloužily ve výcviku. Kulturní a sociální antropologie Kulturní a sociální antropologie je společenská věda, která se zabývá lidskými kulturami, jejich vznikem a vývojem, srovnáváním různých kultur a významem kultury pro člověka. Na rozdíl od sociologie však vychází od jednotlivce a klade důraz na to, jak lidé svým kulturám a společnostem sami rozumějí. Proto se zajímá také o historii a místní tradice. Název kulturní antropologie, který se užívá hlavně v USA, vznikl v souvislosti se srovnávacím studiem archaických či primitivních společností v 19. století, zejména v tehdejších koloniích. Tyto společnosti poskytovaly bohatý a velmi rozmanitý materiál, jehož sbíráním se zabývala etnografie či národopis. Pro srovnávací studium kultur a hledání společných rysů se užívá v Evropě i název etnologie. Se zánikem koloniálního systému od poloviny 20. století se zájem badatelů začal obracet i k současným společnostem, mimo jiné proto, že „primitivní“ společnosti rychle mizely. Ve Velké Británii se proto ujal název sociální antropologie, který zdůrazňuje právě antropologické studium společností moderních. V současné době znamená „kulturní antropologie“ a „sociální antropologie“ prakticky totéž a někdy se mluví o kulturně-sociální antropologii. Kulturní a sociální antropologie chce zkoumat člověka v jeho kultuře a společnosti. Kulturu i společnost však pokládá za historický výtvor jisté lidské skupiny a snaží se je tudíž nejen popsat, ale také pochopit pokud možno tak, jak ji chápou členové zkoumané skupiny. Základem antropologického zkoumání je proto terénní výzkum: dlouhodobý pobyt ve zkoumaném prostředí, rozhovory s místními lidmi, zúčastněné pozorování, které se snaží vyhnout vlastním předsudkům a pochopit zkoumané prostředí v jeho odlišnosti. Tuto snahu rozumět a chápat lidi jiných kultur vyvinuli nejprve misionáři, kteří se sice snažili domorodce obrátit na křesťanství a změnit jejich zvyky, potřebovali se však s nimi domluvit a pobývali mezi nimi mnoho let. Přitom nasbírali množství cenného materiálu, na nějž pak navázali i jiní cestovatelé a badatelé. Metodu primárního antropologického zkoumání v pralesích Jižní Ameriky vzorně předvádí například Pierre Clastres, Kronika indiánů Guayakí. Metody, jež přitom antropologové vyvinuli, se však ukázaly jako velmi užitečné i pro zkoumání společností současných, zejména pro studium menšin, okrajových skupin, ale i pro výzkum chování nebo lidských preferencí v současných rozvinutých společnostech vůbec. Dnes se proto používají pro výzkum v oblasti migrace, integrace menšin a přistěhovalců, i pro prevenci různých nebezpečných společenských tendencí, jako je xenofobie, fundamentalismus nebo rasismus. Standardní učebnice kulturní a sociální antropologie zpravidla zahrnují tato hlavní témata: Zakladatelé kulturní a sociální antropologie se snažili nasbíraný etnografický materiál utřídit a nalézt v něm hlavní vývojovou tendenci lidských společností vůbec. V návaznosti na osvícenské teorie pokroku, na Charlese Darwina a Herberta Spencera rozlišili tři stadia společenského vývoje, divošství, barbarství a civilizaci. Tento směr se nazývá evolucionismus. Jakkoli bylo toto zkoumání pro antropologii významné, nedokázalo patřičně respektovat rozmanitost společností a kultur, zejména nebralo ohled na rozdíly v prostředí a podmínkách, v nichž jednotlivé kultury vznikaly. Na to reagoval difusionismus, který odmítl jednoduchou představu lineárního pokroku a zdůraznil význam kulturních přenosů, šíření jednotlivých společenských jevů či kulturních prvků migrací a nápodobou. Empirickou stránku antropologického bádání vyzvedl také funkcionalismus, který se zajímal o praktické fungování různých společností, na praktický význam různých příbuzenských, náboženských a ekonomických institucí pro život dané společnosti. Funkcionalistický výklad se tedy ptá po smyslu a účelu jednotlivých zvyků, pravidel i obřadů. Celkovou povahu každé kultury, provázanost jejích prvků zdůraznil americký konfiguracionismus: každou kulturu charakterizuje určitá konfigurace či vzorec, který podstatně ovlivňuje všechny její prvky. Význam společenských stránek kultury a výchovy proti biologickému determinismu vyzvedla škola osobnosti a kultury, inspirovaná rovněž F. Boasem, kterou pod vlivem psychoanalýzy S. Freuda obohatil Abram Kardiner a Cora DuBois. Jinou reakcí na čistě analytické postupy byl francouzský strukturalismus, který zdůrazňuje celkový charakter každé kultury a zkoumá strukturní podobnosti mezi nimi. Kultura znamená také pořádání zkušenosti, vytváření kategorií a systémů. Podobně postupuje s využitím myšlenek sémiotiky i symbolická antropologie. Vlivy prostředí zdůraznila kulturní ekologie, význam společenských tříd a adaptace na hmotné podmínky sleduje kulturní materialismus a neoevolucionismus. Nick Hogan Nicholas Alan Bollea také znám pod pseudonymem Nick Hogan, je syn profesionálního wrestlera Hulka Hogana a jeho ženy Lindy Hogan, a mladší bratr Brooke Hogan. je jednou z hvězd reality show Hogan Knows Best a žije se svými rodiči v Miami Beach, Florida. Mezi jeho koníčky patří herectví, wrestling a motorismus . Podepsal smlouvu s Dodge a nyní je profesionální driftový závodník. Svojí licenci pro driftové závody získal v roce 2006. V roce 2006, Nick řídil žluté 2001 Lamborghini Diablo VT, jehož vlastníkem je Cecile Barker když najedou vzplálo. Mluvčí Miamských hasičů Paul Perry řekl: ,,Šlo o normální požár automobilu. Stává se to často každý den a není potřeba to dále rozebírat.´´ Hogan způsobil i vážnou nehodu v Clearwater, Florida večer 26. srpna, 2007 okolo 19:31 ET. Nehoda osobního automobilu se stala na Court St. & Missouri Ave poblíž centra oblasti Clearwater. WTSP zjistilo, že v autě byli dvě osoby a že automobil jel vysokou rychlostí. Policie uvedla, že náraz při nehodě zdemoloval celé auto." Hogan a spolujezdec, 22letý John Graziano, utrpěl zranění označená jako „velmi velmi vážná“ a byl vrtulníkem přepraven do Bayfront Medical Center v St. Petersburg, Florida. Graziano je americký voják. Příčinou nehody zřejmě bylo, že Nick v Toyotě Supra na silnici závodil s jiným autem a to se stříbrným Dodge Viper. Pokud Nickův spolujezdec z auta John Graziano zemře, hrozí Nickovi až 15 let odnětí svobody. Video z místa nehody ukazuje Hulka Hogana přímo na místě v rozhovoru se státními orgány. Radiová osobnost Bubba the Love Sponge řekl časně ráno v pondělí, že Nick byl propuštěn po ošetření z nemocnice a je „ok“. Nicméně Graziano zůstává v nemocnici s masivními povrchovými zraněními. 9. Května 2008 byl Bollea poslán na 8 měsíců do vězení Pinellas County, dále bude 5 let v podmínce, 500 hodin veřejně prospěšných prací a jeho řidičský průkaz byl zabaven do doby, než Bollea dosáhne věku 21 let. Vlastimil Ševr Vlastimil Ševr je český fotbalový záložník, momentálně působící v prvoligovém týmu 1. FK Příbram. Fotbalově byl vychován v Milíně, kde působil až do roku 2006, kdy si ho vyhlédla Příbram. V tomto týmu začínal v třetiligové rezervě, než si ho do týmu A povolal trenér Morales. Na prvoligovou premiéru zatím stále čeká. Mistrovství světa v letech na lyžích 1988 Mistrovství světa v letech na lyžích se v roce 1988 konalo 10. - 13. března v západoněmeckém Oberstdorfu na tamním mamutím můstku Heini-Klopfer-Skiflugschanze. Mistrovství světa v biatlonu 2009 43. ročník Mistrovství světa v biatlonu 2009 se konal v jihokorejském Pyeongchangu od 13. února do 22. února 2009. Židé v Andoře Židovská komunita v Andoře čítá 100 osob židovského vyznání. V roce 2000 místní komunita otevřela a vysvětila synagogu a kulturní centrum. Místní komunita netrpí diskriminací a je dobře začleněna do celkové andorské společnosti. Varle Mužské pohlavní orgány: 1. močový měchýř, 2. stydká kost, 3. penis, 4. topořivé těleso, 5. žalud, 6. předkožka, 7. ústí močové trubice, 8. tračník, 9. konečník, 10. semenný váček, 11. ejakulační vývod, 12. prostata, 13. Cowperova žláza, 14. anus, 15. chámovod, 16. nadvarle, 17. varle, 18. šourek Varle je samčí pohlavní žláza obratlovců, tedy i muže. Ve varleti dochází k vývoji mužské pohlavní buňky, spermie, varlata jsou také důležitá endokrinní žláza. Jedná se o párový orgán, které mají vejčitý tvar, jsou hladké a na pohmat mírně citlivé. Na zadní stěně na ně shora navazuje nadvarle. Chámovod spolu s cévami tvoří svazek, který pokračuje do tříselného kanálu a dutiny břišní. U muže jsou varlata umístěné za penisem v kožním vaku, který se nazývá šourek. Stejně uložená varlata mají také všichni domácí savci. U vačnatců a zajícovců je šourek s varlaty umístěn před penisem. Varlata se vyvíjejí v břišní dutině a většinou již v průběhu nitroděložního života sestupují tříselným kanálem do šourku. U chlapců by k sestupu varlat mělo dojít do 3 měsíců věku, u štěňat do 14 dnů po narození. U některých savců dochází k sestupu už prenatálně. Nesestoupení varlat se nazývá kryptorchismus, pokud nesestoupí jen jedno varle, je to jednostranný kryptorchismus nebo také monorchismus. Oboustranný kryptorchismus vede k neplodnosti. U některých savců jsou varlata trvale umístěná v dutině břišní. Na povrchu je varle pokryté vazivovým obalem, vazivo zasahuje i do parenchymu varlete a rozděluje ho na neúplné lalůčky. Nerozdělená část varlete přechází v hlavu nadvarlete. Parenchym varlete se skládá s mnohonásobně stočených semenotvorných kanálků a řídkého vaziva vyplňujícího prostor mezi nimi. Stěnu semenotvorných kanálků tvoří zárodečný epitel, který je tvořen spermatogoniemi, buňkami, ze kterých mohou vznikat spermie a dalšími nezralými stadiemi spermatogeneze. Tyto buňky jsou chráněné a vyživované podpůrnými buňkami Sertoliho. Sertoliho buňky obalují jednotlivá stadia vývoje spermie a chrání je před vlivy vnějšího prostředí, tvoří i bariéru mezi nimi a potenciálně škodlivými látkami přítomnými v krvi. Během dospělosti jsou v semenotvorných kanálcích neustále produkovány spermie, samčí pohlavní buňky. Spermie ke svému vývinu potřebují teplotu okolo 34.4 °C, při vyšších teplotách dochází k útlumu spermatogeneze a při dlouhodobém působení vysokých teplot může dojít až k zániku populace spermatogonií a k trvalé neplodnosti. Teplota varlat je ovladatelná pomocí napětí stěny šourku. Při stažení šourku se varlata přitáhnou blíže k tělu, kde se jejich teplota zvýší. Při povolení stěny šourku naopak teplota uvnitř poklesne. V řídkém vazivu, které obklopuje semenotvorné kanálky, se nacházejí intersticiální Leydigovy buňky. Ty produkují testosteron - mužský pohlavní hormon. Díky testosteronu dochází k diferenciaci spermatogonií a k vývoji spermií a rozvoji druhotných pohlavních znaků Kromě testosteronu produkují Leydigovy buňky i tzv. antimülleriánský hormon, který způsobuje atrofii a resorbci Müllerova vývodu během embryonálního vývoje pohlavních cest a tak zajišťuje správný vývoj samčích pohlavních orgánů. U mužů je častý výskyt nádorů ve varlatech a tak se doporučuje samovyšetření pohmatem a při podezření na nádor okamžitě vyhledat lékaře. Dále to muže být varikokéla. Někdy se u člověka vyskytne pobřišnicový vak, který sestupuje do šourku a následně se plní tkáňovou tekutinou a tlačí na varlata. Jedná se o tzv. vodní kýlu. Stříbrná Lhota Stříbrná Lhota je základní sídelní jednotka a katastrální území, tvořící západní okraj města Mníšku pod Brdy v okrese Praha-západ. V roce 2001 čítala v 71 domech 109 stálých obyvatel. Stříbrná Lhota se rozkládá kolem silnice vedoucí z Mníšku pod Brdy na Stříbrnou Lhotu. Do Stříbrné Lhoty jezdí autobusová linka 321 pražské regionální dopravy ze Smíchovského nádraží, končící v zastávce Mníšku pod Brdy-Stříbrná Lhota. Ve vzdálenosti cca jednoho kilometru se nachází rekreační chatová oblast Roviny. Image:Stribrnka-pohled k Mnisku.jpg|Pohled po silnici směrem k Mníšku pod Brdy Image:Stribrnka-kaple.jpg|Kaplička ve Stříbrné Lhotě Fedor von Bock Fedor von Bock byl mezi lety 1898 - 1945 důstojníkem německé armády. Pocházel z tradiční pruské rodiny, která měla blízko k císařskému dvoru. Otec byl zasloužilý generál,který úspěšně bojoval v prusko-francouzské válce v roce 1870. Fedor von Bock studoval v Berlíně a jako kadet navštěvoval Potsdamskou vojenskou akademii, kterou absolvoval v roce 1898. Byl přidělen k pěší jednotce a v roce 1914 povýšen do hodnosti kapitána. V první světové válce zastával funkce velitele pluku a později důstojníka v generálním štábu na západní frontě.Ke konci války získal hodnost majora. Za statečnost v boji během ofensivy Picardie získal v roce 1918 tolik žádané vyznamenání Pour le Mérite. Po válce zůstal v armádě a vysloužil si pravidelná povyšování. Po nástupu Hitlera k moci v roce 1933 byl jedním z mála důstojníků,který nebyl nahrazen Hitlerovými vlastními lidmi. Jako příslušník tradiční pruské aristokracie Hitlerovi zpočátku nedůvěřoval, ale na straně druhé loajálně ocenil Hitlerovu modernizaci a urychlený rozvoj ozbrojených sil. Již jako generálplukovník vedl obsazení Rakouska. Svěřeno mu bylo i velení nad skupinou armád Sever při invazi do Polska. Při západním tažení vedl skupinu armád B. 19. července 1940 byl povýšen na hodnost polního maršála. O rok později, při operaci Barbarossa Bock vedl skupinu armád Střed. 18. prosince 1941 byl odvolán. 16. ledna 1942 převzal velení nad skupinou armád Jih, avšak při jeho nesouhlasu s plánem zaútočit na Stalingrad i Kavkaz zároveň byl 15. července odvolán. Na konci války přišel o život, při útoku anglických stíhaček. Vít Sázavský Koncem 70. let 20. století, působil v písničkářském duu se Zdeňkem Vřešťálem, po seznámení se Zuzanou Navarovou založili skupinu Nerez. V roce 1988 napsal se Zuzanou Navarovou hudbu k animovanému filmu Michaely Pavlátové Křížovka. Po rozpadu kapely Nerez aranžoval většinu písní na albu Divné století Jaromíra Nohavici, se kterým spolupracuje dodnes. Hrál v doprovodné Kapele, ze které později vznikla kapela Neřež, ve které hraje dodnes, a aranžoval písně i na dalších Nohavicových albech – Moje smutné srdce a Babylon. S Jiřím Sedláčkem produkoval sampler určený převážně pro děti Havěť všelijaká i jeho pokračování. Podepsaný je i pod obdobným projektem Sloni v porcelánu. Aranžoval také písně Martiny Trchové při nahrávání alba Čerstvě natřeno a produkoval album Jana Budaře Uletěl orlovi. V roce 2008 mu k 50. narozeninám vyšlo kompilační album Nerez - Neřež 1982 - 2007. Paula von Preradović Paula von Preradović, provdána jako Paula Molden, byla rakouskou spisovatelkou z chorvatskými kořeny. Byla vnučkou chorvatského básníka Petara Preradoviće. Narodila se ve Vídni, ale její rodina se v roce 1889 přestěhovala do chorvatského města Pula. Později žila v Kodani a pak opět ve Vídni. Provdala se za Ernsta Moldena a narodily se jí děti Fritz Molden a Otto Molden. V soutěži vyhlášené rakouskou vládou napsala v roce 1947 slova nové rakouské státní hymny Land der Berge, Land am Strome. Říká se, že když se její syn Fritz Molden dozvěděl, že právě její slova vyhrála soutěž, tak napsal satirickou verzi pro pobavení rodiny, kde se obrací k Rakousku jinými slovy. A.K.A. I-D-I-O-T A.K.A. I-D-I-O-T je EP vydané kapelou The Hives v roce 1998. A.K.A. I-D-I-O-T se jmenuje i song na debutovém album Barely Legal. Některé písně z této desky se objevily i na kompilaci Your New Favourite Band. .ye Zdá se, že v .ye doméně jsou povoleny pouze registrace třetí úrovně pod doménou .com.ye Batumi Batumi je město v Gruzii, v Adžarské autonomní republice a zároveň je jejím hlavním městem, má 137 000 obyvatel Na území dnešního Batumi se v řeckých dobách nacházela kolonie Batis. Město samotné je známé už od 11. století, převážně díky svým opevněním. Během středověku připadlo Osmanské říši, v 19. století díky dohodě v San Stefanu pak Rusku. Během 1. světové války zde došlo k povstáním, které nakonec ukončil vstup tureckých vojsk do města, ale zanedlouho je vystřídaly jednotky britské. Ty však v červenci 1920 byly nuceny město opustit, a dostalo se tak do správy menševikům. Bolševici se zde chopili moci za pomoci sovětské armády v březnu 1921. Během rozpadu SSSR zde došlo na jaře roku 1991 k nepokojům; vypukly demonstrace a přístav byl na protest proti přítomnosti sovětských jednotek uzavřen. Díky ropovodu, vedoucímu z Baku bylo ve městě možné vybudovat továrny na výrobu chemikálií, rafinérie a další zpracování ropných produktů. Díky vhodnému klimatu se také daří různým zemědělským plodinám, i citrusům. Město je také velmi známé svými přímořskými lázněmi. Purismus Purismus či je úsilí o stylovou čistotu. Používá se ve více oblastech: Purismus vznikl jako tzv. pseudosloh nebo-li falešný sloh a to z důvodu, že od 2. poloviny 19. století, se začíná celkově zrychlovat život, prudce se rozvíjí věda a společnost. Stejné zrychlení se objevuje také v umění. Délka uměleckého období se již přestává počítat na staletí či desetiletí, hranice jsou často nejasné nebo se stírají docela. V architektuře se od 40. let 19. století považuje pozdní empír za sloh vhodný jen pro úřední budovy a nájemní domy. Místo vytvoření nového slohu, který by jako vždy v minulosti svého předchůdce vystřídal, nastává tápání. Místo původní tvorby se sáhne k eklekticismu, to je k přejímání již hotových vzorů a prvků. Zatímco se romantismus obracel ke středověku pro podněty, s pseudoslohy je tomu trochu jinak. Přední architekti se věnovali obnově a studiu historických staveb. Zrodí se purismus Purismus na rozdíl od romantismu nechtěl z památky vytvořit něco odlišného, usiloval o její vrácení do "čisté, původní" podoby. A to nejen odstraňováním všech mladších, třebaže cenných doplňků, ale i domýšlením řady detailů, tvarů střech apod. Příkladem je hrad Karlštejn. Tam kde se původní vzhled nedal zjistit si jej prostě domýšleli. Vytvořili univerzální, pro všechny příležitosti použitelný vzorník. Úpravy v období purismu jsou strohé, chladné a často památku znehodnotili, často setřeli do velké míry charakter stáří. Výsledkem je vzhled památky odpovídající představám, nikoli však původnímu stavu. Deniss Romanovs Deniss Romanovs je lotyšský fotbalový brankář v současnosti hrající za klub SK Slavia Praha, kam přestoupil jako volný hráč na začátku roku 2009. V sezoně 2008-2009 získal se Slavií mistrovský titul. Je členem širšího kádru reprezentace Lotyšska. Do širšího povědomí se dostal aférou okolo čtyřzápasového distancu v Evropských pohárech, který při podpisu zatajil. Proto při startu sezóny 2009/2010 chytá pouze za rezervní tým SK Slavia Praha. 393 př. n. l. Roky: 398 397 396 395 394 393 392 391 390 389 388 ---- DFC Prag DFC Prag byl nejznámější a nejúspěšnější fotbalový klub německé menšiny v Praze. Byl založen 28. května 1896. Založili jej fotbalisté, kteří odešli z klubu Regatta Prag. V roce 1938 se odmítl zapojit do henleinovského hnutí a po okupaci republiky byl na jaře 1939 úředně rozpuštěn. Koncem devatenáctého století a před první světovou válkou patřil DFC k nejlepším klubům na evropském kontinentu. Díky národnostní řevnivosti zprvu těžko hledal soupeře doma a nastupoval proti zahraničním týmům. Při prvním mistrovství Německa prošel až do finále. Po vzniku Československa se stal opakovaným vítězem domácího amatérského mistrovství. Kolem klubu se postupně shromáždila německy mluvící pražská židovská obec, což vedlo k jeho zániku v době druhé světové války. Pozn.: ČSF = Český svaz footballový, ČSAF = Československá associace footballová, DFV = Deutscher Fussball Verband Králíček ohnivý Nápadný, 9 cm velký zavalitý pták s rozpětím křídel mezi 13 - 16 cm a hmotností kolem 6 g. Má zelenavý hřbet, černobílá křídla, tmavý ocas, světlé břicho, poměrně dlouhé, oranžově zbarvené končetiny a světlou hlavu s nápadným bílým pruhem nad okem, černým temenem s nápadným podélným proužkem a štíhlým, šedě zbarveným zobákem. Samec má proužek na černém temeni oranžový, samice žlutý. Mladí jedinci černé temeno s proužkem zcela postrádají. Ve volné přírodě bývá velice často zaměňován s podobným králíčkem obecným, který nemá na rozdíl od králíčka ohnivého viditelný bílý proužek nad okem. Žije v horských a podhorských jehličnatých, především smrkových lesích v Evropě na západ od Bugu, Malé Asie a Maghrebu. Za tahu se často objevuje i ve smíšených a listnatých lesích. Celá evropská populace je poměrně rozsáhlá a čítá 6 700 – 13 000 000 jedinců. Je částečně tažný, zimuje v severní Africe, jižní Francii a na Pyrenejském poloostrově. V České republice pravidelně hnízdí asi 50 - 100 000 párů a zimuje 3 - 6 000 jedinců. Vyskytuje se zpravidla jednotlivě a na rozdíl od králíčka obecného za tahu nevytváří malá hejna. Jen v zimě jej můžeme spatřit v hejnech sýkor. Velmi neklidně prolézá a prolétá v korunách stromů. Ozývá se nápadným „sísisisisi“ v jedné řadě. Živí se drobným hmyzem, jeho larvami a semeny jehličnatých dřevin. Ročně mívá dvě snůšky, první v květnu a druhou v červnu. Jedna snůška obsahuje 7 - 10 bílých, 13 × 10 mm velkých vajec s jemným hnědým skvrněním. Jejich inkubační doba trvá 13 - 15 dní. Mláďata opouštějí hnízdo po 14 - 15 dnech života. Buelie tečkovaná Buelie tečkovaná je lišejník se šedou korovitou stélkou a černými plodnicemi. Vyskytuje se téměř po celém světě, včetně ČR. Je velmi odolná proti znečištění ovzduší oxidy dusíku, a proto patří mezi nitrofilní druhy. John Surtees John Surtees MBE je bývalý britský motocyklový a automobilový závodník. Jako pilot Formule 1 se stal mistrem světa v roce 1964. Zůstává jediným člověkem, který dokázal vyhrát také mistrovství světa silničních motocyklů. Celkem získal na mistrovství světa silničních motocyklů 7 titulů ( 3 tituly v třídě 350 ccm, 4 tituly v třídě 500 ccm. Ke konci své jezdecké kariéry založil po vzoru Jacka Brabhama a Bruce McLarena vlastní tým formule 1. Vozy značky Surtees sice vydržely ve vrcholné diaciplíně automobilových závodů řadu sezon, nikdy však na rozdíl od Brabhamu a McLarenu nevyhrály závod započítaný do mistrovství světa ani nepatřily k absolutní špičce. Největším úspěchem týmu bylo osmé místo v mistrovství světa jezdců, které v roce 1972 dosáhl Mike Hailwood. Alan Jones Alan Jones MBE je bývalý australský pilot Formule 1, mistr světa z roku 1980. Byl prvním jezdcem, který vyhrál šampionát s vozem Williams. Borovice blatka Borovice blatka je středoevropský endemit, který společně s borovicí lesní vytváří unikátní rašelinné lesy. V České republice se přirozeně vyskytuje na Třeboňsku a na šumavských rašeliništích, na Moravě na Rejvízu v Hrubém Jeseníku. O taxonomické zařazení borovice blatky se vedou spory: bývá označována jako poddruh borovice zobanité, nebo jako samostatný druh. Někteří dokonce oba poddruhy, borovici pyrenejskou a blatku, považují za poddruhy druhu Pinus mugo Turra. V moderní literatuře převládá označení blatky jako poddruh borovice zobanité. 1) Pinus uncinata subsp. uncinata Rajone, 1805 – borovice pyrenejská Tento poddruh vykazuje nejmenší areál rozšíření a největší ekologickou specializaci v rámci agregátu P. mugo. Vyskytuje se jen v prostoru podél severního úpatí a dále na sever od masívu Alp, s těžištěm v jihozápadních a jižních Čechách. Nejzápadnější výskyt je v pohoří Schwarzwald v jihozápadním Německu, nejseverněji ve střední části Krušných hor a v polském Kladsku. Na východě Hrubý Jeseník. Jde o poddruh specializovaný na rašeliniště zejména přechodového typu. Polykormní jedinci, vyskytující se hojně na rašeliništích v jihozápadních Čechách, patří k mezidruhovým křížencům tohoto druhu s P. mugo. Vzhledem je velice podobná borovici lesní, s níž navíc snadno vytváří křížence (stejně jako s klečí, takže najít porost čistých blatek je leckdy obtížné i v místech jejich přirozeného a teoreticky hojného výskytu. Druh je považován za kriticky ohrožený vzhledem k úbytku přirozených stanovišť a nebezpečně rozsáhlému rozřeďování jeho genomu křížením. Pokud není ovlivněna mezidruhovou hybridizací, je to v dospělosti strom střední výšky, monokormní, vzpřímený, s kuželovitou a kompaktní korunou. Šišky jsou 2,7-5,4 cm dlouhé, kuželovité až vejčité, slabě zygomorfní. Pupek má krátký se slabě zahnutým ostnem. Na rozdíl od borovice lesní a jejích kříženců, u kterých je stopka koneletů ohnutá, mají její konelety přímou stopku. S ohledem na to, že se jedná o ohroženou populaci, je většina nalezišť tohoto taxonu u nás chráněna. V poslední době bývá pro svůj kompaktní habitus hojně využívána v okrasných zahradách a parkových výsadbách. BUSINSKÝ, R. 2004. Komentovaný světový klíč rodu Pinus L. – Závěrečná zpráva „Výzkum a hodnocení genofondu dřevin z aspektu sadovnického použití“, Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, Průhonice. Květena ČSR, díl 1 (S. Hejný, B. Slavík 1988. – Praha: Academia, s. 289–308. – ISBN 80-200-0643-5 PILÁT, A. 1964. Jehličnaté stromy a keře našich zahrad a parků. – Nakladatelství ČSAV, Praha. POKORNÝ, J. 1963. Jehličnany lesů a parků. – SZN, Praha. Slovenské národní povstání Slovenské národní povstání bylo ozbrojené vystoupení protifašistických sil na území Slovenska v závěru druhé světové války. Hlavními veliteli povstání byli generálové Rudolf Viest a Ján Golian. Centrem povstaleckého území byla ustanovena Banská Bystrica. Po jejím dobytí německými silami 28. října 1944 přešla velká část povstalců do guerillové války, se svými základnami roztroušenými v pohořích středního Slovenska. Kromě Slováků bojovali v SNP také Češi, Poláci, Rumuni, Rusíni, Ukrajinci, Francouzi, Bulhaři, Jugoslávci a další. Významnou podporu povstání znamenalo působení vojáků různého zaměření dopravených na povstalecké území vzdušnými výsadky šlo zejména o vojáky a partyzány ze SSSR, ale v menším počtu i americkou a britskou vojenskou misi. Od jara 1944 vedly skupiny politiků na Slovensku úvahy o dalším osudu země. Postupně nabýval vrchu názor, že není možné pasivně čekat na konec války a že je třeba připravit akci, která by nejen napomohla postupu Rudé armády, ale likvidovala i ostudné spojení Slovenské republiky s nacisty a tím se pokusila rehabilitovat slovenský národ. Povstání mělo vypuknout, až se přiblíží Rudá armáda, posléze měli vojáci dvou pěších divizí bránících linii na východním Slovensku navázat styk se sovětskými vojsky a umožnit jim přechod přes komplikovaný terén Karpat, přinejmenším na střední Slovensko. Sovětská vojska by tak vpadla do týlu německých vojsk ve východních Karpatech, čím by výrazně narušila Heinriciho ústupové plány. Území Slovenska by se tím výrazně ušetřilo před hrůzami války. Povstání však vypuklo předčasně. Po zvýšení aktivity partyzánských skupin po celé zemi. Obzvlášť pak útoku proti důležitým železničním komunikacím, tunelům, obsazení některých měst jako i incidentu s postřílením členů německé vojenské mise požádal německý vyslanec v Bratislavě Hanns Elard Ludin Berlín o vojenský zásah. Bratislavská vláda s ním 28. srpna vyslovila souhlas; nepředpokládaná přítomnost německých vojáků na Slovensku ovšem křížila plány organizátorů povstání. Vojenské ústředí v Banské Bystrici 29. srpna večer vydalo rozkaz posádkám slovenské armády. Povstání se rychle rozšířilo a zasáhlo na 30 okresů o rozloze asi 20 000 km2 s přibližně 1,7 milionu obyvatel, kde politickou moc přebíraly nové orgány – národní výbory. Hlavní složkou ozbrojených sil povstání byla 1. čs. armáda na Slovensku. Spolu s partyzány, částí policie, finanční stráže a milicemi Národní stráže bránila tato armáda povstalecké území na souvislé frontě do konce října. Zahraniční vláda v Londýně vyhlásila 1. čs. armádu za součást čs. branné moci a za spojeneckou ji uznaly i velmoci protihitlerovské koalice – SSSR, USA a Spojené království, které k ní postupně vyslaly své styčné vojenské mise. Do SNP se nezapojily některé posádky ze západního Slovenska. Největší ztrátu však znamenalo nečekané odzbrojení východoslovenské armády německou armádní skupinou Heinrici, ukončené 1. – 2. září, čímž bylo znemožněno rychlé spojení povstání s jednotkami u slovenských hranic operující Rudé armády. Počet 18 000 vojáků a důstojníků 1. čs. armády vzrostl po mobilizaci z 5. září na 47 000. Mobilizací mužů do 40 let 26. září a nástupem branců 9. října se zvýšil asi na 65 000 mužů. Nedlouho po začátku povstání vystoupila z ilegality Slovenská národní rada a v Banské Bystrici převzala pravomoci vrcholného orgánu revoluční moci. Vládním a výkonným orgánem SNR se stal Sbor pověřenců s 9 až 11 pověřenci, jemuž předsedali Karol Šmidke a Vavro Šrobár. Území kontrolované povstalci bylo na začátku září 1944 ohraničeno na východě linií Levoča - Spišská Nová Ves - Dobšiná, na západě linií Žilina - Bánovce nad Bebravou a na severu a na jihu dosahovalo hranic Slovenského štátu. První boje vzplály již na počátku povstání na přístupech k Žilině. Další boje probíhaly v Popradu a Kežmarku, kde byla silná německá menšina. Tvrdé boje probíhaly o Telgárt, který obsadily německé jednotky již 3. září, ale který byl dobyt zpět. Němci však začali útočit směrem na Liptov, Štrbu a Važec a po obejítí obrany u Liptovského Hrádku obsadili 5. září Liptovský Mikuláš. Obrana povstalců byla v tomto stadiu omezována příkazem londýnské československé vlády, který doporučoval soustředit síly na obranu středního Slovenska zejména v oblasti Zvolen, Banská Bystrica a Brezno, protože bránit celé území bylo nad síly 1. čs. armády. Němcům se na severozápadě podařilo prorazit obranou u Strečna v údolí Váhu a postupovat směrem k Vrútkám, které se jim podařilo obsadit. Další těžké boje probíhaly o Priekopy, Martin, Sučany, Partizánske, Telgárt a Čremošné, u Jalné, u vrchu Ostrô a jinde. Povstalci byli na začátku povstání docela slušně vybaveni, disponovali nejen čs. tanky LT-35, LT-38 a LT-40, ale také různými typy německých tanků a samohybných děl. K dispozici měli také dělostřelectvo, ovšem jejich letectvo sestávající se ze zastaralých strojů nedokázalo Němcům v žádném případě konkurovat. Proto bylo rozhodnuto o přesunu 1. čs. stíhacího leteckého pluku na letiště Zolná, který den po svém příletu 17. září náletem na piešťanské letiště paralyzoval na dlouhou dobu německé letectvo. 25. září 1944 se začaly na pomoc SNP uskutečňovat první výsadky a 2. čs. samostatné paradesantní brigády. Povstalci již v tomto období trpěli přitom vážným nedostatkem těžkých zbraní, který jen částečně zmírňovaly letecké dodávky od Spojenců a Sovětů. Nejúčinnější pomocí povstání se měla stát Karpatsko-dukelská operace, ovšem vzhledem k tomu, že se v počáteční fázi povstání nedokázalo východoslovenským divizím obsadit pohraniční průsmyky, neměla tato operace na boje povstalců žádný přímý vliv. Do podpory povstání se 20. září zapojilo i 150 amerických létajících pevností B-17, které zlikvidovaly německé hangáry, dílny a letouny na letišti Nový Dvor u Malacek. V druhé polovině září probíhaly těžké boje na všech přístupech k centru povstání. Němci, posílení o jednotky Waffen SS, se snažili za každou cenu dostat k Banské Bystrici a Zvolenu. Na severovýchodě povstaleckého území se dokonce podařilo 1. čs. armádě provést útok a donutit Němce k ústupu až k Popradu. Povstalcům se též podařilo postavit tři obrněné vlaky "Štefánik," "Hurban" a "Masaryk," které jim poskytovaly silnou podporu. Během povstání neprobíhaly jen boje v souvislém povstaleckém území, ale i vně, kde neustále útočily partyzánské skupiny. Partyzáni např. neustále útočili na důležitou železniční trať Ružomberok - Vrútky - Žilina, která byla i po zprovoznění stále přerušována. Ke změně situace došlo v měsíci říjnu. Německá divize "Tatra" byla posílena o těžkou bojovou techniku a podnikla nové útoky, které skončily neúspěchem. 5. září se konala ve Vídni porada, kde byla vyjádřena nespokojenost s postupem vojenských operací proti povstalcům. Na podporu potlačení povstání tak byla vyslána 2. SS Strumbrigade "Dirlewanger" z Polska a 18. divize SS pancéřových granátníků "Horst Wessel" z Maďarska, což znamenalo značnou bojovou sílu. Generál Rudolf Viest mohl proti útočícím německým vojskům nasadit 18 pěších praporů, 27 dělostřeleckých baterií, 3 obrněné vlaky, 10 - 12 lehkých tanků a 20 letadel. Jeho pěchota čítala 60 tisíc vojáků a 12 tisíc partyzánů. Ale pouze tři čtvrtiny jeho vojáků měly zbraně a všichni povstalci byli vyčerpáni předchozími boji. Německá ofenzíva začala 19. října 1944. Jako předehru k ofenzívě Němci bombardovali Banskou Bystrici, Liptovskou Osadu a letiště Tri Duby. Brigáda Dirlewanger zaútočila jako první na Biely Potok, ale byla po těžkých bojích zastavena. Útoky ostatních německých sil však byly úspěšné. Podařilo se jim obsadit některé opěrné body a tak dne 22. října svolal generál Viest poradu svého štábu, která určovala další taktiku bojů. Po příštích dvou dnech klidu byly 25. října boje znovu obnoveny. Slovenská letiště Zolná a Tri Duby se dostaly do dosahu palby německého dělostřelectva a 1. čs. stíhací pluk musel být evakuován. Povstalci tak ztratili veškerou leteckou podporu. 26. října postupovala německá divize Tatra na Banskou Bystricu od Zvolena i od Brezna. Velitelství 1. čs. armády se přesunulo do Donoval a Banská Bystrica byla vyklizena bez boje. Generál Viest vydal svůj poslední rozkaz 28. října v 04:00 hodin. Přijal porážku armády a vyzval všechny vojáky, aby odešli do hor a pokračovali v partyzánské válce. Němci začali hned 29. října s operacemi, které měly za cíl zlikvidovat jak partyzány, tak zbytky armády. Dne 3. listopadu byli zradou zajati velitelé povstání Viest a Golián, kteří byli odvezeni do Německa a tam popraveni. Jednotky, které ustoupily do hor, byly z větší části z dalších bojů vyřazeny, protože měly málo zbraní, munice a potravin a nebyly vybaveny zimním oblečením. Některé partyzánské skupiny však vedly boje s Němci prakticky celou zimu 1944/1945 a na jaře 1945 se účastnily pomocných akcí při osvobozování Slovenska. K partyzánskému boji byla donucena 2. československá paradesantní brigáda. Mnoho partyzánů a bývalých vojáků armády při boji v horách zahynulo hladem a vyčerpáním. Partyzánské jednotky na Slovensku však stále tvořily velkou bojovou sílu. Byly ale vybaveny pouze lehkými zbraněmi a mohly provádět jen omezené útoky a záškodnické akce. Hlavni štáb sídlil v Lomnisté dolině na jižní straně Nízkých Tater. Partyzánská válka vázala v listopadu a prosinci 1944 německé síly o počtu zhruba 35000 mužů. Přesto se partyzánům podařilo provést v tomto období 72 destrukcí na železnicích a výrazně tak omezit přepravu vojsk, zbraní a zásob na frontu. Svoji úlohu partyzáni sehráli i při Východoslovenské operaci a v dalších bojích při osvobozování území Slovenska, kdy byla jejich činnost s postupujícími sovětskými a československými vojsky koordinována ze štábu v Kyjevě. Po porážce povstání Němci zřídili "Einsatzgruppe H" se sídlem v Bratislavě. Skupina byla kombinací jednotek Sicherheitsdienstu a Sicherheitspolizei a jejím úkolem bylo pacifikovat Slovensko. Sestávala s Einsatzkommanda, Sonderkommanda a Kommanda zu besondere. Tyto německé skupiny spolupracovaly s pohotovostními oddíly Hlinkové gardy a s oddíly četnictva. Hledaly nejen povstalce a partyzány, ale zasahovaly i proti těm, kteří jim pomáhali, i když se mnohdy jednalo o pomoc domnělou. Němci rozpoutali na Slovensku teror, při kterém byli zabíjeni nejen partyzáni, ale docházelo k masakrům civilistů, žen a dětí. Německé oddíly, k nimž patřily i zvláštní jednotky "Edelweis" a "Jozef" povraždily více než 5000 osob. Na Slovensku bylo vypálených 90 obcí a osad a po ukončení války bylo odkryto 211 masových hrobů. Snad k nejotřesnějším exekucím docházelo v obci Nemecká, kde Němci prováděli exekuce ve vápenné peci. Lidé byli nejprve okradeni o cennosti a poté byli popraveni ranou do týlu, přičemž jejich těla padala do rozpálené pece. Ve dnech 4. až 11. ledna 1945 zde zahynulo několik stovek osob, mezi nimiž byly i ženy, děti, osoby "rasově nevhodné," či zajatí američtí letci, kteří předtím pomáhali povstalcům. Tyto německé válečné zločiny se staly jednou z nejhoších kapitol historie Slovenska za druhé světové války. Dolní Domaslavice Obec Dolní Domaslavice se nachází v okrese Frýdek-Místek, kraj Moravskoslezský. Ke dni 8. 8. 2008 zde žilo 1 099 obyvatel. V době reformace náležel evangelíkům v Domaslavicích kostel. S nástupem rekatolizace byl kostel dne 25. března 1654 evangelíkům odebrán. V letech 1709-1781 patřili ke kostelu v Těšíně, od roku 1781 ke kostelu v Dolních Bludovicích. Roku 1950 se připojili k nově založenému sboru Slezské církve evangelické a. v. v Třanovicích. V obci stojí evangelická kaple, která prošla v letech 1967-1967 generální přestavbou. Multiparadigmatický programovací jazyk Multiparadigmatický programovací jazyk je programovací jazyk, který podporuje více než jedno programovací paradigma. Myšlenkou multiparadigmatického programovacího jazyka je poskytnout framework, ve kterém mohou programátoři pracovat více styly, volně slučovat konstrukty rozdílných paradigmat. Hlavním cílem těchto programovacích jazyků je poskytnout programátorům nejlepší nástroje k práci, připustíme-li, že žádné paradigma neřeší všechny problémy tou nejsnadnější a nejefektivnější cestou. Anemoi Každému byla přisouzena jedna světová strana, ze které přicházely jeho větry, a každý byl také spojen s ročním obdobím a určitým počasím. Občas byli vyobrazeni jako pouhé poryvy větru, jindy jako okřídlení lidé nebo koně ve stájích boha bouří Aiola, který Anemoi poskytl Odysseovi v Odysseji. Aiolos byl také často spojován s astrologickým božstvem Astraiem, který byl podle Hésioda otcem Anemoi, zatímco jejich matkou byla Éós, bohyně úsvitu. Velké Pavlovice Okolo města se nacházejí rozsáhlé vinice. Dále na jihozápad se nachází vodní dílo Nové Mlýny, dále na jih pak Přírodní park Niva Dyje, Lednicko-valtický areál a CHKO Pálava. Na jihovýchod leží města Velké Bílovice a Podivín. Helvéti Helvéti byli příslušníci keltského kmene , který přibližně ve 4. století před naším letopočtem osídlil území západního Švýcarska, a to především na území od dnešního Eppenbergu přes Bern , Jensberg , Mont Vully až po Bois de Chátel. Ve druhém století našeho letopočtu bylo jejich území pod nadvládou Římanů. Vyznávali stejné náboženství jako ostatní keltské kmeny. Microsoft Project Microsoft Project je nástroj na projekt management, který je součástí kancelářského balíku Microsoft Office od společnosti Microsoft. Slouží k podpoře projektového řízení, správu úkolů, zdrojů a zjišťování aktuálního stavu projektu. Poskytuje různé výstupy - Ganttův diagram, kalendáře, přehled peněžních toků, analýzy EVA a PERT, atd. První verze Microsoft Project byla uvedena pro operační systém DOS v roce 1984 společností, která pracovala pro Microsoft. Softwarová firma Microsoft koupila všechna práva k software v roce 1985 a vydala verzi 2. Verze 3 pro DOS byla vydána v roce 1986. Verze 4 pro DOS byla poslední verzí pro tento operační systém a na trhu se objevila roku 1987. První verze pro operační systém Windows byla vydána v roce 1990 pod názvem verze 1 pro Windows. Microsoft Project byla třetí aplikace založená na Windows. Přestože byla představována jako součást Microsoft Office, nikdy nebyla přidávána do žádné sestavy MS Office. V současné době je k dispozici ve dvou verzích, Standard a Professional. Verze pro počítače Macintosh byla vydána v červenci 1991 a vývoj pokračoval prostřednictvím Project 4.0 pro Mac v roce 1993. Roku 1994 Microsoft zastavil vývoj většiny svých aplilkací pro Mac a přestal nabízet nové verze Office až do roku 1998, kdy vznikla nová divize Microsoft Macintosh Business. Další aktualizovaná verze se nikdy neobjevila, a tak dnes již nelze verzi z roku 1993 spustit na Mac OS X. Pozdější verze byly uvedeny na trh v roce 1992, 1993, 1995, 1998, 2000, 2002, 2003 a 2007. PZL W-3 Sokół PZL W-3 Sokół je polský dvoumotorový víceúčelový vrtulník, který je modernizovanou obměnou polské licence ruské helikoptéry Mil Mi-2. První prototyp „Sokola“ vzlétl 16. listopadu 1979, ovšem ukázaly se jeho nedostatky. Proto došlo k dalšímu vývoji a 6. května 1982 vzlétl další prototyp, který měl zásadní konstrukční změny. Vrtulník je užíván nejen v Polsku, ale je vyvážen i do celé řady zemí. Do České republiky bylo dodáno 11 strojů výměnou za stíhačky MiG-29. Hraběnka Kraková Hraběnka Kraková je fiktivní postava ze science fiction dekalogie Mise na Zemi od L. Rona Hubbarda. Hraběnka je ze šlechtického rodu, který je již několik stovek let bez jakéhokoliv majetku. Sama Kraková byla předstíraně popravena za vykrádání bank a nyní pracuje pro Aparát v pevnosti Spiteos na Voltaru. Fyzicky je překrásná, avšak každý se jí bojí. Několik lidí zabila jen za kompliment. Sirkap Sirkap je archeologická lokalita nedaleko Takšašíly, v pákistánské provincii Paňdžáb. Původně zde stálo město, které nechal vystavět řecko-baktrijský král Démétrios I. poté, co kolem roku 180 př. n. l. vtrhl do Indie. Město ještě ve 2. století př. n. l. pravděpodobně přestavěl Menandros. Město protínala jedna hlavní ulice, na kterou je napojeno patnáct kolmých, menších ulic. Zabíralo plochu 1200 x 400 metrů a celé bylo obehnáno zdí širokou 5–7 metrů o celkové délce 4,8 kilometru. Dnešní ruiny města jsou podobné těm v makedonském Olynthu. V Sirkapu byly nalezeno mnoho předmětů, především pak řecko-baktrijské mince. Některé z nich jsou čistě helénského stylu, další naopak vykazují velmi silný, řecko-baktrijský vliv. I další nálezy jasně ukazují střetávání helénské a indické kultury. Např. některé sirkapské stúpy jsou zdobeny tradičními helénskými dekorativními prvky. Korea Korea, korejsky na severu Čoson, na jihu Hanguk, je historické území, obývané téměř výhradně etnickými Korejci, ve východní Asii na Korejském poloostrově a přilehlé pevnině, na severu ohraničené řekami Amnok a Tuman. Dříve politicky jednotné území se po osvobození z japonské okupace v roce 1945 rozdělilo na dva státy – komunistický na severu a kapitalistický na jihu – s hranicí na úrovni 38. rovnoběžky. Po korejské válce v letech 1950 až 1953 byla hranice mezi oběma státy poněkud upravena. Příměří, které od 27. července 1953 mezi oběma korejskými státy – Korejskou lidově demokratickou republikou s hlavním městem Pchjongjangem a Korejskou republikou s hlavním městem Soulem – panuje, dodnes nebylo nahrazeno mírovou smlouvou a středem Korejského poloostrova se táhne demilitarizované pásmo s nejpřísněji střeženou hranicí na světě. Jestliže zhruba do 70. let 20. století byla hospodářská vyspělost obou částí Koreje srovnatelná, Jižní Korea v 80. a 90. letech prodělala rozmach, který ji vynesl mezi nejrozvinutější země světa, zatímco centrálně řízené hospodářství Severní Koreje se přes hlásanou politiku soběstačnosti potýká s vážnými problémy a země je závislá na masivních dodávkách potravin ze zahraničí. Navzdory proklamovanému odhodlání obou států k opětovnému sjednocení jsou výsledky občasných jednání zatím nevalné. Došlo ke vzájemným návštěvám malého počtu lidí z válkou rozdělených rodin, bylo dohodnuto zprovoznění silnice a železnice přes mezikorejskou hranici a výpravy obou zemí nastupují od roku 1991 na některých sportovních akcích pod společnou celokorejskou vlajkou. Podle legendy vznikla Korea tím, že za Velkým Dangunem přišel tygr a medvědice. Chtěli by se stát lidmi. Dangun jim to dovolil, ale pouze pod podmínkou, že zůstanou 10 dnů o chlebu a soli. Tygr to nevydržel, ale medvědice ano, a Dangun z ní udělal krásnou ženu, která čekala dítě. Legenda datuje vznik národa na 3. den 10. měsíce roku 2333 před n. l. Nejvyšším bohem, stvořitelem, byl pro korejský lid Hwanin. Jeho syn Hwanung sestoupil z hory Pektusan na zem. Vnuk nebeského boha Hwanina, Tangun, podle pověsti založil novou říši Čoson. Prý zde vládl od roku 2333 př. n. l. do roku 1222 před n. l. Korejští králové od Tanguna nikdy neodvozovali svůj původ, jelikož to byla bytost jim nadřazená. Přestože KLDR Tangunův kult oficiálně neuznává, tvrdí se, že se Kim Čong-il narodil v roce 1942 pod Pektusanem. Mimořádné schopnosti a skutečnosti se jej však přesto snaží připodobňovat k Tangunovi. Toto jsou ale jen mýty. Historicky doložený je Čoson až přibližně ve 4. století před n. l. Toto slovo v překladu znamená „Země jitřní svěžesti“. Slovo Čoson je dodnes jedním z těch, kterým sami Korejci označují svou zemi a můžeme ho najít i v oficiálním názvu KLDR – Čoson mindžudžui inmin konghwagug. Ve středověku vznikla tzv. Tři království – Samguk. Kogurjo, založené roku 37 př. n. l., rozprostírající se v severní části poloostrova, z nich bylo nejsilnější. V Kogurju vládla vojenská aristokracie, která se podílela na sepsání jednoduchých, ale přesných zákonů. Roku 427 našeho letopočtu bylo přemístěno hlavní město do nížiny kolem dnešního Pchjongjangu. Po anexi říší Silla v jižní části poloostrova, bylo vytvořeno na severu království Parhä, pokračovatel Kogurja. V období úpadku Silly se vzbouřili rolníci a založili státy Pozdní Päkče a Kogurjo, které společně vytvořily jeden silný celek, Korjo. Od slova Korjo pochází dnešní označení země ve většině jazyků, Korea. V Korju byl daný systém rodově dědičných postavení, který v postatě přetrvává, jen přizpůsobený dnešní společnosti. Musela být vybudována silná armáda, která odrážela útoky ze severů. Roku 1392 založil Ri Song-gje novou dynastii Ri, která vládla v podstatě až do roku 1910. 19. století se v Koreji odehrávalo ve znamení snahy okolních států zmocnit se do té doby značně izolovaného Korejského poloostrova. Poté, co se v roce 1884 rolnická armáda tonghak vzbouřila proti feudální vládě, korejská vláda požádala o pomoc čínskou dynastii Čching. Když se Japonci dozvěděli o přítomnosti čínských vojsk v Koreji, rozhodli se tam vyslat osm tisíc vojáků, pod záminkou ochrany japonských občanů žijících v Koreji. Když bylo povstání potlačeno, Čína Japonsku navrhla, aby obě vojska Koreu opustila. Japonsko to odmítlo a navrhlo Číně, že by mohli společně reformovat korejskou vnitřní správu a tak dosáhnout míru ve východní Asii. Čína to však považovala za zasahování do vnitřních záležitostí jiného státu. V červenci 1894 napadla japonská armáda čínské loďstvo a tak vypukla První čínsko-japonská válka. Japonci měli po celou dobu převahu díky modernějšímu vybavení a lepší disciplíně. Nedalo se očekávat nic jiného než porážka Číny. V říjnu roku 1897 vyhlásil král Kodžong založení nezávislého korejského císařství a sám se tak povýšil na císaře. V roce 1902 uzavřelo Japonsko alianci s Velkou Británií, podle které Japonsko uznalo anglické zájmy v Číně a na oplátku Velká Británie uznala zájmy Japonska v Koreji. Byla to první ze tří smluv, které postupně Japonsko uzavíralo se světovými mocnostmi a připravovalo si tak půdu pro případné ovládnutí Korejského poloostrova. Japonsko pozorně sledovalo také vzestup vlivu Ruska ve východní Asii a nemohlo mu uniknout pozvolné rozšiřování ruského carství. Japonští vůdci, zatím nepřipraveni čelit Rusům vojensky, se soustředili na své ekonomické zájmy v Koreji a přitom hledali příležitost pro budoucí útok. Vztah mezi Ruskem a Japonskem se postupně vyhrocoval, jelikož Rusko porušilo dohodu o neútočení a spolupráci. Před vypuknutím rusko-japonské války Korea vyhlásila neutralitu. Po tomto prohlášení byla do Koreje vyslána delegace, která měla za úkol přimět Koreu k podepsání významného dokumentu. V tomto dokumentu sice bylo obsaženo, že Japonsko respektuje nezávislost Koreje, ale zároveň požadoval stálý japonský dohled nad správou v Koreji. Rusko-japonská válka proběhla opět ve znamení japonského vítězství. Zprostředkovatelem při podpisu mírové smlouvy mezi oběma zeměmi byl sám prezident USA Theodore Roosevelt. Tato tzv. Portsmouthská smlouva, podepsaná roku 1905, mimo jiné obsahovala i článek o tom, že vláda ruského carství bere na vědomí hlavní japonské politické, vojenské a ekonomické zájmy v Koreji. Podepsání Taft-Kacurova memoranda v tomtéž roce s USA zajistilo Japonsku souhlas i tohoto imperialistického státu s neomezeným ovládnutím Koreje. Poté byla podepsána Japonsko-korejská protektorátní smlouva, se kterou korejský lid samozřejmě nesouhlasil. Japonské říši již nic nebránilo v okupaci Koreje. Během několika následujících let japonský vliv v Koreji dále sílil. Další významná místa ve správě Koreje byla obsazena Japonci. Poté, co korejský premiér podepsal 22. srpna 1910 anekční smlouvu, byl císař Sundžong donucen vzdát se svého trůnu a podstoupit tak zem Japonské říši. Po oficiálním připojení Korejského poloostrova udělala Japonská říše z korejského lidu nejpodřadnější součást japonské společnosti. V důsledku nadřazené vlády byli nevinní obyvatelé utlačováni a zabíjeni, ženy byly znásilňovány, města byla ničena a rabována. V celém státě byla zavedena moderní síť komunikací a dopravy v evropském stylu. Ta usnadnila japonské obchodní styky, sloužila japonskému obchodu a byla jedním z nástrojů pevné kontroly kolonie. Japonci odstranili starou hierarchii z doby Čoson a „vylepšili“ korejský daňový systém, aby vyhnali farmáře z najaté půdy a mohl vyvážet rýžové produkty do Japonska. Poté, co zemřel bývalý korejský císař Kodžong, uskutečnila se celostátní protijaponská manifestace. Stalo se tak 1. března 1919. Byla inspirována projevem amerického prezidenta Woodrowa Wilsona, který v něm hlásal podporu práva na sebeurčení národů a vyzýval k ukončení evropské koloniální nadvlády. O korejské nezávislosti se však nezmínil, protože se projaponská frakce v USA snažila o obchodní vpád do Číny skrz Korejský poloostrov. Deklarace nezávislosti byla přečtena v Soulu a odhadem dva miliony lidí se zúčastnilo pokojné demonstrace za získání samostatnosti. Protesty byly však japonskou vládou tvrdě potlačeny. Asi 7000 lidí bylo zatčeno, 550 zabito a 1400 zraněno. Mnoho korejských křesťanů bylo ukřižováno nebo zaživa upáleno v kostelích. Pokračující proti-japonské protesty, jako celostátní povstání studentů v listopadu 1929, vedly k zesílení vojenské vlády v roce 1931. Po propuknutí druhé čínsko-japonské války v roce 1937 a 2. světové války se Japonci pokusili zničit korejský národ. Povinným se stalo uctívání šintoistických svatyň. Školní osnovy se radikálně změnily a zrušilo se vyučování v korejštině. Samotná korejská kultura se stala ilegální. V novinách bylo zakázáno publikovat v korejštině, bylo zakázáno studovat korejskou historii na univerzitě, korejské texty byly ničeny, páleny nebo postaveny mimo zákon. Někteří Korejci utekli do Mandžuska nebo východního Ruska. Korejci v Mandžusku vytvořili skupiny hnutí odporu známé jako Armády nezávislosti, které cestovaly přes korejsko-čínskou hranici a vedly partyzánskou válku proti japonským silám. Po svržení bomb na Hirošimu a Nagasaki bylo jasné, že válka v Tichomoří je u konce. Japonsko se vzdalo spojeneckým vojskům 15. srpna 1945 po 35 letech nadvlády nad Koreou. Rudá armáda obsadila Mandžusko a blížila se ke Koreji. Nic by nezabránilo sovětské okupaci celého poloostrova, protože americké jednotky se nedokázaly přesunout dostatečně rychle. Plukovník Dean Rusk proto navrhl rozdělení Koreje podél 38. rovnoběžky, aby určil sféry vlivu a zbývalo jim jen doufat, že SSSR na toto přistoupí. Tak se také stalo a Američané vstoupili do Koreje teprve 8. září. Ale ani v té době SSSR ani USA ještě nepředpokládaly vznik dvou oddělených států, shodly se jen na tom, že by se Korea měla „v patřičnou dobu“ stát svobodnou. Na jihu se k moci dostal Li Syn-man. V únoru 1946 se Kim Ir-sen stal předsedou Prozatímního lidového výboru Severní Koreji. V září následujícího roku USA předaly korejskou otázku na půdu OSN a byla vytvořena Prozatímní Komise OSN pro Koreu, která měla dohlížet na průběh nezávislých a svobodných voleb. Pchjongjang ale zpochybnil důvěryhodnost takovéto organizace pro zajištění voleb a proto odmítl jejich konání na severu. Na jihu volby proběhly v květnu 1948 a 15. srpna bylo vyhlášena Korejská republika v čele s prezidentem Li Syn-manem. V reakci na dění na jihu země se 25. srpna konaly volby na severu a 9. září byla vyhlášena Korejská lidově demokratická republika v čele s premiérem Kim Ir-senem. V červnu 1950 překročila severokorejská armáda 38. rovnoběžku s cílem sjednotit zemi. Tento akt agrese byl odsouzen OSN, která vyslala mezinárodní misi na pomoc Jižní Koreji. Po třech letech války se frontová linie vrátila téměř přesně tam kde začala, na 38. rovnoběžku. Válku nepřežilo 2.5 milionů Korejců, 900 000 čínských dobrovolníku a 33 000 Američanů. V roce 1953 bylo podepsáno příměří, nikoliv mír. Dodnes KLDR neuznává existenci svého jižního souseda a považuje se za jediný legitimní stát rozprostírající se na celém Korejském poloostrově, v Korejské republice je situace obdobná. Isobuthus kralupensis Isobuthus kralupensis je vymřelý štír. Jeho fosílie byla objevena na Červené Hůrce v Kralupech r. 1863. Objevitelem je Antonín Frič. Je podobný současným štírům čeledi Buthidae, ale byla pro něj vytvořena samostatná čeleď Isobuthidae. Žil v období karbonu. Puškinskaja Puškinskaja je název mnohých ulic v ruskojazyčných zemích. Stanice metra tohoto názvu se nachází ve více městech: Arménie Arménie byla jednou ze satrapií perské říše Achaimenovců, říše Alexandra Velikého a říše Seleukovců. Zabírala území dnešní Arménie a části Turecka, ázerbájdžánského Nachičevanu, Gruzie a Íránu. Peršané oblast dobyli na Médech kolem roku 553 př. n. l. za Kýra Velikého, název Armina je však poprvé doložen až na Behistunském nápisu krále Dareia I. Satrapie se členila na tři menší územní jednotky, tzv. malé satrapie – na Východní Arménii, Západní Arménii a Kolchidu. Většinu obyvatelstva tvořili Arméni, hlavními jazyky byly perština a arménština. Satrapie měla značnou míru autonomie, ale musela perskému velkokráli odvádět daně a v případě války vojenské kontingenty. V době pádu achaimenovské monarchie byl satrapou Arménie Orontés II., satrapou Západní Arménie patrně Mithrausés, účastník bitvy u Gaugamél. Alexandr Veliký oblast nikdy plně neovládl, i když se o to ze všech sil pokoušel – jeho kandidát na úřad satrapy, Mithrenés, se však proti Orontovi nedokázal prosadit. Západní Arménie se později stala dějištěm válek diadochů a nakonec spolu s Arménií Východní součástí říše Seleukovců. Administrativně podléhal arménský satrapa velkému satrapovi médskému, jehož sídlem byly Ektabany, dnešní Hamadán. Vedle Arménie a vlastní Médie náležely k médské satrapii ještě Parthie a Chorasmie. Szekszárd Szekszárd je město v Maďarsku, leží na jihu země a je centrem župy Tolna. Žije v něm 36 000 obyvatel a má rozlohu 96.27 km2. Szekszárd je poprvé zmíněn již v roce 1015. V roce 1061 zde byl založen Bendiktinský klášter, králem Bélou I. V roce 1485 byl už velmi významným a velkým městem s trhy, jeho další rozvoj však přerušily turecké výpady a okupace. Po ní byl opuštěn, klášter byl zbořen. Obroda nastala až v 18. století; Szekszárd se stal centrem župy a měl i svůj znak. Avšak roku 1794 přišel požár, jenž město poškodil - nepodařilo se mu však zastavit prudký rozvoj města. Vznikla dnešní radnice, kostely a budova pro správu župy. Tehdy tu žilo 14 000 obyvatel. Odedávna celému městu dominovalo vinařství. Jsou zde také továrny na výrobu chemikálií, nábytku a strojů. Skauting v Třebíči Skauti v Třebíči působí od roku 1923. Dnes v Třebíči fungují skauti vodní i pozemní a ke své činnosti využívají několik budov rozmístěných po celém městě, jsou sdruženi ve dvou střediscích. Pozemní skauti fungují pod střediskem s názvem Srdíčko a vodní pod střediskem s názvem Žlutá ponorka. Obě střediska mají delší historii a spoustu tradičních akcí. Významnost a tradici skautingu v Třebíči potvrzuje pojmenování několika ulic a lávky přes řeku Jihlavu po významných skautech a několik soch významných skautů umístěných ve městě. Roku 2005 se v Třebíči konal také XI. valný sněm Junáka, který byl první větší akcí v nově otevřeném Divadle Pasáž. V současné době se někteří bývalí skautové z Třebíče podílí na chodu města v jeho zastupitelstvu. Za datum jeho vzniku lze prakticky označit rok 1923, pod vedením Dr. Antonína Hobzy vznikl v Třebíči 1. chlapecký oddíl, mělo tomu být po výstavě přátel přírody v Masarykově škole. Již v létě roku 1924 uspořádal tento oddíl první letní tábor, který se konal u Vevčic při řece Jevišovce. Roku 1928 vznikla 1. smečka vlčat. Počet třebíčských oddílů Junáka se pak rozšířil ještě v roce 1930, kdy vznikl 2. oddíl, roku 1932 pak byla založena 2. smečka vlčat a v roce 1933 vznikl 35. oddíl katolických skautů. V roce 1940 na začátku července došlo k prvnímu rozpuštění Junáka Gestapem. Po 2. světové válce byla činnost Junáku obnovena, v roce 1948 pak tehdejší Okresní rada Junáka přijala do názvu jméno Jindřicha Svobody, jediného z třebíčských letců RAF, který zahynul v boji. Do roku 1950, kdy byla organizace Junák opět rozpuštěna, třebíčští skauti pracovali pod vedením Bohouše Stuny, Jaroslava Kauta, Rasti Dvořáka a později hlavně Karla Vrány. V dalších letech se pod strukturou turistického oddílu a pod vedením Josefa Bublana, během pražského jara byl Junák opět nakrátko obnoven, opětovně zrušen byl v roce 1970. V těchto letech měl vzniknout i oddíl vodních skautů pod vedením Aloise Pučalíka a Rudolfa Hedvábného, formálně byl 1. oddíl vodních skautů založen 24. dubna 1968 a již ke konci tohoto roku měl 19 členů. Později přešli, stejně jako pozemní skauti, na fungování jako turistický oddíl pod pionýrskou organizací. Jako druhý oddíl vodních skautů byl založen 4. oddíl, bylo tomu v roce 1970. Další oddíl vodních skautů vznikl k 21. října 1988, tento oddíl fungoval pod 31. pionýrskou skupinou Elitexu Třebíč, v tu dobu se oddíl scházel v klubovně na Hasskově ulici, později přešel pod přístav vodních skautů v Třebíči. Nyní je to 5. oddíl VS v Třebíči se sídlem na Svojsíkově nábřeží. Od tohoto roku působil pod Domem dětí, pionýrů a mládeže v Třebíči a vedl jej Jan Štěpnička, ten oddíl vedl až do roku 1989, kdy byla organizace Junák opět obnovena a třebíčský první oddíl přešel pod vedení Radka Blažka, začalo se opět jezdit na předválečná tábořiště k řece Rokytné. Po sametové revoluci vznikly i další oddíly, některé z nich již opět přestaly existovat. Dnes v Třebíči působí celkem deset skautských oddílů. Většina z nich vznikla po třetím obnovení organizace Junák roku 1989. Třebíčské skautské středisko bylo slavnostně obnoveno v roce 1990, vůdcem střediska pozemních skautů se stal R. Novák a vůdcem střediska vodních skautů se stal Alois Pučalík. Během jara byly zorganizovány lesní školy, které zajistily odborné vzdělání skautských činovník, kterých bylo v třebíčském okresu do prázdnin zaregistrováno 246, celkem měly střediska 1306 členů. Uskutečnilo se 11 táborů a v září se změnilo vedení středisek, třebíčské středisko tak začal vést Mirča Brátka. Již 26. a 27 října 1990 se konala první velká akce třebíčského okresu, tzv. Třebíčské jamboree, zúčastnilo se ho 469 skautů. V rámci otevření nového divadla Pasáž v Třebíči byl jako první velká akce ve dnech 18. až 20. února 2005 prezentován XI. valný sněm Junáka. V několika sálech divadla, ve foyer i v dalších místech v Třebíči se jednalo o budoucnosti skautingu a mimo jiné o tzv. Chartě českého skautingu. Skautská organizace v Třebíči má pod svojí správou několik budov s klubovnami, z nich jsou nejvýznamnější klubovna pozemních skautů střediska Srdíčko na Švabinského ulici a přístav vodních skautů střediska Žlutá ponorka na Svojsíkové nábřeží. Dříve se klubovny několika oddílů nacházely i v budově čp. 89 na rohu ulic Hlavova a Smila Osovského, další se nacházela i v domě na ulici Cyrilometodějská a na začátku devadesátých let se oddíly 1. chlapeckého a dívčího oddílu měly scházet v klubovně na ulici Pod hrádkem. Některé oddíly vodní skautů se scházejí v domě na ulici Leopolda Pokorného v Židech, některé i v zmíněném přístavu na Svojsíkově nábřeží. Středisku srdíčku patří i budova čp. 1305 na Hálkově ulici a také objekt bývalých sirných lázní v Dobré vodě. Středisko Srdíčko sdružuje oddíly skautů a skautek v Třebíči, patří pod něj klubovny v budově na ulici Švabinského. V roce 2009 navštěvovalo středisko celkem 212 skautek a skautů.. Vůdcem střediska do roku 2008 byl Pavel Bělka, od roku 2008 je vůdkyní střediska Klára Pavlasová. Poslední roky se projevovaly poklesem dětí, v roce 2000 byl počet zaregistrovaných dětí tohoto střediska stále ještě 203 dětí a 91 dospělých členů. Od té doby nastala sestupná tendence členů, v roce 2009 poprvé výrazněji narostla dětská členská základna. Druhým významnějším střediskem je středisko vodních skautů Žlutá ponorka, jejím sídlem je tzv. přístav vodních skautů na Svojsíkově nábřeží. Nynějším kapitánem přístavu je Zdeněk Dvořák. Poslední roky se projevovaly poklesem dětí, v roce 2000 byl počet zaregistrovaných dětí tohoto střediska stále ještě 93 dětí a 41 dospělých členů. Od té doby nastala sestupná tendence členů, později nastaly výkyvy počtu členů. Název Abahoa pochází z básně básníka Karla Zapletala Přerovského, kterou podle Jana Urbánka měl napsat pro 3. oddíl skautů. Pojmenování bylo poprvé použito v názvu zpravodaje třebíčských skautů s názvem Abahoa, který vycházel v letech 1969 - 2007. Název byl v roce 2000 použit i pro nově vzniklé internetové stránky okresní rady Junáka v Třebíči. Okresní rada Junáka v Třebíči byla pojmenována podle třebíčského skauta a pozdějšího pilota RAF Jindřicha Svobody. Marian Lebiedzik Marian Lebiedzik je politik ČSSD. V současné době zastává funkci náměstka hejtmana Moravskoslezského kraje a je zodpovědný za regionální rozvoj, evropské fondy a operační programy. Narodil se 13. května 1975 v Petrovicích u Karviné. V letech 1989–1993 studoval na gymnáziu v Karviné. Po maturitě vystudoval na Ekonomické fakultě Vysoké školy báňské obor národohospodářství. V akademickém roce 1997/1998 absolvoval doplňující pedagogické studium na Pedagogické fakultě Ostravské univerzity v oboru učitelství ekonomických předmětů pro střední školy. V roce 2002 získal v oboru ekonomie doktorát na EF VŠB. Od roku 2000 do roku 2008 pracoval jako odborný asistent na katedře ekonomie Obchodně podnikatelské fakulty Slezské univerzity. Roku 2006 byl na této fakultě jmenován proděkanem pro rozvoj a vnější vztahy. V roce 2008 mu byla udělena docentura. Věnuje se problematice světové ekonomiky a evropské integrace. Je ženatý a má jednu dceru. V roce 2002 byl za ČSSD zvolen zastupitelem v Petrovicích u Karviné, kde zastává funkci místostarosty. Na podzim roku 2008 byl zvolen do krajského zastupitelstva Moravskoslezského kraje a následně do krajské rady jako náměstek hejtmana. Je členem národohospodářské komise ČSSD. Perlička supí Perlička supí dorůstá 61 - 71 cm a váží 1 - 1,65 kg. Je zavalitá, s nápadně malou hlavou a dlouhým štíhlým krkem, ocasem a končetinami, které má dokonce nejdelší ze všech perliček. Svůj český, ale i vědecký název získala podle své převážně neopeřené, tmavě zbarvené hlavy, která dosti připomíná hlavu supa. Jinak je perlička supí převážně černá s jemným bílým skvrněním, má kobaltově modré břicho a hruď a tmavý krk, na kterém ji vyrůstají charakteristická, dlouhá, převážně černobíle zbarvená pera. Obě pohlaví se přitom zbarvením nijak neliší, sexuální dimorfismus je u nich viditelný pouze ve velikosti, mladí ptáci jsou na rozdíl od dospělců převážně šedohnědí se světle modře zbarvenou hrudí a výrazně kratšími ozdobnými pery na krku. Perlička supí obývá otevřené a díky své schopnosti vydržet dlouhé období bez vody často i velmi suché lokality s nízkým vegetačním porostem. Místy i dosti hojně se vyskytuje na území severovýchodní Afriky v rozmezí od jižní Etiopie přes Keňu až po severní Tanzanii. Od 2004 je v Červeném seznamu IUCN zařazena do kategorie málo dotčených druhů s populací čítající přibližně 1 - 2,5 000 000 jedinců. Perlička supí je společenský pták, který se vyskytuje v hejnech čítajících zhruba 25 jedinců. Většinou se zdržuje na zemi, chová se skrytě a plaše a umí také velmi rychle běhat, vzlétává však jen zřídkakdy. Požírá zejména malé obratlovce, jako je např. hmyz nebo žížaly, a nejrůznější semena. Samice ročně klade obvykle 4 - 8 krémově zbarvených vajec, na kterých sama sedí po dobu 23 - 25 dní. Perlička supí pohlavně dospívá přibližně ve svém 1. roce života. Nano Nano je předpona soustavy SI a znamená mocninu 10-9, tj. jednu miliardtinu. Předpona pochází z řeckého ?????, což znamená trpaslík. Předpona je také od přelomu 20. a 21. století použita ve slově nanotechnologie, které označuje objekty a struktury, jejichž rozměry jsou řádově jednotky či desítky nanometrů, tj. miliardtiny metru. Hmota, jejíž rozměry jsou takto malé, v tomto měřítku obecně může mít vlastnosti zcela odlišné od makroskopických vlastností, protože se začínají projevovat vlastnosti kvantové fyziky. Mistrovství světa v atletice 2009 - Muži desetiboj Desetiboj mužů na Mistrovství světa v atletice 2009 se konal ve dnech 19. srpna a 20.srpna 2009 na berlínském olympijském stadionu. Na startu berlínského desetiboje chyběl olympijský vítěz z Pekingu Američan Bryan Clay, který se nemohl zúčastnit amerického mistrovství v Eugene. Důvodem bylo zranění přitahovače na stehenním svalu . Do Berlína přitom mohli odcestovat jen tři nejlepší z národního šampionátu. O šampionát přišel i Němec Michael Schrader , který vyhrál desetiboj v rakouském Götzisu v novém osobním rekordu 8 522 bodů. Měsíc před startem šampionátu mu však vystavila stop únavová zlomenina nohy. Američan Trey Hardee , pozdější mistr světa roku 2009 zvítězil ve třech z deseti disciplín. Roman Šebrle překonal laťku ve výšce 211 cm napoprvé a vyhrál předposlední disciplínu úvodního dne, když předtím ani jednou neopravoval. Kubánec Suárez a Bělorus Kravčenko překonali rovněž 211 cm ale v technickém zápisu měli oba jednu opravu. Poslední disciplínu prvého dne, čtvrtku mužů vyhrál v novém osobním rekordu 46,15 Kubánec Díaz. Jedná se o nejrychlejší desetibojařskou čtvrtku v celé historii MS. Rus Alexej Sysojev zářil druhý soutěžní den v diskařské části, když jako jediný přehodil padesátimetrovou hranici. Druhý Dmitrij Karpov z Kazachstánu zaostal o více než čtyři metry. V oštěpařské části se dařilo Kubánci Suárezovi, který předvedl hod dlouhý 75,19 m. Přes 75 metrů se dostal i Švéd Nicklas Wiberg, pro kterého znamenal výkon 75,02 m nové osobní maximum. Ukrajinec Oleksej Kasjanov jako jediný nepřehodil padesátimetrovou hranici a díky špatnému oštěpu nedosáhl na jednu z medailí, když nakonec skončil čtvrtý. Dvoudenní závod dokončilo 34 z celkových 38 desetibojařů, kteří se postavili na start. Hned v první disciplíně skončil vicemistr světa z roku 2007 a vítěz kladenského desetiboje Jamajčan Maurice Smith, který se v polovině stovky chytil za stehno a odstoupil. Po třech přešlapech v dálce skončil i halový mistr Evropy z roku 2009 Estonec Mikk Pahapill, byť ještě absolvoval třetí disciplínu vrh koulí. Po prvním dnu vedl Ukrajinec Oleksej Kasjanov, Roman Šebrle byl sedmý . Oša Oša je řeka v Omské oblasti v Rusku. Je 530 km dlouhá. Povodí má rozlohu 21 300 km2. Odtéká z jezera Ačikul, které je propojené s jezery Tenis a Saltaim. Teče přes Západosibiřskou rovinu Ústí zleva do Irtyše. Zdrojem vody jsou převážně sněhové srážky. Průměrný roční průtok vody ve vzdálenosti 316 km od ústí činí 2,4 m3/s. Zamrzá na konci října a rozmrzá ve druhé polovině dubna. Nejvyšších vodních stavů dosahuje většinou v dubnu a někdy v květnu. Gargždai Gargždai je město v západní části Litvy, v Žemaitsku, v Klajpedském kraji, na západním břehu Minije, 17 km na východ od Klajpedy. Gargždai jsou hlavním městem Klaipedského okresu. Severní okraj Gargždů je podél dálnice A1 – Vilnius–Kaunas–Klajpeda. PSČ Gargždajské pošty je LT-96001. Na východním okraji města je hezký městský park, jeho část je ve velkém svahu minijského kaňonu, vzdáleného od řeku mnoha desítek metrů, v horní části parku je také hřbitov rudoarmějců, padlých za úporných bojů na počátku II. svět. války. Radnice, městská nemocnice a poliklinika, katolický kostel Sv. archanděla Mykola a okresní soud jsou také na východním okraji města, nedaleko parku, blízko mostu přes řeku Minija. V centru města je poměrně velké autobusové nádraží, odtud jezdí pravidelné meziměstské linky. Na všech jsou Gargždai jako mezistanice. V análech jsou Gargždai poprvé zmiňovány v roce 1253 jako Garisda - hradiště Gargždu piliakalnis, jinak také Kalniškes piliakalnis, Gargždes pilale, Anielinas. Zde stál roku 1253 zmiňovaný hrad Kuršů Gargždai, ale lidé zde sídlili již od doby bronzové. V 15. století se obec přestěhovala na opačný - pravý břeh Minije. Gargždajský dvůr zmiňovaný v 16. století žemaitským pánům Kęsgailům a obec až do 18. století patřila dvoru. V letech 1534 - 1540 zde byl postaven první dřevěný katolický kostel Sv. archanděla Mykola. Městem byly Gargždai poprvé nazvány roku 1597. 8. ledna roku 1600 král Zikmund III. Vasa udělil kupecká a jarmareční privilegia. Gargždai se staly nejdůležitějším obchodním bodem Klajpedy. V roce 1639 král Vladislav IV. Vasa v Gargždajích dovolil zabydlet se Židům. To podpořilo růst města, což potvrzuje i nalezené Gargždajské poklady. 17. - 18. století pro války a mor - těžké období. Roku 1786 vyhořelo skoro celé město. Název je odvozován od slova "gargždas" - štěrk. Podobního původu je i příbuzné slovo "girgždeti" - skřípat. Hotelová škola Mariánské Lázně Hotelová škola Mariánské Lázně je střední odborná škola, která se nachází v Mariánských Lázních. Její žáci studují v oboru Hotelnictví a turismus a studium zakončují maturitní zkouškou. Je to škola s nejdelší tradicí ve svém oboru v České republice. V roce 2006 došlo ke spojení Hotelové školy a Středního odborného učiliště Mariánské Lázně. Škola tak rozšířila nabídku vyučovaných oborů o učňovské obory kuchař-kuchařka, číšník-servírka, cukrář-cukrářka a o maturitní obor obchodník. Obě školy za první republiky dosahovaly vysoké úrovně a prestiže na mezinárodní úrovni, kterou se snaží znovu získat zpět. Samotná budova, postavená v neoklasicistním stylu, se nachází v Komenského ulici, z jedné strany obklopena městem, stojí u hlavní mariánskolázeňské třídy, ačkoli poněkud dál od nejrušnějšího centra. Na dvou dalších stranách se rozkládá přilehlý, poměrně rozsáhlý park. V budově původně byla také lázeňská zařízení, ale po několika přestavbách byla nakonec zrušena. Dnes má škola k dispozici 5 moderně vybavených kuchyní, dvě restaurace, dva salonky, vinný sklípek, letní terasu a rychlé občerstvení. Mimo to škola disponuje také dvěma počítačovými učebnami a informačním centrem pro hosty. Škola je hostitelem či pořadatelem řady odborných gastronomických akcí. Koná se zde například studentská barmanská soutěž Finlandia Junior Cup nebo učňovský den, na kterém předvádějí studenti učňovských oborů svoje gastronomické umění, koná se ve společenském domě Casino, původně ji pořádalo odborné učiliště, po sloučení je však pod správou Hotelové školy. Proměna Povídka Proměna začíná probuzením hlavní postavy, obchodního cestujícího Řehoře Samsy a jeho zjištěním, že se proměnil v obří hmyz. Přestože se snaží svou indispozici skrýt před rodinou, je nakonec odhalen. Vyděšení rodiče a sestra Markétka se rozhodnou Řehoře zavřít v jeho pokoji v jakési domácí internaci. Samsa po celou dobu svého změněného stavu uvažuje racionálně, nepropadá depresím a zachovává chladnou hlavu. Situace v rodině se od Řehořovy proměny značně zhorší; jednak příjdou o Řehořovu finanční podporu, jednak strádají rodiče i sestra psychicky. Jediný z lidí, kdo se s danou situací smíří, je otrlá posluhovačka, která se s Řehořem-hmyzem jedná rázně a bez okolků. Řehořův zdravotní stav se zhoršuje. Ztěžuje se i atmosféra v rodině; hmotný nedostatek a vypětí ze skrývání Řehoře v bytě doléhají na jeho rodiče i Markétku, která navrhuje Řehoře odstranit. Později téhož večera dojde k honičce, když Řehoř, který si chtěl poslechnout, jak Markétka hraje na housle, opustil svůj pokoj a otec se snažil zahnat zpět. Ještě téhož večera Řehoř umírá. Druhého dne jej nalezne posluhovačka a jeho mrtvolu vyhodí. Téhož dne uspořádají Samsovi, jimž se viditelně ulevilo, výlet do města a probírají nadějné plány do budoucna. Proměna obsahuje typické kafkovské prvky jako pocit bezvýchodnosti, absurditu, komicko-tragické momenty i humor. Proměna je dokonce často považována za jedno z nejhumornějších Kafkových děl, jednak využíváním kontrastu racionálního uvažování a absurdní situace proměny v hmyz, jednak užitím paradoxních slovních spojení typu: …„a už klepal na jedny z postranních dveří otec, slabě, ale zato pěstí.“ Proměna nabízí řadu rozporuplných interpretací, mezi nimiž je velmi těžké rozhodnout, co vlastně Řehořova proměna ve hmyz znamená. Zde jsou uvedeny některé možnosti významu Kafkovy povídky: Profesor německé literatury na univerzitě v Princetonu Stanley Corngold uvedl ve své knize The Commentator's Despair na sto třicet různých možností. Celý český text povídky Proměna lze nalézt na internetové straně: Celý německý text povídky Proměna lze nalézt na internetové straně: Vladimír Vondráček Prof. MUDr. Vladimír Vondráček, DrSc. byl přední český psychiatr. Je pokládán za jednoho ze zakladatelů české lékařské psychologie, psychofarmakologie, dietetiky a psychiatrické sexuologie. Kromě toho byl významným popularizátorem psychiatrie a souvisejících věd a zasloužil se o integrování duševně chorých do běžného života. Je autorem asi 225 studií a knih, z nichž zřejmě nejznámější je jeho práce Fantastické a magické z hlediska psychiatrie, za pozornost stojí také jeho třídílné Paměti. Vladimír Vondráček se narodil 23. února roku 1895 v Praze v rodině obchodníka s lahůdkami. Vystudoval akademické gymnázium a následně medicínu, z níž promoval v roce 1919. Jako začínající lékař působil na interní klinice profesora Ladislava Syllaby, Ústavu pro choromyslné u profesora Antonína Heverocha, farmakologickém ústavu profesora Emanuela Formánka a v lázních Lubochňa a Tatranská Lomnica. V r. 1938 byl jmenován profesorem a o rok později též docentem psychologie. V r. 1946 se stal profesorem, v r. 1957 přednostou kliniky po Zdeňku Myslivečkovi. Zde se zasloužil o zřízení výzkumné laboratoře a působil tu až do své smrti. Profesor Vondráček proslul nejen jako významný lékař a vědec; byl také charismatickou postavou lékařské fakulty, vysoký muž s bradkou, známý svým suchým humorem. Své charakteristické vyjadřování uplatnil i ve svých odborných pracích, které jsou díky tomu srozumitelné, čtivé a přístupné i širší veřejnosti. Vondráčkova nejznámější odborná práce poprvé vyšla v roce 1968, prozatím naposledy v r. 2003. Zatímco původní vydání bylo určeno spíše odborníkům, později se kniha stala oblíbenou také u široké veřejnosti. Spoluautorem se stal Vondráčkův dlouholetý přítel, právník, spisovatel, básník a cestovatel JUDr. František Holub. Kniha podává výklad o různých záhadných a magických jevech, známých z historie, lidových vyprávění, pověstí či pohádek a dokládá, že jsou důsledkem duševních poruch, halucinací, iluzivních jevů a sugesce. Člověk s duševní poruchou často věří, že umí předpovídat budoucnost nebo číst myšlenky, že je prokletý nebo naopak vyvolený, že pochází z jiné planety nebo jiného času. Lidé s tělesným defektem se stali základem k vyprávěním o trpaslících, obrech, vlkodlacích. Z montážních představ vznikly příběhy o vodníkovi, kentaurech, upírovi. Důsledkem halucinací a sugesce jsou příběhy strašidelných hradech, ďábelských zjeveních nebo oživlých mrtvých. Různé duševní poruchy a psychické jevy Vondráček ukazuje na příkladech z historie, z bájí a pohádek, ale také ze své bohaté psychiatrické praxe. Vrchol Vondráčkovy literární tvorby představují třídílné memoáry, které nazval Lékař vzpomíná 1895-1920, Lékař dále vzpomíná 1920-1938 a Konec vzpomínání 1938-1945. Vzpomínky ukazují jednak jeho fenomenální paměť a dokreslují jeho životní osudy, jednak je v nich zachycena první polovina 20. století se všemi reáliemi. Autor v nich vyslovuje otevřeně množství soudů o lidech, které znal, zvláště ze svého povolání. Své memoáry ukončil v roce 1945, protože o následující době se tak otevřeně a kriticky za jeho života psát nemohlo. Poručenské území Tichomořské ostrovy V lednu 1977 se pak oddělil od distriktu Ponape ještě 7. distrikt Kosrae. 9. ledna 1978 se distrikt Mariany přeměnil ve Společenství Severních Marian v politické unii s USA. 1. května 1979 se Marshallovy ostrovy prohlásily autonomní republikou Marshallovy ostrovy, která podepsala s USA dohodu o volném přidružení, jež vstoupila v platnost 21. října 1986. 10. května 1979 se distrikty Kosrae, Ponape, Truk a Yap staly spolkovými státy nově založených Federativních států Mikronésie, které rovněž podepsaly s USA dohodu o volném přidružení, jež vstoupila v platnost 3. listopadu 1986. Poté se 1. ledna 1981 přeměnil v autonomní republiku také distrikt Palau. 21. října 1986 pak USA zrušily svoji správu Marshallových ostrovů. Poručenské území formálně zaniklo 3. listopadu 1986, když USA zrušily svoji správu Severních Marian, Kosrae, Ponape, Truku a Yapu. 22. prosince 1990 pak OSN už jen formálně potvrdila zrušení poručenské správy nad Federativními státy Mikronésie, Severními Marianami a Marshallovými ostrovy; a 25. května 1994 zrušila OSN také poručenskou správu Palauské republiky, která se poté stala 1. října 1994 plně nezávislým státem s volným přidružením k USA. V současnosti tedy na území bývalého poručenského území existují následující 4 celky: Koukolova hora Koukolova hora je 471 m vysoký kopec u obce Slavíky poblíž Tmaně v okrese Beroun. Přestože hora není na seznamu chráněných území, vyskytuje se zde řada chráněných rostlin. Na vrcholu je zřícenina výklenkové kaple sv. Blažeje. Tu nechal v roce 1832 vystavět Karel Mudroch, rektor Univerzity Karlovy. Z vrcholu hory byl dříve rozhled do celého okolí. Dnes je výhled omezen vzrostlými stromy pouze na severní stranu – směrem k sousední chráněné krajinné oblasti Křivoklátsko. Přes Koukolovu horu prochází naučná stezka vedoucí ze Slavík na vrch Kotýz. Záliv Urabá Záliv Urabá je malý záliv Karibského moře při severním pobřeží Kolumbie. Je považován za součást Dariénského zálivu, představuje krajní jihozápadní výběžek Karibského moře. Rozkládá se jižně od Panamské šije na tektonickém rozhraní Severoamerického a Jihoamerického kontinentu. Do zálivu se vlévá řeka Atrato, jejímž údolí předěl kontinentů pokračuje do vnitrozemí Kolumbie. Největším městem na pobřeží zálivu je Turbo. Vodní plocha zálivu Urabá hraje roli v projektech dobudování Panamericany: Bio-Pacifico ve své studii navrhuje vytvořit novou trajektovou linku z Kolumbie do nově zbudovaného přístavu v Panamě a prodloužit existující silnici, což by dokončilo Panamericanu bez porušení ekologických zájmů. Trajekt by překonáním zálivu Urabá z kolumbijského Turba do nového panamského přístavu spojil oba konce silnice. Cyanofycin Cyanofycin je kopolymer kyseliny asparagové a argininu, který se vyskytuje v buňkách sinic v podobě zrn. Slouží především jako zásoba dusíkatých látek. Klíčovým enzymem, který syntetizuje tuto látku, je tzv. cyanofycin syntetáza, která za pomoci ATP katalyzuje koncenzaci obou stavebních aminokyselin. Na jeho zpětném rozkladu se účastní cyanofycinázy. Cyanofycin může představovat slibný zdroj některých látek např. ve farmaceutice. Preston Preston je město a nemetropolitní distrikt anglickém hrabství Lancashire na řece Ribble. Preston obdržel status města roku 2002 a stal se padesátým anglickým městem v padesátém roce vlády královny Alžběty II. Podle výsledků sčítání obyvatel z roku 2001 měl celý distrikt 335 000 obyvatel a město samotné 130 000. V době vlády Římanů vedla silnice z přístavu Setantian do Nese asi dva kilometry na sever od Prestonu. V roce 705 byl na pozemku poblíž řeky Ribble zřejmě postaven kostel. Později přešel tento pozemek do vlastnictví katedrály v Yorku a později byl vrácen zpátky do majetku místní farnosti. Z této situace bývá odvozován název města – Priest's Town – Preston . Další varianta uvádí, že název města je dovozen od založení převorství Svatým Wilfredem poblíž řeky Ribble. Strategická poloha města, téměř přesně uprostřed mezi Glasgow a Londýnem, vedla k tomu, že se v okolí Prestonu odehrály důležité bitvy, hlavně v období občanské války a první jakobínského povstání kdy bitva u Prestonu roku 1715 znamenala jejich celkovou porážku. Město bylo i jedním z nejvýznamnějších přístavů Lancashire. V 19. století vlivem průmyslové revoluce prošel Preston změnou z tržního města na průmyslové centrum. Vynález nepřetržitě spřádajícího stroje umožnil příst bavlnu i ve městech na severu Anglie. Preston byl druhým anglickým městem po Londýnu osvětlený roku 1815 plynovými lampami. Podle výsledků sčítání obyvatel z roku 2001 je 75,1% obyvatel křesťanů, 9,8% bez vyznání a 8,2% muslimů. Hindové tvoří asi 2,6% a sikhové asi 0,6% obyvatel, což řadí Preston na první místo v podílu občanů těchto vyznání v severozápadní Anglii. Ve městě působí malá skupina mormonů, která zde má dlouhé historické kořeny již od roku 1837. Téměř dvě procenta obyvatel města uvedly jako své rodiště jednu ze zemí Evropské unie mimo Velkou Británii. Preston se po správní reformě roku 1835 stal samosprávným městem. V roce 1888 se stal statutárním městem. V roce 1974 když byl tento status zrušen, stal se Preston součástí většího nemetropolitního distriktu Preston. Jižní část tohoto distriktu je většinou hustě zabydlena, zatímco severní část si uchovala venkovský ráz. Volby do rady města se konají každý rok. Volební obvody jsou zastoupeny v radě třemi zástupci, z nichž vždy jedno místo je předmětem voleb. Preston je rozdělen do tří volebních obvodů do parlamentu - Preston, Ribble Valley a Fylde. Preston je hlavním centrem průmyslu obrany vzdušného prostoru. Společnost BAE Systems má dva montážní závody na okraji města. Pivovarnická společnost Inbev vlastní několik místních pivovarů. Na ulici Strand Road se nachází největší distribuční centrum dopravní společnosti Alstom. Dodavatel zboží pro obchodní řetězec Spar na severu Anglie James Hall and Co má svoji centrálu v oblasti Ribbleton i když se má v krátké době stěhovat do nové budovy, která bude jednou z největších staveb v Prestonu, na Bluebell Way. Dalšími důležitými zaměstnavateli jsou společnosti finančního sektoru – konzultační společnosti, pojišťovny a advokátní společnosti. V Prestonu existují dvě velká nákupní centra, Fishergate Centre a Mall, obě prošla v letech 2006 a 2007 nákladnou rekonstrukcí. Obchvat Prestonu, otevřený 5. prosince 1958, byl první dálnicí Velké Británie a nyní je částí dálnice M6. Byl vybudován, aby odlehčil dopravní provoz ve městě působený návalem turistů směřujících do Blackpool a Lake District. Dalšími dálnicemi v dosahu města jsou M61 směřující přes Bolton do Manchesteru, M65 přes Blackburn do Colne a M55 do Blackpoolu. Prestonské železniční nádraží je důležitou stanicí na West Coast Main Line se spoji do Londýna, na jihovýchod a do Glasgow. Preston je také centrem železniční dopravy na severozápadu s místními spoji do Blackpoolu, Lancasteru, Blackburnu, Leedsu, Wiganu, Boltonu, Manchesteru a Liverpoolu. Původní Prestonský přístav se od roku 1988 přestavuje na komerční a obytný komplex. Doky už nejsou používány pro obchodní lodě, protože nejsou schopny pojmout moderní velká plavidla a voda je zamořena zelenou vodní řasou. Na severním břehu řeky Rible se nachází malé přístaviště pro výcvikové kursy. Preston se může pochlubit rozsáhlou autobusovou dopravní sítí. Mezi hlavní tři dopravce patří Preston Bus, Stagecoah a John Fishwick & Sons. Dálkové autobusové spoje zabezpečují společnosti Stagecoach Express, National Express, Eurolines a Megabus a všechny využívají prestonské autobusové nádraží. Preston byl jedním z prvních měst ve Velké Británii, které měly autobusové zastávky vybaveny technologií využívající satelitní navigace a GPS umožňující určit přesný čas a cílovou stanici příštího autobusu. V bezprostředním okolí města se nacházejí dvě malá letiště Warton Aerodrome a BAE Samlesbury, obě ale neslouží pro komerční lety. Nejbližšími letišti v okolí Prestonu pro běžné cestující tak jsou Letiště Blackpool International, 30 km na západ a Letiště Manchester International 60 km na jihovýchod. V Prestonu sídlí Univerzita centrálního Lancashire. Je šestou největší univerzitou v zemi a navštěvuje ji 33 000 studentů. Další důležité školy v Prestonu jsou Preston College – specializovaná na odborné kurzy a další vzdělání dospělých, Cardinal Newman College, Royal Preston Hospital – fakultní nemocnice, Runshaw College a Myerscough College – zemědělská škola. Preston je známý svým fotbalovým klubem Preston North End FC a Národním fotbalovým muzeem nacházejícím se na fotbalovém stadiónu Deepdale. Tento stadión je nejstarším trvale používaným profesionálním fotbalovým hřištěm na světě. Cyklistické závody na dráze jsou pořádány v Preston Arena. Prestonský horolezecký klub má v současnosti již více než 70 letou historii. Hlavní turistickou atrakcí Prestonu je zřejmě kostel St Walburge, navržený Josefem Hansomem, který se může pochlubit nejvyšší, 94 m vysokou, kostelní věží v Anglii. Dále se zde nachází mnoho historických budov v centru města a jeho okolí – Miller Arcade, radnice, Harris Building, St. John's Minster a Fishergate Baptist. Diktatura Tento článek pojednává o diktátorské vládě. O diktatuře ve Starověkém Římu je článek Diktatura. O diktátorovi je článek Diktátor. Diktatura je autoritativní forma vlády. Státní moc je neomezeně ovládána diktátorem nebo skupinou. Diktatura je v moderním významu neústavní vláda, která spočívá ve zfalšování existující ústavy nebo ve vytvoření nové ústavy, která pak legitimuje jakékoliv jednání vládce/vládců. Původem pojem diktatury pochází ze starověkého Říma, kde v případě mimořádných situací byl na půl roku senátem volen diktátor s neomezenými pravomocemi. Původně nebyla diktatura vnímána negativně, neboť již ve starém Římě byla zavedena funkce zvaná dictator, což byl úřad, jehož kompetence byly výlučně vojenského charakteru. Pozitivní smysl tohoto pojmu byl zachován až do 19.století - ještě Garibaldi se v r.1860 prohlásil za diktátora. Za typ státního uspořádání pak začala být diktatura chápána až po zrození nástupu fašistů k moci v Evropě. Zdroj k Úvodu: Kubát, M.: Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů., Praha, Dokořán, s.r.o. Totalita je forma diktatury, ve které se stát snaží ovládat jedince nejen politicky, ale ovlivňovat i další sféry jeho života, především soukromou. Jedinec je podřízen společnosti a ztrácí veškerou svobodu činnosti. Stát se snaží ovládat jedince již od mládí pomocí různých mládežnických organizací. V dospělosti je člověk pod neustálým dohledem místních představitelů vládnoucí moci. Totalitní stát používá tajnou policii. Tato represivní složka je určena k boji proti skutečným či domnělým odpůrcům režimu a má široké nástroje k sledování člověka. Tajná policie má často svá vězení či mučírny, kde je provinilec trestán a vyslýchán. V tomto typu státu spolupracují všechny tři moci na potírání kritiků režimu. Odpůrci prosedí ohromnou dobu ve vězení a jejich rodiny jsou často perzekuovány. Tito lidé, kteří vědomě a úmyslně bojují proti režimu bývají označováni jako disidenti. Tento aparát byl nejvíce činný v nacistickém Německu, SSSR a komunistických státech či fašistických diktaturách v Jižní Americe. I dnes se ovšem dají najít příklady států, které se dají označit za více či méně totalitní. Mezi ně patří Čína, Myanmar, Kuba, Bělorusko, Severní Korea či různé arabské či africké státy. Totalitní státy se neslučují s hodnotami a principy demokracie, a proto jsou často kritizovány a ostrakizovány hlavně USA a EU. Toto ovšem neplatí vždy a tyto státy se někdy právě naopak těší přízni západních států. Tento princip je ovšem často kritizován. Enceladus Enceladus je měsíc planety Saturn, z největších měsíců objevených do 19. století druhý od planety. Jeho oběžná dráha se nachází mezi drahami měsíců Mimas a Tethys. Mezi planetárními tělesy sluneční soustavy drží Enceladus primát, má nejvyšší albedo – odráží 99 % dopadajícího slunečního světla a je tedy „bělejší“ než list papíru. Skládá se převážně z ledu. Objevil ho německo-britský astronom William Herschel v roce 1789. Měsíc byl pojmenován podle jednoho z Titánů, Enkelada, kterého zahubila bohyně Pallas Athéna tím, že na něho hodila ostrov Sicílii. Jméno navrhl objevitelův syn, astronom John Herschel v roce 1847. Enceladus je poměrně malý, přesto však vykazuje rozsáhlou geologickou aktivitu. Vyvolávají ji patrně slapové síly planety Saturn, podobně jako u Jupiterových měsíců Io a Europa, protože vlastní zdroj tepla z radioaktivního rozpadu mít Enceladus nemůže. Předpokládá se, že k tomu může přispívat i skutečnost, že dráhy Encelada a Dione jsou v rezonanční vazbě 1 : 2, což vyvolává uvnitř obou měsíců dodatečné slapové síly, a spolupůsobit může i měsíc Mimas. Vliv slapových sil by však nestačil k roztavení ledu, proto se vědci domnívají, že nitro Encelada musí obsahovat i jiné těkavé látky s nízkým bodem varu. Na ledovém povrchu lze rozpoznat nejméně pět různých typů terénů: četné deformace, trhliny a prolákliny, ale jen málo kráterů, mnohé přetvořené plastickým tečením povrchových vrstev měsíce. Největší kráter má průměr asi 35 km. Je zřejmé, že povrch je relativně mladý, obnovuje se a proto se předpokládá existence aktivního kryovulkanismu a snad i podpovrchového oceánu v hloubkách okolo 10 km. Pokud tomu tak skutečně je, mohl by zde existovat život. Povrch Encelada do jisté míry připomíná Jupiterovy měsíce Europu a Ganymeda. Enceladus má též velmi řídkou atmosféru. V blízkosti měsíce objevila sonda Cassini také zvýšenou koncentraci prachových částic. Stejně jako většina ostatních Saturnových měsíců má i Enceladus vázanou rotaci a kolem vlastní osy se otočí jednou za 32 hodin 53 minut. Jeho rotační osa je jen minimálně skloněna k rovině oběžné dráhy, což je podobné jako u Mimasu. Parametry dráhy a albedo Saturnova prstence E rovněž naznačují, že by mohl být zásobován materiálem vyvrženým z tohoto měsíce. Jednoznačné důkazy zatím chybí, ale nestabilita samotného prstence, který by bez přísunu materiálu zanikl během několika tisíc let, je silným nepřímým důkazem takového mechanismu. První snímky měsíce pořídila během průletu kolem Saturnu sonda Voyager 1 v prosinci 1980, ale snímky s lepším rozlišením, umožňujícím jeho vědecké zkoumání, získal až Voyager 2 v srpnu 1981. Intenzivní průzkum Encelada má v programu sonda Cassini, která již kolem něj třikrát velmi těsně prolétla, a to 17. února, 9. března a 14. července 2005. Poprvé se přiblížila až na 1179 km, podruhé na 500 km, potřetí na pouhých 175 km. Podařilo se získat řadu snímků s vysokým rozlišením. Měření magnetického pole v blízkosti Encelada odhalilo přítomnost iontů, pravděpodobně ionizované vody. Další průlety ve větší vzdálenosti se uskutečnily 29. března a 21. května 2005 – ty prokázaly, že v oblasti jižního pólu existuje tektonická struktura, z které vyvěrá relativně velmi teplý materiál. To dává naději, že minimálně část ledového příkrovu je pod povrchem natavena a existuje i možnost existence menšího podpovrchového vodního rezervoáru. V plánu je ještě řada dalších průletů sondy Cassini v blízkosti Encelada. Eukaryota Eukaryota je velká skupina jednobuněčných a mnohobuněčných organismů, jako jsou například živočichové, rostliny, houby nebo prvoci. Eukaryotická buňka na rozdíl od prokaryotní obsahuje pravé buněčné jádro a množství dalších organel oddělených membránou od okolí. Tyto struktury rozdělují buňku na mnoho menších oddílů. Eukaryotní organismy mají množství jiných unikátních znaků, jako je například specifická struktura bičíků a řasinek, existence cytoskeletu, určité odchylky ve struktuře genomu, schopnost pohlavního rozmnožování a mnohá další metabolická a biochemická specifika. K eukaryotním organismům se řadí všechny buněčné organismy vyjma bakterií a archeí, tedy prokaryot. Klasifikace eukaryot se v poslední době radikálně mění. Říše rostliny, houby, živočichové a protista se v současnosti nahrazují několika přirozenými skupinami, jako jsou Amoebozoa, Opisthokonta, Rhizaria, Plantae, Chromalveolata a Excavata. Odhady týkající se počtu druhů eukaryot se pohybují mezi 5 a 30 miliony, popsáno bylo méně než dva miliony druhů. Vznik eukaryotických buněk je významný milník v evoluční historii života, je však zahalen nejistotou. Někdy se datuje do doby před 1,8 – 1,3 miliardami lety, tedy o mnoho dříve před kambrijskou a ediakarskou diverzifikací života. Jindy se dokonce uvádí doba před dvěma miliardami let. Z těchto období naší geologické historie je k dispozici jen málo fosilních nálezů eukaryot, i když výjimky existují: byly popsány starohorní fosilní nálezy protistů, které jsou označovány za časné zástupce eukaryot. Také některé nálezy řas jsou podle jejich objevitelů až 2,1 miliardy let staré. Stopy po existenci eukaryot byly dokonce nalezeny i v australských břidlicích starých 2,7 miliardy let. I přes tyto nálezy se hlavní současné linie eukaryot pravděpodobně oddělily až ke konci starohor, konkrétně v období mezi 1,3 – 0,72 miliardami let. Fosílie časných eukaryot, jako je například Shuiyousphaeridium macroreticulatum, může být obtížné odlišit od prokaryotických buněk. U tohoto domnělého eukaryonta se při jeho řazení například vycházelo z velkých rozměrů buňky, pevné stěny a výrůstků na jeho povrchu. Většinu nálezů ze starohor však nejsou vědci schopni zařadit do konkrétnější skupiny eukaryot. Kvalitní fosílie eukaryot se začínají objevovat až v ediakaru a kambriu, tedy v období asi před půl miliardou let. V ediakaru byly nalezeny vyjma zelených řas také zvláštní planktonní organismy ze skupiny Acritarcha. Otázka vzniku eukaryotické buňky, která je charakteristická množstvím vnitřních membrán a složitými organelami, není zcela vyjasněna. Dnes se zdá, že ke vzniku eukaryot přispěly jak archeální, tak bakteriální genomy. Jedním ze světlých míst je vznik mitochondrií. V této organele byla totiž nalezena DNA, která vykazuje značnou příbuznost s bakteriemi z řádu Rickettsiales. Endosymbiotická teorie tak oprávněně tvrdí, že mitochondrie vznikly právě pohlcením Rickettsií jinou buňkou a mitochondrie jsou potomci těchto bakterií. To však neznamená, že pouhý vznik mitochondrií znamenal vznik eukaryot v dnešním slova smyslu. Eukaryogenezi se snaží dále vysvětlit více než 20 hypotéz. Podle archeální hypotézy vznikla protoeukaryotická buňka z buňky jisté archebakterie a mitochondrie se vyvinuly až za určitý čas, a to pohlcením bakteriálního symbionta. Detailněji se okolnostmi archeální hypotézy zabývá tzv. vodíková hypotéza, podle níž zmíněná archebakterie metabolizovala vodík, který ji právě poskytovaly v rámci své respirace endosymbiotické bakterie. Tyto bakterie následně prošly evolucí a změnily se na mitochondrie. Jiné studie však navrhují o krok složitější způsob vzniku eukaryotické buňky. Takzvané chimérické hypotézy předpokládají, že amitochondriální eukaryont vznikl splynutím jedné buňky archeální a jedné bakteriální. Eukaryotický genom je podle této hypotézy rovněž mixem archeálních a bakteriálních genů. Až následně vznikly mitochondrie, a to dalšími endosymbiotickými událostmi. Podobná teorie navrhuje jiný sled událostí: archebakterie strávila bakterii jako potravu a část bakteriální DNA se včlenila do archeální DNA. Zcela jiný pohled nabízí teorie „Neomura“, která považuje archea i eukaryota za potomky určité složité grampozitivní bakterie, konkrétně jisté aktinobakterie. Tato aktinobakterie prošla značným vývojem a až později endosymbioticky získala mitochondrie. Nedostatkem těchto teorií je fakt, že v současnosti neznáme žádné eukaryotické organismy s primární absencí mitochondrií, ačkoliv je tyto teorie předpokládají. U eukaryot mnohobuněčnost vznikla několikrát nezávisle na sobě, zvlášť u živočichů, rostlin, hub a mnoha dalších eukaryotických taxonů. Vznik mnohobuněčnosti byl značným evolučním úspěchem eukaryot, u něhož byla například vyřešena otázka, jak se buňky navzájem dorozumí a jak si jednotlivé buněčné typy rozdělí práci. U mnohobuněčných živočichů jsou unikátní nejen geny zajišťující správný embryonální vývoj, ale i geny zajišťující komunikaci mezi buňkami. U mnohobuněčných se vyskytují i nové buněčné struktury. První mnohobuněční živočichové vznikli v průběhu období ediakara, jak napovídají i některá molekulárně biologická data. Zřetelnější fosilní záznam se však objevuje až v kambriu. Z této doby, označované také jako kambrická exploze druhů, pochází množství fosilních dokladů současných živočišných kmenů. U rostlin se mnohobuněčnost vyvinula hned několikrát, a to zřejmě v souvislosti s tím, že se fotosyntetizující organismy nemusí tolik pohybovat za potravou, a vznik mnohobuněčnosti je pro ně tudíž schůdnější. Vývoj mnohobuněčného uspořádání se u rostlin ubíral třemi základními cestami. Některé kolonie zelených řas, jaké tvoří např. váleč koulivý, se zformovaly z několika původních jedinců. Jindy se v původní buňce mnohonásobně dělilo jádro, čímž došlo ke vzniku jednobuněčných, ale vícejaderných stélek. Konečně třetím způsobem vznikly mnohobuněčné rostliny tak, že se původní buňka mitoticky dělila a jednotlivé dceřiné buňky se specializovaly na určitou funkci. U hub nelze pozorovat nějaký obecný trend k mnohobuněčnosti a není vlastně jasné, kolikrát v rámci hub mnohobuněčnost vznikla. Skupin, u nichž byla pozorována mnohobuněčnost, je však mnohem více. Příkladem jsou akrasie, chaluhy, řasovky, pravé hlenky a dokonce několik nálevníků tvořících plodničky. Buňky eukaryot mají v průměru desetkrát větší rozměry než buňky prokaryotických organismů, ačkoliv toto pravidlo platí jen zhruba. Nejmenší eukaryotické buňky má zelená řasa Ostreococcus tauri, a to přibližně jeden µm, tzn. menší než např. buňka bakterie Escherichia coli. Naopak známe mnohé obrovské eukaryotické buňky. Značných rozměrů dosahují zejména některé mnohojaderné buňky uvnitř těl velkých živočichů, které jsou však neschopné samostatné existence. Také žloutek ve vejcích pštrose či vyhynulého ptáka Aepyornis dosahuje obrovských rozměrů, ačkoliv před oplozením představuje též jen jedinou buňku. Pokud se však zaměříme na největší buňku schopnou samostatné existence, existují i mimořádně velké jednobuněčné organismy. Velmi velká je jednobuněčná zelená řasa rodu Caulerpa. Mnohojaderná plazmodia prvoků, jako je Physarum polycephalum, mohou také dosahovat velikosti několika metrů – zaznamenáni byli jedinci uvnitř těl velkých živočichů s plochou 5,54 m2. Buňka eukaryot je radikálně odlišná od prokaryotické buňky nejen v otázce velikosti, ale vykazuje značné rozdíly i po stránce strukturní. Na rozdíl od prokaryot jsou komplexnější a tzv. kompartmentalizované, tedy rozdělené na jednotlivé kompartmenty. Obsahují například pravé jádro obklopené dvojitou membránou, jež odděluje DNA od okolních částí buňky. Dalším výrazným rysem je endomembránový systém, tedy skupina organely rovněž obalených membránou. K těmto patří zejména endoplazmatické retikulum, Golgiho aparát, lyzozomy či mitochondrie, případně funkční deriváty mitochondrií. Evoluční novinkou je na rozdíl od prokaryot i velmi rozvinutý cytoskelet, jakási vnitřní kostra buňky tvořená především aktinem a tubulinem. Ten zajišťuje nejen pohyb buněk, ale i vnitřní transport a zastává též důležité funkce při dělení buněk. Neméně důležitou součástí jsou ribozomy, u eukaryot jsou tzv. 80S. Mimo výše uvedené struktury, které jsou přítomné téměř ve všech eukaryotických buňkách, se v mnoha skupinách eukaryot vyvinuly i jiné specifické organely. Typickým příkladem jsou plastidy, semiautonomní organely, v nichž probíhá fotosyntéza a některé další pochody. Vyskytují se u rostlin a mnohých protistů. Vznikly pravděpodobně v evoluční historii až určitou dobu po vzniku samotné eukaryotické buňky a samotné eukaryogeneze se neúčastnily. Přesto jsou však dalším dokladem endosymbiotické teorie. Na rozdíl od mitochondrií se plastidy vyvinuly u několika, často nepříbuzných skupin eukaryot. Tzv. primární plastidy však pochází ze sinic a vznikly pravděpodobně pouze jednou, a to u rostlin, které v širším pojetí zahrnují nejen zelené rostliny, ale i ruduchy a glaukofyty. Plastidy u jiných druhů fotosyntetizujících eukaryot vznikly především sekundární endosymbiózou, tedy pohlcením jedné ze skupin rostlin. Pohlcením ruduchy vznikly plastidy např. u různých heterokont a rozsivek, pohlcením zelené řasy vznikly plastidy u Chlorarachniophyta, některých krásnooček a jedné obrněnky. Zvláště u různých jednobuněčných protistů je známo mnoho dalších unikátních organel: vystřelovací či vymršťovací útvary, přichycovací organely, stažitelné, potravní a jiné vakuoly, a podobně. K pohybu zase slouží různé bičíky a brvy. Zcela samostatnou kapitolou je anatomie mnohobuněčných organismů. Historické snahy o klasifikaci živých organismů jsou z velké části právě klasifikací eukaryot. Na nejvyšší úrovni v průběhu času docházelo k velkým změnám. Zatímco Linné rozeznával jen dvě základní říše, rostliny a živočichové, postupně se ukázalo, že jsou si tyto skupiny v mnoha rysech vzájemně podobné a zároveň diametrálně odlišné od bakterií. Pravděpodobně prvním, kdo si toto uvědomil, byl francouzský biolog Edouard Chatton. Ten v roce 1937 navrhl dělit všechny živé organismy na dvě říše, eukaryota a prokaryota. Jeho návrh však poněkud zapadl a znovu se k němu v roce 1962 vrátili Roger Stanier a Cornelius Van Niel. Ačkoliv je v současnosti termín prokaryota považován za zastaralý a nerespektující fylogenetický vývoj, taxon eukaryota se běžně používá. Podpořili ho v v roce 1990 Carl Woese, Otto Kandler a Mark Wheelis, kteří rozčlenili veškerý život do tří domén, Archaea, Bacteria a Eucarya. Tradičně se eukaryota dělila na několik říší, například podle Whittakera na říše živočichové, rostliny, houby a protisté. Cavalier-Smith dále rozdělil říši protistů na dvě dílčí, a to protozoa a chromista. Dnes se však prosazují zcela jinak postavené systémy. Většina dnešních systémů uznává třídoménový systém z roku 1990 a s ním spojenou existenci domény eukaryota. Eukaryota a archea jsou společně někdy řazena do skupiny Neomura, jelikož se zdá, že jsou tyto dvě domény vzájemně příbuzné. Klasifikace této domény na úrovni říší však není zcela ustálena. Zatímco se některé systémy stále drží taxonů prvoci, protisté či chromisté, jiné systémy s těmito termíny vůbec či téměř neoperují. Do centra pozornosti se staví několik skupin, označovaných jako říše, infraříše, „supergroups“ či „megagroups“. Nejčastěji těchto skupin není více než šest, z nichž první dvě mohou být spojovány do skupiny Unikonta, zbytek jsou takzvaná Bikonta: Zde uvedená klasifikace se však pravděpodobně bude na základě dalších poznatků ještě vyvíjet, mimo jiné protože přirozenost zejména skupin Chromalveolata a Excavata je sporná. Na druhou stranu, studie norských a švýcarských vědců z roku 2007 dokonce redukovala počet základních eukaryotických říší na pouhé čtyři: Unikonta, „SAR“, Excavata a rostliny. Stejní autoři pak o rok později v další studii uvedli, že ještě obšírnější monofyletickou větev tvoří skupiny SAR a rostliny. Ať už přijmeme tu či onu verzi fylogenetického stromu eukaryot, stále některá eukaryota nejsme schopni zařadit do jedné z těchto skupin. Mezi tyto incertae sedis patří zejména Apusozoa, Centrohelida, Collodictyonidae, Ebriacea, ale i další skupiny včetně asi 250 rodů s neznámou příslušností. Genetický materiál v podobě DNA je uložen v jádře a v semiautonomních organelách, jako jsou mitochondrie a plastidy. Tato DNA se následně, podobně jako u ostatních domén organismů, přepisuje do RNA a ta pak slouží buď k syntéze proteinů, nebo má určitou katalytickou funkci jako taková. V jádře tvoří DNA a některé proteiny tzv. chromatin, jehož jednotlivé oddělené části se nazývají chromozomy. Stáčením a rozplétáním chromatinu se značně mění jejich velikost. Velikost jaderného genomu je značně rozmanitá. Nejmenší eukaryotický genom, pouze 2,9 milionu párů bází, má vnitrobuněčná parazitická mikrosporidie jménem Encephalitozoon cuniculi, a to proto, že u ní došlo k redukci genomu v rámci jejího parazitického způsobu života. Naopak největší genom ze všech známých eukaryot má Amoeba dubia. Oproti prokaryotním organizmům u eukaryot většina jejich DNA nekóduje žádný gen. U lidí tvoří nekódující DNA asi 97 % genomu a její funkce, pokud nějaké vůbec má, není v drtivé většině případů dosud známa. Označuje se též jako junk DNA, související termíny jsou také introny či repetitivní DNA. Mitochondriální DNA a plastidová DNA jsou oproti jaderné DNA relativně malé a cirkulární a považují se za pozůstatek po endosymbiotické události, při níž byl eukaryotní buňkou pohlcen prokaryotní organismus. Mitochondriální DNA má mnoho společných znaků s DNA alfa proteobakterií, plastidová vykazuje příbuznost s DNA cyanobakterií. Metabolické pochody výrazně ovlivňuje už vyšší velikost eukaryotní buňky, která značně zvyšuje poměr objemu a plochy buňky. V podstatě rozeznáváme u eukaryot dva druhy výživy: obligátní fotoautotrofii u rostlin a jiných fotosyntetizujících organismů a obligátní chemoheterotrofii u živočichů, hub a jiných organismů živících se organickým materiálem. Pokud umí nějaký organismus užívat oba tyto základní typy výživy, označuje se termínem mixotrof. Najdeme však drobné odchylky od klasických způsobů získávání živina a energie. Někteří prvoci a houby například dokáží metabolizovat i bez kyslíku. V reprodukci eukaryot hraje velkou roli nepohlavní rozmnožování, ale evolučně unikátní je zřejmě schopnost rozmnožovat se pohlavně. Poměrně často dochází k pravidelnému střídání pohlavního a nepohlavního rozmnožování. Pouze u některých protistů, jako trubénky, eugleny, trichomonády a většina krytének, nebyla sexuální reprodukce dosud nalezena a o její existenci můžeme jen spekulovat. Nepohlavně se množí většina protistů, ale i některé mnohobuněčné organismy. U jednobuněčných organismů je rozmnožování asociováno s mitózou. Před vlastní cytokinezí musí být replikována DNA a také se musí zmnožit organely, aby každá dceřiná buňka byla kompletní. Rozlišuje se několik typů nepohlavního rozmnožování, a to prosté dělení ve dva, dále pučení či mnohonásobné dělení buňky za vzniku spousty dceřiných buněk. U mnohobuněčných organismů se vyskytuje široké spektrum různých druhů nepohlavního rozmnožování, jako je vegetativní rozmnožování, tvorba spor nepohlavní cestou, partenogeneze, apomixie či též pučení. I pohlavní rozmnožování je v rámci eukaryotické domény neobyčejně rozšířené. Typický scénář u mnoha prvoků i mnohobuněčných organismů vypadá takto: v procesu meiózy vznikají dva typy sexuálně diferencovaných buněk, tzv. gamety, obvykle označované jako + a -. Pokud tyto buňky vypadají velmi podobně, pak rozmnožování je izogamické, pokud jsou odlišné, pak se mluví o anizogamii. Specifickým typem je pak oogamie, při níž je velká samičí pohlavní buňka oplodněna malou pohyblivou samčí pohlavní buňkou. Někdy splývají rovnou rodičovské buňky, příkladem je konjugace nálevníků. U některých mnohobuněčných organizmů se vyvinuly specializované pohlavní orgány. Na průřezu bičíkem je jasně viditelné rozložení mikrotubulů Charakter pohybu eukaryotických organismů se do značné míry odvíjí od jejich tělní stavby. Jiný typ pohybu najdeme u jednobuněčných eukaryot, jinak se samozřejmě pohybují mnohobuněční. U jednobuněčných organismů či jednobuněčných stádií mnohobuněčných organismů hlavní roli hrají zejména řasinky či bičíky, struktury o průměru asi 0,2 mikrometru. Vlastní úzké tělo je celé povlečeno plazmatickou membránou a nachází se tedy uvnitř buňky. Na příčném průřezu je vidět unikátní uspořádání mikrotubulů, při němž je jedna centrální dvojice mikrotubulů obklopena kruhovitě devíti dalšími. Tato struktura je velmi stabilní a liší se jen u několika skupin. Pohyb bičíků a řasinek spotřebovává ATP a je založen na činnosti tzv. ATPáz. Známe však i mnoho jiných struktur umožňujících pohyb samostatných buněk. Améboidní pohyb eukaryot je založen na polymeraci aktinu a vyskytuje se například u zástupců říše Amoebozoa či také mnoha dírkonošců. Charakteristický druh pohybu u krásnooček zahrnující vlnivé změny těla se nazývá euglenoidní pohyb. Klouzavým pohybem, který je zřejmě založen na cíleném vylučování slizu, se mohou pohybovat například hromadinky či kokcidie. U mnohobuněčných organismů se rozvinuly zcela jiné druhy lokomoce, povětšinou založené na kontrakci speciálních typů buněk, a zahrnující plazení, chůzi, běh, plavání a podobně. Eukaryotické organismy žijí téměř všude, kde je dostatečný konstantní přívod energie, a to buď sluneční záření pro autotrofy, nebo dostatek živin pro výživu heterotrofů. Extrémofilní eukaryota, podobně jako mnohé bakterie a archea, žijí i na mnoha neobvyklých stanovištích s extrémními podmínkami. Omezujícím faktorem je pro eukaryotické organismy zejména teplota prostředí, která na rozdíl od bakterií a archeí nesmí přesáhnout 70 °C. Výčet extrémních prostředí je poměrně dlouhý. Známe anaerobní eukaryota, termofily, chladnomilná eukaryota, acidofilové, alkalofilové, halofilové, barofilové i xerofilové. Parazitická Trypanosoma je původcem několika závažných onemocnění postihujících i člověka; na obrázku tmavě růžově proti světlejším červeným krvinkám. Velikost parazitární buňky je asi 20 µm Množství eukaryotických organismů se vyznačuje parazitickým způsobem života, a to často bez ohledu na jejich vzájemnou nepříbuznost. Zejména jednobuněční parazité člověka jsou v centru zájmu vědců. Z říše Excavata patří mezi parazity mnoho diplomonád a trichomonád, dále trypanozomy či někteří zástupci třídy Heterolobosea. Z říše Chromalveolata jsou známi někteří parazitičtí nálevníci a dále zejména mnozí výtrusovci, jako kokcidie a krvinkovky. Z říše Rhizaria se vyznačují parazitickým způsobem života například nádorovky či haplosporidie. Z říše Amoebozoa mezi cizopasníky patří namátkou Acanthamoeba, Entamoeba histolytica a další. Známe i mnohé parazitické rostliny, konkrétně jednobuněčné řasy rodu Prototheca, ale i mnohé vyšší rostliny, jako kokotice či poloparazitické jmelí. Z větve směřující k živočichům a houbám jsou známy rovněž mnozí parazité: například plísňovky a rybomorky. Z říše houby parazitují mikrosporidie, různé plísně a kvasinky. Z živočichů parazitují mnozí zástupci kmene ploštěnců, jako ploštěnky, tasemnice, jednorodí a motolice. Dále jsou paraziti mezi kmeny vrtejši, kroužkovci a též v rámci kmene hlístice a strunovci. Existují však i parazitičtí členovci i strunatci. Mimo parazitismus se u eukaryot samozřejmě vyskytuje široké spektrum dalších symbiotických vztahů, jako je mutualismus nebo komenzálismus. Na jednu stranu eukaryota často poskytují své tělo pro různá endosymbioticky žijící eukaryota či prokaryota, konkrétním příkladem jsou prvoci uvnitř trávicí soustavy přežvýkavců. Najdeme však i mnohé další symbiotické vztahy, jako jsou početné symbiotické vztahy mravenců, lišejníky, mykorhiza či spolupráce mezi mnohými kvetoucími rostlinami a jejich opylovači, kteří přenáší pyl z květu na květ. Euscorpius gamma Euscorpius gamma je drobný štír, který patří do čeledi Euscorpiidae. Před revizí rodu patřil druh k druhu Euscorpius mingrelicus. Místem výskytu jsou horské oblasti. Obývá vlhká místa vzniklá přirozeně. Druh není synantropní a člověka nevyhledává. Lze jej jen stěží odlišit od druhů Euscorpius mingrelicus a Euscorpius germanus. Dorůstá do 32 mm. Mívá tmavé zbarvení, které se pohybuje od kaštanové až po černohnědou barvu. Vyskytuje se ve Slovinsku, Itálii, Rakousku a Chorvatsku. Žádný štír čeledi Euscorpiidae není člověku nebezpečný. Euscorpius gamma není agresivní a svůj jed používá jen zřídka. Byl vědecky popsán roku 1950. Svatý Patrik Život sv. Patrika nelze s jistotou přesně datovat. Ulsterské anály udávají jako rok narození 387 a rok úmrtí 461, obě data však byla zpochybněna. Víme, že sv. Patrik pocházel ze vznešené velšanské rodiny a jeho původní jméno znělo Maewyn Succat. V šestnácti letech byl unesen otrokáři do Irska, odtamtud po šesti letech uprchl a vrátil se domů. Poté se stal mnichem a vrátil se do Irska, kde misionářsky působil v druhé polovině 5. století. Jeho přesné postavení není jasné, pravděpodobně byl biskupem či opatem s biskupskými pravomocemi. Podle tradice byl prvním opatem a biskupem z Armaghu, ovšem tato informace není podepřena žádnými solidními podklady. Podle tradice byl pohřben v Down Cathedral v Downpatricku po boku sv. Brigity a sv. Kolumby, taktéž patronů Irska, nicméně nikdy to nebylo potvrzeno hmatatelnými důkazy. Minimálně na lokální úrovni byl patrně uctíván jako světec prakticky ihned po své smrti. O míře významu, kterou mu současníci přisuzovali, svědčí i zuřivý spor o to, kde bude pohřben, který přivedl sever Irska na pokraj občanské války. V Irsku a státech s významným irským přistěhovalectvím je mu zasvěcena celá řada kostelů, mezi nimi i větší počet katedrál. Jeho symbolem je zelená barva a jetelový trojlístek, s jehož pomocí údajně vysvětloval princip Nejsvětější Trojice. Svatému Patrikovi, přezdívanému též Apoštol Irska či Věrozvěst Irska, se připisuje klíčová úloha v pokřesťanštění Irska. Je patronem Irska a jeho svátek, Den svatého Patrika, slavený 17. března, tj. v předpokládaný den jeho smrti, je zároveň nejvýznamnějším svátkem Irska a všech Irů a je spojen s rozsáhlými bujarými oslavami, jejichž náboženský rozměr je již poněkud potlačen. Irové svátek slaví všude ve světě, s charakteristickými „zelenými“ oslavami se lze tedy setkat nejen v Irsku, ale i např. ve Spojených státech amerických, Kanadě či České republice. Jméno Patrik je částečně počeštěná verze jména Patricius, které označovalo jednak vznešeného muže, jednak se váže ke slovu „patria“. Českou obdobou jména Patrik je Vlastimil, který slaví 17. března svátek podle českého kalendáře. Za nejdůležitější zdroj o mládí sv. Patrika je považován jeho latinsky psaný list Confessio, v němž podává stručné vylíčení svého dosavadního života a působení. List postrádá dataci a události vztahuje k Patrikově věku. Místem narození Magona Succeta bylo Banna Venta Berniae, ležící poblíž dnešního Carlisle. Datum jeho narození je nejasné. Ulsterské anály udávají jako rok narození 387, z nich vycházející autoři udávají tento rok nebo údaj okolo roku 385. Moderní historikové ovšem tomuto datu nedůvěřují a na základě rozličných indicií kladou Patrikovo narození až do pozdějších dob, někdy až do roku 415. Patrikovým otcem byl jáhen Calpornius, dědem pak kněz Potitus. V šestnácti letech byl zajat a unesen irskými nájezdníky do Irska, kde strávil šest let v otroctví. Během této doby vzrostlo jeho náboženské zanícení, posílené přesvědčením, že otroctví je trestem za jeho dosavadní bezbožný život. Po šesti letech uprchl a po rozličných dobrodružstvích se mu podařilo vrátit se k rodině do rodné země, kde se záhy stal mnichem. K návratu do Irska v pozici misionáře se dle Conefessia odhodlal na základě Božího vnuknutí, které za ním přišlo v podobě snu: Dle legendy vyhnal z Irska hady, proto se prý dodnes na ostrově žádný z těchto plazů nevyskytuje. Podle některých interpretací může jít o nepochopenou alegorii. Podle dalších pověstí vysvětloval na příkladu jetelového trojlístku princip Nejsvětější Trojice, pročež se trojlístek stal jeho symbolem. Kromě Irska je sv. Patrik také patron kadeřníků, kovářů, horníků a bednářů. Rovněž se k němu obrací sedláci při modlitbě za dobytek. Nejčastěji jej však lidé prosí, aby od nich odehnal zlo. Vietnamský dong Vietnamský đ?ng je měna používaná ve Vietnamu od 3. března 1978. Vydává ji Vietnamská státní banka. Její symbol je ?. Jedné koruně odpovídá přibližně 1000 ?. Dong znamená vietnamsky měď. Je to tím, že se ve Vietnamu v době Francouzské Indočíny používal francouzský indočínský piastr, který byl měděný. Dnes platí mince v hodnotách 200?, 500?, 1000?, 2000? a 5000?. V současné době platí bankovky v hodnotách 10 000?, 20 000?, 50 000?, 100 000?, 200 000? a 500 000?. Na všech bankovkách je vyobrazen Ho Či Min. Metro v Madridu Metro v Madridu je systém podzemní dráhy pod hlavním městem Španělska, Madridem. Je to druhý největší systém svého druhu v Evropě, menší než londýnský a větší než moskevský. Zhruba 92 % celé sítě je podzemních. Současný systém má 12 linek o celkové délce 226,7 km, cestujícím může sloužit celkem 190 stanic. Madridské metro patří k jedněm z nejstarších; první návrh podzemní dráhy pro metropoli Španělska představili inženýři Carlos Mendoza, Antonio Gonzáles Echarta a Miguel Otamendi v roce 1913. Počítal nejprve s jedinou linkou, později pak s linkami celkem čtyřmi o celkové délce tratí 154 km. Vedení současných prvních tratí metra kopíruje tento v té době ambiciózní projekt, byť současné metro má již více než dvojnásobnou délku sítě. Výstavba trvala dva roky a byla financována jak díky veřejné sbírce, tak částečně i z peněz půjčených bankou a darovaných králem. Při pracech se objevily mnohé obtíže, například s dodávkami materiálu či dodávkami technických součástí do vlaků. Slavnostní ceremonie 17. října v půl čtvrté odpoledne 1919 se účastnil i tehdejší král Alfonso XIII. Přesto první cestující jej mohli využívat až o další téměř dva týdny později. Za první den provozu se svezlo přes 50 tisíc cestujících, za první rok pak 14 milionů. Jízdné bylo zavedeno pouze na jednu jízdu; využívat se mohly zatím pouze konečné stanice. Jednalo se tehdy o osm stanic první linky; tento úsek se nacházel na severu města a byl dlouhý 3,48 km. Zajistil spojení dvou hustě obydlených částí metropole, kde byla tramvajová doprava neefektivní, pomalá a přetížená. Rozchod kolejí nebyl zvolen standardní, ale neobvyklý, a to 1445 mm. Mezi lety 1920 a 1926 se pak začalo s výstavbou druhé, červené linky, která se křížila ve stanici Sol s linkou první. Zároveň se na jižním konci prodlužovala i samotná první linka, a to o dalších 6 stanic. Též byla 25. prosince 1925 zprovozněna i linka Ramal; původně ale vedla jiným směrem než dnes. Za občanské války sloužily některé stanice i jako kryty před bombardováním. Žádné nové linky se v podstatě nestavěly, výjimkou může být pouze první úsek třetí žluté linky zprovozněný roku 1934. Velký rozvoj nastal v 70., 80., a 90. letech 20. století, úměrně s ekonomickým růstem španělské metropole a jejím rozšiřováním do okolí. U starších stanic byly prodlouženy nástupiště, aby bylo možné zajistit provoz nových, kapacitnějších vlaků. Ostře toto období kontrastuje s padesátými léty, kdy problémy s organizací práce a rostoucími náklady jakékoliv rozšiřování zhatily. Urychlit budování nových úseků pomohlo také i znárodnění společnosti metro provozující na konci let sedmdesátých. Na počátku 21. století se jedná o jednu z nejrychleji se rozrůstajících se sítí, srovnatelnou například se soulskou; díky linkám 12 a 9 dokáže madridské metro obslužit i oblasti předměstské. V současné době se počítá také se stavbou tzv. lehkého metra. Jeho první linka byla otevřena v květnu 2007. Je vedena ze stanice Pinar de Chamartín severním směrem do Las Tablas. Staví se také linka ML2, která povede ze stanice Colonia Jardín sverozápadním směrem a linka ML3 ze stejné stanice západním směrem. Piscicid Používají se chemické látky jako jako rotenon, saponiny, 3-trifluorometyl-4-nitrofenol, Niclocide nebo Fintrol. John Lee Hooker [[Makemake]] Makemake /maki:maki/ je trpasličí planeta obíhající za drahou Neptunu. Její původní označení bylo 2005 FY9. Makemake byla objevena 31. března 2005 a formálně klasifikována jako plutoid dne 11. července 2008. Makemake obíhá Slunce ve vzdálenosti 38 – 53 AU, tedy jen o málo dále než Pluto. S průměrem 1300–1900 km je třetí největší trpasličí planetou po Plutu a Eris. Toto těleso je relativně jasné, po Plutu jde o nejjasnější transneptunické těleso. Je v dosahu výkonných amatérských dalekohledů, jeho současná zdánlivá jasnost je 16,7 mag. Důvodem této jasnosti je její vysoké albedo, které bylo vypočítáno na 80%. Jedna z hypotéz, vysvětlující tento jev, předpokládá, že na povrchu tělesa mohla v minulosti zmrznout atmosféra. Uvažuje se, že tento proces probíhá i u Pluta – v perihéliu je atmosféra ve velké míře v plynném stavu, ale na druhé straně oběžné dráhy v aféliu plyn vymrzne a může vytvořit hladké lesklé plochy. Pasbachaenniut II. Pasbachaenniut II. byl posledním egyptským faraonem 21. dynastie vládnoucí v Tanidě. Vládl přibližně v letech 960/959–946/945 př. n. l. Na trůn nastoupil po Siamonovi. Podle historika Manehta vládl 14 let, o jeho činech nic nevíme. Jeho nápisy byly nalezeny dokonce i v Horním Egyptě u Hibby, jižně od dnešního Bení Suvejfu. Jeho nástupce není stoprocentně znám. Podle některých historiků měl ještě stejnojmenného nástupce, pokud však takového nástupce neměl, s jeho smrtí nastal konec 21. dynastie. Vlády se pak chopil Šešonk I., velitel jeho libyjských oddílů. Bratříkovice Obec Bratříkovice se nachází v okrese Opava, kraj Moravskoslezský. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 173 obyvatel. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1265. Od 1. ledna 1979 do 31. srpna 1990 byla dnešní obec Bratříkovice částí obce Litultovice. Malinová Malinová je obec na Slovensku v okrese Prievidza v Trenčínském kraji. Obec leží v nadmořské výšce 345 metrů a rozkládá se na ploše 13.1 km2. Vesnice má kolem 892 obyvatel. Dekomodifikace Dekomodifikace je sociálněpolitický pojem pro osvobození života jedinců od závislosti na trhu. Tento pojem zavedl do sociálních věd dánský sociolog Gosta Esping-Andersen, který jej vysvětluje jako skutečnost, že se lidé mohou svobodně rozhodnout k neúčasti v práci, pokud to budou považovat za nutné, a nemusí se přitom obávat ztráty místa, příjmu nebo životní úrovně. Na základě míry a způsobu dekomodifikace klasifikoval Esping-Andersen sociální státy. Za projevy dekomodifikace mohou být považovány nástroje sociální politiky, jako jsou garantování životního minima či podpora při sociálních událostech. Dekomodifikace nemusí být zajišťována jen státem, ale také rodinou, komunitou, církví apod. Gosta Esping-Andersen. 1990. The Three Worlds of Welfare Capitalism. Princeton. Harvestor Harvestor je víceoperační stroj, který kácí, odvětvuje, rozřezává a ukládá strom v jednom cyklu. Jednotlivé výřezy zůstávají v porostu v neurovnaných, či urovnaných hráních. Celkový cyklus je plně mechanizovaný a automatizovaný. Harvestory se dělí do tří tříd podle výkonu, hmotnosti a dosahu výložníku jeřábu. V současné době se nejvíce prosazuje střední třída pro možnost jejího nasazení jak v probírkách tak v mýtní těžbě. Úspora mzdových nákladů a s nimi spojených pracovních sil. V palubním počítači je registrovaná operátorem odvedená výkonnost, která usnadňuje kontrolu práce, její odměňování. Není nutné provádět měření objemu vyrobených sortimentů na odvozním místě. Ergonomie a hygiena práce operátorů. Harvestorová technologie snižuje fyzickou náročnost práce a zvyšuje bezpečnost při nasazení v nepříznivých podmínkách. Pro tuto výhodu jsou stroje nasazovány i v kalamitních těžbách, ať již s předkacováním a odřezáváním stromů od pařezu, nebo v celém kontinuálním výrobním procesu, včetně kácení resp. odřezávání. Rychlá reakce na požadavky odběratele při sortimentaci. V palubním počítači jsou zadány parametry sortimentů a tím následné provádění automatického návrhu sortimentace zpracovávaného stromu. Tuto sortimentaci je možno provádět i mechanicky po rozhodnutí operátora. Software harvestoru umožňuje sortimentaci i na základě cenového matrixu, tzn. upřednostňuje výrobu sortimentů nejvíce finančně ohodnocovaných na trhu. Zachování čistoty dřevní suroviny pro další zpracování v dřevozpracujícím průmyslu. Omezením škod na lesních dřevinách je při většině zásahů dodržena „ekologická“ čistota práce. První generace těžebně dopravních systémů byla schopna zpracovávat pouze mýtní a nahodilé těžby většího rozsahu. Zde šlo především o rychlé nasazení na likvidaci imisemi poškozených porostů, při kterém se nehledělo kdy se práce provádí. Pracovalo se za jakýchkoliv půdních a klimatických podmínek pro dosažení maximální produktivity práce. Tyto stroje byly pro další zlepšení pojezdu z větší části vybaveny řetězy přes zadní boogie nápravu, které způsobovaly vznik ještě větších erozí, i když vykazovaly menší tlak na půdu. Právě z této doby přetrvává averze některých lesníků k těmto technologiím, protože stroje této generace vážily minimálně 22 tun, byly osazeny relativně úzkými pneumatikami, a při nevhodném nasazení značně poškozovaly jak porostní půdu, tak plochu vyvážecích linek. V polovině 70. let se u nás začaly objevovat těžké jednooperační stroje. Byly nasazovány především k likvidaci porostů poškozených imisemi v západních Čechách a v menší míře na severní Moravě. K prvním patřily procesory Logma, kterých u nás pracovalo asi 10 kusů. Technologie byla založena na metodě surových kmenů. Kácelo se především motomanuálně, procesor na pasece stromy odvětvoval a svazkoval. Kmeny byly vyváženy traktorem LKT 75 nebo Kockums 822. Navazovaly mohutné manipulační sklady schopné pojmout a zpracovávat statisíce kubíků dříví ročně. Tato technologie byla zaměřena především na produktivitu práce. V roce 1997 nastupuje nová technologie. Byly dovezeny první harvestory zastoupené typy Volvo BM a ÖSA. Na vyvážecí soupravu Volvo BM 971, původně určenou k vyvážení dříví byla namontována nástavba a vznikl tak harvestor Volvo BM 900. Pracoval společně s vyvážecí soupravou Volvo BM 971. V roce 1978 k nám na trh vstoupila firma ÖSA s harvestorem ÖSA 705/270. Jeho základem už nebyl podvozek vyvážecí soupravy. Měl speciální podvozek ovládaný hydraulickými válci a díky němu mohl pracovat i ve svažitých terénech. Tento typ však neměl životnost jako Volvo. Pracoval společně s vyvážecí soupravou ÖSA 260. Novější generace strojů začala používat metodu celých stromů. Na vyvážecí soupravu ÖSA 260 se svěrným oplenem byl namontován hydraulický manipulátor s kácecí hlavicí. Strom byl pokácen a i s větvemi vložen do svěrného oplenu. Následně byl přiblížen na manipulační místo kde procesor Steyr KP 40 nebo méně často LKT a OVP 1 provedl odvětvení nebo případně i manipulaci. Samostatnou linií, dnes již překonanou byly na počátku 80.let jednoúčelové kácecí stroje ÖSA 670 a Kockums 880. Ty pouze kácely stromy, s tím, že stromy nepokládaly, ale vynášely z porostu a pokládaly na vyvážecí linku. Zajímavé na nich bylo, že byly schopny práce v porostech s přirozeným zmlazením, aniž by jej poškodily. Druhá generace TDS je určen pro mladé porosty do 40 let, na předmýtní těžbu, nahodilou těžbu a některé typy i na mýtní těžbu. Technologie je založena na pojezdu všech strojů po vyvážecích linkách, které jsou základní podmínkou pro jejich nasazení. Technické – konstrukční řešení těchto strojů se podstatně liší především jejich hmotností, která nepřekračuje 13 tun, dále nově řešeným pojezdovým ústrojím a novým řešením hydraulického manipulátoru a kácecí hlavice. Existuje již řada argumentů, které hovoří pro nasazení těchto nových strojů a technologií v našich podmínkách. V roce 1987 se ve světě objevily první jednoúchopové harvestory vyvinuté za účelem provádění výchovných zásahů v mladých a předmětních porostech. Druhá generace se vyznačuje tím, že pracovní orgán – kácecí hlavice je namontován na konci hydraulického manipulátoru. Stroj je schopen na jedno uchopení strom pokácet, odvětvit a rozmanipulovat na požadovanou délku. U nás se první objevily v roce 1988 harvestory ÖSA 250 Eva a FMG 0470. Technologii doplňovaly vyvážecí soupravy Norcar 490. Tyto stroje byly používány výhradně v probírkách. Signalizace škůdce Signalizace škůdce „je zjištění škodlivého množství škůdce a oznámení tohoto stavu“. Je to metoda, která určuje nejvhodnější termín zahájení ochrany rostlin. Stav se zjišťuje pozorováním v přírodě, feromonovým lapákem, Mörického miskou či teploměrem. V případě feromonových lapáků se nejčastěji jako vnadidlo používají sexuální feromony motýlů a můr. Z velkého počtu hmyzích druhů, totiž existuje jen malý počet feromonů. Je tudíž možno kombinovat některé feromony pro více hmyzích druhů. Pro určení četnosti výskytu škůdce se pak počítá počet odchycených samečků za den. Na jeden ha, je pak nutno umístit příslušné množství lapáků. V případě Mörického misky je vnadidlem intenzivní žlutá barva. Stygimoloch Stygimoloch byl pachycefalosauridní dinosaurus, žijící v Severní Americe na konci křídy, asi před 65 miliony let. Byl to poměrně mohutný pachycefalosaurid, druhý největší po svém příbuzném rodu Pachycephalosaurus. Jeho lebka měřila téměř 50 cm. Celý dinosaurus mohl dosahovat délky snad až 6 metrů. Jeho typickým znakem byla výrazná ornamentace ztluštělé lebky, která byla více propracovaná než u jiných zástupců této čeledi. Je také možné, že pachycefalosaurid rodu Dracorex je pouze jedinec s méně vyvinutou ornamentací, patřící také do tohoto rodu. Mohlo se jednat o nedospělého jedince nebo samici. Jared Padalecki Jared Tristan Padalecki je americký herec známý díky seriálům Gilmorova děvčata, Lovci duchů nebo filmům Dům voskových figurín a Jeden den v New Yorku. Narodil se v San Antoniu Sharon a Geraldovi Padaleckim. Jeho děda z otcovy strany byl Polák. Má staršího bratra Jeffa a mladší sestru Megan. Studoval také v Texasu, ale kvůli herectví se přestěhoval do Los Angeles. Jeho první role byla ve filmu Já a táta. V roce 2000 získal roli Deana Forestera v úspěšném seriálu Gilmorova děvčata, kde hrál až do roku 2005. Během této doby se objevil v několika dalších televizních rolích. V roce 2004 hrál spolu s Mary-Kate a Ashley Olsenovými ve filmu Jeden den v New Yorku a také v thrilleru Let Fénixe. S Elishou Cuthbert, Paris Hilton a Chadem Michaelem Murrayem hrál v hororu Dům voskových figurín. V roce 2005 získal roli Sama Winchestera v seriálu Lovci duchů, kde zatím hrál ve všech sériích. Gotha G.VI Gotha G.VI byl německý dvouplošný dvoumotorový bombardér vyrobený jako experimentální během první světové války firmou Gothaer Waggonfabrik AG. Záměrem konstruktéra Hanse Burkharda při návrhu tohoto letounu nesymetrické konstrukce, bylo snížit odpor vzduchu odstraněním jedné motorové gondoly. Vznikl tak letoun, který měl jeden motor s tažnou vrtulí v nosní části trupu a druhý motor s tlačnou vrtulí v jediné motorové gondole na pravé straně letounu, která měla ve přední části také střeliště. Holý vrch Holý vrch je relativně plochý čedičový vrch v CHKO České středohoří nad obcí Hlinná, asi 6 km severně od Litoměřic. Nachází se zde stejnojmenná přírodní rezervace s výskytem vzácných rostlin, zejména pak rostlinná společenstva s koniklecem otevřeným a koniklecem lučním. Roste zde i koniklec Hackelův, což je přírodní kříženec vzniklý z obou předchozích druhů. Na západní straně svahu se nalézají porůznu roztroušené čedičové skalky označované místním názvem Učitel a žáci. Americká rukojmí v Íránu Americká rukojmí v Íránu představují vyvrcholení krize mezi Spojenými státy a Íránem po íránské islámské revoluci v roce 1979. Íránští zadržovatelé se snažili vyvolat kladný dojem tím, že 19. listopadu 1979 propustili 13 zajatců, kteří měli většinou afroamerický původ a byli nazváni "utiskovanou menšinou" ve Spojených státech. Další rukojmí byl propuštěn 11. července 1980 pro špatný zdravotní stav, takže v zajetí zůstávalo stále 52 zajatců. Všechny pokusy o osvobození Američanů ze strany americké administrativy v čele s prezidentem Jimmy Carterem selhaly. 12. listopadu 1979 byly ukončeny dodávky íránské ropy do USA, následovalo Vládní nařízení č. 12170, kterým byly zmrazeny íránské účty na území Spojených států. Propuštění zajatci v USA, po návratu domů Odmítnutí íránských požadavků a neúčinnost tlaku na islámský režim vedly k prezidentovu rozhodnutí uskutečnit tajný letecký výsadek s názvem Operace Orlí spár, který si kladl za cíl osvobodit rukojmí. V noci z 24. na 25. dubna 1980 vzlétlo 8 helikoptér RH-53D z letadlové lodi Nimitz. Dvě helikoptéry se v písečné bouři porouchaly a další nebyly schopné akci uskutečnit. Navíc při doplňování paliva jedné z helikoptér došlo ke srážce se zásobovacím letadlem C-130, při které zemřelo 8 amerických vojáků. Tajná operace se změnila ve veřejnou po odhalení íránskou obranou. Dne 25. dubna 1980 pronesl prezident Jimmy Carter televizní projev o záměru neúspěšné operace. Později byl plánován ještě druhý letecký pokus o osvobození prostřednictvím letadel Hercules, který ale nebyl realizován. K vyřešení celého případu byla důležitá mediační role alžírské vlády, která vstoupila do vyjednávání o propuštění. Nakonec po 444 dnech v íránském zajetí byli rukojmí propuštěni. Stalo se tak v den inaugurace 40. prezidenta USA Ronalda Reagana 20. ledna 1981, oficiálně jednu minutu po složení přísahy. Osvobození Američané odletěli do Alžírska, aby symbolicky poděkovali za vyjednání svobody. Poté pokračovali na americkou leteckou základnu u Frankfurtu nad Mohanem v SRN, kde byli přijati bývalým prezidentem Carterem. Druhý den odletěli do New Yorku na Stewartovu leteckou základnu, kde byli přivítáni jako hrdinové. ===Richard I. Queen=== Richard I. Queen byl propuštěn 11. července 1980 ze zdravotních důvodů, pro komplikace roztroušené sklerózy Specifická fobie Specifická fobie je všeobecný termín označující skupinu úzkostných poruch. Projevuje se bezdůvodným nebo nesmyslným strachem spojeným s určitým objektem nebo situací. V důsledku toho se osoba postižená fobií těmto objektům nebo situacím vyhýbá. Strach nebo úzkost, které obvykle vyústí v panický záchvat, mohou být spuštěny buď setkáním s obávaným objektem nebo situací nebo očekáváním tohoto setkání. V případě dospělých si je ve většinou osoba fobie vědoma. Přesto je pro ni obtížné kontrolovat úzkost a vyhýbavé chování, ačkoliv to může výrazně ovlivnit její fungování v běžném životě i fyzické zdraví. Počátek fobie bývá v dětství. Příčinou může být vrozená úzkostnost nebo traumatický zážitek. Využívá se expoziční terapie. Pacient je postupně vystavován obávaným situacím. Tato technika je založena na faktu, že úzkost nemůže růst do nekonečna a po určité době začne klesat. HC Junior Mělník HC Junior Mělník je hokejový klub z MělníkaV roce 1999 odkoupil Mělník licenci na 1. ligu od HC Kralupy nad Vltavou. Hned v následujícím roce však licenci opět prodal a to brněnskému klubu HC Ytong Brno. Poté hrál klub krajský přebor a to až do roku 2006, kdy se mu podařilo postoupit do 2. ligy. Dne 27. 7. 2009 klub ukončil činost A - mužstva kvůly finančním důvodům. Karel Nešpor V roce 1976 ukončil studia na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Plzni. V roce 1981 vykonal atestaci z psychiatrie, v roce 1984 pak specializační atestaci pro obor léčení návykových nemocí a roku 1987 završil dlouhodobý výcvik v psychoterapii. V roce 1992 získal vědeckou hodnost kandidáta věd. Karel Nešpor vede od roku 1991 primariát mužského oddělení závislostí Psychiatrické léčebny Bohnice a také přednáší na Subkatedře návykových nemocí Institutu pro další vzdělávání zdravotníků. Do roku 2006 působil ve funkci vědeckého sekretáře Společnosti návykových nemocí České lékařské společnosti, stejně jako byl koordinátorem Evropského akčního plánu o alkoholu SZO pro Českou republiku. Mimoto se zabývá jógou, relaxačními technikami, studiem smíchu a psaním básní. Drogheda Drogheda je přístavní město na východě Irska, hlavní a největší město hrabství Louth. Nachází se 56 km severně od Dublinu a 35 km jižně od Dundalku, na hlavní železniční a silniční trase spojující Dublin a Belfast. Městem protéká řeka Boyne. Podle informací z roku 2006 zde žije 28 973 obyvatel. Luigi Comencini Luigi Comencini, byl italský filmový režisér a scenárista. Otec filmové scenáristky a režisérky Cristiny Comenciniové a producentky Paoly Comenciniové. Film dcery Cristiny La bestia nel cuore byl nominován na Oscara 2006 pro nejlepší neanglicky mluvený film. Comencini vystudoval architekturu v Paříži, ale od mládí byl vášnivým filmovým fanouškem. Už roku 1937 založil společně s Mariem Ferrarim a Albertem Lattuadou první italský filmový archív - Cineteca Italiana, později byl jeho dlouholetým prezidentem. Během své filmové dráhy spolupracoval s řadou slavných italských i zahraničních herců, např. Vittorio Gassmanem, Marcellem Mastroiannim, Ginou Lollobrigidou, Alberto Sordim či Vittoriem De Sicou. Vyšel z tradice italského neorealismu, začínal se sociálně laděnými snímky. Proslavila ho ale především dvojice komedií o strážnících z jihu Itálie Chléb, láska a fantazie a Chléb, láska a žárlivost s vynikajícími výkony G. Lollobrigidy v roli chudé a prosté vesnické dívky a režiséra V. De Sicy jako zamilovaného stárnoucího velitele strážníků. O tomto diptychu se však v italské filmové kritice hovoří již jako o vzdálení neorealistickým tradicím. Třetí díl, plánovaný na rok 1955, už Comencini i Lollobrigida točit odmítli. R. 1963 natočil slavné milostné drama Bubovo děvče s Claudií Cardinalovou v hlavní roli venkovské dívky Mary Castelluciové, jež zachovává věrnost svému milému navzdory jeho dlouholetému věznění. Mezi nejvýznamnější díla patří film Incompreso z roku 1966 o chlapci, který se musí vyrovnávat se smrtí matky. Populární byla satirická komedie Bože, jak hluboko jsem klesla! s Laurou Antonelliovou v roli sicilské markýzy Eugenie z Maqueda. R. 1975 hrála v jeho filmu Paní z neděle hlavní roli Jacqueline Bissetová, v roce 1978 režíroval Annie Girardotovou ve filmu Silnice Řím - Neapol neprůjezdná!.Comencini byl často označován jako dětský režisér, protože jeho filmy pro děti byly nesmírně populární. Mezi nimi vynikla Pinocchiova dobrodružství, u nás promítaný jako Panáček ze dřeva. V roli dobromyslné víly se objevila v Comenciniho filmu po letech Gina Lollobrigida. Roku 1988 převedl na filmové plátno Pucciniho operu Bohéma. Comencini byl členem poroty na Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách r. 1991. Celkem měl čtyři dcery, zemřel po dlouhé těžké nemoci. Gumokolové metro Gumokolové metro je koncepce městské podzemní dráhy, kdy vlaky jsou sice vedeny po pevné dráze, ale pohybují se na pogumovaných kolech či pneumatikách. Tento princip se začal prosazovat ve francouzských městech v 70. letech 20. století. Podobné systémy, byť ne vždy založené v podzemí, se později začaly objevovat i ve Spojených státech amerických. Podobné skloubení výhod kolejové a silniční dopravy přinášejí i systémy metrobusů. V některých z nich se používají speciální autobusové dráhy, z nichž některé se více či méně podobají metru – rozdíl je zejména v tom, že jejich vozidla mohou přejíždět i na běžné silnice. Hlavní výhodou metra provozovaného na pneumatikách i plných gumových obručích je při rozjezdu i brzdění podstatně lepší adheze kol po podložce než u klasického železničního dvojkolí, kde se odvaluje ocelové kolo po ocelové kolejnici. To umožňuje budovat tunely s většími sklony. Jako každé vozidlo opatřené pneumatikou má vyšší valivý odpor a tedy spotřebu energie než klasické kolejové; v případě plných gumových obručí je však rozdíl oproti kovovým kolům menší. Riziko poškození kola nebo vykolení je závislé na konkrétním technickém řešení: kov se může lámat, guma může utrpět poškození kvůli nižší tvrdosti atd. Demografie středověku Demografie středověku je označením pro výzkum demografických poměrů v Evropě v době středověku. Zabývá se odhady počtu lidí, žijících během středověku, populačními trendy a pohyby. Demografie byla v mnoha směrech určujícím faktorem historických změn středověku. Úrovně počtu obyvatel v Evropě během středověku mohou být zhruba kategorizovány takto: Spolu se zánikem antického světa došlo k prudkému poklesu populace, nejnižšího stavu bylo dosaženo kolem roku 542 díky epidemii dýmějového moru. Odhady počtu celkového obyvatelstva Evropy v této době jsou spekulativní, v době karolinské renesance se odhadují na 25-30 milionů osob, z toho 15 milionů ve Franské říši. Existovaly velké disproporce v hustotě obyvatelstva, hustě zalidněné oblasti oddělovala značně neproniknutelná divočina, kterou procházely pouze nebezpečné obchodní stezky. V 11. století se rozloha ekumeny začala zvětšovat s tím, jak lidé pronikali do dosud neosídlených oblastí. Na území českého knížectví toto období odpovídá první fázi středověké kolonizace, kdy bylo území osídlováno převážně slovanským obyvatelstvem. Mezi příčiny této expanze patří také oteplení podnebí, známé jako Středověké klimatické optimum. To umožnilo delší a produktivnější vegetační období. Skončilo také období nájezdů Vikingů a Maďarů, což vyústilo ve větší politickou stabilitu. Pokroky ve středověkých technologiích umožnily obhospodařovat rozsáhlejší území;sociální stabilitu zvýšily také reformy církve v 11. století. Kolonizace nových území byla podporována vyššími společenskými vrstvami. Připoutání obyvatelstva k půdě v důsledku nevolnictví začalo oslabovat díky rozšíření peněžní ekonomiky. Obyvatelé byli do nových oblastí lákáni sliby osobní svobody. S tím, jak byly osídlovány nové oblasti rostl přirozeně také počet obyvatel. Kolem roku 1300 byla Evropa, jak se někteří domnívají, přelidněna. V Anglii, která měla v roce 1086 kolem 1 milionu obyvatel, dosáhl v tomto období počet obyvatel 5-7 milionů. Francie měla v roce 1328 18-20 milionů obyvatel. Tento počet nebyl poté překročen až do počátku moderního období. Například oblast Toskánska měla v roce 1300 2 miliony obyvatel, což nebylo poté překonáno až do roku 1850. Celkový maximální počet obyvatel v tomto období se odhaduje na 70-100 milionů. Existuje teorie o Malthusiánské pasti, ve které se právě v této době evropa ocitla. Malthuziánství Mongolsko-tibetská smlouva o přátelství a spojenectví Mongolsko-tibetská smlouva o přátelství a spojenectví, zvaná též podle místa uzavření Uržská smlouva, je smlouva mezi vládou Mongolska a Tibetu, podepsaná 11. ledna 1913 v Urze. Smlouva byla prvním konkrétním projevem faktické nezávislosti Tibetu po pádu Čchingské říše a prvním smluvním dokumentem, který mezi sebou uzavřely dvě bývalé části Čchingské říše bez toho, aby byla ústřední vláda konzultována, nebo přizvána k účasti. Ve smlouvě obě strany prohlašovaly, že se „vymanily z područí mandžuské dynastie, oddělily od Číny a staly nezávislými státy“. Platnost smlouvy je však zpochybňována. Počátkem 20. století se začala mnohonárodnostní říše mandžuské dynastie Čching hroutit. V této souvislosti se některá její nečínská panství snažila přes odpor ústřední vlády dosáhnout nezávislosti. Důvodem bylo reformní úsilí ústřední vlády, která se snažila tyto oblasti přetvořit z autonomních vazalských území v čínské provincie a, v případě Mongolska, i odstranění omezení pro čínské přistěhovalectví do Mongolska a aktivní podpora tohoto přistěhovalectví. Smlouva obsahuje preambuli a osm článků. Oba státy ve smlouvě uznaly existenci druhé strany jako nezávislého státu, autoritu vlád bogdgegéna v Mongolsku a dalajlámy v Tibetu a zavázaly se poskytovat si pomoc proti vnějšímu i vnitřnímu nepříteli. Zavázaly se též věnovat se spojeným úsilím práci pro dobro buddhistické víry. Rámcově se smlouva věnuje i hospodářským otázkám a otázkám ochrany příslušníků druhé strany, cestujícím na území smluvního státu ve státním či náboženském zájmu. Vlastní existence smlouvy byla zpochybňována. V roce 1982 však mongolská akademie věd zveřejnila její text v mongolštině a v roce 2007 byla v mongolských archivech nalezena její původní verze v tibetštině. Pochybnosti jsou vyslovovány i ohledně platnosti smlouvy. Zejména je zpochybňováno zmocnění tibetských zástupců k podpisu smlouvy. Dále je nejasné, byla-li smlouva vůbec tibetskou vládou ratifikována. Vilém Flusser Vilém Flusser byl významný český filozof zabývající se obrazy a komunikací současné doby. Narodil se v Praze v židovské rodině a už od mládí byl součástí židovské, české i německé komunity. Absolvoval první semestr na Právnické fakutě UK, v březnu 1939 uprchl z Prahy před nacisty. Jeho rodina byla nacisty vyvražděna. Přes Velkou Británii se dostal do Brazílie, kde se usadil a vzdělával se dál jako samouk. V roce 1962 se stal členem Brazilského filosofického institutu, v jehož časopise mu vycházela řada esejí. V Sao Paulu později vyučoval filozofii komunikace a koncepčně se podílel na vzniku katedry teorie komunikace. Od sedmdesátých let pobýval v Provence ve Francii. Zemřel při autohavárii na česko-německých hranicích 27. listopadu 1991, když se vracel ze své druhé pražské přednášky v Goethe-Institutu. Tu první, Fotografie a dějiny, pronesl 8. června 1991 v galerii Pražský dům fotografie. Šlo o jediný veřejný projev, jejž kdy filosof vedl v řeči rodné země, tedy v češtině. Flusser byl do jisté míry mimonárodní člověk — podle vlastních slov se však nikdy nepřestal cítit Pražanem; podstatnou část života prožil v Brazílii, uměl česky, portugalsky, anglicky, hebrejsky, německy, francouzsky. První knihu – Jazyk a skutečnost – napsal portugalsky, po r. 1966 psal stále více německy. Flusser byl kromě své životní zkušenosti ovlivněn zejména Wittgensteinem a Nietzschem. Hlavními tématy jeho filozofie jsou jazyk, automat a vztah budoucnosti, minulosti a přítomnosti. První článek nazvaný O portugalštině je filosofickým „vyznáním lásky“ tomuto jazyku a naznačuje spolu s další esejí Pokus o průzkum ontologického významu jazyka, 1962, diskurzní zkoumání jazyka v „brazilském období“. Téma překladu je červenou nití, která spřádá autorovy vize jazyka jako celku, implikujícího strukturu skutečnosti. Při překladu se objevuje relativita skutečnosti, její vztah ke konkrétnímu jazyku, který ji utváří. Poznané vždy závisí na kategoriích jazyka, v němž se poznává. Skutečnost se děje v řeči, „něco“ se stává skutečným teprve tehdy, je-li to vyslovováno v rozmluvě intelektů - tím se vymezuje povaha a hranice skutečnosti. Flusser zavádí vlastní pojmové nástroje – vrstvy řeči. Dvě základní formy činnosti intelektu jsou podle něj poezie a rozmluva – aktivity, z nichž povstává nová skutečnost. Poezie nová témata uvádí/předkládá, rozmluva je rozvádí/rozkládá. V práci Jazyk a skutečnost předkládá Flusser svou vizi o roli jazyka - ztotožňuje jej se strukturou kosmu. Tvrdí, že poznání, skutečnost a pravda jsou aspekty jazyka. Věda a filosofie jsou metody průzkumu jazyka a náboženství a umění jsou disciplíny, v nichž se jazyk tvoří. Snaží se ve svém přístupu přiblížit se fenomenologické metodě zkoumání. Zamýšlí se nad pluralitou jazyků, jejíž existence odhaluje relativitu „kategorií poznání“. Člověk je obklopen „syrovými daty“, které se stávají skutečností, až když jsou artikulována v podobě slov. Skutečnost je tedy souhrn jazyků. A zde se dostáváme k momentu, který může být příspěvkem Flussera k metodologii vědy - a sice uvědomění si role jazyka ve vědě. Syrová data se mohou uskutečnit v rámci jednoho jazyka, stejně tak jako intelekt, který onu skutečnost zkoumá. S vědou se objevuje nový jazyk - jazyk definic a pojmů. Podle Flussera je věda sama zvláštním jazykem a mezi jazyky a vědecké poznání je smysluplné pouze ve vztahu k tomuto jazyku. Obraz a zobrazování u Flussera je způsob nahlížení a vnímání okolního světa člověkem. Archaický člověk si k tomuto vytvořil symboly a tyto si složil do obrazů. Ve chvíli, kdy obrazy byly už příliš složité, pokusil se je vysvětlit za pomoci písma. Ryze lineární povaha písma však přinesla do chápání nový prvek — čas. Vznik dějin a historičnost Evropy v protikladu k cykličnosti jiných kultur je přímým důsledkem písma. Přílišná složitost textů moderní doby způsobila opětný návrat k obrazům. Vědecký text se zobrazuje do technického obrazu — vynálezu a tento obraz nyní vysvětluje text. Ve chvíli, kdy přestaneme chápat původ technického obrazu, stává se pro nás skutečností a přestává být obrazem. Na takový Automat se díváme jako na pouhou černou skříňku, nechápeme, jak funguje. Automatem nemusí být jen aparát technický, ale stejně dobře třeba politická strana. Pojem automat je Flusserem používán jako metafora pro jakýkoli systém, který je nahlížen a používán jako black box, tzn. jako mechanismus, u kterého kontrolujeme pouze vstupy a výstupy, aniž bychom věděli, co se odehrává uvnitř. Automat necharakterizuje ani tak věc, jako spíš vztah, který k ní zaujímáme. Neschopnost vidět pod povrch a omezení se na pouhé sledování vstupů a výstupů lze potom vidět jako obecnější jev současné doby v souvislosti s mnoha problémy. Toto téma zkoumá Flusser do hloubky v knihách Do universa technických obrazů a Za filosofii fotografie. Kritickou reakci na některé jeho názory lze nalézt v knize Pospojovaný svět od Antonína Kosíka. Principy víry v judaismu Judaismus je monoteistickým náboženstvím, tzn. že uctívá jediného Boha. Uctívání jiných bohů je zapovězeno, stejně jako uctívání soch, jiných předmětů či míst nebo přírodních úkazů. Současná religionistika se domnívá, že židovský monoteismus vznikl synkrezí starších, polyteistických kultů blízkovýchodního starosemitského panteonu, které byly následně sjednoceny do kultu jediného Boha. Pozůstatky tohoto dávného mnohobožství spatřují religionisté v množství jmen, která Bůh v judaismu má. Boží Jméno je jednou z nejposvátnějších věcí v judaismu. Nakládání s Božími jmény vyžaduje zvláštní úctu a obezřetnost, neboť 3. přikázání z Desatera nařizuje "nebrat jej nadarmo". Ve starověku se věřilo, že jméno vyjadřuje i charakter - znalost jména osoby tudíž znamenala i znalost jeho charakteru a vnitřního já, znalost jmen bohů pak měla umožňovat ostatním bohům nebo i lidem tyto bohy vzývat, eventuálně mohli svého boha "přemluvit" či jinak jej přimět, aby konal dle jejich přání - báje o moci božských jmen a o síle, kterou propůjčují, jsou známé již ze starého Egypta. Judaismus odmítá dogmata a podobné „nezvratné pravdy“. Po dlouhou dobu bylo jediným dogmatem to, že Tóra je Boží Zákon seslaný Bohem a Izrael jej následuje, aby dodržel podmínky smlouvy s Bohem uzavřené, totiž vyvolení výměnou za následování jediného, pravého Boha. Situaci v období na přelomu letopočtů dobře ilustruje následující příběh z Talmudu: V talmudickém období nacházíme další pokusy zjednodušit a zestručnit zásady víry. V traktátu Makot 23b-24a se učí, že Bůh dal Mojžíšovi 613 přikázání, David je zestručnil na 11, Izajáš na šest, Micheáš na tři a Abakuk na jedno a to „Spravedlivý z víry živ bude“. Nutnost mít stručné základy a principy víry se ukazovala stále více po nástupu křesťanství a islámu. Ačkoli vzniklo mnoho pokusů shrnout učení judaismu do několika vět, nejuznávanějším se stalo Třináct článků víry, jejichž autorem je Maimonides, který je sepsal ve svém komentáři k 10. kapitole Mišny Sanhedrin. Třináct článků ve stručnosti zní: Maimonidových třináct článků nebylo vždy bezvýhradně uznáváno. Dokonce ani dnes, kdy jsou součástí většiny sidurů, jsou brány více jako doporučení, než jako závazné dogma. Kromě těchto Třinácti článků existují i další definice, které sice nejsou tak známé, nicméně co se týče závaznosti, jsou na stejné úrovni jako články Maimonidovy: Toto jsou tři články víryod Josefa Alba z jeho knihy Sefer ha-ikarim: K těmto celkem jedenácti zásadám předkládá Albo ještě tzv. „Šest věroučných mínění“: Zatímco Jicchak Arama ve svém díle Akedat Jicchak předkládá tato: Je třeba mít na paměti, že tyto pokusy o vytvoření židovského dogmatu probíhaly především na půdě Španělska pod vládou křesťanů, tedy v období, kdy Židé byli vystaveni velkému pronásledování a nuceni k tzv. disputacím, kde měli „obhajovat“ své učení proti křesťanům. Přesto tyto variace na vyznání víry poměrně dobře ilustrují základní body věrouky židovského náboženství. Szawe Szawe byla značka německých luxusních automobilů vyráběných v letech 1920 až 1924 společností Szabo & Wechselmann Automobilfabrik sídlící v Berlíně-Reinickendorfu ve spolupráci s firmou NAG. Szabo & Wechselmann Automobilfabrik byla původně berlínská firma zabývající se i po první světové válce výrobou kočárů. Poté začala se stavbou vlastních automobilů, kvůli nedostatku kapacit však nemohla uspokojit dostatek zákazníků. Došlo proto k dohodě s NAG, pro kterou firma Szabo & Wechselmann začala karosovat upravené podvozky. Tak se v roce 1921 objevil první vůz Szawe. Karosérii, připomínající loď s kostrou ze dřeva doplněnou hliníkem navrhl všestranně nadaný umělec, designér a vynálezce Ernst Neumann-Neander, pozdější majitel firmy Neander. Do roku 1924 vzniklo několik vozů na podvozku firmy NAG. V období před nástupem luxusních limuzín firem Maybach a Horch byla značka Szawe považována z německý Rolls-Royce. V roce 1924 však spolupráce obou firem na projektu skončila. Do současnosti se dochoval jen jediný vůz značky Szawe. Ten je vystaven v Dánském muzeu letectví a dopravy v Helsingor. V roce 1924 došlo ke sloučení společností Ehrhardt a vzniku firmy Ehrhardt-Szawe. Ta však existovala jen jediný rok. Senátní obvod č. 13 - Tábor Senátní obvod č. 13 - Tábor je podle zákona 247/1995 Sb tvořen celým okresem Tábor a východní částí okresu Písek ohraničenou na západě obcemi Žďár, Tálín, Paseky, Kluky, Dolní Novosedly, Záhoří, Vrcovice, Vojníkov, Vráž, Ostrovec, Smetanova Lhota, Čimelice, Nerestce a Mirovice. Současným senátorem je od vzniku Senátu občanský demokrat Pavel Eybert. Legenda: výsledek vyznačený tučně znamená nejvyšší volební účast, výsledek vyznačený kurzívou znamená nejhorší volební účast. Dvě věže Dvě věže jsou druhý svazek trilogie Johna Ronalda Reuela Tolkiena Pán prstenů. Třetí kniha sleduje osudy Aragorna, Legolase a Gimliho. Aragorn se na počátku rozhodne sledovat skřety, kteří s uneseným Smíškem a Pipinem směřují na západ do Železného pasu, sídla zlého čaroděje Sarumana. Než se jim to podaří, skřeti jsou pobiti jezdeckou družinou Rohirů, obyvateli Rohanu, království, přes jejíž území skřeti putují. Zajatí hobiti přitom nepozorovaně uniknou a dostanou se do blízkého lesa Fangornu, který je domovem entů, stromům podobných bytostí, které les opatrují. Na jednoho enta jménem Stromovous Smíšek s Pipinem narazí. Svým příchodem přimějí enty se sejít a reagovat na situaci, která se jich dotýká nepřátelským jednáním Sarumana, jehož sídlo s Fangornem sousedí. Hněv Entů nad Sarumanem konečně přeteče a Entové se s oběma hobity vydají k Sarumanovu sídlu, věži Orthanku, stojící uprostřed kruhu skal v Železném pasu. V Železném pasu si Saruman vybudoval rozsáhlé dílny, v nichž vyzbrojuje své vojsko skřetů, neboť dříve zatoužil po Jednom prstenu a snaží se jej získat místo Saurona. Entové dílny v Železném pasu zničí a věž Orthank obklíčí, Saruman je polapen ve svém sídle. Aragorn s Legolasem a Gimlim nedostihnou skřety dříve, než ti jsou pobiti Jezdci Rohanu. Se zajatými hobity se již nesetkají, zato se setkají s jednou rohanskou družinou, vedenou Éomerem, synovcem rohanského krále Théodena. S jejich pomocí se vydají hledat do Fangornu Smíška s Pipinem, narazí tam však na Gandalfa, který, jak se ukáže, v souboji s balrogem zemřel, ale nyní se vrací na svět ještě silnější, aby splnil svůj úkol – jako Gandalf Bílý. Gandalf Aragorna s druhy odvrací od dalšího hledání hobitů a bere je s sebou do rohanského hlavního města Edorasu. Rohanský král Théoden je v zajetí vlivu svého rádce Grímy Červivce, ve skutečnosti Sarumanova sluhy, který měl Rohiry udržet v Sarumanově vlivu. Od Grímy osvobozený Théoden se následně s vojskem vydá do Železného pasu, aby skoncoval se Sarumanovou mocí. Saruman se pokusí Rohiry zničit svým vojskem Uruk-hai a ti jsou nuceni uchýlit se do staré rohanské pevnosti Hlásky v Helmově žlebu a v ní se bránit. Sarumanovo vojsko je nakonec zničeno a Gandalf s Éomerem se vydají přemoci samotného Sarumana. Ten se je nejprve pokusí silou své výmluvnosti svést na svou stranu, Gandalf mu proto odejme jeho moc. O Sarumanově porážce se okamžitě dozví Sauron a vyšle jednoho z nazgulů, aby k němu dopravil hobita, o němž je přesvědčen, že nese Jeden prsten. To byla předzvěst války, kterou Sauron hodlá rozpoutat, proto se Gandalf spěšně spolu s Pipinem vydává na cestu do Gondoru. Čtvrtá kniha popisuje cestu Froda a Sama. Nedlouho po rozpadu Společenstva narazí na Gluma, tvora, který vlastnil Jeden prsten před Bilbem. Glum sledoval Společenstvo od Morie, kde přebýval, neboť toužil prsten získat zpět. Frodo Gluma zkrotí a přiměje ho, aby mu ukázal cestu do Mordoru, kde již podle vlastních slov jednou byl. Glum Froda se Samem vede k Černé bráně Mordoru, Sauronovy říše, ta je však silně střežena. Glum pak nabídne další cestu dále na jihu. Při jejím hledání narazí hobiti s Glumem na družinu Faramira, Boromirova bratra, který v tamní končině hlídá východní hranici Gondoru před Sauronovými zlými služebníky. Faramir se dozví o prstenu, který Frodo nese, a jelikož ví, o jaký prsten se jedná, málem po něm sám zatouží. Nechá však hobity pokračovat dál v cestě. Hobiti pod Glumovým vedením dojdou nakonec k průsmyku, kudy vede cesta do Mordoru. Vydají se jím vzhůru, až dojdou k podzemním tunelům, které ústí přímo v Mordoru za hřebenem hraničních hor. Glum je do tunelů zavede a potom zmizí. Glum totiž stále touží získat zpět Jeden prsten a doufá, že se Froda zbaví s pomocí Oduly, obrovské pavoučice, která tunely obývá. Odula skutečně hobity přepadne a svým jedem ochromí Froda. Sam v domnění, že je Frodo mrtev, si bere prsten k sobě, čímž nevědomky zabrání Sauronovi, aby se prstenu zmocnil, neboť vzápětí Frodovo tělo naleznou skřeti. Sam je rozhodnut dokončit poslání sám a prsten donést k Hoře osudu, na samém konci knihy se však dozví od skřetů, že Frodo je pouze omráčen. RunUO RunUO je emulátor pro free shardy Ultimy Online. Je celý postaven na .NET frameworku, ale pro jeho vývoj, pokud chcete využít pro kompilaci jeho jádro, lze využít pouze jazyků C# nebo Visual Basic. Základní balíček pro běh runUO serveru a více informaci naleznete na domovské stránce. Rottnest Rottnest je ostrov v Indickém oceánu v Austrálii. Leží západně od Perthu v Západní Austrálii. Nejbližší pevnina je 18 km od města Fremantlu. Ostrov je 11 km dlouhý a místy 4,5 km široký. == Historie == Ostrov pojmenovali holandští námořníci roku 1696 , kteří si spletli zdejší unikátní klokany quokka s krysami, proto Krysí ostrov.Evropané osídlili ostrov v roce 1831. V 19. století sloužil ostrov jako brutální trestanecká kolonie pro domorodce. Břízsko Břízsko je vesnice v východní části okresu Plzeň-sever, část obce Kozojedy, 8,5 km jihovýchodně od Kralovic. Ve vsi žije okolo 20 obyvatel, její katastrální území zaujímá 397,36 ha a PSČ všech adres je 331 42. Ves je součástí Mikroregionu Dolní Střela. Do 19. století se Břízsko uvádělo jako Březí Dolejší nebo Dolní Bříza. Břízsko na severu sousedí s Borkem, na východě s Robčicemi, na jihu se zemědělskou usedlostí Bertin dvůr a Čívicemi a na západě s osadou Pazderna. Ves leží na východní hranici přírodního parku Horní Berounka, pod vsí na západě protéká Bertinský potok. William Jessop William Jessop byl britský stavitel plavebních kanálů a prvních železnic. Byl žákem významného stavitele Johna Smeatona. Byl dlouhá léta jeho asistentem a poté pracoval na dalších rozsáhlých projektech sám. V roce 1799 navrhl první železniční trať Wandsworth - Croydon. Češov Obec Češov se nachází v okrese Jičín, kraj Královéhradecký. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 183 obyvatel. Jiří Štajner Jiří Štajner je český fotbalový záložník, který působí v německém týmu Hannover 96, kde patří k nejznámějším a nejoblíbenějším hráčům. Střední průmyslová škola Třebíč Střední průmyslová škola Třebíč je střední škola v Třebíči. Do 1. července 2006 se škola jmenovala Střední průmyslová škola technická a střední odborné učiliště technické. Střední škola se nachází na severu města v místní části Nové Dvory. Jejím ředitelem je Ing. Miroslav Votinský. Škola vznikla sloučením tří škol technického zaměření, zaměření školy tak je směřováno do oblasti techniky. Vyučují se zde ovšem i ekonomické, ekologické, chemické předměty. Velký důraz je kladen an výuku s počítači a moderními technologiemi. Škola nabízí denní studium, studium při zaměstnání a také celoživotní vzdělávání. Škola nabízí také studium gymnaziálního typu, obor technické lyceum. Technické zaměření ve škole převažuje, je zde možnost studovat silnoproudé i slaboproudé obory, strojírenství. Další možností je studium učňovských oborů jako je elektrikář, zámečník, mechanik. Často využívanou možností je studium oboru Elektronické počítačové systémy, je to obor, kde se studenti mohou naučit využití počítačů a elektroniky. Studenti se zájmem o ekologii a životní prostředí mají možnost studia oboru Průmyslová ekologie. Předměty je naučí jak teoretické tak praktické znalosti ekologie, chemie a životního prostředí. Absolventi se uplatní například ve službách veřejné správy. Ekonomické zaměření si studenti mohou vybrat v Technickém lyceu, jako oborové zaměření na třetí a čtvrtý ročník studia. Naučí se základům účetnictví, marketingu a teorie ekonomiky. Dalším zaměřením školy jsou počítačové sítě a program Cisco Network Academy firmy Cisco. Studenti se naučí jak teorii, tak praxi v sítích a serverech. Na konci čtyřsemestrového studia získají certifikát od firmy Cisco. Škola je zaměřena i jak strojařská škola, studenti se v oboru strojírenství naučí pracovat s CNC stroji a v programech jako jsou AutoCAD a Inventor. Nový obor vyučovaný od roku 2009, který vznikl ve spolupráci kraje Vysočina a společnosti ČEZ, jeho účelem je vychovávat nové zaměstnance této společnosti. SPŠT v Třebíči vznikla 1. července 1998 sloučením tří samostatných škol. Bylo to pod takzvaným optimalizačním projektem Školského úřadu. SPŠT měla počátky ve školním roce 1952/1953, vznikly dvě třídy dálkového studia. Dalším rokem se otevřela i třída pro denní studium a dvě třídy ve Velkém Meziříčí. Ve školním roce 1954/1955 se již škola v Třebíči osamostatnila od Jihlavské SPŠS. Učilo se v budově učňovské školy, později i v budově bývalého sirotčince a od roku 1963 až do roku 1998 se učilo v budovách kláštera v Otmarově ulici. ISŠT datuje počátky do osmdesátých let, vznikla v souvislosti se stavbou Jaderné elektrárny Dukovany. Ve školním roce 1987/1988 byla zahájena výuka v areálu na ulici Manželů Curieových, učiliště patřilo pod EDU a oddělilo se až v roce 1991. Ve školním roce 1992/1993 vznikla ve stejném areálu i SPŠ elektrotechnická a o rok později se obě školy spojili v ISŠT. Je škola, která navázala na učňovské školy Unipletu Třebíč a v roce 1984 bylo zřízeno SOU strojírenské. Toto učiliště začalo v roce 1990 využívat budovu na ulici Manželů Cuerieových. V rámci spojování škol vznikla v roce 1994 ISŠ řemesel a podnikání, která měla statut fakultní školy Pedagogické fakulty UK v Praze. Ředitelem školy je Ing. Miroslav Votinský, jeho statutární zástupce je Mgr. Ivan Charvát, dalšími jeho zástupci jsou Ing. Zdeněk Borůvka a Ing. Stanislav Dokulil. File:Building A of SPŠT in Třebíč, Czech Republic.jpg|Budova A, budova elektrotechnických a odborných učeben. File:Sculpture in areal of SPŠT in Třebíč, Czech Republic.jpg|Socha symbolizující školu a atom v areálu školy. File:Gymnasium and playfield of SPŠT in Třebíč, Czech Republic.jpg|Tělocvična a hřiště školy. File:Building B of SPŠT in Třebíč, Czech Republic.jpg|Budova B, budova strojařských, gymnaziálních a ekologických oborů. Hlavní město Hlavní město je správním střediskem určitého území, typicky státu nebo většího správního nebo samosprávného celku. Zpravidla se jedná o sídlo vlády a dalších významných institucí daného území. Ve většině případů je hlavní město rovněž významným obchodním a kulturním střediskem či dopravním uzlem. Často se jedná o největší město na tomto území. Hlavní města evropských států svůj status získala většinou již ve středověku či dříve. Hlavní města států Afriky, Asie, Ameriky a Oceánie vzešla většinou z bývalých koloniálních správních středisek. Výjimkou nejsou ani uměle vzniklá hlavní města, tj. města zbudovaná přímo pro tento účel: Washington, Canberra, Brasília, Abuja. Některé státy mají dvě hlavní města. Jedno pak slouží jako sídlo vlády a druhé například jako sídlo panovníka. Nizozemsko a Bolívie jsou toho příkladem. V případě městských států, jako jsou Monako či Vatikán, se hlavní město neuvádí. Hlavní město státu je zpravidla určeno ústavou či jinou zákonnou úpravou daného státu. Kravařsko Kravařsko je historické území na Moravě na severovýchodě České republiky. V roce 1930 mělo Kravařsko asi 100 000 německých obyvatel. Slavné osobnosti jako např. Johann Gregor Mendel z Hynčic a Sigmund Freud z Příboru pocházejí odsud. Převážná část německy hovořícího obyvatelstva Kravařska, jež se nevyslovila proti obsazení Československa Nacionálními socialisty, byla po skončení druhé světové války na základě tzv. Benešových dekretů vyvlastněna a mezi roky 1945 a 1947 odsunuta. Kongur Kongur je hora v západní části čínské provinvie Sin-ťiang. Výška hory je většinou zdrojů uváděna jako 7719 m, jiné zdroje udávají 7649 m. Je nejvyšším vrcholem pohoří Pamír, i když někdy bývá Kašgarský hřeben, jehož je Kongur součástí, nesprávně řazen k tibetskému pohoří Kchun-lun a v tom případě je považován za nejvyšší horu Pamíru Pik Imeni Ismail Samani. Panožka Panožka je jednoduchý orgán pohybu. Existují dva významy tohoto slova: Chartisté Jako Chartisté se nazývali příslušníci masového demokratického hnutí v 19. století ve Velké Británii. Označení chartisté se odvozuje od tzv. Charty lidu z roku 1838, kterou podepsalo okolo 3 000 000 lidí. Ta požadovala všeobecné rovné hlasovací právo pro muže nad 21 let a další reformy. Chartisté bývají považováni za první dělnické hnutí v novodobých dějinách. Za své ho přijímají jak socialisté, tak liberálové. Hradčovice Obec Hradčovice se nachází v okrese Uherské Hradiště, kraj Zlínský. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 1003 obyvatel. Horoměřice Obec Horoměřice se nachází na sever za hranicemi Prahy, v okrese Praha-západ, kraj Středočeský. Spadají pod pověřenou obec Roztoky a pod obec s rozšířenou působností Černošice. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 2 617 obyvatel. Podle archeologických nálezů bylo území dnešních Horoměřic obydleno již v době bronzové - jsou zde naleziště pozůstatků knovízské a únětické kultury. Ta se ostatně nazývá podle sousední obce Únětice. Kolem roku 400 př.n.l. se na území obce objevují Keltové. Jim se také často připisuje vztyčení nevelkého hranolového pískovcového kamene na severovýchodním okraji obce, považovaného někdy za menhir; žádné důkazy pro toto tvrzení však neexistují. Nejstarší zpráva o kameni pochází až z roku 1930. Archeologický výzkum se v jeho blízkosti nikdy neprováděl, původ a účel kamene je ve skutečnosti nejasný. Název obce pochází zřejmě od jména významné osoby, neboť obec je připomínána jako ves lidí Hořeměrových nebo Hořemírových. Podle dalšího výkladu se obec jmenovala Holměřice, hlavně díky lánům polí a roviny táhnoucí se od Prahy až k Tursku, které byly holé. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1273, kdy se připomíná jako majetek strahovského kláštera, v jehož držení zůstala až do husitských válek, kdy ves byla zabavena Pražany. Po skončení válek ale klášter získal ves zpět. Obcí procházela jedna z nejstarších zemských stezek, Via Magna. Největší utrpení zažily Horoměřice za třicetileté války. Koncem října 1639 za švédského tažení na Prahu vojska generála Banéra pustošila kraj. Strahovský klášter měl v Horoměřicích hospodářský dvůr s obytnou budovou, která byla upravena v 1. polovině 18. století na jednoduchý patrový zámeček s rustikovanými rámci a obdélníkovými okny v omítkových rámcích. Na střeše je umístěna věžička s lucernou. Přízemí je sklenuto valenou klenbou s lunetami. V patře je zachována kaple svaté Anny. Pod zámkem se nachází dnes již zpustlý park. Pod dojmy triumfálního V. všesokolského sletu vznikla v Horoměřicích sokolská jednota. Jak Sokol tak Sbor dobrovolných hasičů existují v obci dodnes. Za druhé světové války bylo v Horoměřicích zatčeno 9 mužů, všichni byli po bezvýsledném vyšetřování asi za měsíc propuštěni. V roce 1941 byla rozpuštěna místní jednota Sokola, byly rozpuštěny i další vlastenecké spolky a existovaly jen okupanty povolené organizace. Celkem se do aktivního odboje zapojilo 50 horoměřických občanů, 19 bylo vězněno a 10 zavražděno. Horoměřičtí odbojáři se účastnili aktivně především závěrečných bojů 2. světové války. Pomník na školní zahradě připomíná oběti obou světových válek. Bořetín Obec Bořetín leží v okrese Pelhřimov. Má 104 obyvatel a katastrální území obce má rozlohu 481 ha. Ve vzdálenosti 18 km západně leží město Soběslav, 19 km západně město Sezimovo Ústí, 20 km jižně město Jindřichův Hradec a 22 km severozápadně město Tábor. Bítov Bítov je místní částí obce Radenín. Nachází se v okrese Tábor, v Jihočeském kraji. Leží 1,9 km severozápadně od Radenína; 2,2 km jihozápadně od obce Hroby; 3,3 km na jih od města Chýnov; 11 km východně od Tábora; 17 km jihozápadně od Pacova. Do obce vede komunikace ze silnice č. 409 - u obce Záhostice odbočit na Bítov - dál vede na Radenín, Choustník. V Bítově je evidováno 23 adres a všechny adresy mají PSČ 391 55. Původ názvu vsi: Výchozím slovem asi „Viet“, což znamenalo „smlouva“, hláskovým vývojem se „V“ změnilo na „B“. Uvádí se i výklad vycházející z osobního jména „Vít“, pravděpodobnější je však první verze. Než se stal Bítov součástí obce Radenín – v 17. století - příslušel od roku 1250 k Chýnovu. Stála zde dvě stavení, patrně bratří Pavla a Vojtěcha Bítových. Tyto usedlosti kolem roku 1320 zanikají a další zmínka o Bítovu je datována až rokem 1379, kdy se hovoří o rodinách Staňků a Marešů. Staňkům patřil v té době v obci mlýn a mimo mlýna vlastnili obě zpříbuzněné rodiny ještě 11 lánů polí. Zda-li byli Staňkové a Marešové potomci původních bratrů Bítových, nelze doložit. Po třicetileté válce přibyli do Bítova ještě další dva usedlíci z irského Gordonova pluku. Bítov do konce 1. světové války neměl svoji samosprávu, ale společnou se Záhosticemi a Lažany, po roce 1918 se obce osamostatnily. FreeMind FreeMind je svobodný software pro tvorbu myšlenkových map, licencovaný pod GNU GPL. Je napsaný v Javě. Graz 99ers Graz 99ers je profesionální rakouský hokejový tým. Byl založen v roce 1999. Jednobuněčný organismus Jednobuněčný organismus je takový organismus, který se skládá jen z jedné buňky. Mezi jednobuněčné počítáme bakterie a archea a dále mnohá jednobuněčná eukaryota - tedy prvoci, mnohé [řasy] a např. některé hlenky. Černý čaj Černý čaj je čaj, který prochází delší oxidací než zelený čaj, oolong nebo bílý čaj. Ale všechny tyto typy jsou vyráběny z lístků Camellia sinensis. Černý čaj má silnější vůni a obsahuje více kofeinu, než ostatní méně oxidované čaje. V Číně je černý čaj známý pod názvem červený čaj, který více vystihuje barvu čaje. Pod názvem černý čaj, se v Číně spíše setkáme s tradičním Puerhem. Na rozdíl od západního světa, kde je pod názvem červený čaj známý jihoafrický rooibos. Zatímco zelený čaj ztrácí většinou svou vůni během roku, černý čaj si udrží svou vůni po několik let. To byl také důvod, proč byl dlouho využíván v obchodu a v Mongolsku, Tibetu a na Sibiři byl až do devatenáctého století využíván jako měna. Od doby dynastie Tang, byl černý čaj namočený v horké vodě používán jako barvivo na látku pro nižší třídu obyvatelstva, která si nemohla dovolit kvalitnější barvy na oblečení. Černý čaj byl jediný čaj známý západnímu světu. Ačkoliv popularita zeleného čaje postupně roste, černý čaj stále zaujímá více než devadesát procent čaje prodaného na Západě. Vysokoškolské katolické hnutí Vysokoškolské katolické hnutí je název pro katolická společenství studentů, neboli akademické farnosti, které působí ve větších univerzitních městech v České republice. Tato společentví především organizují studentské mše svaté, spolča, výlety, koncerty apod. pro studenty, kterým je blízká katolická víra. Formálně jsou lokální VKH registrována jako občanská sdružení a sdružují se ve svazu občanských sdružení s názvem Vysokoškolské katolické hnutí České republiky. Po duchovní stránce vede každou tuto organizaci vysokoškolský kaplan, který je do této funkce dosazen svým biskupem. V sučasné době existují VKH Brno, Olomouc, VKH Ostrava, RR49 Zlín a Opava. VKH ČR začalo po sametové revoluci organizovat každý sudý rok setkávání vysokoškolských studentů na Velehradě, známé jako Studenstký Velehrad. Setkání není vyhrazeno vysokoškolským studentům, ale program je připravován především pro ně. V roce 2008 se uskuteční 9. ročník studentského Velehradu a to 30. dubna - 4. května a jeho téma zní „Dilema na cestě životem“ Surinamská vlajka Surinamská vlajka má pět vodorovných pruhů různé šířky – zelený, bílý, červený, bílý a zelený. Uprostřed červeného pruhu je žlutá pěticípá hvězda o průměru rovném třetině šířky listu. Zelená barva je symbolem úrodnosti krajiny, mnohostranných možností a slibných nadějí v nový Surinam, bílá připomíná spravedlnost a svobodu, červená lásku, která nabádá lid k činu, ale též pokrok, snahu vytrvat a svými činy vyvinout účinnou sílu k budování státu. Žlutá barva znamená sebeobětování jednotě, lásku k člověku, sebedůvěru a orientaci na zlatou budoucnost Surinamu. Pěticípá hvězda je připomínkou jednoty národa, tvořeného obyvatelstvem příslušným k pěti etnickým skupinám. Olaf II. Svatý Olaf II. Svatý, byl norským králem v letech 1015 až 1028, během jeho života se mu přezdívalo Tlustý a po jeho kanonizaci je znám jako Svatý Olaf. Narodil se v roce, kdy se Olaf Tryggvasson vrátil do Norska. Jeho otcem byl Harald Grenske, pravnuk Haralda I. Krásnovlasého. Král Olaf II. Haraldsson byl ve staronorštině a moderní islandštině nazýván Oláfr hinn helgi. V současné norštině se používá jméno Olav, což se dříve často psalo též Olaf. V dánštině se jeho jméno píše Oluf, ve švédštině Olof. Jeho ostatní jména Oláfr hinn helgi, Olavus rex, a Olaf, užívaná v angličtině jsou běžně zaměňována. Po několika letech strávených v Anglii, kdy bojoval po boku krále Atelreda s Dány, se vrátil roku 1015 do Norska a prohlásil se norským králem, maje podporu pěti králů z Uplandu. Ujímá se otcova panství ve Vestfoldu, a poté také majetku matčina rodu v Opplandu. Čuangština Čuangština je tajsko-kadajský jazyk etnika Čuangů v jižní Číně, převážně v autonomní oblasti Kuang-si kde je oficiálním jazykem. Přesto však její používání rychle klesá kvůli asimilaci Čuangů Číňany. Standardizovaná čuangština je založena na dialektu okresu Wu-ming. Bývá k ní přiřazován také jazyk Pu-jie-i rozšířený v pohraničí provincie Kuej-čou jež se od čuangštiny mírně liší. Původně byly pro zápis čuangštiny používány logogramy jazyka Chan přizpůsobené tomuto jazyku více než tisíciletým používáním. V roce 1957 po standardizaci jazyka byla pro její zápis uvedena latinka se speciálními znaky. Ty mluvnická reforma v roce 1986 nahradila běžnými písmeny latinské abecedy. Křižácká tažení do Egypta Nahoře: Jeruzalémští vyslanci v čele s králem Amaurym u císaře Manuela v Konstantinopoli Dole: Útok křižáků na egyptské město Pelusium Křižácká tažení do Egypta začala roku 1163, kdy Amaury I., vládce Jeruzalémského království, vypravil svou první výpravu proti Fátimovskému chalífátu. V následujících šesti letech podnikl tažení ještě čtyřikrát. Válka v 60. letech 12. století byla vyvolána politickou krizí chalífátu. Znesvářené mocenské kliky v Káhiře si na pomoc proti sobě zvaly jak aleppského vládce Núr ad-Dína, tak jeruzalémského krále. Do Egypta postupně táhly muslimské armády i jeruzalémská vojska a egyptští aristokraté se přidávali k té straně, ze které mohli mít větší prospěch. Pro válku hledali jeruzalémští křižáci spojence, jehož našli především v byzantském císaři Manuelovi I. Ten podporoval jejich dobyvačné plány a jednoho z tažení – obléhání Damietty – se účastnilo i byzantské loďstvo. Společná akce však roku 1169 skončila fiaskem a v zápase o Egypt začali mít navrch muslimové ze Sýrie. Téhož roku se stal egyptským vezírem kurdský válečník Saladin, který později roku 1187 dobyl i Jeruzalém. Po pádu Jeruzaléma do rukou muslimů se cíl evropských křižáckých tažení přenesl z Palestiny do Egypta. Zájem o Egypt lze rozeznat již u třetí křížové výpravy, během níž anglický král Richard I. Lví srdce poznamenal, že Svatá země nemůže být ubráněna pro křesťany, pokud Egypt zůstane pod nadvládou muslimů doporučoval další křižáckou výpravu uspořádat do Egypta. Křížová výprava, v pořadí již čtvrtá, byla na egyptské území vyslána z Evropy již počátkem 13., nicméně, stejně jako roku 1268 osmá křížová výprava, tam nakonec nedorazila. Oproti tomu pátá, sedmá a Alexandrijská křížová výprava se o uchvácení Egypta pokusily, avšak dočasná vítězství byla následována porážkou a ústupem z Egypta. Jeruzalémský král Balduin III. roku 1153 přijímá kapitulaci Askalonu – poslední egyptské bašty v Palestině Poté, co roku 1099 křižáci dobyli Jeruzalém a založili Jeruzalémské království, egyptští Fátimovci začali podnikat na křižácké državy pravidelné nájezdy. Křižáci reagovali výstavbou mnoha pevností na jižních hranicích s Egyptem. Později však přešli do ofenzivy a roku 1154 král Balduin III. dobyl Askalon, poslední výspu fátimovské moci v Palestině. Jeho nástupce Amaury I. poté svou pozornost zaměřil na samotný Egypt. Šíitský Fátimovský chalífát již od svého založení soupeřil o moc se sunnitským chalífátem Abbásovců s centrem v Bagdádu, v průběhu 12. století však začal Egypt politicky hluboce upadat. Chalífové postupně ztráceli svůj vliv a stali se loutkami v rukách vezírů a generálů, mezi nimiž bujela rivalita projevující se palácovými převraty. Byzantský císař Manuel I. Amaury, který byl myšlenkou získání Egypta přímo posedlý, si uvědomoval, že pro takovýto podnik bude dobré získat nějaké spojence. Benátské loďstvo, které v té době často operovalo v oblastech východního Středomoří, se do egyptských tažení zapojit odmítlo, protože Benátčané nechtěli válkou ohrozit své obchodní vztahy s Egyptem. Amaury se proto rozhodl obrátit se s žádostí o pomoc na Francii: Ludvík se již sice do Svaté země v čele své armády nevrátil, někteří evropští rytíři se však na Blízký východ vydávali, aby zde nějakou dobu pobyli ve službách Jeruzalémského království. Amaury, stejně jako jeho předchůdce Balduin III., navíc prohluboval vazby Jeruzalémského království na Byzantskou říši a císaře Manuela, během jehož vlády se byzantská politika ubírala prolatinským kursem. Císař se rozhodl dobyvačné plány křižáků podporovat a jeho mocné námořnictvo se jedné egyptské expedice přímo účastnilo. První tažení do Egypta, oslabeného ztrátou Askalonu, uspořádal jeruzalémský král již v září roku 1163. Křižáci prošli sinajskou pouští a zaútočili na egyptské město Faramíja. V té době se však rozvodnila řeka Nil, což je donutilo ukončit obléhání a vrátit se domů. V dubnu roku 1164 byl svým rivalem Digrámem z Káhiry vyhnán vezír Šávar. Šávar se odmítl s porážkou smířit. Uprchl do Aleppa, kde požádal o pomoc Núr ad-Dína, vládce Damašku, Aleppa a Mosulu, aby mu pomohl vezírát získat zpět. Za pomoc sesazený vezír Núr ad-Dínovi nabídl jeho uznání za nejvyšším vládcem Egypta. Sultán Šávarovi vyhověl a vyslal do Egypta armádu pod velením kurdského emíra Asada ad-Dín Šírkúha. Tomu se v květnu podařilo sesadit v Káhiře Digráma a dosadit na místo vezíra zpět Šávara. Šírkúh i s vojskem zůstal v Egyptě, ale začal Šávarovi vadit, neboť ohrožoval jeho nezávislost. Když se vezírovi nepodařilo zbavit se Šírkúhova vlivu vlastními silami, nabídl spojenectví jeruzalémskému králi Amaurymu. Amaury doufal, že se do Egypta bude moci vrátit, a tak Šávarovu nabídku přijal. Roku 1164 vstoupilo jeruzalémské vojsko do dolního Egypta. Zde se mu podařilo Šírkúhovy mamlúky obklíčit v pevnosti Bilbajs. Núr ad-Dín se rozhodl svého emíra ze sevření vysvobodit a v srpnu vytáhl z Damašku proti Antiochijskému knížectví. U pevnosti Harim se mu podařilo vojska z Antiochie a Tripolisu, posílené o arménské oddíly porazit a zajmout jejich vůdce. Amaury tak byl donucen přerušit obléhání Bilbajsu a spěchat na sever pomoci Antiochii. Rovněž Šírkúh ustoupil z Egypta zpět do Damašku, čímž jako vítěz vyšel z této války Šávar, který se zbavil Šírkúha i jeho vlivu na vládu v Egyptě. Roku 1167 Šírkúh přesvědčil svého pána Núr ad-Dína o prospěšnosti nového tažení do Egypta. Núr ad-Dín mu vyhověl a rozkázal v Káhiře svrhnout Fátimovce a nastolit v Egyptě svrchovanost abbásovského chalífy. Ještě téhož roku vytáhla z Damašku na jih silná muslimská armáda v čele se Šírkúhem a jeho mladým synovcem Saláh ad-Dínem Jusúf ben Ajjúbem. Šávar v Egyptě zatím neměl, čím by intervenci ze Sýrie odrazil, obrátil se proto opět na Amauryho I. a slíbil mu zaplatit 400 000 denárů za vojenskou pomoc. Amaury nabídku přijal a jeho armáda se vydala do Egypta. Amauryho vojsko při přechodu Sinajské pouště téměř zničilo Šírkúhovu muslimskou armádu, která byla zastižena písečnou bouří. Muslimové nakonec do Egypta dorazili a utábořili se na západním břehu Nilu pod pyramidami v Gíze. Jeruzalémská armáda, která dorazila o několik dnů později, rozbila ležení na východním břehu řeky nedaleko Káhiry. Křižáci útočí roku 1167 na Alexandrii V Káhiře krále radostně přivítal jeho protějšek Šávar, který ihned zprostředkoval setkání Franků s mladým chalífou al-Ádidem. Křižáci s chalífou podepsali spojeneckou dohodu a dokonce mu přísahali, že jej budou chránit. Nádherou a bohatstvím chalífova paláce byli křižáci přímo ohromeni. Poté spojená vojska Franků a Egypťanů i Šírkúhovy oddíly více než měsíc vyčkávaly, co udělá protistrana. První krok v březnu 1167 podnikli křižáci. Překročili Nil a na západním břehu řeky se obě vojska střetla. Franko-egyptské oddíly sice utrpěly porážku, i přesto zůstaly početnější než Šúrkúhova armáda, která se dala na ústup k jihu. U města Minja, asi 150 kilometrů od Káhiry, došlo k bitvě, z níž, ačkoliv Amauryho vojsko bylo silnější, ani jedna strana nevyšla vítězně. Šírkúhova armáda se poté dala na pochod zpět na sever. Šírkúh se zdráhal zaútočit na Káhiru, táhl proto dál až ke Středozemnímu moři, k Alexandrii. Obyvatelé Alexandrie, u kterých nebyl vezír Šávar oblíben, Šírkúhovi bez odporu otevřeli brány města. Křižáci vyrazili na sever Šírkúha pronásledovat a brzy ho v Alexandrii obklíčili. Město nebylo na válku připraveno, zásoby se rychle tenčily a obleženým hrozil hladomor. Jedné noci se Šírkúhovým vojákům podařilo vyklouznout z obklíčení a ve městě zůstalo jen přibližně tisíc mamlúků pod velením Saláh ad-Dína. Křižáci se tak dostali do sevření mezi město a Šírkúhovu armádu. Vyrovnaný boj vyústil ve vyjednávání. Saláh ad-Dín byl s vojáky propuštěn z města a také ostatní příslušníci Šírkúhovy armády odešli z Egypta. Rovněž křižáci měli opustit zemi, avšak Jeruzalému měla připadnout Alexandrie, kde byla poté umístěna malá franská posádka. Vezír Šávar měl králi Amaurymu, prostřednictvím alexandrijské posádky, každoročně platit 100 000 zlatých. Roku 1168 začala vyjednávání mezi Jeruzalémským královstvím a Byzancí o možné pomoci byzantského loďstva při dobývání celého Egypta, který v té době byl nejistým protektorátem Jeruzalémského království. Císař Manuel s plánem souhlasil a na znamení spojenectví oženil Amauryho se svou neteří Marií. Nicméně císařovo loďstvo se mobilizovalo celý rok. Křižáci v Jeruzalémě, kterým zatím dorazily na pomoc oddíly z Francie vedené hrabětem Vilémem z Nevers, byli však netrpěliví. Johanité toužili po získání pokladů Fátimovců a Francouzi, kteří byli ochotni jít do války, měli brzy odjet zpět do Evropy. Amaury, přesvědčen svými šlechtici, se proto rozhodl do Egypta vytáhnout okamžitě i bez byzantské pomoci. Jako záminka proti ještě nedávnému spojenci Šávarovi posloužila skutečnost, že vezír včas neplatil křižákům v Alexandrii dohodnutý tribut. V říjnu 1168 vtrhly první křižácké oddíly do nilské delty. Hlavní Amauryho vojsko oblehlo město Bilbajs a po třídenním obléhání jej dobylo. Následovalo rozsáhlé vraždění muslimů i místních křesťanských Koptů. O několik dnů později obsadili křižáci i nedaleké přístavní město Tanis, kde se krveprolití opakovalo. Těmito masakry si křižáci zničili pověst mezi křesťanskými obyvateli Egypta, kteří do té doby byli ochotni Franky přivítat jako své osvoboditele a podporovat je spíše než Núr ad-Dína. Šávar se v téžké situaci obrátil na Núr ad-Dína, aby Egyptu pomohl zbavit se náporu křižáků, kteří zatím oblehli Káhiru. Ten neváhal a vyslal armádu Egypťanům na pomoc. Šírkúh, který vojsku i tentokrát velel, v lednu roku 1169 rychle přitáhl na území Egypta a spojil se s egyptskými oddíly. Muslimové tak získali přesilu nad křižáky, kteří nemohli vzdorovat a raději se stáhli do Palestiny. Fátimovský chalífa poté vyzval Šírkúha, aby svým vojskem obsadil Káhiru. Šírkúh byl po svém vstupu do Káhiry oficiálně přivítán Šávarem. Ale jen o několik dní později emír Šírkúh Šávara svrhl, uvěznil a přinutil chalífu, aby nad ním podepsal rozsudek smrti, načež se sám prohlásil egyptským vezírem. Po dvou měsících vládnutí však Šírkúh zemřel prý následkem přejídání. Jeho místo tedy zaujal jeho synovec Saláh ad-Dín Jusúf ben Ajjúb, později známý jako Saladin. Byzantský císař Manuel, který čtvrtému egyptskému tažení jen přihlížel, považoval uchvácení Egypta Núr ad-Dínovým služebníkem Saladinem za porušení rovnováhy sil mezi muslimy, Franky, Byzancí a egyptskými Fátimovci. Jeruzalémskému dvoru proto navrhl uspořádat další egyptské tažení. Byzantská flotila, kterou císař slíbil již roku 1168, v létě 1169 vplula do Akkonu. Jeruzalémská armáda však posledním tažením utrpěla těžké ztráty a potřebovala nějaký čas na doplnění stavu. Manuelovy lodě proto zatím zakotvily na Kypru. Po dlouhých týdnech vyrazila v říjnu 1169 z Levanty znovuvybudovaná křižácká armáda a byzantské lodě, pod velením Andronika Konstostefana, tak mohly vyplout z kyperských přístavů. Spojená byzantsko-jeruzalémská výprava zaútočila na přístav Damietta, jehož dobytí by otevřelo pozemní i vodní cestu po Nilu na Káhiru. Saladina, který očekával útok na Bilbajs, se tak podařilo překvapit. Útok na Damiettu byl posledním pokusem jeruzalémských rytířů o ovládnutí Egypta. I když ztroskotalo tažení na Damiettu, spojenectví mezi Jeruzalémským královstvím a Byzantskou říší zůstalo v platnosti. Roku 1171 se Amaury I. opět vydal do Konstantinopole, kde byl císařem okázale přijat a na znamení přátelství bohatě obdarován. Oba panovníci uzavřeli vzájemnou smlouvu, o jejíž náplni se však nic bližšího nedochovalo. Saladin zatím v Egyptě chopil moc pevně do rukou a vypořádal se i s revoltou egyptských aristokratů, kteří se odmítali podrobit sunnitskému chalífovi, jenž byl nejvyšším pánem Núr ad-Dínovým i Saladinovým. Roku 1174 zemřel v Sýrii Núr ad-Dín a několik měsíců po něm i král Amaury. Saladin, který se snažil po smrti svého pána převzít jeho impérium v Sýrii, musel nejprve odrazit Normany ze Sicílie, jejichž válečné lodě napadly Alexandrii. Téhož roku obsadil Damašek a získal titul sultána Sýrie a Egypta. Roku 1183 obsadil Aleppo a v roce 1185 i Mosul, čímž měl pod kontrolou všechna muslimská mocenská centra, která mohla nějak bránit jeho konečné válce s Franky. Saladinův boj vyvrcholil roku 1187, kdy 4. července nejprve zvítězil v bitvě u Hattínu a v říjnu téhož roku dobyl Jeruzalém, hlavní město křižáckého Jeruzalémského království. Roku 1213 papež Inocenc III. vyhlásil bulou pátou křížovou výpravu proti „nevěřícím“. Celých dalších pět let se věnovalo přípravám, shromažďování vojsk i vyjednávání spojenectví nejen s křižáky, kteří se ještě ve Svaté zemi drželi, ale také s rúmským seldžúckým sultánem Kajkausem I. Ke křížové výpravě se připojili Hugo, král Kypru a uherský král Ondřej II., kteří dorazili v letech 1216-1217 do Palestiny, kde je očekával kníže Bohemund IV. Společně měli zaútočit proti muslimským državám v Sýrii, zatímco hlavní křižácké vojsko z Evropy se mělo zaměřit na Egypt. V červnu 1218 křižácké lodě zaútočily na strategický egyptský přístav Damietta. Křižáci překonali první linii egyptské obrany a oblehli samotné město. Papež Honorius III. se, stejně jako jeho předchůdce Inocenc III., snažil křížovou výpravu udržet pod papežským dohledem. Roku 1219 předal velení nad křížovou výpravou svému legátovi Pelagio Galvanimu, který do Egypta dorazil ještě téhož roku. Galvaniho velení se často dostávalo do sporů se světskými účastníky tažení, což vedlo k opuštění výpravy částí velmožů i s jejich vojsky. Nakonec, navzdory těžkým ztrátám, křižáci v listopadu 1219 téměř bez boje obsadili město, ve kterém řádila malárie. Muslimové byli ušetřeni, ale museli za své propuštění ze zajetí zaplatit výkupné, jinak byli prodáni do otroctví. Následující rok a půl křižáky v Damiettě zaměstnávaly především rozbroje mezi zástupci církevní a světské moci – legáta Pelagia Galvaniho a titulárního jeruzalémského krále Jana z Brienne. Jan nakonec pro spory i záležitosti v Palestině z Egypta odešel. Křižákům v Damiettě zatím v několika vlnách přišly početné posily z německých zemí vedené bavorským vévodou Ludvíkem. Damietta byla přeměněna v křesťanské město. Hlavní mešita byla přebudována v katedrálu a damiettským biskupem se stal Pierre des Roche. Nakonec roku 1221 došlo ke smíru mezi Janem z Brienne a Pelagiem. Opět sjednocení křižáci v červenci téhož roku vytáhli z Damietty směrem na jih na Káhiru. Pelagio, který nebyl profesionální válečník, podněcoval náboženské nadšení vojáků legendou o velkém křesťanském králi, který zničí Saracény a jehož vojsko nyní stojí před Bagdádem. Vojsko křižáků čítalo přibližně 5 000 jízdních rytířů a 40 000 pěších bojovníků. U pevnosti al-Mansúra Evropané zaujali postavení mezi dvěma rameny Nilu. Egypťané toho využili a vypustili hráze, čímž Evropany téměř zcela odřízli vodou. Legát Pelagio, který až dosud vždy kategoricky odmítal jakékoliv dohody s muslimy, musel začít se sultánem al-Kamilem vyjednávat. Sultán za propuštění křižáků z obklíčení požadoval jejich odchod z Egypta a osmileté příměří. Pelagio přijal a 8. září byla Damietta obsazena sultánem. Křižáci se stáhli do Evropy a křížová výprava tak ztroskotala. Roku 1248 vytáhl, nezávisle na výzvách papeže na svolání další křížové výpravy, na svou křížovou výpravu francouzský král Ludvík IX. Ludvíkova výprava mířila po moři do Egypta, který měla v úmyslu dobýt. Byla největší námořní operací v dějinách křížových výprav. 18. září 1248 křižáci přistáli na Kypru, kde je přijal král Jindřich I. Kyperský, který se spolu s řády templářů a johanitů rozhodl k výpravě přidat. Palestinští baroni poté Ludvíka přesvědčili, že útok na Egypt během zimních dešťů je nebezpečný, francouzský král proto souhlasil s odkladem na jaro příštího roku. Na jaře roku 1249 nebylo k dispozici dost transportních lodí. Ludvík požádal o přepravu Benátky i Janov, oba italské státy však odmítly. Když se Ludvík nakonec rozhodl vyplout, měl lodě asi pro čtvrtinu své armády. Protože o jeho přítomnosti již Egypťané dávno věděli, očekávalo jejich vojsko Francouze na pobřeží. Křižáci se vylodili u Damietty, dokázali egyptskou armádu zahnat na útěk a v červnu 1249 bez boje obsadit město, které egyptská posádka kvapně opustila. Ludvík, překvapen rychlostí svého triumfu, se rozhodl neopakovat fiasko páté křížové výpravy a s dalším postupem počkat do podzimu, kdy postupující armádu nemohou překvapit nilské záplavy; navíc musel vyčkat na příjezd zbytku svých vojsk. Až 20. listopadu 1249 se vojsko vydalo na pochod na jih. Francouzi postupovali velmi obezřetně a snažili se neopakovat chyby svých předchůdců. U pevnosti al-Mansúra se křižáci zastavili, a protože nebyli schopni přejít Nil, museli se opevnit na místě. Egypťané začali útočit přes řeku řeckým ohněm, proti kterému Evropané neměli obrany. Nakonec jeden místní křesťan křižákům za 500 byzantiů ukázal bezpečný brod přes Nil. V úterý 8. února 1250 se křižáci dali na pochod k brodu, odkud pak chtěli zaútočit na město. Předvoj, složený hlavně z templářů a Angličanů vedený Robertem z Artois, nevyčkal na hlavní Ludvíkův voj a přepadl egyptské ležení. Překvapení Egypťané prchli do města, kde se jejich oddíly znovu přeskupily, aby se postavily hlavnímu vojsku. Hrabě z Artois je chtěl pronásledovat, ale templáři a ostatní rytíři, v čele s hrabětem Vilémem ze Salisbury, nabádali k opatrnosti a vyčkání na krále. Robert odmítl a s 1 400 rytíři se vrhl za mamlúky do města. Templáři Roberta následovali, ale v al-Mansúře se vojáci rozptýlili a byli takřka všichni, včetně hrabat z Artois a Salisbury, pobiti. Když k městu dorazila hlavní armáda, muslimové vypochodovali ven, aby se s nimi utkali. V následné několikadenní bitvě sice zvítězili křižáci, ale utrpěli těžké ztráty a k dobytí samotné al-Mansúry již neměli síly. Jejich postup se zastavil a Egypťané získali čas na přivolání dalších posil. Egypťané na křesťanské ležení z města neustále útočili a také vyslali beduínské jezdce, aby napadali osamělé křižáky. Ludvík nakonec dal rozkaz k ústupu na sever. Egypťané vyrazili za ním a 6. dubna 1250 u Fariskuru porazili francouzskou pěchotu, ze které se v té době již skládalo takřka celé křižácké vojsko. Král Ludvík a zbytek jeho armády byl vzat do zajetí. Damietta zůstala v křižáckých rukách a její italští obránci, které vedla královna Markéta Provensálská, byli schopni odrazit útok muslimů. Křižáci tak mohli Damiettu vyměnit za Ludvíkovo propuštění. Egypťané si kromě města řekli o výkupné 800 000 zlatých bezantů. Tolik peněz ale Francouzi neměli, složili proto jenom část požadovaného výkupného, čímž dosáhli propuštění Ludvíka a části jeho armády, většina vojska však zůstala v zajetí. Damietta byla muslimům vydána v květnu 1250. Král poté odjel do Akkonu, hlavního města Jeruzalémského království, odkud se mu později obratnou diplomacií podařilo osvobodit své zajaté vojáky. Do Egypta se již nikdy nevrátil. Poslední křížová výprava do Egypta se odehrála ve 14. století, poté, co „hlavní“ křížové výpravy do Svaté země dávno skončily. Jednalo se o soukromé námořní vojenské tažení kyperského krále Petra I., jemuž se bohatá Alexandrie zdála být snadným cílem. Pro svůj záměr získal podporu rytířského řádu johanitů, který poskytl pro tažení flotilu. Kromě johanitů se výpravy účastnili vojáci z celé Evropy, které Petr I. od roku 1362 sháněl celé tři roky po celé Evropě. Král nakonec dal dohromady flotilu 165 lodí. Na Rhodu, kde se vojsko shromáždilo, se Petr I. stal velitelem křižáckých expedičních sil. V říjnu 1365 vojsko vyplulo vstříc Alexandrii. 7. října se křižáci vylodili u Alexandrie a okamžitě na město zaútočili. Po dvoudenním obléhání křižáci alexandrijské obránce porazili, pronikli do města a zahájili drancování a vraždění. Egyptský sultán vyslal k Alexandrii svou mamlúckou armádu, když však dorazila k Alexandrii, nebylo již s kým bojovat. Křižáci zdevastované město opustili a vrátili se zpět na Kypr s velkou kořistí a množstvím zajatců. V arabském světě vyvolala alexandrijská křížová výprava velké pohoršení. Egyptský sultán za ni potrestal levantské křesťany, kterým byla zkonfiskována čtvrtina majetku. Někteří arabští učenci však odmítli princip kolektivní viny orientálních křesťanů, kteří s latinskými křižáky měli jen pramálo společného, a odsuzovali jejich pronásledování. Edita Adlerová V letech 1985 - 1991 absolvovala konzervatoř Pardubicích . V roce 1990 se v Divadle J. K. Tyla v Plzni stala nejmladší českou Carmen. Má za sebou vystupování na mnoha scénách a festivalech. V současnosti se věnuje svým projektům - Carmen a flamenco a Two Voices, ve kterém prolíná svůj školený hlas se zpěvem šansoniérky Jany Rychterové. Edita je matkou dvou synů, Kajetána a Kryštofa. Lysice Lysice jsou státním zámkem nacházejícím se ve stejnojmenném městysu Lysice na jižní Moravě. V současné době má zámek barokní podobu, ale vznikl na místě renesanční tvrze. Barokní stavební fáze zámku, provedená patrně v letech 1705-1711 za vlády hraběte Antonína Amata Serényiho byla s největší pravděpodobností uskutečněna brněnským stavebním mistrem Mořicem Grimmem. Stavba prošla výraznými stavebními úpravami v 2. polovně 19. století podle projektu stavebního mistra Kajetána Vašíčka; je pravděpodoné, že do podoby přestaveb zasáhl i diletující architekt a tehdejší majitel zámku hrabě Emanuel Dubský z Třebomyslic. Kromě vnitřních interiérů je zde možno navštívit okrasnou zahradu s oranžerií a skleníky a nevšední kolonádu přiléhající přímo k zámku. Posledními soukromými vlastníky byli potomci rodu Dubských, kterým byl zámek zabaven a později zpřístupněn veřejnosti. Na přelomu 60. a 70. let prodělala stavba výraznou rekonstrukci. Dafné Dafné - je v řecké mytologii nymfa, dcera říčního boha Péneia. Podobně jako bohyně Artemis byla panenskou lovkyní. Dle řecké mytologie se bůh Apollon posmíval bohu lásky Erotovi. Eros se mu za to pomstil tím, že jej zasáhl svým, lásku vzbuzujícím zlatým šípem, zatímco Dafné zasáhl šípem lásku zabíjejícím. Apollon proto vzplanul k Dafné láskou, kterou však ona neopětovala, protože Erotův šíp způsobil pravý opak. Apollon Dafné pronásledoval, ona mu unikala. Vysílená Apollonovým pronásledováním, prosila svého otce Péneia, zda by mohl změnit její podobu. Ten jí proto proměnil ve vavřínový strom. Její tělo se pokrylo kůrou, ruce se staly větvemi, vlasy listovím. Na její památku nosil Apollon vavřínový věnec. Příběh Apollona a Dafné zpracoval Ovidius ve svých Proměnách. Tragický osud této lásky také podnítil mnohé výtvarné umělce a skladatele, kteří příběh malířsky, sochařsky či hudebně zpracovali. Jsou to například tato díla: Olivie Následující tabulka uvádí četnost jména v ČR a pořadí mezi ženskými jmény ve srovnání dvou roků, pro které jsou dostupné údaje MV ČR - lze z ní tedy vysledovat trend v užívání tohoto jména: Změna procentního zastoupení tohoto jména mezi žijícími ženami v ČR je +9,1%. Veracruz Ve městě žije 444438 obyvatel, podle stavu z roku 2005. Aby se předešlo záměně se stejnojmenným státem, označuje se město někdy jako „Puerto de Veracruz“. 343 př. n. l. Roky: 348 347 346 345 344 343 342 341 340 339 338 ---- Nicolas Grunitzky Nicolas Grunitzky se narodil německému otci polského původu a tožské matce v předvečer 1. světové války. Německý protektorát Togoland byl okupován spojenými anglo-francouzskými silami a roku 1919 se stal mandátním územím Společnosti národů, kde správa větší východní části byla svěřena Francii, zatímco západní části Velké Británii. Nicolas Grunitzky získal ve Francii inženýrský diplom v oboru veřejné správy. Během svých studií začal zastávat jasně profrancouzské postoje a po návratu do vlasti pracoval pro koloniální správu. Brzy však své místo opustil, rozhodl se podnikat a současně byl aktivní v politice. Roku 1944 se stal generálním tajemníkem hnutí Combat, jehož cílem byla podpora užší spolupráce s Francií. Roku 1946 založil s přispěním koloniálních úřadů stranu Parti togolais du progres, za kterou byl roku 1951 zvolen delegátem do Tožského územního shromáždění. Tožská politická scéna byla v období mezi 2. světovou válkou a získáním nezávislosti jasně rozdělená do dvou táborů. Proti Grunitzkému stál Sylvanus Olympio se svým Comité de l’union togolaise. Olympio se profiloval nacionalisticky, tedy protifrancouzsky. Shodou okolností byli tito nejvýznamnější představitelé tožské politiky švagry. Jejich strany se opakovaně utkávaly ve volbách, neměly však stejné podmínky. Koalice vedené Grunitzkého profrancouzskou PTP měly vždy zajištěnu podporu koloniálních úřadů a opakovaně vyhrávaly do značné míry zmanipulované volby. Francouzská část Togolandu se stala v roce 1956 autonomní republikou v rámci Francouzského společenství. Od 12. září 1956 do 16. května 1958 byl Grunitzky prvním ministerským předsedou Tožské autonomní republiky. Volby roku 1958 však byly organizované pod dohledem OSN a byly mnohem spravedlivější než veškeré předchozí. Jasně vyhrála koalice vedená CUT a Grunitzky jen těsně uhájil vlastní poslanecký mandát. 27. dubna 1960 získává Togo nezávislost a prvním prezidentem se stal Sylvanus Olympio. Grunitzky raději opustil zemi a usídlil se v dahomském Cotonou, v dnešním Beninu. Olympiovu vládu i život ukončil vojenský převrat z ledna roku 1963 vedený seržantem Eyadémou. Grunitzky, který byl do příprav převratu zasvěcen, byl povolán z exilu, aby se 15. ledna stal výkonným prezidentem země. Jako řádný prezident byl oficiálně zvolen 5. května téhož roku. Během své vlády se neúspěšně snažil v zemi utlumit rozpory mezi severní a jižní částí, zavést ústavní vládu a systém více stran. Další, tentokrát nekrvavý Eyadémův převrat v lednu 1967 vedl k rozpuštění parlamentu a zrušení ústavy. Grunitzky byl nucen odejít do francouzského exilu, kde o dva roky později zemřel při automobilové nehodě. Státní dluh Slovinska Státní dluh Slovinska je v porovnání s některými dalšími zeměmi Evropy relativně nízký. Představuje, podle údajů z roku 2006, 1 983,321 miliard tolarů. To tak činí zhruba 30 % HDP této malé středoevropské země. Slovinský dluh se začal zvyšovat rapidně v druhé polovině devadesátých let, kdy Evropu postihlo ekonomické oslabení. Růst HDP v mnoha zemích poklesl a zvýšily se státní deficity. Od roku 2000 dluh sice mírně roste, pohybuje se v hranici 1-2 bilionu SIT, klesá však tempo zadlužování. Zatímco v roce 2001 zvýšil schodek státního rozpočtu celkový dluh o 4,1 % v poměru k HDP, roku 2006 to bylo již jen 1,4 %. I tyto příznivé změny, v kombinaci se slušným hospodářským růstem, který Slovinsko má již od začátku 90. let, umožnil zemi přijmout euro od 1. ledna 2007. Státní rozpočty jsou sice deficitní, avšak tyto schodky klesají v posledních letech již pod 100 miliard SIT za rok. Díky této stabilitě získává Slovinsko dobré hodnocení v oblasti splácení svých dluhů, jedno z nejvyšších pro země střední a východní Evropy. Podnikové vzdělávání Podnikové vzdělávání zahrnuje proces vzdělávání organizovaného podnikem. Může probíhat jak přímo v podniku, tak i mimo podnik ve školících střediscích a centrech. Cílem podnikového vzdělávání je získávání nových znalostí zaměstnanců, ale i vytváření podmínek pro seberealizaci jako nejúčinnějšího motivačního nástroje. Pro teorii podnikového vzdělávání je používán pojem podniková pedagogika. Sado Sado je řeka v jižním Portugalsku. Je 175 km dlouhá. Povodí má rozlohu přibližně 7600 km2. Pramení na výběžcích pohoří Serra da Algarve. Ústí do Setubalského zálivu Atlantského oceánu, přičemž vytváří estuár, který je od otevřené části zálivu oddělený písečným prahem. Zdroj vody je dešťový a nejvyšší vodnatosti dosahuje řeka v zimě. Průměrný průtok vody je přibližně 40 m3/s. Vodní doprava je možná na dolním toku při přílivu. V estuáru leží námořní přístav Setubal. Feldkirch Feldkirch je rakouské okresní město ve spolkové zemi Vorarlbersko. Leží v nadmořské výšce 458 m, 14 km severovýchodně od hlavního města Lichtenštejnska Vaduz. Má 32 229 obyvatel a tak je druhým největším městem Vorarlberska. Borak Borak je malá vesnička v Chorvatsku na poloostrovu Pelješac nedaleko města Orebić. Ve vesničce jsou dvě pláže, na první je spoustu zajímavých útesů, které se nádherně zkoumají pod vodou, na druhé pláži je lepší plavecký prostor Krajina v okolí Boraku je suchá v subtropickém pásu, z vesničky Borak je vidět na horu Svateho Ilji, která se tyčí nad Orebićem a je nejvyšším vrcholem poloostrova Pelješac. Obyvatelé jsou ochotní a přátelští, mají velmi rádi české turisty. Obyvatelé se zde živí převážně vinařstvím. Neznámější produkt je víno Dingač a Plavac, lisovaný z odrůdy Plavac Mali, dále se také živí v sezoně rybařením a turistikou. Těžké víno z těchto hroznů obsahuje přes 14% alkoholu. Jen víno z révy, která se pěstuje na těchto svazích nad Borakem se smí nazývat Dingač. Vesnička je převážně tvořena apartmány, které vznikly z bývalých vinařských domků. V Boraku po celý rok žijí přibližně 3 rodiny stálých obyvatel. V sezóně jsou zde otevřeny dvě krčmy a jedno malé občerstvení se zmrzlinou, na nákupy se jezdí do Orebice nebo do blízkého Potomje. Na první pláži je pod vodou možno vidět mnoho druhů ryb, rybek ale i nějaká ta chobotnice. Při troše štěstí lze vidět na moři i delfíny. Na pevnině je večer slyšet mnoho cikád a také šum moře. Když budete mít štěstí potkáte Kudlanku nebo Peljesackého šakala, který se vyskytuje jen na poloostrově Pelješac. Ze zástupců šelem zde najdete Lišku, nebo cibetkovitou šelmu z čeledi Promykovití, která se nazývá Promyka mungo Anglo-zanzibarská válka Anglo-zanzibarská válka bylo ozbrojené střetnutí, které vypuklo mezi Velkou Británií a Zanzibarem 27. srpna 1896. S dobou trvání 45 minut je považováno za nejkratší zaznamenanou válku v lidské historii. Válka vypukla poté, co 25. srpna zemřel Sultán Hamad bin Thuwaini, který dobrovolně spolupracoval s britskou koloniální administrativou a jeho synovec, Khalid bin Bargash, uchvátil moc státním převratem. Protože Britové upřednostňovali jiného kandidáta, Hamuda bin Muhammeda, o kterém se domnívali, že bude snadněji ovlivnitelný, přikázali Bargashovi, aby abdikoval. To ale Bargash odmítl a místo toho shromáždil armádu o 2 800 mužích a v přístavu zakotvil ozbrojenou jachtu H.H.S. Glasgow bývalého sultána. Zatímco Bargashovy jednotky opevňovaly palác, královské námořnictvo shromáždilo v přístavu před palácem pět válečných lodí. Britové také vylodili několik jednotek námořní pěchoty, aby podporovaly „loajální“ pravidelnou zanzibarskou armádu, která čítala 900 mužů ve dvou praporech pod velením generála Lloyda Mathewse, bývalého poručíka královského námořnictva. I když se sultán snažil na poslední chvíli vyjednávat o míru prostřednictvím amerických zástupců na ostrově, zahájily, po vypršení ultimáta, v 9 hodin ráno 27. srpna lodě královského námořnictva palbu na sultánův palác. Poté co se palác začal pod palbou rozpadat a ztráty rychle narůstat, utekl sultán na německý konzulát, kde mu byl poskytnut azyl. Ostřelování bylo zastaveno po pouhých 45 minutách, během nichž byla potopena jachta Glasgow a konflikt se stal známým jako Nejkratší válka v dějinách. Britové požadovali, aby jim Němci bývalého sultána vydali, ale ten 2. října uprchl na moře a v následujících letech žil v exilu v Dar es Salaamu, kde ho v roce 1916 Britové zajali. Později mu bylo dovoleno žít v Mombase, kde roku 1925 zemřel. Massag Massag, a. s. je strojírenská firma z Bílovce ve Slezsku, která byla založena roku 1852 Mathiasem Salcherem pod původním názvem Salcher ve Vídni. V roce 1852 byla přestěhována do Bílovce a přejmenována na Massag. Salcher v Bílovci začal s výrobou knoflíků. V tomto sortimentu neměla zpočátku firma konkurenci. Knoflíky proslavily později firmu Mathiase Salchera po celém světě, ponejvíce v Americe. Tento původní produkt tvořil po dlouhá léta základní program výroby v Bílovci a knoflíky se tak udržely až do roku 1949. Salcherův výrobní program se začal postupně rozšiřovat o výrobu oděvních doplňků všeho druhu, obuvnických doplňků, lyžařského vázání a různých ručních strojků a lisů na zarážení nýtů a kroužků. Po znárodnění v roce 1945 byla firma začleněna pod vedení národního podniku Koh-i-noor Praha. Od té doby převzal závod v Bílovci název Koh-i-noor, avšak obchodní značka Massag byla používána i nadále. V roce 1953 se výrobní program zužuje převážně na výrobu drobného kovového zboží, které dosahuje až 70 % objemu. Ve stejném období byla zahájena výroba psacích per, která dosáhla svého vrcholu v roce 1960. Následně se výrobní program rozšiřuje o výrobu botových kroužků, háčků, kování pro koženou galanterii, slévárenské podpěrky, klíčové kroužky, nacpavače dýmek, kufrové kování, trubkové nýty apod. Spolu s rozvojem výroby automobilů v Mladé Boleslavi se v Massagu rozvíjela v druhé polovině 20. století i výroba autopříslušenství a dílů pro osobní vozy, která se zachovala dodnes. Po roce 1990 byla firma privatizována a přejmenována zpět na Massag, a. s. V současnosti se jedná o středně velkou společnost s obratem cca 1 mld. Kč a s počtem 580 zaměstnanců. Společnost vyrábí zejména lisované díly pro automobilový průmysl, nákupní vozíky a logistické klece a drobné kovové kování. V roce 2004 získala firma od agentury CzechInvest ocenění Subdodavatel roku. Rdest alpský Rdest alpský neboli rdest červenavý je druh jednoděložných rostlin z čeledi rdestovité. Jedná se vodní rostlinu s oddenkem, listy i lodyhy jsou často nachově zbarvené a při sušení dále červenají až rezavějí,, turiony se nevytváří. Patří mezi tzv. širokolisté rdesty, je zde nápadná hetorofylie, jinak vypadají listy ponořené a jinak listy plovoucí na hladině. Lodyha je do 200 cm dlouhá, víceméně oblá. Ponořené listy jsou jednoduché, přisedlé, střídavé, čepele jsou kopinaté až podlouhle eliptické, asi 4,5-18 cm dlouhé a asi 1-2,5 cm široké. Báze čepele je klínovitá, zaokrouhlená až poloobjímavá. Plovoucí listy jsou řapíkaté, eliptické až obkopinaté, asi 4-7 cm dlouhé a 1-2,5cm široké, na bázi často přecházejí v klínovitě se zužující řapík,. Palisty jsou vyvinuty, tvoří okrově bílý až rezavě hnědý jazýček. Květy jsou v květenstvích, v klasech na 5-18 cm dlouhých stopkách. Okvětí není rozlišeno na kalich a korunu, skládá se ze 4 okvětních lístků, většinou nenápadných, zelenavých až hnědavých, někteří autoři je však považují za přívěsky tyčinek. Tyčinky jsou 4, srostlé s okvětím. Gyneceum je apokarpní, složené z 4 plodolistů. Semeník je svrchní. Plodem je nažka, na vrcholu s krátkým zobánkem. Rdest alpský patří k severněji rozšířeným rdestům, roste v severnější Evropě a Asii, v Grónsku a Severní Americe, v jižní části USA ale už chybí,. V ČR je to v současnosti vzácný a silně ohrožený druh, vyskytuje se od nížin do hor. Nejčastěji roste v rašelinných tůňkách, rybnících, horských řekách, mrtvých říčních ramenech a v potocích. V minulosti byl hojnější, ale ustoupil díky intenzivnímu chovu ryb a znečištění vod. Duběnka Duběnka je druh hálky, kterou způsobuje blanokřídlý hmyz - žlabatka dubová. Duběnka má kulovitý tvar a mívá asi 2 cm v průměru. Samičky žlabatek dubových nakladou v květnu a červnu vajíčka, ze kterých se později líhnou larvy. Vajíčka jsou umístěna do meristémů, nejčastěji na spodní stranu listu dubu, lodyze, vzácněji na větvi nebo pupenu. Mechanismus vzniku hálky ještě není zcela objasněn, důležitou úlohu má chemické nebo mechanické působení, případně virová infekce. Larvy se obklopí rostlinným pletivem, ze kterého berou živiny, a které je chrání proti predátorům a působení prostředí. Hálky opadávají spolu s listím, larvy se obvykle líhnou až po opadnutí. Dospělý jedinec unikne z hálky vykousáním kruhového otvoru, skrze který unikne. Duběnky často červenají na straně, která je vystavena slunci. Duběnky jsou zdrojem taninu pro výrobu duběnkového inkoustu, který byl jedním z nejrozšířenějších psacích inkoustů od 12. do 19. století. Consumer Electronics Show Consumer Electronics Show je největší světový veletrh spotřební elektroniky. Každoročně se pořádá v Las Vegas již od roku 1967. Jedná se o místo, kde se zpravidla objevují novinky, které se budou daný rok prodávat na světovém trhu. Výběr produktů – milníků, které zde byly v minulosti představeny Hojná Voda Hojná Voda je vesnice na Novohradsku, která leží nad Dobrou Vodou v Novohradských horách v údolí mezi Kraví Horou a Vysokou. Je zde mnoho přírodních zajímavostí, například kamenné útvary bizarních tvarů. Název pochází od významu Hojivá voda. První zmínka o Hojné Vodě je z roku 1553, kdy Vilém z Rožmberka přivedl 26 usedlíků a dřevařů. Ti založili osadu jménem Vilémova Hora, zřejmě na počest Viléma z Rožmberka. Další zmínka o Hojné Vodě pochází z roku 1564, kdy byl objeven léčivý pramen. K jeho objevu se váže pověst o zraněném dřevorubci, jemuž se na na nedalekém buku zjevila sv.Anna, která mu poradila, aby si ránu omýval vodou z pramene. Zakrátko se uzdravil Událost se roznesla po kraji a lidé k pramenu houfně přicházeli. Proto zde na konci 16. století vzniklo poutní místo s jednolodním kostelem sv.Anny. Po postavení barokního chrámu v nedaleké Dobré Vodě poutě v Hojné Vodě zanikly. Po roce 1945, po vystěhování obyvatelstva, byl kostel zbořen. Zůstala jenom věž. Po objevení léčivého pramene bylo založeno lázeňské centrum, které se může pochlubit řadou vzácných návštěv. V dobách největší slávy zde byli k vidění mimo Viléma z Rožmbera také Petr Vok z Rožmberka, příslušníci rodu Buquyů, spisovatel a historik Zikmund Winter a další. Roku 1623 je Vilémova Hora přejmenována na Heilbrunn a její české jméno jí dává František Palacký. V roce 1938 v městysi Hojná Voda žilo více než 600 obyvatel, z toho 15 Čechů. Po válce, z níž se větší čast mužů nevrátila, bylo obyvatelstvo vystěhováno. V roce 1949 zde bylo vytvořeno zakázané hraniční pásmo, a více než polovina domů byla zbořena. V šedesátých letech sice došlo k zpřístupnění Hojné Vody, ale do roku 1989 byly Novohradské hory téměř neznámou oblastí, ve které vládla Pohraniční stráž. Všechny pokusy obnovit proslulost zdejších lázní sice ztroskotaly, ale Hojná Voda se stává turistickým centrem jak v létě, tak v zimě. Prales Hojná Voda se nachází na Vysoké, je složen převážně z bukového a smrkového porostu. Je mladší a méně známý než Žofínský prales, jež byl založen hrabětem Buquyem a nachází se kousek od Černého údolí. Dá se odtud jet na Pohorskou Ves, Leopoldov a Pohoří na Šumavě s Pohořským potokem. Také máme možnost přejít z Čech do Rakouska směrem na Weitru. Jim Colosimo Giacomo Colosimo, známý jako Jim Colosimo byl první, kdo sjednotil chicagskou kriminální scénu na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Colosimovi nástupci, kteří po něm přebírali vedení jeho organizace, už byli považováni za mafiánské bossy. Narodil se jako Giacomo Colosimo V Kalábrii v Itálii v roce 1877. Když dospíval, imigroval se svými rodiči do Spojených států, do Chicaga. Změnil si jméno na Jim Colosimo. V Chicagu pracoval jako čistič bot, prodavač novin, metař a poslíček. Svou kriminální činnost začínal kapesními krádežemi, mezi jeho aktivity patřilo také vydírání a zejména kuplířství. To se stalo hlavním předmětem jeho zájmu. Mladé dívky lákal na snadné výdělky, pak je bil, věznil a obchodoval s nimi. V roce 1902 se Jim Colosimo oženil. Vzal si Victorii Moresco, majitelku dvou nevěstinců, která byla starší než on. Společně si otevřeli další nevěstince a za několik let už jich měli desítky. Kromě toho kontroloval Jim Colosimo oblast hazardních her. Colosimo byl díky svým aktivitám velmi bohatý a v oblasti řízené prostituce a obchodu s ženami neměl v Chicagu konkurenci. V roce 1909 ho začala vydírat skupina Mano Nera. Jim Colosimo věděl, co to znamená, protože stejnou činnost v mládí také vykonával. Mano Nera by chtěla stále víc peněz a kdyby neplatil, přišlo by na řadu násilí. Paní Moresco proto pozvala na pomoc svého synovce z New Yorku, kterým byl Johnny Torrio. Torrio přijel do Chicaga a připravil předání peněz. Když si tři členové skupiny pro peníze přišli, byli zastřeleni. Jim Colosimo vzal poté Torria k sobě a svěřil mu dohled nad svými záležitostmi. V té době také Colosimo otevřel restauraci Colosimo's Cafe. Původně to byla jen kavárna a restaurace, později také kabaret a noční klub, hrály se zde hazardní hry. Colosimo budovu používal jako své ústředí. Do Colosimovy restaurace chodili samí lepší lidé, byla poměrně luxusní. Byla také místem, kde se Jim Colosimo zamiloval do kabaretní zpěvačky Dale Winter, dívky z Ohia, kterou tam zaměstnal. Jim Colosimo vládl chicagskému podsvětí a Torriovi přenechával stále více odpovědnosti. Roku 1919 si Torrio otevřel nevěstinec, ve kterém zaměstnal mladého Al Capona, který se právě přestěhoval z New Yorku. 16. ledna 1920 začala prohibice a Torrio tlačil na Colosima, aby se pustili do obchodu s alkoholem. Jim Colosimo to však odmítal. Vystačil si se svými nevěstinci a bál se rizika, které by nová oblast podnikání mohla přinést. Jeho rozhodnutí také ovlivnila Dale Winter. Jim Colosimo opustil Victorii Moresco a 17. dubna 1920 si vzal devatenáctiletou Dale Winter. Nedlouho po sňatku zařídil Torrio schůzku, kde se měl Colosimo setkat se svým obchodním partnerem. Schůzka byla naplánovaná na 11. května 1920 v restauraci Colosimo's Cafe. Když přišel Colosimo do svého podniku, byl zastřelen. Vraždu zorganizoval Torrio za pomoci Al Capona a Frankie Yala. Konal se obrovský pohřeb, na který přišli nejen Colosimovi přátelé a známí, ale také významní představitelé města. Colosimova vdova Dale údajně neměla na peníze po svém choti nárok, protože sňatek měl být právně neplatný. Dale Winter se po Colosimově smrti odstěhovala do New Yorku a v roce 1924 se znovu provdala. Živila se dále jako zpěvačka a herečka. Athénagorás Athénagorás patří mezi nejvýřečnější křesťanské apologety, církevní otce 2. století, které řadíme za apoštolské otce. Byl aténským filosofem. Pod vlivem dějinných událostí své doby byli nuceni hájit křesťanství v pohanském světě. A. Molnár zmiňuje, že byl bystrým spisovatelem, který usiloval o přesnost téměř vědeckou. Hájil křesťanství zbraněmi, vypůjčenými od filosoficky nejzdatnějších pohanů. Biblickému výrazivu se vyhýbal i při obhajobě dogmatu tak výrazně křesťanského, jako je vzkříšení. MOLNÁR, Amedeo, ŘÍČAN, Rudolf. 12 století církevních dějin. 2. revidované vydání. Praha: KALICH, 1989. ISBN 80-7017-060-3. FRANZEN, August. Malé dějiny církve. 2. přepracované vydání. Kostelní Vydří: KARMELITÁNSKÉ NAKLADATELSTVÍ, 2006. ISBN 80-7195-082-3. KRAFT, Heinrich. Slovník starokřesťanské literatury. 1. vydání. Kostelní Vydří: KARMELITÁNSKÉ NAKLADATELSTVÍ, 2005. Přel. z Kirchenväterlexikon. ISBN 80-7021-634-4. Atlantida Atlantida je legendární kontinent, na kterém měla sídlit vysoce vyvinutá civilizace, kterou zničila mohutná přírodní katastrofa přibližně v roce 9600 př. Kr. Přestože existence tohoto kontinentu nebyla nikdy přesvědčivě potvrzena, vedou se dodnes debaty o její existenci a možné poloze. Jediným zdrojem informací jsou Platónovy spisy, v nichž popisuje atlantskou kulturu, státní zřízení a polohu; měla ležet někde za Herkulovými sloupy. PlatónPlatónovy písemné dialogy Timaios a Kritias, napsané v roce 360 př. n. l., jsou jediným zdrojem informací o Atlantidě. V těchto dialozích odkazuje Platón na vyprávění řeckého státníka Solóna, který se prý vše o Atlantidě dozvěděl při své cestě do Egypta. Podle Platóna existoval 9000 let před dobou, kdy žil Solón, za Herkulovými sloupy kontinent o velikosti Asie a Libye. Podle řecké mytologie této oblasti panuje Poseidón, bůh moří; název „Atlantida“ je odvozen od jména jeho nejstaršího syna Atlanta. Poseidón měl se svou manželkou Kleitó celkem deset synů a Atlantida se proto administrativně dělila do deseti provincií. Atlantida měla být velice úrodná a hustě zalidněná země. Hlavní město měřilo na obvodu 3000 krát 2000 stadií, okolo centrálního chrámového pahorku byly vystavěny tři soustředné kruhové vodní kanály spojené s mořem, které sloužily jako přístav. Duchovním centrem Atlantidy byl Poseidónův chrám uprostřed města. Jako stavební materiál sloužil přírodní kámen, který se zde vyskytoval v bílé, černé a červené barvě. V Atlantidě byly dva prameny, jeden s horkou a druhý se studenou vodou. Díky tomu bylo možné zřídit pro všechny vrstvy obyvatelstva početné lázně. Vzkvétal také obchod s dalšími vyspělými civilizacemi v zahraničí. Platón se také zmiňuje o válce, která propukla mezi zeměmi před a za Héraklovými sloupy. Před začátkem této války si Atlanťané podmanili velkou část Středomoří až k Egyptu. Mnohem menším ale počestnějším pra-Athénám se podařilo Atlanťany porazit a osvobodit země až k Herkulovým sloupům. Později, po mohutném zemětřesení, se celý atlantský kontinent potopil do moře. Atlantida se měla nacházet ve vnějším oceánu za Herkulovými sloupy. Řekové Atlantský oceán považovali za světový oceán obepínající tři kontinenty - Evropu, Afriku a Asii. Podle této definice tedy Atlantida mohla ležet kdekoliv mimo Středozemní moře, od Švédska po Indii. Hypotéz o možné poloze Atlantidy je tedy nepřeberné množství. Někteří badatelé se domnívají, že Solón mohl při překladu egyptských rukopisů zaměnit číslovku „1000“ za „100“. To by znamenalo, že Atlantida zanikla v období okolo roku 1500 př. n. l. a měla by 10x menší rozměry. Tito badatelé tvrdí, že zánik minojské civilizace je identický se zánikem Atlantidy. Na Krétě se navíc našly mnohé reliéfy a nástěnné malby znázorňující lov býků a býčí zápasy, býčí kult byl podle Platóna také vyznáván na Atlantidě. Podle nejnovějších výzkumů však minojská civilizace neskončila kvůli výbuchu sopky na vulkanickém ostrově Thera blízko Kréty, jak se dříve předpokládalo, ale existovala ještě přibližně 200 let po této katastrofě. Kréta se navíc samozřejmě nenachází v oceánu za Gibraltarským průlivem. Jiní autoři předpokládají, že celá historie Atlantidy je v podstatě egyptskou verzí Iliady zpětně přenesenou do Řecka Solónem. Herkulovy sloupy by tedy znamenaly průliv Dardanely. Atlantida měla ležet za Herkulovými sloupy, ale Trója z egyptského pohledu leží před Dardanelami. Trója také nezanikla zemětřesením a následným zatopením. Podle jedné teorie atlantská civilizace existovala přibližně okolo roku 5500 př. n. l. na severozápadním pobřeží Černého moře a byla zničena při protržení přírodní hráze v místě dnešního Istanbulu a následné potopě a propojení Černého a Středozemního moře. Herkulovy sloupy by tedy v tomto případě znamenaly Bosporský průliv. Skupina francouzských vědců se domnívá, že Atlantida se mohla nacházet na zatopeném ostrově Spartel v Cádizském zálivu. Podle jejich analýz mořského dna vyšlo najevo, že se Spartel potopil v důsledku mnoha zemětřesení a vln tsunami. Italský novinář Sergio Frau ve svém článku „Le colonne d'Ercole“ tvrdí, že v době před Alexandrem Velikým znamenaly Herkulovy sloupy Sicilský průliv. Atlantida by tedy mohla být totožná se Sardinií, kterou postihla přírodní katastrofa. Jedna část uprchlých obyvatel následně založila etruskou civilizaci na Apeninském poloostrově a zbytek přeživších obyvatel se připojil k ostatním mořským národům při útoku na Egypt. Jedním z žhavých kandidátů je ostrov Santorin patřící k nejjižnějším z Kykladských ostrovů. Výbuch podmořské sopky, ke kterému došlo podle nejnovějších výzkumů před 3 600 lety, způsobil, že část ostrova se doslova propadla do moře. Nánosy po vlně tsunami byly nalezeny až na západním pobřeží Turecka. Vykopávky odhalily osídlení již z pozdního neolitu. V době exploze tu stálo prosperující město, které se podobně jako Pompeje zachovalo pod příkrovem lávy. Zajímavé je, že nebyly nalezeny žádné lidské ostatky ani předměty z drahých kovů, což svědčí o úspěšné evakuaci. Archeologové pokládají erupci na Théře za příčinu náhlého zániku mínojské civilizace a nevylučují, že byla inspirací bájí o Atlantidě a nejen o ní. Mezi další uvažované lokality patří ve Středomoří Malta a Kypr, v Atlantském oceánu pak například Irsko, ostrovy Karibiku nebo Azorské ostrovy. Zvláštní pozornost si zaslouží Richatská Struktura v Mauritánii, která na rozdíl od ostatních lokalit odpovídá rozměrům města popisovaném Platónem, ,GoogleEarth Manželé Rand a Rose Flem-Athovi se na základě prací profesora Charlese Hapgooda, který v 50. letech vyslovil teorii o posuvu zemské kůry, domnívají, že Antarktida je ztracená Atlantida. Flem-Athovi svojí teorii publikují v knize Když padalo nebe/Hledání Atlantidy. Na konci poslední doby ledové stoupla hladina moří o 100 až 120 metrů. Další možností je, že Atlantida existovala na těchto zaplavených území. Většina historiků se shoduje, že Atlantida je pouze Platónova fikce. Důvodem pro to je, že v období 10 000 let př. n. l. je existence takto vyspělých civilizací prakticky vyloučena, neexistují také jiné písemné prameny než Platónovy. Platón nejspíše použil příběh Atlantidy jako demonstrace ideálního státu - soužití lidí na kontinentě líčí Platon jako demokratický společenský ideál, formou státu, kterou vždy doporučoval svým současníkům. Původně měli Atlanťané podle Platóna žít spořádaně a v souladu se zákony bohů. Později ale začali toužit po větším bohatství a moci, ztratili důvěru bohů a Zeus se nakonec rozhodl celý kontinent zničit mohutným zemětřesením. Legenda o Atlantidě se objevuje v mnoha knihách, filmech, televizních seriálech, hrách a písních. Jedno z posledních vyobrazení Atlantidy v médiích je televizní seriál Stargate Atlantis, který navazuje na televizní seriál Hvězdná brána. V něm je Atlantida bájné město mimozemské rasy, zvané Antikové, která byla na Zemi, ale v minulosti Antikové celé město přesunuli do galaxie Pegasus. Evropská vysílací unie Evropská vysílací unie je evropské sdružení převážně veřejnoprávních, ale i komerčních rozhlasových a televizních stanic, založené 12. února 1950 se sídlem ve švýcarské Ženevě. Evropská vysílací unie byla založena jako organizace zastřešující rozhlasové a televizní společnosti „západní Evropy“ a svým způsobem byla protipólem Mezinárodní organizaci pro rozhlas a televizi (OIRT, která sdružovala země tzv. „východního bloku“. Po revolučních změnách počátkem 90. let se OIRT, včetně svých členských zemí začlenila do Evropské vysílací unie. Její vznik byl spojen s jedinou myšlenkou, a to, že je zbytečné vyrábět několik pořadů stejného typu, když je možnost si je vzájemně vyměnit, což může přispět i k porozumění mezi jednotlivými stanicemi. Původním sídlem Evropské vysílací unie byl Brusel, později se však přesunulo do Ženevy, kde se nachází dodnes; OIRT sídlila v Praze. Česká republika je zastoupena v Evropské vysílací unii Českým rozhlasem a Českou televizí. Evropská vysílací unie má k roku 2007 celkem 74 aktivních členů z 51 zemí a 44 členů přidružených. Svou působností zasahuje nejenom Evropu, ale i oblasti v severní Africe a severozápadní Asii. Mezi hlavní zájmy Evropské vysílací unie patří výměna příspěvků a pořadů zejména ze sportovních, politických a kulturních oblastí. Asi nejvýznamnějším kulturním počinem je hudební soutěž nejlepších zpěváků a skupin - Velká cena Eurovize. Práva k vysílaní sportovních přenosů jsou nedílnou součástí Evropské vysílací unie od roku 1979, kdy Eric Bird založil samostatnou sportovní výměnu v rámci organizace. To se nejvíce týká vysílacích práv týkajících se Olympijských her a sportovních akcí typu Mistrovství Evropy nebo Mistrovství světa. V letech 1995-1998 byl viceprezidentem Evropské vysílací unie generální ředitel České televize Ivo Mathé. Hostišová Obec Hostišová se nachází v okrese Zlín, kraj Zlínský. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 462 obyvatel. Zobecněná hypotéza kontinua K.Gödel ukázal ve 40.letech 20.století, že GCH je bezesporná s axiomy Zermelo-Fraenkelovy teorie množin - to znamená, že v ZF nelze dokázat její opak. K důkazu použil třídy tzv. konstruovatelných množin - jedná se vnitřní model teorie množin, ve kterém lze dokázat GCH. Zajímavým výsledkem z roku 1960 je, že z GCH vyplývá platnost axiomu výběru - to znamená, že teorie vzniklá ze ZF přijmutím GCH je přimejmenším stejně silná, jako ZFC. Caen Caen je město v Normandii na severozápadě Francie, historické středisko Normandského vévodství, dnes hlavní město regionu Basse-Normandie. Leží asi 200 km západně od Paříže a je pozoruhodné zejména stavbami, které zde v 11. století nechal zbudovat Vilém Dobyvatel. Jeho Caenský hrad patří mezi největší v západní Evropě. Mužský klášter sv. Štěpána a ženský klášter sv. Jiljí jsou dnes sídly magistrátu respektive regionální rady. V blízkosti města proběhlo za 2. světové války vylodění spojeneckých vojsk v Normandii. Původní plány počítaly s obsazením Caen do druhého dne po invazi, místo toho došlo k měsíc trvajícím bojům, během nichž bylo město téměř zničeno. Dnes zde události celého vylodění v Normandii připomíná muzeum. Caen je velice příjemné město. Neohromí velkým množstvím památek, jejichž většina byla zničena při vylodění spojenců. Ty co zůstaly zachovány a nebo byly obnoveny však za shlédnutí určitě stojí. Z města není daleko na mořské pláže, voda je ve srovnání s okolím teplejší díky zákrutům Golfského proudu. Blízké okolí je rovinaté, po pár desítkách kilometrů se ale charakter krajiny mění. Nedaleko je Švýcarská Normandie, která má charakter české pahorkatiny třeba v okolí Berounky. Městská doprava se svou rozšířeností nedá srovnávat s českými městy. V Caen jsou pouze dvě tramvajové linky, jezdí po nich ale velice zajímavé tramvaje - mají pneumatiky a pouze jednu kolej - jsou tedy hybridem mezi českou tramvají a trolejbusem. Identický systém lze nalézt v Nancy, velmi podobný je v Rouenu nebo Clermont-Ferrandu. Počasí je typicky normandské a podobné britskému, časté jsou jeho rychlé změny, přeháňky a vítr. ImageSize = width:455 height:373 PlotArea = left:50 bottom:50 top:30 right:30 DateFormat = x.y Period = from:0 till:150000 TimeAxis = orientation:vertical AlignBars = justify ScaleMajor = gridcolor:darkgrey increment:50000 start:0 ScaleMinor = gridcolor:lightgrey increment:10000 start:0 BackgroundColors = canvas:sfondo Seznam kriticky ohrožených druhů rostlin v Česku Za kriticky ohrožené druhy rostlin se podle zákona č. 114/92 Sb. O ochraně přírody a krajiny prohlašují následující cévnaté rostliny: Atlant-Soyuz Airlines Atlant-Soyuz Airlines je ruská letecká společnost vlastněná moskevskou vládou. Zabývá se pravidelnou i nepravidelnou přepravou osob a přepravou nákladů. V České republice provozuje od roku 2007 pravidelný spoj z moskevského letiště Vnukovo na letiště Brno-Tuřany. Podle plánů Ruské vlády se má stát Atlant-Soyuz, po převzetí asi desítky ekonomicky slabších a zadlužených společností, základem pro vznik nové, mohutné, státní letecké společnosti Rosavia, která by měla být rovnocennou konkurencí pro Aeroflot. Společnost již převzala v roce 2008 závazky a síť některých bankrotujících dopravců, nicméně další osud těchto plánů je v podmínkách nastupující finanční a ekonomické krize nejistý. Přes velké zadlužení, pokračuje rozšiřování flotily o stroje Boeing 737-800 a na aerosalónu MAKS 2009 podepsali zástupci společnosti smlouvu s leasingovou společností Iljušin Finance na pronájem 30ks regionálních letounů An-148 a 15ks Tu-204SM pro střední tratě. Dodávky by měly být zahájeny v roce 2010. Diskografie Petra Stašáka Golden melody je studiové album Petra Stašáka. Album vydalo MSP v roce 1999 na CD. Prístavy túžob je studiové album Petra Stašáka. Album vydalo MSP v roce 2001 na CD. Žijem, žijem... je studiové album Petra Stašáka. Album vydalo MSP v roce 2002 na CD. Loď lásky je studiové album Petra Stašáka. Album vydalo MSP v roce 2002 na CD. Môj život je pieseň je studiové album Petra Stašáka. Album vydalo MSP v roce 2003 na CD. Všetko najlepšie je výběrové album Petra Stašáka. Album vydalo MSP v roce 2003 na CD. Láska svetom letí je studiové album Petra Stašáka. Album vydalo vydavatelství Masta v roce 2004 na CD. Aká je láska... je studiové album Petra Stašáka. Album vydalo vydavatelství Masta v roce 2005 na 2CD. Šťastné a veselé Vianoce je studiové album Petra Stašáka. Album vydalo vydavatelství Masta v roce 2006 na CD. ...najkrajšie na svete je studiové album Petra Stašáka. Album vydalo vydavatelství Masta v roce 2008 na CD. Peter Stašák a priatelia je studiové album Petra Stašáka. Album vydalo vydavatelství Masta v roce 2008 na CD. Žižkův vojenský řád Žižkův vojenský řád byl soupis pravidel a ustanovení, podle kterých se měla řídit husitská polní vojska. Vznikl roku 1423 krátce po bitvě u Hořic, za autora či spoluautora bývá považován samotný Jan Žižka. Řád vznikl hlavně proto, aby bylo vojsko poslušné. Kvůli neposlušnosti trpěla husitská vojska zbytečnými ztrátami jak na na vojácích, tak na zbraních a majetku. Zvláště orebitská šlechta se zavázala řád za každou cenu bránit a tvrdě postupovat proti tomu, kdo by se mu vyhýbal. Skalariak Skalariak je španělská hudební skupina založená roku 1994 v Navaře. Žánrově hraje převážně ska se španělskými a baskickými texty. Tradiční ska mísí Skalariak s afrokubásnkou hudbou, s vlivy rocku, reggae a místního folklóru. Mimo tradiční témata se skupina profiluje silně politicky angažovaně. Stojí v opozici proti globalizaci a rasismu, staví se za baskickou identitu a španělskou republiku. Clive Sinclair Sir Clive Marles Sinclair je známý především jako „otec“ počítačů ZX80, ZX81 a řady počítačů ZX Spectrum. Poté, co byl nucen prodat svoji firmu Sinclair Research Ltd., založil společnost Cambridge Research. Jejím výrobkem byl počítač Cambridge Z88, který se ale příliš neujal. U příležitosti jeho 43. narozenin mu byl udělen titul Sir. Guido Boggiani Guido Boggiani byl malíř krajin a fotograf indiánů Jižní Ameriky. Vystudoval malířskou akademii di Brera v Miláně a poté se školil i u Filippa Carcapa. Brzy se stal významným představitelem lombardské naturalistické krajinomalby. Slibnou kariéru a společenský úspěch přerušil roku 1887 odjezdem do Jižní Ameriky. Krátce pobyl v Argentině, kde vytvořil několik rozměrných pláten. Začal obchodovat s kůžemi a při té příležitosti se dostal do vnitrozemí, kde se setkal s tamějšími domorodými kmeny. Tato zkušenost vzbudila jeho zájem o průzkum umění a zvyků obyvatel kmenů ve vnitrozemí. Při svém putování se dostal na území Paraguaye, Brazílie a Bolívie. Především ho zaujal kmen Čamakoko výrobou předmětů denní potřeby a kmen Kaďuveo, kde mohl obdivovat ornamenty, které si ženy malovaly po vlastním těle. Do Itálie se vrátil roku 1893, přivezl si svá malířská díla a rozsáhlou etnografickou sbírku. Kromě řady přednášek své znalosti shrnul ve dvou knihách Čamakokové a Kaďuveové. Po celou dobu se systematicky teoreticky připravoval na návrat do Jižní Ameriky. V červenci 1896 se znovu vydal do Paraguaye, tentokrát si sebou vzal fotoaparát. V letech 1896–1901 vytvořil pravděpodobně 415 snímků na skleněné želatinové desky. Jeho fotografické tvorba se díky jeho výtvarnému nadání nestala jen antropologickou dokumentací. Fotografoval nejen předměty denní potřeby, krajiny, ale hlavně portréty, které pojal mimořádně kultivovaným způsobem a přispěl tak k rozvoji výtvarné fotografie, tak jak začala být vnímána až o mnoho let později. Fotografie krajin nebyly v Boggianově fotografickém díle stěžejní. Většinou byly autorem chápány jako skici, podle kterých pak maloval své obrazy. Právě u fotografií krajin mu jako malíři očividně chyběla barva. Fotografie předmětů denní potřeby byly pak zhotovovány z čistě studijních důvodů. Ojediněle se objevovaly i pokusy o dokumentární fotografii, zde můžeme pozorovat kudy by se jeho tvorba ubírala, kdyby měl lepší technologické možnosti a více času. Fotografie neměly jen dokumentační hodnotu. Staly se stěžejní částí jeho fotografického díla, především proto, že se mu nepodařilo dodržet pravidla antropologické dokumentace, a jako výtvarník se nedokázal ovládnout a řídil se spíše výtvarnými principy. Tím získaly jeho portréty indiánů další rozměr. Na rozdíl od fotografií krajin mu u portrétu černobílé vyobrazení vyhovovalo a napomáhalo plnému soustředění na vyobrazení portrétovaného. Kvalita portrétů domorodců mimo jiné vypovídá také o jeho postavení mezi indiány. I dnes fotografům ztěžuje práci nedůvěra indiánů a strach z fotografického přístroje, který jak se domnívají, jim krade duši. Podle zápisů v jeho deníku odměňoval Boggiani své modely drobnými dárky. Na podzim roku 1901 odešel Boggiani do Gran Chacaa odkud se už on, ani jeho společník nevrátili. Krátce na to byly nalezeny ostatky obou mužů roztrhané divokou zvěří a zcela zničené fotografické vybavení včetně mnoha desek. O rok později v létě 1902 byla zorganizována v Itálii výprava objasnit tento případ. Obviněn byl indián z kmene Čamakoko, ale pro nedostatek důkazů byl zproštěn viny. Zajímavé je, že právě s tímto kmenem Bogiani několik let žil a členové tohoto kmene ho měli rádi. Pravděpodobně indiáni vraždili ze strachu před člověkem, který je měl rád, ale příliš dlouho je ohrožoval „kouzly“, která dělal se svým fotoaparátem. Nalezené důkazy a ostatky obou mužů dokazují, že s největší pravděpodobností byli oba umláceni sekerami, které byly používány pro rituální obřady k zahnání zlých duchů. Český cestovatel a botanik Alberto Vojtěch Frič zajistil v letech 1904–1908 na různých místech v Paraguaye, Brazílie a Argentýny téměř veškerou Boggianiho pozůstalost. Za tyto služby spojené s vyřízením dědictví v Americe dostal od Boggianoho rodiny listinný a obrazový materiál, aby ho mohl použít pro další studium a publicistickou činnost. Krom deníků a nalezených negativů získal Frič i detailní soupis jednotlivých snímků a obrazů, které Boggiani během pobytu vytvořil. Ve Fričově pozůstalosti bylo nalezeno 175 skleněných negativů. Frič se považoval za Boggianiho následovníka a pokračoval v jeho díle, které doplnil a zpřesnil. Některé fotografie Boggianiho byly publikovány již dříve a to v etnografických a antropologických souvislostech. Až v roce 1997 vznikl projekt výstavy z fotografického díla italského malíře Guida Boggianiho. Tuto výstavu zrealizovali Pavel Frič a Ylonna Fričová šlo o putovní výstavu, která mezi léty 1997–2002 byla představena publiku v mnoha městech České republiky, ale také v zemích jako Itálie, Finsko, Rakousko, Portugalsko. Krom zmíněné výstavy jsou Pavel a Ylonna Fričovi autory publikace fotografií, která se nazývá Giudo Boggiani fotograf a byla v roce 1997 vydána nakladatelstvím Titanic. Tato kniha získala prestižní ocenění „Fotografická kniha roku 1998“. Při sestavování publikace a přípravě výstavy, kde diváci mohli vidět okolo devadesáti záběrů, byla poprvé hlavním kritériem výtvarná hodnota Boggianových snímků. Fotografie byly rozděleny do čtyř tematických celků, tak jak tomu bylo v Boggianově tvorbě. Vybrané fotografie byly znovu zvětšeny, v poměru 1:1 z originálních velkoformátových skleněných negativů bez jakýchkoliv opravných zásahů – retuší poničených míst či výřezů, tak aby byl patrný současný stav negativů a nebyl narušen účinek a původnost Boggianovi tvorby. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR Agentura ochrany přírody a krajiny ČR je institucí státní ochrany přírody. Zajišťuje metodickou, dokumentační, informační, výchovně-vzdělávací, vědeckovýzkumnou a poradenskou činnost v oblasti péče o přírodu a krajinu. AOPK má ústředí v Praze, další pracoviště v Brně, Českých Budějovicích, Plzni, Ústí nad Labem, Pardubicích, Havlíčkově Brodě, Olomouci a Ostravě. Mestre Camisa Mestre Camisa se narodil v r. 1956 ve vnitrozemí státu Bahia na severovýchodě Brazílie. Pochází z rodiny, ve které bylo pět bratrů. Poprvé začal cvičit capoeiru v 60. letech, kdy mu bylo 7 let. Nejprve se učil od svého staršího bratra jménem Camisa Roxa, který byl studentem Mestre Bimby. V krátké době se přestěhoval do Salvadoru, kde bydlel v Lapinha. Tam pokračoval ve studiu capoeiry v pouličních skupinách, hlavně Mestre Waldemara a Mestre Trairy. Rody se konaly na Rua Pero Vaz. Později se Mestre Camisa učil v Akademii Mestre Bimby, kde zdokonalil sebe i svůj styl. Snaha systematizovat výuku, vytvořit vhodné prostředí a pozitivní zázemí pro capoeiristy vyústila v roce 1988 založením asociace Abadá Capoeira. Mestre Camisa čerpal z učení Mestre Bimby a vytvořil tak svůj vlastní styl přidáním unikátních technik a metodologie, čímž zlepšil bojovou stránku Capoeiry. Dostal se tak mezi nejrespektovanější mistry Capoeiry a významně pomohl rozvoji tohoto umění na dnešní úroveň. Vzhledem k tomu, že neměl masivní tělo, vynalezl unikátní techniky jak neutralizovat protivníka pomocí úniků, porazů, rychlosti a efektivity aplikace pohybů. Tyto techniky mu dovolovaly čelit mnohem většímu protivníkovi za zachování vyrovnaných podmínek. Mestre Camisa neustále vyvíjí a zlepšuje svůj styl. Účastní se a pořádá semináře a páskování po celém světě, vytváří novou podobu capoeiry, která se snaží respektovat a zachovávat tradice a základy tohoto umění. ABADÁ Capoeira se celosvětově rozvíjí, avšak zachovává všechny aspekty capoeiry, jakožto bojové umění, hru, zdroj rytmů, písní a jako spontánní umění. ABADÁ Capoeira realizuje mnoho sociálních a vzdělávacích projektů po celém světě, dále každoročně organizuje řadu ekologických kampaní a sportovních akcí. Dnes má ABADÁ Capoeira více než 50 tisíc členů a je největší organizací capoeiry na světě. Lesenská přehrada Lesenská přehrada je nevelká vodní nádrž u hlavní silnice č.9 na severním okraji osady Lesné, na Lesenském potoce, přítoku Lužničky, na území obce Dolní Podluží. Někdy je též nazývaná Podlužská přehrada a podle lidového podání je nejmenší přehradou v Čechách. Zadržuje přívalové vody, slouží sportovnímu rybářství a donedávna i ke koupání. Dříve sloužila také jako zdroj energie pro podlužskou firmu Brasse. Hráz přehrady, přístupná od hlavní silnice, je ukončena na úpatí severního výběžku Kozího hřbetu volným přepadem a nedá se proto přejít na druhou stranu. 2. národní hokejová liga 1997/1998 Týmy byly rozděleny do dvou skupin po 16 týmech, kde hrály systémem doma-venku. Poslední dva celky obou skupin přímo sestupovaly do krajských přeborů. První čtyři celky z každé skupiny postupovaly do čtvrtfinále play-off, které se hrálo na dva zápasy - doma a venku. Vítězové semifinále play off postupovali do baráže o 1. ligu. Týmy Kadaně a Šumperka postoupily do baráže o 1. ligu MySAP mySAP Společnost SAP nabízí řešení pod souhrnným označením „mySAP™ Business Suite/Solutions“. Je to soubor adaptivních řešení k optimalizaci obchodních procesů . Jsou to tato řešení: mySAP™ ERP, mySAP™ CRM, mySAP™ SRM, mySAP™ SCM, mySAP™ PLM. A tato řešení jsou poskládaná z příslušných aplikačních komponent zvaných SAP Components, odvětvových komponent a technologických komponent SAP NetWeawer™. Řešení mySAP™ ERP uceleně řeší ERP procesy v podniku. Komponenta SAP R/3 obsahuje různé moduly – R/3 komponenty, např. pro účetnictví, controling, logistiku, výrobu a personalistiku a je páteří celého podnikového řešení, která obsahuje všechny funkcionality potřebné k podpoře podnikání v jednom systému. SAP® R/3 nebo její následníci jsou komponenty, kterými se začíná integrační proces většiny ostatních řešení. V rámci mySAP? SCM je produkt určen pro plánování produkce. Jedná se o SAP Advanced Planner and Optimizer, který využívá databázi „in memory“ zvanou SAP LiveCache. == Integrační platforma SAP Netweaver == Integrační platforma SAP Netweaver umožňuje integraci všech ostatních řešení SAP. SAP Netweaver™ komponenty: Odvětvová komponenta SAP for Industries nabízí řešení pro různá odvětví průmyslu v rámci tzv. „SAP for Industries“. Existují řešení nejen pro průmysl , ale i pro veřejnou správu, školy a nemocnice. Odvětví: Idi Idi je horský masiv nacházející se na ostrově Kréta, patřícího Řecku. Nejvyšším vrcholem je Psiloritis, podle kterého se někdy nazývá celá skupina hor. Je zároveň nejvyšší horou ostrova. Pohoří se nachází takřka přesně ve středu ostrova a je tvořeno výhradně vápencem. Hory jsou zde charakterizovány dlouhými zaoblenými hřebeny. Výchozím bodem na Psiloritis je zajímavá náhorní plošina Nídha, která vytváří téměř dokonalý kruh, jenž je obklopen vyššími horami. Významnou kulturní památkou pohoří je klášter Arkada. Na vrcholu Skinakas se nachází observatoř patřící Krétské univerzitě. Dominum et vivificantem Dominum et vivificantem, o Duchu svatém v životě Církve a světa, je pátá encyklika papeže Jana Pavla II. Vyhlášena byla 18. května 1986. Jedná se o výklad role Ducha svatého v moderním světě a církvi a o využití spirituální modlitby k obnovení duchovního života. X86 x86 je označení architektury procesorů. Jedna se o architekturu 16bitovou, registrovou, s CISCovou instrukční sadou. Vyznačuje se až extrémní asymetrií architektury: z jeho osmi aritmetických registrů nejsou žádné dva zcela zaměnitelné. Jako x86 jsou často označovány i procesory na ní navazující kompatibilní architektury IA-32. Tato architektura byla použita v osobních počítačích IBM PC, které slavily obrovský úspěch. Díky tomu a nepřenositelnosti napsaného software je i dnes nutné udržovat zpětnou kompatibilitu až k prvnímu procesoru této architektury - a tím je vlastně tato architektura definovaná, protože neexistuje žádný návrh nebo popis architektury předcházející první procesor Intel 8086. Politika IBM v době, kdy uvažovalo o použití této architektury v IBM PC, vyžadovala alespoň dva zdroje čipů, proto v roce 1982 AMD podepsalo kontrakt s Intelem a stalo se licencovaným druhým výrobcem procesorů 8086 a 8088. Později pod stejným kontraktem vyrábělo 80286. Intel ovšem smlouvu v roce 1986 vypověděl a odmítl předat AMD technické detaily 80386. Všechny registry mají šířku 16 bitů. Kromě toho šlo přistupovat k registrům AX-DX po částech, tj. jen k dolním a horním osmi bitům. Architektura x86 má i skupinu instrukcí pro práci s řetězci, kde jednotlivé instrukce zahrnují čtení nebo zápis z/do dohodnutých dvojic registrů – čtení většinou z DS:SI a zápis do ES:DI. Podrobněji viz Intel 8086, pro popis registrů u článků Intel 80386 či IA-32, kde můžete vidět jak byly rozšířeny. John McClane John McClane je fiktivní postava a hlavní protagonista filmové série Smrtonosná past. V hlavní roli ho hraje Bruce Willis. Filmový časopis Premiere jej v žebříčku 100 nejskvělejších filmových postav všech dob zařadil na 46. místo. Neoddmyslitelně k němu patří hláška "Yippie-ki-yay, šmejde", kterou říká nejčastěji před nebo po zabití teroristů. Trailer pro první film Smrtonosná past uvádí: To poslední, co chce McClane udělat, je stát se hrdinou, ale nemá na vybranou." Ve Smrtonosné pasti 4 říká McClane, že neexistuje nikdo jiný, kdo by to mohl udělat. Ari Folman Ari Folman je izraelský filmový režisér, scenárista a skladatel filmové hudby. Jako devatenáctiletý voják Izraelských obranných sil byl svědkem masakru v Sabře a Šatíle, který se odehrál v roce 1982 po první libanonské válce. Tento jeho zážitek později posloužil jako námět pro film Valčík s Bašírem. Křesťanská etika Křesťanská etika popisuje požadavky, podle nichž se má řídit křesťan. Zásadám křesťanské etiky se věnuje morální teologie. Základem křesťanské etiky jsou dvě největší přikázání, které přebírá Ježíš Kristus z židovství a které zní: Novozákonní etiku odlišuje od ostatních etik její základ: křesťanské etické jednání nevede k ospravedlnění v Ježíši Kristu, nýbrž z něho vychází: Pak tedy naslouchání Slovu, tj. Kristu, je jedním ze základních požadavků křesťanské víry a etiky: přijmout duchovní poselství s přísným mravním rozměrem a žít z něho v Duchu svatém. Toto poselství, zaznamenané v Bibli, zdůrazňuje prostřednictvím několika kodifikovaných pravidel potřebu řídit se dle takové morálky. Křesťanská etika vyžaduje, aby věřící žil v míru s ostatními lidmi, soucítil s trpícími, jelikož pro křesťany je jejich společenství založeno na rovnosti před Bohem. Od věřících, kteří z lásky k Bohu chtějí plnit jeho vůli, se očekávají dobré skutky zde na zemi. Přesto nikdo nedosáhne dokonalosti a musí najít odpuštění a věčnou spásu skrze víru v Ježíše Krista. Jablůnka Obec Jablůnka se nachází v okrese Vsetín, kraj Zlínský, zhruba 6 km severozápadně od Vsetína. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 2030 obyvatel. Dürnstein Dürnstein je městečko s 877 obyvateli v Dolním Rakousku v okrese Krems-venkov. Leží přímo u Dunaje a jde o jeden z nejvýznamnějších turistických cílů regionu Wachau, který je na seznamu kulturního dědictví UNESCO. Okolí je známé produkcí vína. Na místních vinicích jsou pěstovány především bílé odrůdy. Na počátku 11. století spadalo jeho území do vlastnictví bavorského kláštera Tegernsee. V polovině 11. století jej dostali lénem od Babenberků Kuenringové, kteří zde v následujícím století počali s výstavbou hradu. V letech 1192 - 1193 zde byl údajně vězněn anglický král Richard I. Lví srdce. Roku 1231 byl Dürenstein společně s Aggsteinem dobyt Babenberky, kteří tak ztrestali protivší se jim Kuenringy. Ve 13. století zde byl založen klášter klarisek, kolem kterého vyrostlo ve 14. století město. Roku 1355 vymřela dürensteinská dynastie Kuenringů a hrad i s městem přešel do vlastnictví Habsburků. V 15. století zde byl založen augustinianský klášter, krátce poté obdrželo město znak a měšťané počali se stavbou radnice. V 16. století byl klášter klarisek zrušen a jejich klášter přebrali augustiniáni. V 17. století se začalo s výstavbou tzv. Nového hradu u řeky a starý hrad na skále byl těžce poničen švédskými vojsky. V letech 1710 - 1740 byl vystavěn nový barokní klášter, augustiniánský řád, který jej užíval byl ovšem roku 1788 zrušen Josefem II.. Roku 1805 se zde srazila rakouská armáda s Francouzi. Roku 1908 byla vystavěna železniční trať Kremže - Spitz, která zde měla stanici. Iónský řád Ionský sloh a nebo ionský styl či ionský řád byl jeden z architektonických stylů starověkého Řecka. Pojem iónský řád v užším smyslu označuje jen sloupový řád tohoto slohu, tedy ionský sloup. Vyhranil se pravděpodobně v maloasijské architektuře iónských řeckých osad. Je možno ho doložit už v 6. století př. n. l., ale až o století později se dostává na pevninu evropského Řecka. Ionský sloup je štíhlejší, vyšší, řidčeji kanelovaný než sloup dórský. Narozdí od dórských sloupů počínají ionské patkou. Ukončeny jsou pak hlavicí s charakteristickými volutovými výběžky. Trámování tvoří třikrát odstupňovaný architráv, vlys je vyplněný zpravidla souvislým pásmem reliéfů a dekorativně utvářenou římsou. Pro iónský styl je příznačná zjemnělá vznešenost, odlehčenost, elegantnost a proto se mu říkalo ženský, na rozdíl od dórského stylu - mužského. Mezi nejznámější stavby tohoto stylu patří Erechteion a chrám Niké Apteros na Akropoli a také Artemidin chrám v Efesu, jeden ze sedmi divů světa. Seznam měst v Japonsku Zdaleka největší aglomerací v Japonsku je Tokio, kde 1. ledna 2006 žilo 36 769 213 obyvatel, což představuje asi 30% obyvatelstva celé země. V následující tabulce jsou uvedana města nad 100 000 obyvatel, výsledky sčítání obyvatelstva z let 1995, 2000 a 2005 a prefektury, do nichž města náleží. Počet obyvatel se vztahuje na město v politických hranicích bez předměstí. Města jsou seřazena podle velikosti. Nikolajev Nikolajev je ruským ekvivalentem ukrajinského názvu Mykolajiv. Všechna sídla s tímto názvem se nacházejí na dnešní Ukrajině: Joaquín Rodrigo Rodrigo se narodil v Saguntu ve Valencii. Ve věku tří let dostal záškrt a téměř oslepl. V osmi se začal učit hru na klavír a housle. Ačkoliv je nejvíce znám pro své kytarové skladby, nikdy hru na kytaru zcela neovládl. 19. ledna 1933 se ve Valencii oženil s Victorií Kamhi, pianistkou pocházející z Turecka. 27. ledna 1941 se jim narodila dcera Cecilia. Rodrigo zemřel roku 1999 v Madridu ve věku 97 let. Joaquín Rodrigo je pohřben se svou ženou na hřbitově v Aranjuezu. Hudbu studoval u Francisca Anticha ve Valencii a Paula Dukase v Paříži. Krátce po té pokračoval v Paříži studiem muzikologie, jeho učiteli byli Maurice Emmanuel a André Pirro. Roku 1925 obdržel Španělskou orchestrální národní cenu za Cinco piezas infantiles. Od roku 1947 zastával místo profesora hudební historie na katedře hudby fakulty filozofie a písemnictví na univerzitě Complutense v Madridu. Své nejslavnější dílo, Aranjuezský koncert, složil během roku 1939 v Paříži. Jedná se o koncert pro klasickou kytaru a orchestr. Prostřední část, Adagio, je díky své souhře kytary a anglického rohu jedním z nejznámějších motivů klasické hudby 20. století. Po úspěchu Aranjuezského koncertu Rodriga začali oslovovat prominentní sólisté, aby pro ně skládal. Roku 1954 složil Koncert pro gentlemana. Podobně Andaluzský koncert pro čtyři kytary a orchestr složil pro Celedonia Romera a jeho tři syny. Menelik I. Etiopský Menelik I. byl první etiopský císař a tradičně se věří, že byl synem izraelského krále Šalomouna a Královny ze Sáby. Podle etiopských legend se narodil v provincii Hamasien v dnešní Eritree a že s sebou do Etiopie přinesl Archu úmluvy. Následně se vydal do Jeruzaléma, kde se setkal se svým otcem a zůstal u něj až do své dospělosti. Podle Kebry Nagast král Šalomoun zamýšlel odeslat jednoho ze synů každého svého šlechtice a jednoho syna každého kněze jeruzalémského chrámu, aby Menelika I. doprovodili při jeho návratu do země jeho matky. Předpokládá se, že si vyrobil repliku Archu úmluvy, kterou vzal s sebou do Sáby, ale syn Zadoka, nejvyššího kněze ji vyměnil za skutečnou a odnesl ji s sebou do Etiopie, kde zůstala do dnešních dnů v antickém městě Aksum. Po smrti Královny ze Sáby nastoupil na trůn Menelik I. s titulem etiopský císař a král králů. Podle legendy založil Šalomounovskou dynastii, která s několika přestávkami vládla až do pádu posledního císaře z 225. generace Šalomounovské dynastie Haile Selassie I. v roce 1974. Nicméně středověká Šalomounovská dynastie nepřišla k moci až do roku 1270, uplatňujíce při tom svá práva na trůn Aksumu, zatímco jejich předchůdci z dynastie Zangwe nebyli prohlášeni za příslušníky „izraelského rodu“. Nároky na aksumský trůn ze strany dynastie Zangwe jsou nejasné, ačkoliv rané pohanské nápisy označují krále za „syna neporazitelného Mahrema“, zatímco středověké etiopské prameny jim připisují nárok na nástupnictví. To je také v souladu s ranými záznamy, které vypovídají, že jedna polovina Etiopanů následovala Mojžíše, zatímco ta druhá uctívala pohanské bohy. Obrova noha Hradiště Obrova noha se nachází ve východní části Vojenského újezdu Březina na Drahanské vrchovině. Jedná se o zbytky opevněného sídliště z mladší a pozdní doby kamenné, které bylo osídleno v době bronzové i železné, nacházejí se zde i důkazy o osídlení slovanském. Hradiště leží v blízkosti vsi Otaslavice a rozkládá se téměř na 10 hektarech. Jihovýchodně od hradiště leží přírodní rezervace Pod Obrovou nohou. Rhino Rhino je JavaScriptový engine napsaný v programovacím jazyce Java. Projekt začal Netscape v roce 1997 a v roce 1998 jej převedl na Mozilla.org. Poté byl engine uvolněn jako open-source. V současné době jej spravuje Mozilla Foundation. Roy Farell Roy je literární postava, kterou vymyslel Jaroslav Foglar a kterou popsal ve své knize Hoši od Bobří řeky. Daleko na severu žil na Bobří řece ve Sluneční zátoce uprostřed lesní divočiny zálesák Farell se svým synem Royem. Maminka Royovi zemřela záhy po dostavění srubu. Píseň úplňku zpívala maminka Royovi vždy za měsíčních večerů. Proto, když se měsíc vrátil do kraje sundal jeho otec Farell ze stěny starý indiánský nástroj, rozechvěl temnými údery struny a zpíval Royovi píseň jeho maminky. Jednou se Roy procházel srubem a spatřil 13 hřebíků. Umínil si, že na každý hřebík pověsí kůži z vlastnoručně uloveného bobra. Opravdu ulovil 13 bobrů a na tom staví 13 bobříků z knihy Hoši od Bobří řeky. Jednoho podzimního dne přišel z hor do Sluneční zátoky starý Indián. Požádal Farella o přístřeší po dobu zimy a během této doby vyprávěl po večerech u krbu Royovi své zkušenosti. Jednou mu vyprávěl o zkoušce hocha na muže. Royovi se ta zkouška zalíbila a chtěl ji podstoupit. Farell souhlasil a proto se do ní pustili. V první části zavázal Svištící šíp Royovi oči a vodil ho všemi směry v lese. Royovým úkolem bylo dostat se zpátky ke srubu. Dostal se! Druhá část byla zkouška nebojácnosti. Rozpálil v krbu hák až do běla a pak se s ním začal přibližovat k holým zádům Roye. Už byl docela blízko, tři, dva, už jen jeden krok…, ale žádný výkřik se nekonal, protože Svištící šíp hák v posledním momentě obrátil a Roye se dotkl studeným dřevěným koncem. Ale nebojácnost tím byla potvrzena. Třetí část zkoušky byla určovat druh a stáří zvířat podle stop ve sněhu. Na jedničku to Roy zvládl! Během určování zvěře sestřeloval větve, šišky i pouhé bobule ze stromů, na které Svištící šíp ukázal. Vždy se zdarem! Pak ho Indián zavedl na Převislou skálu čnící několik metrů na zem pokrytou sněhem. Najednou do Roye udeřil a ten spadl do sněhu, kde se po pás zabořil. Ale žádné výkřiky, křičení o pomoc, nic takového! A pak přišla poslední zkouška-tři dny a noci nesměl Roy promluvit. Zkoušel ho jeho otec i Indián zlákat k promluvení, v noci ho budili a kladli mu otázky, marně. Po všech těchto zkouškách Svištící šíp pronesl: ,, Je vidět, že nejsi povídavá squaw. Držíš jazyk za zuby a dovedeš se ovládat. Jsi dokonalý chlapec a jsi na nejlepší cestě stát se i dokonalým mužem. Také ostatní zkoušky mě o tom přesvědčily. Tvůj život bude řadou úspěchu. Dobrý duch ti dal vzácné dary. Važ si jich, šetři jich a užij je k dobru." Na jaře chodil Roy na průzkumy kraje. Ale jednoho dne se ani do pozdního večera nevracel. Jeho otec celý zarmoucený šel do indiánské vesnice Silver Star podat zprávu o zmizení hocha. Všichni se rozešli, aby Roye hledali, ale marně. Posléze Farell spálil svůj srub a odešel do hor, kde zemřel. A co se stalo s Royem? To už nikdo neví. Senzualismus Sensualismus je filosofický směr, odvozený z empirismu a významný hlavně ve Francii 18. století. Sensualismus je silně ovlivněn empirismem, zvláště dílem Johna Locka Rozprava o lidském rozumu, kde se tvrdí, že původ všech našich idejí je v počitcích. Stejně jako empirismus se sensualismus vymezuje hlavně proti karteziánskému racionalismu a jeho vrozeným idejím, ale stejně tak proti Malebranchovi a Leibnizovi. Nejvlivnějšími zástupci sensualismu jsou Étienne Bonnot de Condillac a Claude-Adrien Helvétius. Sensualismus jde dále než Lockův empirismus: tvrdí nejen to, že neexistují vrozené ideje, ale že neexistují ani vrozené duševní schopnosti. Vjem a vědomí jsou ztotožněny. Nostocales Nostocales je řád sinic s něvětvenou nebo nepravě větvenou vláknitou stélkou, obvykle se speciálními buňkami, tzv. heterocyty, které slouží k biologické fixaci vzdušného dusíku. Také tvoří akinety a kolem vláken se často nachází sliz. Systematika sinic je nevyjasněná, ale jednoduše se dá tento řád rozdělit na několik základních čeledí: Arcivévoda Karel Ludvík Pod jménem arcivévoda Karel Ludvík může jít o více osob: Wolfgang Köhler Wolfgang Köhler byl německý psycholog, jeden ze zakladatelů berlínské školy tvarové psychologie. Spolu s Maxem Wertheimerem a Kurtem Koffkou působili v psychologickém institutu ve Frankfurtu. V letech 1913 - 1920 působil jako ředitel stanice pro výzkum lidoopů Pruské akademie věd na ostrově Tenerife, kde podnikl řadu experimentů se šimpanzy. Obzvláště známý je jeho pokus s šimpanzem Sultánem, který dokázal spojit dvě tyče, aby se dostal k banánům, umístěným mimo klec. To přivedlo Köhlera k teorii učení vhledem. Roku 1922 bylo Köhlerovi nabídnuto místo vedoucího Psychologického ústavu na Berlínské univerzitě. Toto pracoviště se stalo centrem tvarové psychologie. Köhler napsal roku 1929 knihu Gestaltpsychologie. V roce 1935 rezignoval na svůj post a emigroval do USA, kde působil až do konce života na Swarthmorské univerzitě. V roce 1956 byl zvolen prezidentem Americké psychologické asociace. Bonsaj Bonsaj je staré umění miniaturizace stromů a jejich pěstování v miskách. Doslova přeloženo má slovo bonsaj význam strom v misce, kde bon znamená miska a sai strom. Delší a přesnější definice říká, že bonsaj je miniaturní strom pěstovaný v misce, který je bonsajovými technikami tvarován tak, aby navozoval iluzi starého stromu. Zahrnuje v sobě prvky pěstitelství i umění. Velmi známé Bonsai centrum se nachází ve vesnici Libčany. Původ umění tvarovat bonsaje pochází ze starověké Číny, odkud pocházejí první zmínky o stromech pěstovaných v miskách již z doby okolo přelomu letopočtu. Čínské bonsaje jsou poměrně složité s prvky krajiny, často s využitím prvků jako mrtvé dřevo nebo obnažené kořeny. Z původních čínských názvů bonsají pchen-sai či šan-šuei pchen ťing, zkráceně pchen-ťing byl odvozen japonský výraz bonsaj. V 6. století se pěstování bonsají dostává do Japonska, které v té době bylo pod silným čínským vlivem. Čína ovlivnila Japonsko a Korei nejen uměním bonsai, ale i kaligrafií, písmem, wei-či atd. Japonci umění pěstování bonsají zjednodušili a výrazně propracovali, zdokonalili jak umělecké tak pěstitelské aspekty. Pozorováním volně rostoucích stromů v přírodě vypracovali klasické styly bonsají, podle kterých se bonsaje tvarují. První velká výstava bonsají v Japonsku se konala na počátku 20. století. Mnoho významných osobností potvrdilo uměleckou hodnotu bonsají a od té doby počet pěstitelů prudce vzrůstal. Ve dvacátých letech postihlo oblast na ostrově Hokkaidó, kde se většina bonsají pěstovala, ničivé zemětřesení. Mnoho stromků bylo zničeno a řada pěstitelů přišlo o život. Poté Japonci založili v Omije nedaleko Tokia bonsajistickou vesnici, kde znovu začali pěstovat a tvarovat miniaturní stromky. Omiya se téměř stala součástí Tokia, ale některé z původních školek zde dosud existují. Také v dalších zemích této oblasti jako jsou Korea, Vietnam, Tchaj-wan, a Indonésie existuje několikasetletá bonsajistická tradice. Tamní pěstitelé si vytvořili vlastní styly pěstování, které jsou výsledkem nejen samostatného vývoje, ale také rozdílnými klimatickými podmínkami. V Evropě se první postupy pro pěstování bonsají objevují na přelomu 18. a 19. století, pravděpodobně to však nebylo z dekorativních, ale ryze z praktických důvodů. Pro podomní obchodníky bylo výhodné nosit prodávané stromy s sebou v nádobách. První skutečné bonsaje se objevují poprvé na výstavě v Paříži na konci 19. století. V té době však není známo, jak se o bonsaje starat a tak většina dovezených stromů hyne. Velký rozmach pěstování bonsají v Evropě nastal po skončení druhé světové války, kdy si vojáci bojující na Dálném východě přivezli velké množství bonsají jako válečnou kořist. Bonsaje se postupně rozšiřují do celého světa a s nimi také postupy pro správné pěstování. V Česku se pěstování bonsají oproti Evropě výrazně opozdilo. Důvodem byla především uzavřenost tehdejší ČSSR vůči Západu a také nepřítomnost českých vojáků na bojištích Dálného východu. První bonsajový klub u nás Bonsai klub Praha byl založen v roce 1980. Výrazného rozšíření se pěstování bonsají dočkalo až po roce 1989. Bonsaje je možné dělit podle mnoha způsobů, nejběžnější je dělení podle velikosti a podle umístění. Rozdělení podle umístění je závislé na oblasti, kde se bonsaj pěstuje. Stejný strom se v Česku může pěstovat pouze v interiéru a v Asii jako venkovní. Venkovní bonsaje jsou vždy ty stromy, které běžně rostou v daném klimatickém pásmu. U nás jsou nejoblíbenější smrky, borovice, javory, buky a další. Tyto bonsaje vyžadují, aby byly umístěny ve venkovním prostředí, v interiéru by nepřežily. V zimě se musí zimovat, aby nedošlo k promrznutí kořenů. Pokojové bonsaje jsou stromy dovezené z ciziny, kde panují rozdílné klimatické podmínky. V některých případech je možné tzv. letnění stromku, kdy se v období, kdy nehrozí mrazy, strom umístí ven a přes zimu je vrácen do interiéru. Příkladem jsou některé fíkusy, pinie. Letnění je pro většinu rostlin prospěšné, je však nutno dát pozor na to, aby rostliny, které nejsou zvyklé na přímé sluneční záření, nebyly sluncem popáleny. Výška 1-8 cm. Bonsaj se vejde na konec prstu, japonci je nazývají „makové semínko“ nebo „bobové bonsaje“. Vyžadují velkou péči, zpravidla se pěstují ze semen přímo v misce. Výška 60-90 cm. Bonsaj musí přenášet dva muži. Někteří pěstitelé stanovují maximální výšku na 120 cm, v Číně jsou však běžné i dvoumetrové bonsaje. Bonsaje se rámcově rozdělují především podle tvaru kmene. Pět základních stylů tak tvoří: Styly se dále rozdělují podle uspořádání větví a kořenů, počtu kmenů, osazení stromu atd. Bonsaje je možné dělit i podle dalších kritérií - olistění, kvetení apod. Image:Bonsaisyd.jpg|Výstavní bonsaje z čínské zahrady v Sydney Image:Bonsaj.jpg|Bonsaje - habry, jilmy a modříny Image:Bonsai - carpinus betulus.jpg|Bonsaje - habry Image:Bonsai - carpinus betulus2.jpg|Bonsaje - habr Image:Bonsai IMG 6424.jpg|Bonsaj na výstavě ve Švýcarsku Podkrkonošská pahorkatina Podkrkonošská pahorkatina je geomorfologický podcelek. Je součástí celku Krkonošské podhůří. Nejvyšším místem je vrchol Baby v Mladobucké vrchovině se 673 metry nad mořem. Minimální výška je 305 metrů nad mořem. Je tvořena horninami podkrkonošského permokarbonu, zejména prachovci, pískovci a melafyry. Sudovo Hlavno Obec Sudovo Hlavno se nachází v okrese Praha-východ, kraj Středočeský. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 436 obyvatel. Nevratice Obec Nevratice se nachází v okrese Jičín, kraj Královéhradecký. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 156 obyvatel. Milan Šteindler Spolupodílel se na natáčení seriálu Česká soda. Společně s Davidem Vávrou založil divadlo Sklep. 1930 ve filmu 3. dubna 1930 se uskutečnil v losangelském hotelu Ambassador slavnostní ceremoniál 2. ročníku předávání výročních cen Akademie filmového umění a věd USA. Oceněny byly filmy dokončené a uvedené do kin v sezóně 1928/1929. 5. listopadu 1930 se uskutečnil v losangelském hotelu Ambassador slavnostní ceremoniál 3. ročníku předávání výročních cen Akademie filmového umění a věd USA. Oceněny byly filmy dokončené a uvedené do kin v sezóně 1929/1930. Památky hmotné kultury Památky hmotné kultury jsou dochované předměty a objetky, které nám poskytují nejazykovou informaci o zaniklé minulosti. Mezi hmotné prameny nepatří písemné prameny. Bok bez kostí Bok bez kostí, též hovězí pupek, je část zadní čtvrtě jatečně opracované půlky jatečného skotu, tvořený hlavně svalovinou břišní stěny bez kostního podkladu. Hlavní podíl masa tvoří šikmé břišní svaly, dále příčný a přímý sval břišní. U skotu o živé hmostnosti 500 kg činí hmotnost boku bez kostí v jatečné půlce průměrně 4,9 kg. Rak poustevníček Rak poustevníček je laické označení pro několik druhů korýšů, pro něž je typické, že žijí v opuštěných schránkách plžů. Často vstupují do symbiotických vztahů se sasankami, které lze považovat za mutualismus. Existuje asi 500 druhů, které se označují jako rak poustevníček, a mezi nejdůležitější patří: Iveco Czech Republic Iveco Czech Republic, a. s., do roku 2007 Karosa a. s., je česká firma, největší výrobce autobusů v zemi. Její závod se nachází v městě Vysoké Mýto ve východních Čechách. V roce 1896 založil Josef Sodomka ve Vysokém Mýtě továrnu na výrobu kočárů - První východočeskou výrobu kočárů Josefa Sodomky. V roce 1948 byla společnost znárodněna, její název se změnil na Karosa. De facto se Karosa v této době stala jediným výrobcem autobusů v Česku, ostatní výrobci, jako např. Škoda nebo Praga jí nesměli konkurovat. Koncem 50. let se začaly v Karose vyrábět první z velmi známých, a také populárních modelů městských autobusů, jako např. 706 RTO, které byly oceněny na mnohých mezinárodních výstavách. Následovaly pak jeho modifikace pro meziměstskou dopravu a dokonce i kloubová verze, která však zůstala jen u prototypu. Erťák vystřídala ŠM 11 v roce 1966, u které se uvažovalo i o modifikaci na trolejbus, a B 731 v roce 1981. Od roku 1972 firma používá dnešní továrnu, ta byla ale před nedávnem zmodernizována. V roce 1989, po pádu totality, se společensko-ekonomickým změnám musela přizpůsobit i koncepčně zaostalá Karosa. Její produkce, která dosahovala 3 400 vozů ročně, se snížila na pouhou tisícovku. Přesto se jí však podařilo získat zpět své jméno, hlavně díky zahraničnímu investorovi – francouzskému Renaultu. Musela být provedena modernizace výrobního podniku a zcela překonstruovány a zmodernizovány její vozy. Od roku 1999 je podnik součástí celoevropského holdingu Irisbus, který založil Renault s italskou firmou Iveco; Irisbus vlastnil 94 % akcií Karosy. 3. ledna 2007 byla firma Karosa přejmenována na Iveco Czech Republic. Testama Ať si to autor přesune na svou podstránku :-) JAn 3. 4. 2009, 06:20 Výše uvedená diskuse je uchovávána jako archiv hlasování. Laskavě ji neměňte. Případné další debaty patří na příslušnou stránku. Na této stránce by už neměly být prováděny žádné editace. RC Zlín RC Zlín je český ragbyový klub, založený v roce 1944 jako "odbor ragby při SK Baťa Zlín". K přeměně na samostatný oddíl a legalizaci došlo v roce 1947, kdy bylo sehráno také první utkání. Rugby Club Zlín je členem Sportovních Klubů Zlín. Klubové barvy jsou modrá a žlutá. Předsedou klubu je Josef Iž. Tomáš Zahradníček Tomáš Zahradníček je český historik a novinář. Vede internetové Muzeum České Sibiře, pracuje v oddělení nejnovějších dějin Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, pravidelně píše fejetony a komentáře do MF Dnes. Vystudoval historii na FF UK, 1991-2001 pracoval jako redaktor v novinách a časopisech, postupně v Českém deníku, Respektu, Denním Telegrafu, Lidových novinách a Dějinách a současnosti . V říjnu 2008 se zapojil do diskuse o zatčení Miroslava Dvořáčka a roli, kterou v něm sehrál Milan Kundera - Zatčení Miroslava Dvořáčka. Aflatoxin Aflatoxiny je v přírodě běžná skupina mykotoxinů produkovaných řadou druhů plísní z rodu Aspergillus, zejména Aspergillus flavus a Aspergillus parasiticus. Aflatoxiny jsou toxické a patří mezi nejsilnější známé karcinogeny. V těle se metabolizují v játrech na reaktivní meziprodukt, epoxid aflatoxin M1. Aflatoxin se často chybně vyslovuje jako „aflotoxin“ nebo „alfatoxin“, čímž ho lze případně zaměnit za alfa toxin. Plísně rodu Aspergillus, produkující aflatoxin, jsou běžné a široce rozšířené v přírodě. Mohou kolonizovat a kontaminovat obilí před sklizní a při skladování. Plodiny jsou zvláště náchylné na infekci plísněmi Aspergillus při dlouhé expozici vysoké vlhkosti nebo při poškození náročnými podmínkami, například suchem, kdy jsou sníženy vstupní bariéry pro infekci. Přirozeným místem výskytu plísní Aspergillus je půda, rozkládající se vegetace, seno a zrní podléhající mikrobiální zkáze. Plísně napadají všechny druhy organických substrátů, kdykoli jsou příznivé podmínky pro jejich růst. Mezi takové podmínky patří vysoká vlhkost a vyšší teplota. Mezi plodiny, které jsou často napadeny plísněmi Aspergillus patří cereálie, olejniny koření a ořechy. Toxin lze často najít v mléce zvířat, která byla krmena kontaminovanou potravou. Prakticky všechny zdroje komerčního arašídového másla obsahují stopová množství aflatoxinu, obvykle ale hluboko pod bezpečnou úrovní doporučenou americkým úřadem FDA. FDA stanovuje akční úrovně pro aflatoxin přítomný v potravinách a krmivu, s cílem chránit zdraví lidí a zvířat. Aramidová vlákna Aramidová vlákna jsou textilie z polyamidů z dlouhým uhlovodíkovým řetězcem, z jehož peptidických vazeb nejméně 85 % musí být spojeno se dvěma aromatickými jádry. Označení aramid vzniklo ze spojení slov aromatický polyamid. S výrobou meta-aramidu se začalo počátkem 60. let minulého století u firmy DuPont pod značkou Nomex. Asi o 10 let později přišla na trh para-aramidová vlákna, z nichž je nejznámější Kevlar, následovaný v 80. letech Twaronem, kopolyamidem se značkou Technora a další. Polymer sestává z iontové složky, která se váže na vodíkové můstky a z organického rozpouštědla. Sloučenina se zvlákňuje přes trysku, vlákna pak ztuhnou při průchodu spřádací lázní, suší se a dlouží při teplotě 300-400 C. Roční světová produkce v roce 2008 se dá odhadnout na 60.000 tun, což je cca. 1,5 % z celkové výroby polyamidových vláken. Aramidy se řadí k vláknům s vynikajícími vlastnostmi, tzv. high performance fibers. Porovnání některých vlastností s podobnými materiály: Mimo vysoké pevnosti a odolnosti proti horku se aramidy vyznačují značnou odolností vůči chemkáliím. Vlákna se netaví, teprve při cca. 400°C zuhelnatí. K nevýhodám patří malá odolnost proti ultrafialovému záření a vlhku a obtížná barvitelnost. Jaromír Hořejš Jaromír Hořejš, vlastním jménem František Hořejš byl český básník, dramatik a překladatel z angličtiny. Absolvoval učitelský ústav v roce 1922, byl mimořádným posluchačem Filozofické fakulty UK v Praze a Vysoké školy pedagogické v Praze. Působil jako učitel ve Větřní a mezi lety 1926 a 1930 v Českém Krumlově, poté v Praze. Od roku 1938 do 1949 byl redaktorem Státního pedagogického nakladatelství. V letech 1949 a 1950 pracoval v loděnicích, ve sklárně a v porcelánce, od roku 1952 až do odchodu do důchodu učil v Praze-Strašnicích. 299 př. n. l. Staletí: 4. století př. n. l. - 3. století př. n. l. - 2. století př. n. l. Roky: 304 303 302 301 300 299 298 297 296 295 294 ---- Polštář Polštář je účelové a dekorativní vybavení obytných prostor různého tvaru a barvy, které se využívá převážně na posteli jako podložka pod hlavu. Použití polštáře při spánku napomáhá k vyvýšení hlavy, což má za efekt narovnání krku, respektive krční páteře, která si tak odpočine a může regenerovat. Při nepoužití polštáře se krk ohýbá do nepřirozené polohy, která enormně namáhá krční svaly na jedné straně těla, což způsobuje výrazné bolesti krku. Správné vyrovnání páteře je mezi dalšími záležitostí vhodně zvoleného polštáře. Polštáře se vyrábějí většinou ze dvou částí - obalu a vnitřní náplně, případně jsou ještě opatřeny povlečením. Obal je většinou pevný, aby vydržel i hrubší zacházení. Náplň byla dříve vyráběna většinou z ptačího peří. Peřový polštář byl určen pro majetnější část populace, chudší část si vycpávala polštář slámou. V dnešní době je vyráběno mnoho druhů náplní, které jsou vhodné i pro alergiky a astmatiky. Kanadská hokejová reprezentace na MS 1994 Sestava Kanadské hokejová reprezentace, která získala zlatou medaili na mistrovství světa v hokeji v roce 1994. Těžko říct Těžko říct je zatím poslední studiové album pražské hudební skupiny Psí vojáci. Obsahuje deset písní a tři malá intermezza. Autorem všech textů je Filip Topol. Deska byla nahrána na přelomu srpna a září 2003 v brněnském studiu Audio Line a už na konci září uvedena do prodeje. Nezvyklá je přítomnost tří hostů, z toho i bývalého člena kapely Jana Hazuky. Jiří Živný Jiří Živný byl český dramatik a překladatel z angličtiny a francouzštiny. Civilním povoláním byl úředník. Používal pseudonym Jiří Almar. Bulevnina Bulevnina je plodina, která se pěstuje pro bulvu. Bulevniny jsou obecně velice náročné na hnojení klasickými hnojivy a většina z nich i na zálivku, řadí se k okopaninám. Mezi bulevniny spadají nám velice dobře známé druhy zeleniny, jako jsou: řepa, čekanka, vodnice, tuřín, mrkev, petržel, celer, pastinák či dokonce ne příliš rozšířený černý kořen. Max Urban Max Urban, 24. srpna 1882 Praha - 17. července 1959 Praha, byl český architekt a filmař. Počátkem třicátých let projektoval na objednávku Miloše Havla výstavbu Filmového studia Barrandov a barrandovských teras. Roku 1946 byl vyznamenán jako průkopník českého filmu. Max Urban vystudoval v letech 1901-1906 architekturu na české technice v Praze. Do začátku 1. světové války se věnoval hlavně filmařské práci, byl režisérem a příležitostným hercem, a roku 1912 založil s manželkou A. Sedláčkovou -viz. foto společnost ASUM, pojmenovanou podle iniciál jmen obou manželů. Společnost ASUM vyráběla většinou krátkometrážní hrané filmy, na nichž se Max Urban podílel režijně sám nebo ve spolupráci s Otakarem Štáflem, psal pro ně i scénáře a stál za kamerou. Ve většině z nich hrála manželka Andula Sedláčková, někdy také další příslušníci její herecké rodiny,, ale i další - například Jiří Steimar nebo Jarmila Kronbauerová. Filmy společnosti ASUM se z velké části nedochovaly - korozi času ovšem odolal film Konec milování a fragmenty Živé modely. Společnost vyrobila celkem 18 filmů a po finančních potížích se ještě před začátkem 1. světové války rozpadla. Urban, který se posléze soustředil na své smělé architektonické vize, se už k filmování až na jednu výjimku už později nevrátil. Po válce se Urban vrátil ke své profesi architekta. Věnoval se hlavně urbanistice. Byl sice generačním vrstevníkem kubistů, ale vynikl nejprve svým utopickým urbanistickým projektem Ideální Velká Praha r. 1918. Posléze je jeho tvorba ryze funkcionalistická. V letech 1924 - 1939 byl pracovníkem Státní regulační komise, posléze Plánovací komise hlavního města Prahy. V roce 1927 na přání Miloše Havla začal projektovat plán areálu na Barrandově a téhož roku začal realizovat barrandovskou vyhlídkovou terasu s kavárnou a restaurací Terasy. V letech 1931 - 1933 přišlo jeho největší dílo, filmové ateliéry na Barrandově, za něž byl r. 1937 oceněn Velkou cenou Mezinárodní výstavy umění a techniky v Paříži. Max Urban byl členem Společnosti architektů a svazů architektů, SVÚ Mánes, redakční rady časopisu Architektura ČSR a řady mezinárodních organizací. Účastní se řady architektionických soutěží, 1933 - 1936 je hlavním redaktorem časopisu Styl. Na urbanistických plánech Prahy pracoval i v pozdním věku, od roku 1954 byl zaměstnán ve Státním ústavu pro projektování hlavního města Prahy. Přispíval i do odborných časopisů. Svou prací významně ovlivnil vývoj plánování českých městských celků. Max Urban byl člověkem společenským a ušlechtilým a díky svým jazykovým schopnostem uznáván i v zahraničí. S Andulou Sedláčkovou, s níž se později rozvedl, měl dceru Marcelu Sedláčkovou, která byla rovněž herečkou a ve filmu hrála v množství epizodních rolí. Teruel Teruel je město v Aragonii, hlavní město stejnojmenné provincie. S 34 236 obyvateli v roce 2007 je to nejméně osídlené středisko provincie ve Španělsku. Město leží na soutoku řek Guadalaviar a Alfambra v nadmořské výšce 915 m. Zima je zde velmi chladná, léta jsou teplá a suchá. Město je známé zdejší šunkou a mudéjarským uměním, uznaným za světové dědictví UNESCO. Kromě kostelů Sv. Marie, Sv. Petra, katedrály Teruelské diecéze a věží El Salvador, Sv. Martina a Sv. Petra postavených v mudéjarském stylu, se zde nachází mauzoleum milenců z Teruelu a paleontologické centrum Dinópolis. Město lze přehlédnout z rozhledny Los Mansuetos. 38 km na východ od Teruelu leží město Albarracín, jedna ze středověkých památek. Teruel byl osídlen již za Iberů, později zdejší území obsadili Římané. Roku 714 město připadlo Arabovi Tárikovi. Titul města byl Teruelu udělen roku 1347 Petrem IV. Aragonským díky jeho účasti na válkách o sjednocení. Jméno města pochází ze spojení aragonských slov Tor a Uel. Podle pověsti sem dorazily voje krále Alfonse II. Aragonského poté, co pronásledovaly divokého býka nad kterým se stejnou rychlostí vznášela hvězda. Když už tam dojely, dobily muslimskou pevnost, kolem které později vyrostl Teruel. Teruel se stal neslavně proslulým za občanské války, kdy byl dějištěm tzv. Bitvy o Teruel. Poté, co padl do rukou povstalců na začátku války, se stal jediným městem, které Republika dobyla, než ji znovu získaly Frankovy jednotky. Zajímavostí je, že v bitvě o Teruel byl, v předehře druhé světové války, poprvé použit německý letoun Ju 87 Stuka. Jean-Nicolas Corvisart Corvisartův otec - právník, pracující ve sněmovně si přál, aby mladý Jean-Nicolas studoval práva, ale po osudovém setkání se slavným lékařem Antoinem Petitem se syn rozhodl pro studium medicíny. Otec jej za to přestal podporovat na studiích a tak si syn vydělával na studium jako pomocná síla v Hotel Dieu v Paříži. Otec vida synův entusiasmus mu posléze studium medicíny povolil. Jean–Nicolas studoval v Paříži u nejznámějších lékařů té doby. Jeho učiteli byli m. j. Pierre-Joseph Desault, Vicq d’Azyr, Antoine Petit, Desbois de Rochefort. 14. listopadu 1782 zakončil studium promocí s titulem docteur-regent. Jelikož odmítl nosit paruku, nesměl nastoupit do předního zařízení Hospital des Paroisses a přijal místo v nemocnici pro chudé v Saint-Sulpice. V roce 1788 pak přešel jako nástupce Desbois de Rocheforta na místo přednosty v Hospice de la Charitte, kde provedl rozsáhlé reformy a zavedl přísný režim. Během francouzské revoluce byla výuka medicíny přerušena a to vedlo k zvýšení počtu šarlatánů. Po konci hrůzovlády roku 1794 byla opět výuka medicíny zavedena a roku 1795 bylo otevřeno nové výukové centrum Ecole de Santé v Paříži a Corvisart zde převzal výuku interní medicíny. V krátkém čase se škola stala nejlepší v Evropě. Hlavím Corvisartovým zájmem byla kardiologie, kde upřesnil diagnostiku a zavedl auskultaci srdce. Při výuce kladl důraz na podrobné a systematické vyšetření pacienta. Je pokládán za spoluzakladatele lékařského poklepu, dodnes jednoho ze základních fyzikálních vyšetření pacienta. Od prvních let 19. století je Napoleonem a Josefiinou Bonapartovými často konsultován a doporučován a od roku 1804 se stává osobním lékařem císaře Napoleona, který byl jeho klidnou povahou a rychlými přesnými diagnosami fascinován. Je znám Napoleonův citát „nevěřím medicině, ale věřím Corvisartovi“. Jmenoval Corvisarta rytířem Čestné legie a baronem císařství Corvisart doprovázel Napoleona i Josephinu na cestách Evropou. Roku 1811 se stal členem Akademie věd, a roku 1820 členem Lékařské akademie. Neurotické Josephině, vyžadující stále větší množství pilulek podával s úspěchem placebo. Asistoval též u porodu Marie Luisy a zdánlivě mrtvého novorozence přivedl k životu několika kapkami koňaku. Jeho největším dílem je Essai sur les maladies et les lésions organiques du cour et des gros vaisseaux, které vydal roku 1806. Roku 1808 přeložil z latiny do francouzštiny „Inventum novum“ od Leopolda Auengrubera o perkusi a rozšířil poklep do celého světa. Zemřel 18. září 1821 v Courbevoie u Paříže po opakovaných atakách iktu. O vztahu Napoleona ke svému osobnímu lékaři svědčí výrok, který pronesl Napoleon na Svaté Heleně „C’est un honnette et habile homme“. Letní kino Letní kino je kulturní zařízení, sloužící k promítání filmů pod širým nebem, popř. konání různých menších společenských kulturních akcí. V provozu bývá pouze v letních měsících, především v období letních prázdnin. V současné době ztrácí svoji někdejší popularitu, především kvůli nástupu nových technologií a nedostatku volného času lidí. Pro skalní příznivce v sobě ale stále uchovává určité romantické kouzlo. Kostel svaté Máří Magdaleny Původně gotický kostel postaven ve 14 stol. V r. 1749 byl barokně přestavěn. Dnes je kostel v dezolátním stavu. Před kostelem je vzácná polozděná hranolová zvonice z 2 pol. 15 stol. Koza domácí Koza domácí je poddruh domestikované kozy z kozy Capra aegagrus z Jihozápadní Asie a Východní Evropy. Je členem skupiny turovitých a je úzce spjat z ovcí; obě jsou v podčeledi kozy a ovce. Dnes existuje více než tři sta plemen koz, které žijí od vysokohorských oblastí až po pouště. Samice se nazývá koza, samec kozel. Vykastrovaný kozel se označuje slovem hňup, hňup je méně agresivní, maso hňupů má slabší specifický zápach. Mládě se nazývá kůzle. Samice v říji se prská - popsáno v lidové písni "Když se kozy prskaly, ocasama mrskaly". Gravidní samice se označuje pojmem březí nebo skotná. Samice, která porodila, se okotila. Potrat se nazývá zmetání. Potracený plod se nazývá zmetek. Koza domácí je jeden z nejstarších domestikovaných druhů vůbec. Tisíce let byly kozy chovány pro jejich mléko, maso, srst a kůži na velké části země. V minulém století si získaly oblíbenost i jako domácí mazlíčci. Kozy byly domestikovány na indickém subkontinentu přibližně 9000 let př. n. l., a okolo 8000 let př. n. l. v pohoří Zagros na západě Íránu. Neolitičtí farmáři je chovali, protože tak snadno získávali primárně mléko a maso, ale také trus, který používali jako palivo, a kosti, srst a šlachy na oděvy, budovy a nástroje. Kozy domácí byly drženy ve stádech a putovaly po kopcích nebo jiných pastvinách s pasákem koz, což bylo často dítě nebo adolescent. Tato metoda se používá dodnes. Kozí kůže byla používána pro uchování vody a vína a na výrobu pergamenu. Oslovení „hňup“ se v lidské společnosti používá jako nadávka. Označujeme tak negativně člověka, který je nedovtipný, pomalý nebo se nevhodně chová. Dnes už málokdo zná původ tohoto označení. Označení „kozy“ se v hovorové češtině běžně používá pro označení ženských prsů. Vychází z podobnosti lidských a kozích mléčných žláz. Je zvláštní, že Francouzi tomuto českému frekventovanému označení naprosto nerozumějí. Většina koz má dva rohy různých tvarů a velikostí v závislosti na plemeni. I když jsou rohy převážně samčí záležitostí, některá plemena koz mají rohaté i samice. Bezrohé kozy nejsou vzácností. Výjimečně mohou mít až osm rohů, ale jedná se o zděděnou genetickou vzácnost. Rohy se skládají s živé kosti obklopené keratinem a jinými proteiny a jsou používány na obranu, dominanci a teritorialitu. Koza domácí je přežvýkavec. Má čtyři žaludky; bachor, čepec, knihu a slez. Hostomice Městys Hostomice se nachází v okrese Teplice, kraj Ústecký. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 1272 obyvatel. Plzeň 4 Plzeň 4 je městský obvod rozkládající se na severozápadě statutárního města Plzně. Skládá se z 5 původních historických obcí - Doubravka, Lobzy, Újezd, Červený Hrádek a Bukovec. Sídlo městského obvodu najdeme v jeho nejvýznamnější části - v Doubravce. Obvod vznikl v roce 1962, dnešní hranice ale získal až v roce 1976 po přičlenění okrajových částí. Část obyvatel obvodu bydlí na sídlištích Doubravka a Lobzy, která byla stavěna koncem 60. let. Zástavbu ale zdaleka netvoří pouze panelové domy. Části Újezd, Červený Hrádek a Bukovec mají dodnes spíše vesnický charakter, ale i v Doubravce najdeme relativně velké množství starších rodinných domků. V dnešní době výstavba pokračuje spíše v okrajových částech obvodu. Dochází tam ke stavbě rodinných domů. V obvodu najdeme 4 základní školy, nemocnici a polikliniku, 2 pošty, stanici městské i republikové Policie, 4 knihovny a 1 divadlo. Na území obvodu najdeme relativně velké množství zeleně - parky Přátelství a v Homolkách, Špitálský les, vrch Chlum s rozhlednou a hluboké lesy směrem na Chrást. U Doubravky se zprava vlévá Úslava do Berounky. Nejvýznamnější historickou památkou je bezesporu románský kostel sv. Jiří v Doubravce, který byl postaven již v roce 992! Jedná se o jednu z nejstarších staveb u nás. Historická jádra bývalých vesnic Lobzy , Červený Hrádek, Újezd a Bukovec s ukázkami lidové architektury byly prohlášeny vesnickou památkovou zónou. V poslední době došlo k velkému zlepšení možností nákupů v celém obvodu, zejména zásluhou výstavby dvou hypermarketů. Oba jsou na Rokycanské třídě, která je součastí dopravního průtahu městem. Celoměstský význam má Ústřední hřbitov, který se nachází na kopci v Doubravce , také při Rokycanské třídě. V ulici V Malé Doubravce sídlí společnost ČSAD Plzeň, která zajišťuje autobusovou dopravu pro celý Plzeňský kraj. Obvodem prochází hlavní železniční trať č.170 Praha-Plzeň-Cheb, která má v Doubravce zastávku. Nejvýznamnější ulicí je zřejmě Rokycanská třída, která je součástí východo-západního průtahu městem a odděluje Doubravku a Lobzy. Z této třídy vychází Masarykova ulice, která vede středem Doubravky a dále pokračuje jako Zábělská přes Újezd a Zábělou do Chrástu. Páteří městské hromadné dopravy v obvodu jsou trolejbusy. 4 linky zajišťují dopravu do Doubravky k Ústřednímu hřbitovu, a na Lobzy. Důležitý přestupní bod je v konečné zastávce linky č. 16 Doubravka-Zábělská. Končí tam některé linky do okrajových částíb obvodu i mimo město. Dalšími významnými autobusovými linkami jsou: linka 30 - Borská Pole- Bory - Doudlevce - Slovany - Božkov - Lobzy - Doubravka - Bílá Hora - Bolevec - Košutka ; a linka 28 - Bukovec - Újezd - Doubravka - Centrum - Radčice - Malesice. Mezi průmyslové podniky patří nevzhledná a neekologická plzeňská teplárna a papírna v Bukovci. Palatin Palatin, též palatýn, latinsky: comes palatii, comes palatinus, maďarsky: nádorispán / nádor, slovensky: nádvorný župan / nádvorný špán, palatín / nádvorník, byl vysoký státní úředník zejména v Uhersku. Původně byl hlavou uherského královského dvora, v této pozici byl nahrazen hofmistrem. Od 12. století zastupoval krále například jako nejvyšší soudce, z této pozice vytlačil dříve významného královského sudího. Palatin zastával významnou funkci i ve správě královského majetku, stal se také nejvyšším velitelem vojska. Od dob Zikmunda Lucemburského měl i funkci místodržitele a byl tak nejvýznamnnější osobou po králi. V 16.–18. století byl předsedou zemského sněmu, sněmy byl od 14. století sám volen. Od roku 1848 ztratil palatin funkce předsedy místodržitelské rady, sněmu a sedmipanského soudu, význam palatina tak byl nadále jen symbolický, roku 1918 zanikl úřad úplně. Čang I-mou Čang I-mou je čínský filmový režisér, herec a kameraman, jeden z představitelů 5. generace čínských filmařů. Jeho častým tématem je postavení žen ve společnosti. Po skončení kulturní revoluce a znovuotevření vysokých škol vystudoval na Pekingské filmové akademii. Po ukončení studií v roce 1982 nastoupil jako kameraman do periferního filmového studia v provincii Kuang-si. Zde se podílel na vzniku přelomovém snímku Žlutá země režiséra Čchen Kchaj-keho z roku 1984. Ve stejném období, tedy během války s Japonskem, se odehrává film Rudé pole z roku 1987, díky němuž se dokázal výrazně prosadit také jako režisér. Jeho film Ťü Tou z roku 1990 byl jako první čínský film nominován na oskara v kategorii nejlepší neanglicky mluvený film. Z úvodu 90. let pochází také Čangův další výraznější počin – film Žít z roku 1994. Při produkci svých neservilních snímků však stále narážel čínskou cenzuru a projekce jeho filmů bývaly často zakazovány. Před dokončením Šanghajské triády musel provést sebekritiku, na několik let mu bylo zakázáno natáčet filmy, a nesměl ani emigrovat. Následně mu bylo opět povoleno filmovat, ve své tvorbě z počátku 21. století se pak zaměřil převážně na filmy s politicky nezávadnou historickou a akční tematikou. Z tohoto období pocházejí pro českého diváka nejznámější snímky Hrdina, Klan létajících dýk a Kletba zlatého květu. Dokladem Čang I-mouova věhlasu i postupného smíření s režimem se stala skutečnost, že byl jmenován hlavním režisérem úvodního a závěrečného ceremoniálu Letních olympijských her v Číně konaných roku 2008. Karosa HD 12 Jako Karosa HD 12 jsou označovány dva typy luxusních autokarů – dálkových autobusů, které vyráběla společnost Karosa Vysoké Mýto v 90. letech 20. století. Celkem bylo vyrobeno 96 vozů HD 12. Šindelová Šindelová je obec v okrese Sokolov. Má asi 260 obyvatel. Od 16. století se zde zpracovávalo železo v mnoha hamrech. Šindelová leží v rekreační oblasti, v obci je přírodní koupaliště na rybníku Tajch a vysoká pec. Obec se skládá ze tří částí o šesti základních sídelních jednotkách na pěti katastrálních územích: Na území obce se kromě uvedených sídel nacházely též dnes zaniklé osady Břidlová a Javořina. Jugoslávská kinematografie Jugoslávská kinematografie je termín zastřešující kinematografie jednotlivých národů zaniklého jihoevropského státu Jugoslávie. V šedesátých letech hnutí jugoslávský nový film získalo zahraniční příznivce díky formální originalitě. V devadesátých letech dosáhl se svými filmy úspěchů na mezinárodních festivalech režisér Emir Kusturica. Před 2. světovou válkou neexistovala v Jugoslávii souvislá filmová tvorba. Filmový průmysl vzniká až v druhé polovině 40. let. Jedním ze zakladatelů je poúnorový emigrant z Československa, František Čáp. Hnutí novi film se objevilo v letech 1963-1968 a znamenalo určitý odklon od socialistického realizmu, doktríny umění ve Východním bloku. Mladí tvůrci se nebáli prozkoumávat vyjadřovací prostředky filmu. Srb Aleksandar Petrović se ve filmu Dva věnoval problémům současné společnosti; ve snímku Dny zachytil prázdný život městského páru. Dušan Makavejev znovuobjevil techniku montáže; do hnutí nového filmu lze zařadit jeho snímky Člověk není pták, Milostný příběh aneb Tragédie pracovnice pošt a telegrafů a W. R. – mystéria organismu. Za tvůrce nového filmu se považují i Želimir Žilnik, Slovinec Boštjan Hladnik a další režiséři z různých jugoslávských etnik. Komunističtí kritici a úředníci toto hnutí na konci 60. let odsoudili, díla označili za černé filmy a i díky tomu hnutí postupně zaniklo, podobně jako československá nová vlna. V 70. letech se v Jugoslávii autorsky projevují filmaři, kteří vystudovali pražskou Filmovou akademii múzických umění. Jsou to Goran Paskaljević, Goran Marković, Srdjan Karanović, Rajko Grlić a Lordan Zafranović. V Praze vystudoval i Emir Kusturica, držitel francouzského Řádu umění a literatury a dvou Zlatých palem z festivalu v Cannes, za filmy Otec na služební cestě a Undreground. Další jeho celovečerní filmy jsou Vzpomínáš na Dolly Bell?, Dům k pověšení, Arizona Dream, Černá kočka, bílý kocour, Život je zázrak a Neviditelné děti. 22. únor 22. únor je 53. den roku podle gregoriánského kalendáře. Do konce roku zbývá 312 dní. Wikinfo Wikinfo, do ledna 2004 známá jako Internet-Encyclopedia, je online wiki encyclopedie. Založena byla v červenci 2003 a jejím zakladatelem je Fred Bauder. Na rozdíl od Wikipedie, která má pravidla o nezaujatém úhlu pohledu při psaní článků, se Wikiinfo snaží, aby bylo jedno téma popsáno různým způsobem z různých úhlů pohledu. Titulek stránky HyperText Markup Language, označovaný zkratkou HTML, je značkovací jazyk pro hypertext. Je jedním z jazyků pro vytváření stránek v systému World Wide Web, který umožňuje publikaci dokumentů na Internetu. Jazyk je aplikací dříve vyvinutého rozsáhlého univerzálního značkovacího jazyka SGML. Vývoj HTML byl ovlivněn vývojem webových prohlížečů, které zpětně ovlivňovaly definici jazyka. V roce 1989 spolupracovali Tim Berners-Lee a Robert Caillau na propojeném informačním systému pro CERN, výzkumné centrum fyziky poblíž Ženevy ve Švýcarsku. V té době se pro tvorbu dokumentů obvykle používaly jazyky TeX, PostScript a také SGML. Berners-Lee si uvědomoval, že potřebují něco jednoduššího a v roce 1990 byl tedy navržen jazyk HTML a protokol pro jeho přenos v počítačové síti – HTTP. Zároveň také Tim Berners-Lee napsal první webový prohlížeč, který nazval WorldWideWeb. V roce 1991 CERN zprovoznil svůj web. Současně organizace NCSA vybídla Marca Andreessena a Erica Binu k vytvoření prohlížeče Mosaic; ten vznikl v roce 1993 ve verzích pro počítače IBM PC a Macintosh a měl obrovský úspěch. Byl to první prohlížeč s grafickým uživatelským rozhraním. Následoval rychlý rozvoj webu, takže bylo nutné pro HTML definovat standardy. Jazyk HTML je od verze 2.0 aplikací SGML. Je charakterizován množinou značek a jejich atributů definovaných pro danou verzi. Mezi značky se uzavírají části textu dokumentu a tím se určuje význam obsaženého textu. Názvy jednotlivých značek se uzavírají mezi úhlové závorky. Část dokumentu tvořená otevírací značkou, nějakým obsahem a odpovídající ukončovací značkou tvoří tzv. element dokumentu. Například je otevírací značka pro zvýraznění textu a Červená Karkulka je element obsahující zvýrazněný text. Součástí obsahu elementu mohou být další vnořené elementy. Atributy jsou doplňující informace, které upřesňují vlastnosti elementu. Značky jsou obvykle párové, přičemž koncové značka je shodná se značkou počáteční, jen má před názvem znak lomítko. Příklad pro označení odstavce: Text odstavce Některé značky jsou nepárové – nemají žádný obsah a nepoužívají koncovou značku. Příklad pro vykreslení vodorovné čáry: Tagy mohou obsahovat atributy, které popisují jejich vlastnosti nebo nesou jinou informaci. Příkladem může být odkaz, jehož atribut href říká, kam se uživatel po kliknutí na něj dostane: text odkazu Nebo jiné možnosti zápisu odkazu - odkaz, který se otevře v novém okně/panelu: text odkazu Nebo jiné možnosti zápisu odkazu - odkaz, který se otevře v novém okně/panelu, obsahuje titulek a bude přirazen ke třídě CSS: text odkazu Od SGML zdědil jazyk HTML i jiné, méně známé konstrukce pro tvoření elementů. Jedná se o tzv. zkrácené HTML zápisy: Všechny tyto zápisy jsou sice podle normy validní a zcela ekvivalentní, ale žádný ze známých prohlížečů zkrácené verze nepodporuje, takže se nedoporučuje je používat. Pro každou verzi existuje definice pravidel DTD. Od verze 4.01 musí být odkaz na deklaraci DTD v dokumentu uveden pomocí klíčového slova DOCTYPE. DTD definuje pro určitou verzi elementy a atributy, které lze používat. Značky lze z hlediska významu rozdělit na tři základní skupiny: Webové prohlížeče jsou programy, jejichž účelem je prezentovat dokument na zobrazovacím zařízení – nejčastěji monitoru počítače. Dokument je prohlížečem načítán a prováděna jeho rozklad na jednotlivé elementy. Prohlížeč obsahuje tabulku značek, které podporuje. Moderní prohlížeče dokonce umožňují „vytvářet“ vlastní tagy a elementy a umožňují také jejich stylování pomocí kaskádových stylů. Jelikož však nejrozšířenější prohlížeč, Windows Internet Explorer, toto nedovoluje a obsah neznámých elementů zobrazí zcela normálně, bez stylu, vlastní elementy se prakticky nepoužívají. Každému elementu je poté přiřazen styl. Styly mohou být uvedeny ve stylovém předpisu. Vlastnosti stylů, které nejsou předepsány, doplní prohlížeč podle implicitního stylu, který má zabudován. Některé prohlížeče umožňují uživateli implicitní styly definovat. Tyto režimy chování zavedl Internet Explorer ve své páté verzi z důvodu zpětné kompatibility. Microsoft při vytváření nové verze prohlížeče chtěl, aby se v něm zobrazovaly správně stránky, které již existují, ale také nové stránky, které jsou psány podle standardů. To, jaký režim prohlížeč zvolí, závisí především na uvedení direktivy